Stříbrná relikvie: kapitola 5

Adam vešel dovnitř se Samem v patách, zatímco Sylvie s ro­dinou čekala v garáži, až Zee vyveze buicka ven.

Stříbrná relikvie – 5. Kapitola

Adamův výraz mi prozradil, že slyšel všechno, o čem jsme se Sylvií mluvily. Položil mi ruku na rameno a políbil mě na čelo."Nebuď na mě milý," řekla jsem mu. "Pokazila jsem to.""Nemohla jsi za to, že sem vtrhl příliš horlivý chlap s pistolí," řekl Adam. "Někdo mu prodal pořádnou kupu lží. S Tonym se snaží spo­jit s producentkou, ale nebere telefon. Asi chtěla v televizi ukázat velkou rvačku. Muž proti vlkodlakovi.""Možná," řekla jsem. "Zaněj jsem možná nemohla. Ale kdy­by to nebyl Kelly Heart, mohl to být klidně upír nebo fae. Žádný z nich by neváhal zabít Gabriela nebo některé z děvčat, kdyby jim stáli v cestě."Sundal ruku z mého ramene a přitáhl si mě do náruče. Přitulila jsem se k němu, i když jsem věděla, že objetí přijímám pod falešnou záminkou - podle jeho chování jsem poznala, že si ještě neuvědomil,jak hluboce jsem se provinila. Bezpochyby byl příliš zaměstnaný, než aby si dobře prohlédl Sama - a Sam jako zázrakem neprovedl nic, čím by upoutal pozornost. Ještě ne. Nechval dne před večerem.Nadechla jsem se Adamovy vůně a přijala útěchu, kterou jsem si nezasloužila. Sylvie měla pravdu. Příliš jsem se litovala a ani na to jsem neměla právo.Odhodlala jsem se říct mu pravdu, proto jsem se odtáhla a vy­houpla se na pult vedle pistole - nesnesla bych, kdyby se mě dotýkal, až by se rozhodl, že už se mnou nechce nic mít. Jako Sylvie.Lepkavá černá hmota, která zůstala na pultě od toho, jak na něj kdysi někdo nalepil kus papíru, byla pryč. Přejela jsem prstem po vy­čištěném místu. Nechala tu i sušenky."Mercy?"Zradila jsem ho. Mčla jsem k tomu fakt dobrý důvod, ale byla jsem jeho družka - a vybrala jsem si Samuela. Asi jsem doufala, že si to neuvědomí, ale po událostech dnešního rána mi to nepřipadalo správné. Co kdyby Heart nejel napřed sem? Co kdyby někde narazil na Adama a zastřelil ho? Co kdyby zašel k Adamovi do firmy nebo měl jeho fotku... Když jsem o tom tak přemýšlela, nebylo to divné? Adam vystoupil na veřejnost, existovala spousta jeho fotek.Někdo nechtěl, aby Heart věděl, kdo Adam je."Mercy?""Promiň," řekla jsem. "Snažím se rozptýlit. Musíš se podívat na Samuela." Škrábala jsem nehtem do fleku na overalu, protože jsem mu nedokázala pohlédnout do očí.Kdyby chtěl Bran Samuela zabít, musel by projít napřed přese mě, což by mohl. Ale odmítala jsem dál lhát Adamovi nebo mu třeba ta­jit pravdu jenom proto, aby Bran nic nezjistil.Sam proběhl okolo nás a zastavil se ve dveřích do garáže. Slyšela jsem, jak Maia volá své štěně."Štěně?" řekl Adam pobaveně. Sam se otočil a pohlédl na něj a Adam ztuhl.Tentokrát jsem se nezachovala jen jako hlupák, ale doslova jako idiot. Teprve ve chvíli, kdy Adam ztuhl, mě napadlo, že možná ne­byl nejlepší nápad odhalit alfovi Smečky columbijského poříčí, že má problém se Samem, v uzavřeném prostoru kanceláře.Sam zavrčel první. Adamovu tvář rozpálil vztek. Sam byl domi­nantnější, ale nebyl alfa a Adam neustoupí na svém vlastním úze­mí bez boje.Seskočila jsem z pultu a postavila se mezi nč."Dej si pohov, Same," vyštěkla jsem, než jsem si vzpomněla, jak špatný je to nápad.Zapomínala jsem ne na to, že má Samuel potíže; na to jsem za­pomenout nedokázala, ale že jeho vlk není Samuel. Jen to, že se ne­proměnil v krvežíznivou bestii jako mnoho jiných vlkodlaků, kte­ří ztratili kontrolu nad svým vlkem, neznamenalo, že je neškodný. Věděla jsem to, ale pořád jsem se chovala, jako by to Samuel byl. Protože se tak choval. Z větší části.Sam kýchl a otočil se k nám zády a já znovu začala dýchat."Promiňte," omluvila jsem se jim oběma. "Byla to pitomost."Nechtěla jsem se podívat na Adama. Nechtěla jsem zjistit, jestli je rozzlobený, raněný nebo něco jiného. Na jeden den jsem toho měla až po krk.Což ode mě bylo pěkně zbabělé.Proto jsem se k němu otočila a upřela oči na jeho bradu - viděla jsem tak jeho reakci, aniž bych ho vyzývala."Jsi v pořádném průšvihu," řekl zamyšleně."Omlouvám se, že jsem dovolila, aby sis myslel, že...""Co?" zeptal se. "Že si potřebuješ odpočinout od smečky a ode mě? A zatím jsi chtěla jenom zabránit tomu, aby kdokoli z nás spat­řil Samuela?"Jeho hlas zněl rozumně, ale zatínal zuby tak silně, až mu zbělela čelist a napnula se šíje."Ano," řekla jsem.Do místnosti vtrhl Ben a když nás spatřil, zprudka se zastavil. Adam na něj přes rameno pohlédl a Ben sebou škubl a sklopil hlavu."Nechytil jsem ji," řekl. "Tu fae. Ale když se dala na útěk, odhodi­la zbraň." Z bundy v ruce vytáhl pušku, na které bylo jen velmi málo kovu. Kdyby byla hezčí, vypadala by jako hračka, protože byla sko­ro celá z plastu."Kel-tec," řekl Adam a viditelně se nutil k věcnému tónu. "Je sta­věná na zásobníky do pistolí."Ben podal pušku Adamovi a ten z ní vyňal zásobník. Trhl se­bou, zasyčel a odhodil ho na pult. "Devítimilimetrové náboje," řekl. "Stříbrné." Podíval se na mě. "Jsem si docela jistý, že jsi na Hearta mířila devítimilimetrovou pistolí nebo osmatřicítkou."Nezapomněl na mé provinění, jen ho prozatím odsunul stranou. Přála jsem si, aby už bylo po všem."Devítimilimetrovou," přitakala jsem. "Mohla někoho zastře­lit a obvinili by lovce hlav. Jaká je pravděpodobnost, že by někdo udělal balistický test a objevil, že jedna z kulek pocházela z jiné zbraně?""Někdo měl zemřít," řekl Ben. "Podle mého názoru.""Souhlasím," řekl Zee, když se objevil ve dveřích do garáže. Samuel uhnul - sice neochotně, ale uhnul - aby Zee mohl vejít."Na balistice by nezáleželo," řekl Zee. "Pro fae není problém za­jistit, aby kulky odpovídaly, když pracují se stříbrem. Zvládli by to dokonce i někteří s omezenou magií. Většina fae nedokáže pracovat s železem a olovo je skoro stejně obtížné, ale stříbro... stříbro pojí­má magii snadno a udrží ji."Moje hůl měla na sobě stříbro.Zee pokračoval: "Kulka by přijala vzhled ostatních. A s trochou maskovacího kouzla by navíc zmizela. A ať už je za tím kdokoli, není nižší fae - dotkl se jí Hon- Divoký hon.""Nevím, co to znamená." Ale naše faeská vražedkyně plánova­la zabíjet vlkodlaky. Zabít Adama. Potřebovala jsem o ní zjistit co nejvíc."V tomto případě bezmyšlenkovité násilí," řekl Zee. "Takové to násilí, po kterém muž zírá na těla okolo a přemýšlí, proč zmáčkl spoušť, když chtěl ostatní jen o něčem přesvědčit. Kdybych tu ne­byl a nepostavil se její moci..." pokrčil rameny a pohlédl na Adama. "Někdo vás chtěl zabít a připravil si obětního beránka, aby nikdo nepátral hlouběji."Adam odložil zbraň na pult vedle zásobníku a zakryl je Benovou bundou. "V poslední době jsem žádného fae nenamíchl. Že ne?"Zee zavrtěl hlavou. "Právě naopak. Musí jít o jednotlivce." Zamračil se a neochotně připustil: "Někdo si ji mohl najmout."Ben řekl: "Ještě jsem neviděl fae, který by používal moderní zbrane." Otočil se k Adamovi. "Vím, že to byla fae, ale nemohla být lo­vec trofejí?""Lovec trofejí?" zeptal se Zcc,než jsem to mohla udčlat já."Na Davida letos uspořádali hon už tři lidi, dva zajal, třetího za­bil," řekl Adam. "Jeden byl lovec divoké zvěře; druhý masový vrah, který zabíjel mariňáky z místní základny a rozhodl se vyzkoušet vět­ší kořist. A třetí byl lovec hlav- i když na Davidovu hlavu není vy­psána žádná odměna, stejně jako na moji. Vypadalo to, že si chtěl prostě vyzkoušet ulovit vlkodlaka.""David Christiansen?" zeptala jsem se. Christiansen byl žoldák, jehož malá jednotka se specializovala na osvobozování rukojmí- jednou jsem se s ním setkala, než se stal slavným. Když zachránil děti z tábora teroristů v Jižní Americe, nějaký fotograf udělal sérii snímků, na kterých Christiansen vypadal sladce a hrdinsky. Fotky se dostaly do národních zpráv a marok se rozhodl udělat z Davida prvního vlkodlaka, který veřejně přiznal, co je a stal se tak nejslavnějším vlkodlakem okolo."Ano," řekl Adam.",Nejnebezpečnější kořisť," zamumlala jsem. Vidíte? Vysoká mi přece jen k něčemu byla, ať už máma říká, co chce."To se mi nezdá," řekl Adam. "Nebylo to osobní. Heart po mně nešel kvůli vzrušení, nebo aspoň nejen kvůli němu. Někdo ho zne­užil.""A ještě to ani nedomyslel," dodala jsem. "Nevěděl, kdo jsi - a je­ho producentce přitom stačilo najít na internetu tvoji fotku. Myslela bych si, že kdyby ho na tebe nasadila, postarala by se, aby věděl, jak vypadáš."Adam podupával nohou. "Připadá mi to jako práce profesionála. Hodně plánování a námahy, aby zabili někoho tím nejvíce veřejným způsobem. A co víc, když se plán pokazil, stáhla se.""Ne ,někoho'," upozornila jsem. "Tebe. Dává to smysl. Nechtěla, aby tě Heart zabil; chtěla to udělat sama.""Ne," řekl Ben. "Zmýlil jsem se, když jsem ji odhadl na lovce tro­fejí. Necítil jsem to. Necítil jsem nic osobního. Šla po krvi - tedy po­kud jsou faeské ženy stejné ku...""Je tu dáma," zavrčel Adam. "Dávej si pozor na jazyk."Ben se na mě zakřenil. "Fajn. Pokud jsou faeské dámy stejné jako jiné dámy, zabíjení by ji vzrušilo. A rozzuřila by se, když jsem jí po­kazil zábavu. Ona ale ani nezaváhala, když si mě všimla. Odhodila zbraň a dala se na útěk - bez protestů, bez zdržování.""Má dobrý výcvik," řekl Adam. "Nebo si prostě umí zachovat chladnou hlavu." Podíval se na mě. "A i když přiznávám, že to vypa­dá, že cílem jsem měl být já, stejně tak jsi to mohla být ty nebo Zee. Heart měl stříbrné kulky - proto je použila i vražedkyně. Neznamená to, že lovila vlkodlaky, jen to, že po nich šel Heart."Tony otevřel vstupní dveře. "Jsi v pořádku, Mercy?""Jo," zalhala jsem, ale nečekala jsem, že mi někdo uvěří.Tony se na mě zamračil, pak se otočil k Adamovi. "Máte ně­jaké nepřátelé, o kterých bychom měli vědět? Vypadá to, jako by Heartova producentka chtěla víc publicity, ale nebudeme to vědět jistě, dokud ji nenajdeme. Heart měl u sebe všechny potřebné papíry, jen byly falešné. Měl dokonce i fotografie obětí. Až ji najdeme, po­kusíme se zjistit, kde k nim přišla.""Na internetu," řekl Ben. "Existuje stránka zasvěcená jen mrtvo­lám."Všichni jsme na něj pohlédli a on se uculil. "Hej. Nedívejte se tak na mě, je to moje práce." Když si všiml Tonyho nechápavého pohle­du, pokračoval: "Informační technologie, IT- však víte, počítače. Když se v práci nudíme, sázíme se třeba ten, kdo najde tu nejhorší webovou stránku, dostane oběd zdarma. Já se najedl zadarmo - chlá­pek, co našel stránku s mrtvolami, skončil druhý. Když jsem mluvil s lidmi lovce hlav, ukázali mi fotky těl ve složce. Stránka s mrtvola­mi má celou sekci zaměřenou na zabití zvířaty. Jednu z fotek jsem poznal.""Jsi zvrhlík," řekla jsem mu."Děkuji," řekl Ben a zatvářil se skromně."Někdo po vás jde," řekl Tony Adamovi."Vidíš," řekla jsem. "Tony si taky myslí, že cílem jsi byl ty."Adam pokrčil rameny. "Budu opatrný."Vlkodlaci jsou houževnatí a Adam byl houževnatější než většina ostatních ale spoustu jsem jich viděla umírat."Jo, no, uložte si mě do rychlého vytáčení a snažte se nikoho neza­bít, jestli to půjde." Tony znovu pohlédl na mě. "Hej, Mercy. Mluvila jsi se Sylvií? Vypadala dost rozčileně, když odjížděla. Jsou v pořád­ku?" Oči měl plné lásky. Zajímal se o ni a jednou ji oslovil. Řekla mu, že nechodí s lidmi z práce a tím to pro ni skončilo."Nelíbilo se jí, že Heart mířil na Maiu," řekla jsem. "Ale myslím, že se víc zlobila na mě než na Hearta. On si do práce nepřivedl vlko­dlaka a nenechal ho hrát si s jejími dětmi."Jeho obličej pozbyl všechen výraz. "Cože?""Jo," řekla jsem. "Myslím, že už si ode mě nenechá nic opravit. A ani Gabriel se nevrátí.""Co že jsi udělala?""Nechte toho," zavrčel Adam a ukázal na Sama. "Ten vlk by dítě­ti nezkřivil ani vlas a Mercy to věděla.""Dneska to bylo jiné," připomněla jsem Adamovi drsně-jak mohl zapomenout na to, že jsme nejednali se Samuelem, nýbrž s je­ho vlkem? "Zlobila se právem. Kdybych si vzpomněla, že tu Sylvie s dcerami dneska bude, nevzala bych ho s sebou.""Byly v nebezpečí?" zeptal se Tony."Ne," řekl Adam a myslel to vážně."A Mercy to věděla?""Ano," odpověděl Adam ve stejnou chvíli, kdy já řekla: "Ne." "Cítí se provinile, protože si myslí, že to měla Sylvii říct."Tony se na mě podíval. "Sylvie není nerozumná." Zmlkl a pou­smál se. "Ne doopravdy. Kdybys jí vysvětlila...""Jsou pryč," přerušila jsem ho. "Je to tak lepší. Od chvíle, kdy jsem se začala stýkat s vlky..." a s fae a s upíry, "...není moje díl­na bezpečná.""Je bezpečná pro tebe?" zeptal se.Než jsem mohla odpovědět, dveře se znovu otevřely a dovnitř ve­šel Kelly Heart. Moje kancelář není velká - a už jsme v ní byli já, Zee, Sam, Adam, Ben a Tony. Pro Kellyho už tu nebylo místo. Sam na lovce hlav zavrčel, ale musel by přeskočit Zeeho, Adama a mě, aby se k němu dostal - anebo se přehoupnout přes pult."Pane Hearte?" řekla jsem."Můj tým tvrdí, že někdo poškodil kamery ve voze." Podíval se na Bena. Ten se uculil. Sam vrčel stále hlasitěji.Heart po chvíli pokrčil rameny. "Dá se to udělat dost těžko. Zůstal nám jen záznam z Joeovy kamery a ten končí tím, jak mě slečna Thompsonová odzbrojuje. Já kamery každopádně ze svého hradit nebudu." Podíval se na mě. "Pohybovala jste se zatraceně rychle.""Nejsem vlkodlak," řekla jsem mu znuděně, protlačila jsem se okolo Bena a postavila se zády k pultu. Nebylo to o moc lepší, proto­že Sam pořád mohl vyskočit nahoru a přehoupnout se přese mě, ale možná bych ho aspoň zpomalila."Jenom jsem si přišel pro zbraň." Usmál se na mě. "Štáb si dělá obrovské starosti o naše stříbrné kulky.""Mercy," řekl Tony. "Pokud jsi v pořádku, bude lepší, když nebu­du vědět nic o zbrani, kterou bych musel uvést v hlášení.""Jsem v pořádku," řekla jsem mu. "Je tu Adam.""Jo," řekl Tony uštěpačně po krátkém pohledu na Adama. "Myslím, že jsi v dostatečném bezpečí. Vrátím se do práce." Otevřel dveře. "Opravdu nechceš, abych promluvil se Sylvií?""Opravdu," řekla jsem. "Bude to tak snazší. Lepší.""Dobrá." Odešel, v místnosti ale i nadále zůstávalo příliš mno­ho lidí."Když jsou teď poldové pryč, povíte mi, o co tu vlastně jde?" ze­ptal se Heart. "Proč nás sem někdo přitáhl až z Kalifornie kvůli ka­nadskému žertíku, který nás mohl stát život?""Ne," řekl Adam.Heart udělal dva kroky a zadíval se dolů na Adama. "Za čím to váš poskok běžel přes ulici?"Než jsem ho mohla varovat, že vyhrožovat vlkodlakovi je neu­vážené, praštil Adam lovcem hlav o dveře a přidusil ho předloktím. Heart byl vyšší, větší a měl mohutnější svaly, ale nebyl vlkodlak."Nic vám do toho není," řekl Adam hlubokým, hladovým hla­sem."Není náš nepřítel," připomněla jsem Adamovi. "Nezabíjej ho. A vy, pane Hearte, jestli chcete lovit vlkodlaky, udělejte si napřed domácí úkoly. Nesnažte se vyhrožovat alfům. Nemají to rádi"Adam zesílil tlak na lovcově krku, ale Heart se přestal po krátké snaze o vysvobození vzpírat.Adam o krok ucouvl a několikrát zaťal ruce v pěst a zase je roze­vřel- možná se snažil zbavit nutkání lovce hlav praštit. Když se oto­čil k Heartovi zády, všichni si asi oddychli."Zlobím se stejně jako vy," řekl Heart Adamovi. "Daphne... moje producentka zmizela. Je to hodná ženská. Někdo jí tu složku dal a donutil ji, aby mě na vás nasadila. Není v kanceláři, nezvedá tele­fon a její hospodyně ji už tři dny neviděla. Nemám tušení, kde ji hle­dat."Adam si vzdychl a protáhl si ramena, aby v nich uvolnil napětí. "Nevím, kde je. Nevím, kdo celou věc naplánoval nebo proč - ani to, jestli jsem byl skutečným cílem. Dejte mi vizitku. Pokud zjistím něco, co by vám pomohlo, dám vám vědět.""Je vaše producentka fae?" zeptala jsem se. Adam mi položil ruku na rameno jasný signál, že mám zmlknout. Nechtěl, abych v He­artovi vzbudila zvědavost. Mně spíš dělalo starosti, že by mohl vě­dět něco užitečného něco, co by nám mohlo říct, jestli obětí měl být Adam."Ne," řekl Heart. "Proč? Mají v celé věci prsty fae?""O tom nic nevíme," řekl Adam."Tak proč jste se na ně ptali?""Jste si nějak jistý tím, že není fae," povšiml si Ben."Je členkou několika anti-faeských skupin - a to chce v dnešním Hollywoodu kuráž - a ráda řeční o tom, jak fae ničí naši zemi.""Kdy vás sem poslala?" zeptala jsem se.Heart se ke mně otočil a nasadil zamyšlený výraz. "Včera ráno. Ano, to znamená, že Daphne už předtím nebyla dva dny doma." Usmál se na mě. "Měla jste být jen alfovou ozdobou."Adam se zasmál."Co?" zeptala jsem se. "Myslíš, že nejsem pěkná ozdoba?" Podívala jsem se na svůj overal a od kolomazi upatlané ruce. Ulomila jsem si další nehet."Honey je ozdoba," řekl Ben omluvně. "Ty jsi... ty.""Moje," řekl Adam a přesunul se mezi Hearta a mě. "Je moje."Heart vytáhl další vizitku a podal mi ji. "Zavolejte, kdybyste měla další otázky. Nebo kdyby někdo z vás zjistil něco, co by mi pomohlo Daphne najít. Je to fajn ženská. Neumím si představit, že by sehrála něco podobného jen pro zábavu nebo kvůli publicitě."Nato pokývl Adamovi a odešel. Ben ho následoval ven - a Sam se protáhl dveřmi, než se mohly zavřít.Zee pohlédl na Adama a na mě. "Dohlédnu na Samuela, dobře? Když něeo uloví, podělím se s ním.""A můžeš vrátit Heartovi jeho zbraň," řekla jsem mu.Zee se vesele zakřenil a ukázal mi kovovou hroudu. Vypadala do­cela pěkně - ocel prokvetlá stříbrem. "Postarám se, aby si ji odvezl." Zavřel za sebou dveře garáže a nechal mě s Adamem o samotě."Mercy," řekl Adam. A zazvonil mu mobil. S netrpělivým škub­nutím ho vytáhl z pouzdra u opasku. Pohlédl na číslo volajícího, zhluboka se nadechl a odpověděl."Hauptman," zabručel."Adame," řekl marok lehce. "Potřebuji, abys našel Mercy a mé­ho syna.""Vím, kde jsou," řekl Adam a pohlédl mi do očí. Ve společnos­ti vlků nebo mě se nedal vést soukromý rozhovor. Adam si ale mohl vzít hovor venku a promluvit si s Branem v soukromí.Nastala krátká odmlka."Aha. Byl bys tak hodný a předal jednomu z nich telefon?""Myslím," řekl Adam opatrně, "že by to ode mě bylo trochu ne­uvážené."Bran se dlouze odmlčel, a když znovu promluvil, zněl jeho hlas chladněji. "Chápu. Buď velice opatrný, Adame.""Věřím, že jsem," řekl Adam."Můžu si s ním promluvit," řekla jsem, protože jsem věděla, že mě Bran uslyší. Adam se postavil jako štít mezi Samuela a jeho otce. Kdyby se něco stalo, hnal by ho Bran k odpovědnosti.Mám Brana ráda. Vychoval mě stejně jako moji pěstouni. Ale ne­jsem vůči němu slepá. Jeho hlavním cílem je chránit vlky. A pokud by to znamenalo zabít vlastního syna, udělal by to, ale Adama by zabil rychleji.Adam řekl: "Ne. Moje území, moje odpovědnost.""Fajn," řekl marok. "Kdybych mohl nějak pomoct, zavolej.""Dobře," řekl Adam. "Na konci týdne zavolám a podám hláše­ní.""Mercy," řekl Bran. "Doufám, že jsi zvolila správnou cestu.""Pro Samuela," řekla jsem. "Pro sebe, pro tebe. Asi ano. Pro Adama možná ne.""Adam měl vždycky... hrdinské sklony."Dotkla jsem se Adamovy paže. "Je můj hrdina."Znovu nastala odmlka. Při rozhovoru tváří v tvář si Bran odpově­di dlouze nerozmýšlí. Telefon je pro vlky obtížnou formou komuni­kace, protože spoustu věcí vyjadřují řečí těla."To je ta nejromantičtější věc, jakou jsem od tebe kdy slyšel," řekl Ben. "Dávej si pozor, Adame, ještě z ní uděláš skutečné děvče."Adam na mě pohlédl. "Mám ji rád přesně takovou, jaká je, Brane." A myslel to naprosto vážně, miloval mě i v umaštěné kombinéze a se zlámanými nehty.Bran se krátce zasmál, pak zmlkl. "Dohlédni na mého syna. A neotálej se zavoláním, ať není příliš pozdě." Zavěsil."Děkuji," řekla jsem Adamovi.Schoval mobil. "Neudělal jsem to pro tebe," řekl. "I když vlád­ne Samuelovi vlk, zjevně není tak nebezpečný, jako by byla větši­na z nás. Stáří má někdy i výhody. Ale Bran se musí řídit zákony. Kdyby věděl, co přesně se děje, musel by vynést rozsudek.""A ty ne?"Adam pokrčil rameny. "Asi nepotřebuji dodržovat zákony do pís­mene. Jde spíše o podstatu."Tak jsem o něm nikdy nesmýšlela. Měla jsem si uvědomit, že... sám určuje, kde leží hranice mezi černou a bílou.Sklopila jsem oči. "Omluva by asi byla příliš málo, příliš pozdě, co?""A za co by ses chtěla omluvit? , Drahý Adame, je mi líto, že jsem se ti snažila zatajit, že nad sebou Samuel ztratil kontrolu^"? ,Je mi líto, že jsem využila problémů mezi námi k tomu, abych tě od sebe ode­hnala a mohla se s tím vypořádat po svém^"? Anebo, což je mé oblí­bené: ,Je mi líto, že jsem ti neřekla, co se děje, ale nevěřila jsem, že celou věc vyřídíš podle mého'?" Zpočátku zněl jeho hlas pobaveně, ale když skončil, mohl by s ním řezat kůži.Mlčela jsem. Nevěděla jsem, jak se omluvit. Když jsem se mýli­la. Občas.Vzdychl si. "Omluva asi stačit nebude, Mercy. Znamená totiž, že už podobnou věc znovu neuděláš. A za těchto okolností bys neudě­lala nic jinak, že?""Ne.""A neměla by ses omlouvat, když máš pravdu," řekl a vzdychl si. "I když bych rád řekl opak."Zprudka jsem zvedla hlavu a uviděla, že to myslí naprosto vážně."Kdybys mi zavolala a řekla mi, že se Samuel přestal ovládat, při­šel bych a zabil ho. Vpálil bych do něj kulku, protože si nejsem jistý, jestli bych ho porazil v boji. Už dřív jsem viděl vlky, kteří nad sebou ztratili kontrolu, a ty taky."Polkla jsem a kývla."Vím totiž nčco, co ty ne, a to jak strašně vlk touží lovit, cítit mezi zuby krev. Zabíjení..." Odvrátil pohled a zase ho stočil ke mně. "Můj vlk by nenechal lovce hlav odejít živého, ne po tom, co by na mě na­mířil zbraň. A pochybuji, že by snesl, kdyby se na něj věšely děti." Ve tváři se mu odrazil žal. "Dokonce ani Jesse, svoji vlastní dceru... ani tu bych mu nesvěřil. Ale Samuelův vlk to zvládl. A tak mu dáme šanci. Týden. A po týdnu si promluvíš s marokem a povíš mu, jak si jeho syn zachoval chladnou hlavu. Možná mu získáš víc času.""Je mi to líto," řekla jsem tiše. "Hrála jsem na tvůj pocit viny, abych tě udržela stranou."Opřel se o pult a založil si paže na hrudi. "Ale nelhala jsi, že, Mercy? Smečka ti vadí a já taky.""Prostě potřebuji čas, abych si na všechno zvykla."Zadíval se na mě a já se zavrtěla, přesně jak to pod jeho upře­ným pohledem dělávala jeho dcera."Nelži, Mercy. Mně ne. Mezi námi nebudou žádné lži."Promnula jsem si oči. Nevyhrkly mi do nich slzy. Mohly za to zbytky adrenalinu po tom, jak jsem se postavila muži s pistolí s di­vokým vlkodlakem za zády.Adam se ke mně otočil zády. Myslela jsem si, že nechce, abych mu viděla do obličeje. Dokud nepřelomil v půli můj pult a nesho­dil tak na zem pokladnu, hromádku účtů a účetní knihy.Bylo to zvláštní, ale mojí první reakcí bylo podráždění nad tím, že bez Gabriela zůstane na mne, abych roztřídila všechny papíry tak, aby po mně nešel finančák.Pak Adam zavyl. Z lidského hrdla znělo vytí nadpřirozeně- v mi­nulosti jsem hoslyšela jen jednou. Když můj nevlastní otec Bryan držel v náručí tělo své manželky a družky.Vykročila jsem k němu a najednou se mezi námi ocitl Sam s hla­vou skloněnou a připravený k útoku.Dveře mezi kanceláří a garáží jsou vyztužené ocelí. Po Samově vpádu zůstaly viset na jednom pantu. Neslyšela jsem ho; vnímala jsem jen Adama.A ten nevydal jediný zvuk, jak jsem si uvědomila. Jeho výkřik mě zasáhl na docela jiném místě, tam, kde nás k sobě vázalo naše pouto.Adam se neotočil. "Neboj se mě," zašeptal. "Neopouštěj mě."Mezi námi nebudou žádné lži.Vydechla jsem, ucouvla o několik kroků a svezla se do jednoho z otlučených křesel u stěny, abych ledabylým postojem zmírnila na­pětí. "Adame, nemám dost rozumu na to, abych se bála Sama v jeho současném stavu. Nechápu, proč si myslíš, že jsem dost chytrá na to, abych se bála tebe." Bylo by moudřejší bát se vlkodlaka, který v roz­čilení rozlámal na kusy Zeeho vlastnoručně vyrobený pult, než papí­rování a finančního úřadu."Požádej Samuela, ať jde pryč.""Same?" řekla jsem. Slyšel Adama.Zavrčel a Adam mu oplatil stejným. A hlasitěji."Same," řekla jsem podrážděně. "Je můj druh. Neublíží mi. Jdi pryč."Sam se na mě podíval, pak znovu upřel pohled na Adamova záda. Viděla jsem, jak se Adam napjal, jako by Samův pohled vycítil. Možná ano."Co kdyby ses šel podívat, co dělá Zee?" požádala jsem. "Tady ni­jak nepomáháš."Sam zakňoural a udělal půlkrok směrem k Adamovi."Same, prosím." Nesnesla bych, kdyby se do sebe pustili. Někdo by zemřel.Velký bílý vlkodlak se zdráhavě otočil, toporně vykročil a několi­krát se ohlédl, aby se ujistil, že se Adam nepohnul. Nakonec přesko­čil vylomené dveře a zmizel."Adame?" oslovila jsem ho.Neodpověděl. Kdyby byl člověk, nepřestala byeh naléhat - aby­chom to už měli za sebou. Ranila jsem ho a teď čekala na potrestání. Dlouho předtím, než jsem si na vysoké přečetla Immanuela Kanta, mě naučili, že je třeba žít s následky svých rozhodnutí.Ale nebyl člověk. A pokud jsem hádala správně, bojoval zrovna se svým vlkem. Skutečnost, že byl alfou, že byl dominantní, boj neu­snadňovala, možná právě naopak. Pomáhala mu ale paličatost a v té si Adam téměř s nikým nezadal.A to, že jsem přiměla Sama odejít, pomohlo ještě víc. Teď už mi nezbývalo než jen tiše sedět a čekat, zatímco Adam zíral na kůlničku na dříví, ve kterou proměnil moji kancelář.Na Adama bych čekala třeba navěky, bez ohledu na naše blázni­vé pouto."Opravdu?" zeptal se tónem, který jsem u něj ještě nikdy nesly­šela. Jeho hlas zněl měkčeji. Zranitelně. Zranitelnost se k Adamo­vi nehodila."Opravdu co?" řekla jsem."Přestože tě naše pouto děsí, přestože si někdo ve smečce hrál s tvojí myslí, mě pořád chceš?"Poslouchal moje myšlenky. Tentokrát mi to nevadilo."Adame," řekla jsem. "Pro tebe bych chodila bosá po řeřavých uhlících.""Nevyužila jsi té věci se Samuelem k tomu, abys ode mě získa­la odstup," řekl.Nasála jsem vzduch do plic. Chápala jsem, žc si to tak mohl vylo­žit. "Znáš tu část Bible, kde Ježíš řekne Petrovi, že ho do rána třikrát zapře? Petr mu na to odpoví, že v žádném případě. Ale když se ho lidé zeptají, jestli je Ježíšovým stoupencem, řekne, že není. A když to udělá potřetí, uslyší kokrhat kohouta a uvědomí si, co udělal. Zrovna ted' se cítím jako Petr."Adam se rozesmál. Otočil se a upřel na mě jasně zlaté oči. Měla jsem pocit, jako by se do mě zavrtávaly, jak to vlčí oči obvykle dě­lávají. A co víc, dokonce se začal měnit, prodloužila se mu če­list a i jeho lícní kosti vypadaly jinak. "Přirovnáváš mě k Ježíšovi? Takhle?" Ukázal si na obličej. "Není to trochu kacířské?"Jeho hlas zněl hořce.
"Já taky nejsem svalý Petr," opáčila jsem. "A přesto jsem se tak cítila, když mě napadlo: , Co jsem to udělala?" Jemu to ale došlo na­jednou, mně to trvalo mnohem déle. Začalo to ve chvíli, kdy jsem z garáže uslyšela Maiu ječet, a pokračovalo to až do chvíle, kdy si promluvil s Branem a získal Samuelovi čas. Je zvláštní, jak mohou skončit rozhodnutí, která jsi v daném okamžiku považoval za správ­ná..."Zavrtěla jsem hlavou. "Petr si asi myslel, že říct tomu muži, že není Ježíšovým stoupencem, bylo to nejchytřejší, co mohl udělat. Přinejmenším přežil.Myslela jsem, že udržet Samuela naživu - pro­tože nešílí ani nevraždí... aspoň prozatím je dobrý nápad. Myslela jsem, že říct ti, že potřebuji prostor, je dobrý nápad. Že tak získám čas, abych se vypořádala s cizími hlasy ve své hlavě, aniž bych ti ublížila, protože mě to příšerně vyděsilo."
"Cože?" zeptal se Adam nevěřícně.
Svěsila jsem hlavu a řekla: "Protože mě to vyděsilo pořád mě to děsí - k smrti."
Zavrtěl hlavou. "Tu část jsem nemyslel - mluvil jsem o tom, že jsi mi nechtěla ublížit."
"Nelíbí se ti, že jsi vlkodlak,^" řekla jsem. "Ach, vypořádal ses s tím - ale nenávidíš to. Považuješ se za stvůru. Nechtěla jsem, abys věděl, že mi některé vlkodlačí věci taky vadí." Polkla jsem. "Tedy navíc k celé té ,musím ovládat tvůj život, protože mi patříš' záleži­tosti, o níž většina vlkodlaků ví, že ji nesnáším."
Z jeho protáhlého obličeje na mě zíraly žluté oči. Ústa měl otevře­ná, protože jeho čelisti už do sebe úplně nezapadaly. Jeho zuby byly ostřejší a méně rovné než obvykle.
"Já jsem stvůra, Mercy," řekl a já si odfrkla.
"Jo, fakt stvůra," souhlasila jsem. "Proto jsem nad tebou celé roky slintala, i když jsem se po Samuelovi zapřísáhla, že už si s žádným vlkodlakem nezačnu. Věděla jsem, že když ti povím, že mi dělá po­tíže patřit ke smečce a sdílet s tebou pouto, raní tě to. A už tak se mu­síš vyrovnat s mým..." Nedokázala jsem říct "znásilněním", bylo to ošklivé slovo, proto jsem ho jako už tolikrát předtím zjemnila. "S tou věcí s Timem. Myslela jsem, že když získám trochu času a přijdu na to, jak smečce zabránit v tom, aby ze mě udělala tvoji bývalou, a zís­kám čas i pro Samuela..."Adam se opřel o stěnu vedle dveří - o stěnu, kterou dříve bloko­val můj pult - a založil si paže na hrudi.
"Snažím se ti říct," pokračovala jsem, "že je mi to líto. V tu dobu mi to připadalo jako dobrý nápad. A ne, nevymyslela jsem si celou tu věc jenom proto, abych od tebe získala odstup."
"Snažila ses mě ochránit," řekl stále tím divným hlasem.
"Ano."
Pomalu zavrtěl hlavou - a já si všimla, že během našeho rozho­voru ztratil jeho obličej vlčí podobu. V teplých hnědých očích se mu odrazilo světlo z okna, když zvedl koutek úst.
"Máš vůbec tušení, jak moc tě miluji?" zeptal se.
"Dost na to, abys přijal moji omluvu?" navrhla jsem tiše.
"Tak to ne," řekl, odstrčil se od stěny a přikradl se blíž.
Když se dostal až ke mně, zvedl ruce a špičkami prstů se dotkl mého krku - jako bych byla něco křehkého.
"Nechci žádné omluvy," řekl tak hebkým hlasem, že se mi málem roztopila kolena i jiné části těla. "Tak za prvé, jak už jsem řekl-kdy­bys mohla všechno udělat znovu, rozhodla by ses stejně, že? Takže by omluva byla zbytečná. A za druhé, protože jsi, kdo jsi, nemohla ses rozhodnout jinak. A protože tě miluji takovou, jaká jsi, bylo by nesmyslné, kdybych se ted' začal vztekat. Dobře?"
"Lidi to tak obvykle nevidí," řekla jsem a přistoupila blíž, až jsme se o sebe otřeli kyčlemi.
Zasmál se a jeho tichý smích mě učinil šťastnou až do špiček prs­tů u nohou. "Jo, no, neslibuji, že se budu vždycky chovat logicky." S lítostí pohlédl na rozlomený pult a na pokladnu ležící na boku. "Hlavně zpočátku." Z tváře mu zmizel úsměv. "Myslel jsem, že mě chceš opustit."
"Možná jsem hloupá," řekla jsem a zabořila nos do jeho hedvábné kravaty, "ale ne tak hloupá. Mám tě a už mi neutečeš."
Objal mě tak pevně, až to skoro bolelo.
"Tak proč jsi neřekl Branovi o Samuelovi?" zeptala jsem se. "Byla jsem si jistá, že to budeš muset udělat. Neváže tě krevní přísaha?"
"Kdybys mi zavolala včera v noci a pověděla mi, co se děje, za­-
volal bych mu a zastřelil Samuela. Ale... po událostech dnešního rána se zdá, že se docela drží. Zaslouží si šanci." Pažemi, které se na okamžik uvolnily, si mě přitáhl blíž ještě pevněji. "Pokud se něco podobného někdy stane mně, zavoláš Branovi a stáhneš se. Múj vlk není jako Samuelův." Znovu se podíval na pult. "Jestli se přestanu ovládat... drž se stranou, dokud nezemřu."