Stříbrná relikvie: kapitola 6

Stříbrná relikvie – 6. Kapitola

Když už skoro všichni odešli, hodil Adam faeskou pušku na zadní sedadlo svého pick-upu."Uvidím, jestli se mi nepodaří zjistit něco ze sériového čísla," řekl. "To, že tady pušku nechala, asi znamená, že si je jistá, že ji nedokážeme vystopovat, ale bylo by hloupé neprověřit to.""Buď opatrný," řekla jsem mu."Zlatíčko..." Sklonil se kc mně a políbil mě. "Já jsem vždycky opatrný.""Co dostanu, když na něj dám pozor?" Nešlo o to, co Ben řekl, ale jak to řekl. Nemám zdání, jak se mu podařilo, že jeho slova vyzněla podmanivě, ale zvládl to.Adam po něm střelil pohledem. Ben se bezostyšně zakřenil, pro­smýkl se na opačnou stranu pick-upu a naskočil dovnitř."Právě jsem jel za prací, když mi zavolali, že se něco děje," řekl mi Adam. "Musím se vrátit.""Žádný strach," řekla jsem. "Zamknu to tu. Nemyslím si, že bych dneska ještě nčco udělala."Otevřel dveře a s odvrácenou tváří zůstal stát. "Omlouvám se za ten pult."Udělala jsem několik kroku vpřed, přitiskla mu nos na záda a objala ho. "A já se omlouvám za spoustu věcí. Ale jsem ráda, že tě mám."Objal mé paže. "Já taky.""Sežeňte si pokoj," ozval se Ben z pick-upu."Sklapni." Adam se otočil, políbil mě a naskočil do auta.Se Samem jsme se dívali, jak odjíždí.
*Zastavila jsem se v obchodě se sendviči a koupila jich deset s dvo­jitou porcí masa a sýra. Pak jsem odjela rabbitem do parku na ken- newické straně řeky, abych sc najedla. Ještě sice nezačalo sněžit, byl ale studený, ponurý den, takže jsme měli, až na několik běžců v dál­ce a zavile se tvářícího cyklistu, park pro sebe. Snědla jsem půlku sendviče a vypila láhev vody. Sam spořádal zbytek."No, Same," řekla jsem, když jsme dojedli, "co chceš dneska dělat?"Se zájmem na mě pohlédl, což nijak nepomohlo."Mohli bychom se proběhnout," řekla jsem, když jsem vyhodila odpadky do koše vedle zaparkovaného rabbita.Důrazně zavrtěl hlavou."Lov není dobrý nápad?"zeptala jsem se. "Myslela bych si, že ti pomůže uvolnit se."Ohrnul pysky, vycenil tesáky a pětkrát cvakl zuby, pokaždé rych­leji a divočeji než předtím. Když skončil, vypadal dokonale klidně - až na to, že těžce dýchal a v očích měl hlad, přestože právě sežral de­vět a půl obrovských obložených sendvičů."Dobrá," řekla jsem, když jsem si byla jistá, že se mi netřese hlas, "lov je špatný nápad. Chápu. Takže něco mírumilovného."Otevřela jsem dveře na straně spolujezdce, abych ho pustila do­vnitř, a všimla si věci v ručníku na zadním sedadle."Chceš mi pomoct vrátit knihu?" zeptala jsem se.Nákupní centrum Uptown bylo o sobotách plné lidí, takže jsem mu­sela zaparkovat kus od knihkupectví. Když jsem Samovi otevřela dveře, vyskočil, rázem ale ztuhl. Po vteřině přitiskl čenich k zemi - ale ať už hledal cokoli, očividně to nenašel, protože se zarazil a zhlu­boka nasál vzduch do plic.Můj čich je lepší než lidský, i když ne tak dobrý jako v kojotí podobč. Taky jsem se zhluboka nadechla, ale bylo tu příliš mnoho lidí, příliš mnoho aut, než abych zjistila, co Sama rozrušilo.Oklepal se, upřel na mč nerozluštitelný pohled a naskočil zpátky do rabbita. Lehl si, natáhl se přes mezeru mezi sedadly a čenich si položil na místo řidiče."Chápu dobře, že chceš zůstat tady?" zeptala jsem se. Nemohl cí­tit nic nebezpečného, jinak by mě nenechal jít samotnou - vlk Sam se vůči mně vždy choval ještě víc ochranitelsky než Samuel.Možná se poblíž nacházel jiný vlkodlak. Dávalo by smysl, že se jim chce Sam vyhnout. Znovu jsem se zhluboka nadechla. Pořád jsem necítila nic povědomého, ale Samuelův čich byl lepší než můj, když jsem nebyla kojot.Odsunula jsem stranou jeho ocas a zabouchla dveře. Pak jsem ote­vřela zadní, abych s sebou vzala knihu a zaváhala jsem. Phinův soused byl možná fae a trochu děsivý, ale neznamenalo to, že je něco v nepořádku. Ale mohlo být a se Samem v autě bude kniha v bez­pečí. Pokud Phina v knihkupectví najdu, prostě se pro ni vrátím. A pokud tam bude Phinův soused nebo někdo úplně jiný, rozvážím si, co dál."Nechám knihu na zadním sedadle," řekla jsem Samovi. "Měla bych být hned zpátky."Během krátké cesty z parku se ochladilo a zvedl se vítr. Moje leh­ká bunda nebyla na větrné, vlhké počasí dělaná. Zadívala jsem se na šedé nebe, jestli dneska večer začne pršet a teplota ještě víc po­klesne, mohli bychom se dočkat silného mrznoucího lijáku. Při jízdě Montanou sice narazíte na prudká stoupání a serpentiny, které jsou za sněhu a ledu nebezpečné, ale nedají se srovnávat s kluzištěm, ve které dokáže mrznoucí déšť proměnit asfalt v Tri-Cities.Rozběhla jsem se klusem přes parkoviště a jen taktak uhnula před subaru, jehož řidič začal bez rozhlédnutí couvat. Vyhlížela jsem dal­ší podobné idioty, proto jsem si až ve chvíli, kdy jsem vstoupila na chodník a podívala se do výkladní skříně knihkupectví, všimla še­dovlasé ženy za pultem. Ucítila jsem zaštípání úlevy: nebyla děsi­vý soused.Došla jsem ke dveřím a uviděla, že na nich pořád visí cedule ZAVŘENO s novým dodatkem. Někdo na sklo nalepil kus papíru, na kterém bylo silným černým fixem napsáno: DO ODVOLÁNÍ.Zaváhala jsem a žena uvnitř se na mě vesele usmála, zamířila ke dveřím, odemkla je a otevřela. Na někoho tak babičkovského a vrás­čitého se pohybovala překvapivě živě a rychle."Dobrý den, drahoušku," řekla. "Obávám se, že máme zavřeno. Potřebovala jste něco?"Byla fae. Cítila jsem z ní hlínu, les a magii podtrženou kouřem, vzduch a slanou vodu. Ještě nikdy jsem nic takového necítila a to jsem poznala dva Šedé pány, kteří vládli fae.Většina fae voní po prvcích, které podle starých alchymistů tvoří vesmír - země, vzduch, oheň a voda. Nikdy víc než po jednom. Až na tuto ženu.Její vybledlé hnědé oči se na mě usmívaly."Je tady Phin?" zeptala jsem se. "Kdo jste? Nikdy dřív jsem vás tu neviděla." Nechodila jsem sem pravidelně; možná s Phinem pra­covala pořád. Ale vsadila bych se, že ne. Kdyby v krámě často po­máhala, ucítila bych její pach hned při první návštěvě. Pamatovala bych si ho.Děsí mě spousta věcí jako třeba upíři. Od chvíle, kdy jsem se s nimi seznámila blíž, mě děsí ještě víc než předtím. Vím, že mě mů­žou zabít. Ale jednoho jsem se vlastnoručně zbavila a další dva jsem zabít pomohla.Jenže fae...V nejděsivějších hororových filmech nikdy nevidíte, co lidi za­bíjí. Vím, že to, co nevidíte, je mnohem děsivější než cokoli, s čím by mohl přijít maskér nebo zvláštní efekty. A právě takoví jsou fae, skrývají tvář za maskami, aby splynuli s lidmi a utajili, co dooprav­dy jsou.Žena se sladkou tváří vypadala jako něčí babička, ale klidně moh­la požírat děti ztracené v lese nebo topit mladé muže, kteří vnikli na její území. Ale taky mohla být jednou z nižších, něžnějších fae - a vypadat přesně tak, jak vypadala. Ale nemyslela jsem si to.Jsem chytřejší než Sněhurka: nesnědla bych žádné jablko, které by mi nabídla.Ignorovala moji otázku - fae neprozrazují svá pravá jména - a řekla: "Jste jeho kamarádka? Třesete se. Asi nebude vadit, když půjdete dovnitř, na chvíli se posadíte a ohřejete se. Jenom tu pomá­hám dělat pořádek s knihami, zatímco je Phin pryč.""Pryč?" Nemínila jsem s ní zůstat v obchodě sama. Namísto toho jsem ji zasypala otázkami, které by položil každý zákazník... No dobrá, tak každý posedlý zákazník. "Kde je? Víte, jak se s ním můžu spojit? Proč není obchod otevřený?"Usmála se. "Nevím, kde zrovna teď je." Další vytáčka. Mohla by třeba vědět, že je ve sklepě, ale ne kde zrovna stojí. "Patrně mi dá vě­dět, až se dostane k telefonu. A kdo se po něm ptá?"Zadívala jsem se do jejích bezelstných očí a věděla, že Tad si dě­lal starosti právem. Měla jsem jen Phinův hluchý telefon, nepříjem­ného souseda a zavřený obchod - ale všechny moje instinkty se bou­řily. Phinovi se nčco stalo, nčco zlého.Neznala jsem ho dobře, ale měla jsem ho ráda. A telefonát Tadovi naznačoval, že se mu něco stalo kvůli knize, kterou mi půjčil. Což znamenalo, že to byla moje vina. Kdybych si ji nenechala celý mě­síc, abych si ji mohla přečíst, možná by byl pořád v bezpečí v ob­chodě.Zdvořile jsem jí úsměv oplatila. "Nedělejte si starosti. Zastavím se někdy jindy."Luskla prsty. "Moment. Můj vnuk se zmínil o tom, že jedné moc milé mladé dámě půjčil dost cennou knihu, kterou by měla brzy vrátit."Zvedla jsem obočí. "Zrovna teď se zajímám o první vydání kni­hy Harry Potter a Kámen mudrců." Nebyla to úplná lež. Opravdu by mohla být zajímavá a neřekla jsem jí, že ji chci koupit. Nevěděla jsem, jestli fae dokáží vycítit lež stejně jako vlkodlaci, ale každý, kdo tak přísně zakazuje lhaní, asi zná způsob, jak lež odhalit."O ničem podobném nemluvil," řekla podezřívavé, jako by to ob­vykle dělával.Ale přišla o šanci přesvědčit mě o tom, že je Phinovou asistent­kou, když nic nenamítla proti mojí poznámce, že jsem ji tu nikdy ne­viděla."Asi mu to bude nějakou dobu trvat," řekla jsem jí. "Jen jsem se za ním zastavila. Přijdu jindy." Spolkla jsem dík, který se mi dral na jazyk, rozloučila se a ledabyle zamávala.Cítila jsem na sobě její pohled, dokud jsem nezmizela za řadou vozů, a byla jsem ráda, že jsem zaparkovala daleko od nákupního centra. Sam odsunul hlavu z mého sedadla, aniž by se zvedl natolik, aby byl vidět okny. Schovával se.Podívala jsem se na něj, pak na obchod, který jsem míjela cestou z parkoviště. Žena stála opět za pultem a procházela něco, co vypa­dalo jako účetní kniha.Ke shodám náhod dochází v reálném životě mnohem méně čas­to než ve filmu."Same," řekla jsem, "schováváš se před fae? Před ženou, která voní jako víc živlů najednou?"Zvedl bradu a nechal ji klesnout."Patří k těm dobrým?" zeptala jsem se.Jeho gesto neznamenalo ani potvrzení, ani odmítnutí."Problémy?"Odfrkl si na souhlas."Zatraceně."Zabočila jsem k benzinové pumpě, zaparkovala a zavolala Warrenovi, třetímu v hierarchii Adamovy smečky a svému příteli."Ahoj, Warrene," řekla jsem, když se ozval. "Má Kyle v té příšernosti, ve které bydlí, sejf?" Mohla jsem knihu schovat do Adamova sejfu - a kdyby ji nehledali fae, byla bych si docela jistá, že pod ochranou vlkodlaků bude v bezpečí. Ale dům Warrenova přítele představoval méně zjevný úkryt a skoro stejně bezpečný."Několik," řekl Warren suše. "Určitě rád jeden půjčí. Chystáš se snad někoho vydírat a potřebuješ někam schovat inkriminující mate­riál, Mercy?" V telefonu zněly v pozadí zvuky, hovor lidí a ozvěna, jaká se rozléhá opravdu velkými budovami."To by bylo něco," řekla jsem. "Kolik by mi Adam asi zaplatil za to, abych stáhla z internetu jeho choulostivé fotky?"Warren se zasmál."Jo," řekla jsem smutně, "to jsem si myslela. Takže ve své bu­doucnosti nevidím ani bohatství, ani vydírání. Mohli byste na nás se Samem ty nebo Kyle v nejbližší době počkat u něj doma?""Já zrovna dělám tělesnou stráž, ale Kyle bude určitě doma. Nezvedá vždycky domácí linku. Máš číslo jeho mobilu?"Warren pracoval pro svého přítele - já vím, nebylo to zrovna pří­jemné, ale ve večerce, kde dřel předtím, si nevydělal ani na činži. Kyle zatřásl několika stromy, podplatil několik úředníků (patrně) a další možná vydíral a zařídil Warrenovi licenci soukromého detek­tiva. Warren hlídal klienty Kyleovy právnické firmy a prováděl pro ni diskrétní vyšetřování."Mám ho," řekla jsem mu. "Jsi ve Wal-Martu?""Ne, v sámošce. Ve Wal-Martu jsme byli před hodinou.""Chudáčku," politovala jsem ho."Ne," řekl tiše. "Dělám něco užitečného. Ta paní si zaslouží cí­tit se v bezpečí-i když si hodně lidí asi myslí, že jsem jí ten mono­kl způsobil já.""Jsi tvrďák," řekla jsem mu bez špetky soucitu. "Pár ošklivých pohledů sneseš." Warren byl gay a už sto let vlkodlak a díky tomu měl kůži silnou jako zbroj. Kromě Kylea mu skoro nic nedokázalo pocuchat peří."Tak trochu doufám, že se její budoucí bývalý ukáže," řekl tiše; asi aby ho neslyšela. "Rád bych dostal šanci představit se mu."*Dům Kylea Brookse ležel v kopcích Západního Richlandu, kde žili boháči. Byl obrovský, a přesto elegantní, takže mezi sousedními domy trůnil jako mazaná kočka mezi pudly. Měl správnou velikost, ale byl vkusnější a příjemněji se vyjímal v pouštním světle než sídla okolo. Rozvodové právo, aspoň v Kylcově případě, vynášelo.Zaparkovala jsem na ulici, vypustila ven Sama a sebrala ze zadní­ho sedadla knihu... a hůl, která ležela hned vedle ní."Ahoj," řekla jsem jí. Neudčlala nic magického ani se mi nezahřála v rukou, přesto se mi zdálo, že působí samolibě.Bokem jsem zabouchla dveře rabbita a odklusala ke dveřím Kyleova domu. Kniha se mi teď, když se o ní zmínila stará žena v obchodě, zdála mnohem důležitější, nesla jsem ji proto v obou ru­kách a hůl si strčila do podpaží.U dveří jsem si ale uvědomila, že nemám jak zazvonit.Sam pochopil moje dilema a něžně škrábl po zvonku drápem. Kyle musel čekat přímo za dveřmi, jak slíbil po telefonu, a tak se, když otevřel, ocitl tváří v tlamu Samovi.Ani sebou netrhl. Namísto toho se zhoupl v bocích, poslal Samovi vzdušný polibek a svůdně se usmál. Z obyčejných džínů a fialového nátělníku tak udělal sexy obleček z bordelu."Ahoj, drahoušku," řekl Samovi. "Vsadím se, že v lidské podobě jsi fakt fešák, co?""Je to Sam," řekla jsem Kyleovi suše. A i když jsem věděla, že způsobím další potíže, musela jsem ho znovu varovat, protože jsem ho měla opravdu ráda. "Dávej si pozor, s kým mezi vlky flirtuješ - mohl by ses dostat do fakt velkého průšvihu."Kýle měl tendenci své okolí provokovat - rodina ho vydědila a žil v konzervativní komunitě, což podobně ovlivnilo víc než jednoho gaye - a dokázal se chovat neuvěřitelně zženštile (a protivně), když si myslel, že tak někoho, kdo jím opovrhoval, přivede do rozpaků. Naštěstí se rozhodl přijmout mé varování v dobrém duchu, přesně jak jsem ho mínila.Úplně jiným hlasem řekl: "Taky tě miluji, Mercy." Odložil flirto­vání s rychlostí, jakou by mu záviděl mnohý nositel Oscara. "Ahoj, Samueli. Promiň, v tom kožichu jsem tě nepoznal." Podíval se na to, co jsem držela. "Chceš si ke mně do sejfu schovat ručník?""Je to fakt jedinečný ručník," řekla jsem a protáhla se okolo něj dovnitř. "Elvis si s ním utíral vlasy na posledním koncertu.""Ach," řekl a ucouvl, aby mě Sam mohl následovat. Zavřel za námi a pak, jako by ho to napadlo teprve dodatečně, otočil klí­čem. "V tom případě ho musíš schovat na opravdu bezpečné mís­to. Chceš velký sejf s elektronickými hračkami, nebo něco lépe schovaného?""Raději něco lip schovaného." Nemyslela jsem si, že by elektro­nika zastavila fae.Vedl nás domem, nahoru po schodech a kolem knihovny - jednu její stranu plnily nádherné, v kůži vázané právnické knihy, druhou otrhané paperbacky, a to včetně kompletního díla Nory Robertsové.Prošla jsem okolo knihovny, zastavila se, o dva kroky se vrátila a znovu do ní nakoukla.Kdyby fae věděli, jak knihu vypátrat, určitě už by to udělali. Místo toho ležela skoro dva dny v rabbitovi zabalená v ručníku.Kýle se vrátil a rovněž do knihovny nahlédl. "Jde o knihu, že? Napadlo tě, že bys ji schovala všem na očích?" Zavrtěl hlavou. "Můžeme to udělat, ale pokud ji někdo hledá, první místo, kam se po velkém sejfu podívá, bude knihovna. Mám lepší nápad."A tak jsem ho následovala do ložnice. Měla tmavě modré stěny s černými stříkanci a na postelích povlečení s obrázkem Mašinky Tomáše uhánějícího po kolejích něco podobného bych v Kyleo- vě domě nečekala. Věděla jsem, že se s rodinou nestýká, takže po­koj nemohl patřit synovci. Kýle mířil dál do koupelny a já šla s ním. Samovy drápy cvakaly na břidlicové podlaze.Tomáš vládl i koupelně. Vedle umyvadla se nacházel umělohmot­ný držák na kartáček ve tvaru vláčku a ručníky s výšivkou Tomáše a jeho přátel visely z držáků ve tvaru kolejí.Kyle otevřel skříňku vedle umyvadla a odhalil dvě prázdné police a jednu zaplněnou ručníky různých barev."Dej mi to," řekl a já mu podala knihu.Klekl si na zem, rozbalil ručník, narovnal na něm knihu a posklá­dal ho stejným způsobem jako ostatní ručníky. Vrátil mi ho zpátky a já ho schovala na dno jedné z hromádek.Kyle zkontroloval moji práci a hromádku ještě urovnal. Kniha v ručníku dokonale splývala s ostatními ručníky.Věc, která předstírala, že je něco jiného.Z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na ranní incident. Na lov­ce hlav a na fae vyzbrojenou plastikovou puškou se stejnými stří­brnými kulkami, jaké používal Kelly Heart do své pistole. Protože se vydal lovit vlkodlaky.Možná... možná fae lovila jinou kořist. Adam upozornil na to, žemohla stříbrnou munici použít jen proto, aby odpovídala té Kellyho Hearta, mohla tak jít po komkoli z nás, nejen po vlkodlakovi. Tehdy jsem si myslela, že se jen snaží odvrátit pozornost od sebe, abych siO něj nedělala starosti. Ale co když měl pravdu? Co když šla fae po mně?Pravděpodobně jsem byla paranoidní. Svět se přece netočil oko­lo mě. Jen to, že se mě za poslední rok pokusili zabít upíři, fae i vlkodlaci, neznamenalo, že po mně někdo jde i teď. Stará žena v knihkupectví nevěděla, kdo jsem. Kdyby se mě snažila zabít, ur­čitě by znala moji tvář. Ale možná byli fae ochotní kvůli knize, kte­rou jsem právě schovala v přítelově domě, zabít. Warren tu vždy nebyl a Kyle byl jen člověk. Možná bych ji tu neměla nechávat. Ale možná jsem byla paranoidní a viděla spiknutí i na místech, kde žádná nebyla."Hej, Kyle?" řekla jsem.Podíval se na mě."Rozhodně kvůli té knize neriskuj," řekla jsem. "Kdyby se někdo objevil a vyhrožoval ti - prostě mu ji dej."Zvedl pěstěné obočí. "Proč mu ji nedáš sama? Ať už po ní jde kdokoli."Zvážila jsem několik odpovědí a nakonec řekla: "O to právě jde. Já vlastně nevím, o koho jde nebo proč ji chce. Anebo jestli ji vůbec chce." Možná jsem reagovala přehnaně a Phin mi za pár dnů zavolá a požádá mě, abych mu knihu vrátila. Možná se za incidentem s lov­cem hlav neskrýval žádný tajemný záměr - možná šlo jeho produ­centce prostě o publicitu. A ozbrojená fae byla... moje představivost selhala. Ale možná se i to dalo vysvětlit a nemělo to nic společného ani se mnou, ani s knihou.Nedokázala jsem si představit, že by mě někdo zabil kvůli knize. Nepokusili by se mě napřed oslovit? Požádat mě o ni? Pohrozit mi, že když jim ji nedám, zabijí Phina?Pokud už ho ovšem nezabili."Jsi v pořádku, Mercy?" zeptal se Kýle."Je mi fajn."*Až cestou dolů ze schodů jsem konečně podlehla zvědavosti. "Dobrá. Kdo z vás dvou je fanda Mašinky Tomáše - ty, nebo Warren?"Kýle zaklonil hlavu a rozesmál se. "Možná jsme tu knihu měli schovat v princeznovském pokoji. To by ses mě pak mohla zeptat, kdo z nás dvou spí rád pod růžovými nebesy." Jeho úsměv se vy­tratil. "Mívám hosty, Mercy. Rozvody jsou obvykle ošklivé a bo­lestivé pro všechny zúčastněné. A všechna ta bolest se může obrátit proti nepravým lidem. Občas lidé potřebují místo, kde by se cíti­li na čas bezpečně - a když k tomu patří bazén a vířivka na zahra­dě, tím lip."Kýle u sebe ukrýval lidi, děti, které potřebovaly bezpečí.Sam zavrčel.Sáhla jsem dolů a položila mu ruku na hlavu, ale Kyle nepoznal, že Samova reakce je trochu extrémní i na vlka, který miloval děti. Ted' a tady nikomu neubližovali."Ano." Kyle se vydal dolů ze schodů. "Souhlasím, Samueli. Takovým chlapům s radostí nakopávám zadky u soudu." Zaváhal. "A někdy i ženským. Týrání a násilí jsou schopny obě strany. Řekl jsem vám někdy o své klientce, která si na manžela najala vraha?""Nájemného vraha?"Kývl. "Pro mě to bylo taky poprvé. Kdo by si pomyslel, že se něco podobného stane v našem malém městečku? Zabiják ho oddělal je­dinou ranou. Byli svoji třicet dva let a on si začal s děvčetem svého vnuka. Očividně se rozhodla, že rozvod a hezké urovnání, které jsem jí vysoudil, nestačí. Odpoledne se sama udala. Připadala mi docela spokojená." Zastavil se v kuchyni. "Dáte si něco k jídlu?""Raději půjdeme," řekla jsem. "Byla bych radši, kdyby nikdo ne­zjistil, že jsem tady byla.""Neměla jsi u sebe hůl? Nenechala jsi ji v koupelně?"Zmizela. Nesla jsem ji v ruce a vůbec jsem si nevšimla, kdy se vy­pařila. "Nelam si s tím hlavu," řekla jsem mu. "Až bude chtít, zase se objeví."Vesele se usmál. "Ach ano. Warren mi o ní říkal. Fakt tě sleduje jako štěně?"Pokrčila jsem rameny."Bezva."U dveří mč objal a políbil na tvář. Sam vážně zvedl pracku jako dobře vychovaný pes a Kyle mu tlapou lví velikosti bez váhání po­třásl."Postarej se o Mercy," řekl Kyle. "Nevím, do čeho se zapletla ten­tokrát, ale zdá se, že nebezpečí je její druhé jméno.""Hej," protestovala jsem.Kyle se na mě spatra podíval. "Zlomená ruka, otřes mozku, vym­knutý kotník, stehy, únos..." Zmlkl. "A to ještě nejsem na konci se­znamu, co? Postarej se, ať tě Samuel nebo někdo jiný doprovází, do­kud celá věc neskončí. Nechci ti jít na pohřeb, drahoušku.""Dobrá," řekla jsem a doufala, že nemá pravdu. "Budu opatrná.""Dej Warrenovi nebo mně vědět, kdybychom ti mohli nějak po­moct."*Zajela jsem k velkému nákupnímu centru v Kennewicku, protože se mi nechtělo parkovat na nějakém izolovaném místě a potřebova­la jsem zavolat Tadovi. Musela jsem zaparkovat až skoro v Mongolsku, protože v sobotu nebyla volná parkovací místa skoro k sehná­ní. Ale nebyla jsem sama, což bylo nejdůležitější. Pak jsem zavolala Tadovi."Ahoj, Mercy," ozval se. "Táta říkal, že ses dneska dopoledne má­lem zapletla do přestřelky u OK Corralu.""Přesně," řekla jsem. "Ale povím ti, co jsem dneska zažila, a ty mi řekneš, co si o tom myslíš."Vyprávěla jsem mu všechno od začátku až do konce - vynechala jsem jen to, kam jsem schovala knihu.Když jsem skončila, na chvíli se rozhostilo ticho, jak se Tad snažil všechno zpracovat. Pak se zeptal: "O čem ta kniha vlastně je?""Je to kniha o fae, napsaná někým, kdo byl fae," odpověděla jsem. "Nemyslím si, že by na ní bylo něco magického - nebo pokud je, ne­cítím to, a podobné věci mi obvykle neuniknou. Je v ní spousta in­formací a pohádek převyprávěná z pohledu fae." Musela jsem se za­smát. "Na ,Dupinožku se teď dívám úplně jinak a už nikdy nechci znovu číst,Jeníčka a Mařenku.""Nic šokujícího?""Zatím nic. Nic, co už by nebylo součástí folklóru - informace jsou jenom lépe uspořádané. Obzvláště druhy fae a faeské artefak­ty. Ještě jsem ji ale nepřečetla celou, takže by v ní něco šokující­ho pořád mohlo být - anebo je v ní něco schované magií nebo ně­jaký tajný kód... možná neviditelný inkoust?" Moje představivost mě zklamala."Povím o tom tátovi," řekl Tad. "Neumím si představit, proč by měl někdo takový zájem o starou knihu. Jasně, je cenná - a fae by asi nechtěli, aby padla do rukou lidem. Ale nebyla by to žádná kata­strofa, pokud jsou v ní jenom pohádky, které se ničím neliší od příbě­hů v jiných knihách, které jsou k dispozici... Okamžik." Odmlčel se. "Ta stará žena v knihkupectví mohla být Phinova babička.""Jeho babička? Byla starší, ale ne tak stará. Phin je..." Vzpomněla jsem si, že jsem jen těžko odhadovala jeho věk. Ale rozhodně byl do­spělý - bylo mu přinejmenším přes třicet, ale mohl být i dobře za­chovalý padesátník. "A té ženě bylo asi šedesát, víc ne."Tad si odkašlal. "Jestli je fae, Mercy, pak nezáleží na tom, jak vy­padá.""Phinovi nekoluje v žilách moc faeské krve," namítla jsem. Tím jsem si byla jistá. "Ta žena byla opravdová fae ze staré školy, něco jako Šedí pánové."Tad se zasmál. "Žena, které říká babičko, je ravděpodobně jeho pra, pra, pra... přidej spoustu pra. Kdysi mi řekl, že když byl dítě, za­hnala bandu fae, kterým se nelíbilo, že je tak lidský... anebo že má v sobě jako člověk kapku faeské krve. Potom ho začala občas na­vštěvovat a teď s ním zůstává ve styku po telefonu.""Takže patří k těm dobrým? Myslíš, že bych si s ní měla promlu­vit? Povědět jí o knize a zeptat se, kde Phin je?""Nevím, jestli má tenhle příběh klaďasy a darebáky, Mercy," řekl. "A rozhodně nevím, jestli je fae, kterou jsi viděla, Phinova babič­ka nebo Šedý pán. A i kdyby byla... jednat s ní nemusí být bezpeč­né. Fae nejsou lidé, Mercy. Někteří z nich dokáží požírat vlastní děti, beze vzteku či lítosti. Řídí se spíše mocí než láskou pokud jsou jí vůbec schopní. Někteří jsou tak sami... nemáš ani tušení. Zavolám tátovi a ozvu se ti."Zavěsil."No," řekla jsem Samovi, "máš na jeden den dost vzrušení? Chceš se vrátit domů?"Podíval se na mě a já viděla, že je taky unavený. Víc unavený, než by měl po dni stráveném většinou v autě být. Je smutný, uvědomi­la jsem si."Žádný strach," řekla jsem, sklonila se k němu a opřela sc mu čelem o šíji. "Žádný strach, najdeme odpovědi i pro tebe."Povzdychl si, přetočil se a složil mi čenich do klína. A tak jsme odjeli domů.*Připravila jsem sekanou podle Samuelova receptu, který uváděl spoustu paprik, jalapenos i jiných odrůd. I den stará a vytažená z mra­záku dokázala spálit patro v ústech, když jste si nedávali pozor.Zazvonil mobil a já zkontrolovala číslo volajícího. Nastavila jsem časovač na troubě, ale mobil nepřestával vyzvánět."Brane," ozvala jsem se."Zahráváš si s ohněm," řekl. Jeho hlas zněl unaveně."Jak jsi věděl, že peču Samuelovu sekanou?""Mercedes.""Máš nám dát trochu času," řekla jsem. Převrátil se mi žaludek. Potřebovala jsem víc času, abych dokázala, že si Sam umí zachovat chladnou hlavu."Mám svého syna rád," řekl Bran, "ale mám rád i tebe."Slyšela jsem všechno, co neřekl nahlas. V minulosti dal přednost synovi přede mnou - tak to aspoň vidčl. A tehdy jsem to tak asi vi­děla i já."Neublíží mi," řekla jsem a zadívala se do Samových bílých očí. Ztuhl a já si vzpomněla, že bych měla sklopit pohled - i když mě k tomu po včerejší noci nenutil. Jakmile se vlk ujistí o tom, že jste přijali jeho nadřazenost, dojde na podobné věci jen ve chvíli, kdy je dominantnější vlk rozčilený."To nemůžeš vědět.""Vlastně můžu," odpověděla jsem. "Do garáže vtrhl chlápek s pis­tolí a namířil na něj, a on nezaútočil, protože jsem ho o to požádala - a protože při přestřelce mohlo přijít k úhoně dítě."Rozhostilo se dlouhé ticho."Potřebuji, abys mi jasně řekla, co se děje," řekl.Ale já ho přerušila. "Ne, nepotřebuješ. Kdybych ti řekla, že Samuela ovládá jeho vlk, musel bys ho zabít."Nic neřekl."Kdyby nebyl tvůj syn, možná by sis mohl dovolit být shovíva­vý. Anebo kdybys nevyužil svého postavení maroka k tomu, abys donutil vlky, kteří by raději zůstali skryti, vystoupit na veřejnost. Ale ztratil jsi hodně morální podpory, kterou jsi ještě nezískal zpát­ky. Pokud jen trochu polevíš v prosazování vlastních pravidel... No, asi neztratíš své postavení - ale může to skončit masakrem. A to by se asi těžko vysvětlovalo lidem." Dobře jsem celou věc zvážila.Chvíli jsem nechala svá slova viset ve vzduchu. Potřebovali jsme týden, abychom ospravedlnili Samův odklad před ostatními."Zůstaň u telefonu," řekl a zavěsil.Sam na mě pohlédl, vzdychl si a roztáhl se na boku jako velká ko­žešinová předložka.Když telefon znovu zazvonil, byl to Charles, Samuelův bratr a Branův vymahač. "Mercy?""Jsem tady," odpověděla jsem."Pověz mi o Samuelovi.""Je to bezpečné?""To nebudu vědět, pokud mi nic neřekneš, že?"Snažil se žertovat? U Charlese jsem si nikdy nebyla jistá. Ze všech marokových vlků byl jeho mladší syn nejděsivější,aspoň mi tako­vý připadal."Myslela jsem pro Samuela," řekla jsem."Mám rozkaz," řekl s chladným úsměvem v hlase, "ponechat si obsah našeho rozhovoru pro sebe.""Dobrá." Odkašlala jsem si a pověděla Charlesovi všechno od Samuelova pokusu o sebevraždu až po incident s Kellym Heartem a zatykačem na Adama."Hrál si s dětmi?" zeptal se Charles."Ano. Říkala jsem to. Maia mu vylezla na hřbet a jela na něm jako na poníkovi. Měl štěstí, že neměla ostruhy."Ležící Samuel dvakrát bouchl ocasem o zem ,jinak vypadal, jako by spal."To je dobře, že?" zeptala jsem se. "Znamená to, že má nějaký čas.""Možná," odvětil Charles. "Mercy, vlkodlaci, každý z nás má se svým vlkem jiný vztah." Charles toho obvykle moc nenamlu­vil, a když už se pustil do řeči, hovořil uvážlivě, jako by si každé slovo dvakrát promyslel, než ho vyslovil nahlas. Bran tak mluvil po telefonu, ale Charles to dělal neustále, dokonce i při rozhovo­ru z očí do očí."Uvažuj o vlkodlacích jako o siamských dvojčatech. Někteří jsme víceméně oddělení a s vlky skoro nic nesdílíme. Jsme prostě dvě bytosti žijící ve stejné kůži tak začínáme všichni. Když kontrolu převezme lidská část, vlk a člověk uzavřou... ne, ,mír^" není správ­né slovo. Vytvoří se mezi nimi rovnováha. A stejně jako lidská duše ztratí některé části, které ji dělaly člověkem, vlk ztratí některé části sebe, které ho dělaly vlkem.""Takže Samuelův vlk není nebezpečný?""Ne," řekl Charles rychle a Sam zvedl hlavu a přetočil se na bři­cho do pozice sfingy. "To si nikdy nemysli. Už není úplný - není vy­bavený vést. Jako siamské dvojče sdílí srdce a hlavu se Samuelem. A pokud se mu podaří sebrat Samuelovi kontrolu úplně anebo pokud mu ji Samuel přenechá, jeho srdce přestane tlouct."
Klesla jsem na kolena a položila Samovi ruku na rameno, protože bolest v Charlesově hlase našla ozvěnu v mém."Pochybuji, že tak dlouho přežije - slyšíš mě, vlku?"Sam ohrnul horní pysk a vycenil zuby."Slyší," řekla jsem."Bude čím dál unavenější a hladovější. Postupně ze sebe setře­se řetězy, které Samuel ukoval, aby ho ovládl, a zůstane jenom hla­dová bestie. Když se nadvlády ujme mladý, úplný vlk, zabíjí lehce a často, ale obvykle k tomu má důvod, třeba i jen to, že se mu nelí­bí pach oběti. To, co zůstane ze Samuela, bude zabíjet a ničit, dokud nepadne mrtvý.""Jak to víš?" Charlesovi bylo jen několik set let. Nikdy nežil mimo marokovu kontrolu a marok vlky, kteří se přestali ovládat, za­bíjel. Ale znělo to, jako by si tím byl naprosto jistý."Řekněme, že stejně jako ty jsem měl kdysi přítele, kterému jsem chtěl pomoct a schoval jsem ho před otcem na místě, kde nemohl ni­komu ublížit. Bylo by laskavější, kdybych ho rovnou zabil."Zabořila jsem Samovi prsty do srsti."Kolik máme času?""Můj přítel byl starý, ale ne tak starý jako Samuel. O lidskost při­šel v průběhu několika dní, onemocněl a nakonec ho ovládla letar­gie. Myslel jsem, že se prostě vytrácí - ale pak zešílel." Na chví­li zmlkl. "Potom jednoduše padl mrtvý. Za méně než týden. Nevím, jak dlouho vydrží Samuel.""A kdyby se pomátl ve chvíli, kdy se kontroly ujal vlk?" zeptala jsem se. "Jako se to stává mladým vlkům? Byl by na tom lip?" Byla jsem tak šťastná, že je jiný."To by žil, jen dokud by ho nedostihl otec, ale ty bys zemře­la spolu s lidmi v nemocnici, kde jsi ho našla. Takhle je to lepší, Mercedes. Ale nevěř mu, ne příliš.""Máš nějaký návrh, jak bych mu mohla pomoct?""Za prvé bys měla vlka přesvědčit, aby Samuelovi vrátil kontro­lu, aspoň na chvíli.""Chce přežít," řekla jsem jim oběma. "Proto Samuela kontroly zbavil. Pokud přežije jen tak, že ji Samuelovi vrátí, udělá to." Můj hlas zněl jistěji, než jsem se cítila, ale Sam si povzdychl a unaveně, slabě zakňoural."A pak musíš Samuela přesvědčit, že chce žít.""A když to nedokážu? Když vlk vypustí Samuela ven a on bude pořád odhodlaný zabít se?""Pak mu bude muset vlk kontrolu znovu vyrvat, jinak bratr ze­mře." Charles dlouze vydechl. "Všichni jednou zemřeme, Mercedes. Některým to jen trvá déle."