Stříbrná relikvie: kapitola 7

Stříbrná relikvie – 7. Kapitola

Tu noc jsem s sebou vzala Sama do knihkupectví, což bylo dost nepohodlné.Asi jsme oba mohli zůstat doma, ale chtěla jsem se podí­vat do Phinova obchodu. Ta žena něco hledala; možná zjistím co. Možná tam najdu Phina, zdravého a šťastného. Možná nebudu mu­set sedět doma a lámat si hlavu nad věcmi, které nedokážu změnit.Nemohla jsem nechat Sama o samotě, ne po rozhovoru s Charle­sem. Ale nebyl zrovna nejlepší partner na vloupání.Lidé by dokázali přehlédnout ženu, která by se toulala richlandským nákupním centrem i poté, co většina obchodů zavřela. Nebylo ještě tak pozdě, něco po deváté veěer. Míra zločinnosti v Richlandu je relativně nízká - a většinu zločinů páchají členové gangů nebo te­enageři. Sam...Cestou po mezistátní jsem si představovala hypotetický rozho­vor.Policista: "Povězte mi, viděl jste tu noc něco neobvyklého?"Náhodný svědek: "Velkého bílého psa. Byl obrovský. A fakt bílý, ve tmě zářil jako maják."Jo. Sam všechno komplikoval. Takže budu muset předstírat, že vím, co dělám, a modlit se, aby nikdo nezavolal policii."Nevím, co doufám, že v knihkupectví objevím," řekla jsem. "Těžko tam bude lístek se vzkazem, kde najdu Phina, že? Přesto je to začátek. Jestli nic nenajdeme, mohli bychom se vloupat do jeho bytu. Je to lepší než vysedávat doma, ne?"A smečka měla tu noc schůzku v Adamově domě. Věděla jsem, proč ji svolal. Chtěl zjistit, kdo se mnou hrál hry. Zavolal a řekl mi, k čemu se chystá a požádal mě, abych se držela stranou, protože ještě nedostal šanci ukázat mi, jak se ubránit tomu, aby mi členové smečky lezli do hlavy.Přesto jsem tam měla jít a postavit se svým nepřátelům. Ale bylo to něco jiného, než když vás nepřátelé mohli jen zabít."Nechci trčet doma a cítit se jako zbabělec," řekla jsem Samovi. "Měla jsem jít k Adamovi, když jsem je viděla přijíždět."Zabručel."Ale pomyšlení na to, že mě můžou donutit udělat něco, co bych nikdy..."Byla jsem si docela jistá, že za tím, že mě Adam ještě nenaučil bránit se, nebyl jen nedostatek času. Řekl mi, že kdyby věděl, co se děje, ve chvíli, kdy mě začali ovlivňovat, mohl odhalit, kdo za tím je. Myslím, že si dnes večer plánoval vynutit doznání a kdyby to nevyšlo, počkal by, až by se o to pokusili znovu. Pokud mu šlo o to­hle, teoreticky jsem souhlasila, ale zároveň jsem nechtěla jen tak če­kat, až se mě někdo znovu pokusí ovládnout.Zaparkovala jsem v rohu parkoviště nákupního centra, kde stála restaurace s celonočním provozem. Nebylo tu hodně aut, ale dost na to, aby rabbit nevyčníval.Otevřela jsem Samovi dveře a on opatrně zavětřil."Hledáš pach faeské ženy, která tu dneska byla?" zeptala jsem se.Neodpověděl, jen se otřásl a v očekávání na mě pohlédl jako by skutečně byl psem, za kterého se vydával. Byly jeho reakce pomalej­ší? Měl ocas víc svěšený než obvykle? Anebo jsem se po Charlesově varování začala chovat paranoidně? Pohlédla jsem na něj a byla si docela jistá, že se ani v jednom nemýlím. Jen to, žc jste paranoidní, neznamená, že nemáte pravdu. Nereagoval tak bystře jako dřív, jako by mu chvíli trvalo, než si slo­va přeložil a dala mu smysl.Když jsme šli parkovištěm, nevšimla jsem si, že by nás někdo sle­doval, ale byli jsme na místě, kde nás mohli vidět lidi.Musela jsem se prostě chovat, jako bych se nechystala nikam vloupat. Trvalo mi plné dvě minuty, než jsem vypáčila zámek na dveřích knihkupec­tví, což bylo o dobrou minutu a půl déle, než mi bylo příjemné stát zády k parkovišti a k rušné ulici za ním. Doufala jsem, že z ulice ni­kdo nepozná, že tu zápasím s paklíči, namísto se zatuhlým zámkem.0 tři obchody dál byl stále otevřený bar, ale zatímco jsem bojovala se zámkem, nikdo nešel dovnitř ani ho neopustil. Bylo to čiré štěs­tí, na což jsem se nemohla vždycky spoléhat. Pokud jsem se chys­tala i v budoucnu někam vloupávat, měla bych začít cvičit páčení zámků.Koule na dveřích sc otočila a já se chystala pustit dál do odemy­kání, když jsem si všimla, že se dveře otevřely. Nebyly zamčené, jen zabouchnuté.Podržela jsem dveře Samovi, pak vklouzla dovnitř sama. Nemohl zavřít dveře - a pokud se uvnitř schovávalo něco nepřátelského, vy­pořádal by se s tím lip než já.Zamkla jsem a rozhlédla se. Ve tmě vidím dobře, takže jsme ne­museli budit ještě větší pozornost tím, že bych rozsvítila. V obchodě vládla větší tma než venku a díky kouřovým sklům ve výkladních skříních by každý, kdo by se podíval dovnitř, viděl hlavně odraz ven­kovního osvětlení.Zpočátku jsem viděla jen pěkně upravený a uklizený obchůdek vonící po kadidle a starých knihách. Papír umí nasáknout silnými pachy, takže se v antikvariátu dá zachytit slabá vůně jídla, tabáku i parfému. Zhluboka jsem se nadechla, abych zjistila, jestli neucítím něco, co by sem nezapadalo.Krev, strach a zuřivost na podobné místo rozodně nepatřily.Zastavila jsem se a několikrát zhluboka nasála vzduch do plic. Pach byl s každým nádechem silnější a silnější.Faeské maskovací kouzlo - jistý druh iluze - působí silně na zrak,sluch, chuť a hmat. Prý je dostatečné i pro lidský čich, ale můj je os­třejší. Při třetím nádechu jsem ucítila ostrou vůni rozlámaného dřeva a čpavkový zápach, který po sobě někdy zanechává faeská magie.Zavřela jsem oči, sklopila hlavu a nechala se vést čichem. Uši se mi s lupnutím uvolnily, a když jsem vzhlédla, uklizený obchůdek s úhledně vyrovnanými knihami zmizel a nahradila ho scéna zkázy."Same." Promluvila jsem tiše, i když jsem si nemyslela, že by mě někdo venku slyšel, i kdybych zakřičela. Byl to instinkt -plížili jsme se tmou, proto jsme museli být zticha. "Cítíš to? Krev? Je tu masko­vací kouzlo. Dokážeš ho taky zlomit? Vidíš nepořádek, který tu fae při hledání udělali?"Zastříhal uchem a rozhlédl se. Pak se bleskurychle pohnul, a než jsem si stačila uvědomit, k čemu se chystá, otočil se a zakousl se mi do paže.Kdyby mě napadlo, že by mohl zaútočit, možná bych dokázala uskočit nebo se nějak bránit. Místo toho jsem tupě zírala na to, jak mi tesáky prokousl kůži a zaryl mi je do masa. Téměř ihned mě pustil a zanechal mi na paži dvě čisté ranky, které mohly pocházet od upí­ra, kdyby nebyly tak velké a příliš daleko od sebe. Upíři mají men­ší špičáky.Napřed z jedné, pak i z druhé rány mi začala crčet krev a stékat dolů po předloktí. Sam mi paži z velké části dočista olízal a ignoro­val moje překvapené vyjeknutí i ucouvnutí.Znovu se rozhlédl po obchodě. Přitiskla jsem si ruku na ústa - nechtěla jsem krvácet nikde v blízkosti nepřátelského území. Čarodějové dokáží s krví, vlasy a jinými částmi těla provádět velmi nepříjemné věci. Nemyslela jsem si, že by ťae dělali totéž, ale nemí­nila jsem riskovat.Podívala jsem se pod pult, jestli nenajdu nějaké kapesníčky, a ob­jevila jsem něco lepšího, lékárničku. Nebyla sice tak dobře vybave­ná jako ta moje, ale byly v ní obvazy a náplasti.Když jsem si ránu ovázala a neriskovala, že tu všechno zakrvá­cím, vrátila jsem se zpátky k Samovi. Stál pořád tam, kde jsem ho nechala, a upřeně zíral na něco, co už jsem neviděla.Nebylo to vážné kousnutí a já se odmítala Sama bát. V pouzdře pod ramenem jsem měla schovaný SIG svého nevlastního otce, na­bitý obyčejnými náboji, které byly obvykle účinné proti fae, vlko­dlaky ale dokázaly jenom rozzlobit. Umlčela jsem Charlesův varu­jící hlas a nezraněnou paží jsem objala Sama kolem krku. Nechtěla jsem uvěřit, že se z něj stává zákeřný zabiják. Jedno kousnutí zabi­jáka nedělá."Kruci, Same, proč jsi mě kousl?" Když na něj budu ječet, nemů­žu se ho bát. A tak jsem ječela.Sam na mě pohlédl, pak tlapou srazil stranou jednu z pohoze­ných knih. Bambiho děti od Felixe Saltena v látkovém přebalu. V zamaskovaném obchodě na zemi žádné knihy nebyly. Kousl mě úmyslně- nezeptala jsem se snad, jestli dokáže maskovací kouz­lo zlomit? Kousnutí bylo očividně jeho odpovědí. Moje krev mu asi umožnila vidět to, co jsem viděla já, asi se jednalo o nějaký druh so­lidární magie nebo něco podobného."Bezva," řekla jsem. "To je bezva." Vytlačila jsem z hlavy vědo­mí, že ani Samuel, ani můj přítel Sam by mě tak ledabyle nekousli, a obrátila jsem pozornost zpátky ke knihkupectví.Mám docela dobrou paměť na pachy a Phinův jsem našla bez pro­blémů. Kdybych pátrala po čistě lidských útočnících, šlo by to těž­ko. Byli jsme v knihkupectví a prošla tudy spousta lidí. Kromě Phina jsem ale vycítila jen několik fae. Objevili se tu teprve nedávno a po nich pak přišlo už jen málo lidí, kteří by zakryli jejich stopu."Cítím Phina, starou ženu z dnešního odpoledne a tři další fae," řekla jsem Samovi.Sam se opřel o okraj jedné z vyvrácených knihoven, přitiskl če­nich k zadní desce a chvíli čenichal, dokud nenašel, co hledal. Pak v očividném pozvání ustoupil.Aniž bych sc knihovny dotkla, přiblížila jsem nos až skoro k dře­vu. Taky jsem to cítila, místo, kde se někdo opřel magickou rukou a knihovnu převrátil."To je jeden z nich," řekla jsem Samovi. "Nějaký lesní fae, mys­lím - vzduch a rostliny."Následovala jsem Sama, větřila jsem, plazila se a dál větřila, až jsme si víceméně poskládali dohromady, co se tu stalo. Šlo by mi to snadněji, kdybych byla v kojotí podobě. Ale kdyby nás tu někdo na­chytal, bylo by pro mě jednodušší vše vysvětlit a udržet svědky v kli­du jako člověk. A klid byl dobrá věc, protože jsem nechtěla, aby Sam sežral někoho, koho neměl.Říkala jsem si, že jsou to dobré důvody, proč zůstat v lidské po­době, protože to byly dobré důvody. Ale skutečným důvodem bylo Samovo kousnutí. Obávala jsem se, že by Sam mohl zapomenout, že jsme kamarádi, kdybych tu běhala jako kojot, namísto v lidské podo­bě, ve které jsem mu to mohla připomenout."Takže," řekla jsem, založila si ruce v bok a zadívala se na loužičku Phinovy krve. "Přišli dveřmi a poslední je za sebou zamkl. Budeme mu říkat Rybák, protože je nějaký druh vodního fae. Zdá se, že celou akci řídil, protože škody v obchodě napáchali zbývající dva."Sam do mě zabodl ledový pohled a já sklopila zrak a odvrátila ho - jako pozdrav šermíře. Akceptovala jsem ho jako velkého zlé­ho vlka, aniž bych se mu podřídila. Asi to stačilo, protože dál už se agresivně nechoval.Zase ta dominance. Sam ji obvykle prosazoval, jen když byl opravdu rozrušený nebo se poprvé setkal s nějakým vlkem. Když stojíte na vrcholu žebříčku dost dlouho, asi ostatním nepotřebujete své postavení neustále připomínat.Kdyby mě nekousl, asi bych jen sklopila oči, ale to už mi nepřipa­dalo bezpečné. Ne po tom, co mě kousl. Potřebovala jsem mu připo­menout, že jsem družkou alfy, dravec, ne kořist.Charles říkal, že máme týden, a svůj odhad odvozoval z jediného případu vlka mnohem mladšího, než byl Samuel. Začínala jsem se bát, že byl příliš optimistický, což mě u Charlese zatím nikdy nena­padlo. Kolik času Samovi zůstávalo?"Takže Rybák popadne Phina a řekne:",Víme, že to máš.'" Odříkávala jsemscénu, jak jsem si ji poskládala v hlavě, nejlepší imi­tací Jimmyho Cagneyho. "A pak kývne na své poskoky - Zeleného obra a obryni, protože oba voní po zelených fazolích. Zelená obryně vyvrátí knihovnu, která srazí k zemi několik dalších." Ne vždy jsem poznala pohlaví tvora, kterého jsem sledovala, jen podle pa­chu, ale Zelená obryně byla rozhodně žena, i když ne nutně obrovi­tá. "Zelený obr je o něco silnější. Zvedne jeden z regálů a hodí ho přes půlku místnosti, přičemž srazí několik dalších knihoven a napá­chá ještě větší škody."Regál, kterým Zelený obr hodil, byl na kusy, protože se při dopa­du rozlámal. Celá scéna mi běžela hlavou jako film; jednotlivé kroky jsem měla přímo před nosem i očima stačilo přidat trochu předsta­vivosti. Vlkodlaci jsou silní, ale nebyla jsem si jistá, jestli by někte­rý z nich dokázal zvednout regál plný knih."Ale Phin jim to hned neprozradí," řekla jsem Samovi.Uvažovala jsem o Tadovi, o ranním návštěvníkovi s pistolí a o uschlé krvi na podlaze. "A tak Rybák dál pracuje na Phinovi a Ze­lení obři zatím prohledávají obchod. Ví docela jistě, že tady ta věc je, a tak to tu rozloží na kusy. Knihy asi trhají jen z frustrace, protože na jejich ničení není nic metodického. Ale třeba hledají něco jiného než knihu." Rozhlédla jsem se. "Možná je ta věc schovaná v knize nebo za knihou. Pak toho nechají, protože Phin začne mluvit."Sam kýchl na souhlas anebo to bylo jen prachem. Obávala jsem se, že na vině byl prach."Věděl, že přijdou, protozavolal Tadovi, aby mě varoval?" ze­ptala jsem se. "Anebo ho zavolat donutili a jemu se podařilo zane­chat neurčité varování? Každopádně, není divné, že neřekl, co jsem si vlastně vypůjčila?"Bubnovala jsem prsty na regál, který pořád stál. "Možná neví, že se jedná o knihu, a on se bál, aby ho neslyšeli - anebo si mohli pře­číst Tadův vzkaz."Sam znovu kýchl. Podívala jsem se na něj a lesk inteligence v je­ho očích mi prozradil, že poslouchá - a já si uvědomila, že tomu tak před několika minutami nebylo."Možná jdou opravdu po něčem úplně jiném. Možná se Phin za­choval chytře a poslal je za mnou, aby je svedl ze stopy. Ví, že mám lepší ochranu než ostatní."Pustila jsem se regálu a začala pochodovat sem a tam. "Teď si dám dohromady dvě a dvě a asi mi vyjde padesát - ale měj se mnou strpení." Dvakrát jsem obchod obešla a zastavila se na původním místě."Předpokládejme, že někdy včera Phina zlomili a on jim pově­děl, kdo přesně jsem: s kým chodím a kolik lidí se pořádně naštve, když po mně půjdou. Tohle je nejslabší částí mého příběhu, Same, ale instinkty mi říkají, že incident s Kellym Heartem z dnešního rána a to, co se stalo Phinovi, jsou nějak propojené - jsem si tím jistá kvůli fae, která číhala na střeše. Jenom nevím, proč mě vlast­ně chtěli zabít."Sam zavrčel."Přemýšlej o tom," řekla jsem mu, jako bych si byla jistá, že vrčí kvůli nebezpečí, které mi hrozilo. "Není to práce Šedých pánů. Kdyby byla, už by bylo po mně. Víme, že jsou do celé věci zaplete­ní přinejmenším tři fae. Č tyři, pokud žena na střeše skladiště neby­la Zelená obryně... Pět, pokud stará žena, kterou jsem tu dneska vi­děla a která může, ale nemusí být Phinovou babičkou, patří k nim. Přesto si nemyslím, že se jedná o velkou skupinu. Neskončilo by to pro ně dobře, kdyby se vlkodlaci vydali na lov. Proto naplánují inci­dent s Kellym Heartem a jeho producentku donutí - kouzlem nebo pohrůžkou, jak by řekl Zee - aby Kelly ho poslala ke mně do gará­že pro Adama."Zmlkla jsem a zadívala se přes parkoviště na světlomety aut pro­jíždějících kolem."Kdyby jim šlo skutečně o Adama, existoval by lepší způsob, jak se k němu dostat, než u mě v garáži. Není těžké ho najít. Šest dnů v týdnu chodí do práce a jeho domácí adresa se dá najít ve veřejných záznamech. Myslela jsem si, že za vším stojí snaha Heartovy produ­centky o nejlepší drama..."Zhluboka jsem se nadechla a snažila se odhadnout Samovu reakci.Samův postoj to, jak se soustředil na má slova, mi prozradil, že sleduje tok mých myšlenek. Tedy aspoň jeho vlk ho sledoval. Jak chytrá vlastně je vlčí část vlkodlaka?"Ale nedopadlo to podle plánu. Hned na začátku jsem Hearta od­zbrojila. Těžko mě mohli zastřelit, když jsem zbraň, kterou jsem měla být zastřelena, držela v ruce, že? Ale když se objevil napřed Adam a pak policie, rozhodli se rozpoutat menší zmatek: krvelačnost posílenou magií. Ale o tu se postaral Zee a všiml si střelkyně. Ta pak musela utéct před Benem a vyklidit pole."Utřela jsem si vlhké dlaně do džínů. "Je to přitažené za vlasy, já vím. Ale je tu kniha a telefonát Tadovi a ty mě spojují s fae, kteří zdemolovali Phinovo knihkupectví. Zmlátili Phina do krve a unesli ho. Násilí a fae stejně jako dneska ráno. A jediným pojítkem jsemjá. Náhody se stávají, já vím. Možná jsem příliš sebestředná, když si myslím, že jde o mě."Stála jsem mlčky, dokud jsem si neuvědomila, že čekám na Samuelovu odpověď. Ale Samuel tu nebyl: byli jsme tu jen já a Sam."Dobrá, už jsem si navymýšlela dost." Oprášila jsem si džíny. Doufala jsem, že se mýlím, ale po tom, jaký směr za poslední rok nabral můj život, to znělo skoro všedně. Žádní upíři ani duchové, že? Žádní Šedí páni, kteří děsili i ostatní fae. Pokud jsem se mýlila, pak jsem se obávala, že realita bude ještě horší. "Hledejme dál. Cítila bych se fakt hloupě, kdyby se Phin schovával někde ve sklepě."Sam našel za třemi převrácenými regály dveře. Naštěstí se otví­raly směrem od nás, takže nám stačilo regály přelézt a ocitli jsme se na podestě. Přímo před sebou jsme měli cihlovou zeď; napravo ode dveří se dolů do inkoustové černoty táhlo úzké, strmé schodiště: knihkupectví mělo sklep.Nemyslela jsem si, že si někdo všimne, když tu rozsvítím, proto­že jsem si byla docela jistá, že sklepení nemá okna. Všimla bych si jich.Minutu jsem hledala vypínač. Sama tma zjevně neděsila, protože se vydal dolů ještě dřív, než jsem ho našla.Když jsem rozsvítila, uviděla jsem, že sklep je z větší části plný krabic navršených do stohů. Připomnělo mi to nemocniční sklad, protože stohy byly očividně nějak uspořádány. Sklepení bylo hlubší, než bylo u domů tak blízko u řeky běžné, ale nenašla jsem ani sto­pu po vlhkosti.Část sklepa napravo od schodiště tvořila kancelář. Ohraničoval ji perský koberec pod staromódním dubovým pracovním stolem s lam­pou na klips. Přímo před stolem stála velká zarámovaná olejomalba znázorňující typickou anglickou zahradu, kterou někdo sedící u sto­lu mohl používat jako falešné okno.Na stole byl dříve umístěn počítačový monitor. Poznala jsem to podle toho, že teď ležel rozmlácený na kusy na betonové podlaze vedle koberce. Na zemi se povalovaly další rozbité věci - kusy svíce ve skle, střepy hrnku, ve kterém asi stávaly pera a tužky nyní rozsy­pané všude okolo, a kancelářská židle bez kolečka a opěradla."Opatrně," řekla jsem Samovi. "Pořežeš si tlapy o sklo."Hromada beden vedle stolu byla jako jediná porušená. Pět nebo šest krabic někdo shodil na betonovou podlahu, na kterou se vysy­pal jejich obsah."Není tu žádná krev," řekla jsem a snažila se necítit úlevu. Nechtěla jsem objevit Phinovo tělo. Ne když jsem byla sama s vl­kem Samem. "Jenom to tu prohledali - a ani ne nějak pečlivě. Možná je někdo vyrušil nebo se dál nedostali, protože se Phin zlo­mil a začal mluvit.""Copak to tu cítím?" ozval se mužský hlas a udeřil mě do uší jako troubení klaksonu. "Krev malého děvčátka." Hovořil se silným lon­dýnským přízvukem. "Možná je horká a možná chladná, ale vsadím se, chlapci - že dožít se zítřka je pro ni naděje marná."Viděla jsem z něj jen nohy na schodech. Nic mě nevarovalo, že se v budově nachází - a podle toho, jak prudce se Sam pohnul, ani on nic neslyšel ani necítil. Netušila jsem, že se fae dokáží podobně schovat. Nedokázala jsem říct, jestli tu byl celou dobu, nebo nás ná­sledoval dovnitř.Fae byl obut do černých holínek, našlapoval ale úplně tiše. A nijak nepospíchal, aby nás zabil, což mi prozradilo, že si lov užívá.Nebyl obr, přestože jsem tak dva lesní fae z legrace označila. Obři byli spíše zvířata, řídili se instinkty, ne inteligencí. Fae s myslí zvířat, kteří přežili příchod lidí ovládajících kov, zemřeli rukama Šedých pánů. Instinkty nestačily na to, abyste skryli svoji podstatu před lid­mi, a fae se po staletí snažili předstírat, že existují jen ve folklóru a v pohádkách. Ale podle velikosti jeho nohou byl fakt velký.Sam do mě strčil hlavou, aby upoutal moji pozornost, a schoval se pod stůl. Plánoval fae zaskočit. Bylo dobré vědět, že Sam je po­řád se mnou."I básnička, kterou jsem napsala ve třinácti v hodině angličtiny, se rýmovala lip," řekla jsem čekajícímu fae a obešla schodiště, abych na něj dobře viděla.Muž na schodech měřil tak metr osmdesát, možná trochu míň, ale nohy měl o dobrých patnáct centimetrů větší, než bylo běžné u lidí. Měl kudrnaté rusé vlasy a příjemně veselou tvář dokud jste se mu nepodívali blíž do očí. Oblečený byl do kalhot a do červené košile s modrou vázankou, která ladila s červenou plátěnou zástěrou chrá­nící jeho oděv. Vršek zástěry zdobil název obchodu s potravinami.V pravé ruce držel řeznický nůž.ByI cítit železem a sladkostí krve a něčím, co z něj dělalo Zeleného obra, který obrátil tohle místo vzhůru nohama. Zatraceně silného obra, když zvedl plnou knihovnu."Ach," řekl, "nezvanec. Jak veselé." Naklonil hlavu napřed na jednu, pak na druhou stranu, aby si uvolnil svaly na krku. Jeho pach byl tak těžký, že se dal jen těžko rozluštit. Nezvaný host, opravila jsem ho v duchu, ne nezvanec."Veselé?" zopakovala jsem a zavrtěla hlavou. "Spíše osudné. Aspoň pro tebe." V případě pochybností mluvte sebevědomě - dare­báky, kteří se s vámi chystají vymést podlahu, to zmate. Pomohlo, že jsem měla tajnou zbraň. "Co jste udělali s Phinem?""S Phinem?" Sestoupil o tři schody a s úsměvem se zastavil. Asi čekal, že se dám na útěk anebo se jako znuděná kočka snažil pro­táhnout potěšení ze zabíjení. Mnozí fae jsou od přírody šelmy a me­zi jiným rádi žerou i lidi."Phin vlastní tohle knihkupectví." Můj hlas zněl vyrovnaně. Nemyslím si, že bych se stala odvážnější, ale po všem, co se mi v po­slední době stalo, ztratil děs na novosti."Možná jsme ho sežrali." Usmál se. Jeho zuby byly ostřejší než lidské-a měl jich víc."Možná jsi fae a nemůžeš lhát," opáčila jsem. "Takže by ses měl držet faktů a nepokoušet moji trpělivost svým ,možná". Kde je Phin?"Zvedl levou ruku a ukázal na mě. Mým směrem vystřelily zele­né jiskry a zůstaly na okamžik viset ve vzduchu. Pak se mě jedna dot­kla, spadla a ostatní vzala s sebou. Zatřpytily se na podlaze a pohasly."Co jsi?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu jako zmatený vlk. "Nejsi čarodějka. Ty cítím v hlavě.""Zůstaň stát," řekla jsem a vytáhla z pouzdra SIG."Vyhrožuješ mi?" Rozesmál se.A tak jsem ho střelila. Třikrát do srdce. Klopýtl dozadu, ale ne­spadl na zem. Vzpomněla jsem si, že ve Phinově knize stálo, že ne všichni fae mají orgány na stejném místě jako my. Možná jsem mělamířit na hlavu. Zvedla jsem zbraň, abych zacílila, a uviděla, že se vnořil do schodů jako duch. Na míste po sobě zanechal jen zástěru a řeznický nůž.Z podlahy u mých nohou vystřelily kamenné ruce, draply mě za kotníky a trhly. Praštila jsem sebou tak rychle, že jsem ani nestači­la zareagovat.¨*Probudila jsem se ve tmě a všechno mě bolelo, hlavně ale temeno hlavy. Kotníky jsem měla celé bolavé, když jsem se jimi pokusila pohnout. Zamrkala jsem, ale pořád jsem nic neviděla - což je u mě velmi neobvyklé.Cítila jsem krev a pod ramenem něco ostrého. Stará smyslová vzpomínka z dob, kdy jsem se na vysoké šprtala pozdě do noci, mi prozradila, že je to pero. Čekala jsem, až se mi vrátí novější vzpo­mínky - poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že mě fae popadl za kotníky. Když jsem si na nic víc nevzpomněla, dospěla jsem k závě­ru, že žádné další vzpomínky už nemám. Musela jsem ztratit vědo­mí, když jsem se hlavou udeřila o beton.Bylo zvláštní, že i když jsem ležela bezmocně před fae, stále jsem žila.Skoro jsem se posadila, ale pak jsem uslyšela zvuk, který jsem nedokázala zařadit, mokrý zvuk. Ne kapání, ale čvachtání. Trhání a čvachtání.Něco žralo. Jakmile jsem si to uvědomila, ucítila jsem smrt a všechny nedůstojné věci, které provede s tělem. Čekala jsem a po­slouchala, jak se něco s ostrými zuby krmí, až po dlouhé chvíli jsem se donutila pohnout.Nezáleželo na tom, kdo zemřel. Pokud to byl Sam, neměla jsem proti něčemu, co dokázalo zabít vlkodlaka i poté, co jsem to třikrát střelila do hrudi, šanci ať už jsem se trefila do srdce, nebo ne, mělo to bolet.A pokud to nebyl Sam... pak mě buďto taky zabije, anebo odejde­me ze sklepa spolu. Ale musela jsem zvážit všechny možnosti, než jsem se ztuhle překulila na nohy.Zvuky sc nezměnily, ani když jsem sc začala šourat kolem a pod nohama mi křupalo sklo. Stranou boty jsem narazila na koberec, sle­dovala ho až ke stolu a šmátrala kolem, dokud se mi nepodařilo roz­svítit stolní lampu.Nesvítila nijak jasně, ale odhalila mi, že něco vyrvalo stropní svět­la, která se teď houpala na drátech. Ty tam byly i úhledné stohy kra­bic, z nichž zůstaly jen hromady knih, roztrhaný karton a cáry papí­ru. A taky tu byla krev. Spousta krve.Nčkteří fae mají zvláštní barvu krve, tento ale krvácel tmavé rudě a jeho krev se nasbírala v černé louži asi metr od koberce, na kterém zemřel. Nemohlo tomu být dlouho, protože kaluž ještě nezačala na okrajích schnout. Ale vítěz odvlekl tělo za hromadu krabic s kniha­mi, na odloučené místo za několika nakloněnými stohy ve vzdále­ném koutě sklepa, kam slabé světlo lampy nedosáhlo."Same?" zavolala jsem. "Same?"Zvuky žraní ustaly. Pak se přes stohy prosmýkl stín tmavší než jeho okolí a přikrčil se na zbývajících hromadách knih, aby nezava­dil o strop. Na okamžik jsem si myslela, že je to fae, protože vlk byl tak zmáčený krví, že vypadal skoro černý. Poté se ale světlo odrazi­lo v jeho bílých očích a Sam zavrčel.*"Takže," řekla jsem, když jsme se Samem mířili zpátky do Kennewicku, "jak bychom mohli znovu zažehnout lásku k životu ve tvé lidské půlce, co myslíš? Protože takhle to asi dál nepůjde. Skoro jsi se přestal ovládat, příteli."Sam tiše zakňoural a složil mi hlavu na klín. Ve Phinově koupel­ně jsem nás oba co nejlépe umyla. Bílou srst měl spíše růžovou a byl úplně zmáčený. Díkybohu, že rabbit měl dobré topení."No, pokud to nevíš ty, jak to mám vědět já?" brblala jsem.Přitiskl mi hlavu silněji ke stehnu.Dnes mě málem zabil. Viděla jsem mu to na očích, když zvedl zadní část těla - a povalil hromadu krabic, na kterých se krčil a kte­ré byly po bitvě s fae celé nahnuté.Takovou chybu by Samuel nikdy neudělal a narušilo to jeho útok.Přistál kus ode mě a rovnou na rozlámané kancelářské židli. Noha se mu zaklínila pod područkou, a zatímco se zmítal a snažil se vypros­tit, vzpomněl si, že jsme přátelé.Svěšený ocas a sklopená hlava mi prozradily, že vyděsil sám sebe skoro stejně, jako vyděsil mě.V knihkupectví jsme se zdrželi hodně dlouho, takže provoz trochu prořídl, i když byl pořád docela hustý.Sundala jsem pravou ruku z volantu a prohrábla srst za Samovýma ušima. Celý se uvolnil, když jsem ho drbala. "Zvládneme to," řek­la jsem mu. "Žádný strach. Jsem paličatější než Samuel. Vrátíme se domu a usušíme se. Potom bychom asi měli.. . zavolat Zeemu..." MERCY!"Adamův hlas v mé hlavě zaječel tak hlasitě, že jsem se nedokázala pohnout. Byl to ohlušující, a přesto nezvučný výkřik, který sílil a sí­lil, až... zmizel docela. Hlava mě rozbolela tak příšerně, že bolest, se kterou jsem se probudila ve Phinově sklepení, proti tomu byla jako píchnutí špendlíkem."Same," řekla jsem naléhavě a obě ruce položila na volant - i když mi to k ničemu nebylo. Sotva jsem potlačila nutkání dupnout na brzdy, protože bych dozajista způsobila na rušné dálnici hromad­nou havárii. Na druhou stranu jsem ve svém stavu sotva mohla jet dál. "Same, Same, já nevidím."Vzal moje pravé zápěstí do zubů, potáhl dolů a zase zpátky. Jakmile jsme zase jeli rovně, šlápla jsem jemně na brzdu a poma­lu zastavila.Rabbit se otřásal, jak okolo nás svištěla auta, ale nikdo netroubil, takže jsem se musela dostat na krajnici. Po blíže neurčené době bo­lest postupně odezněla a zanechala mě otřesenou a zpocenou. Cítila jsem se, jako by mě přejel náklaďák."Musíme domů," řekla jsem a znovu nastartovala. Ruce se mi třásly, když jsem zařadila rychlost a vystřelila směrem k Finley.Nechala jsem Adama samotného se smečkou. Jestli se mu něco stalo, nikdy si svoji zbabělost neodpustím.