Zavržený - Prolog a kapitola 1

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Zavržený - Becca Fitzpartick, přečteno: 1057×

Zavrzeny

…BŮH NEUŠETŘIL ANI ANDĚLY, KTEŘÍ ZHŘEŠILI,

ALE SVRHL JE DO PODSVĚTÍ A DAL JE STŘEŽIT,

ABY BYLI POSTAVENI PŘED SOUD…

2 PETR, 2,4

PROLOG

 

 

 

ÚDOLÍ LOIRY, FRANCIE

LISTOPAD 1565

 

 

B

ouře udeřila, zrovna když se Chauncey procházel s farmářovou dcerou po břehu řeky Loiry. Valacha si nechal na louce a nezbývalo mu nic jiného, než se do zámku vrátit po svých. Ze střevíce si utrhl stříbrnou přezku, vtiskl ji dívce do dlaně a díval se, jak peláší pryč a bláto jí stříká na sukni. Pak se vydal domů.

Déšť nemilosrdně bičoval ztemnělé panství kolem zámku de Langeais.

Chauncey zlehka překračoval zaplavené hroby a rozmočenou prsť na hřbitově; nebál se, že se ztratí, cestu dokázal najít i v té nejhustší mlze. Dnes v noci sice mlha nebyla, ale tma a prudký déšť mátly víc než dost.

Koutkem oka zahlédl Chauncey pohyb a prudce trhnul hlavou doleva. To, co na první pohled vypadalo jako kamenný anděl hrbící se na jednom z náhrobků, se napřímilo. Cizí chlapec měl paže a nohy jako z mramoru. Trup měl nahý, nohy bosé, sedlácké kalhoty měl spuštěné nízko v pase. Seskočil z náhrobku, z konečků černých vlasů mu kapala voda. Padly mu do tváře a zakryly snědou, španělskou tvář.

Chaunceyho ruka se zastavila na jílci meče. „Kdo je tam?“

Chlapec zkřivil ústa v úsměvu.

„Nezahrávej si s vévodou de Langeais,“ varoval Chauncey. „Ptal jsem se, jak se jmenuješ. Tak dělej.“

„Vévoda?“ Mladík se opřel o pokroucenou vrbu. „Nebo bastard?“

Chauncey tasil. „Vezmi to zpátky! Můj otec byl vévoda de Langeais. Teď jsem vévoda de Langeais já,“ vyhrkl a vzápětí se za to proklel.

Cizinec líně potřásl hlavou. „Starý vévoda nebyl tvůj otec.“

V Chaunceym se vařila žluč. „A tvůj otec?“ vyštěkl a namířil na něj mečem.

Všechny své vazaly ještě neznal, ale učil se. A postará se, aby tenhle kluk jeho jméno jaktěživ nezapomněl. Vypálí do něj tu vzpomínku jako cejch.

„Zeptám se tě ještě jednou,“ řekl tiše a hřbetem ruky si setřel z tváře déšť. „Kdo jsi?“

Mladík se přiblížil a odstrčil čepel stranou. Najednou vypadal starší, než Chauncey předpokládal, mohl mít tak o rok nebo o dva víc než on.

„Jsem z Ďáblova plemene,“ odpověděl.

Do Chaunceyho útrob se zahryzla hrůza. „Jsi šílený,“ procedil skrze zaťaté zuby. „jdi mi z cesty.“

Pak se země kolem Chaunceyho naklonila. Výbuchy zlaté a rudé mu zatemnily zrak. Stál shrbený, s nehty zarytými do stehen a vzhlížel k chlapci, mrkal a lapal po dechu, snažil se pochopit, co se právě dělo. Jeho mysl jako by mu už nepatřila.

Mladík se přikrčil na úroveň jeho očí. „Teď mě dobře poslouchej. Něco od tebe potřebuju. Nedám si pokoj, dokud to nezískám, rozumíš?“

Chauncey zatínal zuby a na znamení vzdoru odmítavě potřásl hlavou. Zkusil na chlapce plivnout, ale jazyk mu vypověděl poslušnost a poslintal si bradu.

Mladík stiskl Chaunceyho dlaně ve svých. Sálala z nich horkost, která Chaunceyho spálila. Vykřikl.

„Chci, abys mi přísahal věrnost,“ pravil neznámý. „Padni na kolena a přisahej.“

Chauncey chtěl vyrazit pohrdavý smích, ale hrdlo se vzepřelo a vydalo jen přidušené sípání.

Pravé koleno se mu prolomilo jako podkopnuté zezadu, ačkoliv za ním nikdo nestál, a Chauncey padl do bahna. Odvrátil se a zvracel.

„Přísahej,“ opakoval chlapec.

Chauncey měl krk v jednom ohni. Posledními silami sevřel dlaně do ochablých pěstiček a smál se sám sobě, ale s veselím to nemělo nic společného. Netušil jakým způsobem do něj mládenec zasel tu slabost a nevolnost. Nezlepší se to, dokud nesloží přísahu. Řekne tedy to, co musí, ale v srdci přísahal, že toho kluka zničí. Ponížení si líbit nenechá.

„Pane, stanu se vaším služebníkem,“ vyplivl jízlivě.

Chlapec pomohl Chaunceymu se narovnat. „Setkáme se tu počátkem židovského měsíce Chešvanu. Po dva týdny mezi novem a úplňkem mi poskytneš své služby.“

„Dva… dva týdny?“ Chauncey se celý třásl potlačovaným vztekem. „Já jsem vévoda de Langeais!“

„Jsi Nefil,“ řekl chlapec s náznakem úsměvu.

Chauncey měl na jazyku velmi neuctivou poznámku, ale spolkl ji. Z jeho dalších slov přímo ukapával ledový jed. „Cos to řekl?“

„Náležíš k biblické rase Nefilim. Tvůj skutečný otec byl anděl, který padl z nebe. Jsi napůl smrtelný.“ Chlapec pozvedl tmavé oči a zadíval se přímo na Chaunceyho. „Polovinou krve jsi padlý anděl.“

Z hlubin Chaunceyho mysli zazněl hlas jeho domácího učitele, předčítajícího z Bible pasáž o zvrácené rase vzešlé z andělů, kteří ulehli se smrtelnými ženami.

Děsivé a mocné rase. Chaunceym proběhlo mrazení, avšak ne tak úplně nepříjemné.

„Kdo jsi?“

Mladík se obrátil a odcházel a Chauncey se za ním chtěl rozběhnout, ale stále nemohl přinutit nohy, aby ho nesly. Klečel tam, mrkáním vyháněl z očí déšť a vtom spatřil dvě ohromné jizvy na chlapcových nahých zádech. Společně tvořily jakési obrácené V.

„Ty jsi… padlý?“ zavolal na něj. „Uťali ti křídla, že ano!“

Chlapec-anděl-cokoliv se už neotočil. Chauncey však potvrzení nepotřeboval.

„Ta moje služba!“ zakřičel. „Chci vědět, o co se jedná!“

Vzduch rozvibroval mladíkův tichý smích.

KAPITOLA

1

COLDWATER, MAINE

SOUČASNOST

 

 

 

N

a prahu učebny biologie mi poklesla čelist. Na tabuli bok po boku viseli panenka Barbie s Kenem. Nějaký dobrák jim spojil ruce a oba byli nazí, až na pár umělohmotných lístků přilepených na patřičných místech. Nápis, vyvedený tlustou růžovou křídou nad jejich hlavami, hlásal:

SEZNAMTE SE S LIDSKOU REPRODUKCÍ (SEXEM)

Vee Skyová řekla: „A to je jeden z důvodů, proč škola zakázala mobily s foťáky. Fotky tohohle ve školním eZinu by byly dostatečným důkazem, že biologické osnovy potřebujou proškrtat. Získali bychom volnou hodinu, a ta se dá strávit mnohem užitečněji… třeba při soukromém doučování s nějakým starším pěkným klukem.“

„Vee,“ já na to, „proč mám dojem, že ses na tuhle hodinu těšila celý semestr?“

Vee přimhouřila oči a šibalsky se usmála. „Tahle hodina mě nenaučí nic, co bych už dávno nevěděla.“

„Myslíš ty věci o neposkvrněnosti?“

„Ne tak nahlas,“ mrkla. Zazvonilo a my si šly sednout na místa, samozřejmě vedle sebe u společného stolu.

Trenér McConaughy přiložil k ústům píšťalku, kterou měl pověšenou na krku, a pronikavě zapískal.

„Týme, na místa!“

Všichni jsme věděli, že trenér vede univerzitní basketbalový tým a biologii učí jen jako vedlejší práci.

„Přestože se vám to možná nezdá, děcka, sex je víc než patnáctiminutové hopsání na zadním sedadle auta. Je to věda. A co je věda?“

„Nuda,“ vykřikl někdo ze zadních lavic.

„Všechno, z čeho propadám,“ zapojil se někdo jiný.

Trenérovy oči slídily první řadou, až se zastavily na mně. „Noro?“

„Studium něčeho,“ odpověděla jsem. Přešel na druhou stranu a zapíchl ukazováček přímo doprostřed mého stolu.

„A co dál?“

„Znalosti získané bádáním a prováděním experimentů.“ Skvěle. Zněla jsem, jako bych nahrávala audioučebnici.

„Vlastními slovy.“

Zamyslela jsem se nad odpovědí a špičkou jazyka se dotkla horního rtu.

„Věda je výzkum?“ Byla to spíš otázka.

„Věda je výzkum,“ souhlasil trenér a promnul si ruce. „Věda žádá, abychom se stali jejími agenty.“

Když se to podá takhle, vypadá věda skoro jako zábava. Ale chodila jsem na trenérovy hodiny dost dlouho, abych si nedělala iluze.

„A každý dobrý špion potřebuje výcvik,“ pokračoval.

„Takže dělat sex,“ zazněl další komentář. Všichni jsme se trochu zasmáli a trenér namířil na dotyčného varovný ukazovák.

„To součástí domácí přípravy nebude.“ Trenér obrátil pozornost zpátky na mě. „Noro, sedíš vedle Vee už od začátku roku?“

Přikývla jsem, ale neměla jsem z té otázky dobrý pocit.

„A obě pracujete ve školním eZinu.“

Další přikývnutí.

„Vsadil bych se, že se docela dobře znáte.“

Vee mě pod stolem nakopla. Věděla jsem, na co myslí. Že trenér nemá ani představu o tom, jak dobře se my dvě známe. A nemyslím jen tajemství, která si zapisujeme do deníčků. Vee je moje převrácené dvojče. Je to zelenooká, medová blondýnka s pěkně zakulacenými křivkami. Já mám oči šedé a vlasy tmavé, vlnité, dělají si, co chtějí a nezkrotí je ani sebelepší žehlička. Jsem samá ruka samá noha, připomínám barovou stoličku.

Ale spojuje nás neviditelné pouto, obě bychom přísahaly, že jsme byly spojené už dlouho před narozením. Slíbily jsme si, že nás bude spojovat po zbytek života.

Trenér hleděl na třídu. „Vlastně bych řekl, že všichni svého souseda skvěle znáte. Měli jste důvod si takhle sednout, ne? Důvěra. Škoda, že nejlepší špioni se důvěře vyhýbají. Otupuje vyšetřovací schopnosti. A právě proto dnes zavedeme nový zasedací pořádek.“

Otevřela jsem pusu, ale Vee mě s protestem předběhla. „Co to má znamenat? Je duben. Je už skoro konec roku. Teď už si nemůžete vymýšlet takové pitomosti.“

Trenér k ní vyslal zářivý úsměv. „Můžu si vymýšlet takové pitomosti třeba poslední školní den. A když z mého předmětu propadneš, budeš tu sedět i příští rok a to si svoje pitomosti budu vymýšlet zase.“

Vee se zamračila. Byla tím proslavená. Uměla nahodit výraz, který skoro prská a syčí. Nicméně trenér byl imunní, strčil si do úst píšťalku a obeznámil nás se svým plánem.

„Všichni, co sedí na levé straně stolu – tahle je vaše levá, se posunou dopředu. Ti z prvních lavic, ano, včetně tebe, Vee, půjdou dozadu.“

Vee si strčila sešit do batohu a zavřela roztržený zip. Skousla jsem si rty a nenápadně jí zamávala na rozloučenou. Pak jsem se otočila a sledovala třídu za sebou. Znala jsem všechny své spolužáky… kromě jednoho. Toho, co se přistěhoval.

Trenér ho nikdy nevyvolával a on vypadal, že mu to vyhovuje. Schlíple seděl v druhé řadě, studené černé oči upíral před sebe. Jako vždycky. Ani na moment jsem nevěřila, že tam jen tak sedí a den co den zírá do blba. Nad něčím přemýšlel, ale instinkt mi radil, že radši nechci vědět, nad čím.

Sebral svůj sešit a posadil se na Veeinu bývalou židli.

Usmála jsem se. „Ahoj. Jsem Nora.“

Provrtaly mě černé oči a koutky úst se mu mírně pozvedly. Náhlý záblesk smutku a melancholie po mně sklouzl jako stín a na vteřinku mi vynechalo srdce. V okamžiku to zmizelo a všechno bylo normální, ale já na něj pořád zírala. Jeho úsměv nebyl přátelský. Ten úsměv značil potíže. Doslova je sliboval.

Soustředila jsem se na tabuli. Barbie a Ken mi pohled opláceli a přihlouple se křenili.

Znovu se ozval trenér: „Lidskou reprodukci bych přirovnal k velkému lepkavému zádrhelu.“

„Fůůj!“ zaznělo znechucenou třídou.

„Proto vyžaduje dospělý přístup. Je třeba, stejně jako v každé jiné vědě, podniknout patřičný výzkum. Ve zbytku hodiny si vyzkoušíme, jak takový výzkum vypadá. Budete se snažit zjistit co nejvíce informací o svém novém sousedovi. Zítra mi své poznatky odevzdáte a věřte mi, že si je ověřím. Jsme v biologii, ne v angličtině, takže ať vás ani nenapadne si něco vymýšlet. Chci vidět skutečný zájem a spolupráci.“ Ve vzduchu zůstalo výhružně viset nebo jinak

Seděla jsem tiše jako pěna. Míč byl na jeho straně hřiště, já se usmála a čekala, jakým směrem se to bude ubírat.

Nakrčila jsem nos a snažila se poznat, čím to voněl. Ne, nebyly to cigarety. Něco plnějšího, hrubšího.

Doutníky.

Mrkla jsem na hodiny na zdi a klepala propiskou v rytmu vteřinové ručičky. Lokty opřené o desku stolu a brada v dlaních. Povzdychla jsem si.

Bezva. Tímhle stylem propadnu.

Jak jsem hypnotizovala tabuli, zaslechla jsem tichounké škrábání jeho propisky. Psal, a já chtěla vědět co. Deset minut vedle mě ho neopravňovalo uzavírat nade mnou nějaké závěry. Letmý pohled stranou a já viděla, že už má napsaných několik řádků a papír se dál plnil.

„Co tam píšeš?“ zeptala jsem se.

„A mluví anglicky,“ zamumlal a čmáral si dál, ruka líně a hladce klouzala po papíře. Naklonila jsem se k němu, až nakolik jsem si troufla, a snažila se přečíst, co napsal, ale on stránku přeložil na polovinu a text schoval.

„Cos napsal?“ naléhala jsem.

Natáhl se pro můj papír, na kterém nebyla ani čárka, a přisunul si ho k sobě. Zmačkal ho do kuličky. Než jsem se zmohla na protest, hodil ho do odpadkového koše za katedrou. Trefil se.

Chvilenku jsem zírala na koš, lapena mezi nevírou a vztekem. Pak jsem si otevřela sešit na čisté stránce.

„Jak se jmenuješ?“ Hrot propisky visel těsně nad listem. Podívala jsem se na něj právě včas, abych zachytila další temný škleb. Tenhle mě vyzýval, ať si z něho klidně zkusím něco vypáčit.

„Tvoje jméno?“ zopakovala jsem. Snad si mého zaváhání nevšiml.

„Říkej mi Patch, to bude stačit. Říkej mi tak.“

Mrknul na mě a já byla přesvědčená, že si ze mě dělá srandu.

„Co děláš ve volném čase?“

„Nemám volný čas.“

„Předpokládám, že tahle práce se bude známkovat, takže uděláš mi prosím laskavost?“

Pohodlně se opřel a založil si ruce za hlavou.

„Jakou laskavost?“

Zjevná narážka na nechtěný dvojsmysl mě přinutila zamyslet se nad změnou tématu.

„Ve svém volném čase,“ pravil zadumaně, „dělám obrázky.“

Vepsala jsem si do sešitu poznámku o fotkách.

„Ještě jsem neskončil,“ řekl. „Mám docela slušnou kolekci sloupkařky školního eZinu, která věří ve zdravou stravu, potají píše básničky a děsí se toho, až si bude muset vybrat mezi vysokou ve Standfordu, Yale a… která je ta třetí na H?“

Zírala jsem na něj, šokovaná a otřesená, protože měl pravdu naprosto ve všem. On to věděl. Ne že by si prostě tipl a náhodou se trefil, on to věděl. Musím zjistit jak. Hned.

„Ale na žádnou z nich stejně nepůjdeš.“

„Ne?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

Zahákl prsty o spodek mojí židle a přitáhl si mě blíž. Nebyla jsem si jistá, jestli cuknout zpátky a ukázat strach, nebo nedělat nic a předstírat nezájem. Ještě si to rozmyslím.

„Sice bys uspěla na všech třech školách, ale vykašleš se na ně, protože tam nedosáhneš ničeho zvláštního. Děláš urychlené soudy, to je tvoje třetí největší slabina.“

„A moje druhá?“ řekla jsem s potlačovaným hněvem. Kdo je ten kluk? Zkouší na mě nějaké přihlouplé vtipy?

„Nevíš, komu věřit. Ne, beru to zpět. Věříš, ale jen špatným lidem.“

„A moje první?“ štěkla jsem.

„Uvázala sis život na krátké vodítko.“

„Co tím myslíš?“

„Bojíš se všeho, co nemáš pod kontrolou.“

Zježily se mi vlasy v zátylku a atmosféra ve třídě klesla pod bod mrazu. Obyčejně bych šla rovnou ke katedře a požádala o nový zasedací pořádek. Ale nemohla jsem Patchovi dovolit, aby si myslel, že mě zastraší nebo vyděsí. Měla jsem absurdní potřebu se bránit a rozhodla se, že neustoupím, rozhodně ne dřív než on.

„Spíš nahá?“ ptal se.

Klesající čelist jsem ovládla na poslední chvíli. „Ty asi budeš tvrdý oříšek, co?“

„Bylas někdy u cvokaře?“

„Ne,“ zalhala jsem. Pravdou je, že mívám sezení se školním psychologem doktorem Hendricksonem.

Nevybrala jsem si to dobrovolně a nerada o tom mluvím.

„Udělalas něco ilegálního?“

„Ne.“ Tady se jeden nestíhal ani nadechovat. Ne s ním. „Proč se mě nezeptáš na něco normálního? Třeba na moji oblíbenou hudbu?“

„Neptám se na věci, které si můžu domyslet.“

„Nevíš, jakou hudbu poslouchám.“

„Barokní. Je jako ty, přesná pravidla, řád. Klidně se vsadím, že hraješ na… cello?“ Řekl to, jako by se svěřoval okolnímu vzduchu.

„Špatně!“ Další lež, ale po kůži mi přebíhalo mrazení a v konečcích prstů se měnilo v nepříjemné brnění. Co je zač? Pokud věděl, že jsem hrávala na cello, co všechno ještě ví?

„Co je tohle?“ Patch ukázal propiskou na vnitřní stranu mého zápěstí. Instinktivně jsem ucukla.

„Mateřské znamínko.“

„Ale vypadá jako jizva. Máš sebevražedné sklony, Noro?“ Tmavé oči se vnořily do mých a já cítila, jak se mi směje. „Rodiče žijí spolu nebo jsou rozvedení?“

„Bydlím s mámou.“

„Kde je otec?“

„Loni zemřel.“

„Jak?“

Vzdala jsem to. „Zavraždili ho. A pleteš se mi do osobních věcí, jestli ti to nevadí.“

Rozhostilo se ticho a ostří v Patchových očích zjemnělo. „Muselo to být těžké.“ Znělo to, jako by to myslel vážně. Pak zazvonilo a Patch byl rázem na nohou a hnal se ke dveřím.

„Počkej!“ vykřikla jsem. Ani se neotočil. „Hej!“ Už překračoval práh. „Patchi! Já o tobě pořád nic nevím!“

Obrátil se a přistoupil ke mně. Vzal mě za ruku a cosi na ni načmáral dřív, než jsem ji stačila stáhnout. Mrkla jsem na sedm červených číslic v dlani a sevřela je v pěsti. Ráda bych mu řekla, že mu v žádném případě večer nezavolám. Ráda bych mu řekla, že je to jeho vina, protože celou dobu vyslýchal jenom mě. Ráda bych mu řekla tolik věcí, ale stála jsem tam jako husa a vypadala, že ani neumím otevřít pusu.

Nakonec jsem ze sebe vydala alespoň: „Večer mám jinou práci.“

„Stejně jako já,“ zazubil se a byl pryč.

Stála jsem na místě jako přibitá a snažila se to všechno strávit. Možná kecáním zabil celou hodinu schválně. Takže proletím? To si myslí, že si to u mě vyžehlí jedním zářivým úsměvem? Ano, určitě si to myslí. Jsem si jistá.

„Nezavolám!“ křikla jsem za ním. „Ani za nic!“

„Už jsi dokončila ten článek, co máš zítra odevzdat?“ Dohonila mě Vee a škrábala si poznámky do bloku, který s sebou všude nosila. „Přemýšlím, že já budu psát o zneužívání zasedacího pořádku. Vyfasovala jsem do dvojice holku, kterou zrovna dneska ráno pustili z karantény, protože měla vši.“

„Můj nový soused,“ ukázala jsem prstem na Patchova záda míhající se na opačném konci chodby. Měl protivně sebejistý styl chůze, přesně takový, jaký si člověk spojuje se sepraným trikem a kovbojským kloboukem. Patch naštěstí nenosil ani jedno. Byl typ do černých levisek, černého trička od Henleye a černých bot.

„Ten starší přistěhovaný? Myslím, že na první pokus studiu moc nedal. Ani na druhý.“ Vědoucně se zašklebila. „Do třetice všeho dobrého.“

„Mrazí mě z něho. Znal moji hudbu. Bez toho, že bych cokoliv naznačila, řekl barokní.“ Chabě jsem se pokusila napodobit jeho hluboký hlas.

„Šťastná trefa?“

„Věděl… i další věci.“

„Jako co?“

Povzdychla jsem si. Věděl toho víc, než kolik jsem ochotná připustit. „Dostal se mi pod kůži. Půjdu za trenérem, aby nás rozesadil stejně, jako jsme byli.“

„Jdi do toho. Použiju to jako nadpis svého článku. ‚Druháci vracejí úder‘… nebo ještě líp, ‚Zasedací pořádek dostal facku‘. Mmm. To se mi líbí.“

Nakonec jsem facku dostala já, protože trenér mě s návrhem na změnu zasedacího pořádku vyhodil. Zdá se, že se od Patche nehnu.

Prozatím.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a deset