KAPITOLA

10

M

obil zavřeštěl a já sebou polekaně škubla a probudila se. Napůl ještě ve snu jsem si přitiskla polštář na hlavu a snažila se zvuk ignorovat. Jenže mobil ječel. A ječel.

Ozvala se hlasová schránka. Za pět sekund mobil vyřvával znovu.

Spustila jsem ruku z postele a šátrala po podlaze tak dlouho, až jsem našla džíny a vytáhla mobil z kapsy.

„Ano?“ zamumlala jsem se zavřenýma očima.

Na opačném konci drátu se někdo vztekle nadechl. „Co se ti stalo? Co se stalo, když jsi šla pro tu vatu? A když už jsme u toho, co kdybys mi řekla, kde jsi, abych tě mohla přijít holýma rukama zaškrtit?“

Chvíli jsem si třela hřbetem ruky čelo.

„Bála jsem se, že tě unesli!“ hulákala Vee. „Znásilnili! Zavraždili!“

Šátrala jsem v té tmě po hodinkách. Přitom jsem na nočním stolku vrazila do rámečku s fotkou a všechny ostatní fotky za ním si zahrály na domino.

„Trošku jsem se zdržela,“ řekla jsem. „Když jsem se vrátila do herny, už jste tam nebyli.“

„Trošku se zdržela? Zdržení není žádná omluva!“

Zaostřila jsem na červené ručičky budíku. Dvě ráno.

„Kroužila jsem po parkovišti asi hodinu!“ křičela Vee. „Elliot běhal po parku s tvojí fotkou, co jsem měla v mobilu. Asi miliónkrát jsem ti zkoušela volat! Počkat. Jsi doma? Jak ses dostala domů?“

Protřela jsem si oči. „S Patchem.“

„Šmírákem Patchem?“

„No, neměla jsem na vybranou, nemyslíš?“ odsekla jsem. „Nechali jste mě tam.“

„Zníš vyčerpaně. Opravdu vyčerpaně. Ne, vlastně ne. Zníš rozechvěle… rozčileně… vzrušeně!“ Dovedla jsem si živě představit, jak se jí rozšířily zorničky. „Líbal tě, co?“

Žádná odpověď.

„Líbal! Já to věděla! Všimla jsem si, jak se na tebe dívá! Tušila jsem, že k tomu dojde! Cítila jsem to na kilometry!“

Nechtěla jsem na to myslet.

„Jak chutnal?“ tlačila Vee. „Po broskvích? Švestkách? Mátě?“

„Cože?“

„Byla to jen pusa nebo i jazyk? Ne, kašli na to. Nemusíš odpovídat. Patch není typ kluka, co by tě pusinkoval jako ve školce. Jasně že byl i jazyk!“

Schovala jsem si hlavu do dlaní. Patch si určitě myslel, že se vůbec neumím ovládat. Vždyť jsem mu doslova padla do náruče. Roztála jsem jako máslo. Matně jsem si vzpomínala, že těsně předtím, než jsem ho poslala pryč, jsem vyloudila podivný zvuk, něco mezi blaženým vzdychnutím a slastným zasténáním.

To by vysvětlovalo ten jeho škodolibý škleb.

„Můžeme si o tom promluvit později?“ navrhla jsem a mnula si kořen nosu.

„Ani nápad.“

Povzdech. „Jsem k smrti unavená.“

„Chceš mě napínat?“

„Doufala jsem, že na to třeba zapomeneš.“

„Doufalas špatně.“

Zakroutila jsem hlavou, abych uvolnila nepříjemně strnulé krční svaly. Bolení se mi po nich šplhalo až nahoru do hlavy.

„Platí to dnešní nakupování?“

„Vyzvednu tě ve čtyři.“

„Myslela jsem, že jsme domluvené na pět.“

„Změna plánu. Přijela bych ještě dřív, jenže máma si vymyslela rodinné odpoledne. Dostala hysterický záchvat. Obviňuje se kvůli mým špatným známkám, prý není dobrá matka. Došla k názoru, že spolu musíme trávit víc času. Drž mi palce.“

Zavěsila jsem a zavrtala se pod peřinu. Představila jsem si Patchův mlsný úsměv a černý třpyt v očích. Po chvíli zuřivého převalování jsem se vzdala, pohodlnější polohu stejně nenajdu. Dokud mám v hlavě Patche, o nějakém pohodlí se vůbec nedá mluvit.

Když jsem byla malá, Dorothein synovec Lionel rozbil v kuchyni sklenici. Zametl všechny střepy kromě jediného a přinutil mě ho olíznout. Zamilovat se do Patche je stejné jako olíznout střep. Je to pitomost. Vím, že se pořežu. Ale za celá léta jsem se nezměnila v jedné věci: nikdy mě nepřestalo lákat nebezpečí.

Náhle jsem se na posteli vzpřímila, nahmátla telefon a rozsvítila lampičku na nočním stolku.

Baterka byla plně nabitá.

Po páteři mi přeběhlo mrazení. Vždyť se přece vybil. Jak to, že se mi máma a Vee dovolaly?

 

Déšť plnil vodou barevné baldachýny obchůdků na hrázi, rozlévala se i po přilehlých chodnících. Starodávné plynové lampy lemovaly obě strany ulice a zalévaly ji příjemným světlem. Narážely jsme do sebe deštníky a spěchaly k růžově a bíle pruhované markýze obchodu Victoria’s Secret. Tam jsme deštníky složily a opřely je u vchodu.

Zahřmělo a my rychle vběhly dovnitř.

Otřela jsem si mokré boty do koberečku a otřásla se zimou. Z aromalampiček zapálených uvnitř obchodu se šířila exotická, svůdná vůně.

Přistoupila k nám žena v černých kalhotách a pružném černém tričku. Kolem krku měla omotaný krejčovský metr a hbitě po něm sáhla.

„Chcete vzít míry, děvčata?“

„Dejte to pryč,“ zahučela Vee. „Já svoje míry znám a nepotřebuju je připomínat.“

Vrhla jsem na ženu omluvný úsměv a spěchala za Vee, která zamířila přímo k polici se zbožím ve výprodeji.

„Za svoje déčka se stydět nemusíš,“ řekla jsem jí, vzala z pultu modrou saténovou podprsenku a hledala cenovku.

„Kdo říká, že se stydím?“ odvětila Vee. „Já se nestydím. Proč bych měla? Každá jiná šestnáctka, co má prsa stejně velká jako já, je až po uši nacpaná silikonem… A všichni to ví. Mám snad důvod se za to stydět?“

Prohrabovala se prádlem a mumlala: „Myslíš, že tu mají nějaké podprsenky, co mě trochu zploští?“

„Těm se říká sportovní, jenže ty mají ošklivý vedlejší efekt, že vypadáš, jako bys měla jenom jedno prso,“ řekla jsem a z hromady si vybrala krajkovou černou podprsenku.

Neměla bych se probírat spodním prádlem. Představovala jsem si přitom sexy věci. Třeba líbání. Nebo Patche.

Zavřela jsem oči a představila si naši společnou noc. Dotyk na stehně, lačná ústa putující po krku…

Vee po mně hodila tyrkysovou tygrovanou podprsenku a načapala mě nepřipravenou.

„Tahle by ti slušela,“ zachechtala se. „Akorát bys do ní potřebovala kozy jako já.“

Na co jsem to myslela? Na líbání s Patchem… Stejným Patchem, který mi umí lézt do hlavy. Stejným Patchem, který mě zachránil před smrtí na Archandělovi – protože jsem si jistá, že se to stalo, ačkoliv si to nedovedu rozumně vysvětlit. Třeba zastavil čas a chytil mě v pádu. Pokud ovládá telepatii, možná, prostě možná umí i další věci.

Anebo, pomyslela jsem si mrazivě, už nemůžu věřit vlastnímu rozumu.

V kapse jsem pořád měla cár papíru, který mi tam Patch strčil, ale na dnešní večírek rozhodně nepůjdu. Líbil se mi, fungovala mezi námi jakási přitažlivost, ale všechny ty záhady a hrůzy okolo ji spolehlivě přebily.

Jednoduše se Patche zbavím, vyškrtnu si ho ze života, a tentokrát to myslím vážně. Bude to jako očistná kúra. Problém je akorát v tom, že jsem ještě žádnou dietu nedotáhla do konce. Jednou jsem zkoušela vydržet měsíc bez čokolády. Ani kousnutí. Na konci druhého týdne mě popadl amok a nacpala jsem do sebe víc čokolády, než kolik bych normálně snědla za tři měsíce.

Doufala jsem, že moje antičokoládová dieta nebyla předzvěst toho, co se stane, když se zkusím vyhýbat Patchovi.

„Co to děláš?“ vyjekla jsem, protože Vee upoutala mou pozornost.

„Co myslíš, že asi tak dělám? Sloupávám výprodejní cenovky ze zlevněných kousků a lepím je na podprsenky, co ve slevě nejsou. A dostanu senzační sexy podprdy za ceny těch laciných.“

„To nemůžeš. Při placení ti prodavačka oskenuje čárový kód a pozná to.“

„Čárový kód? Neskenujou čárové kódy.“ Neznělo to příliš jistě.

„Skenujou. Přísahám. Na mou duši, na psí uši.“ Lepší lhát než se dívat, jak ji odvedou v poutech.

„No, připadalo mi to jako dobrý nápad…“

„Kup si radši tyhle kalhotky,“ řekla jsem a ukázala jí jakýsi cár hedvábí, abych ji trochu rozptýlila. Vzala si je a přejela zkoumavým pohledem – titěrné červené proužky zdobně vyšívané látky.

„To je ta nejnechutnější věc, jakou jsem kdy viděla. Líbí se mi ta černá podprsenka, co ji držíš. Kup si ji, já se tu mezitím ještě porozhlédnu.“

Zaplatila jsem. Možná na Patche zapomenu lépe, když si koupím ještě něco pro radost, přemítala jsem a procházela kolem skříněk s kosmetikou.

Zrovna jsem očichávala flakonek Dream Angels, když se mě zmocnil známý neklid. Jako by mi někdo za tričko hodil kostku ledu. Něco podobného se stávalo vždycky, když se nablízku objevil Patch.

V obchodě jsme samy, jenže přes výlohu na druhé straně jsem zahlédla zahalenou postavu. Rychle ucouvla a zmizela ve stínech venku. Snad minutu jsem stála bez hnutí, než jsem se sebrala a vrátila se k Vee.

„Pojďme už,“ řekla jsem.

Zrovna se probírala regálem s nočními košilemi. „Hele, koukni na tohle, flanelové pyžamo za poloviční cenu. Zrovna jedno potřebuju.“

Hypnotizovala jsem výlohu. „Asi mě někdo sleduje.“

Vee zděšeně trhla hlavou. „Patch?“

„Ne. Podívej se ven.“

Přimhouřila oči. „Nikoho tam nevidím.“

Ani já už nikoho neviděla. Kolem projelo auto a na chvíli mi zakrylo výhled. „Možná vešel do obchodu.“

„Jak víš, že tě sleduje?“

„Divný pocit.“

„Vypadal jako někdo, koho známe? Například něco mezi Pippi Dlouhou Punčochou a zlou Čarodějnicí ze Západu a tadá, máme tu Marcii Millarovou.“

„Nebyla to Marcie,“ zavrtěla jsem hlavou a pozorně sledovala ulici. „Když jsem včera v noci odešla z herny pro cukrovou vatu, taky mě někdo sledoval. Určitě ten samý, co dneska.“

„Myslíš to vážně? A proč mi to říkáš až teď? Kdo je to?“

Nevím. A právě to mě děsí nejvíc.

Obrátila jsem se k prodavačce. „Má tenhle obchod zadní dveře?“

Zrovna si uklízela stůl a vzhlédla. „Jen pro zaměstnance.“

„A je to chlap, nebo ženská?“ vyzvídala Vee.

„Nevím.“

„Proč si myslíš, že tě pronásleduje? Co chce?“

„Asi mě vystrašit.“ To znělo rozumně.

„Kdo by tě chtěl vystrašit?“

Ráda bych odpověděla: Kdo mě nechce vystrašit?

„Potřebujeme ho něčím rozptýlit,“ řekla jsem.

„Přesně na to jsem myslela. V rozptylování jsem jednička, jak obě víme. Dej mi svou bundu.“

Vykulila jsem oči. „Ani nápad. Nevíme, co je ten člověk zač. Nedovolím ti tady pobíhat v mých šatech. Co když je ozbrojený?“

„Máš moc bujnou fantazii,“ odvětila.

Pravda, představa, že je ozbrojený a chystá se mě zavraždit, je poněkud přehnaná. Ale v poslední době se stalo tolik divných věcí a nemůžu se divit, že jsem přecitlivělá a hned myslím na nejhorší.

„Půjdu první,“ řekla Vee. „Když mě začne pronásledovat, jdi za ním. Půjdu na kopec směrem ke hřbitovu, pak ho obklíčíme a položíme mu pár otázek.“

Za minutku už Vee vyšla z obchodu v mé bundě a s mým červeným deštníkem, kterým si clonila hlavu. Až na to, že byla o pár centimetrů vyšší a o pár kilo těžší, klidně se za mě mohla vydávat. Já se skrčila za stojan s košilemi a sledovala, co se stane. Z obchodu přes ulici vyklouzla temná postava a pustila se za ní. Přiblížila jsem se k oknu. Neznámý na sobě měl plandavý svetr a pytlovité džínsy, nejspíš aby maskoval své skutečné pohlaví, ale styl chůze byl ženský. Stoprocentně ženský.

Vee s dívkou zmizely za rohem a já vyběhla ven. Déšť se změnil v prudký liják.

Sebrala jsem Veein deštník a nasadila ostré tempo. Držela jsem se na chodníku pod baldachýny obchodů. Nohavice mi nasákly vodou a já litovala, že jsem si neobula vysoké boty.

Za širokou hrází bouřil cementově šedý oceán. Obchodů přede mnou ubývalo, poslední stály na úpatí příkrého travnatého pahorku. Na něm se k nebi tyčil vysoký kovaný plot místního hřbitova.

Odemkla jsem Neon, zapnula topení a naplno pustila stěrače. Vycouvala jsem z parkoviště, zahnula doleva a šlápla na plyn.

Přede mnou se vynořily hřbitovní stromy. Vichřice hravě lomcovala jejich zkroucenými pařáty. Bílé mramorové náhrobky probodávaly temnotu jako ostré nože. Šedé kameny se topily ve stínech.

Zničehonic se mi do výhledu přiřítilo cosi červeného. Narazilo to do předního skla, přeletělo přes auto a zmizelo mi z očí. Dupla jsem na brzdy, auto dostalo smyk a klouzalo ke krajnici. Vykopla jsem dveře a vyskočila ven. Oběhla jsem auto a hledala tu věc, co mě trefila. Zaklíněný v křoví tam visel můj červený deštník – jedna strana prolomená přesně tím způsobem, jako když silně udeříte do něčeho tvrdého, hodně tvrdého.

Skrz přívaly deště jsem zaslechla přidušený vzlyk.

„Vee?“ Přeběhla jsem silnici, kryla si oči před deštěm a prozkoumávala okolí. Přede mnou leželo zkroucené tělo. Dala jsem se do běhu.

„Vee!“ Praštila jsem sebou na zem. Choulila se na boku, kolena přitisknutá k hrudi a naříkala.

„Co se stalo? Jsi v pořádku? Můžeš se hýbat?“ Trhla jsem hlavou zpátky, mrkala jsem do deště. Mysli! ječela jsem na sebe v duchu. Mobil. Zpátky k autu. Zavolat 911.

„Jdu pro pomoc,“ křikla jsem na Vee.

Zasténala a sevřela mi ruku.

Sklonila jsem se k ní a pevně ji držela. Do očí mi vhrkly slzy. „Co se stalo? Byl to ten člověk, co tě sledoval? On ti to udělal? Co ti udělal?“

Vee něco nezřetelně mumlala, rozeznala jsem akorát „kabelka“. Určitě, její kabelka totiž chyběla.

„Budeš v pořádku.“ Přemáhala jsem se, abych mluvila klidně. V nitru mi hlodala temná předtucha a já ji zasouvala hluboko do nevědomí. Stoprocentně to byla ta samá osoba, co mě sledovala v Delfách a dneska v obchodě, ale je moje vina, jak Vee dopadla. Zranili ji místo mě. Namačkala jsem na mobilu 911 a operátorka se ozvala takřka okamžitě.

Potlačila jsem hysterii a ohlásila: „Potřebuju záchranku. Moji kamarádku někdo přepadl a okradl.“

KAPITOLA

11

P

ondělí jsem prožila jako v mrákotách. Chodila jsem ze třídy do třídy a čekala jen na to, až odzvoní poslední hodinu. Hned ráno jsem volala do nemocnice a dozvěděla se, že Vee převezli na operační sál. Útočník jí zlomil ruku, a protože jí nedokázali kost srovnat, musela na operaci. Chtěla jsem ji navštívit, ale nemůžu, dokud se neprobere z narkózy a nepřevezou ji na pokoj. Takže mám smůlu až do pozdního odpoledne.

Nutně potřebuju slyšet její verzi předtím, než zapomene všechny detaily nebo si je přizdobí. Cokoliv, co si pamatuje, může zaplnit díru v hádance a pomoci mi zjistit, kdo po mně jde.

Hodinová ručička šplhala k odpoledni a já přemítala nad tou dívkou z Victoria’s Secret. Kdo to byl? Co chtěla? Třeba to byla jen hloupá shoda náhod, že na Vee někdo zaútočil těsně poté, co jsem před obchodem spatřila tu cizinku, ale můj šestý smysl věděl své. Kéž bych aspoň tušila, jak vypadá. Nadměrná kapuce a džíny společně s hustým deštěm ji dokonale zamaskovaly. Minimálně vím, že to může být i Marcie Millarová. Ale hluboko uvnitř stejně cítím, že Marcie není ta pravá.

Otevřela jsem skříňku, vzala si učebnici biologie a s povzdechem zamířila na poslední hodinu. Patchova židle zatím zela prázdnotou. Obyčejně vždycky dorazil až na poslední chvíli společně se zazvoněním, ale tentokrát si zvonek odsloužil svoje, trenér zaujal místo před tabulí, začal s dnešním učivem a Patch pořád nikde.

Dumala jsem nad jeho prázdnou židlí. Tichoučký hláseček mi našeptával, že jeho nepřítomnost má něco společného s Veeiným přepadením. Je divné, že nepřišel do školy zrovna druhý den po útoku. Navíc jsem nedokázala zapomenout, jak mě těsně předtím, než jsem si všimla pronásledovatele, zamrazilo v zádech. Dřív ve mně tenhle pocit vzbuzoval jen Patch.

Logicky vzato do toho samozřejmě nemusí být zapletený. Třeba dostal rýmu. Nebo mu cestou do školy došel benzín a on teď trčí někde u silnice. Nebo se v Boově herně zvýšily sázky na kulečník a on usoudil, že je výhodnější jít tam, než se celé odpoledne otravovat studiem tajemství lidského těla.

Na konci hodiny mě na odchodu zastavil trenér.

„Počkej chvilku, Noro.“

Ohlédla jsem se a nadhodila si batoh na zádech. „Ano?“

Vytáhl ze složky nějaký list. „Slečna Greenová si mě před hodinou odchytila a požádala mě, abych ti předal tohle.“

„Slečna Greenová?“ Takovou učitelku neznám.

„Nová školní psycholožka. Nedávno nastoupila na místo doktora Hendricksona.“

Rozlepila jsem obálku a přečetla si naškrábaný vzkaz.

Milá Noro,

místo doktora Hendricksona jsem teď tvoje nová psycholožka. Všimla jsem si, že jsi vynechala poslední dvě sezení s panem Hendricksonem. Co nejdříve mě navštiv, abychom se mohly poznat. Tvé matce jsem už poslala dopis.

Měj se pěkně,

Greenová

„Díky,“ řekla jsem trenérovi, složila papír do miniaturní kostičky a strčila si ho do kapsy.

Dolů do vestibulu jsem se nechala odnést davem. Jinak to ani nešlo. Pak jsem zamířila k Hendricksonově kanceláři. Už tam visela nová jmenovka. Leštěná mosazná cedulka zářila novotou a na fádních dubových dveřích dokonale vynikala. Slečna D. Greenová, školní psycholožka.

Zaklepala jsem a dveře se okamžitě otevřely. Slečna Greenová vlastnila bezchybnou bledou pleť, mořsky modré oči, plné rty a lesklé plavé vlasy padající hluboko pod ramena. Nad čelem si je rozdělila rovnou pěšinkou a prameny jemně lemovaly oválnou tvář. Na špičce nosu jí seděly kočičí brýle s tyrkysovými obroučkami a na sobě měla šedou pouzdrovou sukni a růžovou hedvábnou blůzku. Postava štíhlá, ale ženská. Vypadala sotva o pět let starší než já.

„Ty musíš být Nora Greyová. Vypadáš přesně jako na fotce ve tvé složce,“ řekla a pevně mi potřásla rukou. Mluvila rázně, ale zdvořile. Jako profesionálka.

Ustoupila a pokynula mi, ať vejdu.

„Nabídnu ti džus nebo minerálku?“ zeptala se.

„Co se stalo s doktorem Hendricksonem?“

„Odešel do předčasného důchodu. Já tohle místo chtěla už dlouho, takže když se uvolnilo, neváhala jsem. Vystudovala jsem na státní univerzitě na Floridě, ale vyrostla jsem v Portlandu a mí rodiče tu stále žijí. Jsem ráda, že zase žiju u rodiny.“

Pohledem jsem přelétla kancelář. Za ty dva týdny, co jsem tu nebyla, se drasticky změnila.

Knihovna se prohýbala pod desítkami těžkých vědeckých, ale obecně vyhlížejících knih, všechny v neutrálních barvách se zlatými nadpisy. Doktor míval na poličkách vystavené rodinné fotky, ale po nějakém osobním životě slečny Greenové jsem nenašla ani stopy. U okna se v závěsu houpala stejná kapradina, ale za dob doktora Hendricksona bývala spíš hnědá než zelená. Slečna Greenová tu sídlila sotva pár dní a kapradina už překypovala životem. Okolo stolu stálo pár růžově polstrovaných židlí a v nejzazším rohu několik stěhovacích krabic.

„Pracuju tu teprv od pátku,“ vysvětlila, když si všimla, na co se dívám. „Ještě jsem se nestačila vybalit. Posaď se.“

Shodila jsem si batoh z ramene a sesunula se na židli. Kancelář neprozrazovala absolutně nic o slečnině osobnosti. Na stole ležela hromádka složek – ne dokonale vyrovnaná, ale ani rozházená, a v bílém hrnečku cosi, co vypadalo jako čaj. Nezaznamenala jsem ani stopu parfému nebo osvěžovače vzduchu. Počítač si nezapnula.

Slečna Greenová se shýbla u skříňky za stolem, vytáhla prázdnou hnědou složku a na přední stranu lihovým fixem nadepsala mé jméno. Položila ji na stůl vedle staré složky, kterou doktor Hendrickson nejednou pocintal kávou.

„Celý víkend jsem procházela jeho zápisky,“ řekla. „Mezi námi, jeho rukopis mi způsobuje migrénu, takže si všechno přepíšu znovu.

Docela mě ohromilo, že si nepsal poznámky na počítači. Kdo v dnešní době a jeho věku dobrovolně píše rukou?“

Usadila se v točicí židli, překřížila nohy a zdvořile se na mě usmála. „Dobře. Co kdybys mi pověděla o svých setkáních s doktorem Hendricksonem? Ty jeho poznámky sotva rozluštím. Odtušila jsem z nich, že jste spolu hodně mluvili o mámině nové práci.“

„Není tak úplně nová. Dělá to už rok.“

„Předtím bývala pořád doma, že? A potom, co tvůj táta zemřel, našla si tuhle náročnou práci.“ Mrkla na list. „Pracuje pro aukční síň, je to tak? Pořádá dražby po celém pobřeží.“ Vykoukla na mě zpoza brýlí. „To vyžaduje spoustu času stráveného mimo domov.“

„Chtěly jsme na naší farmě zůstat,“ bránila jsem se. „A kdyby pracovala poblíž, nemohly bychom si dovolit splácet hypotéku.“ Ne, že bych sezení s doktorem Hendricksonem nějak zvlášť milovala, ale teď jsem ho proklínala, že mě opustil a vydal napospas slečně Greenové. Byla velmi vnímavá a všímala si detailů, a to na mě působilo nepříjemně. Jako by se prokopávala do každého temného koutku mého nitra.

„Ano, ale musíš si připadat velmi osamělá, když jsi doma celé dny sama.“

„Máme hospodyni, která se mnou zůstává každé odpoledne až do devíti nebo do desíti večer.“

„Jenže hospodyně není to samé co matka.“

Podívala jsem se na dveře. Ani jsem se nenamáhala být taktní.

„Máš nejlepší kamarádku? Přítele? Někoho, komu se můžeš svěřovat s věcmi, které se nesluší probírat s… hospodyní?“ Pohrávala si se sáčkem čaje namočeným v hrníčku a pak si elegantně usrkla.

„Mám nejlepší kamarádku.“ Povím jen minimum. Čím míň se vykecávám, tím kratší je sezení. A čím kratší je sezení, tím dřív uvidím Vee.

Pozvedla obočí. „A přítele?“

„Ne.“

„Jsi moc hezká dívka. Dovedu si představit, že musíš být pro chlapce velmi atraktivní.“

„Podívejte,“ řekla jsem tak slušně, jak jen jsem dokázala. „Oceňuji, že se mi snažíte pomoct, ale přesně tenhle rozhovor jsem s doktorem Hendricksonem vedla před rokem, když umřel táta, a nemá cenu to znova omílat s vámi. Je to, jako bych se vrátila v čase a znovu to celé prožívala. Ano, byla to strašlivá tragédie a stále se s tím vyrovnávám, ale potřebuju se posunout vpřed.“

Na zdi hlasitě tikaly hodiny.

„No,“ pravila slečna Greenová s nuceným úsměvem, „je skvělé, že znám i tvůj pohled na věc, Noro. O to přece celou dobu šlo. Poznamenám si to. Chceš si ještě o něčem popovídat?“

„Ne,“ usmála jsem se. Fajn, zatím to jde dobře.

Prolistovala dalších pár stránek ve složce.

Netušila jsem, co tam doktor Hendrickson napsal, ale nemám čas to zjišťovat.

Zvedla jsem z podlahy batoh a nenápadně se posunula na krajíček židle. „Nerada to zkracuju, ale ve čtyři už potřebuju být jinde.“

„Opravdu?“

Neměla jsem chuť slečně Greenové vykládat o útoku na Vee, tak jsem zalhala: „Musím si něco ověřit v knihovně.“

„Na který předmět?“

Vyhrkla jsem to první, co mě napadlo: „Biologie.“

„Když už mluvíme o předmětech, jak ti jdou? Nemáš nějaké problémy?“

„Ne.“

Obrátila několik stránek. „Máš výborné známky,“ všimla si. „Tady se píše, že doučuješ jednoho svého spolužáka, Patche Cipriana.“ Vzhlédla a zjevně čekala na odpověď.

Překvapilo mě, že je doučování tak důležité, aby se poznačilo do složky. „Zatím jsme se ještě nedomluvili, kryjou se nám rozvrhy.“ Pokrčila jsem rameny ve stylu Co se dá dělat.

Klepnutím srovnala vypadávající papíry do úhledného štůsku a zastrčila je do nové hnědé složky, kterou si předtím nadepsala.

„Řeknu ti to na rovinu. Promluvím si s panem McConaughym a požádám ho, aby vašemu společnému doučování stanovil jistá pevně určená pravidla. Vaše setkání budou probíhat ve škole a pod dohledem učitele nebo jiného pracovníka. Nechci, abys Patche doučovala mimo školní půdu a obzvláště nechci, abyste se vy dva stýkali o samotě.“

Po kůži mi zaťapkal chlad. „Proč? Co se děje?“

„Vysvětlovat to nemohu.“

Napadl mě jediný důvod, proč si nepřeje, abych byla s Patchem sama – je nebezpečný. Té noci pod Archandělem řekl, že by mě jeho minulost vyděsila.

„Díky za tvůj čas. Pro dnešek skončíme,“ řekla slečna Greenová. Přešla ke dveřím a opřela se o ně. Na rozloučenou mi věnovala úsměv, ale zdál se povrchní.

Jakmile jsem vyšla z kanceláře, zavolala jsem do nemocnice. Vee už měla po operaci, ale ještě se neprobrala a navštívit ji můžu až po sedmé. Zkontrolovala jsem displej na mobilu. Byly teprve tři hodiny. Našla jsem na školním parkovišti svůj fiat, nastoupila a doufala, že den strávený v knihovně nad domácími úkoly mě dostatečně zabaví.

Odpoledne se nenápadně přehouplo ve večer. Kručelo mi v břiše a rozléhalo se to po celé ztichlé knihovně. Vzpomněla jsem si na prodejní automat u vchodu. Poslední domácí úkol může chvíli počkat, ale ještě předtím dodělám jeden projekt, pro který si musím vyhledat další informace. Doma mám jen starý IBM počítač s přístupem na internet přes telefonní linku, takže používáním počítačů v knihovně si ušetřím spoustu nervů, nadávek a škubání vlasů. Jenže do devíti večer musím editorovi školního eZinu odevzdat recenzi na divadelního Othella, a tak jsem se rozhodla, že si nekoupím jídlo, dokud to nedopíšu.

Sbalila jsem si věci a vydala se k výtahům. Počkala jsem, až se zavřou dveře, ale patro si zatím nezvolila, místo toho jsem znovu zavolala do nemocnice.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem sestřičku na lince, „moje kamarádka dnes byla na operaci, a když jsem odpoledne volala, řekli mi, že večer za ní mohu přijít. Jmenuje se Vee Skyová.“

Chvilička ticha a klikám myší. „Ano, do hodiny ji převezou na soukromý pokoj.“

„Kdy končí návštěvní hodiny?“

„V osm.“

„Děkuji vám.“ Přerušila jsem spojení a vyjela do třetího patra. Podle směrovek jsem našla oddělení s tiskem a doufala, že mě přečtení několika recenzí v místních novinách trochu nakopne.

„Promiňte,“ oslovila jsem knihovnici za pultem. „Snažím se najít čísla místních nebo portlandských novin za poslední rok. Nebo alespoň jejich kulturní přílohy.“

„My je nezakládáme,“ odpověděla, „ale když se podíváš na internet, tak Portland Press Herald má na svých stránkách on-line archiv.

Běž rovně tamtou chodbou a po levé straně uvidíš místnost s počítači.“

Našla jsem si volný počítač a chystala se vrhnout do úkolu, když tu mě osvítil jiný nápad. Nemůžu uvěřit, že mě to nenapadlo dřív. Ohlédla jsem se, jestli mi někdo nekouká přes rameno a vygooglovala „Patch Cipriano“. Možná najdu nějaký článek, který by mi jeho minulost přiblížil. Třeba si píše blog.

Na výsledky jsem se zamračila. Nic. Žádný Facebook, žádný MySpace, žádný blog. On snad vůbec neexistuje!

„No tak, co skrýváš, Patchi?“ mumlala jsem. „Co jsi zač?“

Během následující půlhodinky jsem si přečetla několik článků a už mě z toho bolely oči. Projdu si i všechny on-line archivy novin v Maine. Objevil se přede mnou i link na školní noviny kinghornské přípravky. Až za pár sekund mi došlo, proč se mi to jméno zdá povědomé. No jistě, z té školy přešel Elliot. Zkontroluju ji taky. Elliot se dušoval, že je to elitní škola, takže určitě mají noviny na úrovni.

Klikla jsem na odkaz s archivem, posunula stránku dolů a náhodně klikla na desátý únor loňského roku. Za chviličku jsem už četla nadpis

STUDENT VYSLÝCHÁN KVŮLI VRAŽDĚ.

Přisunula jsem si židli blíž, přilákaná něčím mnohem víc vzrušujícím, než jsou divadelní recenze.

Šestnáctiletý student kinghornské střední školy, jehož policie vyslýchala v záležitosti přezdívané „kinghornský mord“, byl zproštěn obvinění. Poté, co se v zalesněném školním kampusu našlo oběšené tělo osmnáctileté Kjirsten Halversonové, policie zatkla a vyslýchala druháka Elliota Saunderse, který s ní byl viděn právě oné noci, kdy zemřela.

Chvíli trvalo, než jsem tu informaci vstřebala. Elliota podezírali z vraždy?

Halversonová pracovala jako servírka u Slepého Joea. Policie potvrdila, že ji Saunders v sobotu v noci doprovázel na internát. Tělo Halversonové bylo objeveno v neděli ráno a Saunderse propustili v pondělí odpoledne poté, co se v jejím pokoji našel dopis na rozloučenou.

„Co tam máš zajímavého?“

Při zvuku Elliotova hlasu jsem málem vyletěla z kůže. Otočila jsem se a viděla, jak se líně opírá o dveře. Oči se mu lehce zúžily a ústa sevřela do pevné linky.

Zaplavilo mě cosi studeného, něco jako ruměnec, ale obrácený. Poodjela jsem s židlí napravo, abych mu vlastním tělem zakryla výhled na monitor.

„Já jen… jen si dodělávám domácí úkol. A co ty? Co ty tu děláš? Neslyšela jsem tě vejít. Jak dlouho už tam stojíš?“ Když už smůla, tak ať pořádná.

Elliot se odloupl od dveří a vešel dovnitř. Já slepě šátrala po vypínání monitoru.

„Chtěla jsem najít inspiraci pro divadelní recenzi, co ji mám dneska odevzdat.“ Mlela jsem jako kafemlýnek. Kde je sakra ten čudlík?

Elliot mi nakoukl přes rameno. „Divadelní recenzi?“

Prsty konečně zmáčkly tlačítko a monitor potemněl. „Promiň, co jsi říkal, že tady děláš ty?“

„Šel jsem kolem a všiml jsem si tě. Není ti nic? Jsi jako na jehlách.“

„Ach… cukrový deficit.“ Shrabala jsem papíry a knížky na hromadu a nacpala je do batohu. „Ještě jsem ani neobědvala.“

Elliot se složil na židli a přijel s ní blíž. Seděl na ní obráceně, nakláněl se až ke mně a drze narušoval můj osobní prostor.

„Klidně ti s tou recenzí pomůžu.“

Odtáhla jsem se. „To je od tebe moc milé, ale já už skončila, jdu si sehnat něco k jídlu. Mám nárok na přestávku.“

„Zvu tě na večeři,“ nabídl. „Není tu hned za rohem restaurace?“

„Díky, ale čeká na mě máma. Celý týden byla pryč z města a dneska večer se vrací.“ Vstala jsem a zkusila kolem něj projít, ale on mě zastavil a podal mi svůj mobil.

„Tak jí zavolej a zeptej se.“

Mrkla jsem na telefon a rychle hledala nějakou výmluvu. „Mám zákaz chodit ven, když jdu druhý den do školy.“

„Říká se tomu lhaní, Noro. Pověz jí, že ti úkol zabere víc času, než jsi čekala a že se v knihovně zdržíš ještě hodinu. Na nic nepřijde.“

Mluvil úsečně a ostře, skoro jsem jeho hlas nepoznávala. Zelené oči měl studené jako led a rty se zdály užší.

„Máma nechce, abych se courala s klukama, které nezná,“ odsekla jsem.

Elliotovu úsměvu scházela jakákoliv vřelost. „Oba dobře víme, že se o matčiny zákazy příliš nestaráš, jinak bys se mnou v sobotu v noci nešla do Delf!“

Křečovitě jsem svírala popruh batohu. Neodpověděla jsem. Protáhla jsem se kolem Elliota a spěchala pryč. Pokud teď monitor zapne, tak ten zatracený článek uvidí. Ale co můžu dělat?

Na půli cesty k výdeji knih jsem se odvážila ohlédnout. Prosklenou zdí jsem viděla, že počítačová místnost je prázdná. Elliot nikde. Proplížila jsem se tedy zpátky k počítači, oči na stopkách, jestli se zase odněkud nevynoří. Zapnula jsem monitor, článek o vraždě byl pořád na ploše. Poslala jsem ho na nejbližší tiskárnu, strčila ho do složky, odhlásila se a chvátala pryč.