KAPITOLA

12

V

 kapse mi vibroval mobil, a jakmile jsem se ujistila, že mě nesleduje nemilosrdné oko knihovnice, odpověděla jsem.

„Mami?“

„Mám dobré zprávy,“ řekla. „Aukce už skončila, takže jsem jela o hodinu dřív a budu brzo doma. Kde jsi ty?“

„Nazdar! Nečekala jsem, že se vrátíš dřív. Právě odcházím z knihovny. Jak bylo v New Yorku?“

„No… to je nadlouho,“ zasmála se, ale zněla vyčerpaně. „Pokud počkáš ještě čtyřicet pět minut, svezu tě domů. Jsem právě na 1-95 směrem z Portsmouthu.“

Mrkla jsem na hodinky. Chtěla jsem se ještě stavit v nemocnici a navštívit Vee.

„Podívej,“ řekla jsem mámě. „Musím se ještě sejít s Vee. Uvidíme se až doma, ano? Pospíším si – slibuju.“

„Jasně,“ souhlasila, ale v jejím hlase jsem poznala slabounké zklamání. „Jak je na tom? Ráno jsi mi psala, že jde na operaci.“

„Už ji operovali. Asi před minutou ji převezli na vlastní pokoj.“

„Noro,“ řekla roztřeseně, „jsem tak ráda, žes to nebyla ty. Nevím, co bych dělala, kdyby se ti něco stalo. Zvlášť potom, co táta…“ Hlas se jí zlomil. „Jsem moc ráda, že jste obě v pořádku. Pozdravuj ji ode mě. Uvidíme se, pa.“

„Mám tě ráda, mami.“

Coldwaterská regionální nemocnice je tříposchoďová budova z červených cihel a zastřešeným chodníkem vedoucím k hlavnímu vchodu. Prošla jsem otáčivými prosklenými dveřmi a zastavila se ohlásit na recepci. Oznámili mi, že Vee převezli na pokoj před půl hodinou a návštěvní hodiny končí za patnáct minut. Nahoru jsem vyjela výtahem a zaklepala na dveře číslo 207.

Protáhla jsem se kolem kytice balónků, překročila malou předsíňku a našla Vee v posteli s levou paží v závěsu podél těla. Nespala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

Vee si blaženě povzdychla. „Miluju drogy. Fakt. Jsou bezva. Ještě lepší než Enzovo kapučíno. Jé, to se skoro rýmovalo. Berte to jako znamení osudu! Stanu se básnířkou. Chcete slyšet další báseň? Improvizace mi vždycky šla.“

„Uf…“

Kolem ní pobíhala sestřička. „Jak se cítíš?“ ptala se.

„Nebudu básnířka!“ blekotala Vee. „Jsem předurčena pro sólovou dráhu komediantky. Klepy klep.“

„Co?“ vyhrkla jsem.

Sestřička převrátila oči v sloup. „Kdo je tam?“

„Ber.“

„Jaký Ber?“

„Ber si osušku, jdeme na pláž!“

„Nepřehánějte to s těmi oblbováky,“ řekla jsem sestřičce.

„Pozdě. Právě jsem jí dala novou dávku. Počkejte, jak začne vyvádět za deset minut, až to začne působit.“ A odešla.

„No?“ zeptala jsem se Vee. „Jak jsi na tom?“

„Jak jsem na tom? Můj doktor vypadá jak hora sádla. Z blízka připomíná Umpa-Lumpu. A nekoukej tak na mě. Chodí jako kačer. Věčně žere čokoládu. Hlavně čokoládová zvířátka. Znáš ty obří čokoládové zajíčky, co se prodávají před Velikonocema?

Tak Umpa-Lumpa je večeřel. Obědval čokoládovou kachnu se žlutým zobáčkem.“

„Myslela jsem, jak jsi na tom… jako zdravotně.“ Kývla jsem na lékařské přístroje, které ji obklopovaly.

„Aha. Ruka je kaput, otřes mozku a různé řezance, škrábance a modřiny. Naštěstí jsem díky svým bleskovým reflexům uskočila z cesty včas, jinak bych dopadla mnohem hůř. Když přijde na reflexy, jsem jako kočka. Jsem Kočičí žena! Jsem nezranitelná! Dostal mě jenom díky tomu, že pršelo. Kočky vodu nerady. Oslabuje nás. Je to náš kryptonit.“

„Je mi to hrozně moc líto,“ pravda jsem upřímně. „Měla jsem to schytat já.“

„A užívat si všechny ty oblbováky? Tak to ani náhodou!“

„Našla policie nějaké stopy?“ vyzvídala jsem.

„Nula, zero, nic.“

„Žádní svědci?“

„Couraly jsme se po hřbitově uprostřed slejváku,“ připomněla Vee. „Všichni normální lidi seděli doma.“

Měla pravdu. Většina lidí seděla doma. Kromě mě, Vee a záhadné dívky, která nás sledovala z Victoria’s Secret.

„Jak se to stalo?“

„Šla jsem na hřbitov, jak jsme byly domluvené, a najednou jsem těsně za sebou zaslechla kroky,“ vyprávěla Vee. „Ohlédla jsem se a pak se všechno seběhlo šíleně rychle.

Zahlédla jsem, že má kulovnici nebo tak něco, a vrhnul se na mě. Jak už jsem řekla policajtům, v tu chvíli mě nenapadlo: „všimni si, jak vypadá“, ale spíš „doprdele, teď mě sejme!“ Něco vrčel, třikrát nebo čtyřikrát mě přetáhl tou puškou, sebral mi kabelku a zdrhnul.“

Byla jsem ještě zmatenější než předtím. „Počkej, on to byl chlap? Vidělas mu do tváře?“

„Samozřejmě, že to byl chlap. Měl tmavé oči… jako uhlí. Ale nic jiného jsem neviděla. Měl na hlavě kuklu.“

Jak se zmínila o kukle, srdce se mi málem probilo z hrudi. Byl to ten samý, co mi skočil pod auto. Jsem si jistá. Vee je důkaz, že jsem si ho nevyfantazírovala. Vzpomněla jsem si, že všechny stopy po bouračce zmizely. Možná jsem si nevymyslela ani tohle. Ten chlap, ať je to kdokoliv, je skutečný. A čeká někde venku. Ale pokud jsem si nevysnila ty škody na autě, co přesně se té noci stalo? Co když se mi nějak pozměnily vzpomínky?

Otázky se valily jedna za druhou. Co chtěl tentokrát? Má něco společného s tou holkou z Victoria’s Secret? Jak věděl, že nakupuju na hrázi? Maskoval se, takže si všechno dobře naplánoval a předem věděl, kde budu. Nechtěl se nechat poznat.

„Komu jsi řekla, že jdeme nakupovat?“ zeptala jsem se.

Zavrtěla se na polštáři, hledala pohodlnější polohu.

„Mámě.“

„To je všechno? Nikomu jinému?“

„Možná jsem se zmínila Elliotovi.“

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. „Řeklas to Elliotovi?“

„To je problém?“

„Musím ti něco říct,“ řekla jsem rozvážně. „Pamatuješ si na tu noc, kdys mi půjčila své auto a já přejela jelena?“

„Ano?“ zamračila se.

„Nebyl to jelen. Byl to chlap. Chlap v lyžařské kukle.“

„Mlč!“ zasyčela. „Chceš mi říct, že to nebyla náhoda? Že mi ten člověk něco chtěl? Ne, počkej. Chtěl něco od tebe. Oblékla jsem si tvou bundu. Myslel si, že jsem ty.“

Tělo mi ztěžklo, bylo jako z olova.

Následovala vteřinka ticha, kterou přerušila Vee: „Jsi si jistá, žes o těch nákupech neřekla Patchovi? Protože když na to vzpomínám, zdá se mi, že se mu tenhle kluk docela podobal. Vysoký. Uvolněný. Silný. Sexy… tedy, když pominu, že mě přizabil.“

„Patch nemá tmavé oči, má je úplně černé,“ připomněla jsem, ale udělalo se mi zle, protože jsem Patchovi opravdu prozradila, že jdeme nakupovat na hráz.

Vee váhavě pokrčila rameny. „Možná, že byly černé. Já už si to moc nepamatuju. Semlelo se to vážně rychle. Jistá jsem si jen tou puškou. Mířila na mě. Ano, přímo na mě.“

Přemýšlela jsem. Jestli na Vee zaútočil Patch, určitě ji viděl, jak vychází z obchodu v mojí bundě a myslel si, že jsem to já. Jakmile poznal, že sleduje špatnou dívku, zachvátil ho vztek a udeřil ji puškou. Jediný problém byl v tom, že si Patche nedovedu představit, jak mlátí Vee. V žádném případě. Navíc měl být celou noc na párty na pobřeží.

„A nepodobal se spíš Elliotovi?“ nadhodila jsem.

Vee otázku pomalu zpracovávala. Ať už ji napumpovali čímkoliv, rozhodně ji to brzdilo v myšlení a já takřka slyšela, jak jí v hlavě skřípou ozubená kolečka.

„Byl asi tak o deset kilo lehčí a o deset centimetrů vyšší.“

„Je to celé moje vina,“ povzdychla jsem si. „Neměla jsem ti dovolit odejít z obchodu v mojí bundě.“

„Vím, že tohle asi nechceš slyšet,“ pravila Vee a bojovala se zíváním, „ale myslím, že mezi Patchem a tím útočníkem je podobností víc. Stejná stavba těla. Stejný styl chůze. Škoda, že je jeho školní složka prázdná. Potřebujeme jeho adresu. Musíme prozkoumat okolí jeho domu. Najdeme si nějakou důvěřivou starou sousedku, které nainstalujeme do okna webkameru, abysme ho mohly sledovat. Patch je divnej.“

„Vážně si myslíš, že by tě Patch takhle seřezal?“

Vee se kousala do rtu. „Myslím, že něco tají. Něco velkého.“

S tím se hádat nehodlám.

Vee se zavrtala hlouběji pod peřinu. „Brní mě celé tělo. Vlastně je mi strašně fajn.“

„Nemáme sice jeho adresu,“ řekla jsem, „ale zato víme, kde pracuje.“

„Myslíš na to samé, co já?“ vyhrkla Vee a oči jí skrz závoj sedativ jasně zazářily.

„Podle předchozích zkušeností doufám, že ne.“

„Musíme si oprášit naše špionské schopnosti,“ pokračovala Vee. „Když je nebudeme používat, přijdeme o ně, jak říká trenér. Zjistíme víc o Patchově minulosti. Hej, vsadím se, že když mu ji pěkně zdokumentujeme, trenér nám dá lepší známky.“

O tom jsem silně pochybovala, protože jakmile se do toho zapojí Vee, jakýkoliv výzkum se posune za hranice zákona. Nehledě na to, že tahle práce neměla s biologií nic společného. Ani vzdáleně.

Vee se slabě usmála, ale můj úsměv se vytratil. Snažila se situaci zlehčovat, ale já měla strach. Chlápek v lyžařské kukle brousí někde venku a plánuje další útok. Dává smysl, že Patch možná ví, o co tu jde. Vždyť ten útočník mi skočil pod auto přesně den poté, co si ke mně Patch sedl v biologii. To nemůže být náhoda.

V tu chvíli na dveře zaťukala sestřička. „Už je osm,“ upozornila a poklepala si na hodinky. „Návštěvní hodiny skončily.“

„Už jdu,“ slíbila jsem.

Jakmile její kroky odezněly chodbou, zavřela jsem dveře. Chtěla jsem Vee ještě povyprávět o Elliotově obvinění z vraždy a k tomu potřebuju soukromí.

Jenže když jsem se vrátila k posteli, viděla jsem, že utišující léky zabraly.

„A je to tady,“ oznámila mi s výrazem naprosté blaženosti. „Drogy do útoku… už každou chvíli… nával horka… pá pá, pane Bolístko…“

„Vee…“

„Ťuky ťuk.“

„Tohle je vážně důležité…“

„Tuky ťuk!“

„Jedná se o Elliota…“

„Tuky ťuuuk,“ naléhala zpěvavým hláskem.

Vzdala jsem se. „Kdo je tam?“

„Bú!“

„Jaký Bú?“

„Bú-hú, někdo tu brečí, ale já to nejsem.“ Vybuchla hysterickým smíchem. Nemělo smysl jí něco vyprávět, tak jsem jen řekla: „Zavolej mi zítra, až tě propustí.“ Rozepnula jsem batoh. „Než zapomenu, přinesla jsem ti domácí úkol. Kam ti ho mám položit?“

Ukázala na odpadkový koš. „Tamhle to bude nejlepší.“

Zajela jsem autem do garáže a klíče si strčila do kapsy. Cestu domů mi osvětlovaly zářící hvězdy a schylovalo se k mírné přeháňce. Zatáhla jsem za garážová vrata, přibouchla je k zemi a zamkla. Zamířila jsem do kuchyně. Někde nahoře se svítilo a vteřinku nato už po schodech sbíhala máma a objímala mě.

Máma je zelenooká brunetka, asi o dva centimetry menší než já, ale máme stejnou stavbu kostí. Vždycky voní jako Love od Ralpha Laurena.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ zašeptala a pevně mě k sobě přitiskla.

Připadala jsem si v bezpečí.

KAPITOLA

13

D

ruhého dne v sedm večer bylo parkoviště před Borderline úplně přecpané. Skoro hodinu jsme škemraly a přesvědčovaly Veeiny rodiče, že je třeba oslavit první noc, co ji pustili z nemocnice, a dát si pálivé rellenos a jahodové daikiri. Aspoň takhle jsme to podaly. Naše skutečné motivy se však poněkud lišily.

Zajela jsem Neonem na úzké parkovací místečko a vypnula motor.

„Ouu,“ zaúpěla Vee, když jsem vytrhla klíčky ze zapalování a prsty se lehce otřela o její. „Buď trochu něžnější!“

„Jsem nervózní.“

„Bože, nemáš proč.“

Vrhla jsem bezděčný pohled na dveře.

„Vím, na co myslíš,“ řekla Vee a sevřela rty. „A odpověď zní ne. Ne znamená ne!“

„Nevíš, na co myslím,“ odpověděla jsem.

Vee se mi pověsila na ruku. „To teda sakra vím!“

„Nechci utéct,“ bránila jsem se. „Fakt.“

„Lhářko.“

V úterý večer Patch nepracoval a Vee mi vnutila nápad, že je to nejlepší příležitost proklepnout si jeho spolupracovníky. Představila jsem si samu sebe, jak houpavým krokem přicházím k baru, vrhám na barmana plachý úsměv typu Marcie Millarové a přivádím rozhovor na Patche. Potřebuju jeho adresu. Potřebuju zjistit, jestli měl v minulosti konflikt se zákonem. Potřebuju vědět, jestli je ve spojení, byť jen mlhavém, s chlápkem v lyžařské masce. Musím zjistit, proč se mi muž v kukle a tajemná žena pletou do života dřív, než mi ho jeden nebo druhý ukončí.

Nakoukla jsem do kabelky a podruhé se ujistila, že jsem neztratila seznam otázek, které jsem si předem připravila. Jedna stránka s otázkami na Patchův osobní život, druhá popsaná flirtovacími frázemi. Jen pro jistotu.

„Hej, hej, hej!“ všimla si Vee. „Co je to?“

„Nic,“ vyhrkla jsem a rychle papír složila. Vee po něm hmátla, ale já byla rychlejší a vrazila jej hluboko do kabelky, kde na něj nedosáhla.

„Pravidlo číslo jedna! Na flirtování si nepíšeš tahák!“

„Výjimka potvrzuje pravidlo.“

„To tedy ne!“ Ze zadního sedadla vzala dvě plastikové tašky a vystoupila z auta. Jakmile jsem byla venku i já, poslala tašky přes střechu auta.

„Co je to?“ Byly svázané, takže jsem neviděla, co je uvnitř, ale nezaměnitelný osten jehlového podpatku hrozil, že tašku co nevidět protrhne.

„Velikost osm a půl,“ oznamovala Vee. „Žraločí kůže. Líp se do své role vžiješ.“

„Neumím chodit na vysokých podpatcích.“

„To je dobře, protože nejsou vysoké.“

„Zdají se vysoké až moc,“ řekla jsem a nedůvěřivě zkoumala trčící podpatek.

„Asi dvanáct centimetrů. Po čtvrté odpoledne už vysoké nejsou.“

Úžasné. Pokud si nezlomím vaz, prostě se jen ztrapním tím, že budu svádět Patchovy spolupracovníky.

„Ještě jedna věc,“ řekla Vee, jak jsme kráčely k hlavnímu vchodu. „Přizvala jsem nějaké další lidi, v partě to bude veselejší, ne?“

„Koho?“ V útrobách mě zašimral neklid a zlověstná předtucha.

„Julese a Elliota.“

Než jsem stačila Vee vysvětlit, jak nepředstavitelně hloupý tenhle nápad byl, pokračovala: „Okamžik pravdy: Já se s Julesem tak nějak vídám. Tajně.“

„Co?“

„Měla bys vidět jejich dům. Jeho rodiče jsou buďto jihoameričtí drogoví magnáti nebo si ty peníze tisknou. Ještě jsem se s nimi nesetkala, takže nevím přesně.“

Došla mi slova. Ústa se mi otevřela a zase zavřela, ale nic z nich nevyšlo. „Kdy se to stalo?“ podařilo se mi nakonec.

„Nedlouho po tom osudném ránu u Enza.“

„Osudném? Vee, ty vůbec netušíš…“

„Doufám, že už tam jsou a obsadili stůl.“ Vee natahovala krk, aby přehlédla lidi shromážděné u dveří. „Nechci čekat. Ještě dvě minuty a umřu hlady.“

Popadla jsem ji za rameno a strhla stranou. „Musím ti něco říct…“

„Já vím, já vím. Myslíš si, že na mě Elliot v noci zaútočil. No, já si zase myslím, že si Elliota trochu pleteš s Patchem. Ale po dnešním večeru se všechno vyjasní a ty mi dáš za pravdu. Věř mi, že chci vědět, kdo mě zmlátil, stejně jako ty. Možná ještě víc. Je to osobní, víš. A když už si tu navzájem radíme, taky ti dám radu. Drž se od Patche dál. Jen pro jistotu.“

„Jsem ráda, žes to hezky naplánovala,“ odsekla jsem, „ale je tu ještě něco jiného. Našla jsem jeden článek…“

Dveře Borderline se otevřely a nás ovanul čerstvý závan tepla, vůně limetek a koriandru. Z reproduktorů se ozývalo drnkání mexických kytar.

„Vítejte v Borderline,“ pozdravila nás hosteska. „Přejete si stůl pro dva?“

V zakouřené předsíňce za ní stál Elliot. Všiml si nás ve stejné chvíli, jako my jeho. Usmál se, ale očí zůstaly chladné.

„Slečny,“ řekl, spráskl ruce a zamířil k nám. „Vypadáte ohromně, stejně jako vždycky.“

Málem jsem se osypala.

„A kde je tvůj komplic?“ ptala se Vee a rozhlížela se po předsíňce. Ze stropu visely papírové lucerny a po obou zdech se táhla nástěnná malba mexického puebla. Na lavičce posedávala spousta lidí, ale po Julesovi ani stopa.

„Špatná zpráva,“ povzdychl si Elliot. „Ten chlap je zase nemocný. Budete se muset spokojit se mnou.“

„Nemocný?“ vyjekla Vee. „Jak nemocný? Co je to za omluvu?“

„Nemocný, jakože všechno, co do sebe dostane, z něj jde horem dolem.“

Vee nakrčila nos. „To už zabíháš moc do podrobností.“

Těžko si představit, že se mezi Vee a Julesem něco stalo. Jules byl zasmušilý, hloubavý a absolutně bez zájmu o jakoukoliv společnost, včetně té Veeiny. Vůbec se mi nelíbilo, že by s ním Vee měla trávit čas o samotě. Ne proto, že byl nepříjemný a že jsem ho vůbec neznala, ale kvůli něčemu jinému: přátelí se s Elliotem.

Hosteska vzala z výklenku ve stěně tři jídelní lístky a usadila nás tak blízko kuchyně, že jsem skrz zeď skoro cítila žár pecí. Nalevo od nás byl salsa bar. Napravo orosené skleněné dveře vedoucí na terasu. Popelínová blůzka se mi lepila k zádům, jenže jsem se potila spíš kvůli novince o Vee a Julesovi než kvůli vedru.

„Vyhovuje to?“ ujišťovala se servírka a kývla směrem k naší kóji.

„Je to perfektní,“ odpověděl Elliot a svlékl si bundu. „Mám tohle místo rád. Pokud se nezpotíte z horka, tak z jídla už stoprocentně.“

Hosteska se zářivě usmála. „Už jste u nás byl, že? Mohu vám doporučit chipsy s naší nejnovější jalapeňo salsou? Je to naše nejžhavější.“

„Žhavé věci mám nejradši,“ řekl Elliot.

To je mi ale slizoun! Brr! Byla jsem příliš velkorysá, když jsem myslela, že není takový podvraťák jako Marcie Millarová. Měla jsem o jeho charakteru moc vysoké mínění. Když už vím o jeho obvinění z vraždy. Kdo ví, kolik kostlivců ve skříni ještě skrývá?

Hosteska ho sjela hodnotícím pohledem.

„Hned vám donesu ty chipsy a salsu. Servírka si pro vaši objednávku přijde za chviličku.“

Vee se svalila na sedačku a já se sesunula vedle ní. Elliot se posadil naproti mně. Naše oči se střetly a já v těch jeho zahlédla záblesk čehosi temného. Čehosi jako odporu. Možná dokonce nepřátelství. Napadlo mě, jestli ví, že jsem si četla ten článek.

„Purpurová ti sluší, Noro,“ kývl na šátek, který jsem si odvázala z krku a omotala kolem ucha kabelky. „Rozjasňuje ti oči.“

Vee mi šlápla na nohu. Domnívala se, že to myslel jako kompliment.

„Takže,“ oblažila jsem Elliota vyumělkovaným úsměvem, „co kdybys nám řekl něco o kinghornské přípravce?“

„Jo,“ přidala se Vee. „Měli jste tam nějaké tajné společnosti? Jako ve filmech?“

„Co na to říct?“ pokrčil Elliot rameny. „Je to skvělá škola. Konec pohádky.“ Vzal si jídelní lístek a pečlivě ho zkoumal. „Dáte si některá předkrm? Zvu vás.“

„Když je to tak skvělá škola, proč jsi odešel?“ Pohlédla jsem mu přímo do očí a neuhnula jsem. Dokonce jsem trošku vyzývavě zvedla obočí.

Těsně předtím, než se usmál, mu na čelisti naběhla žíla.

„Holky. Slyšel jsem, že tady jsou mnohem hezčí a teď vidím, že pověsti nelhaly.“ Mrknul na mě a mě zasvrběly konečky prstů.

„Proč nepřešel i Jules?“ ptala se Vee.

„Mohli jsme být senzační čtyřka. Fantastická čtyřka.“

„Julesovi rodiče jsou posedlí jeho vzděláním. Jim nestačí, když se prostě snažíš. Přísahám, že Jules musí být ze všech nejlepší. Ten kluk se nenechá zastavit. Chci říct, já školu zvládám líp než většina lidí, ale Julesovi se nikdo nevyrovná. Co se týče školy, on je bůh.“

Do Veeiných očí se navrátil zasněný výraz. „Nikdy jsem jeho rodiče nepotkala,“ řekla. „Byla jsem u něj dvakrát, ale pokaždé byli pryč.“

„Hodně pracují,“ souhlasil Elliot, vrátil se k menu a já z jeho očí nic nevyčetla.

„Kde pracují?“ zeptala jsem se.

Elliot se dlouze napil vody. Zdálo se, že zdržuje schválně, aby si rozmyslel odpověď. „Diamanty. Většinu času tráví v Africe nebo Austrálii.“

„Nevěděla jsem, že je v Austrálii rozvinutý diamantový průmysl,“ řekla jsem.

„Ani já ne,“ ozvala se Vee.

Ve skutečnosti docela jistě vím, že v Austrálii diamanty nejsou. Tečka.

„Proč bydlí v Maine?“ pokračovala jsem. „Proč ne v Africe?“

Elliot studoval jídelníček čím dál zaujatěji. „Co si dáte? Ten steak fajitas vypadá moc dobře.“

„Pokud dělají Julesovi rodiče do diamantů, určitě mi pomůžou s výběrem zásnubního prstýnku,“ povídala Vee. „Vždycky jsem toužila po smaragdu.“

Nakopla jsem ji pod stolem a ona mě na oplátku bodla vidličkou.

„Aúú!“

Číšnice dorazila k našemu stolu a pro jistotu se zastavila v bezpečné vzdálenosti.

„Něco k pití?“

Elliot se vynořil zpoza jídelníčku a kouknul nejdřív na mě, pak na Vee.

„Dietní kolu,“ objednala si Vee.

„Vodu s vymačkaným citronem,“ řekla jsem.

Číšnice odběhla a vrátila se s pitím až neuvěřitelně rychle. Její návrat jsem brala za podnět k zahájení našeho Plánu. Také Vee mi to připomněla dalším vidličkovým útokem.

„Vee,“ procedila jsem skrz zuby, „doprovodila bys mě na toaletu?“ Nechtělo se mi do Plánu, ani ji tu nechávat s Elliotem samotnou. Potřebuju ji dostat ven, povědět jí o vraždě na Kinghornu a najít způsob, jak Elliota s Julesem odstranit z našich životů.

„Nemůžeš jít sama?“ vzpouzela se Vee. „Bude to tak lepší.“ Pokynula bradou k baru a naznačila mi BĚŽ, zatímco mě pod stolem potají mučila vidličkou.

„Jenže já bych vážně ocenila, kdyby ses ke mně přidala.“

„Co se děje, holky?“ ozval se Elliot a oslnivě se usmál. „Přísahám, že holku, která chodí sama na záchod, jsem snad ještě nepotkal.“ Naklonil se k nám a spiklenecky se zašklebil.

„Prozraďte mi to velké holčičí tajemství. Myslím to vážně, dám vám každé pět babek.“ Sáhl pro peněženku. „Deset, když mi dovolíte jít s vámi, abych se mohl podívat sám.“

Vee se rozzářila. „Úchyle. A ty nezapomeň na tohle.“ Strčila mi do ruky igelitky.

Elliot se zatvářil tázavě.

„Odpadky,“ vysvětlila Vee a zněla přitom lehce namíchnutě. „Naše popelnice už je plná, tak mě máma požádala, ať je vyhodím někde cestou.“

Elliot jí to evidentně nevěřil a Vee to evidentně ani v nejmenším nezajímalo. Vstala jsem s náručí plnou tašek s kostýmem a snažila se zahnat stud, který ve mně klíčil.

Propletla jsem se mezi stoly a vydala se chodbou k toaletám. Zdi tu byly vymalované terakotovou barvou a zdobené maskami, slamáky a dřevěnými panenkami. Vedro tu bylo snad ještě větší než v restauraci a já si musela otřít zpocené čelo. Čím rychleji bude po všem, tím líp. Jakmile se dostanu zpátky ke stolu, omluvím se, že musím odejít a vytáhnu Vee ven. A ona půjde, dobrovolně nebo ne.

Na záchodě jsem nakoukla do všech tří kabinek, a když jsem se ujistila, že jsem tu sama, zamkla jsem hlavní dveře a vysypala obsah igelitek na pult. Platinově blonďatá paruka, fialová push-upka, upnutý černý topik, blýskavá minisukýnka, růžové síťované punčochy a střevíčky na vysokém jehlovém podpatku.

Podprsenku, top a silonky jsem nacpala zpátky do tašky. Stáhla jsem si džíny a oblékla minisukni, vlasy jsem si zakryla parukou a na rty nanesla rtěnku. Tu jsem ještě přemázla štědrou vrstvou lesku s vysokým třpytem.

„To zvládneš,“ oznámila jsem svému odrazu v zrcadle, setřela si přebytečný lesk a sevřela rty. „Co může být těžkého na svádění mužských, když to zvládne i Marcie Millarová?“

Skopla jsem z nohou mokasíny, schovala je do tašky spolu s džíny a celé to schovala pod pult, kde si toho nikdo nevšimne.

„Navíc,“ pokračovala jsem, „pro vyšší dobro je někdy třeba obětovat trochu hrdosti. Nerada to ženu do krajnosti, ale když nezískám odpovědi, můžu si rovnou sepsat závěť. Protože ať se mi to líbí nebo ne, venku čeká někdo, kdo mi chce zakroutit krkem.“

Prohlédla jsem si žraločí podpatky. Nejsou zas tak ošklivé. Vážně, dají se považovat za docela sexy botičky. Žraloci, seznamte se s Coldwaterem. Obula jsem si je, zapnula pásky a několikrát se zkusmo prošla kolem kabinek.

O dvě minuty později už jsem se šplhala na stoličku u baru.

Barman si mě změřil pohledem. „Šestnáct?“ zkusil hádat. „Sedmnáct?“

Vypadal asi o deset let starší než já a hnědě, krátce střižené vlasy mu už pomalu ustupovaly. V pravém uchu se houpal stříbrný kroužek. Bílé triko a levisky. Nevypadal zle… ale ani nijak skvěle.

„Pít už můžu,“ křikla jsem, abych překřičela muziku a hovor ostatních hostů. „Čekám tu na přítele. Odsud mám dobrý výhled na dveře.“ Našla jsem v kabelce taháček a nenápadně ho zasunula pod slánku.

„Co je to?“ zajímal se barman, utíral si ruce do ručníku a kývl na seznam.

Pošoupla jsem ho ještě dále pod slánku. „Nic,“ odvětila jsem, nevinnost sama. Pozvedl obočí.

Čas na drobnou nepravdu. „To je seznam věcí, které mám nakoupit. Cestou domů se musím stavit pro něco k jídlu.“

Co se stalo s flirtováním? ptala jsem se v duchu. Co se stalo s Marcií Millarovou?

Sjel mě pátravým, ale ne tak úplně odmítavým pohledem. „Už tu pracuju pět let a za tu dobu jsem se naučil poznávat lháře.“

„Nejsem lhářka,“ odvětila jsem. „Možná jsem před chviličkou lhala, ale pro jednou se to může. Jedna malinká lež ze mě lhářku nedělá.“

„Vypadáš jako novinářka,“ řekl.

„Dělám pro školní eZine.“ A teď bych se nejradši zfackovala. Lidé novinářům nevěří. Jsou vůči nim podezíraví. „Ale dneska v noci nepracuju,“ dodala jsem rychle. „Pracovat v noci, to ani náhodou. Žádné skryté motivy. Nic, kdepak.“

Následovala vteřinka trapného ticha a já se rozhodla, že nejlepší obranou je útok. Odkašlala i sem si a zeptala se: „V Borderline pracuje hodně středoškoláků, že?“

„Jo, máme jich tu dost. Většinou hostesky a pikolíky.“

„Vážně?“ Hrála jsem překvapenou. „Možná nějaké znám. Vyzkoušej si mě.“

Barmanovo obočí se sešlo nad kořenem nosu a poškrábal si strniště na bradě. Prázdný výraz mi na sebevědomí moc nepřidával. Nehledě na to, že nemám čas. Elliot možná zrovna sype do Veeiny koly drogy.

„Co třeba Patch Cipriano?“ nadhodila jsem. „Pracuje tu?“

„Patch? Jo, ten tu dělá, ale teprve pár týdnů.“

„I o nedělích?“ Snažila jsem se nevypadat moc zvědavě, ale potřebovala jsem vědět, jestli mohl být Patch toho večera na hrázi. Povídal cosi o večírku na pobřeží, ale možná změnil plán. Pokud někdo potvrdí, že byl v neděli v práci, je zbaven podezření, že namlátil Vee.

„Neděle?“ Další zuřivé škrábání na krku. „Mně ty noci nějak splývají. Zeptej se hostesek, minimálně jedna si to pamatovat bude. Jsou celé hihihi a hohoho, když se Patch motá poblíž.“ Usmál se, jako bych s nimi to nadšení měla nějak sdílet.

Navrhla jsem: „Mohla bych se podívat na jeho pracovní smlouvu?“ Včetně domovní adresy.

„To tedy nemohla.“

„Jen čistě hypoteticky,“ zkoušela jsem to dál, „zaměstnal by mě někdo, kdybych v minulosti spáchala těžký zločin?“

„Zločin?“ Barman se štěkavě rozesmál. „Děláš si srandu?“

„Dobrá, tak třeba jen bych měla záznam v trestním rejstříku.“

Položil ruce na barpult a naklonil se ke mně. „Ne.“ Řekl to zpola pobaveně, zpola urážlivě.

„To se hodí vědět, moc hodí.“ Zavrtěla jsem se na stoličce. Kůže na stehnech se mi odlepila od vinylového potahu. Potila jsem se. Pokud je první flirtovací pravidlo žádné taháky, druhé flirtovací pravidlo je žádný pot.

Poradila jsem se se svým lístečkem.

„Nevíš náhodou, jestli měl někdy Patch oplétačky s polišema? Třeba kvůli tomu, že někoho špehoval?“ Barman mě už evidentně podezíral, proto jsem s posledním vypětím sil vsadila všechno na jednoho koně. Zeptám se přímo a dřív, než mě od baru vyhodí nebo než mě vyrazí rovnou z restaurace za harašení a podezřelé chování. „Má přítelkyni?“ vyhrkla jsem.

„Běž se ho zeptat,“ řekl.

Zamrkala jsem. „Dneska v noci nepracuje.“

Barman se ošklivě zašklebil a mně žaludek vylétl až do krku.

„Dneska v noci nepracuje… že?“ pískla jsem, jak mi hlas vyskočil o oktávu výš. „V úterky mívá volno.“

„Obyčejně jo. Ale dneska je tu místo Benjiho. Benji musel do nemocnice, protože mu praskl slepák.“

„To znamená, že Patch je tady? Právě teď?“ ohlédla jsem se přes rameno, shrábla paruku tak, aby mě kryla z profilu a rozhlédla se po jídelně.

„Před pár minutama šel do kuchyně.“

To už jsem slézala ze stoličky. „Myslím, že jsem asi nechala puštěný motor. Díky za fajn pokec!“ Spěchala jsem zpátky k záchodkům.

Uvnitř jsem za sebou zamkla a zády opřená o dveře jsem si několikrát zhluboka oddychla. Pak jsem se sklonila k umyvadlu a ledovou vodou si opláchla tvář. Patch zjistí, že jsem ho špehovala. Na moje vystoupení se tu jen tak nezapomene. Na jednu stranu prekérní situace, takhle se zesměšnit se povede málokomu. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslím, Patch je nesmírně tajnůstkářský. Tajnůstkářští lidé nemají rádi, když jim ostatní strkají nos do soukromí. Co mi asi provede, až zjistí, že jsem si ho prohlížela doslova pod mikroskopem?

A taky jsem uvažovala, proč jsem sem vůbec lezla. Hluboko uvnitř přece vím, že Patch a ten zamaskovaný idiot jsou dva různí lidé. Možná skrývá nějaké temné, strašlivé tajemství, ale pobíhat kolem v kukle? To není jeho styl.

Zatáhla jsem kohoutek, a když jsem vzhlédla, v zrcadle se odrážela Patchova tvář. Vyjekla jsem a otočila se.

Neusmíval se, ani se nezdál být pobavený.

„Co tu děláš?“ zalapala jsem po dechu.

„Pracuju tady.“

„Myslím, co děláš tady! Neumíš číst? Na dveřích je…“

„Začínám mít dojem, že mě pronásleduješ. Pokaždé, když se otočím, narazím na tebe.“

„Vzala jsem Vee ven,“ vysvětlila jsem. „Byla v nemocnici,“ bránila jsem se a kvůli tomu vypadala ještě provinileji. „Netušila jsem, že tě tu potkám. Měl jsi mít volno. A vůbec, o čem to mluvíš? Není to spíš naopak? Pokaždé, když já se otočím, narazím na tebe!“

Patchovy oči byly ostré, zastrašující, nepřátelské. Sledovaly každý můj pohyb, každé slovo.

„Můžeš mi vysvětlit tu lacinou paruku?“ zeptal se.

Strhla jsem si ji z hlavy a hodila ji za sebe na pult. „Můžeš mi vysvětlit, co tu vůbec děláš? Dva dny jsi chyběl ve škole.“

Byla jsem si téměř jistá, že Patch neprozradí, co mezitím prováděl, ale on prohlásil: „Hrál jsem paintball. Co jsi dělala ty na baru?“

„Bavila se s barmanem. Je to snad trestné?“ Jednou rukou jsem se přidržovala pultu a pokrčila nohu, abych si odepnula žraločí jehly. Předklonila jsem se jen lehce, ale papírku s otázkami to stačilo, aby mi vyklouzl z výstřihu a snesl se rovnou na podlahu.

Padla jsem na kolena, ale Patch byl rychlejší. Než jsem znovu stihla vyskočit, už ho držel nad hlavou mimo můj dosah.

„Dej mi to!“

„Byl Patch zadržen?“ četl nahlas. „Je Patch zločinec?“

„Dej-mi-to!“ syčela jsem vztekle.

Patch se jemně zasmál a já věděla, k jaké otázce došel.

„Má Patch přítelkyni?“

Strčil si tahák do kapsy. Měla jsem chuť se po něm vrhnout, nehledíc na to, kde je.

Patch se opřel o pult a podíval se mi do očí.

„Až příště půjdeš slídit po informacích, ocenil bych, kdyby ses zeptala rovnou mě.“

„Ty otázky,“ mávla jsem k místu, kde je schoval, „jsou myšleny z legrace. Psala je Vee,“ podlehla jsem chvilkovému nápadu, jak se z toho vykroutit. „Všechno je to její vina.“

„Znám tvůj rukopis, Noro.“

„Dobře, no, fajn,“ začala jsem, ale žádná chytrá odpověď se bohužel nedostavila a já svou šanci prohrála.

„Žádné pletky s policií,“ pravil. „Žádné zločiny.“

Zaťala jsem zuby. „A přítelkyně?“ Ježíši, tohle mě přece vůbec nezajímá! Ať ji má, nebo nemá, mně je to jedno.

„To není tvoje věc.“

„Snažil ses mě líbat,“ připomněla jsem mu. „Je to moje věc.“

Na tvář se mu jako duch vplížil pirátský úsměv a já z toho měla dojem, že si přehrává každičký detail našeho skoro-polibku, včetně toho mého trapného vzdychacího výlevu.

„Bývalá přítelkyně,“ řekl.

Poskočil mi žaludek. To je ono, to sedí! Byla ta holka od Victoria’s Secret Patchova bejvalka?

Viděla mě s Patchem v herně a – omylem – v našem vztahu vidí něco hlubšího? Třeba Patche pořád miluje a pak je jasné, že na mě žárlí a sleduje mě. Několik kousků skládačky zapadlo na svá místa.

A pak mi to Patch zkazil: „Ale ona už tu není.“

„Jak to myslíš, že už tu není?“

„Je pryč. Nikdy se nevrátí.“

„Je mrtvá?“

Nepopřel to.

Najednou se mi udělalo těžko a zle. Tohle jsem nečekala. Patch měl přítelkyni a ona zemřela. Dveře zarachotily, někdo se dobýval dovnitř. Zapomněla jsem, že jsem zamkla. Což mě přivedlo k otázce, jak se dovnitř dostal Patch. Buďto měl klíč, nebo se naskýtalo ještě jiné vysvětlení, na které jsem radši nechtěla ani pomyslet. Třeba se umí protáhnout klíčovou dírkou nebo mezerou nad prahem. Jako kouř.

„Musím se vrátit do práce,“ řekl Patch. Pak si mě ještě jednou prohlédl, přičemž se zastavil na stehnech. „Ta sukně je zabiják. Vražedné nohy.“

Než jsem se zmohla na odpověď, byl pryč. Venku čekala postarší dáma, podívala se na mě a pak přes rameno na Patche, který mizel dole v sále.

„Zlatíčko,“ pravda mi, „ten kluk je kluzký jako mýdlo.“

„Dobrý postřeh,“ zamumlala jsem.

Prohrábla si krátké, nakulmované vlasy. „Jenže mýdlo se dá vymydlit.“

V rychlosti jsem se převlékla, vrátila se zpátky do naší kóje a posadila se vedle Vee. Elliot upřel významný pohled na hodinky.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho,“ řekla jsem. „Přišla jsem o něco?“

„Ne,“ odpověděla Vee. „Nic nového.“ Pod stolem mě bouchla do kolena, otázka se naskýtala. Jak to šlo?

Než jsem jí stihla ránu oplatit, Elliot řekl: „Nestihla jsi servírku, tak jsem ti objednal červené burrito.“ Koutky úst zkroutil do strašidelného úsměvu. Šance! Teď mi mezi prsty neproklouzne.

„Já vlastně asi nebudu jíst,“ zatvářila jsem se znechuceně a ani jsem to nemusela hrát. „Asi jsem dostala tu nemoc, co má Jules.“

„Proboha!“ lekla se Vee. „Není ti dobře?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Najdu číšníka, ať nám jídlo zabalí do krabice,“ navrhla Vee a hledala v peněžence klíčky.

„A co já?“ ptal se Elliot, napůl žertem.

„Zopakujeme si to jindy,“ odbyla ho Vee.

Ha há.