Zavržený - kapitola 14,15

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Zavržený - Becca Fitzpartick, přečteno: 836×

KAPITOLA

14

D

omů jsem dorazila těsně před osmou. Vrazila jsem klíč do zámku, stiskla kliku a opřela se o dveře stehnem. Mámě jsem volala už pár hodin před večeří; byla v kanceláři, něco zařizovala a vyjednávala a netušila, kdy se vrátí domů. Čekala jsem, že najdu dům tichý, temný a studený.

Na třetí pokus se dveře uvolnily, já mrštila kabelkou do tmy a pustila se do boje se zaseknutým klíčem.

Od Patchovy návštěvy se zámek choval, jako by chtěl ty klíče sežrat. Zajímalo by mě, jestli si toho Dorothea taky všimla.

„Vrať – ten – zatracený – klíč!“ nadávala jsem a konečně ho vytrhla ven.

Hodiny pendlovky v hale dotikaly celou a ticho se rozvibrovalo osmi zvonivými údery. Zamířila jsem do obýváku, abych zapálila v kamnech oheň, když na opačné straně pokoje cosi zašustilo a slabě zaskřípalo.

Zaječela jsem.

„Noro!“ vyjekla máma, shodila ze sebe deku a posadila se na gauči. „Co se pro všechno na světě stalo?“

Jednu ruku jsem si tiskla na srdce a druhou se přidržovala zdi. „Vyděsilas mě!“

„Usnula jsem. Kdybych tě slyšela vejít, upozornila bych na sebe.“ Odhrnula si z tváře vlasy a zírala na mě jako sova.

„Kolik je hodin?“

Složila jsem se na nejbližší křeslo a snažila se uklidnit. Moje představivost si v koutě vyčarovala dvě kruté oči za maskou. Teď, když mám jistotu, že jsem si ho nevymyslela, toužila jsem se mámě se vším svěřit, počínaje tím, jak mi skočil pod auto, a konče útokem na Vee. Sleduje mě násilník. Pořídíme si nové zámky na dveře, nahlásíme vše na policii. Cítila bych se v noci bezpečněji, kdyby nám na dvorku parkovalo policejní auto se strážníkem.

„Chtěla jsem s tím ještě nějakou dobu počkat,“ přerušila mi máma tok myšlenek, „ale nejsem si jistá, jestli se správné chvíle vůbec kdy dočkám.“

Ztuhla jsem. „Co se děje?“

Dlouze a utrápeně si povzdychla. „Přemýšlím, že naši farmu prodám.“

„Co? Proč?“

„Už se s tím potýkám rok, ale nevydělávám tolik, kolik jsem doufala. Napadlo mě, že bych si našla druhé zaměstnání, ale upřímně, nezbývá mi na to čas.“ Bez sebemenší špetky humoru se zasmála. „Dorothea bere málo, ale i tak to jsou peníze navíc, které nemáme. Napadlo mě jediné, a sice přestěhovat se do menšího domku. Nebo do bytu.“

„Ale tohle je náš dům.“ Odtud mám všechny vzpomínky. Vzpomínky na tátu. Máma to musí cítit stejně. Udělala bych cokoliv, abychom tu mohly zůstat.

„Počkám ještě tři měsíce,“ řekla, „ale radši moc nedoufej.“

V tu chvíli jsem věděla, že jí o maskovaném útočníkovi říct nemůžu. Dala by výpověď hned zítra. Našla by si práci poblíž a nezbylo by nám než dům prodat.

„Povídejme si o něčem veselejším,“ navrhla a přinutila se k úsměvu. „Jaká byla večeře?“

„Skvělá,“ zabručela jsem.

„A Vee? Uzdravuje se?“

„Zítra už jde do školy.“

Máma se křivě usmála. „Dobře, že jí zlomil levou ruku. Jinak by si nemohla psát poznámky a já si dovedu živě představit, jak strašně by tím trpěla.“

„Ha ha,“ řekla jsem. „jdu si připravit horkou čokoládu.“ Vstala jsem a ukázala přes rameno do kuchyně. „Dáš si taky?“

„Samozřejmě! Já mezitím zatopím.“

V kuchyni jsem sebrala hrníčky, cukr a dózu s čokoládou a vrátila se do obýváku, kde už máma postavila na kamna konvici s vodou. Usadila jsem se na opěradlo sedačky a podala jí šálek.

„Jak jsi věděla, že jsi do taťky zamilovaná?“ zeptala jsem se jakoby nic. Pořád hrozilo, že ji téma „otec“ rozbrečí a tomu bych se ráda vyhnula.

Máma se pohodlně usadila na gauči a opřela si chodidla o konferenční stolek. „Nevěděla. Ne, dokud jsme nebyli svoji zhruba rok.“

To jsem nečekala. „Tak proč sis ho vůbec brala?“

„Protože jsem si myslela, že ho miluju. A když si myslíš, že jsi zamilovaná, uděláš cokoliv, aby to fungovalo.“

„Bála ses?“

„Svatby?“ Rozesmála se. „To bylo na tom to nejlepší. Vybrat si šaty, zamluvit kapli, navléct si diamantový prstýnek.“

Představila jsem si Patchův rozpustilý úsměv. „Bála ses tatínka?“

„Jenom když prohráli Patrioti.“

Kdykoliv Patrioti prohráli, táta šel do garáže a túroval tam motorovou pilu. Předloni se s pilou táhnul až do lesa za naší zahradou, porazil deset stromů a rozsekal je na špalky na podpal. Topily jsme tím dodnes.

Máma poklepala na místo vedle sebe a já se k ní přivinula a položila si jí hlavu na rameno.

„Chybí mi,“ přiznala jsem.

„Mně taky.“

„Bojím se, že zapomenu, jak vypadal. Ne na fotkách, ale v teplácích a tílku, jak vždycky v sobotu ráno připravoval smažená vajíčka.“

Máminy prsty se sevřely kolem mých. „Vždycky ses mu strašlivě podobala, vždycky.“

„Vážně?“ posadila jsem se. „Jak přesně?“

„Dobře se učil, byl moc chytrý. Žádný nafoukaný frajírek, ale ostatní si ho vážili.“

„Byl taťka… tajemný?“

Máma nad tím chviličku přemýšlela. „Takoví lidé jsou jedna velká záhada. Tvůj otec byl velmi otevřený.“

„A byl někdy rebel?“

Překvapeně se zasmála. „Připadal ti jako rebel? Harrison Grey, nejmorálnější účetní na světě a… rebel?“ Dramaticky se zajíkla.

„Dobré nebe! Nějakou dobu nosil dlouhé vlasy. Vlnité a blond – jako surfař. Ale jeho kostěné brýle vždycky veškerou image zabily. Hm… Co tě k takovým otázkám přivedlo?“

Netušila jsem, jak mámě vysvětlit své rozporuplné názory na Patche. Vlastně jsem netušila, jak jí vysvětlit Patche jakožto Patche. Máma určitě čeká, že jeho popis zahrne mimo jiné i jména jeho rodičů, jaké má známky ve škole, jaké sporty závodně dělá a na jakou chce jít univerzitu. Nechtěla jsem ji vystrašit prohlášením, že klidně vsadím svoje prasátko na to, že má Patch záznam v trestním rejstříku.

„Je tu jeden kluk,“ začala jsem a neubránila se při vzpomínce na něj úsměvu. „Ale už tu sedíme přesčas. Musím dělat věci do školy.“

„Ooo, chlapec,“ chytila se toho máma. „A? Šachista? Je to prezident školní rady? Nebo hraje tenis?“

„Má rád…“ začala jsem optimisticky, ale máma mě přerušila.

„Plavec! Je taky tak sladký jako Michael Phelps? Ale samozřejmě, když přijde na vzhled, Ryan Lochte se mi vždycky líbil víc.“

Asi bych ji měla opravit. Jenže, nakonec… Proč by si sakra nemohla myslet, že je Patch plavec?

Zazvonil telefon a máma se pro něj natáhla. Za deset sekund sebou praštila zpátky na gauč a dlaní si mnula čelo. „Ne, nevadí. Zajedu tam, vezmu to a hned zítra ráno ti to přinesu.“

„Hugo?“ zeptala jsem se, když zavěsila. Hugo je mámin šéf, a kdybych řekla, že jí volá v jednom kuse, ošklivě bych ho podcenila. Jednou si ji zavolal do práce v neděli jen proto, že nevěděl, jak se ovládá kopírka.

„Zapomněl v kanceláři nějaké nedokončené dokumenty a potřebuje, abych pro ně zajela. Musím je nakopírovat, ale nezabere to víc než hodinu. Ty už máš hotové úkoly?“

„Ještě ne.“

„Takže můžu být klidná, že bychom si moc nepopovídaly, ani kdybych zůstala doma.“ Povzdychla si a zvedla se. „Uvidíme se za hodinu.“

„Pověz Hugovi, ať ti zvýší plat.“

Zasmála se. „To by se nedoplatil.“

Sotva jsem měla dům sama pro sebe, uklidila jsem z kuchyňského stolu nádobí a udělala si místo pro sešity a učebnice. Angličtina, dějepis, biologie. Vyzbrojila jsem se tužkou, otevřela první knihu a pustila se do práce.

Za patnáct minut se moje mysl vzbouřila a odmítla číst další odstavec o evropském feudálním systému. Zajímalo by mě, co Patch dělá, když se vrátí z práce. Domácí úkoly? To těžko. Dá si pizzu a sleduje v televizi basket? Možná, ale ani to se mi nezdálo. Hraje kulečník u Boa? Asi nejspíš.

Strašně ráda bych zajela k Boovi a omluvila se mu za své předchozí chování, ale z jednoduchého důvodu jsem to zase zamítla – nemám čas. Máma se vrátí dřív, než bych tam vůbec dojela.

Nehledě na to, že Patch není typ kluka, za kterým bych prostě mohla jít. Všechna naše předchozí setkání proběhla podle jeho plánu, ne podle mého. Vždycky.

Vyšla jsem nahoru převléknout se do něčeho pohodlnějšího. Otevřela jsem dveře pokoje, vstoupila dovnitř a urazila celé tři kroky, než jsem ztuhla jako solný sloup. Všechny zásuvky s prádlem byly vyrvané a šaty se povalovaly po celé podlaze. Povlečení rozervané. Dveře šatníku se žalostně koupaly na pantech a mezi tím vším se válely rozházené knihy a obrázky.

V okně se kmitl stín a pustil se pokojem a já se otočila. Stál za mnou, přitisknutý ke stěně, celý v černém a na hlavě kuklu. Mozek se topil v mlžné hrůze a dokázal jen slabě zakvílet: Utíkej! Nohy poslechly a pohnuly se. On skočil k oknu a lehce se vyhoupl ven.

Schody jsem brala po třech. Vrhla jsem se přes zábradlí, proletěla halou do kuchyně a vytočila 911. Za patnáct minut na příjezdové cestě zabrzdilo policejní auto. Třásla jsem se jako osika, když jsem pouštěla dva strážníky dovnitř. První vešel malý, silný v pase a měl prošedivělé vlasy. Druhý byl vysoký a hubený, s vlasy skoro tak tmavými, jako měl Patch, ale sestříhanými podle uší. Jakýmsi zvláštním způsobem mi Patche připomínal. Olivová pleť, souměrná tvář a ostré oči.

Představili se: černovlasý se jmenoval detektiv Basso. Jeho partner byl detektiv Holstijic.

„Ty jsi Nora Greyová?“ ujišťoval se Holstijic.

Přikývla jsem.

„Jsou doma tví rodiče?“

„Máma odjela pár minut předtím, než jsem vám volala.“

„Jsi doma sama?“

Další přikývnutí.

„Povíš nám, co se stalo?“ Překřížil paže na prsou a stál široce rozkročený, zatímco detektiv Basso šel dál do domu a pozorně se rozhlížel.

„Vrátila jsem se domů v osm a dělala si domácí úkoly. Pak jsem šla do pokoje a tam jsem ho uviděla. Všude byl hrozný nepořádek. Zdevastoval mi celý pokoj.“

„Poznala jsi ho?“

„Měl na hlavě kuklu a bylo zhasnuto.“

„Nějaké charakteristické rysy? Tetování?“

„Ne.“

„Výška? Váha?“

Pátrala jsem hluboko v paměti. Nechtěla jsem ten incident znovu prožívat, ale je důležité vzpomenout si na co nejvíc detailů.

„Váha tak průměrná, ale byl hodně vysoký, asi jako detektiv Basso.“

„Řekl ti něco?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Detektiv Basso se mezitím vrátil a řekl: „Je tu čisto.“ Vyšel do prvního patra. Podlaha nám skřípala nad hlavami, jak procházel chodbou a otevíral a zavíral dveře.

Detektiv Holstijic se mezitím soustředil na vchodové dveře a přidřepl si, aby prozkoumal západku. „Byly dveře odemčené nebo poškozené, když ses vrátila domů?“

„Ne. Odemkla jsem si klíčem. Máma spala v obýváku.“

Na schodech se objevil detektiv Basso. „Můžeš mi ukázat, kde je to zdevastované?“

Vyšli jsme s detektivem Holstijicem nahoru a našli jsme detektiva Bassoa před mým pokojem, dlaně na stehnech a rozhlížel se kolem.

Bylo tu perfektně uklizeno a mě probodl osten strachu. Postel ustlaná. Pyžamo složené na polštáři, přesně tak, jak jsem ho tam ráno nechala. Zásuvky šatníku zavřené, rámečky s fotkami stály vyrovnané nahoře. Úložný prostor v nohách postele rovněž zavřený. Podlaha čistá. Závěsy jemně splývaly podél okna.

„Říkalas, že jsi viděla vetřelce,“ řekl detektiv Basso. Shlížel na mě svýma tvrdýma očima, aby mu nic neuniklo. Očima, které dokázaly neomylně odhalit sebemenší lež.

Vstoupila jsem dovnitř, ale místnost postrádala ten známý hřejivý dotyk bezpečí a pohodlí. Čpěla násilím a skrytou hrozbou. Ukázala jsem na okno a snažila se přimět ruku, aby se netřásla.

„Vyskočil z okna, když jsem vešla.“

Detektiv Basso pohlédl na okno. „Je to vysoko,“ zhodnotil. Pak zkusil okno otevřít. „Zamykala jsi ho poté, co utekl?“

„Ne. Běžela jsem dolů a volala policii.“

„Někdo ho zamkl.“ Detektiv Basso mě stále probodával pohledem a ústa sevřel do úzké linky.

„Nejsem si jistý, jestli by někdo po takovém skoku dokázal ještě utéct,“ řekl detektiv Holstijic, který se připojil ke svému kolegovi. „Měl by štěstí, kdyby vyvázl se zlomenou nohou.“

„Třeba nevyskočil, třeba sešplhal po stromě,“ navrhla jsem.

Detektiv Basso prudce otočil hlavu. „No? Tak jak to tedy bylo? Seskočil, nebo sešplhal? Mohl tě prostě odstrčit a utéct hlavním vchodem. To je logické, tak bych to udělal já. Zeptám se tě ještě jednou a odpověď si pořádně rozmysli. Jsi si opravdu jistá, žes tu někoho viděla?“

Nevěří mi. Myslí, že jsem si to vycucala z prstu. Na okamžik jsem si chtěla myslet to samé. Co se to se mnou děje? Proč se skutečnost tak kroutí a křiví? Proč pravda vypadá jako lež? V zájmu vlastní příčetnosti jsem si říkala, že to není moje vina. Může za to ten chlap v masce. On to celé způsobil. Nevím jak, ale může za to on.

Detektiv Holstijic prolomil nepříjemné ticho. „Kdy se tví rodiče vrátí?“

„Bydlím s mámou. Musela se narychlo vrátit do kanceláře.“

„Oběma vám položíme pár otázek,“ pokračoval. Naznačil mi, ať si sednu na postel, ale já ochromeně zavrtěla hlavou.

„Nerozešla ses s přítelem?“

„Ne.“

„A co drogy? Měla jsi s nimi problémy nebo je pořád máš?“

„Ne.“

„Zmínila ses, že bydlíš s mámou. Co otec? Kde je?“

„Spletla jsem se,“ vyhrkla jsem. „Omlouvám se. Neměla jsem volat.“

Oba policajti si vyměnili pohledy. Detektiv Holstijic zavřel oči a promasíroval si vnitřní koutky. Detektiv Basso se tvářil, že času už promrhal víc než dost a že co nevidět vybuchne.

„Máme jiné věci na práci,“ řekl. „Zvládneš to tu sama, než se tvoje máma vrátí?“

Sotva jsem ho poslouchala. Nemohla jsem odtrhnout oči od okna. Jak to dokázal? Patnáct minut. Měl čtvrt hodiny na to, aby se vplížil zpátky do pokoje a všechno uklidil. Já byla celou dobu dole. Při představě, že jsme byli v domě sami, jsem se otřásla.

Detektiv Holstijic mi strčil do ruky vizitku. „Může nám tvá matka zavolat, až se vrátí domů?“

„Na shledanou,“ pravil detektiv Basso na půli cesty dolů do haly.

KAPITOLA

15

„T

y myslíš, že Elliot někoho zavraždil?“

„Ššš!“ zasyčela jsem na Vee a rychle se ohlédla po laboratoři, abych se ujistila, že nás nikdo nezaslechl.

„Bez urážky, zlato, ale tohle už je směšné. Nejdřív na mě zaútočil. Teď je z něho vrah. Promiň, ale Elliot? Vrah? Je to ten nejhodnější kluk, jakého jsem kdy potkala. Schválně, kdy naposledy ti zapomněl podržet dveře? Ach, ano… ještě nikdy!“

Probíhala hodina biologie a Vee ležela na zádech na lavici.

Měřili jsme si krevní tlak a Vee měla zůstat pět minut v klidu. Správně bych měla pracovat s Patchem, ale trenér nám dal volno a my si směli vybrat jiného partnera. Seděly jsme s Vee úplně vzadu. Patch skončil ve dvojici s atletem Thomasem Rookerym a ti naopak zůstali vepředu.

„Vyslýchali ho pro podezření z vraždy,“ šeptala jsem, když se na nás trenér podíval. Rychle jsem naškrábala pár řádků do protokolu. Subjekt je klidný a uvolněný. Subjekt už tři a půl minuty nepromluvil.

„Policie se zjevně domnívala, že měl motiv i prostředky.“

„Jsi si jistá, že je to ten samý Elliot?“

„Kolik Elliotů Saundersů podle tebe v únoru chodilo na Kinghorn?“

Vee si přeběhla prsty po břiše. „Tomu se opravdu těžko věří. A navíc, co s tím, že ho vyslýchali? Hlavní přece je, že ho propustili. Zprostili ho obvinění.“

„Protože našli dopis na rozloučenou od té Halversonové.“

„Kdo je zase Halversonová?“

„Kjirsten Halversonová,“ vysvětlila jsem trpělivě. „Ta holka, co se měla oběsit.“

„Tak se asi oběsila. Chci říct, co když ji jednoho dne prostě napadlo, že život stojí za houby a hodila si mašli na nejbližším stromě? To se stává.“

„Nepřipadá ti divné, že kromě dopisu našli v jejím bytě i známky vloupání?“

„Žije v Portlandu. Vloupačky se dějou.“

„Myslím, že tam ten vzkaz někdo dal. Někdo, kdo chtěl Elliota osvobodit.“

„Kdo by chtěl Elliota osvobodit?“

Podívala jsem se na ní jako na pitomce.

Vee se zapřela o zdravé rameno. „Snažíš se mi říct, že Elliot vytáhl Kjirsten na strom, omotal jí kolem krku provaz a shodil ji z větve, pak se jí vloupal do bytu a nechal tam falešný dopis na rozloučenou?“

„Proč ne?“

Teď se dívala jako na pitomce zase ona na mě. „Protože policie už všechny důkazy posoudila! Pokud oni věří, že to byla sebevražda, tak já taky.“

„A co třeba tohle,“ pokračovala jsem. „Těsně poté, co Elliota propustili, změnil školu. Kdo by dobrovolně odešel z Kinghornu a šel k nám?“

„Bod pro tebe.“

„Myslím, že se snaží uniknout minulosti. Je mu nepříjemné chodit dál do školy, ve které zabil Kjirsten. Tíží ho svědomí.“ Ťukala jsem si propiskou na ret. „Potřebuju si zajet do Kinghornu a poptat se přímo tam. Stalo se to teprve před měsícem, všichni toho pořád mají plné hlavy.“

„Já nevím, Noro. Mám špatný pocit z toho, že bys měla jet špehovat do Kinghornu. Chceš se ptát přímo na Elliota? Co když to zjistí? Co si pomyslí?“

„Pokud je vinen, pak jediný, kdo se má čeho bát, je on.“

„Jo, a potom oddělá i tebe, aby tě umlčel.“ Vee se zatvářila jako kočka Šklíba. Já ne. „Já chci zjistit, kdo mě přepadl, úplně stejně jako ty,“ pokračovala o dost vážněji, „ale dala bych ruku do ohně, že Elliot to nebyl. Přehrávala jsem si to v hlavě asi stokrát. Ani trošičku se mu nepodobal. Věř mi.“

„Dobře, možná tě Elliot nepřepadl,“ snažila jsem se ji uchlácholit, ale nad Elliotem se neslitovat. „Ale to neznamená, že je čistý. Zaprvé má pořád na krku obvinění z vraždy. Zadruhé je až moc milý. Až podezřele milý. A zatřetí se kamarádí s Julesem.“

Vee se zamračila. „Jules? Co je špatného na Julesovi?“

„Nezdá se ti divné, že pokaždé zdrhne, když je potkáme?“

„Co tím jako myslíš?“

„Třeba když jsme jely do Delf, Jules okamžitě zmizel na záchod. Vrátil se pak vůbec? Našli jste ho, když jsem odešla pro vatu?“

„Ne, ale já pak měla dočista jiné starosti.“

„No a včera v noci záhadně onemocněl.“ Gumou na tužce jsem si třela nos. „Je nemocný nějak moc často.“

„Už to přeháníš. Možná… možná má SDT.“

„SDT?“

„Syndrom dráždivého tračníku.“

Tuhle možnost jsem okamžitě zavrhla a dál se probírala nápady, které mi jeden za druhým běžely hlavou. Kinghornská přípravka je odsud asi hodinu cesty autem. Pokud je ta škola vážně tak náročná, jak Elliot vykládal, jak to, že má Jules čas pořád jezdit do Coldwateru na návštěvu? Vídala jsem ho skoro každé ráno v Enzoovu bistru s Elliotem. Po škole Elliota vozíval domů. Elliot ho měl pořád při ruce.

A to zdaleka není všechno. Gumovala jsem si nos čím dál zuřivěji. Co mi uniká?

„Proč by Elliot Kjirsten zabíjel?“ přemýšlela jsem nahlas. „Možná ho načapala při něčem nezákonném a on ji pak musel umlčet.“

Vee si povzdychla. „Hele, teď už zabíháš do říše, co se jí říká Kocourkov.“

„Je tu ještě něco jiného. Něco, co nevidíme.“

Vee na mě koukala, jako by můj mozek odjel na výlet.

„Osobně si myslím, že ty toho vidíš až moc. Připomínáš mi lovce čarodějnic.“

Vtom mi došlo, co mi uniká. Doráželo to na mě celý den, křičelo z hlubin mysli, ale já měla dost jiných starostí, než abych tomu věnovala pozornost. Detektiv Basso se ptal, jestli mi něco nechybí. A teď jsem si uvědomila, že něco ano. Včera v noci jsem si položila na šatník článek o Elliotovi.

Ale ráno – a jsem si jistá, že se nemýlím – byl pryč. Zmizel.

„Proboha,“ vydechla jsem. „Elliot se mi včera v noci vloupal do domu! Byl to on! Ukradl ten článek!“ Článek ležel na skříni dost na očích a Elliot mi nejspíš zničil pokoj, aby mě vyděsil – za trest, že jsem ten článek vyčmuchala.

„Cože?“ vyjekla Vee.

„Co se děje?“ ptal se trenér. Stál nade mnou.

„Jo, co se děje?“ zazvonila Vee. Dělala za trenérovými zády opičky a smála se mi.

„Ehm… subjekt nevykazuje žádný puls,“ řekla jsem a hrubě jsem jí stlačila zápěstí.

Zatímco jí trenér kontroloval puls, Vee předváděla mdloby a pak se ovívala. Trenér se na mě podíval, sledoval mě zpoza brýlí spuštěných na špičku nosu.

„Tady, Noro. Bije silně a nahlas. Jsi si jistá, že subjekt odpočíval, včetně toho, že pět minut nemluvil? Protože jestli ano, očekával bych mnohem slabší puls.“

„Subjekt se ze všech sil snažil, aby pět minut nemluvil,“ ozvala se Vee. „Jenže subjektu se na tvrdé školní lavici špatně odpočívá. Subjekt navrhuje střídání, aby Nora byla nový subjekt.“ Vee se mě zdravou rukou chytila a vytáhla se do sedu.

„Nenuťte mě litovat, že jsem vám dovolil sedět spolu,“ řekl trenér.

„Nenuťte mě litovat, že chodím každý den do školy,“ pravila sladce Vee. Trenér ji varovně zpražil pohledem, vzal můj protokol a přejel skoro prázdný papír očima.

„Subjekt si v biologii vždycky připadá, jako by byl předávkovaný drogami,“ pokračovala Vee.

Trenér zahvízdal na píšťalku a všechny oči ve třídě se obrátily k nám.

„Patchi? Můžeš na chvilku? Máme tu drobnou potíž.“

„Jen jsem žertovala!“ zamlouvala to rychle Vee. „Tady… už ten protokol vyplňuju!“

„To sis měla rozmyslet před patnácti minutami,“ nedal se trenér.

„Prosím, odpusťte mi!“ škemrala a andělsky mávala řasami.

Trenér jí vrazil sešit pod zdravou paži. „Ne.“

Promiň! naznačovala mi Vee přes rameno a neochotně se šinula na jiné místo.

Vteřinku nato se na stůl vedle mě posadil Patch. Dlaně volně spojil mezi koleny a klidně na mě zíral.

„Co je?“ štěkla jsem. Znervóznil mě.

Usmál se. „Vzpomínal jsem na ty žraločí botičky ze včerejška.“

Zase mě z něj přepadlo to divné třepotání kolem žaludku a jako obvykle jsem nepoznala, jestli je to dobře, nebo špatně.

„Jaká byla noc?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo pokud možno neutrálně. Moje špehovací dobrodružství nad námi stále nepříjemně viselo.

„Zajímavá. Co ty?“

„Nic moc.“

„Domácí úkoly byly brutální, co?“

Měl ze mě psinu. „Nedělala jsem domácí úkoly.“

Tvářil se jako liška. „A co jsi tedy dělala?“

Na chviličku mi došla slova. Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou. „To byla narážka?“

„Jen se zajímám o svého konkurenta.“

„Dospěj.“

Úsměv se ještě víc rozšířil. „Uvolni se.“

„Poslyš, já už u trenéra balancuju na tenkém ledě, tak mi udělej laskavost a soustřeďme se na protokol. Nemám náladu hrát si na testovací subjekt, pokud ti to nevadí…,“ významně jsem pohlédla na stůl.

„Ale já nemůžu,“ řekl. „Nemám srdce.“

Skoro bych i věřila, že to myslel doslovně.

Položila jsem se na stůl a složila ruce na břiše. „Za pět minut mě upozorni.“ Zavřela jsem oči, radši nevidět, jak mě Patch pozoruje.

O pár minut později jsem jedno oko pootevřela.

„Čas vypršel,“ hlásil Patch.

Držela jsem zápěstí otočené vzhůru, aby mi mohl změřit puls. Jak se mě Patch dotkl, paží mi vystřelil žhavý paprsek a skončil někde v okolí žaludku.

„Puls se při kontaktu zvyšuje,“ řekl Patch.

„To tam nepiš!“ Chtěla jsem být rozhořčená, ale ve skutečnosti to znělo, jako že spíš potlačuju smích.

„Trenér chce, abychom byli důkladní.“

„A co chceš ty?“

Podíval se mi do očí. Někde tam uvnitř se pobaveně smál.

„Kromě víš čeho,“ dodala jsem.

Po škole jsem se podle dohodnutého rozvrhu stavila za slečnou Greenovou. Pan Hendrickson vždycky po skončení vyučování nechával dveře otevřené, jako nevyslovenou pozvánku pro studenty, že se mohou kdykoliv zastavit na kus řeči. Slečna Greenová měla vždycky zavřeno. Pokaždé. Nerušte, naznačovala.

„Noro,“ řekla, když mi otevřela, „pojď dál. Posaď se.“

Už se stačila vybalit a vyzdobit si kancelář. Přinesla si několik pokojových rostlin a na zdi za jejím stolem visely obrázky květin.

„Hodně jsem přemýšlela nad tím, co jsi mi minulý týden řekla,“ začala slečna Greenová. „Došla jsem k názoru, že je potřeba vybudovat náš vztah na vzájemném respektu a důvěře. Nebudeme už mluvit o tvém otci, pokud sama nebudeš chtít.“

„Dobrá,“ řekla jsem obezřele. Bezva, ale o čem se teda budeme bavit?

„Zaslechla jsem jisté znepokojivé zprávy,“ pokračovala. Nahnula se ke mně, lokty se opřela o stůl a úsměv jí z tváře zmizel. Držela propisku a točila jí mezi prsty. „Nechci se šťourat ve tvém osobním životě, Noro, ale měla jsem dojem, že jsem ti jasně vysvětlila, že se nemáš zaplétat s Patchem.“

Netušila jsem, kam tím míří. „Nedoučovala jsem ho.“ A navíc, co je jí do toho?

„V sobotu v noci tě Patch vezl domů z Delfského přístavu. A tys ho pozvala dovnitř.“

Zadržela jsem nesouhlasné zajíknutí. „Jak o tom víte?“

„Součástí mé práce je držet nad klienty dozor,“ odvětila slečna Greenová. „Prosím, slib mi, že si na Patche dáš veliký, ale opravdu veliký pozor.“ Tvářila se, jako by čekala, že tu před ní padnu na kolena a složím přísahu.

„Bylo to složitější,“ řekla jsem. „Můj doprovod odjel beze mě. Neměla jsem jinou možnost. Ne, rozhodně schválně nevyhledávám příležitosti trávit s Patchem čas.“ Tedy až na tu poslední noc v Borderline. Na svou obranu ale mohu říct, že jsem tam za ním nešla. Měl mít volno.

„To velmi ráda slyším,“ odpověděla slečna Greenová, ale přesvědčená evidentně nebyla. „Takže jednu záležitost máme z krku. Chtěla by sis promluvit o něčem jiném? Tíží tě něco?“

Rozhodně jí nebudu vykládat, že se mi Elliot vkradl do bytu.

Nevěřila jsem jí. Nevím co, ale něco mi na ní vadilo. Nelíbilo se mi, jak pořád doráží, že je Patch nebezpečný, ale nevysvětlí to. Byla tím jako posedlá.

Hodila jsem batoh na záda a na odchodu jsem řekla: „Ne.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a osm