Zavržený - kapitola 16,17

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Zavržený - Becca Fitzpartick, přečteno: 848×

KAPITOLA

16

V

ee se opírala o moji skříňku a něco si čmárala fialovým fixem.

„Čau,“ řekla, když si mě všimla. „Kde jsi byla? Hledala jsem tě i v redakci a v knihovně.“

„Měla jsem sezení se slečnou Greenovou, novou psycholožkou,“ oznámila jsem jako by se nechumelilo, ale v útrobách mi hlodal prázdný, chvějivý pocit. Nemohla jsem z hlavy vyhnat obrázek Elliota, kterak se mi plíží domem.

Jak mu zabráním, aby to dělal? Jak mu zabráním provést něco mnohem horšího?

„Co se děje?“ ptala se Vee.

Naťukala jsem kombinaci svého zámku a vyměnila si knížky. „Kolik myslíš, že stojí bezpečnostní systém?“

„Bez urážky, zlato, ale tu tvou herku ti nikdo neukradne.“

Zpražila jsem ji pohledem. „Ne do auta, do domu. Chci se ujistit, že Elliot se tam už nedostane.“

Vee se rozhlédla a odkašlala si.

„Co je?“

Zvedla ruce. „Nic. Vůbec nic. Ale pokud to chceš dál házet na Elliota, tak… je to tvůj boj. Jo, je to šílený, ale máš na to právo.“

Zabouchla jsem skříňku a rachot se rozlehl celou chodbou. Spolkla jsem obvinění, že ze všech lidí mi má právě ona věřit, a místo toho jsem řekla: „Jdu do knihovny a docela spěchám.“

Vyšly jsme z budovy a zkratkou přes trávník zamířily k parkovišti. Hledala jsem svůj fiat, když jsem si vzpomněla, že mě dnes ráno svezla máma.

„K čertu,“ sykla Vee, jako by mi četla myšlenky. „Nemáme auto.“

Zastínila jsem si oči a šilhala dolů na ulici.

„Asi musíme pěšky.“

„Ne my. Ty. Šla bych, ale do knihovny chodím jednou za týden.“

„Tenhle týden jsi tam ještě nebyla,“ poukázala jsem.

„Jo, zajdu zítra.“

„Zítra je čtvrtek. Kolikrát v životě ses ve čtvrtek učila?“

Vee si přitiskla ukazováček na ret a nasadila přemýšlivý výraz. „A kolikrát jsem se učila ve středu?“

„Nepamatuju si.“

„A máš to. Nikam nejdu. Někdy je třeba porušit tradici.“

Za třicet minut jsem se vlekla po schodech k hlavnímu vchodu knihovny. Na domácí úkoly jsem se vykašlala a zamířila rovnou do místnosti s počítači. Hodlala jsem zjistit co nejvíc o „kinghornském mordu“. Nic moc jsem toho nenašla. Normálně by kolem toho byl strašlivý povyk, ale poté, co se našel dopis na rozloučenou a Elliota propustili, zůstalo jen ticho po pěšině.

Takže si vyjedu do Portlandu. Z věčného pročítání starých článků se už nic nového nedozvím, třeba budu mít v Portlandu větší štěstí. Odhlásila jsem se a zatelefonovala mámě.

„Musím být dneska do devíti doma?“

„Samozřejmě, proč?“

„Přemýšlela jsem, že si zajedu do Portlandu.“

Zasmála se stylem tobě-snad-přeskočilo.

„Potřebuju udělat rozhovor s tamními studenty,“ řekla jsem. „Pracuju na jednom projektu a musím provést výzkum.“ Nelhala jsem. Ne tak docela. Samozřejmě že by bylo mnohem jednodušší si to obhájit, kdybych neměla špatné svědomí, že jsem jí zamlčela nejen vloupání, ale i to, že se má ozvat policii. Chtěla jsem jí to říct, ale pokaždé, když jsem otevřela pusu, slova se vytratila. Bojujeme o přežití. Potřebujeme mámin příjem. Kdybych jí pověděla o Elliotovi, okamžitě dá výpověď.

„Nemůžeš jet do města sama. Zítra jdeš do školy a navíc se brzo stmívá. Než se tam dostaneš, všichni studenti už budou doma.“

Ztěžka jsem si povzdychla. „No dobře, vrátím se brzo.“

„Vím, že jsem slíbila, že tě vyzvednu, ale uvízla jsem v kanceláři.“ V pozadí jsem slyšela šustění papírů a představila si ji, jak omotaná telefonní šňůrou svírá sluchátko mezi bradou a ramenem. „Můžu tě poprosit, abys šla pěšky?“

Venku není tak strašná zima, mám bundu, dvě nohy a chodit taky umím. Plán nezněl špatně, ale stejně se mi představa, že se povleču domů pěšky, moc nezamlouvala. Jinou možnost však nemám, leda strávit noc v knihovně.

Už jsem byla skoro venku, když jsem zaslechla volání. Ohlédla jsem se a spatřila blížící se Marcii Millarovou.

„Slyšela jsem o Vee,“ řekla. „To je vážně smutné. Chci říct, kdo by na ni útočil? Pokud by jí ovšem nechtěli zkrátit trápení. Nebo to udělali v sebeobraně. Byla přece tma a pršelo.

V takovém počasí si Vee snadno spleteš se sobem. Nebo medvědem nebo bizonem. No vážně, na ni sedí každá přerostlá obluda.“

„Ráda jsem si s tebou pokecala, ale teď mám na práci užitečnější a příjemnější věci, třeba strčit ruce do odpadkáče.“ Obrátila jsem se k východu.

„Doufám, že se zdržela nemocniční stravy,“ dorážela Marcie. „Slyšela jsem, že je příšerně tučná. Vůbec si nedovedu představit, jak by ta tlusťoška vypadala, kdyby ještě víc přibrala.“

Otočila jsem se. „To stačí. Ještě slovo a já…“ Obě jsme věděly, že je to planá výhrůžka.

Marcie se zaculila. „Ty co?“

„Parchante.“

„Krávo!“

„Děvko!“

„Zrůdo!“

„Anorektické prase!“

„Páni!“ Marcie dramaticky zavrávorala a přitiskla si ruku na srdce. „Jak jen se tomu ubráním? Nasadilas těžký kalibr. Špatná zpráva pro mě, teď se mi zhroutil svět.“

Hlídač u dveří si významně odkašlal. „Dobře, a už toho nechte. Vyřiďte si to venku, nebo půjdete se mnou do kanceláře a zavolám vašim rodičům.“

„To řekněte jí,“ ozvala se Marcie a namířila na mě prstem. „Já se snažím být hodná, ale ona mě slovně napadla. Jen jsem vyjádřila svou lítost nad tím, co se stalo její kamarádce.“

„Řekl jsem venku!“

„Uniforma vám moc sluší,“ vrhla na něj Marcie oslnivý úsměv.

Ukázal na dveře „Vypadněte odsud,“ štěkl, ale už zdaleka ne tak nevrle.

Marcie se odvlnila k východu. „Mohl byste mi prosím podržet dveře? Já mám plné ruce.“ Držela jedinou knížku. V měkké vazbě. Hlídač zmáčkl knoflík pro invalidy a dveře se automaticky otevřely.

„Děkuju,“ zasmála se Marcie a poslala mu vzdušný polibek.

Nešla jsem za ní. Těžko říct, co by se stalo, protože mi vřela žluč a bůhví, jestli bych neudělala nějakou pitomost, které bych později litovala. Hádky a rvačky jsou pod mou úroveň, pokud se ovšem nejedná o Marcii Millarovou.

Vrátila jsem se do knihovny a výtahem sjela do podzemí. Mohla jsem pár minut počkat, než Marcie odejde, ale znám ještě jednu cestu ven, takže jí využiju. Před pěti lety město přestěhovalo veřejnou knihovnu do historické budovy přímo v centru Starého města. Nádherný dům z červených cihel, s romantickou kopulí a krásným výhledem na moře postavili v roce 1850. Okolí bohužel neskýtalo dost parkovacích míst, a proto město nechalo vyhloubit tunel, který knihovnu spojoval s podzemním parkovištěm soudu na druhé straně ulice.

Parkoviště teď sloužilo oběma institucím.

Výtah zastavil a já vystoupila. Tunel osvětlovaly nafialovělé zářivky. Přinutila jsem nohy k chůzi. Náhle mě přepadla strašlivá myšlenka na tu noc, kdy zabili tátu. Třeba taky zrovna šel po opuštěné a temné ulici, zrovna takové, jaký byl ten tunel přede mnou.

Seber se, přesvědčovala jsem se. Tehdy to byla náhoda. Poslední rok jsi strávila v hrůze z temných ulic, tmavých pokojů a skříní. Nemůžeš po zbytek života tonout ve strachu, že na tebe někdo namíří pistoli.

Dokážu si, že se bojím zbytečně. Vydala jsem se dolů tunelem a slyšela jen lehkou ozvěnu vlastních bot na betonu. Nadhodila jsem si batoh na rameni a počítala, za jak dlouho se dostanu domů a jestli je bezpečné vzít to zkratkou přes koleje, když už se sešeřilo. Potřebovala bych se něčím zaměstnat, abych neměla čas představovat si všechny ty hrůzy, které číhají ve tmě.

Z ústí tunelu se vynořila tmavá postava.

Zarazila jsem se a srdce vynechalo několik úderů. Patch měl na sobě černé tričko, volné džíny a těžké boty s ocelovou špičkou. V očích výraz, jako že nehraje podle pravidel. Ani prohnaný úsměv mě neuklidnil.

„Co tu děláš?“ vyjela jsem, odhrnula si z čela pramen vlasů a dívala se za jeho záda, kde měl výjezd vybíhat na povrch. Věděla jsem, že je rovnou přede mnou, ale několik zářivek nesvítilo a já neviděla dost jasně. Pokud si Patch usmyslel mě zavraždit, znásilnit nebo mi provést jinou ničemnost, počkal si na mě na perfektním místě.

Blížil se a já couvala. Pozpátku jsem došla až k jednomu autu a využila své šance. Protáhla jsem se kolem něj tak, že jsem stála k Patchovi čelem a auto mezi námi tvořilo jakousi bariéru.

Patch mě sledoval přes vršek karoserie. Pozvedl obočí.

„Chci se tě na něco zeptat,“ řekla jsem. „Na spoustu věcí.“

„A jakých?“

„Různých.“

Jeho ústa sebou cukla, přemáhal úsměv. „A když se ti moje odpovědi nebudou zdát, zdrhneš?“ Kývl k východu z garáže.

Takový je plán. Víceméně. Až na pár pořádných nedostatků, například toho, že Patch určitě běhá mnohem rychleji než já.

„Tak začni,“ vyzval mě.

„Jak jsi věděl, že budu dnes večer v knihovně?“

„Tušil jsem to.“

Ani na moment jsem mu nevěřila. Ten kluk je jako predátor. Dozvědět se o něm armáda, postavila by se na hlavu, aby ho zrekrutovala.

Patch vykročil napravo. Já jeho pohyb kopírovala, ale opačným směrem, a odcupitala jsem k zadní části auta. Když se Patch přiblížil, já se oddálila. Stál před autem a já vzadu.

„Kde jsi byl v neděli odpoledne?“ pokračovala jsem. „Sledoval jsi mě, když jsem nakupovala s Vee?“ To, že Patch Vee zřejmě nepřepadl, neznamená, že do toho podivného řetězce není nějak zapletený. Něco přede mnou skrývá. Skrývá to už od prvního dne, kdy jsme se potkali. Byla to jen náhoda, která mi ukončila normální život a vrhla mě do tohohle kolotoče? Pochybuju.

„Ne. Mimochodem, jak bylo? Koupila sis něco?“

„Možná,“ odpověděla jsem obezřele.

„A?“

Přemýšlela jsem. Stihly jsme tehdy jen Victoria’s Secret. Utratila jsem třicet dolarů za černou krajkovou podprsenku, ale o to nejde. Veškeré vzpomínky na ten večer začínaly pocitem pronásledování a končily tím, jak jsem našla ošklivě dobitou Vee na silnici.

„No?“ pokračovala jsem. „Vážně k tomu nemáš co říct?“

„Ne.“

„Tušíš vůbec, co se stalo Vee?“

„Znovu ne.“

„Nevěřím ti.“

„Protože máš problémy s důvěrou.“ Položil obě ruce na karoserii a nahnul se ke mně. „Přes to jsme se snad už dostali.“

Jiskřička vzteku. Zase odbíhá od tématu. Chtěla jsem si na něj posvítit a místo toho stojím v záři reflektorů zase já.

Nelibě jsem snášela fakt, že o mně ví spoustu věcí. Soukromých věcí. Třeba problémy s důvěrou.

Patch se pohnul ve směru hodinových ručiček a já také, zastavila jsem se, když se zastavil on. A znovu mi tiše a strnule zíral do očí, skoro jako by čekal na můj útěk.

„Co se stalo na Archandělovi? Zachránils mě?“

„Kdybych tě zachránil, tak bychom tenhle rozhovor nevedli.“

„Chceš říct, že kdybys mě nezachránil, nebyli bychom tu. Já bych totiž hnila v hrobě.“

„Ne, to jsem říct nechtěl.“

Co tím sakra myslí? „Tak proč bychom tenhle rozhovor nevedli?“

„Ty bys tu byla.“ Zarazil se. „Já nejspíš ne.“

Než jsem se vzpamatovala, skočil. Tentokrát zaútočil zleva. Zmátlo mě to a já ztratila kus cenného prostoru, jenž nás rozděloval. Patch se nezastavil a nebezpečně se blížil. Otočila jsem se a hnala se rovnou k východu z garáže.

Minula jsem tři auta, než mě chňapl za ruku. Strhnul mě zpátky, otočil a přitiskl zády k betonové stěně.

„Tolik k plánu,“ řekl.

Zírala jsem na něj. Určitě vypadám vyplašeně. Patch se zlověstně šklebil a tím potvrdil, že mám právo se potit hrůzou.

„Co je?“ vyjela jsem na něj rozhněvaně. „Proč tě slýchávám ve své hlavě? Co znamenalo to tvoje prohlášení, žes přišel do školy kvůli mně?“

„Už mě nebavilo obdivovat tvoje nohy jenom z dálky.“

„Pravdu!“ Těžce jsem polkla. „Zasloužím si vysvětlení.“

„Vysvětlení,“ opakoval s lišáckým úsměvem. „To má něco společného se slibem, že mě odhalíš? Nebo o čem se tu vlastně bavíme?“

A já si najednou nedokázala vzpomenout, o čem jsme se bavili. Jisté je jediné – že z Patchova pohledu je mi vážně horko. Přerušila jsem oční kontakt a promnula si je rukama. Ruce mi zvlhly potem, tak jsem je rychle schovala za záda.

„Musím jít,“ řekla jsem. „Mám úkoly.“

„Co se tam stalo?“ Kývl bradou k výtahům.

„Nic.“

Než jsem ho mohla zastavit, sevřel mi dlaň do své a propletl prsty. „Máš úplně bílé klouby,“ řekl a otřel si je o rty. „A vypadala jsi pěkně namíchnutá, když jsi přišla.“

„Pusť mě. Nejsem namíchnutá. Vážně ne. Když mě omluvíš…“

„Noro.“ Patch vyslovil mé jméno něžně, ale s vědomím, že stejně dostane, co chce.

„Pohádala jsem se s Marcií Millarovou.“ Odkud se to přiznání vzalo?

Poslední, co si přeju, je odhalovat se Patchovi ještě víc.

„V pořádku?“ Dala jsem si záležet, abych dala najevo své podráždění. „Spokojený? Teď už mě prosím pustíš?“

„S Marcií Millarovou?“

Snažila jsem se osvobodit si prsty, ale Patch to nedovolil.

„Neznáš Marcii?“ zeptala jsem se cynicky. „Tak to zaprvé těžko věřit, že chodíš na coldwaterskou střední, navíc, a to zadruhé, když máš chromozom ypsilon.“

„Pověz mi o té hádce.“

„Nadávala, že je Vee tlustá.“

„A dál?“

„Tak jsem jí řekla, že je anorektické prase.“

Patch zadržoval smích. „To je celé? Žádné plivání? Žádné kousání, škrábání a tahání za vlasy?“

Zamračila jsem se.

„Naučíme se prát, andílku?“

„Umím se prát.“ Zaťala jsem zuby, abych vypadala co nejzavileji.

Tentokrát se s potlačováním smíchu ani neobtěžoval.

„Chodila jsem na hodiny boxu.“ Kickboxu. V tělocvičně. Jednou.

Patch zvedl ruku s rozevřenou dlaní, coby terč. „Uhoď mě. Tak tvrdě, jak jen to dokážeš.“

„Já… nemám ráda zbytečné násilí.“

„Jsme tu dole sami, nikdo tě neuvidí.“ Špičky Patchových bot se posunuly na stejnou úroveň k mým.

„Kluk jako já by docela klidně mohl na holku jako ty zaútočit. Tak mi ukaž, co v tobě je.“

Couvla jsem a v zorném poli se mi zjevila Patchova černá motorka.

„Svezu tě,“ nabídl.

„Půjdu pěšky.“

„Je pozdě a tma.“

Ať se mi to líbí, nebo ne, má pravdu.

Zase se ve mně svářily dvě strany. Zdálo se mi, že jsem zahlédla zákmit lyžařské kukly. Patch? Nebo někdo jiný? Vlastně s tou cestou domů pěšky to byl od počátku pěkně stupidní nápad. Teď abych si vybrala ze dvou zel: jet s Patchem nebo risknout, že venku číhá někdo mnohem horší.

„Stejně si myslím, že mi to nabízíš jen proto, že víš, jak téhle mašině nevěřím.“ Nervózně jsem si odkašlala, nasadila si helmu a naskočila za něj. Já za to přece nemůžu, že se na něj tak lepím, na sedadle není dost místa.

Patch se tichounce zasmál. „Důvodů je víc.“

Pomalu zajel na výjezdovou cestu, pak ostře zabočil doleva a vystřelil k východu. Před námi se zjevila červenobíle pruhovaná zátarasa a stroj na placení parkovného. Napadlo mě, jestli Patch vůbec zpomalí a zaplatí, ale on hladce zastavil a já sjela ještě blíž k němu.

Hodil do stroje pár mincí a zamířil nahoru k silnici nad námi.

Patch zabrzdil na příjezdové cestě a já se ho při slézání přidržela, abych neztratila rovnováhu. Vrátila jsem mu helmu.

„Díky za svezení.“

„Co děláš v sobotu večer?“

Chvilička ticha. „Mám rande s tím, co obvykle.“

To ho zaujalo. „S tím, co obvykle?“

„Domácím úkolem.“

Zakřenil se. „Zrušeno.“

Cítila jsem se mnohem uvolněněji. Patch byl hřejivý a pevný a fantasticky voněl. Jako máta a bohatá, černá zemina. Cestou domů na nás nikdo nevyskočil a všechna okna v přízemí svítila. Poprvé za celý den jsem si připadala v bezpečí.

Když tedy pominu, že mě Patch zahnal do temného kouta v tunelu a nejspíš i šmíroval. Dobře, možná to s tím bezpečím není tak žhavé.

„Nechodím ven s cizíma lidma,“ řekla jsem.

„Ale já ano. Vyzvednu tě v pět.“

KAPITOLA

17

C

elou sobotu pršelo a já seděla u okna a pozorovala, jak déšť krutě bičuje kaluže na trávníku. Na klíně mi ležel ožmoulaný výtisk Hamleta, za uchem jsem měla zastrčenou tužku a u nohou prázdný hrnek čokolády. List s otázkami na porozumění textu ležel na stole stejně nedotčený, jak nám ho paní Lemonová před dvěma dny dala. To je zlé.

Máma před půl hodinou odešla na jógu.

Vymýšlela jsem různé způsoby, jak jí taktně oznámit nervydrásající novinku, že jdu na rande s Patchem, ale nakonec odešla, aniž bych cokoliv řekla. Přece to není takový problém, koneckonců je mi sedmnáct a můžu se sama rozhodovat, kdy a proč půjdu ven. Teď se budu po zbytek noci potýkat se špatným svědomím.

Pendlovky v hale odbily půl pátou. Vděčně jsem odložila knihu a odběhla nahoru do pokoje. Většinu dne jsem strávila s úkoly a úklidem a díky tomu jsem nemyslela na dnešní rande. Ale teď, když se blížilo, nervy se mi vydaly na pochod. Ať chci nebo ne, máme s Patchem nevyřízené účty. Náš poslední polibek byl krutě přerušen. Dřív nebo později se to musí vyřešit a jak jinak, než dalším polibkem? Já se do řešení problému pustím moc ráda… někdy. Nejsem si jistá, jestli na to jsem připravená zrovna dnes. A navíc mi v mysli pořád vyskakovalo Veeino varování a mávalo na mě červenou vlaječkou. Drž se od Patche dál.

Postavila jsem se před zrcadlo a provedla celkovou revizi. Make-up minimální, vlastně jen lehký dotyk řasenky. Hromada nezkrotných vlasů, ale co s tím? Lesk na rty. Olízla jsem si spodní ret a ten se vlhce zaleskl. To mě znovu přivedlo k našemu skoro-polibku a srdce se mi divoce rozbušilo. Jestli se mnou tohle provede skoro-pusa, co asi udělá opravdový polibek? Můj odraz v zrcadle se usmál.

„Vždyť o nic nejde,“ povídala jsem si, když jsem zkoušela náušnice. První byly veliké tyrkysové kruhy… a moc se snažily. Odložila jsem je stranou a vzala si topazové slzičky. Lepší. To by mě zajímalo, co si Patch naplánoval. Večeři? Film? „Je to jako doučování biologie,“ oznámila jsem nonšalantně svému odrazu. „Akorát že… bez doučování a bez biologie.“

Navlékla jsem si úzké džíny a obula si balerínky. Kolem pasu jsem si omotala nebesky modrý šátek, obtočila si ho směrem vzhůru kolem trupu, konce zavázala za krkem, takže vznikla jakási módní halenka. Prsty jsem si prohrábla vlasy a pak už se ozvalo ťukání na dveře.

„Už jdu!“ Seběhla jsem ze schodů.

Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle v hale, ale na verandě před dveřmi stáli dva muži v tmavých strohých kabátech.

„Noro Greyová,“ pravil detektiv Basso a ukázal mi odznak, „takže se zase setkáváme.“

Na okamžik jsem ztratila hlas. „Co tu děláte?“

Naklonil hlavu stranou. „Mého kolegu detektiva Holstijica si jistě pamatuješ. Bude ti vadit, když na chvíli zajdeme dovnitř a poptáme se na pár věcí?“ Na můj souhlas rozhodně nečekal. Vlastně v jeho tónu zaznívala skrytá výhrůžka.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a oba si je změřila pohledem.

„Je tvá máma doma?“ ptal se detektiv Basso.

„Šla na jógu. Proč? Co se děje?“

Otřeli si podrážky a vstoupili dovnitř.

„Můžeš nám říct, co se ve středu odpoledne odehrálo mezi tebou a Marcií Millarovou?“ začal detektiv Holstijic a zabral si sedačku. Detektiv Basso zůstal stát a prohlížel si rodinné fotky na krbu.

Jeho slova jsem si nejdřív musela zařadit. Knihovna. Středa. Marcie Millarová.

„Je v pořádku?“ vyhrkla jsem. Není žádné tajemství, že si ji nechovám v srdci na vyhřátém místečku, ale to neznamená, že ji chci vidět v potížích nebo hůř, v nebezpečí. A už vůbec nechci, aby se její problémy spojovaly se mnou.

Detektiv Basso si položil dlaně na stehna. „Proč si myslíš, že není v pořádku?“

„Já jí nic neudělala.“

„Kvůli čemu jste se pohádaly?“ ptal se detektiv Holstijic. „Ochranka v knihovně nám řekla, že jste si vjely do vlasů.“

„Tak to nebylo.“

„A jak tedy?“

„Častovaly jsme se nějakými přezdívkami,“ řekla jsem a doufala, že to bude stačit.

„Jakými?“

„Hloupými,“ opáčila jsem.

„Já je chci slyšet, Noro.“

„Řekla jsem jí, že je anorektické prase.“ Cukly mi koutky a zněla jsem poníženě. Nebýt téhle vážné situace, přeju si, abych tehdy vymyslela něco mnohem krutějšího a urážlivějšího. Nehledě na to, že anorektické prase je pěkný nesmysl.

Policajti si vyměnili pohledy.

„Vyhrožovalas jí?“ ptal se Holstijic.

„Ne.“

„Kam jsi šla, když jsi opustila knihovnu?“

„Domů.“

„Sledovala jsi Marcii Millarovou?“

„Ne. Jak jsem řekla, jela jsem rovnou domů. Řeknete mi už konečně, co se jí stalo?“

„Může ti to někdo potvrdit?“ ozval se Basso.

„Můj spolužák z biologie. Viděl mě v knihovně a pak mě zavezl domů.“

Ramenem jsem se opírala o francouzské dveře a detektiv Basso se postavil přesně na opačnou stranu pokoje. „Pověz nám něco o svém spolužákovi.“

„Co je to za otázku?“

Rozložil ruce. „To je docela základní otázka. Ale pokud chceš, abych to upřesnil, klidně. Když jsem chodil na střední, vozil jsem domů jen spolužačky, které se mi líbily. Takže se přeneseme k další otázce. Co spolu máte mimo školu?“

„Děláte si legraci, ne?“ Přeskočil mi hlas.

Detektiv Basso povytáhl koutek úst. „To jsem si myslel. Zmlátil tvůj přítel Marcii Millarovou?“

„Marcii někdo zmlátil?“

Odloupl se od dveří, postavil se těsně přede mě a probodával mě ostrým pohledem. „Chtělas jí ukázat, co se stane holkám, které neudrží jazyk za zuby? Myslela sis, že si zaslouží trochu pocuchat?

Když jsem chodil na střední, znal jsem holky jako je Marcie. Ony si o to vyloženě říkají, že? Říkala si o to Marcie, Noro? Ve středu večer dostala ošklivou nakládačku a já si myslím, že o tom víš víc, než říkáš.“

Horko těžko jsem se snažila urovnat si myšlenky, aniž bych dala cokoliv najevo. Třeba je to jen náhoda, že ji někdo ztloukl ve stejný den, kdy jsem si na ni stěžovala Patchovi. A třeba to náhoda není.

„Není to můj přítel, je to spolužák.“

„Přijede dnes večer sem?“

Věděla jsem, že bych se měla podívat pravdě do očí. Jenže na druhou stranu jsem si nehodlala připustit, že ji zmlátil Patch. Marcie není právě nejmilejší osoba pod sluncem a nepřátel má víc než dost. Několik z nich mohlo mít sklony k brutalitě, ale Patch rozhodně ne. Někoho bezmyšlenkovitě zbít do bezvědomí, to není jeho styl.

„Ne,“ odpověděla jsem.

Detektiv Basso mi věnoval škrobený úsměv. „Celá vyfiknutá na sobotní noc, co?“

„Něco takového,“ odvětila jsem tím nejstudenějším tónem. Detektiv Holstijic vytáhl z kapsy malý zápisník, otevřel jej a cvakl propiskou.

„Budeme potřebovat jeho jméno a telefonní číslo.“

Deset minut poté, co policajti vypadli, zaduněl na chodníku černý Jeep Commander. Patch proběhl deštěm na verandu, na sobě tmavé džíny, těžké boty a teplé šedivé triko.

„Nové auto?“ zeptala jsem se ve dveřích.

Tajemně se usmál. „Před pár dny jsem ho vyhrál v kulečníku.“

„Někdo vsadil auto?“

„Nadšený z toho nebyl. Nějakou dobu se teď budu vyhýbat tmavým uličkám.“

„Slyšel jsi o Marcii Millarové?“ vyhrkla jsem najednou a doufala, že ho otázka překvapí.

„Ne. Co je s ní?“ Odpověď přišla tak snadno, že nejspíš mluvil pravdu. Jenže pokud jde o lhaní, vedle Patche jsem naprostý amatér. On je lhací bůh.

„Někdo ji zmlátil.“

„To je ohavné.“

„Netušíš, kdo to mohl udělat?“

Pokud zachytil v mém hlase znepokojení, nedal to na sobě znát. Opřel se o zábradlí na verandě a zamyšleně si dlaní protřel čelist. „Ne.“

Zajímalo by mě, jestli něco tají. Ale lži jsem vždycky odhalovala těžko. Nemám s tím zkušenosti. Obyčejně se totiž stýkám jen s lidmi, kterým věřím. Obyčejně…

Patch zaparkoval auto před Boovou hernou. Když jsme si vystáli frontu, pokladník se podíval nejdřív na Patche, pak na mě. A potom ještě jednou, jako by se snažil si něco ujasnit.

„Co je?“ zeptal se Patch a položil před něj tři desetidolarovky.

Pokladník si na mně trénoval svůj nejzavilejší výraz. Všiml si, že nemůžu odtrhnout zrak od plísňově zeleného tetování, které mu pokrývalo každičký centimetr kůže na předloktí. Přežvýkl sousto tabáku a řekl: „Na co zíráš?“

„Líbí se mi vaše…,“ začala jsem, ale on vycenil zuby jako pes.

„Myslím, že mě nemá rád,“ zašeptala jsem Patchovi jen co jsme se octli v bezpečné vzdálenosti.

„Bo nemá rád nikoho.“

„To je Bo z Boovy herny?“

„Je to Bo Junior z Boovy herny. Bo Senior umřel před pár lety.“

„Jak?“

„Ve rvačce. Dole pod schody.“

Bojovala jsem s touhou otočit se na podpatku a prchnout zpátky do džípu.

„Jsme tu v bezpečí?“

Patchovy oči ujely stranou. „Jako v nebi.“

„Jen se ujišťuju.“

Dole to vypadalo úplně stejně jako první noc, kdy jsem přišla. Škvárobetonové zdi natřené černou, narudlé kulečníkové stoly uprostřed místnosti. Pokerové stoly roztroušené po okrajích. Ze stropu visely lampy vydávající tlumené světlo. Vzduchem se nesl pach doutníků a neproniknutelná clona dýmu.

Patch si vybral stůl nejdál od schodů.

U baru koupil dvě láhve 7UP a otevřel je o hranu pultu.

„Nikdy předtím jsem kulečník nehrála,“ přiznala jsem se.

„Vyber si tágo.“ Ukázal na regál s tágy namontovaný na zdi. Jedno jsem si vzala a přinesla ho zpátky ke stolu. Patch si přejel rukou přes obličej a smazal si tím úsměv.

„Co je?“

„V kulečníku se na homeruny nehraje.“

Přikývla jsem. „Žádné homeruny. Jasně.“

Zazubil se. „Držíš to tágo jako pálku.“

Podívala jsem se na své ruce. Měl pravdu. Držela jsem to jako pálku. „Mně se to takhle drží dobře.“

Postavil se za mě, dlaněmi mi sklouzl na boky a přemístil mě do čela stolu. Vzal tágo.

„Takhle,“ řekl a posunul mi pravou ruku o pár centimetrů dál. „A takhle,“ pokračoval, palec a ukazováček mi složil do kroužku. Pak mi položil levou ruku na stůl jako opěru. Špičku tága prostrčil kroužkem přes kloub prostředníčku.

„Ohni se.“

Opřela jsem se o stůl a cítila na krku Patchův dech. Zkusmo potáhl tágo dozadu a zase je vrátil zpátky.

„Kterou kouli chceš trefit?“ zeptal se a ukázal na trojúhelník koulí na opačném konci stolu.

„Ta žlutá vepředu se mi zdá dobrá.“

„Mám rád červenou.“

„Tak teda červenou.“

Patch mi znovu předvedl, jak táhnout tágem dozadu, jak zamířit a vyrazil. Mžourala jsem očima střídavě na tágo a na koule na druhém konci. „Jsi trošku daleko,“ oznámila jsem trojúhelníku.

Cítila jsem Patchův úsměv. „O co se vsadíme?“

„Pět babek.“

Jemně potřásl hlavou. „Tvoji bundu.“

„Na co chceš moji bundu?“

„Aby sis ji sundala.“

Má ruka vyrazila kupředu, tágo mi projelo pod prsty a trefilo kouli. Ta vystřelila a roztříštila trojúhelník, ostatní koule se rozlétly do všech směrů.

„Dobře,“ řekla jsem a svlékla si bundu. „Možná jsem se trošku přecenila.“

Patch si prohlížel moji hedvábnou šálo-blůzku. Oči měl černé jako půlnoční oceán a v nich hloubavý výraz.

„Pěkné,“ řekl. Obešel stůl a pečlivě zkoumal postavení koulí.

„Pět babek mi říká, že tu modře pruhovanou netrefíš.“ Vybrala jsem ji schválně; od bílé koule jí dělila pěkná spousta jiných různobarevných koulí.

„Nechci peníze,“ odpověděl Patch. Pohlédl mi do očí a na tváři mu vyskočil miniaturní dolíček.

Teplota mi stoupla o další stupeň.

„A co chceš?“

Patch opřel tágo o stůl, jedenkrát zkusmo zamířil. Pak provedl šťouch. Síla bílé koule přešla do zelené, pak do osmičky a ta poslala modře pruhovanou rovnou do jamky.

Nervózně jsem se zasmála a snažila se tím zakrýt praskání kloubů na prstech, zlozvyk, kterému nikdy nepodléhám!

„Dobře, tebe jsem rozhodně nepřecenila.“

Patch setrvával sehnutý nad stolem a vzhlédl ke mně. Rozpálilo mě to.

„Na sázku jsem nepřistoupila,“ řekla jsem. Potřebovala jsem se o něco opřít. Tágo mi v ruce klouzalo a já si ji potají otřela do kalhot.

A jako bych se nepotila už víc než dost, Patch prohlásil: „Takže mi něco dlužíš. Někdy si to vyberu.“

Přidušeně jsem se zasmála. „Jak si přeješ.“

Ze schodů sešel vysoký, šlachovitý mladík s orlím nosem a střapatými modročernými vlasy a zastavil se u našeho stolu. Podíval se nejdřív na Patche, pak na mě. Na tváři se mu usadil líný úšklebek. Klidně si vzal můj 7UP, který jsem nechala na opačném okraji stolu, a napil se.

„Promiňte, ale nezdá se vám trošku…,“ začala jsem.

„Nevarovals mě, že je na ni tak hezkej pohled,“ řekl Patchovi a hřbetem ruky si otřel ústa. Měl silný irský přízvuk.

„Ji jsem taky nevaroval, jak příšerný pohled je na tebe,“ vrátil mu Patch, ústa uvolněná, připravená k úsměvu.

Mladík se nahnul přes stůl a natáhl ruku. „Jsem Rixon, zlatíčko,“ představil se.

Neochotně jsem vložila svou dlaň do jeho. „Nora.“

„Překazil jsem něco?“ ptal se Rixon a zvědavě mrkal střídavě na mě a na Patche.

„Ne,“ řekla jsem ve stejné chvíli, jako Patch odpověděl: „Ano.“

Vtom Rixon na Patche hravě skočil, povalil ho k zemi. Váleli se po sobě a mlátili se pěstmi. Ozýval se chraplavý smích, zvuk pěstí bijících do těl, praskání látky a v zorném poli se mi vynořila holá Patchova záda. Táhly se po nich dvě silné, řezné rány. Začínaly těsně nad ledvinami a mezi lopatkami se sbíhaly do tvaru obráceného V. Jizvy vypadaly tak absurdně, až jsem se zajíkla.

„Hej, táhni ze mě!“ křičel Rixon.

Patch ho pustil, vyškrábal se na nohy, roztrhané triko na něm žalostně viselo. Svlékl ho a hodil do koše v rohu.

„Dej mi svoje,“ přikázal Rixonovi.

Rixon mě oblažil zvrhlým mrknutím. „Co myslíš, Noro? Půjčíme mu triko?“ Patch se znovu pohnul vpřed v hraném útoku a Rixon zvedl obě ruce až nad ramena.

„Hele, klídek,“ vyjekl a couvnul. Svlékl si mikinu a hodil ji Patchovi. Pod ní měl oblečený bílý nátělník.

Patch si přetáhl mikinu přes svoje strašlivé jizvy, které mi způsobily podivné vnitřní chvění, a Rixon se ke mně otočil: „Nevyprávěl ti, jak se dostal ke svý přezdívce, že ne?“

„Prosím?“

„Předtím, než se tady náš drahý kámoš Patch dal na kulečník, zkoušel tendlencten frajírek irskej box holýma rukama. Moc mu to teda nešlo.“ Rixon pokýval hlavou. „Abych pravdu řek’, byl dočista mizernej. Většinu času jsem ho látal dokupy, takže mu ostatní kluci začli říkat Patch. Říkal jsem mu, ať se na box vykašle, ale to on né.“

Patch na mě mrknul a zatvářil se jako šampión, co zrovna vyhrál zlatou medaili v boxu. To bylo samo o sobě dost děsivé, navíc když z něj pod drsným zevnějškem vyzařoval podtón touhy. Víc než podtón. Celá symfonie.

Patch ukázal ke schodům a podal mi ruku. „Pojďme odsud.“

„Kam půjdeme?“ ptala jsem se a žaludek mi klesl až ke kolenům.

„Uvidíš.“

Jak jsme stoupali do schodů, Rixon zavolal: „Přeju hodně štěstí, zlato!“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zuza z IP 77.48.224.*** | 29.9.2012 15:10
smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a nula