KAPITOLA

18

P

atch to vzal výpadovkou na Topsham a zaparkoval poblíž starých topshamshých papíren na břehu řeky Androscoggin. V minulosti se tu z kmenů stromů vyráběl papír. Dnes na boku budovy jasně svítil nápis Občerstvení Mořský vlk. Širokou, zčeřenou hladinu řeky po obou březích lemovaly vzrostlé stromy.

Pořád silně pršelo a noc nás obklopovala sametovou tmou.

Máma už je určitě doma. Neřekla jsem jí, že jdu ven, protože… no upřímně, Patch není typ kluka, pro kterého si máma schovávala úsměv. Je to kluk, kvůli kterému by spíš vyměnila zámky na dveřích.

„Dáme si něco k jídlu?“ zeptala jsem se.

Patch otevřel dveře. „Co bys chtěla?“

„Krůtí sendvič. Ale bez nakládané zeleniny. Jo a taky bez majonézy.“

Vysloužila jsem si jeden z těch tajuplných úsměvů, u kterých jsem si nebyla jistá, co znamenají. Už jich mám na kontě víc než dost. Tentokrát jsem nevěděla, co říct.

„Uvidím, co se dá dělat,“ řekl a vyklouzl ven.

Patch nechal klíčky v zapalování a zapnuté topení. Nejdřív jsem si v duchu přehrávala náš společný večer. Pak na mne padlo, že vlastně sedím sama v Patchově autě. V jeho soukromém prostoru.

Být na jeho místě a chtít si něco schovat, něco nesmírně tajného, neschovala bych to v pokoji ani ve školní skříňce, dokonce ani v batohu, který mi bez varování můžou kdykoliv zabavit a prohledat. Ukryla bych to do svého naleštěného černého džípu s dokonalým bezpečnostním systémem.

Rozepnula jsem si pás a pustila se do prohledávání učebnic, co mi ležely pod nohama. Možná odhalím jedno z Patchových tajemství. Ta představa mi na rtech vyvolala úsměv. Nehledala jsem nic konkrétního, ale například mobil nebo číselný kód jeho schránky by se hodil.

Podlahu pokrývaly přeřazovací dokumenty z bývalé školy, našla jsem vyvanulý borovicový osvěžovač vzduchu, desku Highway to Hell od AC/DC, propisky a účet ze supermarketu ze středy ve 22:18.

Otevřela jsem skříňku na palubní desce a prohrabala se různými manuály a dalšími lejstry. Prsty mi sklouzly po čemsi tvrdém, kovovém. Vytáhla jsem pochromovanou svítilnu a zkusila ji zapnout, nereagovala. Odšroubovala jsem spodní část, protože se mi baterka zdála příliš lehká. Samozřejmě – uvnitř nebyly baterie. Proč s sebou Patch tahá nefunkční baterku? To byla moje poslední myšlenka předtím, než jsem si všimla, že je k ní přischlá jakási rezatá tekutina.

Krev.

Velice opatrně jsem ji uložila zpátky do přihrádky a zavřela ji. Říkala jsem si, že je přece spousta situací, kdy se může baterka umazat od krve. Například když ji drží ve zraněné ruce nebo se s ní snaží odstrčit mrtvé zvíře ze silnice… nebo s ní mlátí do lidského těla tak dlouho, až prosekne kůži.

Srdce mi tlouklo jako o život. Vyvodila jsem si z toho následující: Patch lhal. Přepadl Marcii. Ve středu večer mě odvezl domů, vyměnil motorku za džíp a jel ji hledat. Nebo se možná potkali náhodou a jeho přepadl amok. Tak či tak, Marcie je zraněná, zapletla se do toho policie a za všechno může Patch.

Jasně, odsoudila jsem ho příliš zbrkle a rychle, ale sázky byly až moc vysoké, než abych ustoupila a v klidu si to znovu promyslela. Patch skrývá a tají děsivou minulost a mnoho, mnoho záhad. Pokud jednou z nich jsou i nekontrolovatelné výbuchy násilí, pak hrozí nebezpečí i mně.

Na obzoru se zablýsklo. Patch vyšel z restaurace a spěchal zpátky k džípu, v jedné ruce hnědý sáček a v druhé dvě limonády. Oběhl auto a posadil se dovnitř. Sundal si kšiltovku a prohrábl si mokré vlasy. Temné kadeře se rozletěly do všech stran. Podal mi sáček.

„Jeden krůtí bez zelí a bez tatarky a něco na zapití.“

„Přepadl jsi Marcii Millarovou?“ zeptala jsem se tiše. „Chci znát pravdu… hned.“

Oddálil 7UP od rtů. „Co?“

„Baterka v přihrádce. Vysvětli to.“

„Hrabala ses mi ve věcech?“ Nezněl rozčileně, ale ani potěšeně.

„Je celá od krve. Předtím než jsi přijel, byla u nás policie. Podezírají mě. Marcii ve středu v noci někdo zmlátil. Těsně potom, co jsem ti řekla, jak ji nesnáším.“

Patch se stroze zasmál. Bez sebemenší známky veselí. „Myslíš, že jsem ji ztřískal baterkou?“

Sáhl na zadní sedadlo a vytáhl velikou pušku. Zaječela jsem. Rychle mi ucpal pusu dlaní.

„Na paintball,“ řekl. Jeho tón zamrazil. Dívala jsem se tu na Patche, tu na zbraň a cítila, jak blednu.

„Tenhle týden jsme hráli paintball,“ řekl. „Ale myslel jsem, že jsme se přes to už přenesli.“

„To… to nevysvětluje tu krev na baterce.“

„Ne krev, ale barvu. Hráli jsme o vlajku.“

Oči mi ujely zpátky k přihrádce. Takže baterka sloužila jako… vlajka. Pocítila jsem směsici úlevy, vlastní hlouposti a viny, že jsem Patche neprávem obviňovala.

„Aha,“ vykoktala jsem. „Já… se omlouvám.“ Ale na omluvu už je asi pozdě.

Patch zíral dopředu na kmitající stěrače a zhluboka dýchal. Nejspíš využíval nastalého klidu, aby upustil trochu páry. Vždyť jsem ho obvinila ze zločinu. Bylo mi z toho zle, ale také jsem byla příliš rozechvělá, než abych vymyslela pořádnou omluvu.

„Z tvého vyprávění se mi zdá, že Marcie má nepřátel víc než dost,“ řekl nakonec.

„Já a Vee v seznamu vedeme,“ odpověděla jsem, abych uvolnila atmosféru, ale ať to zase nevypadá, že zbytečně vtipkuju.

Patch dojel k farmě a otočil klíčkem v zapalování. Kšiltovka mu zakrývala oči, ale ústa už naznačovala úsměv.

Jeho rty vypadaly tak hebce a měkce a já měla co dělat, abych od nich odtrhla zrak. Hlavně, že mi odpustil.

„Časem se v kulečníku zlepšíš, andílku,“ slíbil.

„Když už se bavíme o kulečníku,“ odkašlala jsem si, „ráda bych věděla, kdy si hodláš vybrat tu… to, co ti dlužím.“

„Dnes ne.“ Pozorně mě sledoval a čekal na reakci. Nachytal mě mezi úlevou a zklamáním. Spíš tím zklamáním.

„Něco pro tebe mám,“ pokračoval. Sáhl pod sedadlo a vytáhl bílý papírový pytlík s natištěnou chilli papričkou. Firemní sáček z Borderline. Položil ho mezi nás.

„Co to je?“ ptala jsem se a nakoukla do balíčku, protože jsem absolutně netušila, co se v něm skrývá.

„Otevři to.“

Vytáhla jsem hnědou krabičku a zvedla víčko. Uvnitř leželo kulaté těžítko s miniaturkou Delfského zábavního parku. Mosazné drátky se točily do tvarů pouťových kol a zkroucených kolejí horské dráhy, ploché kousky skvrnitého plechu představovaly létající koberec.

„To je krása,“ vydechla jsem, ohromená, že na mě Patch myslel a dokonce se obtěžoval koupit mi dárek. „Děkuju. Myslím to vážně. Strašně se mi líbí.“

Dotknul se oblého skla. „Takhle vypadal Archanděl, než ho předělali.“ Za ruským kolem se k nebi zdvíhaly pokroucené drátky představující zákruty, vyvýšeniny a údolí Archanděla. Na nejvyšším bodě stál anděl s polámanými křídly, skláněl hlavu a slepě hleděl dolů.

„Co se opravdu stalo té noci, když jsme spolu jeli?“

„Nechtěj to vědět.“

„Musel bys mě zabít, kdybys mi to řekl?“ Napůl jsem žertovala.

„Nejsme sami,“ odpověděl Patch a hleděl skrz stěrače. Vzhlédla jsem a spatřila mámu, jak vykročila ze dveří a rázně se pustila k džípu.

„Nech mě mluvit,“ vyhrkla jsem a cpala těžítko do krabičky. „Neříkej ani slovo. Ani slovo!“

Patch vyskočil z auta a otevřel mi dveře. S mámou jsme se střetly v polovině cesty k domu.

„Nevěděla jsem, že jdeš ven,“ usmála se, ale nebyl to nijak vřelý úsměv. Byl to úsměv tak-o-tomhle-si-ještě-promluvíme-holčičko.

„Bylo to tak trochu na poslední chvíli,“ vysvětlila jsem.

„Hned po józe jsem se vrátila domů.“ Zbytek říkat nemusela. „Dobře pro mě, pro tebe ne.“ Počítala jsem totiž, že si po cvičení zajde s kamarádkami někam sednout. V devíti případech z deseti to tak dělávala. Teď se obrátila k Patchovi:

„Konečně poznávám ctitele své dcery.“

Otevřela jsem pusu, abych je co nejstručněji představila a poslala Patche pryč, ale máma mě předběhla: „Blythe Greyová, jsem Nořina máma.“

„Tohle je Patch,“ řekla jsem a vzápětí se proklínala. Proč jsem to nějak nezjemnila? Hodilo by se něco laskavějšího. Co teď mám dělat? Leda ječet hoří nebo předstírat mdloby. Jenže jedno i druhé se mi zdálo mnohem více ponižující, než přetrpět si mámin rozhovor s Patchem.

„Nora mi říkala, že jsi plavec.“

Cítila jsem, jak se Patch otřásl smíchem. „Plavec?“

„Plaveš za školu nebo za městskou ligu?“

„Já spíš jenom… rekreačně,“ odpověděl Patch a vrhl na mě tázavý pohled.

„Rekreace je taky fajn,“ přikývla máma. „A kde plaveš? Ve sportovním centru tady ve městě?“

„Mám radši volnou přírodu. Řeky, jezera.“

„A není tam zima?“ zajímalo mámu.

Patch sebou trhnul a já přemýšlela, co mi uniklo. Konverzace se zdála být úplně normální a já s mámou musela chtě nechtě souhlasit. Maine neleží v tropech, na plavání venku je zima dokonce i v létě. Pokud Patch vážně chodí plavat ven, tak je buďto blázen nebo má hodně vysoký práh bolesti.

„Výborně,“ rychle jsem využila nastalého ticha. „Patch už musí jít.“ Běž! signalizovala jsem mu.

„To je moc hezký džíp,“ řekla máma. „Koupili ti ho rodiče?“

„Já sám.“

„To musíš mít skvělou práci.“

„Myju stoly v Borderline.“

Patch odpovídal úsečně, dával si pozor, aby neprozradil víc, než je nezbytně nutné. Ráda bych věděla, jaký život žil, než mě potkal. Pořád musím myslet na jeho záhadnou minulost. Až doteď jsem si představovala, jak odhaluju všechna jeho temná a děsivá tajemství, abych nejen jemu, ale i sama sobě dokázala, že to zvládnu. Že ho odhalím. Ale teď je chci znát, protože jsou jeho součástí. Čím víc času s ním trávím, tím větší mám jistotu, že se mé city jen tak nevypaří.

Máma se zamračila. „Doufám, že ti práce nepřekáží ve studiu. Osobně si myslím, že středoškoláci by během školního roku neměli pracovat. Navíc sis už evidentně vydělal dost.“

Patch se usmál. „To není vůbec žádný problém.“

„Bude ti připadat nezdvořilé, když se zeptám na tvůj průměr známek?“

„Bože, to už je hodin,“ zaúpěla jsem co nejhlasitěji a podívala se na neexistující hodinky. Jak může být máma tak dotěrná? To je zlé znamení. Znamená jediné – mámin první dojem z Patche je ještě horší, než jsem se obávala. Tohle není normální rozhovor, to je výslech.

„Dvě celé dvě,“ řekl Patch.

Máma na něj zírala.

„Dělá si legraci,“ zamlouvala jsem to rychle. Nenápadně jsem Patche postrčila směrem k autu. „Patch má ještě něco na práci. Chce ještě někam jít, něco si zahrát…,“ připlácla jsem si dlaň na ústa.

„Zahrát?“ opakovala máma zmateně.

„Nora mluví o Boově herně,“ vysvětlil Patch. „Ale tam jsem jít nechtěl. Musím vyřídit nějaké jiné záležitosti.“

„Já u Boa nikdy nebyla,“ řekla máma.

„Není o co stát, vůbec o nic jsi nepřišla,“ ozvala jsem se.

„Počkat!“ vyjekla máma, jako by jí v paměti někdo zamával červenou vlajkou. „Ten podnik na pobřeží? Blízko delfského přístavu? Nebyla tam před pár lety přestřelka?“

„Takhle divoké už to tam zdaleka není,“ řekl Patch. Zakabonila jsem se. Plánovala jsem o násilnostech proběhlých v Boově herně lhát a on mi to zkazil.

„Dáš si s námi trochu zmrzliny?“ nabídla mu. Zjevně se nemohla rozhodnout, zda zachovat zdvořilostní notu, nebo mě zatáhnout dovnitř a zabouchnout mu dveře před nosem. „Ale obávám se, že máme jen vanilkovou,“ dodala, aby ho odradila. „A je už pár týdnů stará.“

Patch zavrtěl hlavou. „Možná příště, už musím jít. Rád jsem vás poznal, Blythe.“

Využila jsem příležitosti a rychle pošťuchovala mámu ke dveřím, šťastná, že rozhovor nakonec neskončil tak úplně nejhůř. Náhle se však máma otočila zpátky.

„Co jste s Norou dnes dělali?“ vyjela na Patche.

Patch se na mě podíval a velmi lehce nadzdvihl obočí.

„Dali jsme si večeři v Topshamu,“ pospíšila jsem si. „Sendviče a limonádu. Byla to úplně nevinná noc.“

Potíž je v tom, že moje city k Patchovi tak docela nevinné nejsou.

KAPITOLA

19

T

ěžítko jsem nechala v krabičce a strčila ho do skříně za hromádku po tátovi zděděných kostkovaných svetrů. Když jsem dárek otevřela před Patchem, Delfy se nádherně třpytily a světlo tančilo po zkroucených drátcích jako duha. Teď v mém pokoji však vypadaly, jako by tam strašilo, ideální místo pro zbloudilé duchy na obchůzce. Lunapark hrůzy. Navíc kdoví, jestli dovnitř nenainstaloval kameru.

Převlékla jsem se do pohodlného trika a květovaných tepláků a zavolala Vee.

„No?“ ptala se. „Jak to šlo? Evidentně tě nezabil, to je dobrý začátek.“

„Hráli jsme kulečník.“

„Nesnášíš kulečník.“

„Dal mi pár tipů. Není to tak hrozné, když znáš pravidla.“

„Vsadím se, že by ti rád dal pár tipů i v jiných oblastech.“

„Hmmm.“ Obyčejně bych se při takovém komentáři minimálně začervenala, ale teď se mě to v nejmenším nedotklo.

„Já vím, že se opakuju, ale Patch mě znervózňuje,“ pokračovala Vee. „Pořád mám noční můry o tom chlápkovi v kukle. V jedné z nich si kuklu strhnul a hádej, kdo se pod ní skrýval? Patch. Osobně si myslím, že bys k němu měla přistupovat jako k nabité pistoli. Je divný. Něco mi na něm nesedí.“

Přesně o tomhle jsem si chtěla promluvit.

„Napadá tě, co může člověku způsobit jizvu do V přes celá záda?“ zeptala jsem se.

Následovala chvíle zaraženého ticha.

„Blázne!“ vyjekla přidušeně Vee. „Vidělas ho nahého? Kde se to stalo? V džípu? U něj doma? V tvém pokoji?“

„Neviděla jsem ho nahého! Jen náhodou.“

„Ho ho, tuhle výmluvu jsem už někde slyšela,“ řekla Vee.

„Má na zádech ohromnou jizvu ve tvaru obráceného V. Není to trochu divné?“

„Samozřejmě, že je to divné. Bavíme se o Patchovi. On má vždycky něco schovaného v rukávu. Takže jizvy, jo? Popustím uzdu své fantazii a řekněme, že je má… z pouličních rvaček? Z vězení? Z autonehody, kdy někoho zabil a ujel?“

Část mého mozku pokračovala v rozhovoru s Vee, ale ta druhá, podvědomá, se vydala na toulky. Vzpomínky na noc, kdy mě Patch vyhecoval k jízdě na Archandělovi. Přehrála jsem si v hlavě ty příšerně obskurní malbičky na vozíku. Vzpomněla jsem si na rohaté bestie, jak rvou andělovi křídla. Černé obrácené V na jeho zádech… jediné, co mu z křídel zbylo.

Málem jsem upustila telefon.

„Promiň, cože?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že už domluvila a čeká na odpověď.

„Co. Se. Stalo. Potom?“ opakovala, s důrazem na každé slovo. „Vrať se na zem, Noro. Chci slyšet detaily! Umírám tu!“

„Popral se a roztrhl si tričko. Konec pohádky. Nic víc se nestalo.“

Vee hlasitě nasála vzduch. „A o tom právě mluvím. Jste spolu a on se klidně popere? Co má za problém? Chová se spíš jako nějaká zvěř než člověk.“

V duchu jsem porovnávala andělovu a Patchovu jizvu.

Obě jizvy v barvě černé lékořice, táhly se od ramen k ledvinám a směrem nahoru se zužovaly. Možná je to jen děsivá náhoda, že se kresby na Archandělovi perfektně shodují s Patchovými jizvami. Namlouvala jsem si, že takové jizvy způsobí ledasco. Pouliční rvačky, vězení, autonehoda… přesně jak říkala Vee. Jenže mi všechny tyhle omluvy připadaly laciné a plané. Jako bych měla pravdu přímo před sebou, ale nebyla dost odvážná pohlédnout jí do očí.

„Byl jako anděl?“ ptala se Vee.

Zalkla jsem se. „Cože?“

„Byl jako andílek, nebo dělal čest svojí drsňácké image? Protože, upřímně, ti ani v nejmenším tu vyprávěnku, že se o nic nepokusil, nežeru.“

„Vee, musím jít,“ zachroptěla jsem, hlas jako opředený pavučinami.

„Rozumím, hodláš zavěsit, než z tebe vytáhnu detaily o jeho výbavičce.“

„Nic se nestalo ani na rande ani po něm. Před domem jsme potkali mámu.“

„Nekecej!“

„A myslím, že se jí Patch moc nelíbil.“

„No nepovídej!“ řekla Vee. „Kdo by si to pomyslel?“

„Zavolám ti zítra, jo?“

„Sladké sny, lásko.“

To určitě, pomyslela jsem si.

Zavěsila jsem, sešla dolů do máminy domácí kanceláře a zapnula náš stařičký počítač. Byl to malý pokojík s hodně šikmým stropem. Jedno oprýskané okno s vybledlou oranžovou záclonou ze sedmdesátých let vedlo ven na zahradu. Jen ve třetině místnosti jsem se mohla narovnat. Ve zbylých dvou už jsem hlavou vrážela do holých trámů pod stropem. Visela tu jediná žárovka.

Když se o deset minut později počítač připojil k internetu, otevřela jsem si Google a napsala „anděl křídla jizva“. S prstem na enteru jsem chviličku zaváhala. Co když najdu něco, co mi potvrdí podezření, že Patch je… no, že není člověk?

Nakonec jsem enter zmáčkla a klikla hned na první článek, který se objevil.

PADLÍ ANDĚLÉ: STRAŠLIVÁ PRAVDA

Při stvoření ráje byli nebeští andělé vysláni na Zem, aby dohlíželi na Adama a Evu. Jenže brzy poté začali někteří z nich pohlížet i na svět za zdmi ráje. Uzřeli sami sebe jako vládce lidí, toužili po bohatství, moci a dokonce i po lidských ženách.

Společně svedli Evu a nabídli jí zakázané ovoce, aby mohly být otevřeny brány ráje.

Jako trest za smrtelný hřích a za útěk od povinností jim Bůh uťal křídla a navěky je zapudil na Zem.

Několik následujících odstavců jsem jen přelétla, srdce mi splašeně tlouklo.

Padlí andělé jsou hříšné duše (neboli démoni), kteří podle Bible přebírají vládu nad lidskými těly. Bloudí světem a hledají lidská těla, kterých se mohou zmocnit a ovládnout je. Svádějí lidi ke zlu, dokážou jim vysílat svá slova a představy přímo do mysli. Pokud padlý anděl uspěje a obrátí člověka ke zlu, může vstoupit do jeho těla a ovlivnit jeho povahu i chování.

Padlý anděl však může lidské tělo ovládnout jen během židovského měsíce Chešvanu. Chešvan, známý též jako „hořký měsíc“, je jediný měsíc, kdy se nekonají žádné židovské svátky ani půsty. To z něj činí nesvatý měsíc. Padlí andělé útočí na lidská těla mezi novem a úplňkem Chešvanu.

Zírala jsem na monitor ještě pár minut poté, co jsem dočetla. V hlavě prázdno. Úplně prázdno. Jen v útrobách se mi začala vzmáhat směsice pocitů.

Chlad, panika, úžas a zlověstné tušení.

Zmocnila se mě bezděčná hrůza. Už dřív bych přísahala, že Patch překonal možnosti lidské komunikace a šeptal mi přímo do mysli, přesně jako to dokážou padlí andělé. A když si to spojíme s jeho jizvami, je možné… Je Patch padlý anděl? Chce ovládnout mé tělo?

Rychle jsem prolétla zbytek článku, zpomalovala jsem jen u zajímavějších částí.

Lidským ženám, které s padlými anděly ležely, se rodily děti, nadlidská rasa zvaná Nefilim. Byla to krutá a ďábelská rasa, která nikdy neměla kráčet po Zemi. Přestože mnozí věří, že Potopa Světa za časů Noemových Zemi od Nefilů očistila, neexistuje důkaz, zda tito absurdní tvorové skutečně pomřeli nebo že padlí andělé v jejich plození nepokračovali. Zdá se pravděpodobné, že pokračovali a Nefilové mezi námi žijí dodnes.

Zvrátila jsem se dozadu a ztěžka se opřela. Všechno, co jsem přečetla, jsem zastrčila do mentální složky a odsunula stranou. Nadepsala jsem si na ni PŘÍŠERNÉ. Teď na to nechci myslet. Proberu si to později. Možná.

V kapse mi zabzučel telefon a já leknutím poskočila.

„Rozhodly jsme se, že jsou avokáda zelená, nebo žlutá?“ ptala se Vee. „Dneska už jsem splnila zelený dluh, ale pokud řekneš, že avokádo je žluté, nějaké povinnosti ještě mám.“

„Věříš na superhrdiny?“

„Viděla jsem Tobeyho Maguirea ve Spidermanovi, takže jo. Nebo třeba Christian Bale. Starší, ale vražedně sexy. Tomu bych klidně dovolila, aby mě zachránil před smečkou krvežíznivých nindžů.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky.“

„Kdy jsi byla naposledy v kostele?“ ptala jsem se.

Slyšela jsem, jak praskla žvýkačkovou bublinu. „V neděli.“

„Myslíš si, že je Bible pravdivá? Že popisuje skutečnost?“

„Myslím si, že pastor Calvin je sexy takovým tím stylem čtyřicátníků. Tímhle bych ti shrnula celou svoji víru.“

Zavěsila jsem, vrátila se nahoru do pokoje a vklouzla pod deku. Kvůli nesnesitelnému mrazení jsem na sebe přihodila ještě jednu. Těžko říct, jestli byla zima v pokoji nebo mi chlad svíral útroby. Slova jako „padlý anděl“, „ovládání těla“ a „Nefilim“ mě ve spánku strašila celou noc.