KAPITOLA
20
P |
řevalovala jsem se celou noc. Vichřice se zuřivě proháněla po prázdných polích kolem domu, valila před sebou různé úlomky, kousky odpadků a listy a metala je do oken. Několikrát jsem se probudila a poslouchala, jak vítr rve tašky ze střechy. Děsil mě každý zvuk, každé zarachocení okenic nebo vrznutí postele.
Okolo šesté jsem to vzdala, vylezla z postele a šla si dát horkou sprchu. Pak jsem si uklidila pokoj.
Můj šatník najednou vypadal žalostně prázdný, když jsem vyházela všechny věci na vyprání. Právě jsem je nesla dolů do prádelny, když se ozvalo klepání na dveře. Otevřela jsem. Na prahu stál Elliot.
Měl na sobě džíny, starou kostkovanou košili s vyhrnutými rukávy, sluneční brýle a červenou čepici s logem Red Sox. Zvnějšku vypadal jako neškodný sportovec, ale já věděla své a nervózně se ošila.
„Noro Greyová,“ řekl povýšeně. Nahnul se ke mně a zašklebil se. Táhl z něho alkohol. „Poslední dobou mi děláš problémy, víš.“
„Co tu chceš?“
Nakoukl mi přes rameno do domu. „Co myslíš, že asi chci? Promluvit si. Můžu dovnitř?“
„Máma spí, nechci ji budit.“
„Tvoji mámu vůbec neznám.“ Tón, kterým to řekl, mi zježil všechny chloupky v zátylku.
„Promiň, ale potřebuješ něco?“
Vrhl na mě úsměv zpola nedbalý, zpola ironický. „Ty mě nemáš ráda, že ne, Noro Greyová.“
Místo odpovědi jsem si založila ruce na prsou.
Zavrávoral a přitiskl si dlaň na srdce. „Au! Přišel jsem, Noro, abych ti všemi svými silami dokázal, že jsem úplně obyčejný kluk, kterému můžeš věřit. Neopouštěj mě!“
„Hele, Elliote, já mám ještě dost věcí na práci…“
Pěstí uhodil do zárubně dveří tak silně, až odpadl kus odprýsknuté barvy.
„Ještě jsem neskončil!“ zasípěl vztekle. Pak náhle hodil hlavou dozadu a tiše se rozesmál. Shýbl se, sevřel si krvácející ruku mezi koleny a zaúpěl. „Vsadím deset dolarů, že později toho budu litovat.“
Naskakovala mi z něj husí kůže. Ještě před pár dny jsem se domnívala, že je hezký a příjemný, dokonce okouzlující. Jak jsem mohla být tak pitomá?
Chystala jsem se prásknout dveřmi a zamknout, když si Elliot sundal sluneční brýle a odhalil oči podlité krví. Odkašlal si, hlas měl o něco jasnější.
„Přišel jsem, protože jsem ti chtěl říct, že Jules kvůli škole trpí hrozným stresem. Zkoušky, studentský parlament, stipendia a další pitomosti. Chová se divně. Potřebuje na pár dní vypnout. Takže my čtyři – Jules, já, ty a Vee – pojedeme o jarních prázdninách někam pod stan. Pojedeme zítra do Powder Hornu a v úterý odpoledne se vrátíme. Jules si aspoň pročistí hlavu.“
Mluvil, jako by si to předtím pečlivě nacvičil. Každé slovo vyslovoval s podivnou bázní.
„Promiň, mám jiné plány.“
„Však já tě přesvědčím! Celé jsem to naplánoval! Seženu stan i jídlo. Dokážu ti, jak jsem skvělý. Užiješ si to.“
„Vypadni.“
Elliot se opřel o dveře a naklonil se ke mně.
„Špatná odpověď.“
Na jeden prchavý okamžik mu skelný výraz z očí zmizel a nahradilo ho cosi zvráceného a hříšného. Bezděky jsem ucouvla.
Takhle se tváří vrahové. Teď jsem si skoro jistá, že Elliot Kjirsten zabil, zavraždil ji holýma rukama.
„Zmiz, nebo zavolám poldy.“
Elliot rozrazil dveře tak prudce, že se odrazily od zdi domu. Popadl mě za župan na prsou a vyvlekl ven. Praštil se mnou o zeď a přitiskl mě k ní vlastním tělem.
„Půjdeš s náma stanovat, ať se ti to líbí, nebo ne!“
„Pusť mě!“ Vší silou jsem ho tlačila pryč.
„Nebo? Co asi tak uděláš?“ Chytil mě za ramena a znovu mnou udeřil o zeď, až mi zuby křísly o sebe.
„Zavolám policii.“ Netušila jsem, jak se mi povedlo vykouzlit tak nebojácný tón. Dýchala jsem rychle a mělce a ruce mi zvlhly potem.
„Křikem? Neuslyší tě. Pustím tě jedině, když mi tu odpřísáhneš, že půjdeš stanovat.“
„Noro?“
Oba jsme se otočili ke vchodu, odkud se ozval mámin hlas. Elliot mě ještě vteřinku svíral, pak si znechuceně odfrkl a pustil mě. V polovině schodů z verandy se ohlédl přes rameno.
„Ještě jsme neskončili.“
Spěchala jsem dovnitř a zamkla za sebou. Oči mě pálily.
Opřela jsem se zády o dveře a sklouzla po nich až na zem, na předložku. Bojovala jsem s pláčem, dral se mi vzhůru hrdlem.
Na vrchu schodiště se objevila máma a zavazovala si župan. „Noro? Co se stalo? Kdo tu byl?“
Rychle jsem zamrkala, abych z očí vyhnala slzy. „Jeden kluk ze školy.“ Hlas se mi třásl, tomu jsem zabránit nedokázala. „On… on…“
Už takhle mám dost problémů kvůli Patchovi. Máma se dnes odpoledne chystá na svatbu dcery své spolupracovnice, a pokud jí řeknu o Elliotovi a jeho chování, v žádném případě nikam nepůjde. A to je to poslední, co potřebuju, protože musím zajet do Portlandu a trochu se na Elliota poptat. Stačí získat sebemenší důkaz a Elliot půjde za mříže. Nebudu se cítit bezpečně, dokud Elliot zůstává na svobodě. Očividně trpí násilnickými sklony a já nehodlám čekat, až nad sebou ztratí kontrolu.
„Chtěl moje poznámky k Hamletovi,“ řekla jsem rozhodně. „Minulý týden ode mě opsal písemku a hodlá v tom pokračovat.“
„Ach, zlatíčko.“ Máma sešla dolů a pocuchala mi vlhké vlasy, které od sprchy ještě neuschly. „Chápu, zavolám jeho rodičům, pokud chceš.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak připravím snídani. Ty se zatím obleč. Zavolám tě, až bude na stole.“
Při přehrabování šatníku mi zazvonil telefon.
„Slyšelas? O jarních prázdninách pojedeme k-e-m-p-o-v-a-t!“ Vee mluvila až neskutečně rozjařeně.
„Vee,“ pravila jsem chvějícím se hlasem, „Elliot plánuje něco strašného. Chce nás mít pohromadě a o samotě, to je jediný důvod, proč s náma chce stanovat. Nikam nejedeme.“
„Co tím myslíš, že nikam nejedeme? Je to vtip, že jo? Konečně nás o prázdninách čeká něco vzrušujícího a ty řekneš, že ne? Víš, že samotnou mě máma nikdy nepustí. Udělám cokoliv, přísahám! Budu ti celý týden psát domácí úkoly. No tak, Noro, je to jediné slovíčko, tak ho řekni. Začíná na A…“
Ruka s telefonem se mi roztřásla a já musela mobil přehodit do té druhé. „Asi před čtvrt hodinou sem přišel Elliot, opilý jako doga. On… Ohrožoval mě.“
Vteřinku bylo ticho. „Jak tě ohrožoval?“
„Vyvlekl mě z domu a přirazil mě ke zdi.“
„Ale byl opilý, ne?“
„A na tom záleží?“ vyštěkla jsem.
„Podívej, má spoustu problémů. Jen proto, že si nějaká holka hodila mašli, ho neprávem obvinili z vraždy a musel přestoupit na jinou školu. Pokud ti ublížil… tedy, ne že bych to schvalovala, ale možná od tebe chtěl jen poradit.“
„Tím, že mi ublíží?“
„Byl mimo. Třeba ani nevěděl, co dělá. Zítra toho určitě bude litovat.“
Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Vee drží s Elliotem. To snad ne.
„Musím jít,“ odsekla jsem. „Promluvíme si později.“
„Můžu být upřímná, zlato? Vím, že máš strach z toho chlápka v kukle. Neber si to zle, ale myslím, že jediný důvod, proč to házíš na Elliota, je, že nechceš, aby to byl Patch. Pořád dokolečka si to zdůvodňuješ a to je děsný.“
Zůstala jsem jako oněmělá. „Zdůvodňuju? Patch mě tu dneska ráno neotravoval a nemlátil se mnou o barák.“
„Víš ty co? Neměla jsem s tím vůbec začínat. Necháme to být, oukej?“
„Dobře,“ řekla jsem.
„A… co teda budeš dneska dělat?“
Vystrčila jsem hlavu ze dveří a poslouchala. Máma dole v kuchyni řinčela nádobím, doléhaly sem zvuky ručního šlehače. Na jednu stranu se mi nechtělo se Vee s čímkoliv svěřovat, ale na druhou stranu, proč ji trochu nenaštvat? Chce znát moje plány? Klidně. Líbit se jí nebudou, ale to není můj problém.
„Máma jde na svatbu do Starého sadu, jakmile zmizí z domu, odjíždím do Portlandu.“
Svatba začíná ve čtyři, pak následuje oslava, máma se nevrátí před desátou. To je dost času, abych strávila večer v Portlandu a dojela domů dřív než ona.
„Vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli si můžu půjčit tvůj Neon. Máma mi na autě kontroluje najeté kilometry.“
„Bože můj. Ty chceš šmírovat Elliota, co? Jedeš čmuchat kolem Kinghornu.“
„Jedu tam na nákupy a na večeři,“ řekla jsem a probírala se ramínky ve skříni. Vytáhla jsem hedvábnou halenku s dlouhými rukávy, džíny a růžově a bíle pruhovanou čepici. Proč se zdržovat s úpravou vlasů.
„A na večeři se stavíš do jedné konkrétní restaurace pár bloků od školy, co? Restaurace, kde pracovala ta Kjirsten Jakže-se-to-jmenuje.“
„To není špatný nápad. Možná ano.“
„A opravdu tam budeš jíst, nebo taky strkat nos do věcí, do kterých ti nic není?“
„Nejspíš jim položím pár otázek. Můžu si půjčit to auto, nebo ne?“
„Samozřejmě,“ odpověděla. „Od toho jsme nejlepší kamarádky, ne? Dokonce s tebou na tenhle malý osudný výlet i pojedu, ale nejdřív mi odpřisáhneš, že pojedeme stanovat!“
„Kašli na to. Pojedu autobusem.“
„O těch prázdninách si ještě promluvíme!“ křikla Vee, než jsem stihla zavěsit.
Portland už jsem navštívila několikrát, ale nikdy jsem se tam pořádně nevyznala. Vystoupila jsem z autobusu vyzbrojená mobilem, mapou a orientačním smyslem. Vysoké a úzké budovy z červených cihel stínily zapadající slunce, které se snažilo prodrat se skrze stahující se bouřková mračna. Nebe připomínalo těžký nacucaný baldachýn.
Do všech obchodů vedly zastřešené verandy a nápisy na dveřích lákaly k návštěvě. Ulice osvětlovaly lampy ve tvaru čarodějnických klobouků. O několik bloků dál začínala zalesněná oblast a já poznala, že se blížím ke kinghornské střední. Nad korunami stromů se tyčila kostelní zvonice s hodinami.
Držela jsem se chodníku a na rohu zabočila na třicátou druhou ulici. O pár ulic dál byl přístav a já slyšela šumění moře a zahlédla záblesky lodí, které se vracely do doků. Rovně přede mnou blikal nápis Slepý Joe. Vytáhla jsem seznam připravených otázek a ještě jednou si ho přečetla. Nerada bych vypadala, že dělám oficiální rozhovor do novin. Měla jsem v plánu pustit se do řeči se zaměstnanci a nenápadně svést řeč na Kjirsten. Třeba se tak dozvím něco, co se k ostatním novinářům nedoneslo. Papírek jsem vyhodila do nejbližší popelnice, snad ty otázky nezapomenu.
Zvonek nad dveřmi se rozcinkal, když jsem vstoupila.
Podlahu pokrývaly žluté a bílé dlaždice a kóje byly natřené námořnickou modří. Na zdech visely obrázky přístavu. Vybrala jsem si místo blízko dveří a svlékla si kabát.
Servírka v bílé zástěře se objevila prakticky okamžitě.
„Jsem Whitney,“ představila se kysele. „Vítejte u Slepého Joea. Dnešní specialitou je tuňákovy sendvič a polévka z humra.“ Propiska netrpělivě čekala na mou objednávku.
„Slepý Joe?“ zamračila jsem se a poklepala si na bradu. „Zní mi to povědomě.“
„Nečtete noviny? Asi tak před měsícem jsme byli ve zprávách co patnáct minut.“
„Ach!“ pravila jsem v náhlém osvícení. „Už si vzpomínám, stala se tu vražda, ne? Nepracovalo tu to děvče náhodou?“
„Kjirsten Halversonová.“ Netrpělivě cvakala propiskou. „Chcete přinést misku humří polévky?“
Nechci humří polévku. Vlastně vůbec nemám hlad.
„To muselo být těžké. Byly jste kamarádky?“
„Ani omylem. Objednáte si, nebo ne? Prozradím vám tajemství. Když nepracuju, nedostanu zaplaceno. A když nedostanu zaplaceno, letím pod most.“
Kéž by mě obsluhoval radši ten číšník na opačné straně lokálu. Malý, poloplešatý a postavou připomínal párátko do zubů. Oči nezvedl výš než metr nad podlahu. Toho bych zpracovala hned. Cítila jsem se trošku trapně při pomyšlení, že za jeden přátelský úsměv by mi tenhle pikolík vysypal Kjirstenin kompletní životopis.
„Promiňte,“ řekla jsem Whitney. „Nemůžu na tu vraždu přestat myslet. Vás už to jistě unavuje, v poslední době se to tu novináři určitě jen hemžilo.“
Probodla mě pohledem. „Potřebujete pár minut, než si vyberete?“
„Osobně mi přijdou novináři hrozně otravní.“
Naklonila se ke mně, opřela se dlaněmi o stůl. „A mně přijdou otravní zákazníci, co zdržujou.“
Tiše jsem si povzdychla a otevřela jídelníček. „Co byste mi doporučila?“
„Všechno je dobré. Zeptejte se mého kluka.“ Napjatě se usmála. „Je to kuchař.“
„Když už mluvíme o klukách, chodila Kjirsten s někým?“ Pěkný tah, pochválila jsem se v duchu.
„Tak ven s tím,“ zavrčela Whitney. „Jste poliš? Právnička? Novinářka?“
„Jen zvědavá občanka.“ Znělo to spíš jako otázka.
„Jo, pravda. Tak já vám něco řeknu. Objednejte si mléčný koktejl, Angusův hamburger a polívku a dejte mi dvacetiprocentní dýško a já vám řeknu, co jsem řekla i ostatním otrapům.“
Zvážila jsem možnosti: kapesné versus odpovědi. „Ujednáno.“
„Kjirsten se tahala s takovým děckem, Elliotem Saundersem. Tím z novin. V jednom kuse tu překážel. Vždycky po šichtě ji doprovázel domů.“
„Mluvila jste s ním někdy?“
„Ne.“
„Myslíte, že Kjirsten spáchala sebevraždu?“
„Jak to mám vědět?“
„V novinách psali, že se v jejím bytě našel dopis na rozloučenou, ale taky stopy po vloupačce.“
„A?“
„Nezdá se vám to trochu… divné?“
„Jako jestli si myslím, že se jí Elliot vloupal do bytu a ten vzkaz tam nastrčil? Jo, přesně tohle si myslím. Bohatí parchanti jako on si můžou dovolit ledasco.
Nejspíš si na to někoho najal. Tak to funguje, když máte prachy.“
„Neřekla bych, že je Elliot bůhvíjak bohatý.“ V mých představách to byl vždycky Jules, kdo se topil v penězích. Vee s tím jeho pohádkovým domem nedala na chvíli pokoj. „Myslím, že z Kinghornu odešel kvůli vysokému školnému.“
„Školnému?“ odfrkla. „Co jste pila? Jestli Elliot nemá peníze, za co asi koupil Kjirsten ten byt? To mi vážně řekněte.“
Předstírala jsem, že mě to vůbec, ale vůbec nešokovalo. „On jí koupil byt?“
„Kjirsten o tom nezavřela hubu. Šílela jsem z ní.“
„Proč by jí kupoval byt?“
Whitney se na mě chvíli mlčky dívala, dlaně na stehnech. „Že nejste úplně blbá?“
Aha. Soukromí. Chápu.
„Víte, proč Elliot odešel z Kinghornu?“ zeptala jsem se.
„Nevěděla jsem, že odešel.“
Její odpovědi mě mátly, dolovala jsem v paměti otázky, které mě ještě zajímaly.
„Chodili sem kromě Elliota i jeho kamarádi?“
„Jak to mám asi tak vědět?“ Protočila panenky. „Vypadám snad, že mám fotografickou paměť?“
„Co třeba jeden vysoký kluk? Hodně vysoký. Dlouhé blond vlasy, docela pěkné, značkové šaty.“
Ukousla si nalomený nehet a schovala ho do kapsy zástěry. „Jo, toho si pamatuju, jak by ne. Tichý, věčně naštvaný nýmand. Přišel sem jednou nebo dvakrát, není to tak dávno. Bylo to přibližně v době, kdy Kjirsten umřela. Pamatuju si to, protože bylo zrovna svatého Patrika a my nabízeli speciální hovězí hamburgery a já ho nedonutila si je objednat. Čuměl na mě, jakože ještě chvíli budu otravovat s jídelníčkem a zakroutí mi krkem. Ale pamatuju si i něco jiného. Ne že bych strkala nos do cizích věcí, ale mám uši, ne? Někdy slyším i to, co nechci. Když sem Elliot a ten vysokej přišli naposledy, hrbili se nad stolem a šuškali si něco o testu.“
„Školním?“
„Nemám páru. Připadalo mi to, jako by ten vysokej nezvládl test a Elliot z toho byl docela smutnej. Překotil židli a vysvištěl ven. Ani si nedojedl hamburger.“
„Zmínili se o Kjirsten?“
„Když sem ten čahoun přišel poprvé, ptal se, jestli Kjirsten pracuje. Řekla jsem mu, že dnes ne, a on vytáhl mobil. Za deset minut přilítl Elliot. Kjirsten se o Elliotův stůl vždycky starala, ale tehdy měla volno, tak jsem to vzala já. Pokud mluvili o Kjirsten, neslyšela jsem to. Ale zdálo se mi, že ten vysokej Kjirsten moc nemusí.“
„Pamatujete si ještě něco jiného?“
„Záleží na vás. Dáte si dezert?“
„Vezmu si kousek koláče.“
„Koláče? Zabiju s váma pět minut svýho drahocennýho času a vy si objednáte koláč? Vypadám snad, že nemám nic jinýho na práci, než se tu s váma vykecávat?“
Rozhlédla jsem se po jídelně. Bylo tu jako po vymření. Kromě mě si tu jediný další zákazník četl u baru noviny.
„No dobře.“ Prozkoumala jsem menu.
„Dáte si malinový džus, abyste ten koláč něčím spláchla.“ Škrábání na papírek. „A po večeři kávu.“ Škrab škrab. „Čekám minimálně dvacetiprocentní dýško.“ Obdařila mě zlodějským úsměvem, strčila si objednávku do kapsy a odběhla do kuchyně.
KAPITOLA
21
V |
enku se mezitím citelně ochladilo. Lampy strašidelně hořely a nažluto barvily hustou mlhu, která se valila ulicemi. Gratulovala jsem si, že mě napadlo podívat se na předpověď počasí a vzít si deštník. Minula jsem výklady obchodů a dívala se na lidi, kteří se scházeli v okolních barech.
Byla jsem pár bloků od zastávky, když mě na krku políbil ten dobře známý ledový pocit. Stejný jako tehdy, kdy mě někdo sledoval v pokoji, v Delfách a také těsně předtím, než Vee vyšla z Victoria’s Secret v mé bundě. Dřepla jsem si, předstírala, že si zavazuju tkaničku a nenápadně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo.
Na semaforu blikla zelená a já seskočila z obrubníku. Přitiskla jsem si kabelku těsněji k tělu a modlila se, aby autobus přijel včas. Vzala jsem to ulicí za barem, propletla se hloučkem postávajících kuřáků a za rohem odbočila. Skoro jsem běžela, pustila se další ulicí a co pár sekund se ohlížela.
Zaslechla jsem rachot autobusu a o vteřinku později, když jsem vyběhla ze zatáčky, se vynořil z mlhy. Přistavil k chodníku a já nastoupila. Kromě mě v něm nikdo necestoval.
Posadila jsem se několik řad za řidiče a nenápadně se schoulila do sedačky, abych mu nebyla na očích. Zavřel dveře, autobus se rozjel a já zadržela úlevný vzlyk. Na mobilu mi cinkla esemeska od Vee.
Kde jsi?
V Portlandu, odepsala jsem. A ty?
Já taky, na večírku s Julesem a Elliotem. Sejdeme se.
Co děláš v Portlandu?
Aniž bych čekala na odpověď, okamžitě jsem jí volala. Mluvení je rychlejší a tohle nepočká.
„No? Co ty na to?“ ptala se Vee. „Máš náladu na pořádnou párty?“
„Ví tvoje máma, že jsi sama se dvěma cizíma klukama na večírku v Portlandu??“
„Nehysterči, zlato.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi jela do Portlandu s Elliotem!“ Bylo mi, jako bych se nořila do hodně hluboké a hodně studené vody. „Ví, že se mnou telefonuješ?“
„Aby tě mohl přijít zabít? Ne, promiň. Odběhli s Julesem pro něco do školy, takže jsem tu sama. Potřebuju parťačku. Hej!“ Vee zaječela na někoho v pozadí. „Ruce pryč, jasný? P-R-Y-Č! Noro? Nejsem právě v té nejmilejší čtvrti, jde o čas.“
„Kde jsi?“
„Počkej… jo, na protějším baráku je značka jedna sedm dva sedm. Určitě je to Highsmithská ulice.“
„Budu tam co nevidět. Ale pak se vracím domů a ty jdeš se mnou. Zastavíte, prosím?“ zavolala jsem na řidiče. Dupl na brzdy a mě to hodilo na sedadlo přede mnou.
„Můžete mi říct, kde je Highsmithská ulice?“ zeptala jsem se.
Ukázal přes okno po pravé straně. „Na západ odsud. Vy tam chcete jít pěšky?“ Změřil si mě od hlavy k patě. „Víte, asi bych vás měl varovat, ona je to docela drsná čtvrť.“
Bezva.
O pár bloků dál jsem pochopila, proč mě řidič varoval. Okolí se drasticky změnilo. Místo nazdobených výloh tu převládaly posprejované zdi. Okna temná, většinou zamřížovaná. Z mlhy se plazily zdemolované chodníky.
Ozval se rachot a z kouře se vynořila žena s vozíkem plným pytlů na odpadky. Její oči připomínaly rozinky nebo černé korálky. Sledovala mě jako šelma malého ptáčka.
„Copak to tu máme?“ zasyčela skrz díru po zubu.
Nenápadně jsem ukročila stranou a stiskla kabelku ještě pevněji.
„Kabátek, rukavičky a pěknej vlněnej klobouček,“ pokračovala. „Já dycinky chtěla vlněnej klobouček.“ Silně si šlapala na jazyk.
„Dobrý den,“ odkašlala jsem si a snažila se působit přátelsky. „Můžete mi prosím říct, jak je to daleko na Highsmithskou?“
Zachichotala se.
„Autobusák mi ukázal, že je to tudy,“ řekla jsem. Sebevědomí mě opouštělo.
„Řekl ti, že na Highsmithskou se jde tudy?“ opakovala podrážděně. „Cestu na Highsmithskou znám, ale tudy to není.“
Čekala jsem, ale ona mlčela. „Myslíte, že byste mi mohla ukázat správný směr?“
„Směry znám.“ Poklepala si na čelo sukovitým prstem, který připomínal pokroucenou suchou větvičku. „Tadyhle mám mapu, víš?“
„Jak se dostanu na Highsmithskou?“ dorážela jsem.
„Zadarmo ti to neřeknu,“ plísnila mě. „Bude tě to něco stát. Zadarmo ani kuře nehrabe. Už ti někdo řekl, že život něco stojí?“
„Nemám peníze.“ Ne moc. Akorát na cestu domů.
„Máš pěkný teplý kabátek.“
Podívala jsem se na svůj prošívaný kabát. Ledový vítr mi cuchal vlasy a při představě, že bych ho měla sundat, mi naskočila husí kůže.
„Dostala jsem ho k Vánocům.“
„Já tady mrznu, jasný?“ vyštěkla. „Chceš poradit, nebo ne?“
Nevěřím, že tu vážně stojím a hádám se s bezdomovkyní o kabát. Vee mi dluží tolik, že se z toho jaktěživa nevyhrabe.
Nakonec jsem si kabát svlékla a dívala se, jak se do něj ta ženská chumlá. Od úst se mi kouřilo a já si objala ramena, abych si udržela co nejvíc tělesného tepla.
„Můžete mi už konečně říct, kudy se dostanu na tu Highsmithskou?“
„A chceš tu delší cestu nebo tu kratší?“
„K-kratší,“ sípěla jsem.
„To taky nebude zadarmo. Kratší cesta rovná se příplatek. Už jsem říkala, že jsem dycinky toužila po takovým kloboučku?“
Strhla jsem si proužkovanou čepici z hlavy.
„A ten Highsmith?“ Snažila jsem se zachovat přátelský tón. Baba mi vyrvala čepici z ruky.
„Vidíš tu ulici?“ ukázala za mě. Otočila jsem se. Ulice byla asi půl bloku za mnou. „Tamtudy a na druhé straně vyjdeš na Highsmithu.“
„To je celé?“ ptala jsem se nedůvěřivě. „O jeden blok dál?“
„Dobrá zpráva je, že je to kousek. Špatná zpráva je, že v tomhle počasí ti i kousek připadá jako děsná dálka. Samozřejmě, mně je teďka krásně teploučko, jako v bavlnce, když mám tvůj kabát a pěknej klobouk. Dej mi rukavice a sama tě tam dovedu.“
Podívala jsem se na rukavice. Aspoň na ruce je mi trochu teplo. „Já už to nějak zvládnu.“
Pokrčila rameny a zajela s vozíkem za další roh, kde se opřela o stěnu. V mém kabátě a čepici.
Na tmavém chodníku se povalovaly odpadky z rozsypaných košů, navlhlé lepenkové krabice a neidentifikovatelný hrbol, zřejmě vyřazený bojler. Nebo pytel s mrtvolou. Podél ulice se táhl vysoký železný plot. Když mám dobrý den, stěží přelezu metrový plot, třímetrový ani náhodou. Po obou stranách ulici lemovaly cihlové domy, všechna okna zabarvená nebo obitá deskami.
Překračovala jsem krabice a roztroušené odpadky. Pod nohama mi praskalo rozbité sklo. Přede mnou se mihlo cosi bílého a já zadržela dech. Kočka. Jen obyčejná kočka mizící ve tmě.
Sáhla jsem do kapsy pro mobil, abych dala Vee vědět, že už jsem blízko a ať mě vyhlíží. Jenže telefon jsem si nechala v kapse kabátu. No paráda, nadávala jsem v duchu. Jaká je šance, že mi ho ta ženská vrátí? Nulová až minusová.
Ale za pokus to stojí, a tak jsem se obrátila zpátky. Horní ulicí projel nízký černý sedan. Zablikala červená brzdová světla.
Z důvodů, které nedokážu vysvětlit, z čiré intuice, jsem zalezla hlouběji do stínu.
Dveře auta se otevřely a třeskl výstřel z pistole. Dva výstřely. Pak se dveře znovu zabouchly a auto skřípavě vyrazilo vpřed. Slyšela jsem, jak mi zuřivě bije srdce a také dusot běžících nohou. Až později mi došlo, že jsou to moje nohy a já běžím nahoru k ústí ulice. Zabočila jsem za roh a zůstala jako přimražená.
Stařenino tělo bezmocně leželo na chodníku. Vrhla jsem se k ní a padla na kolena.
„Jste v pořádku?“ Zoufale jsem ji obrátila na záda. Ústa dokořán a rozinková očka prázdná. Po prošívaném kabátě, který jsem ještě před pár minutami měla na sobě, se šířila rudá skvrna.
Toužila jsem utéct, ale přemohla jsem se a sáhla do kapsy. Musím zavolat pomoc. Ale mobil nikde.
Na rohu ulice stála telefonní budka.
Rozběhla jsem se k ní a vytočila 911. Zatímco jsem jako na jehlách čekala, až to někdo zvedne, zrak mi zabrousil zpátky k mrtvole. Projela mnou mrazivá vlna děsu. Byla pryč.
Třesoucí se rukou jsem zavěsila. K uším mi dolehl zvuk kroků, těžko říct, jestli je blízko nebo ne.
Klap, klap, klap.
Je tu. Vím to. Chlap v kukle.
Hodila jsem do aparátu dalších pár mincí a stiskla sluchátko oběma rukama. Patchovo číslo, vzpomeň si! Za zavřenými víčky se mi promítlo sedm číslic, které mi při prvním setkání napsal na dlaň červenou propiskou. Nebyla jsem si jistá, jestli si je pamatuju správně, ale namačkala jsem je.
„Slyším,“ ozval se Patch.
Úlevou jsem se málem rozbrečela. V pozadí jsem slyšela rachot kulečníkových koulí a poznala jsem, že je v herně. Zvládne to sem za patnáct nebo dvacet minut.
„To jsem já,“ šeptala jsem. Hlasitěji si netroufnu.
„Noro?“
„Jsem v Port… Portlandu. Na rohu Hempshire a Nantuchet. Přijedeš pro mě? Strašně to spěchá.“
Choulila jsem se na podlaze telefonní budky a tiše dopočítala další stovku, abych se něčím zabavila a uklidnila, když u chodníku zastavil černý Jeep Commander.
Patch budku otevřel a na prahu se přikrčil.
Svlékl si černé triko s dlouhým rukávem a zůstal jen v černém tílku. Natáhl mi ho přes hlavu, paže mi vklouzly do rukávů. Triko bylo moc dlouhé, rukávy mi přesahovaly konečky prstů. Vonělo kouřem, slanou vodou a mátovým mýdlem. Vonělo něčím uklidňujícím, co ve mně zaplnilo všechna prázdná místa.
„Pojďme do auta,“ řekl Patch. Vytáhl mě na nohy, položil si mé paže kolem krku a mou tvář si přitiskl k hrudi.
„Asi budu nemocná,“ řekla jsem. Svět se zapotácel, stejně jako Patch. „Potřebuju si vzít železo.“
„Ššš,“ tišil mě a pevně objímal. „To bude v pořádku. Už jsem s tebou.“
Maličko jsem přikývla.
„Tak pojďme odsud.“
Další přikývnutí. „Musíme najít Vee,“ hlesla jsem. „Je na nějakém večírku pár ulic odtud.“
Patch na křižovatce odbočil a já poslouchala drkotání vlastních zubů. Ještě nikdy v životě jsem nebyla takhle vyděšená. Při pohledu na mrtvou bezdomovkyni jsem si vybavila tátu. Rudou krví zmáčený přelud. Nedokázala jsem tu krev vytěsnit z hlavy.
„Hrál jsi kulečník?“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla, že telefonát podkreslovalo rachocení srážejících se koulí.
„Málem jsem vyhrál byt.“
„Byt?“
„V jednom z těch luxusních baráků u jezera. Nesnášel bych to tam. Jsme na Highsmithské, máš adresu?“
„Nepamatuju si ji,“ řekla jsem a narovnala se, abych měla lepší výhled z okna. Všechny budovy se zdály být prázdné. Ani stopa po nějaké párty. Nikde ani noha, žádná známka života.
„Máš telefon?“ zeptala jsem se Patche.
Vytáhl z kapsy Blackberry. „Dochází mi baterka, nevím, jestli ještě zvládne telefonát.“
Kde jsi?, psala jsem Vee.
Změna plánu, odpověděla obratem, J a E zřejmě nenašli, co hledali, takže se vracíme domů. Obrazovka potemněla.
„Vypnulo se to,“ oznámila jsem Patchovi. „Máš nabíječku?“
„S sebou ne.“
„Vee se vrací do Coldwateru. Zavezeš mě k jejímu domu?“
O pár minut později jsme se řítili pobřežní silnicí nad útesem, pod námi bouřil oceán. Už jsem tudy jela. Po západu slunce tu moře bývalo temně modré s tmavě zelenými záblesky v místech, kde se v hladině odrážely stromy. Teď se setmělo úplně a oceán připomínal hebký černý jed.
„Povíš mi, co se stalo?“ zeptal se Patch. Zatím jsem se nerozhodla, jestli o tom Patchovi říct, nebo ne. Mohla bych mu vyprávět, jak mě ta stařena podvedla, ukradla mi kabát a pak ji zastřelili. A že si myslím, že ta kulka měla být pro mě. A pak se její tělo záhadně vypařilo. Jak by reagoval?
Dobře si pamatuju výraz, kterým mě počastoval detektiv Basso, když jsem mu řekla, že se mi někdo vloupal do pokoje. Díval se na mě jako na idiota. Nepotřebuju, aby na mě někdo koulel očima a vysmíval se mi. A už vůbec ne Patch. Ne teď.
„Ztratila jsem se a jedna bezdomovkyně mě hrozně vyděsila. Vymámila ze mě kabát…“ fňukla jsem a hřbetem ruky si otřela nos. „A taky čepici.“
„Co jsi tam vůbec pohledávala?“
„Měla jsem se setkat s Vee.“
Projížděli jsme pustým neosvětleným úsekem na půli cesty mezi Coldwaterem a Portlandem, když se zpod kapoty džípu vyvalil oblak páry. Patch dupl na brzdy a zastavil u krajnice.
„Moment.“ Vyskočil ven. Zvedl kryt kapoty a zmizel mi z očí. Za minutku praštil krytem zpátky. Utřel si ruce do kalhot, přešel k mému oknu a naznačil, ať ho stáhnu.
„Špatné zprávy,“ řekl. „Je to motor.“
Snažila jsem se tvářit chápavě a inteligentně, ale neudržela jsem to a výraz mi otupěl.
Patch nadzvedl obočí a oznámil: „Odpočívá v pokoji.“
„Nepojede?“
„Ne, můžeme tak leda tlačit.“
Ze všech možných aut musel zrovna Patch narazit na zmetek.
„Kde máš telefon?“ ptal se Patch.
„Ztratila jsem ho.“
Zašklebil se. „Nech mě hádat. Mělas ho v kapse kabátu. Ta stará bába to vybrala, co?“ Zamyšleně se zahleděl k obzoru. „Máme dvě možnosti. Buďto si počkáme a něco stopneme nebo půjdeme k nejbližšímu odpočívadlu a najdeme telefon.“
Vystoupila jsem a naštvaně třískla dveřmi. Nakopla jsem přední pneumatiku. Vím, že vztekem jen maskuju strach, kterým jsem během dne prošla. Být tu sama, rozbrečím se.
„Myslím, že u dalšího odpočívadla je motel. Zavolám ta-taxíka,“ řekla jsem a zuby mi drkotaly jako najaté. „Ty poč-počkej u auta.“
Jemně, ale nevesele se usmál. „Nespustím tě z očí. Jsi dneska nějaká pomatená, andílku, půjdeme spolu.“
Zkřížila jsem paže na prsou a postavila se proti němu. V teniskách jsem měla oči v úrovni jeho ramen. Musela jsem se zaklonit, abych mu viděla do tváře.
„Do žádného motelu s tebou nepůjdu.“ Lepší hrát netýkavku, než si to sama rozmyslím.
„Myslíš, že my dva o samotě plus ošuntělý hotel rovná se nebezpečná kombinace?“
Jo, přesně.
Patch se opřel o džíp. „Klidně tu můžeme sedět a hádat se.“ Vzhlédl k rozbouřené obloze. „Ale bouřka je na spadnutí.“
V tu chvíli Matka Příroda jeho slova potvrdila a seslala k zemi prudkou smršť namrzlého deště.
Vrhla jsem na Patche svůj nejledovější pohled a vztekle si povzdychla.
Měl pravdu. Jako vždycky.