KAPITOLA

22

Z

a dvacet minut jsme už vstupovali do laciného motelu. Během cesty prudkým lijákem jsem s ním nepromluvila ani slovo. Déšť neutuchal a já pochybovala, že se v nejbližší době k autu vrátíme. Což znamená, že spolu v motelu strávíme zbytečně moc času.

Nad dveřmi zacinkal zvonek, recepční polekaně vyskočil a ometal si z klína sendvičové drobky. „Co si přejete?“ ptal se a olizoval si z prstu majonézu. „Zůstanete tu na noc?“

„Ch-chceme si jen za-zatelefonovat,“ drkotala jsem zuby a doufala, že mi porozumí.

„To těžko, telefony spadly. Kvůli bouřce.“

„J-jak to myslíte, že t-telefony spadly? N-nemáte mobil?“

Recepční se podíval na Patche.

„Chce nekuřácký pokoj,“ řekl.

Prudce jsem se k němu obrátila. Přeskočilo ti? gestikulovala jsem na něj.

Recepční ťukal do klávesnice. „Tak uvidíme… malý moment… bingo! Nekuřácký pokoj.“

„Bereme ho,“ řekl Patch. Mrknul na mě a koutky úst se mu ironicky pozvedly. Přimhouřila jsem oči.

Vtom světla zablikala, zhasla a recepce se ponořila do tmy. Strnulí jsme tiše stáli, dokud recepční nerozsvítil velikou baterku.

„Býval jsem skaut,“ řekl. „Kdysi dávno. Vždy připraven.“

„T-takže musíte mít i m-mobil!“ nevzdávala jsem se.

„Míval jsem. Dokud jsem zvládal platit účty.“ Pokrčil rameny. „Co na to říct, máma toho prokecala.“

Jeho máma? Musí mu být už nejmíň čtyřicet. Tedy ne že by mě to zajímalo. Větší problém představuje moje máma, až se vrátí z oslavy a zjistí, že nejsem doma.

„Jak chcete platit?“ ptal se recepční.

„Hotově,“ řekl Patch.

Mužík se zachechtal, hlava mu poskočila nahoru a dolů. „Jo, to je tady oblíbený způsob platby.“ Naklonil se blíž a spiklenecky prohodil: „Jezdí sem dost týpků, co chtěj’ utajit svoje mimoškolní aktivity, jestli chápete, co tím myslím.“

Rozumná polovina mého mozku na mě ječela, že přece nemůžu strávit s Patchem noc v motelu.

„To je šílené,“ mumlala jsem.

„Já jsem šílený.“ Patch se vesele zubil. „Jo, kolik chcete za baterku?“

Recepční se sklonil pod pult a chvíli tam štrachal. „Mám tu něco lepšího, obří svíčky,“ řekl a dvě před nás položil. Škrtnul sirkou a jednu zapálil. „Jsou v ceně, bez příplatku. Jednu dejte do koupelny a jednu do ložnice a jste v pohodě. Přihodím vám i krabičku sirek. Kdyby nic jiného, nechte si je na památku.“

„Díky,“ řekl Patch, vzal mě za rameno a vedl do chodby.

V pokoji číslo 106 za námi zabouchl, umístil svíčky na noční stolek, ale hořet nechal jen jednu. Sundal si kšiltovku a otřepal se jako zmoklý pes.

„Potřebuješ horkou sprchu,“ řekl. Strčil hlavu do koupelny. „Mýdlo tu je a dva ručníky taky.“

Bojovně jsem vystrčila bradu. „N-nemůžeš mě nutit, abych tu zůstala.

Jsem tu jenom kvůli telefonu a proto, že jinak bych musela trčet venku v lijáku.“

„Přišlo mi to spíš jako otázka než prohlášení,“ řekl Patch.

„Tak na ni od-odpověz.“

Na tváři se mu rozlil uličnický úsměv. „Těžko se soustředím na nějaké odpovídání, když vypadáš, jak vypadáš.“

Patchovo černé triko se mi lepilo na tělo a já rozčileně vběhla do koupelny a práskla dveřmi.

Pustila jsem horkou vodu a stáhla si Patchovo tričko i své vlastní oblečení. Na zdi sprchového koutu ulpěl dlouhý černý vlas a já ho pomocí toaletního papíru odstranila, než jsem vlezla dovnitř. Zatáhla jsem za sebou umělohmotný závěs. Díky horké vodě se mi tělem rozlil blažený pocit.

Masírovala jsem si svaly podél krku a na ramenou a přemýšlela, jak přežiju noc v jedné místnosti s Patchem. Není to právě nejchytřejší ani nejbezpečnější, ale zatím se nic nestalo a navíc… mám jinou možnost? Nemám.

Ta spontánní, nezodpovědná část mysli se mi vysmívala. Vím, na co myslí. Že mě k Patchovi přitahuje jakási podivná, neodolatelná síla. Že mě ta síla nádherně hřeje. A že bych se té dnešní noci stejně nevyhnula. Na stupnici jedna až deset jsem byla vystrašená na osmičku a vzrušená na devítku.

Zavřela jsem vodu, vystoupila ze sprchy a utřela se do sucha. Stačil jeden pohled na promáčené šaty a bylo jasné, že oblékat si je nebudu. Třeba tu mají někde sušičku… která nepotřebuje elektřinu. Povzdychla jsem si a oblékla si aspoň tílko a kalhotky, které nejhorší déšť přečkaly ve zdraví.

„Patchi?“ zašeptala jsem skrz dveře.

„Hotová?“

„Sfoukni svíčku.“

„Hotovo,“ zašeptal v odpověď. A taky se tichounce a měkce zasmál.

Uhasila jsem svou svíčku a vešla do ložnice, do naprosté temnoty. Přímo před sebou jsem slyšela Patchův dech. Radši si nebudu představovat, co má… nebo nemá na sobě a potřásla jsem hlavou, abych si ten obrázek vyhnala z mysli.

„Oblečení mám úplně mokré a nemám co na převlečení.“

Slyšela jsem zvuk mokré látky klouzající po kůži. „Dobře pro mě.“ Jeho triko skončilo na hromadě pod nohama.

„Je to trapné,“ odsekla jsem.

Takřka jsem cítila, jak se směje. Stál blízko, příliš blízko.

„Běž se taky osprchovat,“ vyjela jsem. „Hned!“

„To tak hrozně smrdím?“

Právě naopak. Voněl až moc hezky. Pach kouře vyvanul, máta zesílila. Zmizel v koupelně. Zapálil svíčku a nechal dveře pootevřené. Po podlaze se plazil proužek světla.

Opřela jsem se zády o stěnu a sklouzla po ní na podlahu. Několikrát jsem do zdi udeřila hlavou. Vážně, nemůžu tu zůstat celou noc. Musím se vrátit domů. Sama s Patchem tu nezůstanu, není to správné. Musím nahlásit vraždu té bezdomovkyně. Nebo ne? Jak mám nahlásit zmizelé tělo? Začínám šílet… myšlenky se mi ubírají nebezpečnými a děsivými cestami.

Nemůžu se zabývat vlastním šílenstvím, musím se soustředit na to, co je opravdu důležité. Nezůstanu, když vím, že Vee je s Elliotem v nebezpečí, zatímco mně nic nehrozí.

Po chvilce váhání jsem se rozhodla poslední frázi přeformulovat. To, že mi nic nehrozí, je relativní pojem. Dokud se kolem motá Patch, zřejmě jsem v bezpečí, ale neznamená to, že se bude chovat jako anděl strážný.

Rázem jsem si přála vzít myšlenku na anděla strážného zpátky. Vzpomínky na anděly – strážné, padlé a kdovíjaké ještě, jsem se ze všech sil snažila zapudit. Šílím. Mám halucinace. Zdálo se mi, že zastřelili stařenku. Zdálo se mi o Patchových jizvách.

Voda v koupelně se zastavila a Patch vyšel ven, oblečen jen do mokrých džínsů s hříšně nízkým pasem. Svíčku nechal hořet a dveře doširoka otevřené. Pokoj zalilo hřejivé světlo.

Stačil jediný pohled, abych se domyslila, že Patch trávil několik hodin týdně běháním a zvedáním těžkých věcí. Nikdo nemá takovéhle tělo bez potu a dřiny. Náhle jsem si připadala nicotná. A křehká. Až moc…

„Kterou stranu postele si vybereš?“ zeptal se.

„Ehm…“

Liščí úsměv. „Nervózní?“

„Ani nápad,“ řekla jsem tak sebevědomě, jak jen to za daných podmínek šlo. Dané podmínky jsou následující: cedím pot a lži.

„Jsi špatná lhářka,“ řekl, „nejhorší, jakou jsem kdy viděl.“

Položila jsem si dlaně na stehna a vyslala k němu tiché Omlouvám se.

„Pojď ke mně,“ řekl a vytáhl mě na nohy. Žaludek mi poklesl a srdce naopak vyskočilo až do krku. Všechny moje sliby, že odolám, udělaly puf – a vypařily se. Dalších deset sekund v jeho blízkosti a moje obrana je v troskách.

Na zdi za ním viselo zrcadlo a já v něm spatřila obrovské jizvy ve tvaru obráceného V. Zkameněla jsem. Mrkáním jsem se je snažila zahnat, ale byly skutečné. Bez přemýšlení jsem sklouzla dlaní po jeho hrudi a dotkla se zad. Konečky prstů mi zavadily o pravou jizvu.

Patch se pod tím dotekem celý napjal. Já strnula, ale prsty mi nadále přebíhaly po jizvě. Trvalo mi vteřinku, než jsem si uvědomila, že se nehýbou mé prsty, ale já. Celá já.

Zřítila jsem se do hebkých, sametově černých peřejí a svět potemněl.

KAPITOLA

23

S

tála jsem v dolním podlaží Boovy herny. Zády ke zdi a tváří ke kulečníkovým stolům. Okna byla zatemněná a já nepoznala, jestli je noc nebo den. Z reproduktorů kvílel Stevie Nicks písničku o okřídlené bílé hrdličce a nástrahách věku sedmnácti let. Moje zjevení zčistajasna nikoho nepřekvapilo.

Měla jsem na sobě jen tílko a kalhotky. Nejsem domýšlivá, ale stojím prakticky nahá v místnosti plné mužů a nikdo se na mě ani nepodívá? Něco tu… nesedělo.

Štípla jsem se. Živá, pokud to můžu posoudit.

Máváním jsem rozehnala oblak dýmu a na protější straně místnosti spatřila Patche. Seděl u pokerového stolku, pohodlně opřený a karty si držel blízko u hrudi.

Bosá jsem cupitala k němu, paže zkřížené na hrudi, abych se aspoň minimálně zakryla.

„Můžeme si promluvit?“ zašeptala jsem mu do ucha. V hlase mi zaznívala jasná nervozita. Pochopitelně jsem vůbec netušila, co dělám u Boa a jak jsem se tu vůbec ocitla. V jednom momentě jsem byla v motelu, v druhém tady.

Patch hodil doprostřed stolu krátký sloupek hracích žetonů.

„Teď už můžeme?“ naléhala jsem. „Je to docela nutné.“ Neklidně jsem se rozhlédla a tu mě do očí praštil kalendář na zdi. Byl srpen loňského roku, osm měsíců zpátky. Těsně před mým nástupem do druháku. Dlouho předtím, než jsem poznala Patche. Ne, určitě se pletu, někdo zapomněl trhat listy, ale ve skutečnosti jsem moc dobře věděla, že kalendář je ve své době správně. Já však ne.

Přitáhla jsem si židli od vedlejšího stolu a přisedla si vedle Patche.

„Má pikovou pětku, pikovou devítku a srdcové eso…“ Zmlkla jsem, nikdo mi nevěnoval pozornost. Ne, jinak – nikdo mě neviděl.

Schody zavrzaly a do místnosti vstoupil stejný pokladník, který se mě prvně snažil vyhodit.

„Někdo s vámi chce mluvit,“ řekl Patchovi.

Patch pozvedl obočí a vyslal k němu tichou otázku.

„Neřekla, jak se jmenuje,“ omlouval se chlápek „Ptal jsem se několikrát. Řekl jsem jí, že hrajete soukromou hru, ale neodešla. Jestli chcete, vyrazím ji.“

„Ne. Pošlete ji dolů.“

Patch si posbíral své žetony a odsunul židli.

„Končím.“

Přešel ke kulečníku nejblíž schodiště, opřel se o něj a ruce schoval do kapes. Já ho následovala. Luskla jsem mu prsty před očima, kopala ho do bot a lehce mu boxovala do hrudi. Ani nemrknul, ani se nepohnul.

Ozvaly se lehké kroky a já zmateně zamrkala, protože u paty schodiště se zjevila slečna Greenová. Plavé, dokonale rovné vlasy jí splývaly až k pasu. Na sobě měla barevné džíny a růžové tílečko, byla bosá. Takhle oblečená vypadala sotva starší než já. Cucala lízátko.

Patchova tvář vždycky připomíná masku a já nikdy nepoznám, co si myslí. Ale v momentě, kdy uviděl slečnu Greenovou, se zatvářil překvapeně. Okamžitě se zase ovládl, všechny emoce zmizely, ale oči zůstaly ostražité a opatrné.

„Dabrio?“

Rozbušilo se mi srdce. Pokoušela jsem se ovládnout rozutíkané myšlenky, ale dokázala jsem polapit jen dvě: skutečně jsem se propadla osm měsíců do minulosti a jak to, že se slečna Greenová zná s Patchem? Tenkrát ještě ve škole nepracovala. Proč ji oslovuje křestním jménem?

„Jak ses měl?“ zeptala se slečna Greenová – Dabria – s plachým úsměvem a hodila lízátko do koše.

„Co tu děláš?“ Jeho oči zpozorněly, jako by už předem nevěřil ničemu, co mu Dabria poví.

„Vyplížila jsem se ven.“ Její úsměv se v koutku úst zkřivil. „Musela jsem tě znovu vidět. Zkoušela jsem to už několikrát, ale ostraha… no, však víš. Berou to až moc vážně. Tvůj a můj druh se nemáme co stýkat. Ale to taky víš.“

„Neměla jsi sem chodit, byl to špatný nápad.“

„Já vím, že jsme se viděli strašně dávno, ale čekala jsem přátelštější uvítání,“ řekla a našpulila rty.

Patch neodpověděl.

„Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet.“ Dabria ztišila hlas do nízkého, svůdného šepotu a přiblížila se k němu. „Nebylo snadné se sem dolů dostat. Lucianna mě kryje, omluví mou nepřítomnost. Riskuju její budoucnost stejně jako svou vlastní. Nemyslíš, že by se hodilo aspoň si poslechnout, co ti chci říct?“

„Mluv.“ Patch jí očividně ani trošku nevěřil.

„Nevzdala jsem se tě. Celou tu dobu…,“ hlas se jí zlomil a zamrkala, aby z očí vyhnala náhlý příval slz. Když promluvila znovu, už se ovládala, ale váhavý tón byl stále znatelný.

„Vím, jak dostaneš křídla zpátky.“

Usmála se, ale Patch jí to neoplatil.

„Až je získáš zpátky, můžeš se vrátit domů,“ pokračovala sebejistěji. „Všechno bude jako dřív. Jako by se nic nezměnilo. Ne moc.“

„A cena?“

„Žádná cena. Musíš zachránit lidský život. To je rozumné, když vezmeš v potaz zločin, který jsi spáchal.“

„Jakou hodnost dostanu?“

Veškeré sebevědomí se z Dabriiných očí vytratilo. Zjevně došlo na otázku, o které doufala, že se jí vyhne.

„Jen ti radím, jak získat křídla zpátky,“ pravila blahosklonně. „Myslím, že si zasloužím aspoň poděkování…“

„Odpověz!“ Ústa zkroucená do ponurého úsměvu. Dávno to věděl. Nebo aspoň tušil. Ať Dabria odpoví cokoliv, nebude se mu to líbit.

„Fajn. Budeš strážný, ano?“

Patch zvrátil hlavu nazad a jemně se rozesmál.

„Co je špatného na strážných?“ dorážela Dabria. „Nejsou pro tebe dost dobří?“

„Mám lepší věci na práci.“

„Poslouchej mě, Patchi, nic není lepší. Zesměšňuješ sám sebe. Kterýkoliv jiný padlý by skočil po možnosti získat křídla a stát se strážným. Proč ty ne?“ Doslova se dusila ohromením a vztekem z odmítnutí.

Patch seskočil ze stolu. „Rád jsem tě viděl, Dabrio. Šťastnou cestu domů.“

Bez varování ho popadla za tričko, přitáhla si ho blíž a prudce přitiskla své rty na jeho. Patchovo tělo se pomaloučku natočilo proti ní, postoj zvláčněl. Dlaněmi jí něžně přelétl po pažích.

Ztěžka jsem polkla a snažila se ignorovat bodavý osten žárlivosti a zmatku. Jedna moje část chtěla utéct a rozplakat se, zatímco druhá měla sto chutí se mezi ně vrhnout a začít ječet. Ne, to nepomůže. Jsem neviditelná. A slečna Greenová… Dabria… nebo kdo vlastně byla, prožila s Patchem romantickou minulost. Jsou spolu i teď… v budoucnosti? Nastoupila na naši školu, aby mu byla blíž? Proto se mě snažila zastrašit?

„Měla bych jít,“ odtrhla se Dabria. „Už tu zůstávám moc dlouho. Slíbila jsem Lucianně, že si pospíším.“ Položila si hlavu na Patchovu hruď.

„Chybíš mi,“ zašeptala. „Zachraň jeden lidský život, získej křídla a vrať se ke mně,“ prosila. „Vrať se domů.“ Náhle se odtáhla. „Musím jít, aby nikdo nezjistil, že jsem tu byla. Miluju tě.“

Jak se Dabria odvrátila, veškerá úzkost jí z tváře vymizela. Nahradila ji úskočná sebedůvěra. Byl to výraz někoho, kdo blafoval s mizernými kartami a vyhrál.

Patch po ní chňapl a chytil ji za ruku.

„A teď mi řekni, proč tu jsi doopravdy,“ řekl.

Z temného podtónu v jeho hlase se mi ježily vlasy. Navenek zůstával dokonale klidný, ale ti, kteří ho znali delší dobu, pochopili. Dal Dabrie najevo, že překročila únosnou mez a ať se hezky rychle vrátí na své místo.

Patch ji táhl k baru. Posadil ji na barovou stoličku a sám si sedl vedle. Já si vybrala židli vedle něj a naklonila se, aby mi přes ječící hudbu nic neuniklo.

„Jak to myslíš, proč jsem tu doopravdy?“ koktala Dabria. „Už jsem ti přece řekla…“

„Lžeš.“

Otevřela ústa. „T-tomu nevěřím, ty m-myslíš…“

„Řekni mi pravdu. Hned.“

Dabria chvíli váhala. Pak ho sežehla plamenným pohledem a řekla: „Dobře. Vím, co plánuješ.“

Patch se rozesmál. Byl to smích typu: Plánuju toho hodně, k čemu přesně míříš?

„Vím, že se k tobě donesly zvěsti o Knize Enochově. Taky vím, co si myslíš, že můžeš udělat. Ale nemůžeš.“

Patch položil ruce na barový pult. „Poslali tě, abys mi ukázala správný směr, co?“ Oči se mu pobaveně leskly. „Jestli pro ně představuju hrozbu, musí být ty pověsti pravdivé.“

„To tedy nejsou. Proto jsou to pověsti.“

„Stalo se to jednou, může se to stát i podruhé.“

„Nikdy se to nestalo. Obtěžoval ses vůbec tu knihu číst, než jsi padl?“ vyjela na něj. „Víš přesně, co se tam píše, slovo od slova?“

„Možná bys mi mohla půjčit kopii.“

„Nerouhej se! Máš zakázáno ji číst!“ křičela. „Když jsi padl, zradil jsi všechny anděly v nebi!“

„Kolik z vás ví, po čem jdu?“ zeptal se. „Jak velkou hrozbu představuju?“

Naklonila hlavu k jedné straně, pak k druhé. „To ti nemohu říct. Už takhle jsem ti prozradila víc, než jsem měla.“

„Pokusíte se mě zastavit?“

„Ano. Andělé pomsty ano.“

Významně na ni mrkl. „Pokud si nebudou myslet, že jsi mě přemluvila.“

„Nedívej se na mě takhle.“ Znělo to, jako by do té věty vkládala veškerou odvahu. „Nehodlám lhát, abych tě kryla. To, o co se snažíš, je špatné. Je to nepřirozené.“

„Dabrio.“ Patch vyslovil její jméno s jemnou hrozbou. Stejně dobře jí mohl zkroutit paži za zády.

„Nepomůžu ti,“ řekla přesvědčeně. „Ani za nic. Vytluč si to z hlavy. Staň se strážným andělem. Zapomeň na Knihu Enochovu.“

Patch se lokty opřel o pult, přemýšlel. Za chviličku prohlásil: „Pověz jim, že jsme si promluvili a já projevil zájem stát se strážným.“

„Zájem?“ opáčila nedůvěřivě.

„Zájem,“ potvrdil. „Řekni jim, že jsem se zeptal na jméno. Pokud mám zachránit lidský život, potřebuju vědět, kdo je v tom vašem seznamu nejvýš. Jako anděl smrti to jistě víš.“

„Ta informace je soukromá, posvátná a samozřejmě nepředvídatelná. Každým okamžikem se může změnit, záleží na lidské volbě…“

„To jméno, Dabrio.“

„Nejdřív mi slib, že zapomeneš na Knihu Enochovu. Chci tvé slovo.“

„Věřila bys mu?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nevěřila.“

Patch se chladně zasmál, vzal si párátko na zuby a zamířil ke schodům.

„Patchi, počkej…,“ vyjekla Dabria. Seskočila z barové stoličky. „Patchi, prosím, počkej!“

Ohlédl se.

„Nora Greyová,“ řekla a okamžitě si přitiskla dlaň na ústa.

Patchův výraz se lehce změnil. Zahlédla jsem tam náznak nevíry a zlosti. Nedávalo to smysl, ještě mě přece neznal. Moje jméno by mu nemělo být povědomé.

„Jak zemře?“ zeptal se.

„Někdo ji chce zavraždit.“

„Kdo?“

„Nevím!“ vykřikla, zakryla si uši a potřásla hlavou. „Tady dole je strašně moc hluku, rozptyluje mě. Všechny obrázky mi splývají, proudí příliš rychle, nevidím jasně. Musím se vrátit domů. Potřebuju klid a mír!“

Patch jí zastrčil pramínek vlasů za ucho a naléhavě se na ni podíval. Pod jeho dotykem se celá zachvěla, přikývla a zavřela oči.

„Nevidím… nic nevidím, je to zbytečné.“

„Kdo chce zabít Noru Greyovou?“ naléhal Patch.

„Počkej, už ji mám,“ vyjekla Dabria. Hlas se jí naplnil obavami. „Stojí za ní nějaký stín. Je to on! Pronásleduje ji. Ona o něm neví, ale je tu. Proč o něm neví? Proč neutíká? Nevidím mu do tváře, skrývá se ve stínu…“

Dabriiny oči se široce rozevřely. Krátce a ostře nasála vzduch.

„Kdo?“ řekl Patch.

Dabria si přitiskla dlaně na ústa. Třásla se, když mu pohlédla do očí.

„Ty,“ zašeptala.

Prsty se mi odtrhly od Patchovy jizvy. Trvalo mi, než jsem se zorientovala, nečekala jsem, že se mnou Patch praští na postel. Ruce mi uvěznil nad hlavou.

„Tos neměla dělat.“ Vřel hněvem. „Cos viděla?“

Vykopla jsem kolenem a trefila ho do žeber. „Slez – ze – mě!“

Sjel níž, obkročmo se mi posadil na stehna, abych přestala kopat a já s rukama nad hlavou nemohla dělat nic, než se pod jeho vahou zuřivě svíjet.

„Slez – ze – mě – nebo – budu – křičet!“

„Už ječíš a tady to stejně k ničemu není. Je to spíš bordel než motel.“ Vrhnul na mě krutý úsměv. Připadala jsem si jako ve smrtonosné pasti.

„Poslední šance, Noro, cos viděla?“

Bojovala jsem se slzami. Celé tělo se třáslo pod návalem emocí, které jsem nedokázala ani pojmenovat.

„Je mi z tebe zle!“ křičela jsem. „Kdo jsi? Kdo doopravdy jsi?“

Zlá ústa řekla: „Pomalu se k tomu blížíme.“

„Chceš mě zabít!“

Najevo nedal nic, ale oči mu ochladly.

„Ten džíp se dneska nerozbil, že ne? Lhal jsi. Zatáhls mě sem, abys mě mohl zabít. Dabria říkala, že to chceš udělat. Tak na co ještě čekáš?“ Netušila jsem, jak zareaguje a bylo mi to jedno. Plivala jsem jedovatá slova, abych si uchovala aspoň poslední ždibíček hrdosti. „Snažil ses mě zabít celou dobu. Už od začátku. Tak uděláš to už konečně?“ Zírala jsem na něj, nemrkala a do očí se mi draly slzy, když jsem si vzpomněla na ten osudný den, kdy mi vtrhnul do života.

„Je to lákavé.“

Zkroutila jsem se, snažila se odkulit doprava, pak doleva.

Brzy mi došlo, že je to plýtvání energií a znehybněla jsem. Patch ze mě nespustil oči. Byly černější než kdy předtím.

„Vsadím se, že se ti to líbí,“ řekla jsem.

„Sázíš na jistotu.“

Srdce mi klesalo níž a níž. „Prostě to udělej,“ vyzvala jsem ho.

„Mám tě zabít?“

Přikývla jsem. „Ale nejdřív chci vědět proč. Proč sis z šesti miliard lidí vybral zrovna mě?“

„Špatné geny.“

„To je všechno? To je celé vysvětlení?“

„Prozatím ano.“

„Prozatím?“ zvýšila jsem hlas. „Zbytek příběhu se dozvím, až ztratíš nervy a odděláš mě?“

„Neztratím nervy a neoddělám tě. Kdybych tě chtěl zabít před pěti minutami, před pěti minutami bys už byla mrtvá.“

Poznámku, že líp mě utěšit nemohl, jsem raději spolkla.

Prstem mi přejel po znamínku na zápěstí. Klamavý něžný dotyk mi způsobil ještě větší bolest.

„A co Dabria?“ zeptala jsem se těžce. „Je to samé, co ty, že? Oba jste… andělé.“ Při posledním slovu se mi zlomil hlas.

Patch ze mě lehce sklouzl, ale ruce mi stále držel. „Když tě pustím, vyslechneš si mě?“

Když mě pustí, vrhnu se ven z pokoje.

„Není snad jedno, jestli uteču? Prostě bys mě zatáhl zpátky.“

„Jo, ale nechci dělat scény.“

„Dabria je tvá přítelkyně?“ Hrudník se mi chrčivě zvedal a zase klesal. Ani nevím, jestli chci odpověď vůbec slyšet. Ne že by na tom záleželo. Patch mě chce zavraždit, je směšné se teď starat o jeho ostatní holky.

„Byla. Kdysi dávno, ještě předtím, než jsem propadl zlu.“ Nuceně se usmál, jako by to chtěl zlehčit. „A i to byla chyba.“

Posadil se na paty, pomaloučku mě pouštěl, čekal, jestli se začnu prát. Ležela jsem na matraci, ztěžka dýchala a opatrně se nadzvedla na loktech. Napočítala jsem do tří a pak se na něj vztekle vrhla.

Praštila jsem ho do hrudi, ale on se jen lehce zhoupl nazad, jinak nic. Tloukla jsem do něj pěstmi, až mě začaly bolet.

„Hotová?“ zeptal se.

„Ne!“ Zaryla jsem mu loket do stehna. „Co je s tebou? To nic necítíš?“

Vydrápala jsem se na nohy, balancovala na měkké matraci a vší silou ho kopla do žaludku.

„Dám ti ještě minutu,“ řekl, „aby ses vyzuřila. Pak jsem na řadě já.“ Těžko říct, co myslel tím „jsem na řadě“, ale já to zjišťovat nehodlala.

Skočila jsem z postele a hnala se ke dveřím. Patch vyletěl za mnou, zdvihl mě do vzduchu a praštil se mnou o zeď. Jeho nohy se po celé délce dotýkaly těch mých.

„Chci slyšet pravdu,“ řekla jsem, zahánějíc pláč. „Přišel jsi do školy, abys mě zabil? Chtěls mě zavraždit už od první chvíle.“

Na čelisti mu naskočila žíla. „Ano.“

Jednu slzu jsem neuhlídala a ta mi skanula po tváři. „Máš z toho radost, že jo? Přinutit mě, abych ti věřila, a pak si mě pěkně vychutnat.“ Měla bych být k smrti vystrašená a panikařit, ale já se místo toho zalykala zlostí. Měla bych udělat vše, co je v mých silách, abych mu unikla. A nejhorší bylo, že pořád nevěřím, že mě zabije. Ať dělám cokoliv, pořád mu slepě důvěřuju.

„Chápu, že se zlobíš…,“ začal Patch.

„Zlobím? Jsem rozervaná na cáry!“ zaječela jsem.

Chytil mě pod krkem, projelo mnou horko. Prsty mi jemně zatlačil na hrdlo a přinutil mě zaklonit hlavu. Jeho rty narazily na moje tak tvrdě, že ztlumily všechny nadávky, kterými jsem ho chtěla častovat. Jeho ruce mi sklouzly na ramena, pohladily paže a zastavily se na zádech. Roztřásla jsem se hrůzou a vzrušením. Pokusil se mě k sobě přitáhnout, ale já ho kousla do rtu.

Olízl si ho špičkou jazyka. „Tys mě kousla?“

„Tobě opravdu všechno připadá jako vtip?“

Znovu si jazykem přejel ret. „Všechno ne.“

„Co třeba?“

„Ty –“

Celá noc mi připadala jako na houpačce. Těžko se potýkat s někým tak lhostejným jako je Patch. Ne, ne lhostejným. Patch se každičkou, i tou nejposlednější buňkou svého těla dokonale ovládal.

V hlavě jsem zaslechla jeho hlas. Uvolni se. Věř mi.

„Proboha,“ vybuchla jsem. „Zas to děláš, co? Cpeš se mi do hlavy!“ Vzpomněla jsem si na článek o padlých andělech. „Umíš mi ukazovat víc než slova, viď? Můžeš mi ukazovat obrázky… hodně živé obrázky.“

Nepopřel to.

„Na Archandělovi,“ řekla jsem, konečně mi to došlo, „na Archandělovi ses mě pokusil zabít, že? Ale něco se zvrtlo. Tak jsi mě přiměl myslet si, že se mi vybil telefon a já nemohla zavolat Vee. Chtěl jsi mě zavraždit cestou domů? Vím, že máš schopnost ukazovat mi věci, které chceš, abych viděla!“

Patch si dával pozor, aby se nijak netvářil. „Můžu ti ukázat slova i obrazy, ale je na tobě, jestli jim uvěříš. Je to jako hádanka. Obrazy překryjí realitu a ty musíš poznat, které jsou skutečné.“

„Taková je moc andělů?“

Zavrtěl hlavou. „Je to moc padlých andělů. Ostatní andělé by ti nezasahovali do soukromí, ani kdyby mohli.“

Protože ostatní andělé jsou dobří. On ne.

Patch se dlaněmi opřel o zeď, každou po jedné straně mojí hlavy.

„To já přivedl trenéra na nápad s přesazováním, protože jsem se k tobě potřeboval dostat blíž. Přesvědčil jsem tě, že se ti vybil mobil, protože jsem tě chtěl odvézt domů. Předstíral jsem, že se mi dneska v noci pokazilo auto, protože se mi líbila myšlenka, že s tebou zůstanu sám. A ukázal jsem ti, jak padáš z Archanděla, protože jsem tě chtěl vystrašit.“

„Pokud mě chceš zabít, proč jsi mě nenechal spadnout až na zem?“ vyjela jsem na něj.

„Nedokázal jsem to. Málem jsem to udělal, ale v poslední chvíli jsem toho nechal. Jeli jsme k tobě domů a já vzal nůž. Chtěl jsem tě zabít,“ hlas mu zněžněl, „ale rozmyslel jsem si to.“

Zhluboka jsem se nadechla, ale do plic mi vklouzlo jen málo vzduchu.

„Nerozumím,“ řekla jsem. „Když jsem ti říkala, že zavraždili tátu, bylo ti to líto. Když jsme byli sami v domě, neublížil jsi mi. I na moji mámu jsi byl milý.“

„Milý,“ zopakoval Patch. „Nechci do toho zatahovat ostatní.“

Hlava se mi málem rozskočila, ve spáncích mi zběsile tepalo. Tenhle druh paniky jsem zažila už dřív. Potřebuju železo. Nebo mě Patch nutí, abych si to myslela.

Zaťala jsem zuby a zúžila oči. „Vypadni mi z hlavy! Hned!“

„Nic nedělám, Noro.“

Předklonila jsem se, přitiskla si dlaně na kolena a lapala po dechu.

„Děláš. Cítím to. Rozhodl ses, že mě udusíš?“

V uších mi zapraskalo a do výhledu se vkrádala černá mlha.

Snažila jsem se naplnit plíce, ale veškerý vzduch jako by zmizel. Svět se naklonil, i Patch v mých očích sklouzl ke straně. Chytila jsem se zdi, abych udržela rovnováhu. Čím zoufaleji jsem se pokoušela nadechnout, tím více se mi hrdlo zužovalo.

Patch se přiblížil a já se po něm vztekle ohnala. „Zmiz!“

Ramenem se opřel o zeď a se zájmem mě sledoval.

„Jdi – ode – mě!“ zajíkla jsem se.

Nešel.

„Nemůžu – dýchat!“ Dusila jsem se, jednou rukou drásala zeď, druhou se držela za hrdlo.

Najednou mě Patch zvedl a odnesl k židli na druhé straně místnosti.

„Dej si hlavu mezi kolena.“ Zatlačil mi na záda a já se sehnula.

S hlavou dole jsem zoufale lapala po dechu, abych do sebe dostala aspoň hlt vzduchu. Konečně mi pomalu, velmi pomalu, začal do plic proudit kyslík.

„Lepší?“ zeptal se Patch asi po minutě.

Přikývnutí.

„Máš s sebou ty pilulky?“

Zavrtění hlavou.

„Drž hlavu dole a zhluboka dýchej.“

Dělala jsem, co mi řekl, a drtivá pěst, která mi svírala hrudník, konečně povolila.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

„Pořád mi nevěříš?“

„Uvěřím, až mi dovolíš znovu se dotknout tvých jizev.“

Patch si mě dlouho a tiše prohlížel. „To není dobrý nápad.“

„Proč ne?“

„Neovlivním, co uvidíš.“

„O to tak nějak jde.“

S odpovědí si dal na čas. Promluvil klidně, v hlase ani stopa po nějakých emocích. „Víš, že jisté věci skrývám.“ Byla to spíš otázka než konstatování.

Věděla jsem, že v Patchově životě existuje spousta zavřených dveří a utajovaných skutečností. Nefandila jsem si, že by se mé osoby týkala byť jen polovina. Patch žil ještě úplně jiný život než ten, který sdílel se mnou. Nejednou jsem přemýšlela, jaký ten druhý život asi je. Vždycky jsem tušila, že čím méně vím, tím lépe pro mě.

Zachvěly se mi rty. „Dej mi důvod ti věřit.“

Patch se posadil na roh postele, matrace pod ním poklesla. Předklonil se, předloktími se opřel o kolena. Jizvy se přede mnou ukázaly v plné parádě, světlo svíčky na ně vrhalo strašidelné stíny. Svaly na zádech se mu stáhly, pak uvolnily.

„Tak dělej,“ řekl tiše. „Ale nezapomeň, že minulost se sice nemění, ale lidé ano.“

Přepadla mě nejistota. Vážně to chci udělat? Patch mě děsil. Hluboko uvnitř přece vím, že mě nezabije. Pokud by chtěl, už by to dávno udělal. Přeměřila jsem si ty příšerné jizvy. Mohla bych mu prostě věřit, je to jednodušší než se mu krást do vzpomínek. Bůhví, co tam najdu.

Ale pokud couvnu, Patch pozná, že se bojím. Otevíral jedny z těch zavřených dveří a to jen proto, že jsem ho požádala. Nemůžu po něm žádat tolik a pak si to prostě rozmyslet.

„Nezůstanu tam uvězněná napořád, že ne?“ zeptala jsem se.

Patch vyrazil krátký smích. „Ne.“

Sebrala jsem odvahu a sedla si za něj. Už podruhé za noc mé prsty přeběhly po zvrásněné jizvě. Pohltila mě šerá pěna, vsákla do sebe a světla kolem pohasla.