KAPITOLA

24

L

ežela jsem na zádech, tílko vlhké, ostrá tráva mě bodala do nahých paží jako drobounké čepele. Na obloze zářil srpek měsíce, zdálo se, že se výsměšně šklebí. Doléhal sem tlumený hřmot daleké bouřky, jinak bylo ticho.

Zamrkala jsem, abych se co nejrychleji přizpůsobila matnému světlu. Otočila jsem hlavu na stranu a před očima mi vyvstal obloukovitý tvar andělských křídel, jako by trčely rovnou z trávy.

Velmi pomalu jsem se nadzvedla. Zpoza křídel na mě zíraly dvě černé díry a já od nich nemohla odtrhnout oči, ten obrázek mi cosi připomínal. Pak mi to došlo. Hrůza mnou projela jako nabroušená dýka. Ležím tu vedle lidské kostry.

Plazila jsem se pryč, dokud jsem nenarazila na železný kovaný plot. Seber se, holka! Co se dělo předtím? Dotkla jsem se Patchových jizev. Takže ať je to kdekoliv, nacházím se někde v jeho vzpomínkách.

Kdosi zazpíval. Temnotou se nesl tichý, mužský hlas, připadal mi známý. Otočila jsem se jeho směrem a spatřila labyrint náhrobních kamenů, které trčely z mlhy jako dominová hra. Na jednom z nich seděl Patch. Přestože nebylo právě teplo, měl na sobě jen džíny a tmavomodré tričko.

„Dostaveníčko s mrtvými?“ zavolal jiný hlas. Hrubý, hluboký, irský. Rixon. Nedbale se opíral o náhrobek proti Patchovi a pozorně ho sledoval. Palcem si otřel ret.

„Nech mě hádat. Dostals nápad, že ovládneš mrtvého? Já ti nevím,“ potřásl hlavou, „ti červi v očích, a to nemluvím o ostatních dírách, nelechtá to, jak se furt takhle hemží?“

„A to je jeden z důvodů, proč tě trpím, Rixone, vždycky vidíš věci z té světlé stránky.“

„Dnešní nocí začíná Chešvan,“ řekl Rixon. „Proč se motáš okolo hřbitova?“

„Přemýšlím.“

„Přemýšlíš?“

„Proces, kdy se snažíš přinutit mozek, aby ze sebe vydal rozumné rozhodnutí.“

Koutky Rixonových úst poklesly. „Začínám se o tebe bát. Tak už polez, je čas. Chauncey Langeais a Barnabáš se už nemůžou dočkat. Brzy bude půlnoc. Mám ve městě vyhlídnutou jednu čičinku,“ zapředl jako spokojená kočka. „Vím, že máš radši zrzavý, ale mně se líbí bloncky a s jednou mám ještě nevyřízený účty, už delší dobu na mě dělá oči.“

Patch se nehýbal a Rixon vyjel: „Šplouchlo ti na maják? Jdeme. Chaunceyho přísaha. Chápou to tvoje ozubený kolečka? A co takhle. Jsi padlý anděl. Nic necítíš. Ale ode dneška jo. Chauncey ti daruje celý dva příští týdny. Nedobrovolně, připomínám,“ dodal se spikleneckým úšklebkem.

Patch na něj úkosem pohlédl. „Co víš o Knize Enochově?“

„Tolik, co každý jiný padlý: nula až nic.“

„Slyšel jsem, že je v ní jeden příběh o padlém andělu, který se stal člověkem.“

Rixon vybuchl smíchy. „Tobě totálně hráblo, chlape!“ Spojil dlaně a předváděl, jako že otvírá knížku. „Enochova kniha je pohádka před spaním. A docela dobrá. Pošle tě rovnou do říše snů.“

„Chci lidské tělo.“

„Užij si dva týdny v těle Nefila. Pololidské je lepší než nic. Chauncey si to nevybral, přísahal a musí kvůli tomu žít. Stejně jako loni. A rok předtím…“

„Dva týdny mi nestačí. Chci být člověk natrvalo.“ Patch probodl Rixona pohledem, jako by ho vyzýval, ať se zkusí posmívat.

Rixon si prohrábl vlasy. „Kniha Enochova je jedna velká lež. Nejsme lidé, ale padlí andělé. Nikdy jsme lidi nebyli a nikdy nebudem. Konec pohádky. A teď se vrať do normálního světa a ukaž mi, kudy do Portlandu.“ Zaklonil hlavu a pozoroval inkoustové nebe.

Patch seskočil z náhrobku. „Stanu se člověkem.“

„Jasně, kámo, to víš, že jo.“

„Kniha Enochova říká, že musím zabít svého nefilského služebníka. Stačí zabít Chaunceyho.“

„Ne, to neuděláš.“ V Rixonově hlase zazněla stopa netrpělivosti. „Ty ho ovládneš. Vezmeš si jeho tělo a použiješ ho pro vlastní potřeby. Nechci být škarohlíd, ale zabít ho nemůžeš. Nefilové neumírají, víš. To ti nedošlo? Když ho odděláš, nemůžeš ho ovládat.“

„Pokud ho zabiju, stanu se člověkem a nepotřebuju ho dál ovládat.“

Rixon obrátil oči ve stylu jako když hrách na stěnu hází a už mě z tebe bolí hlava.

„Pokud by existoval způsob, jak Nefily zabít, dávno bysme o něm věděli. Sorry, že ti kazím přemýšlivou chvilku, kámo, ale jestli co nejdřív nedostanu tu blonďatou kočku, usmaží se mi mozek a bouchne. A jiný části taky…“

„Dvě možnosti,“ přerušil ho Patch.

„Co?“

„Zachránit lidský život a stát se strážným, nebo zabít svého Nefila a stát se člověkem. Vyber si.“

„Další žvásty z Enochovy knihy?“

„Byla za mnou Dabria.“

Rixonovi se rozšířily zorničky a posměšně si odfrknul. „Tvoje pošahaná bejvalka? Co tu dole pohledává? Padla? Ufikli jí křidýlka, že jo.“

„Přišla mi říct, že když zachráním lidský život, dostanu křídla zpátky.“

Rixonovy oči se rozšířily ještě víc. „No, pokud jí věříš, jdi do toho, držím ti palce. Však co je špatnýho na tom být strážným. Celé dny se plazíš za nějakým živákem, chráníš ho od smrtelný újmy… může to být i sranda, podle toho, koho vyfasuješ.“

„Ale kdybys měl jinou šanci?“ ptal se Patch.

„No, záleží na tom, jestli ode mě chceš radu jako od alkoholickýho chcípáka nebo úplnýho blázna?“ Když se Patch nezasmál, zvážněl a pokračoval: „Nemáš žádnou jinou šanci. A hned ti řeknu proč. Knize Enochově nevěřím. Na tvým místě beru strážnýho. Sám bych o tom uvažoval, akorát nikoho, komu by akutně hrozila smrt, neznám.“

Zavládlo ticho. Patch se otřásl, jako by se zbavoval chmurných myšlenek.

„Kolik peněz zvládneme před půlnocí vydělat?“ zeptal se.

„V kartách, nebo boxu?“

„Kartách.“

Rixonovi zasvítily oči. „Copak to tady máme? Hodnýho chlapečka? Pojď sem, napravím ti kosti.“ Pověsil se Patchovi kolem krku a pokusil se mu zkroutit paže za zády, ale Patch ho popadl kolem pasu a praštil s ním do trávy, kde se začali mlátit hlava nehlava.

„Dobře, dobře!“ volal Rixon a zvedl ruce. „Jen proto, že ten natrženej ret necítím, se s ním nebudu promenádovat celou noc,“ zamrkal. „Na ženský tím dojem neudělám.“

„A monoklem jo?“

Rixon si prohmatal oko. „Tos neudělal!“ zaječel a rozmáchl se proti Patchovi pěstí.

Odtrhla jsem prsty od jizvy. Vzadu na krku mi naskočila husí kůže a srdce splašeně tlouklo. Patch se na mě díval, v očích nejistotu.

Takže logiku asi projednou vynechám. Možná nastala chvíle, kdy je třeba překročit hranice. Přestat hrát podle pravidel. Přijmout nemožné.

„Takže nejsi člověk,“ řekla jsem. „Opravdu jsi padlý anděl. Ten špatný.“

Poslední slova vykouzlila na Patchově tváři úsměv. „Myslíš, že jsem špatný?“

„Ovládáš těla… jiných lidí.“

Přijal to tak, že jednoduše přikývl.

„Chceš ovládnout i moje tělo?“

„S tvým tělem chci dělat fůru jiných věcí, ale ovládání mezi ně nepatří.“

„Co je špatného na těle, které máš?“

„Je jako sklo. Skutečné, ale jen zvenčí, odráží svět kolem mě. Vidíš mě a slyšíš, stejně jako já vidím a slyším tebe. Když se mě dotkneš, cítíš to. Ale já ne. Já tě necítím. Všechno, co se kolem mě odehrává, je za sklem. Dívám se zavřeným oknem. Jediná možnost, jak to sklo rozbít, je ovládnout lidské tělo.“

„Nebo částečně lidské.“

Patchova ústa se v koutcích stáhla. „Viděla jsi Chaunceyho, když ses mě dotkla?“ nadhodil.

„Slyšela jsem tě mluvit s Rixonem. Říkal, že každý rok na dva týdny během Chešvanu ovládneš jeho tělo. Taky říkal, že Chauncey není člověk. Je to Nefil.“ Poslední slova mi splynula ze rtů v tichém šepotu.

„Chauncey je kříženec mezi padlým andělem a člověkem. Je nesmrtelný jako anděl, ale vnímá jako člověk. Padlý, který touží zakusit lidské radosti, k tomu použije tělo Nefila.“

„Když nic necítíš, proč jsi mě líbal?“

Patch se prstem dotkl mé klíční kosti a sklouzl níž, zastavil se na mém srdci. Téměř se probilo až ven.

„Protože cítím tady, v srdci,“ zašeptal. „Emoce prožívat můžu.“ Zblízka mě sledoval. „Abych to upřesnil, o emoce jsme nepřišli.“

Nepanikař, kázala jsem si. Ale dýchala jsem rychle a mělce. „Chceš říct, že můžeš být šťastný nebo smutný nebo…“

„Toužit.“ Slabě se pousmál.

Pokračuj, přemlouvala jsem se v duchu. Nemáš čas zabývat se sama sebou. Na to budeš mít dost času potom, teď z něj musíš dostat co nejvíc informací.

„Proč jsi padl?“

Několik vteřin se na mě bez mrknutí díval. „Kvůli touze.“

Polkla jsem. „Touze po penězích?“

Patch si promnul čelist. Dělával to, když nechtěl dát najevo, na co právě myslí, a utajit, co se mu dralo na jazyk. Pousmál se.

„A jiné. Myslel jsem, že když padnu, stanu se člověkem. Andělé, kteří svedli Evu, byli zapuzeni na Zem a povídalo se, že ztratili křídla a stali se lidmi. Víš, to jejich svržení, to nebyla žádná velká ceremonie, které bychom se všichni účastnili. Všechno proběhlo potají. Netušil jsem, že jim urvali křídla nebo že jsou prokletí, musí bloudit po Zemi a hladovět po lidských tělech. O padlých andělech nikdo nic nevěděl. Připadalo mi logické, že prostě přijdu o křídla a stanu se člověkem. V té době jsem šílel po jedné lidské dívce a ten risk mi za to stál.“

„Dabria říkala, že když zachráníš člověka, můžeš získat křídla zpátky. Říkala, že bys pak byl strážný. To nechceš?“ Nechápala jsem, proč tak zarytě odmítá stát se strážným andělem.

„To není nic pro mě. Chci být člověk. Chci to víc než cokoliv jiného.“

„A co Dabria? Už nejste spolu, tak proč se stále potuluje kolem? Myslela jsem, že je obyčejný anděl. I ona se chce stát člověkem?“

Patch náhle ustrnul, svaly na paži mu ztuhly. „Dabria je pořád na Zemi?“

„Pracuje ve škole. Je to nová psycholožka, slečna Greenová.“ Zhoupl se mi žaludek. „Viděla jsem ji v tvých vzpomínkách a napadlo mě, že si najde práci poblíž tebe.“

„Co přesně ti řekla, když ses s ní setkala?“

„Ať se od tebe držím dál. Poukazovala na tvou temnou a nebezpečnou minulost,“ zarazila jsem se. „Něco je špatně, že jo?“ zeptala jsem se, po páteři mi přeběhlo zlověstné mrazení.

„Odvezu tě domů. Pak se půjdu podívat do školy, zkusím v jejích složkách najít něco užitečného. Rád bych věděl, co plánuje.“

Patch stáhl z postele prostěradlo a podal mi ho. „Zabal se do toho.“

Snažila jsem se poskládat rozházené myšlenky, ale šlo to ztuha. Náhle mi oschly rty. „Pořád tě miluje. Třeba mě chce dostat ze scény.“

Naše oči se setkaly.

„Taky mě to napadlo,“ řekl Patch.

Už hodnou chvíli mě otravovala jedna nepěkná myšlenka, tloukla mi zevnitř do lebky a snažila se upoutat mou pozornost. Prakticky na mě ječela, že Dabria může být ten chlápek v kukle. Člověk, kterého jsem srazila na silnici, byl muž, stejně jako Vee se domnívala, že i její útočník je muž, ale třeba nás obě podvedla…

Narychlo jsem si skočila do koupelny a Patch si zatím oblékl mokré triko.

„Půjdu pro auto,“ řekl. „Vrátím se asi za dvacet minut. Zatím tu počkej.“

KAPITOLA

25

Z

ajistila jsem za Patchem dveře řetízkem, přesunula pod ně židli a opěradlo zaklínila pod kliku. Ujistila jsem se, že jsou zamčená i okna. Dabriu sice těžko nějaké zámky zadrží a vlastně vůbec nevím, jestli po mně jde, ale cítila jsem se takhle bezpečněji. Chvíli jsem chodila po pokoji a pak zkusila telefon na nočním stolku. Zůstával hluchý.

Máma mě roztrhne jak hada.

Bez jejího vědomí jsem se vyplížila do Portlandu. A jak vysvětlím tu záležitost „šla jsem s Patchem do motelu“? Budu ráda, když nedostanu domácí vězení na celý příští rok. Ne. Budu ráda, když nedá výpověď a nezačne mě učit doma, než najde novou práci. Prodáme dům a já ztratím své jediné pojítko s tátou.

Asi za patnáct minut jsem vykoukla klíčovou dírkou, ale venku byla tma jako v hrobě. Odbarikádovala jsem dveře a zrovna, když jsem se chystala vyjít ven, oslnil mě záblesk světla. Otočila jsem se kolem dokola v očekávání, že uvidím Dabriu. Ale v pokoji ani noha, jen elektřina znovu naskočila.

S hlasitým klapnutím jsem otevřela dveře a vyšla do chodby. Prošlapaný, krvavě rudý koberec pokrývaly tmavé skvrny od bůhvíčeho a zdi někdo natřel univerzální neidentifikovatelnou barvou. Byla už celá oprýskaná a místy se odchlipovala.

Nade mnou ukazovala zelená směrovka k východu. Sledovala jsem ji dolů do haly a za roh. Džíp právě zabrzdil co nejblíž u vchodu a já vyběhla ven a naskočila na sedadlo spolujezdce.

Cestou domů nikde nesvítilo jediné světlo. Představila jsem si, jak máma zoufale jezdí po okolí a hledá mě, a z pocitu viny se mi zvedl žaludek. Déšť ustal, ale hustá mlha halila celé okolí, plazila se podél krajnic a věšela se po křovinách jako vánoční girlandy. Stromy kolem cesty rostly kvůli severním větrům podivně zkroucené a pokřivené. Všechny potemnělé domy působily nepřátelsky, ale naše usedlost se svými malými okénky, prudce zešikmenou střechou a polozborcenou verandou, obrostlou divokými ostružinami, vypadala, jako by v ní strašilo.

„Půjdu to omrknout,“ řekl Patch a vystoupil.

Mrazilo mě. „Myslíš, že je Dabria uvnitř?“

„Ne, ale radši to zkontroluju.“

Čekala jsem v autě, dokud se nevrátil.

„Všechno v pořádku,“ řekl. „Zajedu teď do školy, vrátím se, jen co prohledám její kancelář. Třeba tam zapomněla něco důležitého.“ Očividně na to moc nespoléhal.

Rozepnula jsem si pás a donutila nohy, aby mě donesly do domu. S rukou na klice jsem slyšela Patche odjíždět. Pod nohama mi vrzala stará prkna verandy a já se náhle cítila nesmírně osamělá.

Nechala jsem zhasnuto a plížila se domem, pokoj po pokoji, počínaje přízemím až nahoru. Patch už dům zkontroloval, ale ještě jedna prohlídka ničemu neuškodí. Ujistila jsem se, že se nikdo neplazí pod nábytkem, nehrbí se za záclonou nebo ve skříních. Pak jsem se převlékla do džín a černého svetru s výstřikem do V. Našla jsem náhradní telefon, který máma nechávala u lékárničky pod umyvadlem, a vytočila její číslo.

Vzala to po prvním zazvonění. „Haló? Noro? Jsi to ty? Kde jsi? Hrozně jsem se bála.“

Zhluboka jsem se nadechla a modlila se, abych našla správná slova a vykroutila se z toho.

„Poslyš, mami,“ začala jsem svým nejupřímnějším a nejponíženějším klasem.

„Cesta od Kaskády je celá zaplavená, uzavřeli ji. Musela jsem se vrátit a najmout si pokoj v Millikenově mlýně. Zkoušela jsem se dovolat domů, ale linky evidentně spadly. Volala jsem ti i na mobil, ale nebrala jsi to.“

„Počkej, tys byla celou dobu v Millikenově mlýně?“

„A kde jinde bych byla?“

Neslyšně jsem si oddechla a posadila se na kraj vany. Ta úleva byla přímo božská. „Opravdu nevím, proč jsem se ti nemohla dovolat.“

„A z jakého čísla teď voláš?“ ptala se máma. „Neznám ho.“

„Z náhradního mobilu.“

„Kde máš svůj?“

„Ztratila jsem ho.“

„Cože? Kde?“

Teď bude nejlepší lhát a hodit to na vlastní nešikovnost. Nechci ji stresovat a už vůbec nechci až do konce života dostat zaracha.

„Asi jsem ho někam strčila, ale časem se určitě najde.“ V kapse zabité ženské.

„Ozvu se, až zprovozní silnici,“ řekla.

Pak jsem zavolala Vee. Po pěti zazvoněních se ozvala hlasová schránka.

„Kde jsi?“ řekla jsem. „Zavolej mi zpátky na tohle číslo. OKAMŽITĚ!“ Zostra jsem zavěsila a strčila si telefon do kapsy. Doufám, že je v pořádku, ale spíš není. To neviditelné pouto, které nás spojovalo, mě už celé hodiny varovalo, že Vee je v nebezpečí. S každou uplynulou minutou ten pocit sílil a sílil.

V kuchyni na lince ležela krabička mých železitých pilulek. Vrhla jsem se po ní, spolkla dvě naráz a zapila je čokoládovým mlékem. Chviličku jsem stála, než se mi železo dostalo do oběhu a já se konečně zvolna a zhluboka nadechla. Zrovna, když jsem chtěla vrátit mléko do ledničky, jsem ji uviděla stát v chodbě mezi koupelnou a prádelnou.

Cosi studeného mi zalilo nohy a já si uvědomila, že jsem upustila mléko.

„Dabrio?“

Naklonila hlavu ke straně a zatvářila se lehce překvapeně. „Znáš moje jméno?“ Vteřinka ticha. „Aha, Patch.“

Couvala jsem zpátky ke dřezu, abych od ní byla co nejdál. Dnes měla vlasy rozcuchané, ne hladké a jemné, a ústa světlejší, hladovější. Oči ostřejší, kradla se do nich černota.

„Co chceš?“ vydechla jsem.

Rozesmála se a znělo to jako chřestění ledových kostek ve sklenici.

„Patche.“

„Ten tu není.“

Přikývla. „Já vím. Čekala jsem dole na cestě, dokud neodjel, pak jsem sem přišla. Chci ho, ale samozřejmě jsem tím nemyslela, že ho chci tady v domě.“

Nohy se mi roztřásly a pokoušely se o mě mdloby. Chytila jsem se linky, abych získala jakous takous oporu.

„Vím, že jsi mě během našich sezení špehovala.“

„To je všechno, co o mě víš?“ Její oči si našly ty moje. Vzpomněla jsem si na noc, kdy mě cosi sledovalo oknem.

„A špehovala jsi mě i tady,“ řekla jsem.

„Dnes jsem tu poprvé.“ Přejela prstem po hraně kuchyňského pultu a vyhoupla se na barovou stoličku. „Moc hezký domek.“

„Ráda ti osvěžím paměť,“ řekla jsem, snad nebojácně. „Dívala ses mi do ložnice, zatímco jsem spala.“

Její úsměv se rozšířil. „Ne, ale sledovala jsem tě při nákupech. Zaútočila jsem na tvou přítelkyni a nastražila jí do vzpomínek pastičku, aby si myslela, že to udělal Patch. Ne že bych přeháněla. On není právě neviňoučký plyšáček. Čím víc se ho budeš bát, tím líp pro mě.“

„Abych se od něj držela dál.“

„Ale ty ses nedržela. Pořád nám stojíš v cestě.“

„V cestě kam?“

„No tak, Noro. Pokud víš, kdo jsem, víš taky, jak věci chodí. Chci, aby získal křídla. On sem na Zemi nepatří. Patří mně. Udělal chybu a já ji hodlám napravit.“ Nepřipouštěla žádný kompromis. Sesedla ze židle a blížila se ke mně.

Couvala jsem až do rohu, abych mezi námi udržela vzdálenost. Mozek se mi doslova smažil. Musím ji nějak rozptýlit. Nebo utéct. Žiju v tomhle domě už šestnáct let, znám ho od podlahy po strop. Znám každičký kout, vím, kde se nejlíp schovat. Potřebuju plán. Nějaké osvícení Ducha svatého, polibek múzy, něco brilantního, jinak je po mně. Zády jsem narazila do zdi.

„Dokud jsi naživu, Patch se ke mně nikdy nevrátí,“ pravila Dabria.

„Řekla bych, že jeho city ke mně trochu přeceňuješ.“ Zapřu náš vztah. To je dobrý nápad. Dabriu žene vpřed její touha ovládat a vlastnit.

Po tváři jí přeběhl nevěřícný úsměv. „Myslíš tyhle city? Celou dobu sis myslela… ty sis myslela…“ propukla v šílený smích. „Nezůstává, že by tě miloval, ty huso. Chce tě zabít!“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nezabije mě.“

Dabriin úsměv byl ostřejší než nabroušený nůž. „Pokud tomuhle věříš, pak jsi jen další holka, kterou svedl, aby dostal, co chce.

Má na to talent,“ dodala kousavě. „Koneckonců, tvoje jméno ze mě taky vylákal. Patchovi na to stačí jeden něžný dotyk. Propadla jsem mu a prozradila, že si pro tebe jde smrt.“

Ano, to vím. Slyšela jsem ten rozhovor v Patchových vzpomínkách.

„Tobě právě dělá to samé,“ pokračovala. „Zrada bolí, není-liž pravda?“

Vrtěla jsem hlavou. „Ne…“

„Použije tě coby oběť!“ vybuchla. „Vidíš tu značku?“ Ukázala na mé zápěstí. „To znamená, že jsi žena, potomek Nefiliho! A nejen tak nějakého, ale Chaunceyho Langeaise, Patchova otroka!“

Mrkla jsem na jizvu a srdce mi vynechalo. Věřila jsem jí. Mluví pravdu.

„Existuje svatá kniha, Kniha Enochova,“ řekla. „Je v ní příběh o padlém andělovi, který zabije svého nefilského poddaného tím, že obětuje jeho dceru. Myslíš, že tě Patch nezabije? A víš taky, po čem touží ze všeho nejvíc? Jakmile tě obětuje, stane se člověkem. Získá všechno, co chce. Nevrátí se ke mně!“

Z dřevěného špalku vytrhla veliký nůž.

„Proto se tě musím zbavit. Ať tak či tak, ve své předtuše jsem se nemýlila. Smrt si pro tebe jde.“

„Patch se brzy vrátí,“ koktala jsem, přemáhajíc nevolnost. „Nechceš si o tom promluvit přímo s ním?“

„Bude to rychlé,“ slibovala. „Jsem Anděl smrti, odvádím duše do posmrtného života. Až to dokončím, provedu tvou duši závojem. Nemáš se čeho bát.“

Chtěla jsem ječet, ale z hrdla mi nevyšla ani hláska. Ustupovala jsem podél stěny, dokud se mezi námi neocitl kuchyňský stůl.

„Když jsi anděl, kde máš křídla?“

„Žádné otázky.“ Svou netrpělivost už dávala jasně najevo a zkracovala vzdálenost mezi námi.

„Jak dlouho tu jsi?“ drmolila jsem. „Už pár měsíců, že? Nevšimnou si ostatní andělé, že jsi zmizela?“

„Už ani krok!“ vyštěkla a pozvedla nůž. Na lesklé čepeli se odráželo světlo.

„Nepřiděláváš si kvůli Patchovi trochu moc problémů?“ Ráda bych mluvila klidně, bez známky paniky, ale nešlo to. „Překvapuje mě, žes ho nezačala nesnášet, když tě takhle zneužil. Proč chceš, aby znovu získal křídla? Neměla bys být po tom všem, co ti udělal, šťastná, že padl?“

„Opustil mě kvůli bezcenné lidské couře!“ prskla, oči ledově modré.

„Neopustil tě. Ne doopravdy. Padl…“

„Padl, protože chtěl být člověkem stejně jako ona! Měl… měl přece mě!“ Bláznivě se zachechtala, ale zlost ani smutek tím nezakryla. „Nejdřív jsem byla zraněná a vzteklá, ale udělala jsem vše proto, abych mu odpustila. A pak, když archandělé zjistili, že vážně plánuje stát se člověkem, poslali mě sem dolů, abych mu to rozmluvila. Přísahala jsem si, že mu nepodlehnu, už ne, ale jak to nakonec dopadlo?“

„Dabrio,“ začala jsem tiše.

„Ani ho nezajímalo, že ta dívka je stvořená z prachu a popela. Všichni jste sobečtí a špinaví. Jste jako divoká zvířata, nevíte, co se patří. V jednom momentě na vrcholu štěstí, v druhém na pokraji zoufalství. Ubozí! Po tomhle přece žádný z andělů nemůže toužit!“ Prudce rozhodila ruce, zvedla si je k tváři a utírala slzy. „Podívej se na mě! Sotva se ovládám. Jsem tu dole už moc dlouho, pošpiněná tím vaším lidským svinstvem!“

Já se otočila a vrhla se ven z kuchyně. Cestou jsem kopla do židle a shodila ji Dabrie do cesty. Pádila jsem dolů chodbou, i když jsem věděla, že se ženu do pasti. Dům má dva východy – hlavní dveře, ke kterým se Dabria dostane dřív než já, když půjde přes obývák, a zadní dveře v jídelně, které blokovala. Cosi mě udeřilo do zad a já se poroučela k zemi. Klouzala jsem chodbou a zůstala ležet na břiše. Převrátila jsem se.

Dabria se vznášela ve vzduchu pár centimetrů nade mnou, kůže i vlasy ji plály oslepující bledou září, nůž namířený na mě.

Nepřemýšlela jsem a vší silou kopla. Prohnula jsem se vzhůru, zapřená o druhou nohu a zamířila na její paži. Nůž jí vyletěl z ruky. Dostala jsem nohy zpátky pod sebe, zrovna když Dabria prstem namířila na lampičku na stolku a prudkým kývnutím ji poslala přímo na mě.

Odkulila jsem se stranou, pode mnou křupaly skleněné střepy, jak se lampa roztříštila o podlahu.

„Ty!“ zaječela Dabria a křesílko v předsíni sklouzlo ke dveřím, zablokovalo mi východ.

Sápala jsem se do prvního patra, schody brala po dvou, přitahovala se k zábradlí. Dabria se mi jen smála a vtom se zábradlí prolomilo a zřítilo dolů do haly. Zhoupla jsem se zpátky a balancovala na hraně schodiště. Bez opory jsem se vyšplhala do posledních schodů a nahoře vletěla do máminy ložnice. Francouzské dveře za mnou práskly.

Vrhla jsem se kolem krbu k oknům a shlédla dvě patra dolů. Přesně pod okny stály tři těžké kamenné květináče a keříky v nich už od podzimu holé a bez listí. Skok dolů bych určitě nepřežila.

„Otevři!“ přikázala Dabria dveřím. Rozlomený zámek bolestivě zarachotil. Čas vypršel.

Skrčila jsem se pod krbovou římsu a vyšplhala se dovnitř. Sotva jsem stačila zvednout nohy a zapřít je o stěnu komína, dveře se rozletěly a třískly o zeď. Slyšela jsem Dabriu, jak jde k oknu.

„Noro!“ zavolala svým jemným, mrazivým hláskem. „Vím, že jsi blízko. Cítím tě. Neutečeš, neschováš se. Spálím tenhle dům od sklepa až po půdu, abych tě našla!

Zapálím i celé okolí. Živá mi neunikneš.“

Venkovní prostor osvětlil zlatavý záblesk, následovaný hučením ohně. Plameny a stíny se zmítaly a proplétaly v zuřivém tanci. Oheň praskal a požíral, na co přišel… nábytek, dřevěnou podlahu…

Držela jsem se vnitřku komína jako klíště. Srdce mi bušilo, pot se ze mě jen lil. Několikrát jsem se nadechla, pomalu a zvolna, abych uvolnila pálivou bolest v napjatých svalech na nohou. Patch říkal, že jede do školy. Za jak dlouho se asi vrátí?

Netušila jsem, jestli je Dabria ještě v místnosti, ale pokud ihned nevypadnu, zůstanu tu uvězněná. Spustila jsem dolů jednu nohu, pak i druhou a vyplížila se zpod římsy. Dabria nebyla nikde v dohledu, ale plameny olizovaly zdi a pro kouř se nedalo dýchat.

Vběhla jsem do chodby, ale jít po schodech jsem se neodvážila. Dabria určitě čeká, že zkusím utéct jedním z východů. Ve svém pokoji jsem otevřela okno. Tři stromy byly dost blízko a dost silné, abych na ně mohla přelézt a sešplhat. Možná se Dabrii ztratím v mlze okolo domu. Nejbližší sousedé bydlí asi kilometr odsud, když celou dobu rychle poběžím, zvládnu to za sedm minut. Přehoupla jsem jednu nohu přes parapet, když vtom v chodbě zaskřípěly kroky.

Potichoučku jsem se zavřela do skříně a vytočila 911.

„Někdo je v mém domě a snaží se mě zabít,“ zašeptala jsem operátorce.

Sotva jsem jí stačila nadiktovat adresu a dveře do pokoje se rozlétly. Ztuhla jsem jako solný sloup.

Skrz lamely skříně jsem sledovala, jak místností prochází stínová postava. V šeru a ze špatného úhlu se nedal rozeznat jediný detail. Postava otevřela okno a zírala ven. Dotkla se ponožek a spodního prádla v otevřené zásuvce, z komody sebrala stříbrný hřeben, chvíli se na něj dívala a pak jej položila zpátky. Otočila se tváří ke skříni a já poznala, že jsem v průšvihu.

Šátrala jsem kolem sebe, snažila se nahmátnout cokoliv, čím bych se mohla bránit. Ramenem jsem strčila do krabic od bot a ty se s lomozem sesypaly. V duchu jsem si nadávala. Kroky se blížily.

Jak se dveře skříně otevřely, mrštila jsem po útočníkovi botou a okamžitě hmátla po další.

Patch tiše zaklel, třetí botu mi vytrhnul z ruky a hodil ji za sebe. Vytáhl mě ze skříně a postavil na nohy. Předtím, než můj mozek stačil pobrat, že je to on a ne Dabria, mě objal a pevně k sobě přitiskl.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal mi do ucha.

„Je tu Dabria,“ vzlykala jsem, do očí se mi draly slzy. Kolena se třásla a na nohou mě držely jen jeho paže. „Zapaluje dům.“

Patch mi vtiskl do dlaně svazeček klíčů. „Auto mám na ulici. Běž dovnitř, zamkni se tam, jeď do Delf a počkej tam na mě.“ Vzal mě za bradu a zaklonil mi hlavu. Na rty mi vtiskl krátký polibek a já se zachvěla.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se.

„Postarám se o Dabriu.“

„Jak?“

Jeho pohled říkal: Vážně to chceš vědět?

Pak vyhlédl z okna. „Zavolala jsi policii?“

„Myslela jsem, že jsi Dabria.“

To už byl Patch na půli cesty ke dveřím, „jdu za Dabriou. Ty jeď do Delf a počkej tam na mě.“

„A co požár?“

„Ten vyřeší policie.“

Sevřela jsem klíčky v pěsti. Co teď? Mozek jako by se mi rozdělil na dvě poloviny. Chtěla jsem se dostat co nejdál od domu a od Dabrie, ale na druhou stranu, proč mám jet zrovna do Delf? Je neděle po deváté večer. Delfy jsou zavřené. Co budu dělat v opuštěném lunaparku?

A ještě jednu věc jsem nemohla vyhnat z hlavy. Dabria řekla, že mě Patch obětuje, aby se stal člověkem. Neřekla to lehkovážně, ani aby se mi dostala pod kůži. Neměla důvod mě strašit. Její slova byla studená a vážná. Vážná natolik, aby jí stálo za to zabít mě dřív, než to udělá Patch.

Džíp jsem našla na ulici, přesně jak Patch řekl. Otočila jsem klíčkem v zapalování a rozjela se dolů po Hawthorne. Volat Vee na mobil mi přišlo zbytečné, tak jsem vytočila číslo k ní domů.

„Dobrý večer, paní Skyová,“ pozdravila jsem, jako by se nic nedělo. „Je doma Vee?“

„Ahoj, Noro. Odešla před pár hodinami. Povídala něco o večírku v Portlandu, myslela jsem, že jde s tebou.“

„No, nějak jsme se rozdělily,“ lhala jsem. „Říkala vám, kam půjde po tom večírku?“

„Uvažovala, že půjde do kina. A nebere telefon, takže je asi v tom kině. Stalo se něco?“

Nechtěla jsem ji děsit, ale na druhou stranu jí nehodlám lhát, že je všechno v pořádku. Protože v pořádku není zhola nic. Když jsem Vee slyšela naposledy, byla s Elliotem. A teď nezvedá mobil.

„Nemyslím,“ řekla jsem. „Pojedu se po ní podívat, začnu kinem. Můžete prohledat promenádu?“