KAPITOLA

26

V

 neděli večer a navíc před jarními prázdninami bylo kino nabité k prasknutí. Zařadila jsem se do fronty na lístky a neustále se rozhlížela, jestli mě někdo nesleduje. Nikde nic podezřelého a všude plno lidí, to je dobrý úkryt. Patch se o Dabriu postará a nemám se čeho bát, ale ostražitost ještě nikomu neublížila.

Dabria teď pro mě samozřejmě nepředstavuje největší problém. Dřív nebo později Patch zjistí, že jsem nejela do Delf.

Soudě podle předchozích zkušeností to zjistí spíš dřív než později. O tom si iluze nedělám. Najde mě. A pak budu muset čelit otázce, které se tak šíleně bojím. Nebo ne, vlastně se bojím spíš odpovědi na ni. Dabria do mě zasela stín pochyb, když mi vylíčila, co všechno je Patch schopen pro lidské tělo udělat.

Přistoupila jsem k výdejnímu okénku. O půl desáté se začínalo promítat.

„Jeden na Oběť,“ požádala jsem bez přemýšlení a vzápětí se té ironii ušklíbla. Radši se tím nebudu dál zabývat, sáhla jsem do kapsy a vysypala na pult hrst drobných bankovek a mincí. Bože dej, aby to stačilo.

„Božee,“ zaúpěla pokladní a zírala, jak se jí drobáky rozkutálely po pultu. Znám ji ze školy. Je starší a jmenuje se Kaylie nebo Kylie. „Pěkně děkuju,“ řekla. „Lidi ve frontě určitě taky děkujou.“

Všichni za mnou vrčeli a nadávali.

„Vybrala jsem prasátko,“ odsekla jsem sarkasticky.

„Bez legrace, je to všechno?“ ptala se s povzdechem a řadila mince do příslušných kasiček, čtvrťáky, deseťáky, pěťáky a centy.

„Jistě.“

„Za tuhle práci nedostávám dost zaplaceno.“ Zavřela pokladnu a podala mi přes okénko lístek.

„Víš, co jsou kreditky? Jestli ne, tak si to dopříště zjisti.“

Sebrala jsem lístek. „Neviděla jsi tu dnes večer náhodou Vee Skyovou?“

„Bee jakou?“

„Vee Skyovou, je z druháku. Měla by tu být s Elliotem Saundersem.“

Kaylie nebo Kylie obrátila oči v sloup. „Vypadám snad, že se tu nudím? Že mám čas jen tak zírat a pamatovat si všechny, co prošli kolem?“

„Kašli na to,“ mávla jsem rukou a spěchala ke vchodu.

Coldwaterské kino má dva sály rozdělené dlouhým pultem. Jakmile mi uvaděč natrhnul lístek, strčila jsem do dveří sálu číslo dvě a vnořila se do temnoty. Film už začal.

Sál byl skoro plný, až na pár volných sedaček. Protáhla jsem se uličkou dolů a hledala Vee. Na konci uličky jsem se otočila a prošla pod plátnem. Tváře zahalené stínem se daly těžko rozeznat, ale byla jsem si poměrně jistá, že Vee mezi nimi není.

Vyšla jsem ze sálu a zamířila do toho druhého. Tam tolik diváků nesedělo. Prošla jsem další okružní kolečko, ale po Vee jsem nenašla ani stopy. Posadila jsem se a snažila se urovnat si myšlenky.

Celá dnešní noc mi připadala, jako bych se propadla do temné pohádky, z níž nevedla cesta ven. Do pohádky plné padlých andělů, pololidských zrůd a rituálních vražd. Prstem jsem si promnula znaménko na zápěstí. Radši ani nemyslet na to, že bych měla být potomkem Nefiliho.

Vytáhla jsem z kapsy náhradní mobil a zkontrolovala, jestli nemám zmeškaný hovor. Nic. Když jsem ho vracela zpátky, objevila se přede mnou krabice popkornu.

„Hladová?“ zeptal se hlas za mými zády. Hlas tichý a nikterak potěšený. Pokusila jsem se zklidnit dech.

„Postav se a jdi ven,“ řekl Patch. „Půjdu těsně za tebou.“

Ani to se mnou nehnulo.

„Jdi ven,“ opakoval. „Promluvíme si.“

„Například o tom, že mě obětuješ, abys získal lidské tělo?“ optala jsem se mírně, ale žaludek jsem měla jako nalitý olovem.

„To je sladké, že si myslíš, že je to pravda.“

„Nemyslím si to.“ Tak trochu. Ale na druhou stranu, pokud mě chce opravdu zabít, proč to neudělal už dávno?

„Pšššt!“ syčel kluk vedle mě.

Patch se nedal. „Pojď ven nebo tě vynesu.“

Prudce jsem se otočila. „Cože?“

„Pšššt!“

„To řekni jemu,“ ukázala jsem na Patche.

Mladík zvrátil krk dozadu. „Poslouchej,“ oznámil, „pokud nezavřeš zobák, zavolám ochranku.“

„Bezva, zavolej ochranku. Pověz jim, aby ho vyvedli,“ kývla jsem na Patche. „Pověz jim, že mě chce zabít.“

„Já tě chci taky zabít,“ syčela mladíkova přítelkyně, která se přes něj nahýbala, abych ji náhodou nepřeslechla.

„Kdo tě chce zabít?“ ptal se kluk. Pořád se ohlížel dozadu přes rameno, ale tvářil se zmateně.

„Nikdo tam není,“ oznámila mi jeho přítelkyně.

„Čachruješ jim v mozcích, aby tě neviděli, co?“ vybafla jsem na Patche. Přestože jsem jeho mocí pohrdala, vzbuzovala ve mně úctu. Patch se hořce usmál.

„Prokrista!“ Dívka rozhodila rukama. Rozzuřeně se obrátila na svého přítele a zamávala na něj řasami. „Dělej něco!“

„Hele, sklapni už,“ řekl mi mladík. Ukázal na plátno. „Koukej na film. Na, vezmi si moji kolu.“

Vystoupila jsem do uličky. Patch šel těsně za mnou, nepříjemně blízko, ale nedotkl se mě. Zůstal tak celou cestu ze sálu. Za paži mě popadl až venku a vlekl přes foyer na dámské toalety.

„Co máš pořád s dámskýma záchodama?“ vyjekla jsem.

Dveřmi mě takřka prohodil, zamkl a opřel se o ně. Očima mě doslova hltal. Tvářil se, jako by ze mě chtěl vytřást duši.

Zacouvala jsem k umyvadlům a prsty sevřela hranu pultu. „Jsi naštvaný, protože jsem nejela do Delf.“ Pokrčila jsem ramenem. „Proč zrovna do Delf, Patchi? Je skoro půlnoc a navíc neděle. Delfy jsou zavřené. Máš nějaký zvláštní důvod, proč jsi mě chtěl dostat do temného, opuštěného lunaparku?“

Přiblížil se, až stál dost blízko, abych mu pod kšiltovkou viděla černé oči.

„Dabria řekla, že abys získal lidské tělo, musíš mě obětovat.“

Patch zůstal chvíli zticha. „Myslíš, že bych to udělal?“

Polkla jsem. „Takže je to pravda?“

Naše oči se setkaly. „Musí to být úmyslná oběť, prosté zabití nestačí.“

„Jsi jediný, kdo mi to může udělat?“

„Ne, ale asi jsem jediný, kdo o tom ví a kdo by se o to pokusil. Proto jsem nastoupil do školy. Musel jsem se k tobě dostat blíž. Potřeboval jsem tě. To je důvod, proč jsem ti vstoupil do života.“

„Dabria taky říkala, že ses zamiloval do lidské dívky.“ Jako ledové ostří mnou prolétl osten žárlivosti a já se za to z duše nenáviděla. Ale teď se nejedná o mě, teď jde o Patche. „Co se stalo?“

Strašně jsem toužila, aby Patch dal nějak najevo, na co myslí, ale černé oči zůstaly chladné, veškeré city skryté.

„Zestárla a zemřela.“

„To pro tebe muselo být těžké,“ vypadlo ze mě.

Pár vteřin mlčel, než odpověděl. Promluvil tak tiše, že jsem se zachvěla. „Pokud to chceš slyšet od začátku, klidně. Řeknu ti všechno. Kdo jsem a co jsem udělal. Do posledního detailu. Řeknu ti všechno, ale musíš se ptát, musíš to chtít. Uvidíš, kdo jsem byl a kdo jsem teď. Nejsem dobrý,“ pravil a probodával mě pohledem, který do sebe pohlcoval veškeré světlo, ale žádné nevyzařoval, „ale býval jsem horší.“

Ignorovala jsem vlastní žaludek, který se pokoušel o kotrmelce, a řekla jsem: „Povídej.“

„Poprvé jsem ji uviděl ještě jako anděl. Touha, kterou jsem v tom okamžiku pocítil, mě ovládla. Zešílel jsem. Nic jsem o ní nevěděl, ale udělal bych cokoliv, abych se dostal do její blízkosti. Nějakou dobu jsem ji sledoval a pak mě napadlo, že kdybych sestoupil na Zem a ovládl lidské tělo, zavrhli by mě a já bych se stal člověkem. Jenže o Chešvanu jsem tehdy nic nevěděl. Sestoupil jsem jedné srpnové noci, ale nepodařilo se mi nikoho ovládnout. Cestou zpátky na nebesa mě zastavila jednotka Andělů msty a urvali mi křídla. Svrhli mě z oblohy. A celé se to pokazilo. Díval jsem se na lidi, ale v jejich tělech jsem cítil jen neukojitelnou touhu. Přišel jsem o všechny své síly a zbyla ze mě slabá, ubohá nicka. Došlo mi, že jsem se zatratil sám, z vlastní vůle. Nenáviděl jsem se za to. Měl jsem dojem, že jsem své síly zahodil naprosto zbytečně.“ Jeho pohled se soustředil přímo na mě a já si připadala jako průsvitná. „Ale kdybych nepadl, nepotkal bych tebe.“

Už tak dost rozbouřené city mi v hrudi vzplály, jako bych se měla udusit. Skousla jsem rty, abych zadržela slzy a odvrátila se stranou.

„Dabria řekla, že ta jizva, co mám na ruce, znamená, že jsem příbuzná s Chaunceyem. Je to pravda?“

„Opravdu chceš znát odpověď?“

Nevím. Celý svět mi připadal jako vtip a tohle měl být poslední hřebík do rakve. Nejsem Nora Greyová, obyčejná dívka. Jsem příbuzná s někým, kdo ani není člověk. A mé srdce šílí po jiné nelidské bytosti. Po temném andělovi.

„Z otcovy nebo matčiny strany?“ zeptala jsem se alespoň.

„Z otcovy.“

„A kde je Chauncey teď?“ Přestože jsme pokrevně spříznění, radši ať žije někde hodně daleko. Dost daleko na to, aby se pouto mezi námi zdálo neskutečné a já mohla předstírat, že neexistuje.

Patch se špičkami bot dotkl mých tenisek. „Nezabiju tě, Noro. Nezabíjím lidi, kteří jsou pro mě důležití, a ty jsi na seznamu na nejvyšší příčce.“

Srdce mi nervózně poskočilo. Dlaněmi jsem mu zatlačila na břicho, tak pevné, že stejně dobře můžu tlačit i do skály. Snažila jsem se mezi námi udržet bezpečnou vzdálenost, ale k čemu to? Před ním by mě neuchránil ani elektrický plot.

„Lezeš mi do osobního prostoru,“ řekla jsem a couvla ještě o kousíček vzad.

Patch se sotva znatelně pousmál. „Lezu ti do osobního prostoru? Nepíšeme písemku, Noro.“

Strčila jsem si pramen vlasů za ucho a ukročila, až jsem bokem narazila do umyvadla.

„Utiskuješ mě. Potřebuju… víc prostoru.“ Hlavně potřebuju jasnou bránicí a silnou vůli. Chci se schovat do klece, protože v Patchově blízkosti nemůžu věřit ani sama sobě. Měla bych utéct, ale… zároveň vím, že to nedokážu. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že zůstávám, protože potřebuju odpovědi, ale to nebyl jediný důvod. Na ten druhý jsem se neodvažovala ani pomyslet. City. Zbytečné se s nimi rvát.

„Co ještě mi tajíš?“ zeptala jsem se.

„Spoustu věcí.“

Moje útroby si hrály na akrobaty. „Třeba?“

„Třeba to, jak mi zrovna je, když jsem tu s tebou zamčený.“ Jednou rukou se opřel o zrcadlo za mnou a naklonil se ke mně. „Máš vůbec tušení, co se mnou provádíš?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. A tohle není dobrý nápad, není to rozumné.“

„Co je rozumné je docela široký pojem,“ zamumlal. „Pořád ještě jsme v bezpečné zóně.“

Ta rozvážná půlka mysli na mě křičela, ať běžím jako o život. Naneštěstí mi vřela krev a v uších hučelo a já neslyšela. Zjevně jsem vůbec neuvažovala.

„Některé věci jsou rozumné. Jiné jsou rozumné jen v určitých situacích,“ pokračoval Patch. „Jiné ve většině případů. Nebo jen občas.“

„Nech toho.“ Nasála jsem vzduch. Tři, možná čtyři metry ode mě visel na zdi požární alarm. Pokud budu rychlá, přeběhnu pokoj a zmáčknu ho, než mě Patch zastaví. Přižene se sem ochranka. Budu v bezpečí. To přece chci… nebo ne?

„To není dobrý nápad,“ řekl Patch a jemně potřásl hlavou.

I tak jsem se k tomu alarmu rozběhla. Prsty se mi sevřely na páce a já zatáhla směrem dolů. Jenže páka se ani nehnula. Mohla jsem se přetrhnout, ale nepohnula se ani o centimetr. Pak jsem si uvědomila Patchovu přítomnost ve své hlavě a poznala, že se mnou zase hraje ty svoje hry.

Otočila jsem se k němu. „Vypadni mi z hlavy!“ Vrhla jsem se zpátky a tvrdě ho uhodila do hrudi. Patch ustoupil, aby to ustál.

„Za co?“ zeptal se.

„Za celou noc.“ Za to, že po tobě šílím, přestože vím, že je to špatné. Za to, že jsi nejhorší z nejhorších. Byl tak zlý, že se z druhé strany skoro blížil k dobru, a to mě nanejvýš mátlo.

Lákalo mě praštit ho do sanice, ale on mě popadl za ramena a přirazil ke zdi. Mezi námi zůstal jen úzký proužek prázdného místa a Patch eliminoval i ten.

„Buďme k sobě upřímní, Noro. Máš to se mnou špatné.“ Oči měl hlubší než obvykle. „A já to mám špatné s tebou.“ Pevně mě sevřel a přitiskl svá ústa na mé. Vlastně se na mě netiskl jen ústy. Naše těla se dotýkala hned na několika strategických místech a to mi sebralo veškerou vůli se od něj odtrhnout.

Nakonec se mi to aspoň zčásti povedlo. „Ještě jsem neskončila. Co se stalo s Dabriou?“

„Postaral jsem se o ni.“

„Co tím přesně myslíš?“

„Věděla, že když se tě pokusí zabít, ztratí křídla. Andělé pomsty by jí je sebrali při návratu na nebesa. Dřív nebo později by k tomu došlo, já to jen urychlil.“

„Tys jí… tys jí utrhl křídla?“

„Už se jí rozpadala… peří měla polámané a nemocné. Kdyby zůstala na Zemi ještě chvíli, každý padlý anděl by to bral jako znamení, že je padlá. Pokud bych to neudělal já, utrhl by jí je někdo jiný.“

Vyhnula jsem se jeho dalšímu útoku. „Zkusí se mi znovu plést do života?“

„Těžko říct.“

Jako blesk mě chytil za lem svetříku a přivinul mě k sobě. Klouby prstů mi přejel po kůži na břiše. Projelo mnou horko i mráz zároveň.

„Můžeš si ji pak podat, andílku,“ řekl. „Viděl jsem vás v akci obě a sázím na tebe. Nepotřebuješ mě, abys ji zpacifikovala.“

„K čemu tě vůbec potřebuju?“

Rozesmál se, ne náhle, spíš s jemným podtónem touhy. Oči ztratily své ostří a soustředily se jen a jen na mě. Úsměv se podobal liščímu, ale byl… něžnější. V břiše mi cosi bláznivě tancovalo a klesalo to níž a níž.

„Je zamčeno,“ pokračoval Patch. „Máme tu ještě nějaké nevyřešené záležitosti.“

Svou rozumnou část jsem úplně zapudila. Zadusila. Sklouzla jsem mu rukama po hrudi a ovinula mu je kolem krku.

Patch mě zvedl a obtočil si mé nohy kolem pasu. Prudce jsem přitiskla své rty na jeho. Prostoupilo mě blaho, rty měl na mých, ruce na mém těle, kůže napjatá k prasknutí…

V kapse mi zazvonil telefon, řinčel jako o život. Odtrhla jsem se od Patche a těžce dýchala. Mobil řval a řval.

„Hlasovka,“ zachrčel Patch.

Ne, tohle je důležité, musím to zvednout. Nemohla jsem se rozpomenout proč; Patchův polibek mě přinutil zapomenout na všechny starosti. Vyprostila jsem se z objetí a odvrátila se, aby neviděl, co se mnou ten desetisekundový polibek provedl. V nitru jsem doslova vřískala blahem.

„Haló?“ vzala jsem hovor a odolávala pokušení otřít si rty.

„Zlato!“ ozvala se Vee. Přes špatný signál a rušivé šumy jsem ji sotva slyšela. „Kde jsi?“

„Kde jsi ty? Pořád s Elliotem a Julesem?“ Volnou rukou jsem si přikryla druhé ucho, abych lépe slyšela.

„Jsem ve škole. Vloupali jsme se dovnitř,“ hlásila rozverně, zjevně nadšená. „Chceme tu hrát na schovku, ale nemáme dost lidí. Takže… nenapadá tě nějaký čtvrtý člen do týmu?“

V pozadí zaznělo jakési mumlání.

„Elliot navrhuje, abys přišla, budeš hrát s ním… počkej… cože?“ houkla Vee dozadu. Pak se sluchátka chopil Elliot.

„Noro? Přijď si s námi zahrát. Mám tu výhled na prima strom, Veeino jméno by se na něm skvěle vyjímalo.“

Krve by se ve mně nedořezal.

„Haló?“ zaječela jsem. „Elliote? Vee? Jste tam?“

Ale spojení utichlo.

KAPITOLA

27

„K

do to byl?“ ptal se Patch. Brnělo mě v celém těle. Chvilku mi trvalo, než jsem si sesumírovala odpověď.

„Vee se s Julesem a Elliotem vloupala do školy. Chtějí, abych tam za nimi šla. Myslím, že Elliot provede Vee něco hrozného, pokud tam nepřijdu.“ Vzhlédla jsem k Patchovi. „Ublíží jí, i když tam půjdu.“

Založil si paže na prsou a zamračil se. „Elliot?“

„Minulý týden jsem o něm v knihovně našla článek.

Psalo se tam, že ho vyslýchali kvůli vraždě na jeho bývalé škole v Kinghornu. Zrovna, když jsem si to četla, vešel do místnosti a viděl to. Od té doby z něj mám špatný pocit, hodně špatný pocit. Myslím, že se mi dokonce vloupal do pokoje, aby ukradl ten článek zpátky.“

„Ještě něco bych měl vědět?“

„Ta dívka, co ji zavraždili, byla jeho přítelkyně. Oběsili ji na stromě. A on mi právě do telefonu řekl: ‚Mám tu výhled na prima strom, Veeino jméno by se na něm skvěle vyjímalo‘.“

„Elliota jsem už viděl. Nafoukaný, trochu agresivní spratek, ale jako vrah mi nepřipadá.“ Sáhl mi do kapsy pro klíčky od auta. „Zajedu tam a obhlédnu to. Nebude to trvat dlouho.“

„Radši bychom měli zavolat policii.“

Zavrtěl hlavou. „Tím leda pošleš Vee do polepšovny za ničení školního majetku, vloupání a výtržnosti. A ještě jedna věc. Kdo je Jules?“

„Elliotův kamarád. Byl s námi v herně, když jsme tě potkali.“

Na čele mu vyskočily vrásky. „Kdyby tam byl, pamatoval bych si ho.“

Otevřel dveře a já šla za ním. Údržbář ve volných černých kalhotách a hnědém pracovním tričku zametal roztroušený popkorn. Dvakrát se na Patche, který vyšel z dámských záchodků, ohlédl. Znala jsem ho ze školy. Brandt Christensen. Mívali jsme spolu angličtinu, minulé pololetí jsem mu pomohla s esejí.

„Elliot čeká mě, ne tebe,“ řekla jsem Patchovi. „Co asi provede Vee, když se tam neukážu? Nehodlám to zjišťovat.“

„Poslechneš mě a uděláš, co ti řeknu?“

„Ano.“

„Když řeknu, abys skočila?“

„Skočím.“

„Když řeknu, abys zůstala v autě?“

„Zůstanu v autě.“ Možná.

Na parkovišti Patch namířil klíčky na auto a světla se rozblikala. Najednou se zarazil a potichu zaklel.

„Co je?“

„Gumy.“

Podívala jsem se na ně, obě pneumatiky na řidičově straně prázdné.

„To snad ne!“ zaúpěla jsem. „Najela jsem na dva hřebíky?“

Patch zmáčkl přední pneumatiku a dlaní přejel po jejím povrchu.

„Šroubovák. Někdo to udělal schválně.“

Chvíli jsem si myslela, že si zase hraje s mou myslí. Možná má Patch vlastní důvody, proč nechce, abych s ním jela do školy. Jeho názor na Vee koneckonců není žádným tajemstvím. Ale něco mi nesedělo. Necítila jsem v hlavě jeho přítomnost. Pokud se mi hrabal v myšlenkách, musel přijít na nějaký nový způsob, protože pokud mohu soudit, gumy jsou vypuštěné doopravdy.

„Kdo by to dělal?“

Narovnal se. „Seznam je dlouhý.“

„Máš víc nepřátel?“

„Naštval jsem pár lidí. Někteří se sázejí, i když nemůžou vyhrát, a pak mě obviňujou, že se vozím v jejich autech a podobně.“

Patch přešel k sousednímu autu, otevřel dveře a posadil se za volant. Sáhl kamsi pod něj.

„Co to děláš?“ vydechla jsem od otevřených dveří. Zbytečná ztráta dechu, protože jsem moc dobře věděla, co to dělá.

„Hledám náhradní klíč.“ Vytáhl zpod volantu dva modré kabely. Zručně odstranil konce a spojil je. Motor naskočil a Patch se na mě podíval. „Nasedni.“

„Nesednu do kradeného auta.“

Pokrčil rameny. „Potřebujeme ho, oni ne.“

„Je to krádež, to se nedělá.“

Patche to ani v nejmenším nezajímalo. Vlastně se tvářil, jako by mu to auto patřilo. Až moc v pohodě. Nedělá to poprvé, napadlo mě.

„První pravidlo zloděje aut zní,“ pravil s úsměvem, „nezdržuj se na místě činu dýl, než je nutné.“

„Počkej chvíli,“ zvedla jsem prst. Rozběhla jsem se zpátky ke kinu. Ve skleněných dveřích se odráželo parkoviště a já viděla, jak Patch z cizího auta vystoupil.

„Čau, Brandte,“ pozdravila jsem chlapce, který stále zametal popkorn na lopatku s dlouhým držadlem. Brandt na mě pohlédl, ale jeho pozornost okamžitě upoutalo cosi za mými zády. Slyšela jsem otevírající se dveře a Patch stanul vedle mě. Jeho příchod připomínal příchod temného mračna, které zakrylo slunce a vrhlo černý stín na celou krajinu. Předznamenával bouři.

„Jak to jde?“ zeptal se Brandt nejistě.

„Mám problém s autem,“ řekla jsem, kousla se do rtu a snažila se tvářit příjemně. „Nechci ti přidělávat starosti, ale v minulém pololetí jsem ti pomohla s tou esejí na Shakespeara a…“

„Chceš si půjčit moje auto.“

„No, vlastně… jo.“

„Je to hromada šrotu, ne Jeep Commander.“ Omluvně na Patche pohlédl.

„A jezdí?“ zeptala jsem se.

„Pokud tím myslíš, že se mu otáčej’ kola, tak jo, jezdí. Ale já ho nikomu nepůjčuju.“

Patch vytáhl peněženku a vytáhl cosi, co podezřele připomínalo tři pomačkané stodolarovky. Klesla mi čelist, ale rozhodla jsem se to hrát s ním.

„Rozmyslel jsem si to,“ vyhrkl Brandt, oči vykulené jako tenisové míčky, a nacpal si peníze do kapsy. Výměnou za ně hodil Patchovi svazeček klíčů.

„Jaký je to typ a barva?“ ptal se Patch a chytil klíče.

„Těžko říct. Něco mezi volkswagenem a chevettem. Bývalo modré, ale pak zrezivělo do oranžova. Natankujete, než mi ho vrátíte, že?“ Brandt působil, jako že si za zády drží palce, aby mu to vyšlo.

Patch vytáhl další dvacku a nacpal mu ji do přední kapsy uniformy. „Pro případ, že zapomeneme.“

Venku jsem mu řekla: „Ukecala bych ho, jen jsem potřebovala víc času. Mimochodem, proč myješ stoly v Borderline, když máš tolik prachů?“

„Nemám. Tyhle peníze jsem vyhrál před pár dny v kulečníku.“ Vrazil Brandtovy klíče do zámku a otevřel mi dveře spolujezdce. „Banka už je oficiálně zavřená.“

Jeli jsme temnými tichými ulicemi a ke škole jsme dorazili za chvíli. Patch zastavil u východního křídla budovy a vypnul motor. V areálu rostly stromy s pokroucenými větvemi, bezútěšně se kymácely ve větru a mezi nimi nic než dusivá mlha. Za tím vším ze stínů vyvstávala coldwaterská střední.

Nejstarší část budovy postavili koncem devatenáctého století a připomínala spíš chrám. Šerý a zlověstný chrám. Temný. Opuštěný.

„Mám z toho špatný pocit,“ řekla jsem, oči upřené do školních slepých oken.

„Zůstaň v autě a hlavně dávej pozor,“ rozkázal Patch a podal mi klíče. „Pokud kdokoliv vyjde ven, okamžitě ujeď.“

Vystoupil. Na sobě měl černé triko těsně ke krku, černé džíny a vysoké boty. S černými vlasy a snědou pletí ho šlo ve stínech těžko rozeznat. Přeběhl ulici a úplně se rozplynul v temnotě.