KAPITOLA
3
T |
renér McConaughy stál před tabulí a něco vysvětloval, ale já se na odhalování tajemných zákoutí vědy nedokázala soustředit.
Potřebovala jsem vymyslet pádné důvody, proč já a Patch nemůžeme sedět spolu, a zapsat si je na zadní stranu staré křížovky. Až hodina skončí, přednesu své argumenty trenérovi.
Nepodílí se na společných projektech, psala jsem. Nemá zájem o spolupráci.
To nejhorší jsem si nechala pro sebe. Patchovo znaménko na zápěstí mě děsilo a navíc jsem byla pořád roztřesená z nočního zážitku. Ne že bych ho přímo podezírala ze špehování, ale nemohla jsem ignorovat skutečnost, že jsem asi někoho zahlédla v okně zrovna pár hodin poté, co jsem se sešla s ním.
Představila jsem si, že mě Patch špehuje. Sáhla jsem do přední kapsy batohu, vytřepala z krabičky dvě pilulky železa a naráz je spolkla. Na okamžik se mi zadrhly v hrdle.
Koutkem oka jsem postřehla, jak Patch pozvedl obočí. Zvažovala jsem, že mu vysvětlím, že trpím chudokrevností a musím několikrát denně brát železo, zvlášť když mám stres, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Anémie mě na životě neohrožuje… dokud dostávám pravidelné dávky železa. Nejsem zase tak paranoidní, abych si myslela, že by mi Patch ublížil, ale zdravotní stav je přece jen zranitelné místo a já se s ním nehodlám chlubit na potkání.
„Noro?“
Trenér stál s rukou nataženou v gestu, které značilo, že čeká na jediné – moji odpověď. Do tváří se mi vyšplhal ruměnec.
„Můžete zopakovat otázku?“
Třída se zahihňala.
V trenérově hlase zaznělo mírné podráždění. „Jaké vlastnosti pokládáš za důležité na svém potenciálním druhovi?“
„Potenciálním druhovi?“
„Ale rychle, nemáme na to celé odpoledne.“
Někde vzadu se zasmála Vee.
Stáhlo se mi hrdlo. „Chcete vědět, jaké vlastnosti by měl mít…“
„Tvůj budoucí partner, ano, spusť.“
Bezděky jsem mrkla stranou na Patche. Nedbale se opíral o židli s rukama v kapsách, ve tváři výraz dokonalého zadostiučinění. Blýskl se pirátským úsměvem a ústy bezhlesně vykroužil: Čekáme.
Položila jsem ruce na stůl, doufajíc, že působím klidně a vyrovnaně.
„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.“
„No, tak to přemýšlej rychle.“
„Nemohl byste nejdřív vyvolat někoho jiného?“
Trenér netrpělivě kývl na osobu po mé levici. „Co ty, Patchi?“
Na rozdíl ode mě Patch promluvil pln sebedůvěry. Seděl šikmo ke mně, takže naše kolena se téměř dotýkala.
„Chytrá. Atraktivní. Zranitelná.“
Trenér vše zapisoval na tabuli. „Zranitelná?“ zeptal se. „Proč?“
Vee mu skočila do řeči. „Co to má co společného s výukou? Protože v učebnici jsem o charakteristikách vysněného partnera nenašla ani slovo.“
Trenér na okamžik přestal psát a ohlédl se přes rameno. „Každý tvor na planetě vábí svého partnera za účelem rozmnožování.
Žáby se nafukují. Gorily se bijí do hrudi. Sledovala jste někdy humra, jak zvedá končetiny a cvaká klepítky, aby přilákal pozornost samičky? Přitažlivost je základní předpoklad zvířecí reprodukce. Co zajímá na chlapcích vás, slečno Skyová?“
Vee pozvedla ruku s nataženými prsty. „Krásný, bohatý, chápavý, ochranářský a trošičku nebezpečný.“ S každým složila jeden prst.
Patch se pochechtával. „Jenže u člověka je problém, že nikdy nevíš, jestli tvoje vábení na druhého funguje.“
„Skvělá připomínka,“ ozval se trenér.
„Lidé jsou zranitelní,“ pokračoval Patch, „protože cítí bolest.“ S tím se Patchovo koleno dotklo mého. Ucukla jsem a ani se neodvažovala pomyslet, co mělo to gesto znamenat.
Trenér přikývl. „Celistvost lidské atrakce – a reprodukce, je jedním z rysů, které nás odlišují od ostatních tvorů.“
Zdálo se mi, že si Patch odfrknul, ale tak potichu, že jsem si nemohla být jistá.
Trenér pokračoval: „Už od úsvitu věků ženu přitahovali muži, kteří dovedli zajistit přežití. Inteligence, síla. Takový muž je totiž schopen obstarat večeři.“ Mávl rukou. „Večeře rovná se přežití, týme.“
Nikdo se nezasmál.
„Stejně tak jsou muži přitahování krásou, neboť symbolizuje zdraví a mládí. S nemocnou ženou, která nedokáže vychovat děti, nemá smysl se zaobírat.“ Trenér si posunul brýle až ke kořeni nosu a uchichtl se.
„Není to sexismus?“ protestovala Vee. „Povězte nám něco o ženách v dvacátém prvním století.“
„Pokud se na rozmnožování chcete dívat vědeckým okem, slečno Skyová, zjistíte, že klíčem k zachování lidského druhu jsou děti. Čím víc dětí máte, tím víc rozšíříte svůj genetický kapitál.“
Téměř jsem slyšela, jak Vee obrátila oči v sloup. „Myslím, že se konečně dostáváme k dnešnímu tématu. Sexu.“
„Skoro,“ zvedl trenér prst. „Sexu totiž předchází vábení, které zahrnuje i řeč těla. Musíte svůj objekt beze slov přesvědčit, že jste pro něj ti praví.“
Kývl na mého spolusedícího. „Dobře, Patchi. Představ si, že jsi na večírku. Místnost je plná děvčat všech tvarů a velikostí. Vidíš blondýnky, brunetky, zrzky a několik černovlasých. Některé se dobře baví, jiné jsou plaché. Našel jsi dívku, která vyhovuje tvé představě – atraktivní, chytrá a zranitelná. Jak jí dáš najevo svůj zájem?“
„Počkám, až bude sama. Pustím se s ní do řeči.“
„Dobře. A teď důležitá otázka – jak poznáš, jestli má zájem, nebo chce, abys jí dal pokoj?“
„Sleduji ji,“ odpověděl Patch. „Poznám, co si myslí a co cítí. Nepřijde ke mně a nic mi neřekne, takže si musím dávat pozor. Otáčí se za mnou? Podívá se mi do očí a pak rychle ucukne? Kouše si rty a hraje si s vlasy, stejně jako tadyhle Nora?“
Třída zaburácela smíchy. Spustila jsem ruce do klína.
„Má zájem,“ řekl Patch a znovu se dotkl mé nohy. Ke všemu navíc jsem zrudla.
„Výborně! Výborně!“ plesal trenér, široce se usmíval a z naší aktivity měl ohromnou radost.
„Cévky v Nořině tváři se rozšířily a kůže se zahřívá,“ nedal si pokoj Patch. „Ví, že si získala pozornost. Líbí se jí být objektem zájmu, ale neví jak reagovat.“
„Tak pozor, já se nečervenám.“
„Je nervózní. Tře si paži, aby odpoutala pozornost od své tváře, postavy nebo možná kůže. To jsou totiž nejatraktivnější části těla.“
Skoro jsem se zalkla. Dělá si srandu, opakovala jsem si v duchu. Ne, je úplně nepříčetný. Já nevím, jak jednat se šílenci, a on to poznal. Většinu času, který trávíme spolu, na něj hledím s otevřenou pusou. Kdybych jen tušila, jak s ním udržet krok, možná bych objevila jiný způsob, jak mu čelit.
Složila jsem dlaně na stůl, vystrčila bradu a snažila se zachovat si zbytky důstojnosti.
„To je směšné.“
Patch zvedl paži a s evidentní zlomyslností ji položil na moje opěradlo. Zachvátil mě podivný pocit, že je to hrozba namířená proti mně a on si není jistý, a zároveň je mu jedno, jak se zachová třída. Rozesmáli se, ale já to sotva slyšela, oči upřené do těch jeho a málem jsem uvěřila, že vytvořil malý, soukromý svět, kam jsme mohli jen my dva.
Zranitelná, naznačil.
Přitiskla jsem kotníky pevně k nohám židle a prudce se odsunula. Tíha Patchovy paže ze mě sklouzla. Nejsem zranitelná.
„A tady to máte,“ komentoval trenér. „Biologie v praxi.“
„Můžeme se už prosím bavit o tom sexu?“ naléhala Vee.
„Zítra. Doma si přečtěte kapitolu sedm a připravte se na diskuzi.“
Zazvonilo a Patchova židle zavrzala o podlahu. „Dneska mě to bavilo. Někdy si to zopakujeme.“
Než jsem vymyslela ostřejší odpověď, než „ne, díky“, proklouzl kolem mě a zmizel.
„Já snad rozjedu petici, aby trenéra vyhodili,“ stěžovala si Vee, jen co dorazila k mému stolu. „Co měla ta dnešní hodina znamenat? Vždyť to bylo jako ředěné porno! Prakticky tě měl s Patchem na laboratorním stole, plus horizontální poloha, mínus nějaké to oblečení, děláme velký…“
Zpražila jsem ji pohledem, který říkal: Připadá ti snad, že to chci připomínat?
„Jeeej.“ Vee se vzdala.
„Jdu si promluvit s trenérem. Počkej na mě u skříněk, za deset minut jsem zpátky.“
„Jasně.“
Vrátila jsem se ke katedře. Trenér si prohlížel poznámky a grafy z basketbalu. Sešit se hemžil křížky a kolečky a na první pohled to vypadalo, že hraje piškvorky sám se sebou.
„Ahoj, Noro,“ pozdravil, aniž zvedl hlavu. „Co pro tebe můžu udělat?“
„Chtěla jsem vám říct, že nový zasedací pořádek a to, co bereme na hodinách, je mi nepříjemné.“
Trenér se zhoupl na židli a položil si hlavu do dlaní. „Mně se zasedací pořádek líbí. Skoro stejně, jako tahle nová strategie na sobotní zápas.“
Položila jsem před něj kopii školního řádu, hned na prvním listě odstavec o studentských právech.
„Podle zákona se žádný student nesmí na školní půdě cítit ohrožen.“
„Připadáš si ohrožená?“
„Ne, ale je mi nepříjemně. Ráda navrhnu řešení.“ Trenér mě nepřerušil a já se sebevědomě nadechla. „Když mě posadíte zpátky k Vee, budu z biologie doučovat kteréhokoliv vašeho studenta.“
„Třeba i Patche?“
Zaťala jsem zuby. „To by můj problém nevyřešilo.“
„Vidělas ho dneska? Zapojil se do diskuze.
Celý rok jsem od něj neslyšel ani slovo, ale jen co jsem ho k tobě posadil – bingo! Zlepší si známky.“
„Ale Vee si je zhorší.“
„To se stává, když přijdeš o souseda, který ti dává opisovat,“ odtušil.
„Vee se tomu dostatečně nevěnuje. Budu ji doučovat.“
„Ne.“ Pohlédl na hodinky. „Mám zpoždění. Skončila jsi?“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a nutila mozek vyplivnout ještě poslední argument. Ale nějak mi došly nápady.
„Tenhle zasedací pořádek budeme dodržovat ještě pár týdnů. Jo, a s tím Patchovým doučováním jsem to myslel vážně. Spoléhám na tebe.“
Trenér nečekal na odpověď, začal si hvízdat otravnou melodii a odešel.
Okolo sedmé obloha nasákla inkoustovou modří a ochladilo se. Zapnula jsem si kabát. Vracely jsme se s Vee z kina, kde dávali Oběť. Psala jsem recenze pro školní eZine a všechny ostatní filmy, které se momentálně promítaly, jsem už viděla, takže jsme se rozhodly pro nejžhavější hororovou novinku.
„Tohle,“ vydechla Vee, „byl nejhrůznější film, co jsem kdy viděla. Na žádný horor už nepůjdeme. Nemůžu na to přestat myslet.“
To mi vyhovovalo. Když vezmu v úvahu, že mi kdosi minulou noc brousil pod okny a přidám k tomu dnešní příšerný film o šmírácích, mám nárok být trochu vyplašená.
„Dovedeš si to představit?“ řekla Vee. „Prožiješ celý život, aniž bys tušila, že jediný důvod, proč jsi ještě naživu, je, že tě potřebujou coby oběť?“
Obě jsme se otřásly.
„A co měl vůbec znamenat ten oltář?“ otravovala dál, aniž si uvědomila, že bych se radši bavila o životním cyklu plísně než o tom filmu. „Proč ho záporák zapálil, než ji tam přivázal? Když jsem uslyšela, jak se jí škvaří maso…“
„No tak!“ Skoro jsem zaječela. „Nech toho!“
„Ještě jsem chtěla říct, že kdyby mě nějaký kluk takhle políbil, asi bych se zabila. Ten hnus, co mu tekl z pusy, no fuj, hnus je slabé slovo. Doufám, že to byl make-up. Chci říct, tohle snad nikdo v puse nemá…“
„Recenzi pošlu do půlnoci,“ přerušila jsem ji.
„No jo. Dobře. Jedeme do knihovny?“ Vee odemkla svůj fialový Dodge Neon z roku 1995. „Víš, že poslední dobou jsi šíleně nedůtklivá?“
Sesunula jsem se na sedadlo spolujezdce. „To ten film.“ To ten šmírák, co mi včera v noci zíral do okna.
„Nemluvím jen o dnešku. Všimla jsem si,“ řekla a zlomyslně našpulila rty, „že poslední dobou jsi nezvykle mrzutá, zvlášť po té minulé biole.“
„To je jednoduché. Patch.“
Vee zkontrolovala zpětné zrcátko. Nastavila ho tak, aby si viděla na zuby. Olízla je a vrhla na sebe cvičný úsměv.
„Musím říct, že mě ta jeho temnota přitahuje.“
V žádném případě jsem nemínila přiznat, že v tom není sama. Patch mě přitahoval jako ještě nikdo. Působil jako magnet. Vedle něj jsem balancovala na hraně… Kdykoliv do mě mohl strčit, stačilo maličko a přepadla bych.
„Když tě tak poslouchám, chce se mi…“ Zarazila jsem se a přemýšlela, co přesně se mi při vzpomínce na Patche chce. Nic pěkného.
„Pověz, že se ti taky líbí,“ dorážela Vee, „a slibuju, že ti ho přestanu připomínat.“
Zapnula jsem rádio. Mohly jsme dělat milion lepších věcí než si kazit večer Patchem. To, že vedle něj musím sedět hodinu denně pět dní v týdnu, je mnohem víc, než považuju za snesitelné. Nehodlala jsem se jím zabývat i po večerech.
„No?“ tlačila Vee.
„Možná by se mi líbil, jenže jsem vůči němu zaujatá, promiň.“
„Jak to myslíš?“
„Chci říct, že nevím, jaký doopravdy je. Nechápu ho a vnější krása mě nepřesvědčí.“
„Krása ne. Ale on je… nebezpečný. Sexy.“
Obrátila jsem oči v sloup.
Vee zatroubila a přibrzdila, jak se před námi objevilo jiné auto.
„Co? Drsňáci nejsou tvůj typ?“
„Nemám žádný určitý typ,“ odpověděla jsem, „nejsem vyhraněná.“
Vee se rozesmála. „Ty, zlato, jsi víc než vyhraněná – jsi omezená. Úzkoprsá. Křečovitá. Tvůj rozhled je zhruba stejně široký jako jeden z těch trenérových mikrobů. Ve škole snad není jediný kluk, který by se ti líbil.“
„To není pravda,“ vyhrkla jsem. Ale v něčem se Vee nemýlila. Nikdy jsem se o nikoho nezajímala. Jsem kvůli tomu divná? „Není to kvůli klukům, ale kvůli… lásce. Nikdy jsem ji nepoznala.“
„Láska s tím nemá co dělat,“ odvětila Vee. „Je to prostě zábava.“
Pochybovačně jsem pozvedla obočí. „Líbat se s panem Neznám-tě a Nezáleží-mi-na-tobě je zábava?“
„Copak jsi v biole nedávala pozor? Jde přece o víc než o líbání.“
„Aha,“ nasadila jsem chápavý tón. „Jenže genetický kapitál už je dost zdegenerovaný i bez mého přispění.“
„Chceš vědět, kdo by byl vážně dobrý?“
„Dobrý?“
„Dobrý,“ potvrdila a mlsně se ucukla.
„Ani ne.“
„Tvůj nový partner.“
„Neříkej mu tak, partner je slovo, co má vyvolávat sympatie.“
Vee se na parkovišti vmáčkla na místo co nejblíže vchodu do knihovny a vypnula motor.
„Představovala sis někdy, že ho políbíš? Napadlo tě někdy, když ses na něj dívala, že by bylo jednoduché se naklonit a spojit se s jeho rty?“
Vykulila jsem oči a do hlasu se mi prodralo zděšení. „Ty snad ano?“
Uculila se.
Radši si nepředstavuju, co by Patch udělal, kdyby ji slyšel. Skoro jsem ho neznala, ale jeho averze vůči Vee byla takřka hmatatelná.
„Není pro tebe dost dobrý,“ řekla jsem.
„Dávej pozor, takhle ho chci ještě víc,“ zavrněla.
V knihovně jsme si našly stůl v horním patře, blízko oddělení pro dospělé. Zapnula jsem si notebook a napsala: Oběť, dvě a půl hvězdy. Dvě a půl za lacinost. Ale třeba jsem se k filmu nezachovala spravedlivě, protože mi v hlavě vířila spousta jiných myšlenek.
Vee rozbalila sáček sušených jablek. „Dáš si?“
„Ne, díky.“
Vykoukla zpoza batohu. „Když nechceš, sním je já. I když radost mi to vážně nedělá.“
Vee držela tříbarevnou ovocnou dietu. Denní příděl činil tři červené plody, dva modré a hrst zelených.
Přiblížila si křížalu k očím a ze všech stran ji pečlivě zkoumala.
„Jaká barva?“ ptala jsem se.
„Zelená jako zvratky staré Smithové, myslím.“
Vtom se na našem stole uvelebila Marcie Millarová, jediná druhačka, co dělala roztleskávačku na univerzitě. Narezle plavé vlasy měla sčesané do copů a na obličeji půlku lahvičky make-upu. Množství jsem stoprocentně uhádla, protože jsem na její tváři nenašla jednu jedinou pihu. Vlastně jsem na Marcii neviděla žádné pihy už od sedmé třídy, v tom roce totiž objevila Mary Kay. Sukně jí končila necelý palec pod kalhotkami, pokud vůbec nějaké nosila.
„Čau, tlusťoško,“ mávla na Vee.
„Nazdar, stvůro,“ odpálila kamarádka.
„Máma shání modelky na tenhle víkend. Platí devět babek na hodinu. Nemáš náhodou zájem?“
Její matka řídila místní pobočku obchoďáku JCPenney a Marcie s ostatními roztleskávačkami předváděla o víkendech ve výloze obchodu bikiny.
„Nedaří se jí najít modelky spodního prádla nadměrných velikostí,“ pokračovala Marcie.
„Máš něco mezi zubama,“ upozornila ji Vee. „Mezi těma předníma. Asi zbytek projímadla, ne?“
Marcie si olízla zuby a sklouzla ze stolu. Když se nesla k východu, Vee si strčila prst do krku a předváděla na Marciina záda, že zvrací.
„Má štěstí, že jsme v knihovně,“ ucedila. „Má štěstí, že nám nezkřížila cestu v nějaké temné uličce. Poslední šance – dáš si křížalu?“
„Nedám.“
Vee odběhla vyhodit sáček do koše a za pár minut se vrátila se zamilovaným románem. Posadila se vedle mě a prohlížela si obálku. „Jednoho dne i nás uchvátí obhroublí, polosvlečení kovbojové. Jaké myslíš, že to je, líbat popraskané, blátem pokryté rty?“
„Jako žrát hlínu. Špinavé,“ zamumlala jsem a věnovala se recenzi.
„Když už mluvíme o špíně,“ Vee podezřele přeskočil hlas do vyšší tóniny, „tamhle je náš muž.“
Přestala jsem psát, vyhlédla zpoza notebooku a srdce mi poskočilo. Patch stál na protější straně místnosti u výdeje knih. Ucítil, že se dívám a otočil se. Naše oči se střetly na jedna… dva… tři a já ucukla jako první, ale líný úsměv jsem zaregistrovat stihla.
Srdce mi bilo jako splašené a já si v duchu nadávala, ať se sakra seberu. Nesmím tomu podlehnout. Ne kvůli Patchovi. Ne, pokud se dočista nezcvoknu.
„Jdeme,“ zahučela jsem na Vee. Zaklapla jsem počítač a schovala ho do brašny. Do batohu jsem strčila knihy a několik mi jich samozřejmě upadlo na podlahu.
„Počkej, snažím se přečíst, co to drží za knížku,“ zdržovala Vee. „Jak se stát správným šmírákem.“
„Takovou knížku tu nemají.“ Tedy ne, že bych si tím byla úplně jistá.
„Ale jo, nebo to může být Jak být pekelně sexy a ani se moc nesnažit.“
Zasyčela jsem.
„Uklidni se, neslyší nás. Mluví s knihovníkem, vrátil knížky a jde pryč.“
Nenápadným mrknutím jsem si ověřila, že mluví pravdu, jenže pokud teď odejdeme, určitě ho potkáme u východu. A to bych s ním musela promluvit. Svezla jsem se zpátky na židli a začala pečlivě pátrat v kapsách po ničem, jen abych zabila čas, dokud nevypadne.
„Nezdá se ti divné, že je tu ve stejnou dobu jako my?“ ptala se Vee.
„Tobě jo?“
„Řekla bych, že tě sleduje.“
„Já bych řekla, že je to jen náhoda.“ Ve skutečnosti jsem si myslela něco jiného. Kdybych měla sestavit seznam deseti nejpravděpodobnějších míst, kde bych Patche večer hledala, veřejná knihovna by se do něj rozhodně neprobojovala. Knihovna by se nedostala ani do první stovky. Tak co tu pohledává?
Ta otázka mě znepokojovala, zvlášť po tom, co se stalo minulé noci. Vee jsem se o tom nezmínila. Doufala jsem, že v denním světle hrůza vybledne a nakonec celý incident vytěsním z mysli. Že to bude jen otázka času.
Vee dramaticky šeptala: „Patchi! Pronásleduješ Noru?“
Připlácla jsem jí dlaň na pusu a sežehla ji pohledem. „Ztichni! Myslím to vážně.“
„Vsadím se, o co chceš, že po tobě jede,“ prskala Vee a odstrkovala mě. „A určitě to dělá už dlouho. Možná poslouchá něčí rozkazy. Měly bychom se vloupat do ředitelny a prolustrovat jeho složku.“
„Nevloupáme se do ředitelny.“
„Odlákám pozornost. V odlákávání pozornosti jsem skvělá. Nikdo tě nechytne. Budeme jako špionky!“
„Nejsme špionky.“
„A znáš jeho příjmení?“ vypálila Vee.
„Ne.“
„Víš o něm aspoň něco?“ naléhala.
„Ne. Ani nechci.“
„Ále, no tak! Záhady přece zbožňuješ a on je vážně skvělá záhada.“
„Nejlepší záhady obsahujou mrtvoly. Mrtvolu nemáme.“
„Zatím!“ vypískla. Já si z krabičky vyklepala dvě kapsle železa a naráz je slupla.
Brzdy Neonu zaskřípěly před Veeiným domem asi třicet minut po deváté. Vypnula motor a hodila mi klíčky.
„Neodvezeš mě domů?“ Zbytečná otázka, protože odpověď jsem předem znala.
„Je mlha.“
„Mlha…“
Vycenila zuby. „Pořád na něj myslíš, co? No tak, holka, já ti to nevyčítám. Osobně doufám, že se mi o něm bude zdát.“
Uf
„A navíc, kolem vašeho domu je ta děsná mlha vždycky horší,“ pokračovala kamarádka. „Po setmění je to jako v hororu.“
„Moc díky.“
„Na mě to neházej. Řekni mámě, ať se přestěhuje blíž. Pověz jí o tom novém spolku, co si říká civilizace, mohly byste se připojit.“
„Předpokládám, že tě mám zítra ráno vyzvednout.“
„O půl osmé, připravím nám snídani.“
„Ať je to něco dobrého.“
„Buď na moji holčičku hodná,“ pohladila volant. „Ale zase ne moc, aby si neřekla, že je to u vás lepší než u nás.“
Na cestě domů jsem povolila myšlenkám krátký výlet k Patchovi. Vee měla pravdu. Na jednu stranu byl dokonalá vábnička. Na druhou stranu mě neuvěřitelně děsil. Čím víc jsem o něm přemýšlela, tím víc jsem byla přesvědčená, že je na něm něco… špatně. Baví ho mě ztrapňovat, to není žádná objevná novinka. Jenže je rozdíl v tom, když mě otravuje ve škole a když mě leze znervózňovat dokonce až do knihovny. Než takovou námahu, to by si leckdo radši nechal zajít chuť… pokud by neměl opravdu dobrý důvod.
V půli cesty se z nacucaných mraků spustil prudký déšť a rozehnal mlhu plazící se nad silnicí.
Soustředila jsem se na cestu a volant a do toho hledala, jak se spouštějí stěrače. Pouliční světla tragicky poblikávala, možná se přižene silná bouře. Blízko oceánu se počasí rychle mění a prudká bouřka může způsobit i přívalové záplavy. Šlápla jsem na plyn.
Světla venku znovu zablikala. Za krkem mi přeběhlo mrazení a husí kůže, zježily se mi chloupky na rukou. Šestý smysl zběsile túroval na plné otáčky. Možná mě někdo sleduje? Ve zpětném zrcátku jsem cizí světla nezahlédla. Žádné auto za mnou nejelo. Jsem sama. To není o moc lepší. Raději jsem přidala.
Konečně jsem objevila ovládání stěračů, ale proti bijícímu dešti toho moc nesvedly. Přede mnou rudě zazářila stopka. Přibrzdila jsem, zkontrolovala, jestli můžu jet, a na křižovatce zabočila.
Náraz jsem slyšela dřív, než jsem si té černé postavy, co mi vběhla pod kola, vůbec všimla.
Zaječela jsem a dupla na brzdy. Postava bouchla do předního skla. Rozběhla se po něm prasklina. Automaticky jsem strhla volant napravo. Zadek Neonu prosvištěl po mokré silnici a strhl celé auto. Smyk. Postava se překulila přes kapotu, přepadla přes karoserii a zmizela mi z očí.
Bála jsem se nadechnout a volant mačkala tak silně, až mi zbělely klouby.
Zvedla jsem nohy z pedálů. Auto poskočilo a zastavilo.
A on se hrbil možná půl metru ode mě. Pozoroval mě. Nezdál se být… zraněný.
Celý v černém splýval s okolní temnotou, nedalo se říct, jak vypadá. Nerozeznala jsem jediný rys, až po chvilce mi došlo, že má na hlavě lyžařskou kuklu.
Pohnul se a zkrátil vzdálenost mezi námi. Přitiskl dlaň na okno na straně řidiče. Zírala jsem na něj a on na mě skrz svoji kuklu a v očích mu problesklo vražedné veselí.
Podruhé udeřil do skla, toho jediného, co nás dělilo. Roztřáslo se.
Nastartovala jsem. Otočit klíčkem, dupnout na plyn, pustit spojku, najednou to bylo příšerně složité. Motor zasténal, ale auto jen zachrchlalo a umřelo.
Startovala jsem znovu a znovu, ale motor jen kovově úpěl. Zachvátila mě hrůza. Dveře se prohnuly. Chce je… vyrvat?
Praštila jsem do přístrojové desky a prudce dupla. Pedály se hluboko probořily a motor zařval. Ukazatel otáček vyletěl až na červené pole.
A mě zasypalo sklo. Mužova pěst prošla oknem, popadla mě za rameno a stiskla paži. Zavřeštěla jsem. Pedály jsem přišlápla až k podlaze a pustila spojku. Neon bolestně zaskučel a vyrazil. Útočník mě stále držel. Visel mi na paži a pár sekund běžel vedle auta, než se konečně pustil.
Rychleji a rychleji jsem se hnala kupředu. Hrůza je dobrý motivátor. Ve zpětném zrcátku jsem se ujistila, že mě nepronásleduje, a pak ho otočila na druhou stranu. Musela jsem pevně stisknout rty, abych zadržela vzlyky, jež se ze mě draly.