KAPITOLA

4

P

roletěla jsem po Hawthorne Lane a kolem našeho domu, vzala to zkratkou přes Beech a zamířila zpátky do centra Coldwateru. Rychlou volbou jsem vytočila Vee.

„Něco se stalo… já… on… on se z ničeho nic… Neon…“

„Uklidni se, nerozumím ti. Co se stalo?“

Hřbetem ruky jsem si utřela nos. Třásla jsem se až po konečky prstů.

„Zjevil se úplně najednou!“

„Kdo?“

„On…“ Snažila jsem se uspořádat si myšlenky do slov. „Skočil mi rovnou pod auto!“

„Bože! Bože, bože, bože, bože! Srazilas jelena? Jsi v pořádku? A co Bambi?“ naříkala. „Co auto?“

Otevřela jsem pusu, ale Vee mě přerušila.

„Zapomeň na to, mám pojištění. Jen mi řekni, že na autě nemám žádné… zbytky jelena. Žádné zbytky jelena, jasný?“

Ztrácela jsem se, zaplavená úvahami. No tak, Noro, mysli! Jelen. Možná to můžu svést na jelena. Chtěla jsem se Vee se vším svěřit, ale znělo by to šíleně. Jak jí mám proboha vysvětlit, že jsem přejela chlapa, který se pak klidně zvedl zpátky na nohy a málem vyškubl dveře z auta? Stáhla jsem si límec až k rameni. Žádné modřiny ani škrábance, pokud dobře vidím…

Takže od začátku. Opravdu chci zapřít, co se stalo? Vím, co jsem viděla. Nejsem blázen.

„Hej!“ brebentila Vee. „Proč neodpovídáš? Mám kus jelena na kapotě, že jo, mezi předními světly. Tlačíš ho před sebou jako sněžný pluh.“

„Můžu u tebe přespat?“

Potřebovala jsem pryč z ulic, pryč z temnoty. S hlasitým nádechem jsem si uvědomila, že abych se dostala k Vee, musím projet křižovatkou, kde jsem se s ním střetla.

„Sedím ve svém pokoji,“ řekla Vee. „Přijď dovnitř. Zatím pa.“

Neon se řítil deštivou nocí a já křečovitě svírala volant a modlila se, aby na křižovatce z Hawthorne svítila zelená. Měla jsem štěstí a proletěla křižovatkou, jako by mě hnali všichni čerti. Snažila jsem se dívat přímo kupředu a zároveň sledovat hemžící se stíny na kraji silnice. Po muži v kukle se slehla zem.

O deset minut později jsem zaparkovala před Veeiným domem. Promáčklé dveře jsem musela vykopnout, abych se dostala ven. Utíkala i sem dovnitř a spěchala dolů do suterénu.

Vee seděla se zkříženýma nohama na posteli, notebook na klíně a v uších strčená sluchátka iPodu.

„Mám se jít na škodu podívat hned nebo se na to mám raději pořádně vyspat?“ překřikla muziku.

„Asi to druhé.“

Vee zaklapla počítač a vytáhla si sluchátka z uší.

„Půjdeme hned.“

Vyšly jsme ven a já věnovala autu mimořádně dlouhý pohled. Noc sice byla chladná, ale husí kůži, co mi naskočila po celém těle, nezpůsobilo počasí. Žádné rozmlácené okno. Žádné vykopnuté dveře.

„Něco tu nehraje,“ hlesla jsem. Jenže Vee neposlouchala. Brousila kolem auta a pečlivě kontrolovala každičký centimetr.

Zkusmo jsem dloubla prstem do řidičova okna. Nic. Pevné sklo. Okénko jsem stáhla, zůstalo neporušené. Cosi jsem zahlédla, až když jsem dokončovala kontrolní okruh kolem auta.

Přední sklo bylo mírně naprasklé.

Vee si toho všimla taky. „A jsi si jistá, že to byl jelen a ne veverka?“

Ve vzpomínkách jsem zalétla k tváři skryté za lyžařskou kuklou a vražedným očím. Tak černým, že jsem nerozeznala panenku od duhovky. Černým, jako byly ty… Patchovy.

„Podívej na mě, pláču radostí!“ radovala se Vee, vyšvihla se na karoserii a vřele auto objala. „Takový mrňavý škrábanec, to přece nic není!“

Vykouzlila jsem úsměv, ale útroby mi svíral strach. Ještě před pěti minutami bylo okno vysypané a dveře zmačkané. Když se na auto dívám teď, zdá se mi to nemožné. Ne nemožné, šílené. Vždyť jsem viděla, jak se jeho pěst probila oknem a cítila prsty, které mi stiskly rameno.

Nebo ne?

Čím víc jsem se snažila se na nehodu upamatovat, tím méně to šlo. Něco se mi vytratilo z mysli, uniklo do nevědomí. Detaily se rozplývaly. Byl vysoký? Malý? Hubený? Tlustý? Řekl něco?

Nevzpomenu si. A to bylo na celé věci nejděsivější.

Následujícího rána jsme s Vee odjely z domu ve čtvrt na osm a stavily se pro snídani v bistru u Enza.

Svírala jsem kelímek čínské polévky, jako by dokázal rozehřát i to vnitřní mrazení. Osprchovala jsem se, půjčila si od Vee halenku a svetr a trošku se namalovala, ale pořád jsem si připadala jako ve snách.

„Neotáčej se,“ drmolila Vee, „ale pan Zelený Svetr na tebe civí, oči má doslova přilepené k tvým nohám. Ježíši! Zamával mi. Nedělám si srandu, dva prsty k čelu, jako v armádě. Rozkošné.“

Neposlouchala jsem. Hrůzný zážitek se mi přehrával v hlavě pořád dokola, takže jsem v noci ani oko nezamhouřila. Moje myšlenky připomínaly zašmodrchané klubko nití, oči jsem měla suché a víčka těžká a nedokázala se soustředit.

„Pan Zelený Svetr je takový nijaký, ale jeho parťák vypadá jako správný drsňák,“ komentovala Vee. „Vysílá takové ty se-mnou-si-nezahrávej signály. Řekni, že nevypadá jako Drákulův zplozenec. Řekni, že mám bujnou fantazii.“

Zvedla jsem oči a nenápadně koukla jejich směrem. Kluk jako obrázek. Pravidelná, přitažlivá tvář. Plavé vlasy po ramena. Stříbřité oči jako z chromu. Neoholený. Perfektní oblečení, na míru šité sako a drahé tmavé džíny.

„Máš bujnou fantazii.“

„Copak sis nevšimla těch hlubokých očí? A jeho postavy? Vysoký, štíhlý? Ten bude dost vysoký i pro mě.“

Vee měřila přes metr osmdesát, ale měla slabost pro podpatky. Vysoké podpatky. S menšími kluky přirozeně nerandila.

„No dobře, co se děje?“ vzdala se. „Vůbec nemluvíš. Není to kvůli tomu prasklému sklu, že ne? Nebo že jsi zabila zvířátko? To se stane. A pokud se s mámou přestěhujete z té divočiny, jsi za vodou.“

Povím jí, co jsem doopravdy zažila. Zatím ještě ne, ale brzy. Potřebovala jsem si utříbit detaily. Bohužel jsem nevěděla jak. Pokud jsem si na nějaké vzpomínala, byly nejasné a zamlžené. Jako by mi někdo vygumoval mozek. Vlastně jsem si pamatovala jen hustý déšť, kvůli němuž nebylo skoro vidět. Třeba to byl opravdu jelen?

„Hmm, sleduj,“ mumlala Vee. „Zelený Svetr se zvedá ze židle. Teď vidím, že do posilovny chodí pravidelně, jde k nám a nespouští z tebe oči.“

O půl minutky později k nám dolehlo tiché a příjemné: „Ahoj.“

Vzhlédly jsme. Zelený Svetr se tyčil nad naším stolem, palce zaháknuté o kapsy džínsů. Měl modré oči a vlasy módně rozcuchané, ofina mu padala do čela.

„Nazdar,“ odpověděla Vee. „Jsem Vee. Tohle je Nora Greyová.“

Zamračila jsem se. Kdo jí dal právo vykecat moje příjmení? Porušila nevyslovenou smlouvu mezi děvčaty, že nehodí nejlepší kamarádku přes palubu, když se na scéně objeví cizí kluk. Chladně jsem na něj kývla a zvedla kelímek polévky ke rtům. Samozřejmě jsem si spálila jazyk.

Přitáhl si židli od vedlejšího stolu a obráceně se na ni posadil, takže mu lokty spočívaly na opěradle. Naklonil se ke mně a představil se: „Jmenuju se Elliot Saunders.“ Odměřeně jsem potřásla hlavou. „A tohle je Jules,“ dodal a ukázal bradou na svého kamaráda, kterého Vee komentářem, že je „vysoký“, ošklivě podcenila.

Jules se poskládal vedle Vee. Doslova čněl.

Vee se s ním dala do řeči. „Jsi nejvyšší kluk, jakého jsem kdy viděla. Kolik měříš?“

„Přes dva metry,“ zahuhňal Jules, svezl se níže do sedačky a zkřížil paže na prsou.

Elliot si odkašlal. „Můžu vám něco objednat?“

„Ne,“ zvedla jsem svůj kelímek. „Už mám objednané.“

Vee mě pod stolem nakopla. „Dá si koblihu s vanilkovým krémem. Já taky.“

„A co tvá dieta?“

„Neměj péči. Vanilkový lusk je ovoce. Hnědé.“

„Je to luštěnina.“

„Víš to jistě?“

Jistě jsem to nevěděla.

Jules zavřel oči a protřel si kořen nosu. Zjevně z nás byl stejně nadšený, jako já z nich. Sledovala jsem Elliota, jak jde k pultu objednat.

Stoprocentně chodil ještě na střední, ale nikdy jsem ho ve škole neviděla. Všimla bych si ho. Byl společenský a okouzlující a takové typy se v davu neztrácejí. Kdybych nebyla tak otřesená, možná bych projevila zájem spřátelit se, třeba i něco víc.

„Bydlíš někde poblíž?“ vyslýchala Vee Julese.

„Mmm.“

„Kam chodíš do školy?“

„Do přípravky v Kinghornu,“ pravil povýšeneckým tónem.

„Nikdy jsem o ní neslyšela.“

„Soukromá škola v Portlandu. Začínáme v devět.“ Vyhrnul rukáv a pohlédl na hodinky. Vee smočila prstík v mléčné pěně a slízla ji.

„Je to drahé?“

Poprvé za celou dobu, co s námi seděl, se na ni Jules přímo podíval. Rozšířily se mu zorničky.

„Jsi bohatý? Klidně se vsadím, že jsi,“ pokračovala Vee.

Jules na ni zíral, jako by mu rozplácla na čele mouchu. Důstojně se i s židlí odsunul do bezpečné vzdálenosti. Elliot se vrátil s krabicí koblih.

„Dvě vanilkové pro slečny,“ posunul krabici přede mě, „a pro mě čtyři s polevou. Raději se pořádně najím, protože netuším, jaká je jídelna na coldwaterské střední.“

Vee se málem zalkla mlíkem. „Chodíš na coldwaterskou střední?“

„Ode dneška. Přešel jsem z kinghornské přípravky.“

„My s Norou taky chodíme do Coldwateru,“ řekla Vee. „Doufám, že si uvědomuješ svoje štěstí. Když budeš s čímkoliv potřebovat poradit – například koho pozvat na jarní mejdan, stačí se zeptat. Mimochodem, já a Nora zatím nemáme s kým jít.“

Rozhodla jsem se, že je načase to utnout. Julese jsme očividně nudily a otravovaly a on mi taky náladu nezvedal. Okázale jsem vytáhla mobil a podívala se, kolik je hodin.

„Půjdeme, Vee. Musíme se učit na test z biologie. Elliote, Julesi, ráda jsem vás poznala.“

„Z bioly píšeme až v pátek,“ nedala se Vee.

V duchu jsem se choulila jako zpohlavkovaný pes. Navenek jsem oslnila zubatým úsměvem. „Máš pravdu. Samozřejmě jsem myslela písemku z angličtiny. Tu na… Geoffreyho Chaucera.“

Všichni poznali, že lžu.

Hrubé chování mě trochu mrzelo, navíc když Elliot neprovedl nic, čím by si ho zasloužil, ale nehodlala jsem tu sedět ani o minutku déle. Potřebovala jsem se pohybovat kupředu, utéci co nejdál od včerejší noci. Možná bych měla být za tu děravou paměť vděčná. Čím dřív na nehodu zapomenu, tím dřív se můj život vrátí do zajetých kolejí.

„Přeju hodně štěstí první den ve škole. Třeba se uvidíme na obědě,“ řekla jsem Elliotovi. Pak jsem popadla Vee za rameno a vystrkala ji ze dveří.

Výuka se blížila ke konci, zbývala jen biologie. Zaběhla jsem si ke skříňkám pro učebnice a zamířila do třídy.

Patch tam ještě nebyl. Vee si posloužila jeho prázdnou židlí a vylovila z batohu svačinu – dušené vepřové s paprikou.

„Dej si taky jedno červené,“ strčila mi jídlo pod nos.

„Pro tebe je ovoce snad i skořice,“ prskla jsem a odsunula krabičku stranou.

„Neobědvala jsi,“ zamračila se Vee.

„Nemám hlad.“

„Kecáš. Ty máš pořád hlad. Je to kvůli Patchovi, co? Hele, doufám, že se nebojíš, že tě šmíruje, protože v knihovně jsem jenom žertovala.“

Promasírovala jsem si spánky. Tupá bolest, která mi sídlila za očima, se při vzpomínce na Patche rozšířila do celé hlavy.

„Patch je to poslední, co mě štve,“ řekla jsem. Další nepravda. „Tady sedím já, jestli tě to náhodou zajímá.“

Obě jsme se ohlédly za zvukem Patchova hlasu.

Tvářil se mile, ale když se Vee zvedla a hodila si batoh na záda, probodnul ji nepřátelským pohledem. Zřejmě nevypadla dostatečně rychle, protože netrpělivě máchl rukou do uličky.

„Sluší ti to, jako vždycky,“ řekl mi, když se konečně posadil. Zhoupl se dozadu a natáhl si nohy. Dávno vím, že je vysoký, ale nikdy jsem se tím blíže nezaobírala. Jenže teď, když jsem viděla ty jeho dlouhé nohy, napadlo mě, že musí měřit přes metr osmdesát. Možná metr osmdesát pět.

„Díky,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a vzápětí to toužila vzít zpátky. Díky? Ze všech možných reakcí bylo „díky“ to nejhorší, co jsem mohla říct. Teď si začne myslet, že mi jeho komplimenty dělají dobře. Protože nedělají… většinou. Neberu v úvahu, že může mít problémy, protože i já mám dost vlastních problémů a netřeba mi dalších, cizích. Když ho budu ignorovat, třeba se se mnou přestane bavit úplně. A pak vedle sebe budeme sedět tiše a klidně, stejně jako všichni ostatní spolužáci.

„Taky pěkně voníš,“ pokračoval Patch.

„Říká se tomu sprcha.“ Zírala jsem dopředu. Když se neozýval, otočila jsem se k němu. „Mýdlo. Šampon. Horká voda,“ přiblížila jsem to.

„Nahota. Už jsem o tom slyšel.“

Nadechla jsem se, abych změnila téma, ale přerušil mě zvonek. „Všechny věci pryč z lavice,“ zavelel trenér. „Dostanete cvičný test, abyste se rozehřáli na ten velký páteční.“ Začal u mě, olízl si prst a podal mi zadání. „Máte patnáct minut a nechci slyšet ani slovo. Pak si probereme sedmou kapitolu. Hodně štěstí.“

Propracovala jsem se prvními otázkami a sepisovala na papír všechno, co jsem se naučila. Když už nic jiného, aspoň díky písemce na chvíli zapomenu na noční incident a hlas v hlavě, který neustále zpochybňoval mé duševní zdraví.

Protáhla jsem si strnulé zápěstí a najednou jsem ucítila, jak se ke mně Patch naklání.

„Vypadáš unaveně. Divoká noc?“ šeptal.

„Viděla jsem tě v knihovně.“ Dávala jsem si pozor, aby mi propiska plynule klouzala po papíru a já budila dojem těžkého soustředění.

„Zlatý hřeb včerejšího večera.“

„Pronásleduješ mě?“

Zaklonil hlavu a uchechtl se.

Zkusila jsem to jinak. „Cos tam dělal?“

„Půjčoval si knížku.“

Zpražil mě trenérův pohled a já se horlivě shrbila nad písemkou. Odpověděla jsem na dalších pár otázek a nenápadně pohlédla stranou. Překvapilo mě, že Patch ze mě oka nespustil. Zašklebil se.

Srdce mi nečekaně poskočilo, jeho podivný, přitažlivý úsměv mě vyvedl z míry. Jako by to samo o sobě nestačilo, samým vzrušením jsem upustila propisku. Narazila na stolní desku a kutálela se dolů, ale těsně předtím, než spadla, se Patch natáhl a chytil ji. Držel ji přede mnou v otevřené dlani a já si ji nesmírně opatrně vzala, abych se náhodou nedotkla jeho kůže.

„Kam jsi šel potom?“ špitla jsem.

„Proč?“

„Sledoval jsi mě?“ naléhala jsem.

„Jsi celá nesvá, Noro. Co se stalo?“ Se zájmem pozvedl obočí. Hrál to na mě, všimla jsem si posměšného záblesku v jeho očích.

„Sleduješ mě?“

„Proč bych to dělal?“

„Odpověz na otázku.“

„Noro!“ Po trenérově napomenutí jsem se raději zase věnovala písemce. V hlavě mi strašila Patchova případná odpověď a musela jsem se přemáhat, abych se na něj nepodívala. Přes třídu. Přes celý vesmír.

Trenér hvízdl. „Čas vypršel. Pošlete testy dopředu. Podobné otázky čekejte i v pátek. A teď,“ tleskl a já se otřásla, „se budeme věnovat dnešní látce. Slečno Skyová, jaké je naše téma?“

„S-e-x,“ napověděla Vee.

A já vypnula. Patch mě nejspíš pronásledoval. Byla tvář pod lyžařskou kuklou jeho, nebo… Byla pod tou kuklou vůbec nějaká tvář? Co chtěl? Objala jsem si ramena, zachvátil mě chlad. Chtěla jsem zpátky svůj život takový, jaký byl, než mi do něj Patch vtrhnul.

Hodině odzvonilo a než Patch stačil utéct, zastavila jsem ho. „Můžeme si promluvit?“

Otočil židli vzhůru nohama a položil ji na stůl. „Copak?“

„Vím, že se mnou nechceš sedět a já nechci sedět s tebou. Myslím, že nám trenér dovolí si přesednout, když si s ním promluvíš. Když mu vysvětlíš, jak to s námi je…“

„A jak to s námi je?“

„Nesnášíme se.“

Promnul si bradu, což bylo, jak jsem si za těch pár dní všimla, jeho oblíbené gesto, když se mě chystal setřít.

„Ne?“

„Nesděluju ti žádnou objevnou novinku.“

„Odevzdal jsem trenérovi seznam vlastností, které by měla mít má ideální žena.“

Poklesly mi koutky. „Vezmi si ho zpátky.“

„Chytrá. Hezká. Zranitelná. Nebo snad nesouhlasíš?“

Dělal to schválně, z čiré zlomyslnosti, prostě mě chtěl co nejvíc znervóznit a rozčílit.

„Tak požádáš toho trenéra, aby nás rozesadil, nebo ne?“

„Na co si stěžuješ? Se mnou ti bude dobře.“

Co jsem mu na to mohla říct? Evidentně se mě snaží vyprovokovat. Což není nijak složité, už delší dobu mám problém poznat, jestli si ze mě utahuje nebo to myslí vážně.

Hlavní je neztratit duchapřítomnost. „Myslím, že bude lepší, když si sedneš k někomu jinému. Určitě to víš i sám,“ vyloudila jsem strnulý, ale zdvořilý úsměv.

„Nerad bych skončil vedle Vee.“ I Patch náhle překypoval úslužnou zdvořilostí. „Nechci pokoušet štěstí.“

My o vlku, a tu se u našeho stolu zjevila Vee, zářivé pohledy vrhala střídavě na mě a na Patche.

„Neruším?“

„Ne,“ odsekla jsem a prudce zapnula batoh. „Jen jsem se Patche ptala, které stránky si to máme na zítřek přečíst. Nedávala jsem pozor, když je trenér zadával.“

„Zadání je na tabuli, stejně jako vždycky. A navíc už tu kapitolu máš dávno přečtenou.“

Patch se rozesmál, zřejmě si vzpomněl na něco zábavného. Nestalo se to poprvé a já bych ráda věděla, co se mu honí hlavou. Podezírala jsem ho totiž, že všechny jeho soukromé vtipy mají něco společného se mnou.

„Ještě něco, Noro?“ zeptal se.

„Ne. Ahoj zítra.“

„Těším se,“ zamrkal. Doopravdy spiklenecky zamrkal!

Jen co byl Patch z doslechu, Vee mě chňapla za ruku. „Skvělá zpráva! Cipriano! Jeho příjmení! Zahlédla jsem to v trenérově seznamu!“

„A to tě tak rozveselilo, protože…?“

„Všichni vědí, že studenti musí školní sestře hlásit, jaké berou prášky.“ Zatahala mě za kapsu, ve které jsem nosila svoje pilulky. „Školní sestra má kancelář u sborovny, kde jsou, čirou náhodou, také složky s informacemi o všech studentech.“

Oči jí plály, když mě popadla a vlekla ke dveřím. „Je čas na skutečnou špionáž.“