KAPITOLA

5

„C

o potřebujete?“

Přinutila jsem se k úsměvu, doufajíc, že sekretářka nepozná, jak podlá si ve skutečnosti připadám.

„Pravidelně beru léky a moje kamarádka…“ Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli po dnešku ještě vůbec chci nazývat Vee svou kamarádkou. „Moje kamarádka mi řekla, že je musíme nahlásit školní sestře. Je to pravda?“

Nevěřila jsem, že tu vážně stojím a hodlám hrubě porušit školní řád. V poslední době jako by se mi nepatřičné chování stalo denním chlebem. Nejdřív pozdě v noci pronásleduju Patche do herny. Teď mám v plánu prolustrovat jeho studentskou složku. Co je se mnou špatně? Nebo ne… Co je špatně s Patchem, že co ho znám, páchám jednu nepravost za druhou?

„Ale jistě,“ přikývla sekretářka, „všechny léky je třeba zaregistrovat. Sestru najdete tamhle vzadu, třetí dveře vlevo, jak jsou ty záznamy o studentech.“ Ukázala do chodby za sebou. „Pokud tam sestra nebude, chvíli na ni počkejte. Vrátí se co nevidět.“

Stvořila jsem další úsměv. Ani jsem nedoufala, že to půjde tak snadno.

V chodbě jsem se pro jistotu několikrát ohlédla, ale nikdo za mnou nešel. V kanceláři vřískal telefon, ale vzdáleně, jako by se nacházel v úplně jiném světě než já. Zůstala jsem sama a mohla si dělat, co chci.

Před třetími dveřmi vlevo jsem se zastavila, zhluboka se nadechla a zaklepala, přestože uvnitř byla zjevně tma, pusto a prázdno. Stiskla jsem kliku. Zdráhala se, ale nakonec se tlaku skřípavě podvolila a já se ocitla na prahu stěsnané místnosti obložené bílými kachličkami. Strnula jsem, téměř si přála, aby se tu sestra objevila a já nemohla jinak, než nahlásit prášky a zmizet. Rychlý pohled do chodby odhalil i dveře označené jako Studentské záznamy. Ani tam se nesvítilo.

V mysli mi vyvstala jiná nepříjemná skutečnost. Patch tvrdil, že loni do školy nechodil. Na devadesát devět procent lhal, ale pokud ne, bude mít vůbec zavedenou složku? Přinejmenším musí někde bydlet a mít adresu, odpověděla jsem si vzápětí. A zdravotní kartu a soupis známek z minulého pololetí. Ale stejně. Hrozilo mi možná i vyloučení a to je trochu vysoká cena za pohled na Patchovu zdravotní kartu.

Opřela jsem se ramenem o zeď a koukla na hodinky. Měla jsem čekat na Veein signál. Neřekla mi jaký, ale prý ho poznám.

Bezva.

Telefon v kanceláři ječel jako pominutý a sekretářka ho konečně zvedla. Hryzala jsem si rty a odvážila se znovu pohlédnout na dveře do kartotéky. Třeba jsou zamčené. Spisy o studentech musí být zabezpečené, chráněné proti zneužití. Nezáleží na tom, jak skvělý a bezchybný plán Vee vymyslela, pokud je tam zamčeno, dovnitř se nedostanu. Ha ha.

Přehodila jsem si batoh na druhé rameno. Dotikala další minuta. To abych už šla…

Na druhou stranu, co když má Vee pravdu? Co když Patch nemá čistý trestní rejstřík? Sedím s ním v biologii, klidně si mě může vybrat za svou příští oběť. Mám právo… ne, dokonce povinnost se bránit, ne?

Jestli je odemčeno a soubory seřazené podle abecedy, najdu Patche raz dva. Složku prolistuju za pár sekund.

Ujistím se, že z ní na mě nemávají červené praporky. Vypadnu ani ne za minutu. Má vůbec cenu tam kvůli takové chviličce lézt?

Vzadu před kanceláří se rozhostilo podezřelé ticho. Pak se na rohu vynořila Vee. Plížila se podél zdi a co chvíli se pokradmu ohlížela přes rameno. Okoukala to ze starých špionážních filmů.

„Všechno pod kontrolou,“ šeptla.

„Co sekretářka?“

„Musela na minutku odejít.“

„Musela? Zpacifikovalas ji?“

„Tentokrát ne.“

Díkybohu za drobné radosti.

„Zavolala jsem z budky, že máme ve škole bombu. Zalarmovala policii a pak běžela najít ředitele.“

„Vee!“

Poklepala si na zápěstí. „Minuty tikají. Za chvíli dorazí policajti a nerada bych, aby nás tu načapali.“

O tom mi vyprávěj. Přemístily jsme se před archív.

„Uhni,“ odstrčila mě Vee. Stáhla si rukáv přes dlaň a klepla do proskleného okna. Nic se nestalo.

„Pro jistotu,“ řekla, klepla ještě jednou a já ji popadla za ruku.

„Určitě jsou zamčené.“ Otočila jsem klikou a dveře se otevřely jako po másle.

„To by nebyla zábava,“ prohlásila Vee.

Otázka názoru.

„Běž dovnitř,“ zavelela. „Já jdu hlídat. Pokud všechno půjde dobře, sejdeme se za hodinu v té mexické restauraci na rohu Drake a Beech.“ S tím se odkradla.

Zůstala jsem jednou nohou venku a jednou uvnitř úzké místnosti, jedné velké kartotéky. Vstoupila jsem dovnitř dřív, než mi to svědomí stačilo rozmluvit. Zavřela jsem dveře a zády se o ně opřela. Zhluboka jsem se nadechla, odlepila se od dveří a postoupila kupředu. Prstem jsem přejela po nápisech na skříňkách. Našla jsem přihrádku CA – CU a silným trhnutím ji vysunula z kartotéky. Příšerně rachotila. Složky byly popsané ručně, patrně jsme byli jediná škola v zemi, která ještě nepoužívá katalogizační software.

Oči mi sklouzly na jméno „Cipriano“. Vytáhla jsem složku z přecpané zásuvky a vteřinku ji podržela v rukou a snažila se přesvědčit sebe samu, že přece nedělám nic špatného. Co když tam jsou nějaké intimní informace? Ale sedím s ním v biologii, mám právo všechno vědět.

Zvenčí ke mně dolehly hlasy.

Nahlédla jsem do Patchovy složky a zůstala jako opařená. Ne, tohle nedává smysl.

Hlasy se blížily.

Vrazila jsem složku do přihrádky a vší silou se do ní opřela. Zásuvka rachotila zpět do kartotéky. Otočila jsem se a ztuhla. Za dveřmi se ředitel zarazil v půli kroku a zíral na mě skrz prosklené okno. Doprovázeli ho všichni, kteří na škole zastávali důležitější funkci. Ať už jim vykládal cokoliv, má přítomnost mu odvála slova od úst. Slyšela jsem, jak řekl: „Omluvte mě na moment,“ a skupinka spěchala napřed, on však ne.

Otevřel. „Sem mají studenti zákaz vstupu.“

Nahodila jsem bezmocný obličej. „Omlouvám se. Snažím se najít školní sestru. Sekretářka povídala, že má kancelář ve třetích dveřích napravo, ale myslím, že jsem se přepočítala…“ Rozhodila jsem ruce. „Asi jsem se ztratila.“

Než se zmohl na odpověď, rozepnula jsem batoh. „Musím totiž nahlásit tohle. Beru železo, jsem chudokrevná,“ vysvětlovala jsem.

Jak si mě přísně prohlížel, obočí mu po čele šplhalo výš a výš. Jako bych mu četla myšlenky: buď se bude zabývat mnou nebo bombovou výhrůžkou. Bradou pokynul ke dveřím. „Okamžitě opusť budovu.“ Zeširoka se opíral o zárubeň, že jsem mu sotva podklouzla pod nataženou paží, a pelášila pryč, úsměv mi z tváře vyprchal.

 

Zhruba za hodinu jsem se uvelebila v rohové kóji mexické restaurace na rohu Drake a Beech. Nade mnou ze zdi čněl keramický kaktus a vycpaný kojot. Přiloudal se muž v sombreru širším, než byl sám vysoký. Mučil kytaru, a zatímco mi číšník podával jídelní lístek, oblažil mě serenádou. Zamračila jsem se na název vyražený na první straně. Borderline. Nikdy dřív jsem tu nejedla, ale jméno mi připadalo povědomé.

Dorazila Vee a padla na protější sedadlo. Číšník byl u nás jako na koni.

„Čtyři chimi s extra ostrou omáčkou a k tomu nachos a černé fazole,“ poručila si Vee, aniž pohlédla do menu.

„Červené burrito,“ objednala jsem si.

„Každá na svůj účet?“

„Já za ni platit nebudu,“ zahučely jsme s Vee jednohlasně.

Číšník odklusal a já si neodpustila poznámku. „Čtyři chimi. Těším se, až uslyším, na jaké ovoce to svedeš.“

„Nezačínej s tím. Umírám hlady, od oběda jsem nejedla.“ Zamyslela se. „Pokud nepočítáš to dušené na paprice, protože já ho nepočítám.“

Vee dostala do vínku čistou severskou krásu a smyslnost. Je neuvěřitelně sexy. Byly časy, kdy jen naše přátelství stálo v cestě mojí chorobné žárlivosti. Oproti Vee mám lepší jenom nohy. A možná metabolismus. Ale rozhodně ne vlasy.

„Doufám, že ty chipsy brzo donese,“ sípěla kamarádka.

„Určitě se osypu, když nedostanu něco slaného do čtyřiceti pěti sekund. Chcípnu, prostě chcípnu, nic jiného mě nečeká.“

„Salsa se dělá z rajčat,“ poukázala jsem. „To je červená. A avokádo je, tuším, taky ovoce.“

Rozjasnila se jako sluníčko. „A potom si objednáme jahodové daikiri.“

Má pravdu. Ovocná dieta je jednoduchá.

Vysoukala se zpoza stolu. „Hned se vrátím. Pak chci všechno slyšet!“

Čekala jsem na ni a přistihla se, jak zasněně hledím na kluka, který o kus dál umýval stůl. Činil se, šikula, právě seškrabával jakousi zaschlou špínu. Znám ho? Způsob, jakým se hýbal, jak mu tričko obepínalo nádherná, široká záda, se mi zdál povědomý. Skoro jako by poznal, že na něj civím, se narovnal, ohlédl se a jeho oči na mně spočinuly zrovna v okamžiku, kdy mi došlo, koho mi připomíná.

Patch.

Tomu nevěřím. Málem jsem se plácla do čela, vždyť přece říkal, že pracuje v Borderline. Neměla jsem jinou únikovou cestu než zavrtat se hlouběji do kóje. Patch si utřel ruce do zástěry a přikráčel, mou paniku si zjevně užíval.

„Ale, ale,“ špičkoval, „pět dní v týdnu ti nestačím? Přišlas navrhnout společný večer?“

„Omlouvám se za tu politováníhodnou náhodu.“

Posadil se na Veeino místo. Když natáhl ruce, dosáhl až na moji půlku stolu. Uchopil mou sklenici a točil jí v dlaních.

„Je tu obsazeno,“ zavrčela jsem. Neodpověděl. Vytrhla jsem mu sklenici z rukou a napila se vody, bohužel jsem omylem spolkla kostku ledu. Cestou dolů mi kompletně zmrazila jícen i útroby.

„Neměl bys spíš pracovat než obtěžovat zákazníky?“

Usmál se. „Co děláš v neděli večer?“

Odfrkla jsem si. Nechtěně. „Zveš mě na rande?“

„Líbí se mi, jak jsi drzá, andílku.“

„Kašlu na to, co se ti líbí. Nikam s tebou nejdu, hlavně ne na rande a už vůbec ne sama.“ Zasloužila bych si nakopat, protože jsem si bezděky představila, co by mohla společná noc s Patchem zahrnovat. Ale tohle určitě nemyslel. On mě štval z nějakých osobních potrefených důvodů, které znal jen on.

„Tys mi řekl andílku?“

„Co když ano?“

„Nelíbí se mi to.“

Úsměšek. „Na to ti kašlu, andílku.“

Naklonil se přes stůl, pozvedl ruku k mé tváři a palcem mi přejel po rtu. Odtáhla jsem se moc pozdě. Promnul mezi prsty lesk na rty, který mu ulpěl na palci.

„Byla bys hezčí bez tohohle.“

Snažila jsem se vzpomenout si, o čem jsme to mluvili, ale hlavně jsem se pokoušela předstírat, že mě jeho dotyk vůbec, ale vůbec neznervóznil. Shrnula jsem si vlasy přes rameno a navázala na předchozí konverzaci.

„Stejně nechodím v noci ven, když musím druhý den do školy.“

„Škoda. Na pobřeží bude párty. Myslel jsem, že bychom mohli jít spolu.“ Znělo to upřímně.

Nechápala jsem ho. Vůbec. Vzrušení a rozechvění mi stále proudily v žilách a já dlouze potáhla z brčka, abych tu horkost přebila ledem. Sama s Patchem, to mohlo být zajímavé, ale nebezpečné. V tomhle ohledu jsem svým instinktům věřila.

Zívla jsem. „Jak jsem řekla, druhý den je škola.“ A v naději, že přesvědčím spíš sebe než jeho, jsem dodala: „A pokud tebe večírky zajímají, mě rozhodně ne.“

Hotovo. Případ uzavřen.

Pak ze mě bez jakéhokoliv varování vylétlo: „Proč ses vůbec ptal?“

Až do té chvíle jsem si byla jistá, že mě absolutně nezajímá, co si o mně Patch myslí. Ale jen jsem si to nahrávala. Byla jsem vyděšená, ano, ale zároveň dostatečně zvědavá, abych šla s Patchem skoro kamkoliv.

„Abychom mohli být sami.“

Vstřícnost ze mě rázem vyprchala. „Poslouchej, Patchi, nechci být nezdvořilá, ale…“

„Zřejmě budeš.“

„Sám sis začal!“ Mírně. Dospěle. „Nepůjdu s tebou na párty. Konec pohádky.“

„Protože v pondělí vstáváš do školy, nebo protože se bojíš být se mnou sama?“

„Obojí.“ Přiznání mi ujelo samo od sebe.

„Bojíš se všech kluků, nebo jenom mě?“

Obrátila jsem oči v sloup, jako že na tak stupidní otázku odpovídat nebudu.

„Zneklidňuju tě?“ Navenek se tvářil jakoby nic, ale já si za neutrální maskou dobře všimla zkoumavého úsměvu. Nepopírám, že mě jistým způsobem ovlivňuje. Můj rozum a veškerá logika berou v jeho přítomnosti za své.

„Promiň. O čem jsme se to bavili?“

„O tobě.“

„O mně?“

„O tvém osobním životě.“

Zasmála jsem se, abych zakryla nejistotu. Co mu na to mám říct? „Pokud jsme mluvili o mně a o mém vztahu ke klukům, tak Vee mi už přednášku udělala. Nepotřebuju to slyšet dvakrát.“

„A copak naše stará moudrá Vee povídala?“

Hrála jsem si s rukama a nakonec je nechala klesnout pod stůl. „Nechápu, proč tě to zajímá.“

Jemně potřásl hlavou. „Zajímá? Mluvíme přece o tobě. Jsem fascinovaný.“ Věnoval mi jeden ze svých nejlepších úsměvů. Reakce se dostavila okamžitě – splašený puls. Můj.

„Vrať se zpátky do práce.“

„Docela se mi zamlouvá, že na škole není jediný kluk, který by odpovídal tvým představám.“

„Zapomněla jsem, že na takzvané představy jsi samozvaný odborník,“ odsekla jsem. Nespouštěl ze mě oči a já se toužila propadnout nebo být neviditelná.

„Nejsi chladná, Noro. Ani stydlivá. Akorát potřebuješ dobrý důvod, aby ses nechala někým poznat.“

„Přestaň o mně pořád mluvit.“

„Myslíš si, že máš všechny přečtené.“

„To není pravda,“ bránila jsem se. „Tak například, no, třeba o tobě toho moc nevím.“

„Nejsi na to připravená.“ Řekl to opravdu nehezkým tónem. Nasadil výraz, že by mohl tupit žiletky.

„Podívala jsem se do tvojí studentské složky.“

Slova nade mnou zůstala viset jako oprátka.

„To je zakázané,“ řekl klidně.

„Byla prázdná. Nic. Ani zdravotní karta.“

Ani se nenamáhal předstírat překvapení. Zvrátil se nazad, oči jako lesklý obsidián. „Takže se mě bojíš, protože jsi neviděla mou zdravotní kartu? Myslíš, že ode mě chytneš vši? Spalničky? Neštovice?“

„Mluvím o tom, protože chci, abys věděl, že jsem si všimla, že je na tobě něco divného. Myslíš si, že jsi všechny oblafnul, ale pleteš se. Zjistím, o co ti jde, jasný? Dostanu tě.“

„Těším se.“

Zrudla jsem, dvojsmysl mi jako obvykle docvakl příliš pozdě. Za Patchovými zády jsem zahlédla Vee, jak se prodírá k našemu stolu.

„Vee se vrací. Zmiz.“

Ani se nehnul a zamyšleně si mě prohlížel.

„Na co ještě čumíš?“

Zvedl se. „Jsi úplně jiná, než jsem čekal.“

„Ty taky,“ odsekla jsem. „Jsi mnohem horší.“