KAPITOLA

6

D

ruhý den ráno jsem zažila jisté překvapení neboť jsem před první hodinou tělocviku uviděla Elliota. Právě zvonilo, když se objevil. Měl na sobě basketbalové kalhoty ke kolenům, bílé tričko Nike a nové, drahé tenisky. Odevzdal slečně Sullyové jakési lejstro a pak si mě všiml. Zvesela zamával a připojil se ke mně.

„Čekal jsem, kdy se potkáme,“ řekl. „Vedení si všimlo, že poslední dva roky jsem na tělocvik nechodil, na soukromé škole nebyl povinný. Řešili, jak to provést, abych za dva a půl roku splnil požadované čtyři. Tak jsem tady. Mám tělák první a čtvrtou hodinu.“

„Pořád nevím, proč jsi k nám vůbec přecházel.“

„Rodiče nezvládali platit školné.“

Slečna Sullyová zahvízdala na píšťalku.

„Pojďme, ať si nestrhne plíce,“ řekl Elliot.

„Deset koleček kolem tělocvičny a ne že budete krátit rohy!“

Rozběhla jsem se podél namalovaných čar.

„Jsi sportovec?“

Elliot vyskočil a zatočil se na špičkách prstů. Předvedl pár výkopů a úderů do vzduchu a představení zakončil pravým hákem, který zarazil sotva pár centimetrů od mé tváře. Zachechtal se.

„Sportovec? Do morku kostí.“

„Tak to máš o zábavě stejnou představu jako slečna Sullyová.“

Oběhli jsme deset koleček a zamířili na dvorek, který se utápěl v husté mlze. Obalila mě, jako by mě chtěla udusit. Obloha propustila pár dešťových kapek, nejspíš by ráda rozpoutala bouři nad celým Coldwaterem. Toužebně jsem pohlédla zpátky ke dveřím, ale nemělo to smysl. Slečna Sullyová je neoblomná.

„Potřebuju dva kapitány na softbal,“ křičela. „Dělejte, netvařte se, jako když umíráte! Přihlaste se někdo. Raději dobrovolně jinak vás rozdělím já a dobře víte, že nehraju fér!“

Elliot zvedl ruku.

„Fajn. Postav se sem k první metě. A kapitán druhého týmu… Marcie Millarová, co třeba ty?“

Marcie zamávala řasami a postavila se vedle Elliota.

„Elliote, vybírej první,“ popohnala ho slečna Sullyová.

Prsty si podepřel bradu a prohlédl si nás, jako by posuzoval, kdo se bude hodit do pole a kdo na pálku.

„Nora,“ řekl.

Marcie zaklonila hlavu a zvonivě se rozesmála. „Díky,“ vrhla na Elliota zářivý úsměv, který, z důvodů mně neznámých, příslušníky opačného pohlaví vždy oslnil.

„Proč?“ nechápal Elliot.

„Protože jsi nám věnoval zápas.“ Marcie na mě namířila prstem. „Existujou stovky důvodů, proč jsem roztleskávačka a Nora ne. Koordinace patří k těm hlavním.“

Přimhouřila jsem na ni oči, přešla k Elliotovi a navlékla si modrý dres.

„Nora a já jsme přátelé,“ odvětil Elliot klidně, téměř chladně. Přeháněl, ale neopravila jsem ho. Marcie se zatvářila, jako by jí do ksichtu vychrstl ledovou vodu, a já si to mimořádně užívala.

„Ale jen proto, že jsi zatím nepotkal nikoho lepšího. Například mě.“ Na prst si natočila pramínek vlasů. „Marcie Millarová. Ještě o mně uslyšíš.“ Mrkla na něj nebo možná jen chytla tik do oka.

Elliot se nezatěžoval s odpovědí a v mých očích o pár příček stoupl. Většina ostatních kluků by před Marcií padla na kolena, aby si jich vůbec všimla.

„Budeme se tu vybavovat celý den nebo čekáme až zaprší a uschne?“ ozvala se slečna Sullyová.

Třída se rozdělila do dvou týmů a Elliot si nás odvedl na lavičku, aby se rozhodlo, kdo půjde na pálku. Pálka nakonec skončila v mých rukou a přilba na mé hlavě.

„Jdeš první, Greyová. Potřebujeme obsadit první metu.“

Cvičně jsem máchla pálkou a málem mu urazila hlavu.

„Mám náladu spíš na homerun.“

„K tomu se dostaneme.“

Nasměroval mě na odpal. „Postav se tady a takhle švihni pálkou.“

Zvedla jsem pálku nad rameno, škoda že jsem nevěnovala víc pozornosti světovému poháru. Škoda že jsem z něj neviděla aspoň dvě minuty. Přilba mi sklouzla nízko do čela, upravila jsem si ji a zkoušela se zorientovat v polařích, kteří se nořili z mlhy jako přízraky.

Marcie Millarová hrála za nadhazovače. Držela před sebou míč a neopomněla na mě vztyčit prostředníček. Mlhou problýskl její jedovatý úsměv a to už míč letěl přímo na mě.

Skoro jsem se trefila, ale poslala jsem ho na špatnou stranu, do bahna za čarou.

„Strike!“ zavolala slečna Sullyová ze svého stanoviště mezi první a druhou metou.

Elliot křičel z lavičky: „Míč je celý od bláta, dejte jí čistý.“ Asi tak minutku mi docházelo, že mluví o Marcii a ne o mně.

Druhý míč opustil Marciinu ruku, zjevil se přede mnou jako blesk z čistého nebe. Švihla jsem. Úplně vedle.

„Strike dvě,“ nechal se slyšet Anthony Amowitz skrz chytačskou masku. Zpražila jsem ho pohledem. Ustoupila jsem ze svého místa a několikrát si zkusila správné švihnutí. Elliota jsem si všimla, až když stál těsně za mnou. Natáhl se přese mě a dlaněmi přikryl ty moje na pálce.

„Ukážu ti to,“ zašeptal mi do ucha. „Takhle. Cítíš to? Uvolni se. Nevytáčej se v bocích.“

Připadala jsem si jako rozpálené rajče, navíc na nás civěla celá třída.

„Už to chápu, díky.“

„Nechte si to na doma!“ křikla Marcie a polaři se svorně zasmáli.

„Pokud jsi schopná slušného nadhozu,“ zavolal na ni Elliot, „tak to odpálí.“

„Můj nadhoz je dobrý.“

„Její odpal taky.“ Elliot ztišil hlas, abych ho slyšela jen já. „Nesmíš z ní spustit oči, když nadhazuje. Nehází čistě, ale zvládneš to.“

„Zdržujete kru!“ hulákala slečna Sullyová.

V tu chvíli však mou pozornost upoutalo něco jiného – na okraji hřiště. Jako by mě někdo volal. Otočila jsem se za klasem, přestože jsem věděla, že nikdo mé jméno nahlas nevyslovil. Potichu šelestilo jen v mojí mysli.

Noro.

Patch měl na hlavě modrou basebalovou čepici a prsty zaklesnuté do kovového pletiva, o které se i opíral. Navzdory počasí na sobě neměl kabát. Oblečen byl od hlavy k patě v černé. Tmavé oči sledovaly každý můj pohyb. Byly temné a neproniknutelné, ale já věděla, že toho skrývají víc, než se zdá.

Do mysli se mi vplížila další ironická slova.

Lekce s pálkou? Pěkné… na tělo.

Hvízdavě jsem nasála vzduch, musím se uklidnit, určitě si to jenom představuju. Protože pokud ne, možné vysvětlení zbývá už jen jedno: Patch se mi umí dostat do hlavy. A to nejde. To nemůže. Co když jsem blázen? To mě vyděsilo mnohem víc než zvrácený nápad, že Patch překonal dosud známé komunikační metody a umí se mnou mluvit, aniž by otevřel pusu.

„Greyová! Pozor na hru!“

Zamrkala jsem a vrátila se do reality právě včas, abych si všimla míče svištícího vzduchem. Rozpřáhla jsem se k odpalu, ale tu mi do mysli vtekla další kluzká slova.

Ještě ne.

Zarazila jsem se a čekala, až míček doletí blíž. Úkrok směrem do hřiště a já švihla, jak nejsilněji jsem dokázala.

Hřištěm se rozlehla hlasitá rána, pálka v rukou se mi nárazem rozvibrovala. Míč se řítil přímo na Marcii, která se skácela stranou, a pokračoval nízko nad druhou metou, kde padl do rozmočené trávy.

„Běž!“ zaječel můj tým. „Noro, běž!“

Rozběhla jsem se.

„Zahoď pálku!“ vřeštěli.

Mrštila jsem ji za sebe.

„Zůstaň na první metě!“

To mě ani nenapadlo.

Zašlápla jsem ji, smykem se otočila a hnala se k druhé. Levý polař dostal míč a byl připravený mě vyautovat. Sklonila jsem hlavu, mačkala rukama a pokoušela se vzpomenout si, jak to dělají profíci v televizi, když jdou do skluzu. Hlavou napřed? Nebo nohama? Přibrzdit, padnout na zem a kutálet se?

Míč v mém periferním vidění plachtil k druhému strážci mety jako bílá šmouha. Z lavičky se vzrušeně ječelo: „Klouzej!“, ale já se ještě pořád nerozhodla, kterou svou část důvěrně seznámím s namrzlým bahnem jako první – nohy nebo tvář.

Druhý strážce mety vydrapl míč ze vzduchu. Skočila jsem hlavou napřed, ruce natažené. Zničehonic se přede mnou zjevila rukavice a zaútočila. Praštila mě přímo do obličeje, zalkla jsem se vůní kůže. Zkroutila jsem se v bolestné křeči, pusu plnou štěrku a písku, co mi dřely o jazyk.

„Je aut!“ křičela slečna Sullyová.

Odvalila jsem se stranou, abych mohla spočítat utržené rány. Stehno mi hořelo ledovým ohněm a bylo do krve sedřené, jako by se mi na něm vyřádil houf vzteklých koček.

Dobelhala jsem se ke stanovišti a svezla se na lavičku.

„Rozkošné,“ prohlásil Elliot.

„Myslíš ten přemet, nebo tu servanou nohu?“ Přitáhla jsem si koleno k hrudi a začala je něžně zbavovat špíny a zadřených kamínků. Elliot si sedl vedle mě a jemně mi na zranění zafoukal. Několik větších nečistot slétlo na zem.

Rozhostilo se trapné ticho.

„Můžeš chodit?“

Postavila jsem se, abych dokázala, že přestože mám nohu samou krev a šrám, pajdat pořád můžu.

„Odvedu tě na ošetřovnu, jestli chceš. Sestra ti to může obvázat,“ navrhnul.

„Není třeba.“ Pohlédla jsem k plotu, kde jsem naposledy viděla Patche. Mezitím zmizel.

„Ten kluk za plotem byl tvůj přítel?“ zeptal se Elliot.

Překvapilo mě, že si ho Elliot všiml. Celou dobu k němu stál obrácený zády.

„Ne,“ odvětila jsem. „Jen kamarád. Vlastně ani to ne. Sedíme spolu v biole.“

„Červenáš se.“

„To asi větrem.“

Patchův hlas mi stále rezonoval v hlavě. Srdce mi bušilo jako o závod, ale krev už vychládala. Opravdu mi promlouval rovnou do hlavy? Existuje mezi námi nějaké zvláštní pouto, které to umožňuje? Nebo jsem se dočista pomátla na rozumu?

Elliot se nezdál zcela přesvědčený. „Vážně spolu nic nemáte? Nerad bych se pokoušel o zadanou holku.“

„Ne, nic.“ Nic mu totiž nedovolím.

Počkat. Co to Elliot říkal?

„Prosím?“ vypadlo ze mě.

Usmál se. „V sobotu večer znovu otevírají Delfský přístav a já bych se tam rád jel podívat. Předpověď hlásí pěkné počasí. Nechtěly byste mi s Vee dělat společnost?“

Nechala jsem si chviličku na rozmyšlenou. Bylo mi jasné, že když Elliota pošlu k šípku, Vee mě zavraždí. Navíc, když půjdu ven s Elliotem, zbavím se znepokojivých myšlenek na Patche.

„Dobrý nápad,“ řekla jsem.

KAPITOLA

7

V

 sobotu večer jsme s Dorotheou vysedávaly v kuchyni. Právě strčila pekáč do trouby a procházela si seznam úkolů, které máma přicvakla magnetem na ledničku.

„Volala máma. Vrátí se až v pondělí v noci,“ prohodila Dorothea, zatímco čisticím práškem drhla dřez tak rázně, až mě ruka rozbolela za ni. „Nechala ti vzkaz na záznamníku. Chce, abys jí zavolala. Dřív jsi jí vždycky před spaním telefonovala, ne?“

Vyhoupla jsem se na barovou stoličku a zakousla se do sladké máslové pletýnky. Dorothea na mě vyčkávavě pohlédla.

„Mm… hmmm!“ pochválila jsem.

„Mimochodem, dneska přišel dopis ze školy.“ Kývla bradou k hromádce pošty na parapetu. „Víš kvůli čemu?“

Nevinně jsem pokrčila rameny. „Netuším.“ V duchu jsem se však plácla do čela. Když jsem před dvanácti měsíci otevřela dveře, stála tam policie. Máme pro vás špatné zprávy, řekli. O týden později měl táta pohřeb. Od té doby trávím každé pondělní odpoledne v kanceláři školního psychologa doktora Hendricksona. Poslední dvě sezení jsem prošvihla a pokud se nedostavím ani tentokrát, mám problém. Nejspíš poslali varovný dopis.

„A co s načatým večerem? Máte s Vee nějaké plány? Co třeba nějaký film?“

„Třeba. Poslyš, Dorth, nech už ten dřez, umyju ho později. Pojď si sednout, dej si se mnou pletýnku.“

Dorothea odhrnula z čela šedivé pramínky vlasů, které jí při práci vyklouzly z drdolu.

„Zítra jedu na konferenci do Portlandu,“ oznámila. „Bude tam přednášet doktorka Melissa Sanchezová. Podle ní by si každá žena měla uvědomit, že je sexy. Hormony jsou jako odjištěný granát. Dokud jim nedáš, co chtějí, nenechají tě na pokoji. Nakonec si to odskáčeš.“ Aby svá slova zdůraznila, namířila na mě Dorothea lahví Ajaxu. „Takže si každé ráno beru červenou rtěnku a píšu na zrcadlo: Jsem sexy. Muži mě chtějí. Pětašedesát je skoro jako pětadvacet.“

„A funguje to?“ Držela jsem se, abych se nerozesmála.

„Funguje,“ pravila vážně Dorothea.

Olízla jsem si z prstů máslo, abych získala čas vymyslet vhodnou odpověď. „Takže se o víkendu budeš věnovat sama sobě.“

„Každá žena by se měla věnovat sama sobě, já to schvaluju. Podívej se třeba na moji dceru. Nechala si udělat plastiku. Prý aby se cítila líp, ale na co potřebuje ženská prsa sama pro sebe? Zbytečná zátěž. Udělala to kvůli chlapům. Doufám, že ty kvůli klukům takhle vyvádět nebudeš, Noro.“

„Věř mi, Dorth, v mém životě žádní kluci nejsou.“ No dobře, dva kolem mě brousili, dalo by se říct, jenže jednoho neznám a druhý mě děsí, takže je snadnější zavřít oči a předstírat, že neexistují.

„To je dobře, ale i špatně,“ plísnila mě Dorothea. „Pokud narazíš na špatného, přivodíš si problémy. Ale jestli najdeš toho pravého, čeká tě štěstí.“ Hlas jí zněžněl. „Ještě jako mladá dívka jsem si v Německu vybírala mezi dvěma muži. První byl docela prostopášný. A druhý je můj Henry. Už jsme spolu čtyřicet jedna let.“

Čas změnit téma. „A jak se má tvůj… hm, kmotřenec Lionel?“

Vykulila oči. „Máš zájem o našeho malého Lionela?“

„Neeeee!“

„Můžu to zařídit.“

„Ne, Dorotheo, vážně. Díky, ale… Potřebuju se soustředit hlavně na školu a na známky. Chci se dostat na prestižní univerzitu.“

„Třeba v budoucnu…“

„Dám ti vědět.“

Pletýnku jsem dojedla za zvuku Dorotheina brebentění a zapojovala jsem se jen občasným „uh-uhum“, kdykoliv se odmlčela a očekávala reakci. Přemýšlela jsem, jestli vážně chci jít večer s Elliotem ven, nebo ne. Na první pohled se to jevilo jako výborný nápad. Jenže čím víc jsem se nad tím zamýšlela, tím víc se vynořovalo zádrhelů. Vždyť ho znám sotva pár dní. Taky nevím, jestli by to máma schválila. Připozdívalo se a do Delf se jelo nejmíň půl hodiny. O víkendech to tam prý navíc bývá divoké.

Zazvonil telefon a na displeji se ukázalo Veeino číslo.

„Co podnikneme večer?“ chtěla vědět.

Otevřela jsem pusu a pečlivě rozvažovala odpověď. Pokud jí o Elliotovu návrhu jednou řeknu, není cesta zpátky.

Vee vřískla. „Bože! Bože, bože, bože, bože! Vylila jsem na gauč lak na nehty! Moment, letím pro ubrousky! Půjde to vyprat?“ Vrátila se za chviličku. „Asi jsem zničila gauč. Musíme večer někam vyrazit, nechci být doma, až to naši zjistí.“

Dorothea se s prachovkou přesunula dolů do haly. Nijak jsem netoužila celou noc poslouchat její reptání, jak se ty vzorované kachličky špatně čistí, a rychle se rozhodla.

„Co třeba Delfský přístav? Elliot a Jules tam jedou, můžeme vyrazit s nimi.“

„Senzační! Skvělý nápad, Noro! Za čtvrt hoďky jsem u tebe.“

Odešla jsem nahoru a oblékla si bílý kašmírový svetřík, černé džíny a tmavě modré mokasíny. Prsty jsem si pročísla vlasy a několik pramínků nechala spuštěných podél obličeje. Za život jsem se naučila pár způsobů, jak zkrotit neposlušné kučery ve… voilà! Slušivé vlny. Prohlédla jsem se v zrcadle, dvakrát se před ním otočila. Vypadala jsem nedbale elegantně, téměř sexy.

Přesně za patnáct minut před domem zastavil Veein Neon a klakson troubil jako na lesy. Cesta od nich k nám trvala deset minut, ale já obvykle dodržovala nejvyšší povolenou rychlost. Vee rozuměla slovu „rychlost“, ale „nejvyšší povolená“ se v jejím slovníku nevyskytovalo.

„Jedeme s Vee do Delf,“ zavolala jsem na Dorotheu. „Můžeš to mámě vzkázat, kdyby náhodou volala?“

Dorothea vykoukla z koupelny. „Až do Delf? Tak pozdě?“

„Užij si konferenci!“ křikla jsem a vyběhla ven dřív, než stačila odporovat nebo zavolat mámě.

Vee si vyčesala vlasy do vysokého culíku, bohaté kučery se jí sypaly po zádech.

V uších se jí houpaly veliké zlaté kruhy. Na rtech višňová rtěnka. Prodlužující černá řasenka.

„Jaks to zvládla? Měla jsi na přípravu pět minut.“

„Vždy připravená,“ oslnila mě úsměvem. „Jsem přece lovkyně, ne?“ Kriticky si mě přeměřila.

„Co je?“ houkla jsem.

„Neměly jsme v plánu jít ven s klukama?“

„Pokud si dobře vzpomínám, tak ano.“

„Kluci mají rádi holky, které vypadají jako… holky.“

Pozvedla jsem obočí. „A já teda vypadám jak?“

„Jako bys právě vylezla ze sprchy a došla k názoru, že jako sebeprezentace to stačí. Neber si to špatně. Šaty jsou dobré, vlasy v pořádku, ale ten zbytek… Na.“ Prohrábla kabelku. „Jelikož jsem tvoje kámoška, půjčím ti rtěnku. A řasenku taky, když mi odpřísáhneš, že nemáš žádnou nakažlivou oční chorobu.“

„Nemám žádnou oční chorobu!“

„Jen se ujišťuju.“

„Dej mi pokoj.“

Vee zkroutila rty v napůl hravém, napůl vážném úšklebku. „Budeš si bez toho připadat jako nahá.“

„A to je zrovna podle tebe problém?“

Popravdě na nošení make-upu jsem zrovna neměla jasný názor.

Ne že bych si bez něj připadala nahá, ale byl to právě Patch, kdo ve mně vyvolal myšlenku, že bez make-upu vypadám líp. Nakonec jsem samu sebe přesvědčila, že v sázce není ani má důstojnost, ani má čest. Dostala jsem návrh a byla jsem dostatečně svobodomyslná, abych ho zkusila. Jenže jsem si nechtěla přiznat, že to zkouším v den, kdy vím, že Patche nepotkám.

O půl hodiny později jsme s Vee projely pod branami Delfského přístavu. Kvůli husté víkendové dopravě jsme musely zaparkovat až na nejzazším konci. Delfy, uhnízděné přímo na pobřeží jsou známé hezkým počasím. Mírný vítr nám pod nohama roznášel sáčky od popkornu a papírky z bonbonů a my zamířily k pokladně koupit si lístky. Stromy dávno shodily listí a holé větve nám hrabaly nad hlavami jako zkroucené vyschlé prsty. Delfský přístav celé léto žil díky zábavnímu parku, karnevalům, hádačským koutkům, cikánským muzikantům a přehlídkám zrůd. Nikdy jsem nepoznala, jestli jsou ti zdeformovaní lidé skuteční nebo jen namaskovaní.

„Jeden dospělácký, prosím,“ oznámila jsem ženě za pokladnou. Vzala si peníze a okénkem prostrčila plastikový náramek. V rudém úsměvu odhalila umělé upíří zuby zašpiněné rtěnkou.

„Bavte se,“ pravila sípavým hlasem. „A nezapomeňte na naši nově zrekonstruovanou atrakci.“ Zaťukala prstem na sklo a ukázala na štos mapek a propagačních letáků. Vzala jsem si z každého jeden a cestou k otáčivé zátarase jsem četla:

DELFSKÝ ZÁBAVNÍ PARK

NOVÁ SENZACE!

ARCHANDĚL.

NOVĚ PŘESTAVĚNÝ A VYLEPŠENÝ

30 METRŮ VOLNÝ PÁD!

Vee mi koukala přes rameno a zaryla mi nehty do paže.

„Na to musíme jít!“ zakvičela.

„Až nakonec,“ slíbila jsem a doufala, že na to časem zapomene. Výšky mi nevadily už celá léta… patrně proto, že jsem už celá léta nikam vysoko nelezla. Nemám náladu se zrovna dnes dozvídat, jestli jsem svůj strach opravdu překonala, nebo ještě ne.

Užily jsme si ďáblovo kolo, autodrom, létající koberec a několik her u různých stánků, než jsme se rozhodly, že je načase poohlédnout se po Elliotovi a Julesovi.

„Hmm,“ pravila Vee a rozhlížela se po okolí. Nastala chvilička zamyšleného ticha.

„Zkusíme to v herně,“ navrhla jsem.

„Dobrý nápad.“

Jen co jsme překročily práh, uviděla jsem ho. Ale ne Elliota. Ani Julese.

Patche.

Odhlédl od své videohry. Tvář mu z větší části stínila stejná kšiltovka, jakou měl i na těláku, ale dala bych ruku do ohně za to, že jsem zahlédla letmý úsměv. Na první pohled se zdál přátelský, ale vzpomněla jsem si, jak mi lezl do hlavy, a zamrazilo mě až do morku kostí.

Vee si ho naštěstí nevšimla. Prodírala jsem se za ní a Patche ignorovala. Třeba by ji napadlo jít za ním a trochu si pokecat, a to je to poslední, co potřebuju.

„Tamhle jsou!“ vykřikla náhle a divoce mávala nad hlavou. „Julesi! Elliote! Tady!“

„Dobrý večer, dámy,“ pozdravil Elliot a razil si cestu davem. Jules šel za ním a díval se na nás stejně nadšeně jako na tři dny starou sekanou.

„Můžu vám koupit kolu?“

„To zní dobře,“ odpověděla Vee. Oči měla jen pro Julese. „Já chci lightku.“

Jules zahuhlal něco ve smyslu, že potřebuje na záchod, a vnořil se zpátky do davu. Za pět minut se vrátil Elliot s kolou, podělil nás, promnul si ruce a provedl znalecký průzkum poschodí.

„Kde začneme?“

„A co Jules?“ chtěla vědět Vee.

„Dohoní nás.“

„Vzdušný hokej,“ vyhrkla jsem. Vzdušný hokej byl na opačné straně herny. Čím dál od Patche, tím líp. Možná, že jsme se tu potkali jen čirou náhodou, ale můj šestý smysl mi napovídal něco jiného.

„Hele, podívejte!“ vyjekla Vee. „Fotbálek!“ A už se probíjela k volnému stolku. „Jules a já proti vám dvěma. Poražení kupujou pizzu.“

„To je fér,“ souhlasil Elliot.

Fotbálek by byl fajn, kdyby byl kousek dál od Patchových videoher. No nic, zkusím ho ignorovat. Když se k němu otočím zády, ani si nevšimnu, že tu je. Možná si ho nevšimne ani Vee.

„Hej, Noro, není to Patch?“

„Hmm?“ odvětila jsem nevinně.

Ukázala prstem. „Tamhle! Je to on, že jo!“

„Pochybuju. Takže my s Elliotem budeme krát s bílýma, jo?“

„Patch sedí s Norou v biole,“ vysvětlovala Elliotovi Vee. Po očku na mě jízlivě pomrkávala, ale před Elliotem se tvářila jako nevinnost sama. Potřásla jsem hlavou a vysílala tichý signál: „Zavři klapačku!“

„Dívá se na nás,“ ztišila klas. Naklonila se ke mně přes stůl, aby to vypadalo, že se mnou mluví důvěrně, ale šeptala tak nahlas, že Elliot neměl šanci to přeslechnout. „Určitě by hrozně rád věděl, co tady děláš s…“ kývla hlavou na Elliota.

Zavřela jsem oči a představovala si samu sebe, jak tluču hlavou do zdi.

„Patch dal dost jasně najevo, že by chtěl s Norou víc než jen sedět lavici,“ nedala si pokoj. „Ale kdo mu to může vyčítat, že.“

„Vážně?“ otázal se Elliot a nedal najevo sebemenší překvapení. Ostatně ho celou dobu podezíral. Přistoupil ke mně blíž. Vee se blýskla vítězným úsměvem. Znamenal: Později mi za to poděkuješ.

„Tak to není,“ ozvala jsem se. „Je to…“

„Je to ještě horší!“ přerušila mě Vee. „Nora má podezření, že ji možná sleduje. Je to čím dál horší, měly bychom to nahlásit na policii.“

„Můžeme už konečně hrát?“ řekla jsem nahlas. Hodila jsem do hřiště míček. Nikdo si toho nevšiml.

„Mám si s ním promluvit?“ zeptal se mě Elliot. „Vysvětlím mu, že nehledáme žádné potíže. Jsi tady se mnou a pokud má problém, ať ho vyřeší taky se mnou.“

Horším směrem se rozhovor ubírat nemohl.

„Co se stalo s Julesem?“ zkusila jsem to jinak. „Je pryč už pěkně dlouho.“

„Jo, asi se spláchl do záchodu,“ řekla Vee.

„Chci si promluvit s Patchem,“ trval na svém Elliot.

Přestože jsem oceňovala zájem, vůbec se mi nelíbila představa, že se do Patche pustí. Patch měl X faktor – byl nedotknutelný, hrozivý a neodhadnutelný. Bůhví, čeho všeho je schopný. Elliot je moc hodný, než abych ho vyslala proti Patchovi.

„Nebojím se ho,“ řekl Elliot, jako by mi četl myšlenky.

A to je, Elliote, jeden z rozdílů mezi tebou a mnou.

„Špatný nápad,“ odsekla jsem.

„Skvělý nápad!“ jiskřila Vee. „Jinak by se Patch mohl… přestat ovládat. Pamatuješ na posledně?“

Posledně?! vykulila jsem na ni oči.

Netušila jsem, proč mi to Vee udělala, ledaže by chtěla celý incident ještě trochu víc zdramatizovat. Jenže její představa skvělého dramatu se rovnala mé představě příšerného zesměšnění.

„Bez urážky, ale ten kluk mi připadá jako děsný podvraťák,“ řekl Elliot. „Dejte mi dvě minuty.“ Zamířil k Patchovi.

„Ne!“ vyjekla jsem a chňapla ho za rukáv. „On… mohl by se fakt přestat ovládat. Vyřeším to s ním.“ Zamračila jsem se na Vee.

„Jsi si jistá?“ protestoval Elliot. „Radši bych ho vyřídil sám.“

„Zvládnu to.“

Otřela jsem si ruce do kalhot, zhluboka se nadechla a vydala se k Patchovi, který seděl jen o pár herních stolů dál. Co mu řeknu? Tak nejdřív asi strohé Ahoj. A pak se vrátím k Elliotovi a Vee a vylíčím jim, jak jsem mu to nandala, totálně ho vyřídila a že je všechno pod kontrolou.

Patch měl na sobě to co obvykle: černou košili a černé džíny. Na snědé kůži se mu blýskal stříbrný řetízek. Kvůli hře si vyhrnul rukávy a já viděla, jak se mu při mačkání tlačítek zajímavě hýbou svaly na předloktí. Vysoký, štíhlý a vytrénovaný, klidně se vsadím, že pod šaty ukrývá pár jizev, památek na pouliční rvačky a podobné nebezpečné akce. Ne tedy, že bych se mu chtěla dívat pod šaty…

Poklepala jsem prsty na bok jeho konzole, abych na sebe upoutala pozornost. Tím nejklidnějším hlasem jsem se zeptala: „To máš Pac-Mana? Nebo Opičího krále?“ Asi ne. Vypadalo to jako nějaká násilnická střílečka s vojáky.

Patch se vědoucně zašklebil. „Baseball. Co kdyby ses postavila za mě a předvedla mi správný odpal?“

Na obrazovce vybuchovaly zápalné láhve a ječící těla létala vzduchem. Tahle hra baseball nepřipomínala ani náhodou.

„Jak se jmenuje?“ zajímal se Patch a nenápadně kývl směrem k našemu fotbálku.

„Elliot. Poslyš, zkrátím to. Čekají na mě.“

„Znám ho?“

„Je nový, nedávno se přistěhoval.“

„První týden ve škole a on už si stačil nadělat kamarády. Šikulka.“ Pohledem sklouzl na mě. „Třeba tají něco temného a nebezpečného, o čem nevíme.“

„Na takové typy mám zjevně štěstí.“

Čekala jsem, až pochopí, co jsem tím myslela, ale on jen řekl: „Zahrajeme si?“ Pohodil hlavou dozadu do herny. Mezi hemžícími se lidmi jsem zahlédla kulečníkové stoly.

„Noro!“ volala Vee. „Pojď zpátky. Elliot mi to nandává ve fotbálku!“

„Nemůžu,“ oznámila jsem Patchovi.

„Pokud vyhraju,“ prohlásil tónem, který nepřipouštěl protest, „řekneš Elliotovi, že si ještě musíš něco zařídit a že už na něj dnes večer nebudeš mít čas.“

Nemohla jsem si pomoct; takovou aroganci si líbit nenechám. „A když vyhraju já?“

Prohlédl si mě od hlavy k patě a ústa se mu líně zkřivila. „Toho bych se nebál.“

Vztekle jsem ho praštila do ramene.

„Bacha,“ provokoval potichu. „Aby si nemysleli, že spolu flirtujeme.“

V duchu jsem se fackovala, protože přesně tohle jsme dělali. Ale já za nic nemohla – to Patch. Když jsem s ním, jedna touha ve mně přebíjí druhou. Jedna část chce prchat, jako by jí za patami hořelo, a druhá, ta nezodpovědná, si touží vyzkoušet, jak moc se k němu lze přiblížit, aniž bych se… spálila.

„Jen jedna hra,“ pokoušel.

„Jsem tu s někým jiným.“

„Jdi zatím ke kulečníkům, vyřídím to.“

Zkřížila jsem paže na prsou, abych působila stroze a podrážděně, ale zároveň jsem se musela kousat do rtu, jak mě jeho nabídka lákala.

„A co přesně uděláš? Popereš se s Elliotem?“

„Když na to přijde.“

Skoro bych řekla, že žertoval. Skoro.

„Hele, jeden kulečník se zrovna uvolnil. Běž ho obsadit.“ Jen do toho!

Strnula jsem. „Jaks to udělal?“

Nic nepopřel a mě zachvátila panika. Je to pravda! Moc dobře ví, co dělá. Dlaně mi zvlhly potem.

„Jak jsi to udělal?“ opakovala jsem.

Lstivě se usmál. „Co jako?“

„Ne!“ varovala jsem ho. „Nepředstírej, že se nic nestalo!“

Opřel se ramenem o konzoli a pozoroval mě. „Tak povídej, co jsem ti měl udělat.“

„Moje… myšlenky.“

„Co s nimi?“

„Nehraj si na idiota, Patchi.“

Dramaticky se rozhlédl. „Snad si nemyslíš, že… Že jsem telepat. Vždyť to zní šíleně!“

Polkla jsem, abych trochu zklidnila hlas. Stejně se mi třásl. „Děsíš mě a nezajímáš mě.“

„Názory se můžou měnit.“

„Noooooro!“ Vee překřičela veškerý rámus, lidi i pípání elektroniky.

„Sejdeme se u Archanděla,“ řekl Patch.

Automaticky jsem o krok ustoupila. „Ne.“

Patch se ke mně přitočil. Páteří mi proběhlo zlověstné mrazení. „Počkám tam na tebe,“ zašeptal mi do ucha a vytratil se z herny.