KAPITOLA

8

K

e stolu jsem se vrátila jako omámená. Elliot se skláněl na fotbálkem, Vee výskala a prohýbala se smíchy a Jules pořád scházel.

Vee vzhlédla od hry. „No? Jak to šlo? Co ti řekl?“

„Nic. Řekl a jsem mu, ať neotravuje. Odešel.“ Hlas mi zněl mrtvolně.

„Nepřipadal mi naštvaný, když odcházel,“ poznamenal Elliot. „Ať jsi mu řekla cokoliv, asi to na něj platilo.“

„Škoda,“ posteskla si Vee. „Čekala jsem větší vzrůšo.“

„Hrajeme dál? Dostávám hlad a těším se na těžce vyhranou pizzu.“

„Jo, už aby se vrátil Jules,“ řekla Vee. „Začínám mít dojem, že nás nemá rád. Vždycky se vytratí. Asi se nám snaží něco naznačit.“

„Děláš si srandu? On vás přímo miluje!“ Elliot to s nadšením trochu přehnal. „Jen je trochu nedůvěřivý vůči cizím lidem, jdu ho najít. Nikam nechoďte.“

Jakmile jsme s Vee osaměly, zpražila jsem ji pohledem. „Chystej se na smrt.“

Vee pozvedla dlaně a ustoupila. „Udělala jsem to pro tvé dobro! Elliot po tobě jede. Když jsi odešla, nakecala jsem mu, že ti každý večer volá takových… no, asi deset kluků. Přála bych ti vidět, jak se tvářil. Žárlil jako hrom!“

Zaúpěla jsem.

„Takový je zákon nabídky a poptávky,“ culila se Vee. „Přece se ta ekonomika k něčemu hodí.“

Svěsila jsem hlavu do dlaní. „Něco potřebuju.“

„Potřebuješ Elliota.“

„Ne, potřebuju cukr. Hodně cukru. Cukrovou vatu.“ A hlavně potřebuju velikou gumu, abych si ze svého života mohla vygumovat veškeré důkazy o Patchově existenci. Hlavně tu jeho telepatii. Otřásla jsem se.

Jak to dělal? A proč si vybral mě? Pokud… pokud to není fantazie. Jako jsem si vymyslela, že jsem přejela chlapa.

„Tu bych si taky dala,“ zamručela Vee. „Na cestě sem jsem u vstupu do parku viděla stánek. Počkám tu s Elliotem a Julesem, neboj, nikam nepůjdeme, a ty mezitím skoč pro vatu.“

Venku jsem zamířila k východu, ale když jsem našla stánek s cukrovou vatou, mou pozornost odlákalo cosi v dáli. Archanděl se tyčil vysoko nad vrcholky stromů. Obzor lemoval klikatý had svítících vozítek. Zajímalo by mě, proč se Patch chtěl sejít. Sevřely se mi útroby a já zjistila, že navzdory svému nejlepšímu přesvědčení kráčím rovnou k Archandělovi.

Nechala jsem se unášet davem až k místu, kde k nebi čněla obrovská atrakce. Ochladilo se a vítr zledověl, ale to nebyl důvod, proč mě náhle zamrazilo. Na zádech mi naskočila husí kůže. Byl to studený, paralyzující pocit, že mě někdo sleduje.

Nenápadně jsem koukla vlevo i vpravo. Nic nenormálního se tam nedělo. Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů. Za mnou na malém plácku pod stromy stála postava v kapuci. Okamžitě couvla a rozplynula se v temnotě.

Srdce mi tlouklo jako splašené, připojila jsem se k velké skupině chodců. O pár kroků dál jsem se znovu ohlédla. Nikdo mě už nesledoval.

Pak jsem do někoho vrazila.

„Pardon!“ Zamávala jsem rukama, abych chytila rovnováhu.

Patch se očividně bavil. „Mně se těžko odolává.“

Zamrkala jsem na něj. „Dej mi pokoj.“ Chtěla jsem ho obejít, ale chytil mě za loket.

„Je ti něco? Vypadáš, jako by se ti chtělo zvracet.“

„Leda z tebe,“ vyštěkla jsem a on se rozesmál. Smál by se, kdybych ho nakopla do holeně?

„Zkus to zapít.“ Pořád mě držel a vlekl mě ke stánku s limonádou. Zaryla jsem paty do země.

„Chceš mi pomoct? Tak se ode mě drž dál.“

Jemně mi odhrnul loknu z tváře. „Miluju vlasy. Miluju, když jsou nezkrotné. Připomínají mi tu část tvojí osobnosti, která se moc neprojevuje, a to je škoda.“

Vztekle jsem si vlasy uhladila a pozdě mi došlo, že to vypadalo, jako bych se upravovala kvůli němu. Sakra.

„Musím jít. Vee čeká.“ A odměřeně jsem dodala: „Předpokládám, že se bohužel uvidíme v pondělí ve škole.“

„Pojď se mnou na Archanděla.“

Zaklonila jsem hlavu a podívala se vzhůru. Vozíky zběsile hřměly po dráze, ale vysoký lidský jekot je lehce přehlušil.

„Jsou tam sedačky pro dva.“ Úsměv se změnil ve vyzývavou grimasu.

„Ne.“ Ani omylem.

„Pokud přede mnou budeš pořád utíkat, nikdy se nedozvíš, o co ve skutečnosti jde.“

Po téhle poznámce jsem měla utíkat jako o život. Jenže to já ne. Patch přesně věděl, co říkat, aby rozdráždil mou zvědavost. Věděl co a věděl kdy.

„O co jde?“ zeptala jsem se.

„To můžeš zjistit jediným způsobem.“

„Nemůžu. Mám strach z výšek. Navíc na mě čeká Vee.“ A tu mě náhle napadlo, že se vlastně vůbec nebojím. Už ne. Klíčil ve mně podivný pocit bezpečí, že s Patchem se mi nic nestane.

„Pokud to zvládneš celé, aniž bys zaječela, řeknu trenérovi, ať nás rozesadí.“

„To už jsem zkoušela. Neustoupí.“

„Umím být přesvědčivější než ty.“

Vzala jsem to jako osobní urážku. „Nikdy neječím. Ne na kolotočích.“ A ne kvůli tobě.

Zařadili jsme se do fronty čekajících na Archanděla. Vřískot návštěvníků se vzdaloval a zvolna vytrácel, jak lidé letěli k obloze.

„Nikdy předtím jsem tě v Delfách neviděl,“ prohodil Patch.

„Býváš tu často?“ Do imaginárního zápisníčku jsem si udělala poznámku: o víkendech nejezdit do Delf.

„Tohle místo pro mě něco znamená.“

Postoupili jsme v řadě. Vozíky se vyprazdňovaly, dovnitř nasedala nová várka rozechvělých šílenců.

„Nech mě hádat,“ pravila jsem. „Flákal ses tu celý loňský školní rok.“

Myslela jsem to sarkasticky, ale Patch řekl: „Kdybych ti odpověděl, prozradil bych svou minulost a to se mi nechce.“

„Proč? Co je špatného na tvojí minulosti?“

„Nebudeme se o ní bavit. Mohla by tě vystrašit.“

Na to už je pozdě, pomyslela jsem si.

Přisunul se blíž, naše paže se o sebe otřely a z toho letmého dotyku se mi zježily všechny chloupky na rukou. „Musel bych přiznat věci, které bys do svého uštěpačného spolužáka z biologie neřekla.“

Ovanul mě studený vítr, a když jsem se nadechla, plíce se mi zaplnily ledem. Ale s mrazením, které ve mně vyvolala Patchova slova, se to nedalo srovnat.

Patch kývl k rampě. „Jsme na řadě.“

Prošla jsem otočnou brankou k nástupní plošině, kde na nás čekala řada prázdných vozů a nad námi se klikatila horská dráha. Patch zamířil k jednomu z vozíků.

Dráha ani vozy ve mně přílišnou důvěru nevzbudily, i když vypadaly opravené. Zdály se nejmíň sto roků staré, vyrobené ze dřeva, které moc dlouho trpělo pod drsným maineským podnebím. Morbidní malůvky po stranách tomu nepřidaly.

Vozík, který nám Patch vybral, byl pokreslený hned čtyřmi obrázky.

Na prvním obrázku smečka rohatých démonů rvala křídla ječícímu andělovi. Na druhém se bezkřídlý anděl hrbil na náhrobním kameni a pozoroval skupinu dětí, které si hrály opodál. Na třetím se anděl přiblížil k dětem a zkrouceným prstem mířil na malou, zelenookou dívenku. A na posledním anděl jako duch procházel jejím tělem. Dívčiny oči zčernaly, úsměv zmizel a z čela jí vyrůstaly rohy, stejné, jaké měli ďáblové na první kresbě. Nad scénou visel matný měsíc.

Odvrátila jsem pohled a přesvědčovala samu sebe, že se mi nohy třesou jen zimou. Vklouzla jsem na sedačku vedle Patche.

„Tvoje minulost mě nevystraší,“ řekla jsem a zapnula si bezpečnostní pás. „Nemyslím, že by můj momentální stav nějak výrazněji zhoršila.“

„Zhoršila,“ opakoval. Do tónu mu proniklo cosi pokorného, jako by mé nařčení přijal. Zvláštní, Patch se nikdy takhle nesnížil.

Vozy poodjely, kousek couvly a pak se vydaly kupředu. Drkotali jsme po dráze, pomalu stoupali vzhůru. Nos mi zaplnila vůně potu, rzi a slaného mořského vzduchu. Patch seděl dost blízko na to, abych ho cítila. Zachytila jsem jemný závan drahého mátového mýdla.

„Jsi bledá,“ poznamenal, nakloněný ke mně, abych ho přes rachot vozíků slyšela.

Jsem, ale za nic na světě to nepřiznám.

Na vrcholku dráhy nás čekala kratičká zastávka.

Viděla jsem kilometry zčernalé krajiny, prosvícené jiskřivými prskanci sídlišť, v dálce pableskoval fantaskní světla Portlandu. Vítr zadržel dech a po tváři mě pohladil slabý závan vlhkého vzduchu.

Bezděky jsem pohlédla na Patche. Došlo mi, že mě uklidňuje mít ho po svém boku. Pak se ten mizera oslnivě zazubil.

„Bojíš se, andílku?“

Vyloudila jsem ze sebe nejistý smích a nervózně sevřela kovové zábradlí před sebou. Vozík se nahnul kupředu, přepadl a hnal se po dráze doslova démonickou rychlostí, vichr mi strhl vlasy dozadu. Skřípavě jsme se řítili vpřed, nakláněli se střídavě nalevo a napravo, házelo to s námi jako s hadrovými panenkami. Vnitřnosti se mi smíchaly a poskakovaly nahoru a dolů podle pohybu vozíku. Podívala jsem se dolů, ve snaze soustředit se na nějaký nehybný předmět.

A všimla jsem si, že mám rozepnutý pás.

Zkusila jsem zaječet na Patche, ale zběsilý vítr mi urval slova od úst. Břichem se mi rozlezla ledová prázdnota. Jednou rukou jsem se pustila zábradlí a zoufale se pokoušela pás znovu zapnout. Vozík zabočil doleva. Padla jsem ramenem na Patche, narazila do něj tak tvrdě, až to zabolelo. Autíčko vystoupalo a já cítila, jak se nadzvedlo z trati, jako by nebylo pořádně přinýtované.

Propadli jsme se. Záblesk prudkých světel mě oslepil, neviděla jsem, kudy se dráha ke konci zatáčí.

A bylo pozdě. Vozík se smýkl doprava. Ovládla mě panika a pak se to stalo. Levým ramenem jsem praštila do dvířek. Otevřely se a já vyletěla z vozíku, zatímco ten dál svištěl vpřed.

Svalila jsem se na koleje a hmatala po něčem, čeho bych se mohla zachytit. Ruce však nic nenašly, drásaly prázdno a já přepadla přes okraj dolů do propastné žravé temnoty. Země se blížila a já otevřela ústa a ječela a ječela…

Vozík si vrzal po výstupní plošině a pozvolna brzdil.

Patch mě k sobě tiskl tak pevně, až mě bolely paže. „Tak tomu říkám řev,“ prohlásil.

Zmateně jsem hleděla, jak si přitiskl dlaň na ucho, kde ještě dozníval můj ohlušující křik. Co se stalo? Na Patchově kůži se červenaly zakrvácené půlměsíčky, které jsem do něj vlastními nehty vyryla. Oči mi sklouzly k bezpečnostnímu pásu. Pevně mě obepínal kolem pasu.

„Můj pás…,“ zajíkla jsem se, „myslela jsem, že…“

„Myslela co?“ otázal se Patch s nelíčeným zájmem.

„Zdálo se mi, že jsem vypadla. Že prostě… že umřu.“

„To je účel téhle atrakce.“

Celá jsem se třásla. Rozechvělá kolena pode mnou mírně poklesla.

„Asi jsme si souzeni,“ řekl Patch a já v jeho hlase rozeznala slabý vítězný podtón. Neměla jsem sílu se hádat.

„Archanděl,“ zamumlala jsem a ohlédla se přes rameno na dráhu, kde už nastupovali další lidé.

„Jeden z nejvyšších andělů,“ poznamenal spokojeně. „Čím jsou vyšší, tím bolestivější je pád.“

Otevřela jsem pusu a chtěla mu říct, že jsem si jista, že jsem z toho vozíku vypadla a zpátky dovnitř jsem se dostala jakýmsi nepochopitelným, záhadným způsobem, ale nakonec jsem řekla jen: „Myslím, že já jsem spíš něco jako anděl strážný.“

Patch zamrkal. „Doprovodím tě zpátky do herny.“

KAPITOLA

9

L

okty jsem se prodírala mačkanicí v herně, kolem pokladny a toalet. Jenže Vee jsem u fotbálku nenašla. Ani Elliota s Julesem.

„Asi už odešli,“ řekl Patch. V očích mu pobaveně jiskřilo. Jenže u Patche to mohlo znamenat něco i leccos jiného.

„Budeš potřebovat hodit domů.“

„Vee by mě tu nenechala,“ odsekla jsem a postavila se na špičky, abych viděla nad hlavy lidí.

„Určitě hrajou stolní tenis.“

Razila jsem si cestu davem, Patch se mi držel v patách a upíjel z plechovky sody, kterou si koupil u vchodu. Nabídl, že mi taky jednu koupí, ale v současném stavu bych ji ani neudržela v rukou.

U stolního tenisu nebylo po Vee a Elliotovi ani stopy.

„Nebo jsou u automatů,“ dělal si Patch ze mě legraci. Zrudla jsem. Vee, kde sakra jsi?

Patch mi podal sodovku. „Vážně se nechceš napít?“

Podívala jsem se nejdřív na plechovku a pak na něj. Krev mi vřela už jen z představy, že položím rty tam, kde ještě před chviličkou měl on ty své, ale za nic na světě to nepřiznám. Místo toho jsem prohrabala kabelku a vytáhla mobil. Displej se mi černě vysmíval a odmítal se nechat zapnout. Nechápala jsem, jak se mohla baterka tak rychle vybít, vždyť jsem ji těsně před odjezdem nabíjela. Mačkala jsem tlačítko znovu a znovu a znovu, ale marně.

„Moje nabídka pořád platí,“ ozval se Patch.

Jasně, to si radši někoho stopnu, bude to bezpečnější. Ještě jsem se třásla ze zážitku na Archandělovi. Nehledě na to, jak moc jsem se snažila obrázek vlastního pádu vytěsnit z mysli, stále se vracel. Padala jsem… a pak jízda skončila. Prostě jen tak. Nic úděsnějšího jsem v životě nezažila. A nejhorší na tom všem je, že nikdo jiný si toho nevšiml. Ani Patch, který seděl přímo vedle mě.

Plácla jsem se dlaní do čela. „Auto! Čeká na mě na parkovišti.“

Za půl hodiny jsem už zlostí viděla rudě. Neon byl pryč. Nemůžu uvěřit, že Vee odjela beze mě. Možná se stalo něco vážného.

Ale to se nedozvím, dokud nejdřív nezprovozním telefon. Snažila jsem se ovládat, ale pokud mě tady opravdu nechala, má se na co těšit. Žluč mi vřela, Vee si to pekelně odskáče.

„Co dál?“ ptal se Patch.

Kousla jsem se do rtu a zvažovala další možnosti. Žádné nebyly. Bohužel nevím, jestli jsem připravená přijmout Patchovu nabídku. Pocit nebezpečí kolem sebe šířil i normálně, dnes v noci však vyzařoval i jakousi skrytou hrozbu, ze které se mi nedělalo zrovna dobře od žaludku.

Povzdychla jsem si a modlila se, abych neudělala osudovou chybu.

„Zavezeš mě rovnou domů,“ řekla jsem. Znělo to spíš jako otázka než rozkaz.

„Jak si přeješ.“

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli si na Archandělovi nevšiml něčeho divného, ale v poslední chvíli jsem se zarazila. Bála jsem se. Co když jsem nevypadla? Co když jsem si to celé jen představovala? Třeba vidím věci, které se doopravdy nedějí. Nejdřív ten chlápek v lyžařské kukle. Teď tohle. Jsem si jistá, že mi Patch umí mluvit do hlavy, ale co ty ostatní věci? Těmi si jistá nejsem.

Patch poodešel o několik parkovacích míst dál, kde stála naleštěná černá motorka. Vyhoupl se na ni a hlavou kývl na sedadlo za sebou. „Naskoč si.“

„Teda. Pěkná motorka,“ zalhala jsem. V mých očích to byla nablýskaná smrtící past. Nikdy v životě jsem na motorku nesedla a zrovna dnes se mi na tom nechtělo nic měnit.

„Ráda cítím vítr ve tváři,“ pokračovala jsem a doufala, že hrdinská maska zakryje mou absolutní hrůzu z toho, že se poženu vpřed rychlostí přes devadesát kilometrů v hodině.

Patch měl jen jednu helmu – černou se zabarveným průhledem – a tu mi teď podával. Vzala jsem si ji, přehodila nohu přes sedadlo a málem omdlela, když jsem si uvědomila, že tu je jen úzký bezpečnostní pásek. To snad ne. Spustila jsem si přilbu přes kudrny a pod bradou ji zapnula.

„Je to těžké na řízení?“ zeptala jsem se a myslela jsem tím: Je to bezpečné?

„Ne,“ odpověděl Patch na vyslovenou i nevyslovenou otázku. Jemně se zasmál. „Jsi úplně ztuhlá, uvolni se.“

Jakmile vyjel z parkoviště, nabral rychlost a já se vylekala. Předtím jsem se ho decentně držela prsty za tričko, jen abych udržela rovnováhu. Teď jsem se k němu hystericky přimáčkla v doslova medvědím objetí. Patch odbočil na silnici a já jsem ho pevně stiskla stehny. Snad si toho nevšiml.

Na zamlžené příjezdové cestě před naším domem zpomalil, vypnul motor a seskočil. Sundala jsem si helmu a opatrně ji položila na přední sedadlo.

Fajn, řeknu něco jako: Díky za svezení, uvidíme se v pondělí. Jenže slova se vytratila, jak Patch přešel po příjezdové cestě a zamířil nahoru k verandě.

Radši jsem nespekulovala, proč to dělá. Doprovodí mě až ke dveřím? Páni, to je… pozorné. A co dál?

Doloudala jsem se na verandu za ním a našla ho u dveří. Pozorovala jsem ho, zmítaná zmatkem a zároveň chorobnou zvědavostí, jak vytahuje z kapsy svazek až podezřele známých klíčů a jeden po druhém strká do zámku.

Strhla jsem si z ramene kabelku a odepnula kapsičku, kde si obvykle schovávám klíče. Nebyly tam.

„Vrať mi klíče,“ vyjela jsem. Radši se nedomýšlet, jak se moje klíče dostaly do jeho kapsy.

„Vypadly ti v herně, když jsi naháněla mobil,“ řekl.

„Je mi jedno, kde mi vypadly, prostě je naval zpátky.“

Patch zvedl ruce, nevinnost sama, a ustoupil od dveří. Ramenem se opřel o zeď a sledoval mě, jak odemykám. Zkusila jsem klíčem otočit. Nešlo to.

„Zasekl jsi ho.“ Zoufale jsem klíčem zalomcovala. Nic. Couvla jsem. „No prosím. Zkus si to sám, ty odborníku. Ani se nehne.“

S ostrým cvaknutím odemkl. Ruku položil na kliku a obočí se mu vyklenulo do otázky: Mohu?

Polkla jsem, abych zahnala okouzlení a zároveň znepokojení, které se ve mně vzájemně tloukly.

„Teď zmiz. Na cestě nikoho nepotkáš, jsem doma sama.“

„Celou noc?“

Sakra. Větší pitomost jsem vážně říct nemohla. „Za chvíli přijde Dorothea,“ zalhala jsem. Dorothea se ještě dlouho nevrátí, vždyť je sotva půlnoc.

„Dorothea?“

„Naše hospodyně. Je stará, ale silná. Hodně silná,“ strašila jsem ho. Marně.

„Fíha, děsivé,“ pravil, vytáhl klíče ze zámku a podal mi je.

„Záchod vyčistí zvenčí i zevnitř do minuty. Je to víc než děsivé.“ Popadla jsem klíče a proklouzla kolem něj. Měla jsem v plánu zabouchnout mezi námi dveře, ale než jsem se otočila, Patch se už nacpal na práh, paži strčil dovnitř, chytil se zárubně a bránil mi zavřít.

„Nepozveš mě dovnitř?“ zeptal se s okouzlujícím úsměvem.

Zamrkala jsem. Pozvat ho dovnitř? Do našeho domu? Když tu nikdo není? Ha há.

„Je pozdě.“ Pokračoval se vzpurným leskem v očích. „Určitě umíráš hlady.“

„Ne. Ano. Chci říct, ano, ale…“

Najednou byl uvnitř.

O tři kroky jsem couvla. Kopnutím zabouchl dveře.

„Máš ráda mexickou kuchyni?“

„Já…“ Já bych hlavně ráda věděla, co pohledáváš v mém domě!

„Tacos?“

„Tacos?“ zopakovala jsem.

Zjevně ho to pobavilo. „Rajčata, salát, sýr.“

„Já sakra vím, co je tacos.“

Než jsem ho stačila zastavit, obešel mě a kráčel dál do bytu. Na konci haly odbočil doleva, přímo do kuchyně. Sklonil se ke dřezu a umyl si ruce. Jako doma. Zašel do spíže, prohledal ledničku, nějaké ingredience sebral tuhle, jiné tamhle – salsu, sýr, salát, rajčata. V zásuvce našel nůž.

Nad obrázkem Patche s kuchyňským zabijákem v ruce jsem málem propadla panice, když tu mou pozornost upoutalo něco mnohem horšího. Zacouvala jsem zpátky a v zavěšených vyleštěných pánvičkách zkontrolovala svůj odraz. Moje vlasy! Vypadala jsem, jako by mi na hlavě vyrostl obří trs rudého plevele!

Patch se smál. „Ty zrzavé vlasy máš od přírody?“

Zpražila jsem ho po hledem. „Nemám zrzavé vlasy.“

„Nerad ti kazím iluze, ale jsou zrzavé. Víc by nezčervenaly, ani kdybych je zapálil.“

„Jsou hnědé.“ Možná jsem v nich měla lehoulinký nádech do ruda, ale pořád jsem brunetka. „To je světlem.“

„Pravda, asi je to světlem.“ Úsměv mu rozdělil obličej na dvě půlky a ve tvářích se objevily dolíčky.

Vyběhla jsem nahoru, svázala si vlasy do copu a zároveň se snažila utřídit myšlenky. Absolutně se mi nezamlouvala představa, že se mi po domě potuluje Patch… ozbrojený nožem. Máma by mě zabila, kdyby zjistila, že jsem si ho pozvala dovnitř, když tu není Dorothea.

Vrátila jsem se za dvě minuty a našla ho při práci v kuchyni. „Díky za svezení,“ zkřížila jsem paže na hrudi, abych dala jasně najevo, že mě rozčiluje. „Máš to u mě.“

Přestal krájet. „Už je to skoro hotové.“

Všimla jsem si, že vyměnil nůž za jiný, s větší a ostřejší čepelí. Jako by slyšel, na co myslím, podíval se na nůž a zkoumavě si ho prohlédl. Na čepeli pableskovalo světlo. Útroby se mi sevřely strachem.

„Polož ten nůž,“ poručila jsem tiše.

Patch se podíval na mě a zpátky na nůž. Snad minutu váhal. Pak ho odložil.

„Já ti přece neublížím, Noro.“

„Hned jsem… klidnější,“ vydala jsem ze sebe, ale přes stažené hrdlo jsem sotva dýchala.

Roztočil nůž a ten, když se zastavil, mířil špičkou přímo na mě. „Pojď sem, naučím tě připravovat tacos.“

Ani jsem se nehnula. Třpyt v jeho očích varoval, že bych se měla bát… a já se bála. Ale strach je přece i lákavý. Znervózňuje mě, neuvěřitelně mě znervózňuje. Vedle něj nemůžu věřit ani sama sobě.

„A co třeba udělat… obchod?“ Sklonil hlavu, tvář mu zakryl stín. Pohlížel na mě zpoza sklopených řas. Výsledný efekt mu dodal na důvěryhodnosti. „Pomůžeš mi s tacos a já ti zodpovím pár otázek.“

„Mých otázek?“

„Dobře víš, co tím myslím.“

Věděla jsem to naprosto přesně. Dovolí mi nahlédnout do svého světa. Do světa, ve kterém mi umí promlouvat do mysli. Zase řekl správnou věc ve správné chvíli.

Beze slova jsem se postavila vedle něj. Posunul přede mě krájecí prkénko.

„Nejdřív,“ řekl, postavil se za mě a položil dlaně na kuchyňskou desku, těsně vedle mých, „si vyber rajče.“ Sehnul hlavu tak nízko, že se rty téměř dotýkal mého ucha. Horký dech mě šimral na kůži. „Dobře. A teď si vezmi nůž.“

„To kuchař vždycky stojí tak blízko?“ zavrčela jsem a nevěděla, zda se mi ten neklid z jeho blízkosti líbí, nebo mě děsí.

„Když prozrazuje tajemství kuchyně, tak ano. Vezmi ten nůž.“

„Mám ho.“

„Dobrá.“ Ustoupil a pečlivě mě kontroloval, pátral po sebemenší chybě.

Pohledem klouzal nahoru a dolů, tam a zase zpátky. To mě znervózňovalo, ale všimla jsem si slabého pochvalného úsměvu.

„Vaření není žádná věda,“ řekl. „Je to vrozené. Buď umíš, nebo neumíš. Jako chemie. Jsi připravená na chemii?“

Přitlačila jsem čepel na rajče. Rozskočilo se na dvě části. Obě se kolébaly na prkénku.

„To mi řekni ty. Jsem připravená na chemii?“

Vydal ze sebe nedefinovatelný zvuk a zašklebil se.

Po večeři Patch uklidil nádobí do dřezu. „Já myju, ty utíráš.“ V rychlosti prohledal zásuvky, než objevil utěrku a hravě mi ji hodil.

„Mám připravené ty otázky,“ připomněla jsem. „Začněme tou nocí v knihovně. Sledoval jsi mě…“

Hlas se mi vytratil. Patch se líně opíral o pult, černé vlasy mu koukaly zpod kšiltovky, a usmíval se. To stačilo, abych zapomněla všechno, co jsem mu chtěla říct a hlavou mi prolétla myšlenka, která mě naprosto rozhodila.

Chci ho políbit. Hned.

Patch pozvedl obočí. „Co?“

„Eh… nic. Vůbec nic. Myj, já utírám.“

Proč Patche bereš jako nějaký zlozvyk?, ptala jsem se sama sebe. Víš, že je špatný, tak proč mu nedokážeš odolat?

Mytí nádobí netrvalo dlouho. Skončili jsme a zůstali stát u linky těsně vedle sebe. Patch přistoupil a vzal mi z ruky utěrku, naše těla se dotkla. Ani jeden z nás se nepohnul, aby nepřerušil to křehké pouto, jež nás spojovalo.

Couvla jsem jako první.

„Máš strach?“ zamumlal.

„Ne.“

„Lhářko.“

Puls mi vyletěl nahoru. „Z tebe ne.“

„Ne?“

Nepřemýšlela jsem nad tím, co říkám. „Možná se jenom bojím…“ Vzápětí jsem proklínala samu sebe. Proč s tím vůbec začínám? Co tím sleduju? Přece Patchovi nevyslepičím, co všechno mě na něm děsí. Určitě by mě pak provokoval ještě víc. „Možná se jen bojím… bojím…“

„Mít mě ráda?“

Vděčná, že to nemusím dokončit sama, jsem automaticky přikývla. „Ano.“ Pozdě mi došlo, k čemu jsem se přiznala. „Ne! Rozhodně ne! Tohle jsem říct nechtěla!“

„Přiznávám, že mě trochu znervózňuješ,“ pravila jsem.

„Ale?“

Opřela jsem se o linku, abych získala podporu. „Ale taky mě tak maličko přitahuješ a to se mi vůbec nelíbí.“

Patch se zazubil.

„A nebuď drzý,“ vyjela jsem na něj a zkusila ho odstrčit. Ale on si mou ruku přitiskl k hrudi, přetáhl mi rukáv přes dlaň a uvěznil ji uvnitř. Stejnou věc provedl i s druhým rukávem. Držel mě bezpečně lapenou ve vlastním tričku jako v poutech. Nadechla jsem se k protestu.

Přistoupil ještě blíž, až stál těsně u mě. Najednou mě zvedl a vysadil na linku. Obličej se mi ocitl na stejné úrovni jako ten jeho. Znehybnil mě temným, svůdným úsměvem. Tehdy mi došlo, že kolem podobného okamžiku má představivost tančila už několik dní.

„Sundej si čepici,“ vylétlo ze mě dřív, než jsem to mohla zastavit.

Sklouzla mu přes okraj tváře.

Seděla jsem na kuchyňské lince, nohy se mi komíhaly podél jeho boků. Něco uvnitř mi říkalo, ať přestanu… ale snažila jsem se ten hlas zatlačit nazpátek a nevnímat ho.

Položil ruce na linku, těsně vedle mých stehen. Sklonil hlavu a přisunul se ještě o kousek blíž. Obklopila mě jeho vůně, připomínající tmavou vlhkou zeminu.

Dvakrát jsem se ostře nadechla. Ne. To není správné. Tohle ne a už vůbec ne s Patchem. Je strašlivý. Tím dobrým způsobem, ano, ale i tím špatným. Moc špatným.

„Měl bys jít,“ vydechla jsem. „Rozhodně bys měl jít.“

„Semhle?“ Přitiskl mi rty na rameno. „Nebo sem?“ Přesunul se na krk.

Můj mozek se nezmohl na jedinou rozumnou myšlenku. Patchova ústa postupovala severně k čelisti, jemně mi sála kůži…

„Asi mi upadnou nohy,“ prozradila jsem. Absolutní lež. Celým tělem mi probíhalo mravenčení, včetně nohou.

„To se dá vyřešit.“ Chytil mě za stehna.

Vtom zazvonil telefon. Při tom zvuku jsem nadskočila a bleskově ho lovila z kapsy.

„Ahoj, zlatíčko,“ ozvala se vesele máma.

„Můžu ti zavolat později?“

„Jistě. Děje se něco?“

Zavěsila jsem. „Musíš odejít,“ řekla jsem Patchovi. „Hned.“

Nasadil si čepici. Ve stínu, který vrhala na jeho tvář, jsem viděla jen rty zkroucené v uličnickém úsměvu.

„Nejsi namalovaná.“

„Asi jsem zapomněla.“

„Tak tedy sladké sny.“

„Jasně. Žádný problém.“ Co to povídal?

„A ta párty zítra…“

„Rozmyslím si to,“ hlesla jsem.

Patch mi do kapsy strčil kousek papíru a jeho dotyk mi vyslal do nohy horký vzrušivý impuls.

„Tu máš adresu. Budu na tebe čekat. Přijď sama.“

Za chviličku jsem zaslechla, jak se za ním zabouchly vchodové dveře. Tváře mi hořely. To bylo o fous, blesklo mi hlavou. Na ohni není nic špatného…, ale když se postavíte moc blízko, spálíte se. To je třeba si pamatovat.

Opřela jsem se o skříňky a mělce dýchala.