Železný polibek : kapitola 1

1.
„Kovboj, právník a automechanička sledují Královnu
prokletých,“ zamumlala jsem.
Warren, který kdysi dávno, velmi dávno, býval
kovboj, se zachechtal a zakýval bosýma nohama. „Může to být
začátek buďto špatného vtipu, nebo hororového příběhu.“
„Ne,“ řekl Kyle, právník, který měl hlavu položenou na mém
stehně. „Kdyby to měl být hororový příběh, musel bys začít
vlkodlakem, jeho úžasným milencem a kožoměncem…“
Vlkodlak Warren se zasmál a potřásl hlavou. „To je příliš
matoucí. Jen málo lidí si pamatuje, co kožoměnec vlastně je.“
Lidé si často neuvědomovali, že existují dva druhy
kožoměnců, a protože oba vycházely z legend původních
obyvatel Ameriky, tak jsem to docela chápala. Zvláště když bylo
víc než pravděpodobné, že s jednotným označením kožoměnec
přišel nějaký hloupý běloch, který nepoznal rozdíl.
Já patřila ke kožoměncům kmene Černá stopa ze severní
Montany, ze kterého pocházel můj otec. Jihozápadní kmeny,
hlavně Hopi a Navajo, měly jiný druh kožoměnců.
Ti jejich museli nosit kůži zvířete, ve které se chtěli proměnit,
obyčejně kojota nebo vlka, ale nedokázali si změnit oči. Byli to
zlí mágové, co přinášeli nemoc a smrt, kamkoli vstoupili.
Když jsem se měnila v kojota já, nepotřebovala jsem kůži ani
− pohlédla jsem dolů na Warrena, kdysi kovboje, nyní vlkodlaka
− měsíc. Ve zvířecí podobě jsem vypadala jako kterýkoli jiný
kojot. Byla jsem docela neškodná a na žebříčku moci magických
stvoření ve státě Washington jsem stála na té nejnižší možné
příčce. A právě proto jsem mimo jiné bývala v bezpečí. Prostě
jsem nikomu nestála za to, aby se o mě zajímal. To se však
během minulého roku změnilo. Ne že bych získala nějakou moc,
ale začala jsem strkat nos do cizích věcí a to přitáhlo pozornost.
Až upíři zjistí, že jsem zabila ne jednoho, nýbrž hned dva z jejich
řad…
Jako bych ho svými úvahami přivolala, přes obrazovku
televize tak velké, že bych ji nevmáčkla do obýváku svého
karavanu, prošel upír. Měl holou hruď a kalhoty mu visely na
bocích několik centimetrů pod sexy kyčelními kostmi.
Nenáviděla jsem, že jsem se místo touhou otřásla strachem. Je
to zvláštní, ale poté, co jsem několik upírů zabila, mi připadali
ještě děsivější. Zdávalo se mi o tom, že vylézají z děr v podlaze a
šeptají ve stínech. O tom, jaký je to pocit, když zarazíte upírovi
kůl do těla nebo když se vám zakousne do paže.
Kdyby mi s hlavou v klíně ležel Warren namísto Kylea, určitě
by si mé reakce všiml. Ale Warren se natáhl na podlahu a
soustředil se na dění na obrazovce.
„Víte,“ nadhodila jsem co nejvěcněji a hlouběji se vtiskla do
obscénně pohodlného koženého gauče v pokoji v patře Kyleova
obrovského domu, „přemýšlela jsem, proč Kyle vybral zrovna
tenhle film. Nějak mě nenapadlo, že ve filmu s názvem Královna
prokletých bude tolik polonahých chlapů.“
Warren se zachechtal, nabral si hrst popcornu z mísy na svém
plochém břiše a se silným texaským přízvukem odpověděl:
„Očekávala jsi víc nahých žen a méně napůl svlečených
mužských, co, Mercy? Myslel jsem, že už Kylea znáš.“ Znovu se
tiše zasmál a ukázal na obrazovku. „Hej, já nevěděl, že upíři jsou
imunní vůči gravitaci. Viděla jsi někdy nějakého viset ze
stropu?“
Zavrtěla jsem hlavou a sledovala, jak se upír vrhl na dvě
oběti. „Ale vůbec bych se nedivila, kdyby něco podobného
dokázali. Ještě jsem je třeba neviděla jíst lidi. Fuj.“
„Sklapněte. Mám ten film rád,“ bránil Kyle svoji volbu.
„Spousta pěkných kluků svíjejících se na posteli nebo
pobíhajících kolem v bokových kalhotách a bez košil. Napadlo
mě, že by se ti to mohlo taky líbit, Mercy.“
Pohlédla jsem dolů, změřila si každičký centimetr jeho
krásného, opáleného těla a pomyslela si, že je zajímavější než
všichni ti krásní muži v televizi, protože je opravdovější.
Vzhledem byl téměř stereotypní gay, a to od gelu v tmavých
vlasech, které si nechával každý týden stříhat, po vkusné, drahé
oblečení. Když lidé nedávali dobrý pozor, unikla jim bystrá
inteligence, kterou maskoval pěkným zevnějškem. A právě proto
si Kyle svoji fasádu tak pěstoval.
„Opravdu to není dostatečně špatný film na noc špatných
filmů,“ pokračoval Kyle a vůbec si nedělal starosti s tím, že by
nás rušil při sledování: nikdo z nás na ten film nekoukal kvůli
jiskrným dialogům. „Chtěl jsem vzít Blade III, ale to už si někdo
vypůjčil, jaké překvapení.“
„Každý film s Wesley Snipesem stojí za podívání, i když
musíš vypnout zvuk.“ Sehnula jsem se a nabrala si hrst popcornu
z Warrenovy mísy. Pořád byl příliš hubený; jeho vyzáblost a
kulhání byly jedinými připomínkami toho, že sotva před
měsícem byl tak těžce zraněný, až jsem se bála, že zemře.
Díkybohu za to, že jsou vlkodlaci tak houževnatí, jinak bychom
ho kvůli upírovi posedlému démonem ztratili. Byl to první upír,
kterého jsem zabila − s plným vědomím a svolením paní
místních upírů. Fakt, že vlastně nechtěla, abych ho zabila,
neměnil nic na tom, že mi dala své požehnání. Za jeho smrt mi
nemohla nic udělat − a o tom, že mám na svědomí smrt druhého
upíra, nevěděla.
„Pokud na sebe ovšem nenavleče šaty,“ protáhl líně Warren.
Kyle si souhlasně odfrkl. „Wesley Snipes je krásný chlap, ale
ošklivá ženská.“
„Hej,“ namítla jsem a zapojila se opět do rozhovoru. „Tři
muži v negližé je dobrý film.“ Dívali jsme se na něj minulý týden
u mě doma.
Zdola se ozvalo tiché bzučení a Kyle se skulil z gauče na
nohy s ladností tanečníka, což ale Warrenovi zcela uniklo. Pořád
totiž sledoval film, i když široký úsměv, který se mu usadil na
tváři, asi nebyl reakcí, již chtěli tvůrci filmu krvavou scénou
vyvolat. Mé pocity asi spíše odpovídaly jejich záměru. Bylo až
příliš snadné představit si sebe na místě oběti.
„Sušenky jsou hotové, drahoušci,“ řekl Kyle. „Chcete ještě
něco k pití?“
„Ne, díky.“ Je to jen film, říkala jsem si, když jsem se dívala,
jak upír pije oběti krev.
„Warrene?“
Konečně odtrhl oči od obrazovky. „Voda by byla fajn.“
Warren sice nebyl takový fešák jako Kyle, zato působil fakt
drsně. Hladově sledoval, jak Kyle schází dolů ze schodů.
Usmála jsem se. Bylo fajn vidět Warrena konečně šťastného.
Jakmile ale Kyle zmizel z dohledu, upřel na mě vážný pohled.
Dálkovým ovládáním zesílil zvuk a posadil se tváří ke mně,
protože věděl, že nás Kyle přes film neuslyší.
„Musíš si vybrat,“ řekl rozhodně. „Adam, Samuel nebo ani
jeden. Ale nemůžeš si s nimi takhle zahrávat.“
Adam byl alfa místní vlkodlačí smečky, můj soused a občas i
moje rande. Samuel byl moje první láska, mé první zklamání a
můj současný spolubydlící. Jen spolubydlící − i když by rád byl
víc.
Ani jednomu jsem nedůvěřovala. Samuelův lehkovážný
zevnějšek ukrýval trpělivého, nemilosrdného dravce. A Adam…
No, Adam mě prostě děsil. A bála jsem se toho, že je miluji oba.
„Já vím.“
Warren sklopil oči a dal tak jasně najevo, jak je mu celá věc
nepříjemná. „Podívej, Mercy, nechci se plést do věcí, do kterých
mi nic není, ale tohle je vážné. Vím, že je to pro tebe těžké, ale
když se dva dominantní vlci zajímají o jednu ženu, vždycky to
skončí krveprolitím. Neznám žádné jiné vlky, kteří by ti dali tolik
prostoru jako oni, ale jednomu z nich brzy dojde trpělivost.“
Můj mobil začal hrát „The Baby Elephant Walk“. Vytáhla
jsem ho z kapsy a podívala se na displej, abych zjistila, kdo volá.
„Já vím,“ řekla jsem Warrenovi. „Ale prostě netuším, co
dělat.“ Se Samuelem se dělo ještě něco jiného, nešlo tu jen o jeho
nehynoucí lásku ke mně, ale to bylo jen mezi ním a mnou, nebyla
to Warrenova věc. A Adam… Poprvé mě napadlo, jestli by
nebylo jednodušší se prostě spakovat a zmizet.
Telefon dál vyhrával.
„Volá Zee,“ řekla jsem. „Musím to vzít.“
Zee byl můj bývalý šéf a učitel. Naučil mě, jak dát
dohromady motor − a půjčil mi zbraně potřebné k zabití upíra
zodpovědného za Warrenovo zranění a noční můry, které mu
působily jemné vrásky kolem očí. Řekla jsem si, že Zee má
právo přerušit naši páteční filmovou noc.
„Prostě o tom přemýšlej.“
Pousmála jsem se a rozevřela mobil. „Hej, Zee.“
Na opačném konci panovalo chvíli ticho. „Mercedes,“ řekl a
ani silný německý přízvuk nedokázal zastřít jeho váhání. Něco se
stalo.
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se, narovnala se a nohy
položila na podlahu. „Je tu Warren,“ dodala jsem, aby Zee věděl,
že máme publikum. Ve společnosti vlkodlaků je těžké vést
soukromý rozhovor.
„Zajela bys se mnou do rezervace?“
Mohl mluvit o rezervaci Umatilla kousek od Tri-Cities. Ale
protože to byl Zee, měl na mysli faeskou rezervaci Ronalda
Wilsona Reagana na této straně Walla Walla, známou spíše jako
Země víl.
„Hned teď?“ zeptala jsem se.
Pohlédla jsem na upíra na velké televizní obrazovce.
Nenatočili to úplně správně, nezachytili skutečné zlo − přesto se
scéna podobala skutečnosti do té míry, až mi to bylo nepříjemné.
Nějak jsem nelitovala toho, že neuvidím film do konce − nebo že
nebudu dál probírat svůj milostný život.
„Ne,“ zabručel Zee podrážděně. „Příští týden. Jetzt.
Samozřejmě že teď. Kde jsi? Vyzvednu tě.“
„Víš, kde bydlí Kyle?“ zeptala jsem se.
„Kyle?“
„Warrenův partner.“ Zee Warrena zná; neuvědomila jsem si,
že s Kylem se ještě nesetkal. „Jsme v Západním Richlandu.“
„Řekni mi adresu. Najdu to.“
*
Zeeho pick-up si to předl po dálnici, přestože byl starší než já.
Škoda, že na tom sedadla nebyla stejně dobře jako motor −
poposedla jsem, aby mě uvolněná pružina přestala tlačit do
zadku.
Světla přístrojové desky ozařovala drsnou tvář, kterou Zee
ukazoval světu. Jemné bílé vlasy měl lehce rozcuchané, jako by
si je prohrabával prsty.
Poté co jsem zavěsila, se už Warren o Adamovi ani o
Samuelovi nezmínil, protože se, díkybohu, objevil Kyle
s čokoládovými sušenkami. Ne že by mi Warrenovo vměšování
vadilo − já se mu do jeho milostného života pletla tolik, že na to
asi měl právo. Jen jsem o tom nechtěla dál přemýšlet.
Se Zeem jsme mlčky opustili Západní Richland, minuli
Richland a projeli Pascem. Věděla jsem, že je marné ze starého
gremlina cokoli páčit, dokud nebude připravený, proto jsem se
rozhodla počkat, až se sám rozhodne promluvit − po prvních
deseti nebo patnácti otázkách, které odmítl zodpovědět.
„Navštívila jsi někdy rezervaci?“ zeptal se nečekaně, když
jsme kousek od Pasca překročili řeku a najeli na dálnici do Walla
Walla.
„Ne.“ Faeská rezervace v Nevadě návštěvníky vítala.
Postavili tam dokonce kasino a skanzen, aby přilákali turisty.
Rezervace Walla Walla se naopak snažila kohokoli, kdo není fae,
odradit od vstupu. Nevěděla jsem, jestli za nepřátelskou pověst
můžou federálové nebo samotní fae.
Zee nešťastně poklepával rukama o volant. Byly to ruce
muže, který strávil celý život spravováním aut, byly hrubé,
zjizvené a olej do nich vsákl tak hluboko, že ho ani pemzové
mýdlo nedokázalo vymýt.
Odpovídaly člověku, za kterého se Zee vydával. Když ho Šedí
páni, mocná, krutá stvoření, která z ústraní vládnou fae, donutili
před několika lety, asi deset roků poté, co se lidem odhalil první
fae, vystoupit na veřejnost, Zee se neobtěžoval svůj vzhled
změnit.
Znala jsem ho už víc než deset let a jen jako trpkého starce.
Věděla jsem, že ve skutečnosti vypadá jinak. Většina fae, která
žila mezi lidmi, nadále používala maskovací kouzla, přestože se
přiznala ke svému původu. Lidé prostě ještě nebyli připravení
spatřit skutečnou podobou fae. Jistě, někteří vypadali docela
lidsky, ale také nestárli. Prořídlé vlasy a vrásčitá kůže s jaterními
fleky byly jasným znamením toho, že se nejednalo o Zeeho
skutečnou podobu. Jeho trpký výraz však falešný nebyl.
„Nic nejez ani nepij,“ řekl náhle.
„Četla jsem pohádky,“ připomněla jsem. „Žádné jídlo ani pití.
Žádné laskavosti. Žádné díky.“
Zabručel. „Pohádky. Zatracené dětské báchorky.“
„Četla jsem i Katherine Briggsovou,“ nadhodila jsem. „A
původní Grimmy.“ Popravdě jsem hledala zmínku o fae, na
kterého by se hodil Zeeho popis. Odmítal o tom mluvit, ale já
tušila, že kdysi zastával vysoké postavení. A tak se snaha odhalit
jeho pravou totožnost stala tak trochu mým koníčkem.
„Lepší. Lepší, ale ne o moc.“ Bubnoval prsty do volantu.
„Briggsová byla archivářka. Její knihy jsou spolehlivé jen
natolik, nakolik jsou přesné její zdroje, a ty jsou povětšinou
nebezpečně neúplné. A příběhy bratří Grimmů mají hlavně
pobavit, ne zaznamenat realitu. Jejich knihy jsou nur schatten…
jen stíny reality.“ Střelil po mně pátravým pohledem. „Strýček
Mike navrhl, že bys nám mohla pomoct. Napadlo mě, že tak
nejlíp splatíš dluh.“
Abych mohla zabít upírského černokněžníka posedlého
démonem, riskoval Zee trest Šedých pánů a půjčil mi několik
faeských pokladů. Upíra jsem zabila, to ano, ale pak jsem se
zbavila i toho, kdo ho proměnil. Příběhy nelhaly; pokud
použijete faeský dar víckrát, než vám dovolili, nesete následky.
Kdybych věděla, že mám splatit prokázanou laskavost, byla
bych od začátku nervóznější. Když jsem se posledně snažila
vyrovnat dluh, nedopadlo to dobře.
„Budu v pořádku,“ řekla jsem mu, přestože se mi žaludek
proměnil v ledový uzlíček obav.
Kysele na mě pohlédl. „Neuvědomil jsem si, že když tě do
rezervace vezmu po setmění, může to mít následky.“
„Lidé do rezervace chodí,“ řekla jsem, i když jsem si tím
nebyla jistá.
„Ne lidi jako ty a ne po setmění.“ Zavrtěl hlavou. „Člověk
přijde a vidí, co vidět má, hlavně za denního světla, kdy je
snadnější oklamat lidský zrak. Ale ty… Šedí páni zakázali lovit
lidi, ale žijí mezi námi dravci, pro které je těžké potlačit svoji
náturu. Hlavně když u toho Šedí páni, kteří pravidla vymýšlí,
nejsou − jsem tu jenom já. A pokud spatříš něco, co bys neměla,
mohli by někteří prohlásit, že jen chránili sami sebe, že dělali, co
museli…“
Teprve ve chvíli, kdy přešel do němčiny, jsem si uvědomila,
že hovořil sám se sebou. Díky Zeemu jsem teď mluvila německy
lépe než po dvou letech na vysoké, ale pořád ne dost dobře na to,
abych mu stačila, když se opravdu rozmluvil.
Bylo už po osmé večer, ale slunce stále teple ozařovalo
stromy v podhůří před námi. Vysoké stromy byly stále zelené,
ale menší keře už začínaly měnit barvu.
V blízkosti Tri-Cities rostly stromy jen ve městě, kde je lidé
zalévali a chránili před brutálním letním žárem, nebo podél řek.
Ale jak jsme se blížili k Walla Walla, kde pohoří Blue Mountains
pomáhalo vyždímat ze vzduchu trochu vlhkosti, krajina se
pomalu začala zelenat.
„A nejhorší je,“ řekl Zee, když se vrátil zpátky k angličtině,
„že jsem přesvědčený, že nám neřekneš nic, co už bychom
nevěděli.“
„O čem?“
Ostýchavý výraz se k němu nějak nehodil. „Ja, trochu to
motám. Vezmu to od začátku.“ Zhluboka se nadechl a dlouze
vydechl. „V rezervaci dohlížíme na pořádek sami − máme na to
právo. Děláme to potichu, protože lidský svět není připravený na
způsob, jakým mezi sebou vynucujeme dodržování zákonů. Není
zrovna jednoduché některého z nás uvěznit, víš?“
„Vlkodlaci mají stejný problém,“ řekla jsem.
„Ja, to se vsadím.“ Trhaně kývl. „Tak. V poslední době došlo
v rezervaci k několika úmrtím. A myslíme si, že vrahem je jediná
osoba.“
„Ty jsi součástí policejní síly v rezervaci?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Nic takového nemáme. Ale strýček Mike
zasedá v Radě. Napadlo ho, že by nám mohl pomoct tvůj
výborný čich, a poslal mě pro tebe.“
Strýček Mike vlastnil bar v Pascu, který sloužil fae a dalším
magickým tvorům ve městě. Věděla jsem, že je mocný − jak
jinak by udržel pod kontrolou tolik fae? Ale neuvědomila jsem
si, že zasedá v Radě. Kdybych věděla, že nějaká Rada existuje,
možná by mě to napadlo.
„Copak žádný z vás neumí to co já?“ Zvedla jsem ruku, abych
ho zarazila. „Ne že by mi to vadilo. Dokážu si představit horší
způsob, jak splatit dluh. Ale proč já? Copak Jackův obr necítil
krev Angličana? A co magie? Nedokázal by někdo z vás najít
vraha s pomocí magie?“
O magii toho sice moc nevím, ale myslela bych si, že ve
faeské rezervaci bude žít někdo, jehož magie bude užitečnější
než můj nos.
„Šedí páni možná ovládají magii dost silnou na to, aby s její
pomocí našli viníka,“ řekl Zee. „Ale nechceme upoutat jejich
pozornost − bylo by to příliš riskantní. Kromě Šedých pánů…“
Pokrčil rameny. „Vrah je překvapivě nepolapitelný. A co se týká
čichu, většina z nás nemá podobné nadání − takový talent se
projevoval především u fae s myslí zvířete. Jakmile se Šedí páni
rozhodli, že pro nás bude snazší splynout s lidmi než žít
odděleně, pobili většinu faeských zvířat, která přežila příchod
Krista a chladného železa. Možná bychom našli jednoho nebo
dva fae, kteří by dokázali pachatele vyčenichat, ale byli by tak
bezmocní, že by se jim nedalo věřit.“
„Co tím myslíš?“
Ponuře na mě pohlédl. „Naše zvyky jsou jiné než ty vaše. Fae,
který nemá dost sil na to, aby se ubránil, si nemůže dovolit
nikoho urazit. Pokud je vrah mocný nebo má mocné spojence,
žádný z fae, který by ho dokázal vyčenichat, by ho neobvinil.“
Zkroutil rty v trpkém úsměvu. „Možná nedokážeme lhát… ale
pravda a upřímnost jsou dvě rozdílné věci.“
Vyrostla jsem mezi vlkodlaky, kteří obvykle vycítí lež na sto
metrů. Věděla jsem, jaký je rozdíl mezi pravdou a upřímností.
Ale něco, co řekl… „Hm. Já nejsem mocná. Co když někoho
urazím?“
Usmál se. „Budeš můj host. Možná tě to neochrání v případě,
že uvidíš příliš − naše zákony jasně říkají, co dělat se smrtelníky,
kteří se zatoulají Pod Kopec a vidí víc, než by měli. Pozvala tě
ale Rada s vědomím, že nejsi úplně člověk, a to by ti mělo
poskytnout jistou imunitu. Ale pokud budeš mluvit pravdu a
někoho urazíš, musí jít uražený podle našich zákonů
pohostinnosti po mně. A já se ubránit dokážu.“
Tomu jsem věřila. Zee si říkal gremlin a možná to i
odpovídalo, pojem samotný byl ale mnohem mladší než on sám.
Zee patřil k několika druhům fae, kteří mohli pracovat se
železem, díky čemuž byli před ostatními fae ve výhodě. Většinu
z nich by totiž železo zabilo.
Dobře udržovanou polní cestu, na kterou jsme z dálnice
odbočili, neoznačovala žádná cedule. Proplétala se zalesněnými
kopečky, které připomínaly spíše Montanu než pustinu se suchou
trávou a pelyňkem v okolí Tri-Cities.
Zahnuli jsme do hustého hájku topolů, a když jsme ho na
opačné straně opustili, tyčily se okolo nás asi pět metrů vysoké
zdi ze skořicově hnědého betonu a s ostnatým drátem na vrcholu,
což působilo ještě příjemnějším dojmem.
„Vypadá to jako vězení,“ řekla jsem. Úzká silnice a vysoké
zdi ve mně vzbuzovaly klaustrofobii.
„Ano,“ souhlasil Zee poněkud ponuře. „Zapomněl jsem se
zeptat, jestli máš u sebe řidičák.“
„Ano.“
„Dobře. Chci, aby sis pamatovala, že v rezervaci žije spousta
stvoření, která nemají lidi v lásce, Mercy − a ty se člověku
podobáš natolik, že se k tobě nebudou chovat zrovna shovívavě.
Pokud zajdeš příliš daleko, zabijí tě a mně přenechají odplatu.“
„Budu si dávat pozor na jazyk,“ slíbila jsem.
Pobaveně si odfrkl. „Uvěřím, až uvidím. Přál bych si, aby tu
byl i strýček Mike. Pak by se ti neopovážili cokoli provést.“
„Myslela jsem, že to byl nápad strýčka Mikea.“
„To byl, ale pracuje a nemůže dnes večer opustit hospodu.“
Museli jsme ujet skoro kilometr, než silnice prudce zahnula
doprava a před námi se objevil strážní domek a brána. Zee
zastavil a stáhl okýnko.
Strážce měl na sobě vojenskou uniformu s nášivkou ÚFZ na
rameni. Nevěděla jsem o ÚFZ (Úřadu pro faeské záležitosti) dost
na to, abych dokázala říct, pod kterou část armády spadá − pokud
podléhá vůbec někomu. Strážce působil stejným dojmem jako
ochranka v nákupním centru, v uniformě vypadal trochu
nemístně, ale užíval si moci, kterou propůjčovala. Na štítku na
prsou měl napsáno O’DONNELL.
Naklonil se blíž a já ucítila česnek a pot, nepáchl ale nemytě.
Měla jsem prostě citlivější čich než většina lidí.
„Průkaz,“ řekl.
Navzdory irskému jménu vypadal spíše jako Ital nebo
Francouz než Ir. Měl ostré rysy a ustupující vlasy.
Zee otevřel peněženku a podal mu řidičák. Strážce si
s velkými okolky prohlédl napřed obrázek, pak Zeeho. Nakonec
kývl a zabručel: „Její taky.“
Vytáhla jsem peněženku z kabelky a podala Zeemu řidičák,
aby ho mohl předat strážci.
„Nemá označení,“ řekl O’Donnell a klepl palcem po rohu
průkazky.
„Není fae, pane,“ řekl Zee tak uctivě jako nikdy dřív.
„Opravdu? Tak co tu chce?“
„Je můj host,“ řekl Zee rychle, jako by věděl, že se chystám
tomu idiotovi říct, že mu do toho vůbec nic není.
A byl to idiot, on i velitel zdejší bezpečnosti. Identifikovat fae
podle fotky? Všichni fae měli společnou jen jednu věc, a to
schopnost použít maskovací kouzlo, měnit si vizáž. Jednalo se o
dokonalou iluzi, která oklamala nejen lidské smysly, nýbrž i
fyzickou realitu. Proto mohl dvěstěpadesátikilový a tři metry
vysoký zlobr nosit šaty v čísle šest a řídit miatu. Prý se nejednalo
o změnu tvaru. Ale podle mě to bylo tak podobné, že na tom
nesešlo.
Nevěděla jsem, jaké průkazy by měly pro fae platit, ale ty
s fotkou byly naprosto k ničemu. Fae se samozřejmě ze všech sil
snažili přesvědčit ostatní o tom, že na sebe dokážou vzít jen
jednu lidskou podobu, aniž by to vysloveně řekli. Možná se jim
podařilo přesvědčit nějakého byrokrata.
„Mohla byste prosím vysednout, madam,“ řekl idiot, vyšel ze
strážnice a obešel pick-up zepředu k mojí straně vozu.
Zee kývl. Vysedla jsem.
Strážce mě obešel dokola a já musela potlačit vrčení. Nelíbí
se mi mít za zády lidi, které neznám. Asi nebyl tak hloupý, jak se
na první pohled zdálo, protože mu to došlo a znovu mě obešel.
„Šéfové nesouhlasí s civilními návštěvami, hlavně po
setmění,“ řekl Zeemu, který také vystoupil a postavil se vedle
mě.
„Dostal jsem povolení, pane,“ odpověděl Zee pořád stejně
uctivě.
Strážce si odfrkl a zalistoval spisem, i když bych neřekla, že
si v něm četl. „Siebold Adelbertsmiter.“ Vyslovil Zeeho jméno
špatně, takže znělo spíše jako Seabold než Zeebolt. „Michael
McNellis a Olwen Jones.“ Michael McNellis mohl být strýček
Mike − anebo taky ne. Nikoho jménem Olwen jsem neznala, ale
na druhou stranu bych fae, kteří patřili mezi mé známé, spočítala
na prstech jedné ruky, a ještě by mi zbyly prsty navíc. Fae se
obvykle drželi svých.
„Správně,“ řekl Zee s falešnou, zdánlivě upřímnou trpělivostí;
její falešnost jsem prohlédla jen proto, že jsem věděla, že Zee
nemá trpělivost s hlupáky − a vlastně ani s nikým jiným. „Jsem
Siebold.“ Vyslovil jméno stejně jako O’Donnell.
Ubohý tyran se s mým řidičákem vydal do malé kanceláře.
Zůstala jsem na místě, takže jsem neviděla, co dělá, ale slyšela
jsem cvakání kláves na klávesnici. Po několika minutách se
znovu objevil a vrátil mi průkazku.
„Do ničeho se nezapleťte, Mercedes Thompsonová. Země víl
není pro hodné malé holčičky.“
O’Donnell asi musel propásnout kurs sensitivity. Obyčejně se
mě jen tak něco nedotkne, ale slova „malá holčička“ od něj zněla
jako urážka. Cítila jsem na sobě Zeeho pohled, proto jsem si
vzala zpátky řidičák, schovala ho do kapsy a snažila se držet
jazyk za zuby.
Ale asi jsem se netvářila dost netečně, protože strážce
naklonil tvář k mé. „Slyšela jste mě, holčičko?“
Cítila jsem šunku a hořčici ze sendviče, který měl k večeři.
Česnek si asi dal včera večer. Možná měl pizzu nebo lasagne.
„Slyšela jsem vás,“ řekla jsem tak neutrálně, jak jen to šlo, ale
přiznávám, že výsledek nebyl valný.
Položil si ruku na pistoli u opasku. Pohlédl na Zeeho. „Může
zůstat dvě hodiny. Pokud do té doby nebude venku, půjdeme ji
hledat.“
Zee se uklonil jako bojovníci před soubojem a ani na okamžik
nespustil oči ze strážcova obličeje. Počkal, dokud se muž nevrátil
zpět do kanceláře, pak nasedl. Udělala jsem totéž.
Kovová brána se otevřela se zdráhavostí, která odrážela
O’Donnellův přístup. Byla z oceli a tudíž první známkou toho, že
se jedná o rezervaci, již jsem tu zahlédla. Pokud v betonové zdi
nebyly kovové vzpěry, zastavila by lidi, ale rozhodně by
neudržela fae uvnitř. Ostnatý drát se tak leskl, že musel být
z hliníku, a ten fae ani v nejmenším nevadil. Rezervace ale měly
oficiálně jen vymezit místa, kde fae žili, a ochránit je, takže by
mělo být jedno, že se kdykoli můžou dostat ven, ať už střeženou
bránou nebo jinudy.
Zee vjel bránou do Země víl.
Nevěděla jsem, co jsem od rezervace čekala; vojenské baráky
nebo možná chaloupky z anglického venkova. Namísto toho se
přede mnou rozkládaly pěkně udržované ranče s garáží a se
stejně velkými dvorky ohraničenými ploty z pletiva vpředu a ze
dřeva vzadu.
Jednotlivé domy se od sebe lišily jen barvou a zelení na
dvorku. Věděla jsem, že rezervace vznikla v osmdesátých letech,
přesto to tu vypadalo, jako by ji postavili teprve před rokem.
Tu a tam jsem viděla zaparkovaná auta, většinou SUV nebo
pick-upy, ale jinak jsem nikde nezahlédla ani živáčka. Jedinou
známkou života byl velký černý pes, který nás pozoroval
inteligentníma očima ze dvorku bledě žlutého domu.
Jen umocňoval strašidelný dojem Stepfordu.
Otočila jsem se k Zeemu, abych se o tom zmínila, vtom jsem
si ale uvědomila, že mi čich říká divné věci.
„Kde je tu voda?“ zeptala jsem se.
„Jaká voda?“ Povytáhl obočí.
„Cítím bažinu: vodu, hnilobu a rostliny.“
Nedokázala jsem rozluštit jeho pohled. „Přesně jak jsem říkal
strýčku Mikeovi. Maskovací kouzla dokáží nejlépe oklamat zrak
a hmat, velmi dobře chuť a sluch, ale ne čich. Většina lidí nemá
dost dobrý čich na to, aby to byl problém. Už při našem prvním
setkání jsi cítila, že jsem fae.“
Vlastně se mýlil. Ještě jsem nepotkala dva lidi, kteří by voněli
úplně stejně − myslela jsem si, že zemitá vůně, kterou jsem z něj
a z jeho syna Tada cítila, je součástí jejich individuálních pachů.
Teprve mnohem později jsem se naučila rozlišovat mezi pachem
fae a lidí. Pokud jste nežili nejdále hodinu od jedné ze čtyř
faeských rezervací v USA, neměli jste zrovna velkou šanci na fae
narazit. Dokud jsem se nepřestěhovala do Tri-Cities a nezačala
pracovat pro Zeeho, nikdy jsem se vědomě s fae nesetkala.
„Tak kde je ta bažina?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Doufám, že odhalíš, jak se náš vrah maskuje.
Ale už kvůli tobě doufám, liebling, že tajemství rezervace necháš
na pokoji.“
Zabočil do ulice, která vypadala úplně stejně jako čtyři
předchozí − až na to, že tady si na jednom z dvorků hrála s jojem
asi osmi nebo devítiletá dívenka. Sledovala hračku vážným,
upřeným pohledem a neodvrátila se, ani když Zee zaparkoval
přímo před domem. Když Zee otevřel branku, chytila jojo do
ruky a zvedla k nám dospělé oči.
„Nikdo nevešel dovnitř,“ řekla.
Zee kývl. „Toto je poslední místo činu,“ řekl mi. „Objevili
jsme ho dnes ráno. Je tu ještě šest dalších. Ostatními prošla
spousta osob, ale sem kromě ní,“ kývl na dívku, „která je členem
Rady, a strýčka Mikea od nalezení mrtvoly nikdo nevstoupil.“
Pohlédla jsem na malou členku Rady. Usmála se, udělala ze
žvýkačky bublinu a praskla ji.
Rozhodla jsem se, že nejbezpečnější bude ignorovat ji.
„Chceš, abych zjistila, jestli ve všech domech nezachytím stejný
pach?“
„Pokud to půjde.“
„Neexistuje ale žádná databáze pachů podobná té s otisky
prstů. I když pachatele vyčenichám, nebudu vědět, o koho se
jedná − tedy pokud za tím nejsi ty, strýček Mike nebo tady
členka Rady.“ Kývla jsem na dívku s jojem.
Zee se nevesele usmál. „Pokud najdeš stejný pach ve všech
domech, osobně tě doprovodím napříč rezervací i třeba celým
státem Washington, dokud toho vraždícího zkurvysyna
nenajdeš.“
V tu chvíli jsem pochopila, že je to osobní. Zee zřídkakdy klel
a nikdy v angličtině. A obzvláště zkurvysyn bylo slovo, které
v mé přítomnosti ještě nikdy nepoužil.
„Pak bude lepší, když to udělám sama,“ řekla jsem. „Aby
pachy, které máš na sobě, nekontaminovaly ty uvnitř. Vadilo by,
kdybych se proměnila ve voze?“
„Nein, nein,“ řekl. „Klidně.“
Vrátila jsem se k pick-upu a po celou dobu jsem v týle cítila
dívčin pohled. Vypadala příliš nevinně a bezmocně, než aby
nebyla fakt děsivá.
Vlezla jsem si do pick-upu na straně spolujezdce, abych měla
co nejvíce místa, a svlékla si šaty. Pro vlkodlaky byla proměna
bolestivá, obzvláště když s ní za úplňku příliš dlouho otáleli a
měsíc je k ní donutil.
Mě proměna nebolela vůbec − vlastně to byl příjemný pocit,
jako bych se po tréninku dobře protáhla. Probouzela ve mně ale
hlad, a když jsem se měnila rychle za sebou, byla jsem pak
unavená.
Zavřela jsem oči a proměnila se z člověka v kojota. Zadním
během jsem se podrbala na uchu, kde mě ještě trochu šimralo,
pak jsem vyskočila z okna.
I jako člověk jsem měla mimořádně vyvinuté smysly. Když
jsem změnila podobu, ještě se zlepšily, ale nešlo jen o to. Jako
kojot jsem dokázala lépe soustředit informace, které mi
předávaly uši a nos.
Začala jsem větřit už na chodníku těsně za brankou, abych
získala cit pro pachy domu. Ve chvíli, kdy jsem se dostala na
verandu, už jsem znala pach muže (nebyl to člověk, ale
nedokázala jsem přesně určit, co vlastně byl), který v domě žil.
Cítila jsem rovněž pachy osob, které ho často navštěvovaly, jako
třeba vůni dívenky, jež se vrátila zpátky k točícímu se,
poskakujícímu joju − sledovala ale spíše mě než hračku.
Po první větě už se Zeem nepromluvili, nebo jsem je aspoň
neslyšela. Možná se neměli rádi, řeč jejich těla ale
neprozrazovala ztuhlost ani nepřátelství. Nebo si možná prostě
neměli co říct.
Zastavila jsem se před dveřmi, Zee je otevřel a ven se vylila
vlna smrti.
Nedokázala jsem se ovládnout a o krok jsem ucouvla. Ani fae
očividně nebyli imunní vůči potupě smrti. Nemusela jsem se přes
práh vstupních dveří přeplazit, ale některé věci byly, obzvláště
v kojotí podobě, instinktivní.