Železný polibek : kapitola 10

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Železný polibek - Patricia Briggs, přečteno: 712×

10.

„Jsi celá od krve a skla,“ vyštěkla Jesse, když mi pomohla dostat moje unavené kosti zpátky přes okenní parapet dovnitř. „Všechna ta krev vlkům nijak nepomůže uklidnit se.“

„Musím dolů a zkontrolovat je,“ trvala jsem zarputile na svém. „Někteří jsou zranění a je to moje vina.“

„Víš, že si tu rvačku pořádně užili. A bude jim chvíli trvat, než se uklidní. Táta za námi přijde nahoru, až bude mít chuť mluvit. Jdi si dát sprchu, než nám zničíš koberec.“

Pohlédla jsem dolů a uviděla, že po sobě pořád zanechávám krvavé stopy. Sotva jsem si toho všimla, začalo mi tepat v chodidlech.

S trochou pobízení jsem se nakonec odšourala do sprchy (v Adamově ložnici, protože ta v chodbě byla pořád otevřená světu). Jesse mi vrazila do rukou staré tepláky a tričko, které hlásalo, že miluji New York, pak za mnou zavřela dveře.

Vzrušení polevilo a já se najednou cítila tak unavená, že jsem se skoro nedokázala pohnout. Adamova koupelna byla vyzdobená vkusnými hnědými tóny, kterým se dařilo nevypadat nemastně neslaně. Jeho bývalá měla spoustu chyb, ale také dokonalý vkus.

Zatímco jsem čekala, až se zahřeje sprcha, pohlédla jsem do velkého zrcadla mezi sprchou a umyvadly a navzdory pocitu viny z toho, že jsem přivedla fae k Adamově nic netušící smečce, jsem se musela zakřenit.

Vypadala jsem jako ze špatného hororu. Byla jsem nahá a až po lokty a po kolena upatlaná od bahna: neustále mě překvapuje, kolik je v okolí Tri-Cities bažin, přestože jsme prakticky uprostřed pouště. Zbytek mého těla se třpytil, jako bych se natřela krémem s flitry a ne jako by moji zpocenou kůži zasypaly střepy z roztříštěného okna. Tu a tam jsem měla nalepené větší kusy skla, které ze mě padaly, kdykoli jsem se pohnula − a uvízly mi i ve vlasech.

A po celém těle jsem měla drobounké ranky, ze kterých pomalu crčela krev. Zvedla jsem nohu a vytrhla si z chodidla střep, který mohl za loužičku krve, jež se okolo mě zvětšovala. Zítra mě budou ranky dost bolet. Ne poprvé jsem si přála, abych se dokázala uzdravovat stejně rychle jako vlkodlaci.

Koupelnu začala plnit pára. Odvlekla jsem se do sprchového koutu a zavřela za sebou skleněné dveře. Voda mě pálila na rozcitlivělých částech těla a já zasyčela − a zaklela, protože jsem šlápla na další střep, který mi asi vypadl z vlasů, když jsem si je namočila.

Byla jsem příliš unavená, než abych sklo vytáhla, proto jsem se opřela o stěnu a nechala si vodu stékat po hlavě. Zalila mě taková úleva, že se mi začala podlamovat kolena. Jen obava z toho, že bych si sedla na sklo a pořezala se na místech, která mi jsou dražší než chodidla, mi zabránila klesnout na kachlíkovou podlahu koutu.

Zvážila jsem, jak na tom jsem.

Pořád jsem žila a vlkodlaci, možná až na Bena, taky. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na rudého vlka ležícího na trávě. Ben bude pravděpodobně v pořádku. Vlkodlaci dokázali přežít ta nejtěžší zranění a ostatní ho určitě ochránili před dalším útokem fae. Říkala jsem si, že bude v pořádku − ale nepomáhalo to. Budu muset sebrat energii, vylézt ze sprchy a jít se přesvědčit.

Dveře koupelny se otevřely a já cítila, jak se přese mě přelila Adamova moc.

„Uprostřed Finleyho přímo před parkem stojí porsche,“ řekla jsem, i když jsem si na to doposud nevzpomněla. „Pokud odtamtud nezmizí, někdo do něj určitě narazí a zabije se.“

Dveře se znovu otevřely a ozvalo se tiché mumlání.

I přes šumění sprchy jsem slyšela, jak někdo řekl: „Postarám se o to.“ Musel to být Honeyin manžel, protože vlkodlaci nedokáží ve vlčí podobě mluvit a on jediný zůstal člověkem. Někteří vlci se už možná proměnili zpátky − ale bez dobrého důvodu k proměně asi zůstanou vlky po zbytek noci. Až na Adama.

Musel se rychle proměnit, aby se postavil fae, vypořádat se s ním a zase se stát člověkem, a to všechno během ani ne hodiny, což znamenalo, že nebude mít nejlepší náladu. Doufala jsem, že něco snědl, než šel nahoru − proměna odčerpává energii a mně by bylo milejší, kdyby nebyl hladový. Příliš jsem krvácela.

Řekla jsem Adamovi o Fidealově autě, abych získala čas, mohla vyjít ze sprchy a zabalit se do ručníku, ale měla jsem sotva dost sil na to, abych se udržela na nohách.

Velké skleněné dveře se otevřely, ale já nevzhlédla. Adam nic neřekl, jen mi položil ruce na ramena a otočil mě tváří ke sprše. Sklopila jsem ještě víc hlavu a udělala krok vpřed, aby mi voda dopadala na hlavu, ne na obličej.

Odněkud sebral hřeben a začal mi z vlasů vyčesávat sklo. Dával si dobrý pozor, aby se mě nikde jinde nedotkl.

„Opatrně,“ řekla jsem. „Na podlaze je sklo.“

Hřeben se zastavil, pak se znovu pustil do práce. „Jsem obutý,“ řekl. Slova téměř zavrčel, což mi napovědělo, že vlk je stále blízko, přestože mi češe vlasy lidskýma, něžnýma rukama.

„Jsou všichni v pořádku?“ zeptala jsem se, přestože jsem věděla, že potřebuje klid.

„Ben je zraněný, ale do rána bude v pořádku − a po tom, co proskočil oknem, si nic jiného nezaslouží. Sklo je těžké a ostřejší než gilotina. Měl štěstí, že si nepodřízl krk − a ještě větší štěstí, že nezabil tebe.“

Cítila jsem, jak doslova vibruje zlostí. Vlkodlaci nebyli ve vlčí podobě vždy naštvaní − stejně jako medvěd grizzly nemá vždycky vztek: jen to tak vypadá. Pokud měla Honey pravdu, Adam byl v poslední době náladovější než obvykle. A bitka nijak nepomohla.

Což znamenalo, že jsem nemohla ukrýt vlastní nejistotu za provokací − nebylo by to vůči němu fér. Zatraceně.

Byla jsem příliš vyčerpaná, než abych hrála hry, které udrží vlkodlaky v klidu − a přitom mu zabránila zjistit, jak moc jsem vyděšená.

„Nejsem zraněná,“ řekla jsem. „Jen unavená. Ten fae byl pořádně rychlý.“

Když jsem se zmínila o jeho nejnovějším protivníkovi, nelidsky zavrčel.

Zaklela jsem, přestože jsem se to obvykle snažila před Adamem nedělat. Vyrostl v padesátých letech dvacátého století, kdy milé ženy neklely. „Na tohle jsem příliš unavená. Bude lepší, když sklapnu.“

Znovu se pustil do česání a já trpělivě čekala, dokud si nebyl jist, že odstranil všechno sklo. Zastavil vodu, vystoupil ze sprchového koutu a ze skříňky vedle dveří sebral ručník. Když se odvrátil a šance, že zachytím jeho pohled, byla minimální, pohlédla jsem na něj. Sundal si sice triko, zůstal ale v džínech a v teniskách, které teď měl úplně promočené.

Jakmile přesunul váhu a začal se otáčet, sklopila jsem oči. Vrátil se zpět do sprchového koutu a začal mě utírat huňatým, sladce vonícím ručníkem. Byl přesušený, takže navzdory hustotě sotva absorboval vodu. Kousla jsem se do rtu, abych mu to neřekla.

Z takové blízkosti jsem cítila, že pod jeho klidným zevnějškem bublá vztek, proto jsem sklopila pohled k nohám a zůstala submisivně stát, zatímco si vybíjel zlost péčí o mě.

Dokázala jsem předstírat submisivitu lépe než kdokoli jiný. Mezi vlky to byla technika přežití.

Když se dostal k mému břichu, zarazil se. Upustil ručník a klesl na koleno, takže měl obličej v úrovni mého pupku. Zavřel zářící oči a přitiskl čelo na zranitelnou hebkost pod mým hrudním košem.

Břicho je měkké, sladké a nechráněné. Ale nos mi prozradil, že rozhodně nemyslí na jídlo. Jeden bezdechý okamžik jsme oba čekali.

„Samuel mi pověděl o tvém tetování,“ řekl nakonec a já na kůži ucítila jeho teplý dech.

Copak ho nikdy dřív neviděl? Dávala jsem si pozor, abych ho nijak nevzrušovala, proto jsem v jeho blízkosti zůstávala vždy plně oblečená − takže asi ne.

„Je to kojotí stopa,“ řekla jsem. „Nechala jsem si ji udělat na vysoké.“

Zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Podle mě vypadá jako vlčí.“

„To říkal Samuel?“ zeptala jsem se. Jeho dotyk mě nenechával chladnou − nemohla jsem si pomoct a prohrábla mu vlasy. „Co řekl? Že jsem se označila za jeho majetek?“ Ach, nelhal by, ne jinému vlkodlakovi; to by mu neprošlo. Ale nějaký ten náznak byl stejně efektivní.

Adam se ke mně tiskl, až jsem viděla jen vršek jeho hlavy. Na tvářích a na bradě měl pichlavé strniště, což mělo lechtat nebo bolet, ale já cítila něco dočista jiného. Rukama mi přejel po nohách nahoru k zadečku, pevně mě sevřel a přitlačil k sobě.

Rty měl hebké, ale ne tak hebké jako jazyk.

Na tohle jsem nebyla připravená, přesto jsem o tom dlouhou chvíli uvažovala. Zavřela jsem oči. Možná kdyby to byl někdo jiný než Adam, nechala bych ho. Ale marok mě naučil, že u vlkodlaků musíte vždy počítat se dvěma druhy instinktů. Jedny patřily zvířeti, druhé člověku. Adam není moderní muž, který skáče z postele do postele. V jeho době neměli lidé sex, dokud nebyli ženatí nebo nechystali svatbu, a já věděla, že tomu stále věří.

A protože jsem byla plodem noci nezávazného sexu a vyrostla jsem, aniž bych k někomu patřila, věřila jsem tomu taky. Občas jsem si sice trochu zašpásovala, ale v poslední době už skoro ne.

Bylo by opravdu tak zlé být Adamovou družkou? Stačilo nic nedělat a náš vztah postoupí o krok dál.

„Spolubydlící pomáhala dříve rodičům v tetovacím salónu a na vysoké se živila tetováním. Doučovala jsem ji v několika předmětech a ona mi nabídla, že mi zaplatí tetováním,“ řekla jsem mu ve snaze o rozptýlení.

„Pořád se mě bojíš?“ zeptal se.

Nevěděla jsem, jak odpovědět, protože o to tu ve skutečnosti nešlo. Bála jsem se toho, co se ze mě stávalo v jeho blízkosti.

Povzdychl si, odtáhl se ode mě a vstal. Vlhký ručník hodil na podlahu a vystoupil ze sprchy.

Chystala jsem se ho následovat.

„Zůstaň uvnitř.“

Sebral další ručník a zabalil mě do něj. Pak mě vzal do náruče a posadil mě na pult mezi umyvadly.

„Převleču se a najdu něco na tvoje nohy. Všude je spousta skla. Zůstaň sedět, dokud se nevrátím.“

Nepočkal na můj souhlas, což asi bylo jen dobře, protože bych se jím zalkla. Poslední věta by mě rozzlobila, i kdyby ji nepronesl tak velitelsky. Proč jsem se musela vždycky podřizovat vlkodlakům a nikdy to nebylo naopak?

Možná proto, že Adamův vlk měl velké drápy a obrovské zuby.

Na Jessino oblečení jsem dosáhla, aniž bych musela slézt z pultu, proto jsem odložila ručník a natáhla na sebe tepláky a triko. Moje byla staromódní, ze silné bavlny, ale ta Jessina byla moderně tenká a lpěla na každé křivce. Kůži jsem měla pořád vlhkou a triko mi bylo těsné, takže jsem vypadala, jako bych utekla ze soutěže o mokré tričko.

Sebrala jsem ručník a zakryla jím své přednosti, vzápětí vpochodoval dovnitř Adam. Na sobě měl čisté, suché džíny a jiný pár tenisek. Neobtěžoval se s trikem: po dvou proměnách během hodiny ho kůže musí bolet jako spálená od sluníčka. A sprcha asi nepomohla.

Hleděla jsem mu na nohy a ručník si tiskla k hrudi.

K mému překvapení si mě prohlédl a rozesmál se. „Vypadáš tak poddajně. Takhle jsem tě asi ještě nikdy neviděl.“

„Vzhled klame,“ řekla jsem. „Jsem unavená, vyděšená a hloupá. Omlouvám se za to, že jsem ho sem přivedla a ohrozila Jesse.“

Sledovala jsem jeho boty, když se blížil k pultu. Naklonil se a obklopil mě mocí a pachem. Otřel se mi tváří o vlasy a lehkým strništěm se zachytil o prameny.

„Jsi pořezaná i na hlavě,“ řekl.

„Omlouvám se za to, že jsem ho sem přivedla,“ zopakovala jsem. „Myslela jsem, že ho při útěku ztratím, ale byl příliš rychlý. Má ještě jinou podobu, myslím, že koně, ale soustředila jsem se na běh, takže jsem se nedívala pozorněji.“

Znehybněl a zhluboka se nadechl, aby odhadl moji náladu.

„Říkáš unavená, vyděšená a hloupá.“ Odmlčel se, jako by zvažoval má slova. „Ano, jsi unavená.“ Jestli cítil únavu, měl lepší čich než já a tomu jsem nevěřila. „A cítím i trochu strachu, ale sprcha většinu smyla. Ale nevěřím, že jsi hloupá. Co jiného jsi mohla udělat než přivést ho sem, kde jsme se s ním mohli vypořádat?“

„Mohla jsem ho odlákat někam jinam.“

Vzal mě za bradu, zvedl mi hlavu a přinutil mě, abych mu pohlédla do jasně zlatých očí. „Zemřela bys.“

Hlas měl tichý, ale ve vlčích očích mu hořel bojovný oheň. „Zemřela bys.“

„Jesse mohla zemřít… Ty jsi skoro zemřel.“ Žaludek se mi opět bolestivě stáhl při vzpomínce na to, jak zmizel pod hladinou.

Dovolil, abych si položila hlavu na jeho rameno, i když mi tak nemohl číst ve tváři − ale cítila jsem, jak moc, která mě brněla na kůži, polevila. Moje reakce na to, že se málem utopil, ho potěšila.

„Ššš,“ řekl, jednu velkou, mozolnatou ruku mi položil pod vlasy na šíji a přitiskl si mě k sobě. „Vykašlal jsem několik litrů vody, ale jsem v pořádku. Jsem na tom mnohem líp, než bych byl, kdyby ses nechala zabít jen proto, že bys mi nevěřila, že dokážu zvládnout jednoho fae.“

Věděla jsem, že je nebezpečné tisknout se k němu. Ale nedokázala jsem se odtáhnout. Báječně voněl a měl tak teplou kůži.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Podívám se ti na nohy.“

Udělal víc. Umyl mi je v horké vodě v umyvadle a vydrhl je kartáčem, který vytáhl ze zásuvky, což by bylo nepříjemné, i kdybych je neměla celé pořezané.

Na mé kňourání reagoval broukáním, ale nepřestal drhnout. A nedovolil ani, abych se mu vytrhla, protože mě pevně držel za kotník. Nakonec mi polil nohy peroxidem vodíku a usušil je tmavým ručníkem.

„Peroxid nechá na ručníku světlé fleky,“ varovala jsem ho a pokusila se mu vyškubnout.

„Sklapni, Mercy,“ řekl, znovu mě chytil za kotník, přitáhl si mě zpátky a dál mi utíral chodidlo.

„Tati?“ Jesse opatrně nakoukla dovnitř. Když si nás dobře prohlédla, přistoupila blíž. V natažené ruce držela bezdrátový telefon. „Volá strýček Mike.“

„Díky,“ řekl, vzal si telefon a přitiskl si ho k uchu. „Mohla bys to tu za mě dokončit, Jesse? Potřebuje už jen utřít, ovázat a sehnat nějaké boty, než ji odsud pustíme.“

Počkala jsem, dokud i s telefonem neodešel z místnosti a dolů po schodech, pak jsem sebrala chichotající se Jesse ručník.

„Kdybys viděla svůj výraz,“ řekla mi. „Připomínáš mi kočku ve vaně.“

Usušila jsem si nohy a otevřela krabici s obvazy, kterou Adam postavil na pult vedle mě. „Umím si utřít vlastní nohy, zatraceně,“ zavrčela jsem. „Sedni, zůstaň.“

Seděla jsem mezi umyvadly, takže Jesse měla dost místa na to, aby se bokem vyhoupla na to u dveří. „Tak proč jsi poslechla jeho rozkazy?“

„Protože mi právě zachránil zadek a já ho nechtěla ještě víc vytočit.“ Jen tři řezné rány potřebovaly zalepit a všechny byly na levé noze.

„Ale no tak,“ řekla. „Přiznej, že se ti aspoň trochu líbilo, jak o tebe pečoval.“

Zadívala jsem se na ni. Když nesklopila oči, obrátila jsem pozornost k náplasti, sundala z ní papír a přilepila si ji na nohu. Nic nepřiznám. Ne když je Adam dole a mohl by mě slyšet.

„Proč máš na sobě ručník?“ zeptala se.

Sundala jsem si ho a ona se zachichotala. „Hopla. Zapomněla jsem, že nemáš podprsenku. Najdu ti nějakou mikinu.“

Když odešla, usmála jsem se. Měla pravdu. Něco na tom je, když o vás někdo pečuje, přestože to nepotřebujete − možná hlavně když to nepotřebujete.

Ale něco jiného mě dělalo ještě šťastnější. Přestože byl Adam rozčilený a vydával rozkazy, necítila jsem potřebu udělat, co po mně chtěl, což bylo součástí jeho magie alfy. Pokud se ovládl za těchto okolností… Možná bych se mohla stát jeho družkou a zůstat sama sebou.

Jessiny boty, které mi Adam přinesl, byly příliš malé, ale Jesse mi kromě mikiny sehnala i žabky.

Když jsem sestoupila dolů, vstupními dveřmi vešel dovnitř Peter s Honey, která byla ve vlčí podobě stejně krásná jako v lidské, po boku. Přátelsky se usmál, když mě uviděl.

„Porsche jsem nenašel, ale tvůj rabbit stál u silnice s klíčky v zapalování. Nepodařilo se mi ho nastartovat, a tak jsem ho aspoň zamkl.“ Podal mi klíče.

„Díky, Petere. Fideal se asi pro auto vrátil. To znamená, že není vážně zraněný.“ Chystala jsem se domů, ale s Fidealem poblíž to nebyl dobrý nápad.

Peter byl se zdravím nepřátelského fae očividně stejně nespokojený jako já. „Promiň,“ řekl. „Ocel by ho určitě zabila, ale nedokázal jsem pod všemi těmi řasami najít tělo.“

„Jak to, že umíš tak dobře zacházet s mečem?“ zeptala jsem se. „A proč má vlastně Adam doma meč?“

„Je můj,“ řekla Jesse. „Loni jsem si ho koupila na renesanční pouti a Peter mě učí, jak s ním zacházet.“

Usmál se. „Před proměnou jsem byl důstojníkem jezdectva,“ vysvětlil. „Používali jsme samozřejmě i pušky, ale nebyly zrovna nejpřesnější. Meč byl pořád naší hlavní zbraní.“ Do hlasu se mu znovu vrátil středozápadní přízvuk.

Museli ho proměnit v dobách revoluce nebo před ní, pokud používal pušku, ale spoléhal se na meč. Což by znamenalo, že byl po Samuelovi a marokovi nejstarší vlkodlak, s jakým jsem se kdy setkala. Vlkodlaci možná neumírali stářím, ale násilí bylo součástí jejich životů.

Všiml si mého překvapení. „Nejsem dominantní, Mercy. My obvykle žijeme déle.“ Honey mu vtiskla čenich pod ruku a Peter ji něžně podrbal za ušima.

„Bezva,“ řekla jsem.

„Fideal je v dobrých rukách,“ ozval se za mnou Adam.

Otočila jsem se a viděla, jak vrací mobil na kuchyňský pult.

„Strýček Mike mě ujistil, že šlo o omyl − Fideal až příliš dychtil splnit rozkazy Šedých pánů.“

Povytáhla jsem obočí. „Mně řekl, že hladoví po lidském mase. To se asi dá nazvat přehnanou dychtivostí.“

Zadíval se na mě a já nedokázala přečíst ani jeho tvář, ani pach. „Mluvil jsem se Samuelem. Litoval, že propásl všechno to vzrušení, ale už je doma. Pokud se tě Fideal rozhodne sledovat, bude se muset vypořádat se Samuelem.“ Zamával rukou. „A je nás tu dost na to, abychom ti přispěchali na pomoc.“

„Posíláš mě domů?“ Flirtuji? Zatraceně, já flirtuji.

Usmál se. Napřed jen očima, pak zkroutil i koutky úst a z jeho výrazu se mi zrychlil tep. „Můžeš zůstat, jestli chceš,“ řekl stejně koketně. Pak se mu potměšile rozzářily oči a zašel ještě dál. „Ale myslím, že na to, proč bych chtěl, abys zůstala, je tu příliš mnoho lidí.“

Protáhla jsem se okolo Petera, ale ani pleskání mých bot nepřehlušilo Adamovu poslední poznámku: „Líbí se mi tvoje tetování, Mercy.“

Dala jsem si pozor, abych odcházela hrdě a vzpřímeně. Neviděl úsměv na mojí tváři… který se stejně vzápětí vytratil.

Z verandy jsem viděla škody, které fae napáchal jak na domu, tak na SUV. Naleštěný černý vůz nebude levné opravit. A já netušila, kolik bude stát oprava stěny domu. Když jsem musela nechat vyměnit obložení karavanu, zaplatili ho upíři.

Počítala jsem, kolik bude bitka stát. Nevěděla jsem, co přesně Fideal provedl s mým autem, ale bude trvat celé hodiny, než ho opravím, i kdybych sehnala všechny potřebné díly z rabbita, který kazil Adamovi výhled z ložnice. A budu muset sehnat peníze na to, abych zaplatila Zeemu (a opravdu jsem si nechtěla půjčit od Samuela) − pokud ovšem Zee nehrál nějakou složitou hru, aby mi zabránil v dalším vyšetřování.

Promnula jsem si obličej a najednou mě ovládla únava. Marokovu smečku jsem opustila v šestnácti a od té doby jsem se většinou stranila ostatních. Starala jsem se jen o své. Nepletla jsem se do věcí vlkodlaků a Zee dával pozor, abych se nezajímala o ty jeho. Ale během posledního roku se můj pečlivě naplánovaný život rozpadl.

Nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec můžu vrátit zpět ke své staré, mírumilovné existenci a jestli to chci. Ale můj nový životní styl se začínal prodražovat.

Do boty a pod bolavou nohu se mi dostal kámen a já vyjekla. A taky zatraceně bolel.

*

Samuel na mě čekal na verandě s hrnkem horkého kakaa a odborným okem zkontroloval má zranění.

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem, prosmýkla se kolem otevřených síťových dveří a sebrala mu kakao. Bylo instantní, ale marshmallow v něm bylo přesně to, co jsem potřebovala. „To Bena zranili a myslím, že jsem viděla Darryla kulhat.“

„Adam mě nepožádal, abych je prohlédl, takže na tom asi nejsou tak špatně,“ řekl a zavřel dveře. Posadila jsem se do křesla v obýváku a on si sedl na gauč naproti. „Co kdybys mi pověděla, co se dneska večer stalo. Třeba proč tě Fideal honil.“

„Ty ho znáš?“

„Fideal kdysi žil v bažině a požíral děti, které se do ní zatoulaly,“ řekl mi. „Ty jsi trochu starší než jeho obvyklé zákusky. Tak čím jsi ho namíchla?“

„Ničím. Nic jsem, zatraceně, neprovedla.“

Vydal jeden z těch zvuků, které jasně říkaly, že mi nevěří.

Zhluboka jsem se napila. Možná přijde na něco, co mi uniklo. A tak jsem mu většinu řekla − vynechala jsem jen to, co se stalo mezi mnou a Adamem, poté co jsem se šla osprchovat.

Při vyprávění jsem si všimla, že Samuel vypadá unaveně. Rád pracoval na pohotovosti, ale vybíralo si to na něm daň. Nejen dlouhá pracovní doba, i když i ta byla dost zlá. Hlavně ho ale vyčerpával stres z toho, že se musel neustále kontrolovat, protože ho obklopovaly krev, strach a smrt.

Když jsem dokončila svůj příběh, vypadal líp. „Takže jsi zašla na schůzku Zářné budoucnosti, protože jsi doufala, že objevíš někoho jiného, kdo mohl strážce zabít, a namísto toho jsi našla bandu studentíků − a fae, kterého napadlo, že tě jen tak pro legraci sežere.“

Kývla jsem. „Tak nějak.“

„Mohl být vrahem ten fae?“

Zavřela jsem oči a v duchu si představila Fidealovu rvačku s vlkodlaky. Dokázal by člověku utrhnout hlavu? „Možná. Ale nezdálo se, že by mu vyšetřování dělalo starosti.“

„Řekla jsi, že ho rozčílilo, když jsi se zúčastnila schůzky. Mohl se bát, že jsi mu v patách?“

„Možná,“ připustila jsem. „Zavolám strýčku Mikeovi a zeptám se, jestli nemohl mít Fideal důvod zabít ostatní fae. Určitě znal O’Donnella − a čím víc se o něm dozvídám, tím víc mě překvapuje, že už ho někdo nezabil dávno.“

Samuel se pousmál. „Ale nejsi přesvědčená o tom, že to udělal Fideal.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Je teď v čele mého seznamu podezřelých, ale…“

„Ale co?“

„Měl takový hlad. Ale nešlo mu jen o jídlo, nýbrž o lov.“ Samuel jako vlkodlak pochopil, o čem mluvím. „Myslím, že kdyby vrahem byl Fideal, O’Donnell by zemřel jinak. Utopil by ho, sežral nebo ho prostě nechal zmizet.“ Když jsem to řekla nahlas, uvědomila jsem si, že to není jen tušení. „Zavolám strýčku Mikeovi a zeptám se, co si o tom myslí, ale nevěřím, že to byl Fideal.“

Vzpomněla jsem si, že si potřebuji se strýčkem Mikem promluvit ještě o něčem jiném. „A dneska večer se mi v autě zase objevila ta hůl.“

Začala jsem vstávat, ale moje nohy se rozhodly, že už toho mají dost. Zhroutila jsem se zpátky. „Zatraceně.“

„Co se děje?“ Ze Samuelovy tváře rázem zmizel unavený, ale uvolněný výraz − podrážděně jsem na něj pohlédla.

„Říkám, že jsem v pořádku. Není mi nic, co by malé protáhnutí, horký obklad a spánek nespravily.“ Vzpomněla jsem si na drobné řezné ranky a rozhodla jsem se obejít bez obkladu. „Můžeš mi hodit telefon?“

Sebral ho ze základny na stole vedle gauče a hodil mi ho.

„Díky.“ V posledních dnech jsem volala strýčku Mikeovi tak často, že jsem znala jeho číslo nazpaměť. Trvalo několik minut, než jsem se k němu probojovala přes jeho nohsledy.

„Mohl O’Donnella zabít Fideal?“ zeptala jsem se bez obalu.

„Mohl, ale nezabil,“ odpověděl strýček Mike. „Když jsme O’Donnella se Zeem našli, jeho tělo s sebou ještě pořád cukalo. Ať už ho zabil kdokoli, udělal to, když jsme stáli na prahu. Fideal se neumí maskovat natolik dobře, aby se přede mnou schoval. A kromě toho by O’Donnellovi hlavu ukousl a sežral ji, neutrhl by mu ji.“

Polkla jsem. „Tak co dělal na schůzce Zářné budoucnosti a proč nebyl jeho pach u O’Donnella?“

„Fideal zašel na několik setkání, aby zjistil, co mají za lubem. Ohlásil nám, že spíše jen naprázdno tlachají, než aby přistoupili k činu, proto přestal na schůzky docházet. Když zavraždili O’Donnella, požádali jsme ho, aby se na Zářnou budoucnost znovu podíval. A našel zvědavého kojota, nad jehož hlavou visí rozsudek smrti − chutný večerní zákusek.“ Strýček Mike se očividně zlobil a ne na Fideala.

„Kdy vypsali na moji hlavu odměnu a proč jste mě nevaroval?“ zeptala jsem se uraženě.

„Řekl jsem ti, ať to necháš být,“ prohlásil a hlas mu zchladl mocí. „Víš příliš mnoho a neumíš držet jazyk za zuby. Musíš se naučit poslouchat.“

Kdyby byl se mnou v jedné místnosti, možná by mě zastrašil. Ale nebyl, proto jsem řekla: „A Zeeho odsoudí za vraždu.“

Rozhostilo se ticho, které jsem přerušila. „Načež ho popraví, jak vyžadují faeské zákony.“

Samuel, kterému ostrý sluch umožnil poslouchat obě strany rozhovoru, zavrčel. „Nesnažte se to hodit na Mercy, strýčku Mikeu. Věděl jste, že to nenechá být − hlavně když jí to přikážete. Její prostřední jméno je Šťoura a vy jste ji navedl k tomu, aby pátrala dál, kde vy jste nemohl. Co Šedí páni udělali? Přikázali fae, aby přestali pátrat po skutečném vrahovi? Kromě Zeeho zatčení nemají s osobou, která O’Donnella zavraždila, žádný spor, že ne? Zabíjel fae a nechal se zabít. Spravedlnost byla vykonána.“

„Zee spolupracoval se Šedými pány,“ řekl strýček Mike. Omluvný tón jeho hlasu mi prozradil, že Samuel má pravdu − strýček Mike chtěl, abych pátrala dál − a že strýček Mike měl stejně dobrý sluch jako vlkodlaci. „Nemyslel jsem si, že pošlou vykonat trest někoho jiného a místní fae mám do jisté míry pod kontrolou. Kdybych věděl, že pošlou Nemane, varoval bych vás. Ale ona popravu odložila.“

„Je zabiják,“ zavrčel Samuel.

„Vlci mají vlastního zabijáka, není tomu tak, Samuele Maroksone?“ vyštěkl strýček Mike. „Kolik lidí váš bratr zabil, aby zajistil svému lidu bezpečí? Zazlíváte nám tutéž nezbytnost?“

„Když jdete po Mercy, pak ano. A Charles zabíjí jen vinné, ne nepohodlné.“

Odkašlala jsem si. „Vraťme se zpátky k tématu. Mohla O’Donnella zabít Nemane?“

„Ta by to tak nezpackala,“ řekl strýček Mike. „Kdyby O’Donnella oddělala ona, nikdo by se nikdy nedozvěděl, že to nebyla nehoda.“

A opět jsem zůstala bez podezřelých.

Když jsem si vzpomněla na to, jak rychle utrhl vrah O’Donnellovi hlavu, napadlo mě, že to mohl udělat někdo z vlkodlaků. Ale neměli pro to žádný důvod a v O’Donnellově domě jsem je necítila. Upíři? O nich jsem toho neznala dost − přestože jsem věděla víc, než bych chtěla. Například to, že přede mnou dokáží skrýt svůj pach. Ne, O’Donnellův vrah patřil k fae.

No, pokud strýček Mike chtěl, abych pátrala dál, mohl by mi zodpovědět několik otázek.

„O’Donnell okrádal své oběti, že?“ zeptala jsem se. „Hůl − která je mimochodem v mém rabbitu na Finleyho ulici u parku, strýčku Mikeu − patřila k ukradeným věcem. Ale nebyla jediná, že? První zabitá, Connora, byla knihovnice − určitě u sebe měla nějaké artefakty, že? Drobné věci, protože nebyla dost silná na to, aby je ubránila. Vycházková hůl pochází z domu fae s lesem v zahradě. Cítila jsem ho na ní. Co ještě ukradli?“

Četla jsem si v knize Tadova přítele. Byla v ní popsána spousta věcí, které by neměly padnout do nepovolaných rukou. Některé z nich bych nechtěla vidět v rukou nikoho.

Rozhostilo se dlouhé ticho, pak strýček Mike řekl: „Za chvíli jsem u vás. Počkej na mě.“

Hodila jsem telefon Samuelovi a ten zavěsil. Vstala jsem a zašla pro vypůjčenou knihu, kterou jsem schovala do sejfu se zbraněmi u sebe v ložnici.

Existovalo několik holí − jedna vás odkudkoli zavedla domů, druhá vám umožnila vidět lidi takové, jací jsou, a třetí, která pronásledovala mě, rozmnožovala farmářovy ovce. Žádná nepůsobila děsivě, dokud jste si nepřečetli příběhy. Bez ohledu na to, jak dobré se faeské dary zdají, nakonec svým majitelům vždy přinesly jen zármutek.

Našla jsem i Zeeho nůž. Kniha mu říkala meč, ale podle ručně malovaného obrázku jsem poznala zbraň, kterou jsem si už dvakrát vypůjčila od Zeeho.

Samuel se zvedl z gauče, klekl si vedle mého křesla, a když jsem nalistovala kapitolu, kterou jsem četla, zasyčel a dotkl se obrázku: taky poznal Zeeho nůž.

Strýček Mike vstoupil bez klepání.

Poznala jsem ho podle úmyslně hlasitých kroků a vůně − koření a starého piva − a aniž bych vzhlédla od knihy, zeptala jsem se: „Bylo mezi uloupenými předměty něco, co by vrahovi umožnilo schovat se před magií? Proto jste mě zavolali, abych identifikovala vraha?“

V knize jsem našla několik věcí, které člověka ochránily před zlobou fae nebo mu propůjčily neviditelnost.

Strýček Mike zavřel dveře, ale zůstal stát před nimi. „Z O’Donnellova domu jsme odnesli sedm artefaktů. Proto Zee neměl čas schovat se před policií − a proto jsem odešel a nechal ho vzít celou vinu na sebe. Předměty, které jsme našli, nemají velkou moc, důležité jsou jen svojí existencí − a faeská moc v lidských rukách nepřinese obyčejně nic dobrého.“

„Nevšimli jste si hole,“ řekla jsem a vzhlédla. Strýček Mike vypadal vrásčitěji a unaveněji než jeho triko a džíny.

Kývl. „A nic z toho, co jsme objevili, by nám nezabránilo najít O’Donnella − takže musíme předpokládat, že si vrah odnesl přinejmenším jeden předmět s sebou.“

Ani Samuel nevzhlédl, když strýček Mike vstoupil − byla to promyšlená mocenská hra, díky níž jsme se ocitli ve výhodě. Samuelovo chování mi napovědělo, že ani on strýčku Mikeovi tak úplně nevěří. Vstal a teprve pak obrátil pozornost k fae. Využil svých několika centimetrů navíc a pohlédl na strýčka Mikea shůry.

„Vy nevíte, co O’Donnell odnesl?“ zeptal se.

„Naše knihovnice pořizovala seznam všech věcí, které naši lidé vlastní. A protože zemřela jako první…“ Pokrčil rameny. „Ukradl ho, a pokud vím, neexistují žádné kopie. Možná dala Connora jednu Šedým pánům.“

„Hledal O’Donnell artefakty, už když s ní randil?“ zeptala jsem se.

Zamračil se na mě. „Jak víš, že spolu randili?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Neříkej mi to. Nechci vědět, který fae ti to prozradil.“

Napadlo mě, že chrání Tada.

Strýček Mike se sesunul na gauč, zavřel oči a poddal se únavě − přenechal Samuelovi vítězství bez boje.

„Nemyslím si, že krádeže plánoval od začátku. Mluvili jsme s jejími přáteli. Connora si vybrala jeho. On si myslel, že jí dělá laskavost − ona si myslela, že si zaslouží, co pro něj naplánovala.“ Pohlédl na mě. „Naše Connora uměla být laskavá, ale nenáviděla lidi, obzvláště ty, kteří byli nějak spojení s ÚFZ. Chvíli si s ním pohrávala, než ji unavil. Den před smrtí jednomu z přátel řekla, že ho nechá.“

„Tak k čemu jste potřebovali Mercedes?“ zeptal se Samuel. „Byl očividný podezřelý.“

Strýček Mike si povzdychl. „Zrovna jsme se na něj zaměřili, když se objevila druhá oběť. Chvíli trvalo, než jsme našli někoho, kdo s námi byl ochotný o jejích záležitostech mluvit. Podporujeme, když se fae sbližují s lidmi. Míšenci jsou lepší než vůbec žádné děti. Ale O’Donnell − strážci jsou našimi nepřáteli. A fae se nepaktují s nepřáteli, hlavně ne s někým, jako byl O’Donnell.“

„Tahala se s ním,“ řekla jsem.

Zvážil to. „Kdyby se některý z tvých přátel pářil se psem, řekla bys, že se s ním tahá?“

„Takže je přesvědčený, že jí prokazuje laskavost, a ona mu poví, co si o něm myslí − a on ji zabije.“

„Pravděpodobně. Když se objevila druhá oběť − připadalo nám nepravděpodobné, že ji zabil člověk, proto už jsme se k O’Donnellovi nevrátili. Teprve při třetí vraždě jsme si uvědomili, že motivem je krádež. Connora měla u sebe pár kousků, ale nikoho nenapadlo zkontrolovat, jestli nějaký nechybí. A musela mít ještě něco jiného, něco, co mu umožnilo schovat se před naší magií. Někdo jako ona neměl něco tak mocného vůbec mít.“

Pohlédl na mě a unaveně se usmál. „Jsme tajnůstkářští, a dokonce ani riziko neuposlechnutí rozkazů Šedých pánů nám nestojí za to, abychom prozradili všechna svá tajemství. Když vlastníš něco opravdu mocného, zkonfiskují to. Kdyby věděli, že má u sebe tak mocnou věc, donutili by ji, aby ji předala někomu, kdo by ji dokázal ochránit.“

„A tak ta věc padla do rukou O’Donnellovi.“ Zavřela jsem knihu a odložila ji vedle sebe.

„Spolu se seznamem magických předmětů, který sepisovala pro Šedé pány.“ Rozpřáhl ruce. „Nevíme jistě, jestli měla kopii. Jeden z jejích přátel u ní seznam viděl, ale mohla ho předat Šedým pánům, aniž by si sama nechala kopii.“

To mi k ženě, jejíž dům jsem prohledala, nesedělo. Ta si nechávala kopii od všeho. Milovala hromadit vědomosti.

„Takže O’Donnell sebral seznam,“ řekla jsem. „Když si pohrál s Connořinými hračkami, rozhodl se, že chce víc. Prostudoval si seznam a šel po vybraných věcech.“ Vzorek byl docela omezený, přesto… „Zdá se mi, že při zabíjení postupoval od nejslabší Connory po nejsilnějšího lesního fae, kterého zabil jako posledního. Mám pravdu?“

„Ano. Možná mu to prozradila sama nebo měla seznam takto zorganizovaný. Nepodařilo se mu to úplně přesně, ale byl dost blízko. Předměty, které ukradl, mu asi umožnily zabít fae, jichž by se jinak nemohl ani dotknout.“

„Máte aspoň tušení, jaké předměty si mohl O’Donnellův vrah přivlastnit?“ zavrčel Samuel.

Strýček Mike si povzdychl. „Ne. Ale on taky ne. Na seznamu stálo jen ‚jedna vycházková hůl‘ nebo ‚stříbrný náramek‘, nebylo tam vysvětleno, co dokáží. Mercy, hůl nebyla ve voze. Fideal tvrdí, že se jí ani nedotkl. Tuším, že se zase objeví − tvrdošíjně tě následuje.“

Jedná se o hůl, díky které by všechny moje ovce vrhly dvě jehňata, že ano?“ zeptala jsem se, přestože jsem si tím byla skoro jistá. Příběhy o ostatních holích mě tak vylekaly, že jsem byla ráda, že je mi tahle k ničemu.

Zasmál se. Smích mu vytryskl z břicha a našel si cestu do očí, které vesele zajiskřily. „Máš ovce, které chceš množit?“

„Ne, ale ráda bych se vzdálila od domu na víc než osm kilometrů, aniž bych se ocitla zpátky na prahu − anebo ještě hůř, nechtěla bych vidět v lidech okolo jen chyby bez špetky dobrého.“ Ne že by se něco z toho dělo, ale třeba musela být hůl nějak aktivována.

„Žádný strach,“ řekl a dál se křenil. „Kdyby ses rozhodla chovat ovce, všechny by plodily zdravá dvojčata, dokud by se hůl nerozhodla jít o dům dál.“

Vydechla jsem úlevou a vrátila se k tomu, co jsem potřebovala zjistit. „Když O’Donnella zavraždili, byli jste se Zeem jediní, kdo věděl, že je vrah?“

„Nikomu jsme nic neřekli.“

„Byli jste jediní, kdo věděl, že vrah krade artefakty?“ Ucítila jsem závan něčeho magického a potají jsem zbystřila.

„Ne. Nemluvili jsme o tom nahlas, ale jakmile jsme zjistili, že zmizel Connořin seznam, začali jsme se vyptávat. Mohlo to dojít každému.“

Samuel vedle mě šťastně přitakal. Ne že by musel přímo protestovat proti tomu, co strýček Mike řekl, přesto…

„Nechte toho,“ řekla jsem strýčku Mikeovi. Všimla jsem si, že z něj spadla únava a opět se tváří jako laskavý muž, který žije jen proto, aby činil ostatní lidi šťastnými.

„Co?“

Přimhouřila jsem oči. „Zrovna teď vás nemám vůbec ráda a faeská magie na tom nic nezmění.“ Samuel se ke mně zprudka otočil. Možná si nevšiml, že strýček Mike použil nějakou charismatickou magii − anebo ucítil, že lžu. Mám strýčka Mikea ráda, ale nepotřebuje to vědět. Bude snazší dostat z něj informace, když se bude cítit provinile.

„Omlouvám se, děvče,“ řekl šokovaně a stejně tak se i tvářil. „Jsem unavený a dělám to automaticky.“

Možná říkal pravdu, možná to opravdu dělal automaticky, ale neřekl, že ne úmyslně.

„Já jsem taky unavená,“ opáčila jsem.

„Dobrá,“ řekl. „Povím ti, co uděláme. Všichni jsme se shodli na tom, že Fideal zaútočil jako první. Shodli jsme se, že tvá smrt fae spíše ublíží, než prospěje − a za to můžeš poděkovat Samuelovi a Nemane.“

Předklonil se. „Takže ti mohu nabídnout jedno. Zdá se, že je pro tebe důležité dokázat Zeeho nevinu, a můžeme tedy na tom pracovat − abys nám nezpůsobila ještě větší potíže. Dostali jsme svolení pomoct policii − ale nesmíme jí říct o ukradených věcech. Některé jsou skutečně mocné a bude lepší, když se o nich smrtelníci nedozví.“

Dolů po páteři se mi rozlila chladivá úleva. Pokud by Šedí páni přistoupili na časově náročné, podrobné vyšetřování, Zeeho šance by se tím nesmírně zvýšily. Ale strýček Mike ještě neskončil.

„Takže můžeš přenechat pátrání nám a policii.“

„Dobře,“ řekl Samuel.

Pravda byla, že jsem nevěděla, kde O’Donnellova vraha hledat. Možná spáchal vraždu Fideal, možná jiný fae, někdo blízký některé z obětí, kdo odhalil, že vrahem je O’Donnell. Pokud byl pachatelem fae, což se v tuto chvíli jevilo jako pravděpodobné, neměla jsem šanci cokoli zjistit. A kdyby Samuel neřekl „Dobrá“, možná by moje odpověď na návrh strýčka Mikea byla jiná − ale spíše ne.

„Dám si dobrý pozor a budu vás informovat, když zjistím něco zajímavého,“ řekla jsem jemně.

„Je to příliš nebezpečné,“ řekl strýček Mike, „dokonce i pro hrdiny, Mercy. Nevím, jaké relikvie vrah odnesl, ale předměty, které jsme získali zpátky, měly jen malou moc. Vím ale, že Herrick − lesní pán − pečoval o několik skutečně mocných kousků.“

„Zee je můj přítel. Nesvěřím jeho osud do rukou někomu, kdo ho byl ochotný nechat zemřít jen proto, že to tak bylo pohodlnější.“

Oči strýčka Mikea se zaleskly silnými emocemi, ale nedokázala jsem říct jakými. „Zee odpouští jen vzácně, Mercy. Slyšel jsem, že ho tvá zrada rozzlobila a odmítá s tebou mluvit.“

Všimla jsem si, že řekl „slyšel jsem“. „Slyšel jsem“ není totéž jako „Zee se na tebe zlobí“.

„Já slyšela totéž,“ opáčila jsem. „Přesto jsem Zeeho přítelkyně. Pokud mě teď omluvíte, půjdu spát. Brzy ráno musím do práce.“

Zvedla jsem se z křesla, knihu si strčila pod paži a mávla rukou na protestující muže, pak jsem odpajdala na rozbolavělých nohách z obýváku. Zavřela jsem dveře ložnice a snažila se neposlouchat, jak se o mně baví za mými zády. Nebyli zrovna zdvořilí. A aspoň Samuel by mě měl znát dost dobře na to, aby věděl, že mě nepřesvědčí a nepřenechám Zeeho fae.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a tři