12.

Probudil mě Adamův pach a křeče v žaludku. Neměla jsem čas přemýšlet o tom, kde jsem. Vyskočila jsem z postele a dostala se do koupelny právě včas, abych se vyzvracela do záchodu.

Vílí lektvar chutná opačným směrem mnohem hůř.

Něžné ruce mi odhrnuly stranou vlasy − i když už na to bylo příliš pozdě − a utřely mi obličej vlhkou žínkou. Někdo mě oblékl do spodního prádla a Adamova trika.

„Aspoň jsi to tentokrát stihla na záchod,“ řekl Ben prozaicky. Potom, abych si byla naprosto jistá, že je to opravdu on a ne nějaký laskavější, milejší klon, bez špetky náklonnosti dodal: „Což je jenom dobře. Už nám skoro dochází povlečení.“

„Vždycky ráda vyhovím,“ vypravila jsem ze sebe, než se mi znovu stáhl žaludek − a to tak silně, že mě zvratky pálily i v nose, nejen v ústech. Když křeče ustoupily, určitě bych se rovnou na podlaze v koupelně rozplakala, kdyby se mi tolik neprotivilo brečet před Benem.

Počkal, dokud nebylo naprosto jasné, že se sama z koupelny nedostanu, pak mě zvedl a předstíral, že vynakládá větší námahu, než ve skutečnosti musel. Jako vlkodlak by asi dokázal uzvednout i piáno. Pod mojí tíhou by se ani nezapotil.

Překvapivě zručně mě uložil zpátky do peřin. „Fae říkala, že budeš nějakou dobu hodně spát. Ale zvracení ji překvapilo. Asi za to může tvá odolnost vůči magii a taky to, kolik lektvaru jsi vypila. Nejlepší bude, když půjdeš zase spát.“ Zaváhal. „Pokud ovšem nemáš hlad.“

Otočila jsem hlavu na polštáři, aby mi viděl do obličeje.

Uculil se. „Jo, no, mně se taky nechce uklízet další svinčík.“

*

Když jsem se znovu probudila, byla venku pořád tma, takže jsem nemohla spát dlouho. Co nejdéle jsem se snažila ležet bez hnutí. Věděla jsem, že Ben je pořád v místnosti, a nechtěla jsem upoutat jeho pozornost. Nechtěla jsem, aby se na mě někdo díval.

Nevolnost už mě nerozptylovala, proto mi události večera, alespoň ty, na které jsem si jasně vzpomínala, proběhly myslí jako film Eda Wooda: byly tak strašlivé, že jsem se nedokázala přestat dívat. A co hůř, pořád jsem na sobě všechno cítila. Vílí lektvar, krev… a Tima. Nejhorší pak bylo vědomí toho, co jsem udělala… a co ne.

Nakonec jsem vylezla z postele a po čtyřech se odplazila ke dveřím do koupelny. Oči jsem sklápěla k zemi, aby Ben věděl, že chápu, co jsem provedla.

Dostal se ke dveřím přede mnou a otevřel je. Zaváhala jsem. Protokol přikazoval, abych se převrátila na záda a nastavila mu hrdlo a břicho… ale nedokázala jsem znovu snést podobnou zranitelnost. Ne teď. Možná kdyby to byl Adam.

„Ubohá malá fena,“ řekl tiše. „Jdi se umýt. Ochráním tě před darebáky.“

Zavřel za mnou dveře.

Roztřeseně jsem se postavila a pustila horkou vodu. Pálila mě na hojících se odřeninách a rankách, které jsem si způsobila na betonové podlaze garáže, ale konečně ze mě smyla Timův pach.

Nemohla jsem si znovu obléct původní věci, protože páchly… vším. Triko sice vonělo jen Adamem, spodní prádlo bylo čisté a věděla jsem docela jistě, že mě někdo pořádně vydrhl, než mě do něj oblékl, pamatovala jsem si totiž, že jsem byla celá od krve…

Sotva mě to napadlo, vzpomněla jsem si. Stála jsem v Adamově sprše a slyšela Honeyin hlas: Budeš v pořádku. Jen z tebe smyju všechny ty věci…

Začala jsem lapat po dechu, proto jsem popadla ručník a dýchala do něj, dokud panika nepolevila.

Takže šaty ne, ale nemohla jsem tu zůstat stát, protože by mě přišli zkontrolovat.

Ale kojota se nikdo vyptávat nebude, nebude totiž moct odpovědět.

Na jeden děsivý okamžik jsem si nebyla jistá, jestli se dokážu proměnit, přestože pro mě proměna byla vždy naprosto přirozená.

Musíš zůstat člověkem, Mercy. Jsme v nemocnici a ty musíš zůstat ještě chvíli s námi. Samuelův hlas.

Policie mě nezajímala a v nemocnici už jsem nebyla. Kůži mi pokryla srst a nehty se proměnily v drápy. Trvalo to déle než kdy dřív, ale nakonec jsem stála na čtyřech tlapkách. Zakňučela jsem, protože jsem pořád nechtěla ven.

Než jsem mohla vymyslet nějakou alternativu, dveře se otevřely, což bylo jen dobře, protože se v koupelně nebylo kam schovat − ani pro kojota.

Ben zavětřil. „Voda po holení? To stačí. Někdo si udělal čas a vypral povlečení. Převlékl jsem ho, takže postel je čistá.“

Uvědomila jsem si, že mu hledím do tváře, proto jsem rychle sklopila zrak a stáhla ocas.

„Takže takhle, co?“ řekl. „Mercy…“ Vzdychl si. „To je jedno. Tak pojď. Vrať se do postele.“

Nechtělo se mi spát, ale stočila jsem se na čisté přikrývce do klubíčka a čekala, až Ben odejde, abych mohla… zmizet. Domů jsem se vrátit nemohla, protože Samuel věděl, co se stalo.

Všichni to věděli a Tim měl pravdu: zůstanu sama.

Měla bych si jít zaplavat… Ale to mi nepřipadalo správné. Udělal to můj nevlastní otec. Ne, nikdy bych se nezabila, nikdy bych nikomu neprovedla to, co on udělal mně.

Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Adam. Asi ještě neměl čas se pořádně umýt, protože slabě páchl Timovou krví a tím, co mi dal Tim vypít. S politováníhodnou jasností jsem si vzpomněla, že jsem ho pozvracela.

„Zeeho propustí, jakmile vyřídí všechny papíry,“ řekl Adam. Musel mluvit s Benem, protože já ze všech sil předstírala spánek. Celou minutu mlčel, jako by čekal na odpověď. Pak si povzdychl. „Jdu si dát sprchu. Až se vrátím, budeš si moct udělat přestávku.“

Ben počkal, dokud nespustila sprcha, pak promluvil: „Nevím, kolik si toho pamatuješ. Fae Nemane chtěla sebrat magické věci a zmizet ještě před příchodem policie, ale Adama napadlo, že jejího svědectví bude potřeba k očištění gremlina. A jako důkazu, že jsi měla důvod Tima zabít. Proto jí ukázal záznam z bezpečnostních kamer a ona změnila názor a přenechala nám několik věcí, které dokazují tvoji nevinu. Udělalo na ni dojem, že jsi se vzepřela vlivu poháru.“

Schovala jsem čenich pod ocas. Nevzepřela jsem se, ne až do poslední chvíle. Nechala jsem Tima… Chtěla jsem ho. Na okamžik na mě znovu zapůsobila jeho krása.

„Ššš,“ řekl Ben a střelil nervózním pohledem po koupelně. „Tiše. Je rozčilený a nechceme, aby se přestal ovládat.“

Nepotřebovala jsem slyšet víc. Zee byl volný. Zítra se budu radovat. Namísto splacení dluhu by si mohl vzít zpátky dílnu. A já někam zmizím. Třeba do Mexika. V Mexiku měli spoustu volkswagenů. A taky spoustu kojotů. Možná bych mohla prostě zůstat kojotem.

Mé chování na Bena nijak nezapůsobilo, protože pokračoval: „Ukázalo se, že než jsi Tima včera navštívila, zabil svého nejlepšího kamaráda. To si aspoň myslím.“ Dokonce i ve svém současném stavu jsem si uvědomila, že nepoužívá tak hrubé výrazy jako obvykle. Možná se bál Adama, kterému se nelíbí, když muži před ženami klejí. Přestalo mě to ale zajímat, když jsem si uvědomila, co říká. „Austin Summers nakráčel do řeky a utopil se. Viděl ho nějaký stařík, který tvrdí, že se u toho usmíval. Snažil se ho zachránit, ale Austin prostě plaval dál, dokud nezmizel pod hladinou. Už nevyplaval. Tělo našli o několik kilometrů dál po proudu. Nikdo nechápal, proč to udělal, dokud jim fae neukázala, jak pohár funguje, a dokud se nepodívali na video. Od Timmyho bylo milé, že se přiznal.“

Pochopila jsem, že Austin věděl příliš mnoho. Musel znát pravdu o artefaktech, a když Tim zjistil, že o nich vím i já a že jsem to asi pověděla jiným lidem, stal se Austin přítěží. Ale nebyla to jen moje vina.

Tim na Austina žárlil a nenáviděl ho za to, že byl ve všem tak dobrý. Dříve nebo později by ho tak jako tak zabil. Nebyla to moje vina. Ne úplně.

Ben přese mě přetáhl roh přikrývky a posadil se na okraj matrace. „Ukázali jsme záznam i policii. Neboj, proměnila ses mimo kameru. Nikdo neví, že jsi kojot. A Adam vybral úhly, ze kterých je vidět jen on a žádný další vlkodlak. S počítačem to opravdu umí.“ V jeho hlase jsem slyšela profesionální chválu: Ben pracoval jako špičkový počítačový odborník a očividně byl opravdu dobrý.

„Adam by tak jako tak šel s policií,“ pokračoval. „Musel, protože mu Nemane svěřila do péče artefakty − ale policii docela vyděsil stav těla starého dobrého Tima. Neexistovalo však žádné nebezpečí, že by si ho nechali na stanici − důkazy jasně ukazovaly, že jsi ho zabila ty. Adam ale nedělal žádné potíže. Popravdě si myslím, že i on byl zděšený. Oni ho,“ v hlase mu zazněl nečekaný, spokojený úsměv, „zdvořile požádali, aby je na stanici doprovodil a vzal s sebou záznam. Warren jel s nimi pro případ, že by chtěli dělat Adamovi problémy. Je jen dobře, že jsme dorazili na místo až po Timově smrti, jinak by policie Adama nezadržela jenom na několik hodin.“

„To není pravda,“ ozval se Adam z koupelny, kde zastavil sprchu. „Raději bych dorazil na místo mnohem dřív a nesl následky.“

Ben ztuhl, když ale Adam nepokračoval, trochu se uvolnil.

Neměla jsem brát Tima do garáže. Mohla jsem vymyslet něco jiného. Už zase jsem běžela k Adamovi pro pomoc, stejně jako když jsem mu na práh přivedla Fideala a ohrozila jeho domov, smečku i dceru. Kdyby nebylo Petera, Honeyina manžela šermíře, možná by ho ani nezahnali. Adam mohl zemřít.

Kdyby byl Adam blíž dílně, když jsem vyťukala na číselníku datum svých narozenin, které mělo přivolat pomoc, kdyby zabil Tima… Vůbec jsem nezvážila možná rizika. Prostě jsem věděla, že se Adam objeví a zachrání mě před mojí hloupostí. Už zase.

Adam vyšel z koupelny jen v džínech a krátké vlasy si utíral ručníkem. Odhodil ho na podlahu a klekl si vedle postele. Ben vstal a šel se postavit k oknu.

Adamův obličej byl stažený starostí a vyčerpáním.

„Omlouvám se,“ řekl unaveně. „Omlouvám se, že jsem tě nutil. Slíbil jsem, že už to neudělám, a porušil jsem slib.“

Natáhl ruku, aby se mě dotkl, ale já to nedokázala snést. Nedokázala jsem snést představu, že se mi omlouvá, když jsem ho ohrozila. Zradila ho.

Než se mě mohl dotknout, vyklouzla jsem mu zpod ruky a odplazila se na opačnou stranu postele. Tvář mu znehybněla a ruku nechal klesnout k boku.

„Chápu,“ řekl. „Promiň, Bene, ale budeš muset ještě pár minut zůstat. Najdu Warrena a pošlu ho nahoru.“

„Nebuď hloupý, Adame.“

Adam vstal a dvěma dlouhými kroky přistoupil ke dveřím. „Bojí se mě. Pošlu nahoru někoho jiného.“

Velmi tiše za sebou zavřel.

Ben zůstal stát uprostřed místnosti a chrlil ze sebe všechna slova, která nepoužil, když se mnou před chvílí mluvil. Trhanými pohyby vytáhl z přední kapsy džínů mobil a vytočil číslo.

„Warrene,“ řekl napjatě. „Mohl bys říct našemu pánu a vládci, ať pohne zadkem a vrátí se zpátky nahoru? Musím mu říct několik věcí.“

Zaklapl telefon, aniž by počkal na odpověď, neklidně pochodoval sem a tam a klel. Začal se potit a byl cítit úzkostí a vztekem.

Dveře se otevřely a Adam se zastavil na prahu. Byl tak naštvaný, že jsem se zvedla na nohy.

„Pojď dovnitř a zavři dveře,“ poručil Ben drsným tónem, který by rozhodně neměl použít na alfu.

Aniž by na mě Adam pohlédl, vešel a s děsivou precizností, která prozrazovala, jak těžko se ovládá, zavřel dveře − mosazná klika, kterou zdeformoval v ruce, ale mluvila za vše.

Adam postoupil do středu pokoje a já se schoulila na posteli. Neležela jsem, spíše jsem pod sebe krčila nohy a připravovala se dát se na útěk.

Zdálo se, že si Ben neuvědomuje, v jakém je průšvihu. Anebo ho to nezajímalo. „Jak moc ji chceš?“ Nedokázal pohlédnout do Adamových dopálených očí, proto se otočil a zadíval se ven z okna. „Dost na to, abys zapomněl na vlastní starosti a bolest?“

V Benově hlase bylo něco… Adam to také slyšel. Sice se neuklidnil, ale zbystřil. Jiný alfa, který by si nebyl tak jistý sám sebou, by už Benovi ukázal, kde je jeho místo.

Ben se neodmlčel, nýbrž rychle, nervózně pokračoval. „Když se zachováš správně, tak zítra nebo příští týden… asi se na tebe naštve za to, že jsi ji donutil vypít ty vílí sračky, a odmontuje tomu vraku tam venku dveře − vraku, díky kterému na ni neustále myslíš, i když ji proklínáš za to, že ti kazí výhled.“ Pohlédl na mě a já sklopila uši. Nejen Adamovy oči se proměnily ve vlčí. Než jsem mohla od Bena ucouvnout, obrátil pozornost k Adamovi.

Ben postoupil o dva kroky vpřed, jako by si byli rovni, a já viděla, že je vyšší než Adam. „Ještě před hodinou a půl zvracela lektvar, který jste jí ty a pan Úžasný nalili do krku. Slyšel jsi Nemane. Říkala, že bude nějakou dobu trvat, než přestane působit. A ty si pořád myslíš, že je zodpovědná za svoje reakce.“

Adam zavrčel, ale já poznala, že se snaží ovládnout a poslouchat. Po chvíli se mnohem civilizovaněji zeptal: „Co tím chceš říct?“

„Jednáš, jako by se chovala racionálně, ale ona je pořád v Zemi víl.“ Ben těžce dýchal a podle pachu jeho strach sílil − pro Adama tak bylo mnohem těžší ovládat se. Ale to Bena nezpomalilo. „Miluješ ji?“

„Ano.“ Nezaváhal. Ani na okamžik. Ale viděl přece… asi neviděl, asi si neuvědomuje…

„Tak zapomeň na zatracenou nenávist, kterou cítíš sám k sobě, a podívej se na ni.“

Upřel na mě své zlaté oči. Nedokázala jsem jeho pohled unést. Obrátila jsem oči ke stěně a žaludek se mi úzkostně stáhl.

„Bojí se mě.“

„Ta pitomá čubka nemá dost rozumu na to, aby se bála tebe, mě ani kohokoli jiného,“ vyštěkl Ben spíše silně než pravdivě. „Zapomeň na sebe a podívej se na ni, do prdele. Měl bys přece umět číst řeč těla.“

Nedívala jsem se na Adama, ale slyšela jsem, jak na okamžik přestal dýchat.

„Zatraceně,“ řekl šokovaně.

„Plazila se,“ řekl Ben. V hlase měl slzy. To nebylo správné. Ben mě i za nejlepších dnů nanejvýš toleroval. „Odplazila se do koupelny, aby se znovu umyla. Kdyby nebylo dvou submisivních vlků ve smečce, stál bych na úplně posledním místě. A ona se odmítla v mojí přítomnosti postavit, protože se cítí tak provinile.“

Už jsem nedokázala snášet jejich pohledy, proto jsem slezla z postele a schovala se mezi matraci a stěnu.

„Ne, počkej. Nech ji na chvíli být a poslouchej. Je tam v bezpečí.“

„Poslouchám.“ Spolkl všechen vztek, takže jsem v místnosti cítila jen Benovy emoce.

„Oběť znásilnění… Oběť, která vzdoruje… se cítí bezmocná a vyděšená. Ztratí jistotu v bezpečí svého malého světa. Dostane strach.“ Hrůza, zlost a ještě něco dalšího přiměly Bena vykročit ke koupelně a zase se rychle, horečnatě vrátit k posteli.

„Dobrá,“ přitakal Adam laskavě, jako by pochopil něco, co mně uniklo. Nepřekvapilo mě to. Když na to Ben poukázal, uvědomila jsem si, že můj motor nešlape na všechny válce.

„Když… když nebojuješ, když násilníkem je někdo, koho máš poslouchat, když nemůžeš bojovat nebo si nemyslíš, že můžeš bojovat, nebo tě omámí, takže…“ Ben se zakoktal, zmlkl a zaklel. „Dělám v tom zmatek.“

„Rozumím.“ Adamův hlas připomínal pohlazení.

„Dobře.“ Ben přestal pochodovat sem a tam. „Dobře. Když nebojuješ, je to jiné. Když tě násilník donutí, abys mu pomohl, abys spolupracoval, už ti to není tak úplně jasné. Jde o znásilnění? Cítíš se špinavý, zneuctěný a provinilý. Hlavně provinilý, protože ses měl vzepřít. Obzvláště když jsi Mercy a vzpíráš se úplně všemu.“ Ben drsně dýchal a jeho hlas zněl prosebně. „Musíš se na celou věc dívat z jejího úhlu.“

Odplazila jsem se pod postel, abych se jim mohla zpod úkrytu přikrývek podívat do tváří.

„Pověz mi o tom.“

„Samuel ti řekl… nám řekl, že s tím mužem flirtovala. Nechtěla, ale někdy si takovou věc neuvědomíš, dokud k ní nedojde. Mám pravdu?“

„Máš,“ souhlasil Adam.

„Samuel jí řekl, že by něco takového před tebou neměla dělat.“

Počkal, dokud Adam nekývl, pak pokračoval: „Ale chce pomoct příteli, proto jde za tím mužem domů. Ale nevadí to, protože tam budou další lidé a ona nebude flirtovat, ví, že je to nebezpečné. A neflirtuje. Chová se jako vzorný host − a on se na ni naštve.“

„Jak víš, že neflirtovala?“ zeptal se Adam, pak mávl rukou nad něčím, co jsem nezachytila. „Ne, nepochybuji o tobě. Ale jak to víš?“

„Je to Mercy,“ řekl Ben prostě. „Nikdy by nezradila někoho, koho má ráda. Jakmile by si uvědomila, co dělá, nechala by toho a už by to nikdy neudělala.“

Upřeně se díval Adamovi do tváře, ale sklonil hlavu tak, aby k alfovi vzhlížel, nevyzýval ho. „Ale ví, že se pohybuje na hraně. Ví, že by se ti nelíbilo, že šla k němu domů… ne že by na tom bylo něco špatného… ale cítí to tak.“ Znovu začal přecházet sem a tam, ale uklidnil se. Teď, když mluvil o mně. „Nevím, proč se tam vrátila. Možná jí řekl, že ví, kdo zabil Zeeho, že ví něco o O’Donnellovi nebo o ukradených předmětech. Vlákal ji do svého domu, protože si myslel, že ho ohrožuje − anebo věděl, že má u sebe tu zatracenou hůl, a chtěl ji. Anebo se jí chtěl prostě pomstít za to, že ho odmítla.“

„Správně.“

„Správně. Ví, že se ti nebude líbit, když se tam vrátí. Ví, že se zachováš teritoriálně, když bude chtít jít k jinému muži domů, přestože to dělá jen proto, aby zachránila Zeeho. Věděl jsi, že si ještě před několika dny myslela, že jsi ji prohlásil svojí družkou jen kvůli politice? Jen abys ji ochránil před smečkou?“

Na okamžik se rozhostilo ticho.

„Včera v noci mi o tom řekla Honey. Vysvětlila Mercy, že to zdaleka není všechno. Takže zjistila víc, než jsi chtěl.“

„Když se ocitne pod tlakem, dá se na útěk,“ řekl Adam suše. „Chtěl jsem počkat a vysvětlit jí to, až by se situace stala kritickou.“

„Takže ví, že nejde o pouhá slova. Ví, že jsi se stal po svém prohlášení zranitelným.“

„Přejdi k věci.“

„Ví, že by ti měla zavolat a říct ti, že jde k tomu bastardovi domů. Ale také ví, že řekneš ne, ale cítí, že by měla jít kvůli Zeemu − anebo z jiného důvodu, kterým ji Tim přesvědčil.“

„Dobrá.“

„A možná se jí nelíbí, že by ti měla vykládat o každém svém kroku. V každém případě ví, že by ti měla zavolat, a neudělá to. Rozhodne se jít k Timovi domů, přestože cítí, že dělá špatnou věc. Její volba. Její vina. Její vina, že se napila z toho zatraceného poháru. Její vina, že ji…“

Adam zavrčel a bleskurychle strhl Bena pod sebe na zem. „Nemůže za to, že ji znásilnil,“ zavrčel.

Ben se nebránil, nastavil Adamovi hrdlo, ale nepřestal mluvit, i když se mu po tváři skutálela slza. „Ona si to myslí.“

Adam ztuhl.

„A co víc,“ pokračoval ochraptěle. „Vsadím se, že se sama sebe ptá, jestli ji vůbec znásilnil.“

Adam pustil Bena a posadil se. „To mi vysvětli.“ Hlas měl najednou úplně tichý.

Ben zavrtěl hlavou a zakryl si oči paží. „Viděl jsi záznam. Slyšel jsi ho. To pití ji připravilo o schopnost vzdorovat, ale on po ní nechtěl, aby se jen svlékla. Přinutil ji cítit, chtít to.“

Adam zavrtěl hlavou. „A ty jsi slyšel ji… Viděl jsi ji. Řekla ne. Donutil svého přítele, aby se s úsměvem na tváři utopil − a Mercy nedokázal udržet pod kontrolou, přestože byl s ní. Musel jí ten zatracený lektvar lít do krku.“ Zaznívala v jeho hlase hrdost?

„Ale svlékla se a dotýkala se ho.“

„Bojovala s ním,“ zavrčel Adam. „Viděl jsi ji. Slyšel. Viděl jsi, jak Mercyin vzdor Nemane šokoval. Nemohla uvěřit tomu, že ho Mercy praštila holí.“

Ben zašeptal: „Když jí řekl, že ho chce, že ho miluje − cítila to. Viděl jsi její výraz? Pro ni to bylo skutečné. Proto ho dokázala zabít, i když měl na sobě tu zasranou koňskou kůži. Neříkala to sama? V tu chvíli ho milovala, proto nemohla být jeho nepřítelem − jinak by ho nedokázala zabít, dokud měl ten plášť na sobě.“

Adam mu uvěřil. Viděla jsem, jak se změnil jeho výraz, slyšela jsem vrčení, které mu hrčelo v hrudi. Pochopil. Teď mě bude nenávidět za to, že jsem ho zradila.

Podlaha zavrzala, jak se Ben překulil na nohy. Oprášil si kalhoty, ale bylo to nervózní gesto, protože byly čisté. Adam si zakryl obličej rukou.

„Takže bylo to znásilnění?“ zeptal se Ben lehce a rychle si utřel obličej, aby smazal stopy po slzách. Hrál to dobře. Kdyby byl v pokoji s lidmi, možná by uvěřili tomuto nonšalantnímu Benovi, a ne tomu zmučenému, kterého nakrátko odhalil. „O tom budeš muset rozhodnout sám. Pokud jí kladeš za vinu city, které v ní magií vyvolal, pak se vrať dolů a pošli nahoru Warrena. Postará se o ni, a až bude Mercy moct, odejde a už nikdy si s ní nebudeš muset dělat starosti. Nebude ti nic vyčítat, protože ví, že je to její vina. Všechno je to její vina. Bude litovat, že ti ublížila, a odejde, abychom na ni mohli zapomenout.“

Překvapeně jsem na Bena zírala. Jak věděl, že chci odejít?

Adam úmyslně pomalu vstal. „Nechám tě žít,“ zachraptěl, „nechám tě žít, protože vím, co doopravdy cítíš. Samozřejmě že to bylo znásilnění.“ Zíral na Benovu sklopenou hlavu a já ucítila, jak použil zlomek moci, kterou měl jako Benův alfa. Počkal, dokud druhý vlkodlak nevzhlédl, a dokonce i já cítila zapraskání jejich pouta. Pomalu řekl: „Stejně jako jde o znásilnění, když dospělý přinutí nebo přesvědčí k něčemu podobnému dítě. Nezáleží na tom, jestli dítě spolupracuje, nebo ne. Jestli je mu to příjemné, nebo ne. Protože se nedokáže bránit.“

V Benově tváři se něco změnilo, něco se lehce přesunulo. A Adam si toho všiml, proto nechal magii odplynout. „Teď víš, že to chápu a věřím tomu.“

Bena jako dítě týrali. S ohledem na jeho vřelou, veselou povahu mě to nijak nepřekvapilo. Prostě mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, proč je takový, jaký je.

„Děkuji, že ses se mnou podělil o své porozumění,“ řekl Adam formálně.

Ben klesl na kolena, jako by se mu najednou podlomila. Byl to nesmírně ladný pohyb. „Omlouvám se za to, že jsem to neudělal… líp. S větší úctou.“

Adam mu uštědřil lehký pohlavek. „Neposlouchal bych. Teď vstaň a jdi si odpočinout.“ Ale když se Ben postavil, Adam si ho přitáhl blíž a pevně ho objal, což jen dokazovalo, že vlkodlaci nejsou lidé. Dva lidští, heterosexuální muži by se jeden druhého po podobném přiznání ani nedotkli.

„Být vlkodlakem znamená mít dost času překonat své dětství,“ pošeptal Adam Benovi do ucha. „Nebo se jím nechat zničit. Byl bych radši, kdybys přežil, rozumíš?“ Ucouvl. „Teď jdi.“

Počkal, dokud za sebou Ben nezavřel, pak potřásl hlavou. „Dlužím ti,“ řekl. „Nezapomenu na to.“

Klesl na zem vedle postele, jako by byl příliš unavený, než aby zůstal stát. Myslela jsem, že jsem dobře schovaná, najednou se ale bleskurychle natáhl, popadl mě za kůži na zátylku, vyvlekl mě zpod postele a přitáhl si mě do klína.

Zachvěla jsem se, protože jsem na jedné straně věděla, že si jeho dotyk nezasloužím, na druhé straně jsem začínala pomalu chápat, že mě neobviňuje, i když jsem si myslela, že by měl.

„Otec mi vždycky říkával, že když mi dá někdo dobrou radu, měl bych se jí řídit,“ řekl.

Jednou rukou mě pevně držel za kůži na týle, druhou mě ale hladil po čenichu. „Promluvíme si, až lektvar nebude působit.“ Přestal mě hladit. „Nechápej mě špatně, Mercedes Thompsonová. Zlobím se na tebe.“

Kousl mě tvrdě do čenichu. Vlci tak trestali mladé − anebo neposlušné členy smečky. Pak si opřel hlavu o moji a vzdychl.

„Není to tvoje vina,“ řekl. „Ale zlobím se, strašně se na tebe zlobím za to, jak jsi mě vyděsila.

Zatraceně, Mercy, koho by napadlo, že dva lidé dokáží způsobit tolik trápení? I kdybys mi zavolala, neměl bych nic proti tomu, abys za ním šla… pokud bych si myslel, že to není nebezpečné. Neposlal bych s tebou strážce, kdyby sis šla jen promluvit s nějakým člověkem.“ Zabořil mi tvář do krku a zasmál se. „Voníš jako moje voda po holení.“

Pevně mě objal a tiše řekl: „Měl bych tě férově varovat, že jsi dnes večer zpečetila svůj osud. Věděla jsi, že máš potíže, a přišla jsi za mnou. Dvakrát, Mercy, dvakrát, to je skoro stejně dobré jako vyznání lásky. Teď jsi moje.“

Ruce, kterými mě krouživými pohyby hladil po srsti, se zastavily a pevně mě chytily. „Podle Bena bys mohla utéct. Pokud to uděláš, najdu tě a přivedu zpátky. Pokaždé, Mercy. Nebudu tě k ničemu nutit, ale… nenechám tě odejít a ani sám neodejdu. Dokázala ses vzepřít tomu proklatému lektvaru, takže pokud budeš chtít, určitě si poradíš se všemi výhodami, které z pozice alfy mám. Už žádné výmluvy, Mercy. Jsi moje a já si tě nechám.“

Moji nezávislou náturu, která se mi bezpochyby brzy vrátí, by podobný majetnický, arogantní a středověký návrh pobouřil. Ale…

Timovo přání, abych navždy zůstala sama, mě tvrdě zasáhlo… protože to bylo něco, co jsem už sama věděla. Nic vás lépe nepřesvědčí o tom, že být jiný znamená nikam nepatřit, než když vyrostete jako kojot mezi vlkodlaky. A nepatřila jsem ani ke své lidské rodině, přestože jsem je měla ráda a oni měli rádi mě.

Nepřikrášlený, majetnický záměr, který čišel z Adamových slov i z jeho těla, otřásl celým mým světem.

Nakonec usnul stočený okolo mě jako vlk, ale z tváře mu nevymizely napjaté vrásky, díky nimž vypadal starší − řekněme tak na třicet. S Adamem vedle sebe jsem se dívala, jak se venku rozednívá a začíná nový den.

Někde v domě zazvonil telefon.

Adam ho taky slyšel. Dveře Jessina pokoje se otevřely. Seběhla dolů a zvedla ho.

Neslyšela jsem, co říká, protože byla dole v kuchyni, ale její hlas změnil tón ze zdvořilého na opatrně uctivý.

Adam vstal i se mnou v náruči a odložil mě zpátky na postel. „Zůstaň.“

„Tati? Volá Bran.“

Otevřel dveře. „Díky, Jesse.“

Podala mu telefon a nakoukla dovnitř. Oči měla oteklé. Plakala?

„Jdi se připravit do školy,“ řekl jí Adam. „Mercy bude v pořádku.“

Byl čtvrtek ráno. To pomyšlení mi dodalo sílu − musela jsem do práce… Ale uložila jsem se zpátky do postele. Nevrátím se do garáže, dokud se v ní budou povalovat kousky Tima. Měla bych zavolat i Gabrielovi a říct mu, aby po škole nechodil. Měla bych…

„…někdo jim poslal nahrávku toho, jak jsi roztrhal muže, který Mercy znásilnil, na kusy. I když to oceňuji a bezpochyby bych udělal totéž, dostává nás to do prekérní situace. Zákon nesmí projít.“ Branův hlas se přese mě přelil jako chladivý vánek klidu. Nemělo to nic společného s tím, co říkal, nýbrž s tím, co je.

„Kolik ze záznamu viděli?“ zavrčel Adam.

„Očividně ne dost. Ten, kdo nahrávku poslal, ji předložil jako nevyprovokovaný útok alfy vlkodlaků na člověka. Chci, abys vzal celý záznam − doufám, že na něm není vidět, jak se Mercy proměňuje.“

„Ne. Ale ukazuje ji bez šatů.“

„Mercy to vadit nebude, ale možná bys ji mohl zakrýt takovými těmi černými trojúhelníky, které používají televizní reportéři.“

„Jo. Ben to určitě zvládne.“ Adamův hlas zněl unaveně. „Chceš, abych záznam doručil osobně, že?“

„Pošlu s tebou Charlese. Vsadím se, že až muži v komisi uvidí celou nahrávku, většina tě ještě poplácá po zádech. Ostatní budou držet jazyk za zuby.“

„Nechci, aby se to video dostalo na internet,“ zavrčel Adam. „Ne Mercyino…“

„Myslím, že dokážeme zajistit, aby se to nestalo. Kongresman mi řekl, kdo přesně mu záznam poslal. Postarám se o to.“

Adam se na mě nedíval. Seskočila jsem z postele a prosmýkla se otevřenými dveřmi.

Nechtěla jsem slyšet víc. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, že lidé uvidí, co se včera v noci stalo. Chtěla jsem domů.

Warren hovořil pod schody s Benem a já rychle vklouzla do Jessina pokoje, než mě mohl zahlédnout.

„Mercy?“ Jesse seděla na posteli a dělala domácí úkoly.

Vyskočila jsem na parapet otevřeného okna, na kterém pořád chyběla síť proti hmyzu, ale něco v jejím hlase mě přimělo zastavit se. Skočila jsem na postel a otřela se jí o krk. Krátce mě objala, ale já se jí vykroutila a vystřelila z okna.

Zapomněla jsem, že mi Tim zlomil paži − v kojotí podobě přední tlapku − ale udržela mě, když jsem se vrhla dolů z nízké střechy. Nemane o schopnostech poháru nelhala.

Celou cestu domů jsem běžela a zastavila jsem se až na přední verandě. V kojotí podobě jsem nemohla otevřít dveře, ale v nejbližších deseti letech jsem se nechtěla proměnit zpátky v člověka.

Než jsem si mohla začít dělat starosti, otevřel mi dveře Samuel. Pak je zase zavřel, následoval mě k mé ložnici a i tam mě pustil dovnitř.

Vyskočila jsem na postel, stočila se do klubíčka a bradu si položila na polštář. Samuel se posadil do nohou postele a nechal mi spoustu prostoru.

„Zcela nelegálně jsem si prohlédl lékařské záznamy Timothyho Milanoviche,“ řekl mi. „Jeho doktor je můj přítel a nechal mě u sebe v kanceláři několik minut samotného. Když Milanoviche opustila snoubenka, nechal se otestovat na všechny nemoci, které by ti mohly dělat starosti, a výsledky byly negativní.“

A nemusela jsem si dělat starosti ani s těhotenstvím. Jakmile jsem si uvědomila, že existuje možnost, že bych mohla skončit v posteli s Adamem nebo se Samuelem, začala jsem brát prášky. Jako nelegitimní dítě jsem byla na podobné věci citlivá.

Povzdychla jsem si, zavřela oči a Samuel vstal. Zavřel za sebou dveře.

O několik minut později se zase otevřely, ale nestál v nich Samuel. Warren ve vlčí podobě pochmurně postával za alfou.

„Myslel jsem to vážně, Mercy,“ řekl mi Adam. „Žádné útěky. Musím do Washingtonu, ale radši bys tu měla být, až se vrátím. Do té doby s tebou zůstane někdo ze smečky.“

Postel se pod Warrenovou vahou prohnula. Obrovský vlk se stulil vedle mě a drsným jazykem mi olízl čenich.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla Adamovi do očí.

Věděl, co se stalo. Věděl všechno, a přesto mě chtěl. Mohl by změnit názor, ale znala jsem ho už dlouho a byl pevný jako skála. Abyste s ním pohnuli, potřebovali byste buldozer.

Kývl a odešel.