Železný polibek : kapitola 2

2.
Nebylo těžké sledovat pach krve do obýváku, kde fae
zemřel. Silně totiž potřísnila nábytek i koberec a v místě,
kde tělo nakonec zůstalo ležet, se nasbírala větší skvrna.
Tělo sice odstranili, ale jinak se tu nikdo nepokusil uklidit.
Nebyla jsem expert, ale zdálo se mi, že se nijak zvlášť
nebránil, protože nic nebylo rozbité ani převrácené. Spíše to
vypadalo, že ho někdo rozsápal jen tak pro zábavu.
Byla to násilná smrt, dokonalá pro stvoření ducha.
Netušila jsem, jestli Zee nebo strýček Mike o duších vědí.
Nikdy jsem se netajila s tím, že vidím duchy − dlouho jsem si
totiž neuvědomovala, že je nevidí všichni.
S pomocí duchů jsem zabila druhého upíra. Upíři dokázali
schovat místa svého denního odpočinku i před nosem vlkodlaka
− nebo kojota. Dokonce ani mágové nebyli schopni jejich
ochranné čáry zlomit.
Ale já je najít dokázala. Oběti traumatických úmrtí totiž měly
tendenci zdržovat se na místě, kde zemřely, jako duchové − a
upíři po sobě zanechávali spoustu traumatizovaných obětí.
Proto existovalo tak málo kožoměnců (osobně jsem ještě
žádného nepotkala) − upíři je všechny povraždili.
Ale pokud po sobě fae, jehož krev zbrotila podlahu a stěny,
zanechal ducha, nijak se se mnou netoužil bavit. Ještě ne.
Přikrčila jsem se ve dveřích mezi vstupní síní a obývákem a
zavřela oči, abych se mohla lépe soustředit na čich. Pach oběti
jsem vyloučila. Každý dům, stejně jako každá osoba, měl vlastní
pach. Začnu od něj a dopracuji se k těm, které sem nepatří. Našla
jsem základní pach místnosti, v tomto případě tabák, kouř a vlnu.
Kouř působil zvláštně.
Otevřela jsem oči a pro jistotu se rozhlédla, nikde jsem ale
neviděla krb. Kdyby byl pach slabší, předpokládala bych, že ho
sem někdo přinesl na šatech − všechno jím ale bylo nasáklé.
Možná našel nějaké kadidlo nebo něco podobného, co vonělo
jako hořící dříví.
Bylo nepravděpodobné, že by mi odhalení tajemství vůně
spáleného dřeva nějak pomohlo, proto jsem složila čenich zpátky
na tlapky a znovu zavřela oči.
Jakmile jsem zjistila, jak voní samotný dům, snadněji jsem
oddělila povrchové pachy živých tvorů, kteří přicházeli a
odcházeli. Zjistila jsem, že ho navštívil strýček Mike. Našla jsem
také kořeněnou vůni dívky s jojem, starou i novou. Bývala tu
často.
Absorbovala jsem všechny ostatní pachy, až jsem si byla jistá,
že si je dokážu v mysli na povel vybavit. Na pachy jsem si
vzpomínala o něco snadněji než na obrazy. Tváře jsem občas
zapomněla, pachy nikdy − a stejně tak hlasy.
Otevřela jsem oči a vydala se prozkoumat dům pečlivěji… A
všechno se změnilo.
Obývací pokoj byl relativně malý, upravený a stejně
nemastný, neslaný jako dům zvenku. Ale pokoj, který se kolem
mě objevil nyní, byl skoro dvakrát tak velký. Namísto
sádrokartonu byly stěny obloženy naleštěnými dubovými panely
ozdobenými malými, detailními tapiseriemi s lesními výjevy.
Krev oběti, která byla ještě před chvílí rozmazaná po koberci
barvy ovesných vloček, nyní hyzdila malou předložku a
rozlévala se po lesklé dřevěné podlaze.
V přední stěně, kde se sotva před okamžikem nacházelo okno
s výhledem na ulici, stál krb z říčních kamenů. V té části pokoje
nyní nebyla žádná okna, spousta se jich naopak otvírala na
opačné straně a já jimi viděla les, který by v suchém klimatu
východního Washingtonu nikdy nedokázal vyrůst. Byl také příliš
velký, než aby se vešel na malý dvorek obehnaný dvoumetrovým
dřevěným plotem.
Opřela jsem se tlapkami o okenní parapet, zírala na les a
dětinské zklamání, které mě ovládlo, když jsem zjistila, že
rezervace je ve skutečnosti jen fádní předměstí, nahradil úžas.
Kojot ve mně se toužil rozběhnout a prozkoumat tajemství,
která hluboký zelený les ukrýval. Ale měli jsme práci. Proto jsem
odtáhla nos od skla a odskákala po čistých místech zpátky do
síně − která vypadala stejně jako dřív.
V domě jsem našla dvě ložnice, dvě koupelny a kuchyň. Práci
mi ulehčil fakt, že jsem se zajímala jen o čerstvé pachy, proto mi
pátrání netrvalo dlouho.
Když jsem cestou ven naposledy nahlédla do obýváku, okna
stále vedla do lesa na zadním dvorku. Pohled mi na okamžik
spočinul na křesle natočeném tak, aby z něj byly vidět stromy.
Uměla jsem si představit, jak tam seděl, kouřil dýmku a přes
oblak silně vonícího kouře sledoval divočinu venku.
Ve skutečnosti tu ale nebyl. Neviděla jsem ducha, byl to jen
výplod mé představivosti a vůně tabáku a lesa. Pořád jsem
netušila, co vlastně byl, věděla jsem jen, že byl mocný. Dům si
ho bude ještě dlouho pamatovat, neklidný duch po něm ale
nezůstal.
Vyšla jsem otevřenými dveřmi zpátky ven do fádního malého
světa, který lidé pro fae postavili, aby je dostali z měst.
Přemýšlela jsem, za kolika pevnými cedrovými ploty se ukrývá
les − nebo bažina − a byla jsem ráda, že v kojotí podobě nemůžu
klást otázky. Pochybovala jsem, že bych jinak dokázala držet
jazyk za zuby, a tušila jsem, že les patřil k věcem, které jsem
neměla vidět.
Zee otevřel dveře pick-upu a já naskočila dovnitř, aby mě
mohl odvézt k dalšímu místu činu. Dívka nás mlčky sledovala.
Z její tváře jsem nedokázala nic vyčíst.
Druhý dům byl přesnou kopií prvního, a to včetně barevného
orámování oken. Jediným rozdílem bylo, že před domem rostl
šeřík a podél chodníku se táhl květinový záhon, jeden z mála,
které jsem tu viděla. Květiny uschly, trávník zežloutl a zoufale
potřeboval posekat.
Tady nás na verandě nikdo nečekal. Zee položil ruku na
dveře, ale zaváhal. „Dům, ve kterém jsi byla předtím, patřil
poslední oběti. Tady žila ta úplně první, takže už jím prošla
spousta osob.“
Posadila jsem se a zadívala se mu do tváře: tuto oběť měl rád.
„Byla moje přítelkyně,“ řekl pomalu a ruku na dveřích zaťal
v pěst. „Jmenovala se Connora. Měla v sobě lidskou krev jako
Tad. Tu svou zdědila po dávných předcích, ale byla díky ní
slabá.“ Tad byl jeho syn, napůl člověk, a zrovna teď byl na
vysoké. Z toho, co jsem viděla, bych neřekla, že lidská krev
nějak zmenšila jeho nadání pro práci s kovy, které sdílel s otcem.
Nevěděla jsem, jestli zdědil otcovu nesmrtelnost: bylo mu
devatenáct a vypadal na to.
„Byla naše knihovnice, archivářka, sběratelka příběhů. Znala
všechny legendy, o které nás připravily moc chladného železa a
křesťanství. Nenáviděla, že je tak slabá; lidi nenáviděla ještě víc,
opovrhovala jimi. Ale byla hodná na Tada.“
Zee se odvrátil, abych mu neviděla do obličeje, a zprudka,
rozčileně otevřel dveře.
Dovnitř jsem opět vešla sama. I kdyby mi Zee neřekl, že
Connora byla knihovnice, uhádla bych to. Knihy byly úplně
všude. Na policích, na podlaze, na židlích i stolech. Většina
nepocházela z minulého století − a žádný z titulů nebyl
v angličtině.
Stejně jako v předchozím domě jsem i tady cítila smrt, ale
přesně jak Zee říkal, byl to starý pach. Dům páchl spíše zatuchle
s lehkým závanem tlejícího dřeva a čistidel.
Neřekl mi, kdy zemřela, ale hádala bych, že tu už dobrý měsíc
nikdo nebyl.
Asi před měsícem vyvolal démon svou pouhou přítomností
vlnu násilí. Byla jsem si jistá, že to fae napadlo, dospěli ale
k názoru, že rezervace je příliš daleko, než aby spadala do sféry
jeho vlivu. Přesto jsem se rozhodla, že až se proměním
v člověka, zeptám se na to Zeeho.
Connořina ložnice byla po způsobu anglických chalup velmi
ženská. Podlahu z borovice nebo z jiného měkkého dřeva
pokrývaly ručně tkané koberce. Háčkovaný bílý přehoz přes
postel jsem si spojovala s venkovskými hotýlky a babičkami.
Což je zvláštní, protože jsem své prarodiče neznala − ani jsem
nespala ve venkovském hotýlku.
Na stolku vedle postele stála vázička se suchou růží − a
v dohledu nebyla jediná kniha.
Z druhé ložnice si udělala pracovnu. Když mi Zee řekl, že
sbírala příběhy, tak nějak jsem očekávala sešity a listy papíru, ale
našla jsem jen knihovničku s neotevřeným balíkem čistých CD.
Ostatní police byly prázdné. Někdo odnesl její počítač − nechal
tu ale tiskárnu a monitor; možná sebral i všechno ostatní, co bylo
na policích.
Opustila jsem pracovnu a pokračovala v průzkumu.
Kuchyň někdo nedávno vydrhl čpavkem, v ledničce ale stále
něco hnilo. Možná proto stál na pultu protivný osvěžovač
vzduchu. Kýchla jsem a vycouvala. V kuchyni žádné pachy
nenajdu − jen bych si otupila čich.
Prošla jsem zbytek domu a procesem eliminace dospěla
k závěru, že zemřela v kuchyni. Místnost měla jak dveře, tak dvě
okna, takže vrah mohl vniknout dovnitř a zase zmizet, aniž by
zanechal pach kdekoli jinde. V duchu jsem si to poznamenala,
přesto jsem ještě jednou prošla celý dům. Ucítila jsem Zeeho
pach a slaběji i Tadův. Tři nebo čtyři osoby ji navštěvovaly
často, několik dalších občas.
Pokud tento dům skrýval nějaké tajemství, neobjevila jsem
ho.
Když jsem vyšla ven vstupními dveřmi, zjistila jsem, že už se
zešeřilo. Zee čekal na verandě a se zavřenýma očima nastavoval
obličej posledním paprskům skomírajícího světla. Musela jsem
štěknout, abych upoutala jeho pozornost.
„Hotovo?“ zeptal se a hlas měl temnější, jiný než obvykle.
„Connora zemřela jako první, tak co kdybychom navštívili místa
činu po pořádku?“ navrhl.
V pořadí druhé místo činu vůbec nepáchlo smrtí. Pokud tu
někdo zemřel, tak dobře tu uklidili, že jsem vůbec nic necítila −
anebo fae, který tu zemřel, byl tak vzdálen člověku, že jeho smrt
po sobě nezanechala žádné známé pachové stopy.
Našla jsem ale pach několika osob, které navštívily i
předchozí dva domy, a také některé, co byly jen v prvním a ve
třetím domě. Umístila jsem je na seznam podezřelých, protože
jsem nedokázala prověřit pachy v Connořině kuchyni. A protože
tento dům byl tak čistý, nemohla jsem zcela vyloučit nikoho,
koho jsem cítila v prvním domě. Bylo by fajn, kdybych si mohla
vést záznam o tom, koho jsem kde cítila, ale nějak jsem ještě
nepřišla na způsob, jak zaznamenat pach perem na papír. Prostě
jsem musela udělat, co se dalo.
Čtvrtý dům, ke kterému mě Zee zavezl, vypadal stejně
nenápadně jako ty předchozí. Byl béžový, zdobený fádní bílou, a
na dvorku schnula tráva.
„Tady neuklidili,“ řekl trpce, jakmile otevřel dveře. „Když
jsme objevili třetí oběť, přestali jsme se snažit zatajit zločin před
lidmi a soustředili se na hledání vraha.“
Nežertoval, když říkal, že tu neuklidili. Přeskočila jsem staré
noviny a rozházené oblečení v síni.
Tohoto fae nezabili v obýváku ani v kuchyni. Ani v hlavní
ložnici, kde se zabydlela rodinka myší. Rozprchla se, když jsem
vešla dovnitř.
Hlavní koupelna byla z nevysvětlitelného důvodu cítit mořem
namísto myšinou jako zbytek této části domu. Instinktivně jsem
zavřela oči jako v prvním domě a soustředila se na ostatní
smysly.
Jako první se přihlásil sluch a já uslyšela příboj a vítr. Vzápětí
mi srst zčechral studený vánek. Udělala jsem dva kroky vpřed a
studené kachličky změkly v písek. Když jsem oči znovu otevřela,
stála jsem na vrcholu písčité duny na břehu moře.
Vítr mi vháněl písek do čenichu, očí a kožichu, tupě jsem
zírala na vodu a kůže mě brněla magií místa. I tady zapadalo
slunce a na hladině se leskly tisíce odstínů oranžové, rudé a
růžové.
Sklouzla jsem dolů ostrou trávou a zastavila se na udusané
pláži. Přede mnou se nekonečná voda nadouvala ve vlnách a
něžně šplouchala o břeh. Pozorovala jsem vlny, dokud mi příliv
nezačal omývat tlapky.
Ledová voda mi připomněla, že jsem tu kvůli práci, a bylo
nepravděpodobné, že bych v neskutečné, krásné krajině našla
vraha. Necítila jsem nic než moře a písek. Otočila jsem se a
chystala se vrátit směrem, odkud jsem přišla, než nastane noc, ale
viděla jsem jen nekonečné písečné duny a mírné kopce za nimi.
Buďto smetl mé stopy vítr, zatímco jsem se rozhlížela −
anebo tu nikdy nebyly. Nebyla jsem si dokonce ani jistá,
z kterého kopce jsem seběhla dolů.
Ztuhla jsem v přesvědčení, že pokud se pohnu třeba jen o píď
z místa, nikdy nenajdu cestu zpátky. Oceán přestal působit
mírumilovně a krajina, přestože vypadala stále krásně, byla
najednou plná stínů a nebezpečí.
Pomalu jsem se posadila a třásla se ve větru. Mohla jsem jen
doufat, že mě Zee najde a okolní krajina zmizí stejně rychle, jako
se objevila. Lehla jsem si na břicho s oceánem za zády.
Složila jsem čenich na tlapky, zavřela oči, myslela na
koupelnu, na pach myšiny a snažila se ignorovat vůni mořské soli
a vítr, který mi čechral srst. Nezmizely.
„No ne,“ ozval se mužský hlas, „copak to tu máme? Ještě
nikdy jsem neslyšel, že by se Pod Kopec zatoulal kojot.“
Otevřela jsem oči, rychle se otočila a přikrčila se, připravena
podle potřeby utéct nebo zaútočit. Asi tři metry ode mě, mezi
mnou a oceánem, stál muž a pozoroval mě. Alespoň tedy
připomínal muže. Jeho hlas zněl tak normálně jako hlas profesora
z Harvardu, až mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že ani
zdaleka normálně nevypadá.
Jeho oči byly zelenější než zbojnická zelená, do které strýček
Mike oblékal své číšníky, tak zelená, že ani houstnoucí šero
neztlumilo jejich barvu. Dlouhé světlé vlasy měl vlhké,
propletené s kousky mořských rostlin a sahaly mu až po kolena.
Byl dočista nahý a vůbec mu to nevadilo.
Neviděla jsem žádné zbraně. V jeho postoji ani v hlase jsem
neslyšela agresi, ale všechny mé instinkty na mě křičely. Aniž
bych odtrhla oči od jeho, sklonila jsem hlavu a potlačila vrčení.
Zůstat v kojotí podobě mi připadalo nejbezpečnější. Možná
mě bude považovat za kojota… který vnikl do koupelny mrtvého
fae a dostal se až sem. Musela jsem přiznat, že to není
pravděpodobné. Možná existoval i jiný způsob, jak se sem dostat.
V okolí jsem neviděla živáčka, ale možná uvěří, že jsem skutečně
to, nač vypadám.
Dlouho jsme na sebe zírali a ani jeden z nás se nepohnul.
Pokožku měl o několik odstínů světlejší než vlasy. Viděla jsem
pod ní modré stíny žil.
Chřípí se mu zachvělo, jak nasál můj pach, ale já věděla, že
jsem cítit jen kojotem.
Proč nepoužil Zee jeho? Tento fae očividně používal čich a
nepřipadal mi bezmocný.
Možná ho nepožádali o pomoc proto, že ho považovali za
vraha.
Zatímco mě sledoval, v mysli jsem si probírala všechna lidem
podobná stvoření, která měla žít v moři nebo v jeho okolí. Byla
jich spousta, ale jen o hrstce jsem věděla něco bližšího.
Pouze selkiové nebyli úplně zlí. Nemyslela jsem si ale, že je
selkie − hlavně proto, že bych nemohla mít takové štěstí − a
nevoněl jako někdo, kdo se dokáže proměnit ve vodního savce.
Páchl studenou rybinou. V jezerech žila laskavější stvoření, ale
moře bylo povětšinou rájem hrůzostrašných tvorů, ne něžných
skřítků, kteří dohlíží na pořádek v domě.
„Páchneš jako kojot,“ řekl nakonec. „Vypadáš jako kojot. Ale
žádný kojot se ještě nikdy nedostal Pod Kopcem k říši Mořského
krále. Co jsi?“
„Gnädiger herr,“ ozval se Zee opatrně někde těsně za mnou.
„Pracuje pro nás a ztratila se.“
Já toho staříka fakt miluju, ale ještě nikdy jsem se tolik
neradovala z toho, že slyším jeho hlas.
Mořský fae se nepohnul, jen zvedl oči, až jsem si byla jistá, že
hledí Zeemu do obličeje. Nechtěla jsem se odvrátit, ale ucouvla
jsem, opřela se Zeemu bokem o nohu a ujistila se, že není
výplodem mé představivosti.
„Není fae,“ řekl fae.
„Ale není ani člověk.“ V Zeeho hlase jsem slyšela cosi velmi
podobného úctě a poznala jsem, že jsem po právu měla strach.
Cizinec najednou vykročil a klekl si přede mnou na koleno.
Neomaleně mě chytil za čenich a rukou mi přejel po očích a
uších. Jeho ledové ruce nebyly hrubé, ale kdyby mě Zee
nešťouchl do boku, asi bych stejně protestovala. Fae mě
nečekaně pustil a zase vstal.
„Není natřená elfskou mastí ani nepáchne drogami, které sem
občas někoho zavedou, aby tu zemřel. A pokud vím, přestože
máš velmi jedinečné magické schopnosti, tohle nedokáží. Tak jak
se sem dostala?“
Jak mluvil, uvědomila jsem si, že nemá harvardský přízvuk,
nýbrž přízvuk staré dobré Anglie.
„Nevím, mein herr. A myslím, že to netuší ani ona sama.
Vždyť víte, že Pod Kopec je vrtošivý a osamělý. Pokud má
přítelkyně zlomila kouzlo, které ukrývá vchody, neodmítl by ji
vpustit.“
Mořský tvor znehybněl − vlny oceánu ustoupily jako kočka
připravující se ke skoku. Mračna na nebi potemněla.
„A jak,“ řekl velmi tiše, „maskovací kouzlo zlomila?“
„Vzal jsem ji s sebou, aby nám pomohla odhalit vraha, má
totiž velmi dobrý čich,“ řekl Zee. „Maskovací kouzlo má jednu
slabinu a tou jsou pachy. Jakmile zlomila tuto část, iluze se
zhroutila. Není mocná a nepředstavuje hrozbu.“
Oceán bez varování zaútočil. Udeřila do mě obrovská vlna,
podtrhla mi nohy a oslepila mě. V jediném okamžiku mě okradla
o tělesné teplo, takže bych se asi nedokázala nadechnout, ani
kdybych neměla čenich pod vodou.
Silná ruka mě popadla za ocas a hrubě trhla. Bolelo to, ale
neprotestovala jsem, protože voda ustupovala, a kdyby mě Zee
nedržel, odnesl by mě oceán s sebou. Jakmile mi hladina klesla
ke kolenům, pustil mě.
Stejně jako já byl promočený na kost, ale netřásl se.
Vykašlala jsem slanou vodu, kterou jsem spolykala, oklepala se a
rozhlédla se kolem, ale mořský fae mezitím zmizel.
Zee se dotkl mého hřbetu. „Zpátky tě budu muset odnést.“
Nepočkal na odpověď, prostě mě zvedl. Převrátil se mi žaludek,
jak se všechny mé smysly zhouply, vzápětí mě postavil na
kachlíkovou podlahu. V místnosti panovala dokonalá tma.
Zee rozsvítil a po barvách západu slunce působilo světlo žlutě
a uměle.
„Můžeš pokračovat?“ zeptal se.
Vzhlédla jsem k němu, ale on jen ostře zavrtěl hlavou.
Nemínil se o tom, co se právě stalo, bavit. Dráždilo mě to, ale
četla jsem dost pohádek na to, abych věděla, že když o fae
mluvíte přímo, mohou vás poslouchat. Až se dostaneme
z rezervace, získám odpovědi, i kdybych si na něj měla sednout.
Prozatím jsem ale zapomněla na zvědavost a zvážila jeho
otázku. Dvakrát jsem kýchla, abych si pročistila nos, pak jsem ho
přitiskla k podlaze a nasála pachy dalších osob.
Tentokrát šel Zee se mnou, držel se vzadu, aby se mi nepletl
do cesty, ale nespouštěl mě z očí. Nic víc neřekl a já ho
ignorovala a snažila se najít vysvětlení pro to, co se mi právě
stalo. Je dům skutečný? Zee řekl, že jsem zlomila maskovací
kouzlo − je tedy ona druhá krajina skutečná? Ale to by
znamenalo, že se tu rozkládá celý oceán, a to mi nepřipadalo
pravděpodobné − přestože bych ho pořád cítila, kdybych se o to
snažila. Věděla jsem, že Pod Kopec je říše víl, ale příběhy o něm
byly velmi nejasné a často si protiřečily.
Slunce už úplně zapadlo a Zee cestou rozžínal světla. Přestože
vidím ve tmě, byla jsem mu za to vděčná. Moje srdce si pořád
myslelo, že nás něco sežere, a bušilo dvakrát tak rychle.
Nepříjemná vůně smrti mě přitáhla k zavřeným dveřím.
Kdybych byla sama, dokázala bych si s nimi poradit, ale proč se
namáhat? Zakňourala jsem (kojoti neštěkají jako psi), Zee dveře
poslušně otevřel a odhalil schodiště do sklepa. Byl to první dům,
který měl sklep − pokud v ostatních nebyl dobře schovaný.
Seběhla jsem dolů. Zee rozsvítil a následoval mě. Většina
sklepa vypadala normálně: harampádí naházené bez ladu či
skladu, neomítnuté stěny a betonová podlaha. Následovala jsem
pach smrti až k pevně zavřeným dveřím. Zee je bez požádání
otevřel a já konečně našla místo, kde fae, který tu bydlel,
zavraždili.
Na rozdíl od zbytku domu bývala tato místnost dokonale
uklizená, než v ní obyvatele domu zabili. Pod rezavými skvrnami
na podlaze se leskly kachličky. V knihovničkách podél stěn vedle
sebe ležely v kůži vázané svazky z dob před vynálezem
knihtisku, omšelé paperbacky a učebnice vysokoškolské
matematiky a biologie.
Toto místo činu bylo zatím nejkrvavější ze všech − a když
jsem vzala v úvahu první vraždu, tak už to něco říkalo. Přestože
byla krev zaschlá a stará, působila drtivě. Nahromadila se
v kalužích, a když fae bojoval s útočníkem, stříkala kolem.
Zbrotila dokonce spodní tři police knihovniček. Stoly byly
převrácené a na zemi ležela rozbitá lampa.
Možná bych si to neuvědomila, kdybych na to zrovna
nemyslela, ale fae, který tu žil, byl selkie. Ještě nikdy jsem
žádného neviděla, ale navštívila jsem ZOO a znám tedy pach
tuleňů.
Nechtěla jsem vejít. Ne že bych byla choulostivá, ale
v poslední době jsem viděla krve víc než dost. V místech, kde
stekla do louží − ve spárách mezi kachličkami, na otevřené knize
a u paty jedné z knihovniček, kde podlaha nebyla úplně rovná −
neuschla, nýbrž shnila. Místnost páchla krví, tuleněm a hnijícími
rybami.
Když to šlo, tak jsem se největším loužím vyhnula, když ne,
radši jsem o tom nepřemýšlela. Informace, které mi podával nos,
moji mysl od nepříjemné stránky úkolu postupně odvedly.
Rozdělila jsem si místnost na čtvrtiny, zatímco Zee čekal venku.
Cestou zpátky ke dveřím jsem zachytila něco. Většina krve
patřila fae, ale na podlaze přímo před dveřmi bylo několik kapek
krve, která faeská nebyla.
Kdyby Zee byl policejní důstojník, na místě bych se
proměnila a pověděla mu, co jsem našla. Ale nebyl a já věděla,
co se stane, když na někoho ukážu prstem.
Vlkodlaci se se zločinci vypořádávali stejně. Neměla jsem
problém se zabíjením vrahů, ale pokud jsem měla někoho
obvinit, potřebovala jsem si být s ohledem na důsledky naprosto
jistá. A osoba, na kterou padlo mé podezření, by pravděpodobně
tolik fae zabít nedokázala.
Zee mě následoval nahoru po schodech, cestou zhasínal a
zavíral dveře. Dál už jsem se neobtěžovala hledat. Kromě strýčka
Mikea jsem ve sklepení našla jen dvě pachové stopy. Buďto si
selkie nevodil do knihovny hosty, nebo po každé návštěvě dobře
uklidil. Nejvíce přitěžujícím důkazem byla krev.
Zee otevřel hlavní dveře, já vyšla do noci a uviděla, že
mezitím vyšel stříbrný měsíc. Jak dlouho jsem seděla a zírala na
moře, které by nemělo existovat?
Na verandě se pohnul stín a ze tmy se vyloupl strýček Mike.
Voněl pivem a smaženými křidélky a já viděla, že má na sobě
pořád stejnokroj hospodského: volné kalhoty barvy slonové kosti
a zelené triko se jménem v jiskrně bílém písmu na hrudi. Nešlo o
egocentrismus; jeho hospůdka se jmenovala U strýčka Mikea.
„Je mokrá,“ řekl a jeho irský přízvuk byl silnější než Zeeho
německý.
„Mořská voda,“ řekl mu Zee. „Bude v pořádku.“
Pohledná tvář strýčka Mikea se napjala. „Mořská voda.“
„Myslel jsem, že dneska večer pracuješ?“ řekl Zee varovně,
aby změnil téma. Nebyla jsem si jistá, jestli nechce mluvit o
mém setkání s mořským fae, nebo mě chrání − nebo obojí.
„Hledá vás ÚFZ. Volala mi Pavučina, protože se bála, aby
nezasáhli. Poslal jsem je pryč a pěkně od plic jim vynadal −
nemají právo říkat ti, jak dlouho tu můžeš mít někoho na
návštěvě − ale obávám se, že jsme přitáhli pozornost, Mercy.
Mohli by ti způsobit potíže.“
Na jeho slovech nebylo nic zvláštního, ale v jeho hlase znělo
cosi temnějšího, co nemělo nic společného s nocí, nýbrž s mocí.
Pohlédl zpátky na Zeeho. „Objevili jste něco?“
Zee pokrčil rameny „Budeme muset počkat, dokud se
nepromění zpátky.“ Pohlédl na mě. „Myslím, že je načase
skončit. Vidíš příliš mnoho, Mercy, a to není bezpečné.“
Chlupy na šíji mi prozradily, že nás něco sleduje ze stínů.
Nasála jsem vzduch nosem a zjistila, že se jedná o víc než dvě tři
osoby. Rozhlédla jsem se, zavrčela, ohrnula pysky a odhalila
špičáky.
Strýček Mike povytáhl obočí a sám se rozhlédl. Zvedl bradu a
s očima upřenýma na mě řekl: „Hned se všichni vraťte domů.“
Počkal, pak dodal něco ostře gaelsky. Uslyšela jsem ránu a
vzápětí někdo vyrazil za dunění podkov pryč po chodníku.
„Jsme sami,“ řekl mi. „Můžeš se proměnit zpátky.“
Pohlédla jsem na něj, pak na Zeeho. Uklidnilo mě, že mě
sleduje. Seskočila jsem z verandy a odběhla k pick-upu.
Přítomnost strýčka Mikea zvýšila sázky. Zeeho bych možná
přesvědčila, aby počkal, než si ověřím svá podezření − ale
strýčka Mikea jsem tak dobře neznala.
Horečnatě jsem uvažovala, ale ve chvíli, kdy jsem se dostala
k pick-upu, už jsem si byla jistá, že krev, kterou jsem našla, patří
vrahovi. Jistější už bych si mohla být, jen kdybych ho na vlastní
oči viděla zabíjet. Jeho pach byl i v ostatních domech, dokonce i
v tom, který byl téměř do čista vydrhnutý − jako by v domech
něco hledal.
Zee se za mnou vydal k vozu. Otevřel mi dveře, zase je za
mnou zavřel a vrátil se ke strýčku Mikeovi na verandu.
Proměnila jsem se v člověka a rychle na sebe natáhla teplé
oblečení. Noc byla teplá, ale mokré vlasy mě studily na vlhké
kůži. Neobtěžovala jsem si obout tenisky a vyskočila z pick-upu
bosá.
Trpělivě na mě čekali a připomínali mi tak moji kočku, která
dokázala sledovat myší díru bez hnutí celé hodiny.
„Existuje důvod, proč by ÚFZ poslal někoho na všechna
místa činu?“ zeptala jsem se.
„ÚFZ může provést nahodilé prohlídky,“ řekl Zee. „Ale kvůli
tomu jsme je nevolali.“
„Chceš tím říct, že v každém domě byl nějaký úefzák?“ zeptal
se strýček Mike. „Kdo a odkud ho znáš?“
Zee přimhouřil oči. „Zná jenom jednoho agenta ÚFZ. Když
jsme přijeli, službu u brány měl O’Donnell.“
Kývla jsem. „Jeho pach je ve všech domech a na podlaze tady
v knihovně jsem našla jeho krev.“ Ukázala jsem hlavou na dům.
„Kromě selkieho a vás, strýčku Mikeu, jsem tam cítila už jenom
jeho.“
Usmál se na mě. „Já to nebyl.“ S okouzlujícím úsměvem na
rtech pohlédl na Zeeho. „Rád bych s tebou mluvil o samotě.“
„Mercy, co kdyby sis vzala můj pick-up? Prostě ho nech u
přítelova domu a já si ho zítra vyzvednu.“
Udělala jsem krok dolů z verandy, pak jsem se otočila. „Ten,
se kterým jsem se tam uvnitř setkala…“ Znovu jsem ukázala
hlavou na selkieho dům.
Zee si vzdychl. „Nepřivedl jsem tě sem, abys riskovala život.
Tolik nám zase nedlužíš.“
„Je v průšvihu?“ zeptal se strýček Mike.
„Přivést kožoměnce do rezervace možná nebyl tak dobrý
nápad, jak jsem si zpočátku myslel,“ řekl Zee suše. „Ale myslím,
že celá věc je urovnaná − pokud o tom nebudeme dál mluvit.“
Na obličeji strýčka Mikea se usadil příjemně prázdný výraz,
kterým maskoval své myšlenky.
Zee na mě pohlédl. „Už dost, Mercy. Pro jednou buď ráda, že
nic nevíš.“
Samozřejmě jsem nebyla. Ale Zee neměl v úmyslu prozradit
víc.
Znovu jsem vykročila k pick-upu a Zee si velmi tiše odkašlal.
Podívala jsem se na něj, ale on mi pohled prostě opětoval. Stejně
na mě zíral, když mě učil skládat dohromady motor a já na něco
zapomněla. Na něco zapomněla… no jasně.
Pohlédla jsem strýčku Mikeovi do očí. „Tímto jsem splatila
dluh, který vznikl, když jsem zabila druhého upíra vašimi
artefakty. Je splacen v plné výši.“
Pomalu, lstivě se usmál a já byla Zeemu vděčná, že mi to
připomněl. „Samozřejmě.“
*
Podle náramkových hodinek jsem strávila v rezervaci šest
hodin, tedy za předpokladu, že neminul celý den. Nebo sto let.
Pokud pominu vize Washingtona Irvinga, kdybych strávila
v rezervaci celý den − nebo delší dobu − strýček Mike nebo Zee
by mi to určitě řekli. Zíráním na oceán jsem očividně promrhala
víc času, než jsem si myslela.
V každém případě bylo dost pozdě. Když jsem dorazila ke
Kyleovi, v domě se nesvítilo, proto jsem se rozhodla ani
neklepat. Na příjezdové cestě bylo dost místa, ale Zeeho pick-up
byl starý a já se obávala, aby nezanechal na čisťounkém betonu
olejové skvrny (právě proto stál můj rabbit na asfaltu). A tak
jsem zaparkovala v ulici za svým vozem. Musela jsem být fakt
unavená, protože teprve až když jsem vypnula motor a
vystoupila, uvědomila jsem si, že ze žádného Zeeho auta by
nikdy nic nekapalo.
Zastavila jsem se a omluvně poplácala pick-up po kapotě.
Vtom mi někdo položil ruku na rameno.
Chytila jsem ji a zkroutila. Trhla jsem, vytočila ji do boku a
druhou rukou jsem udeřila do loktu. Stačilo ještě trochu pootočit
a dostanu se k ramennímu kloubu. Rozdrtím ho na prach.
„Zatraceně, Mercy, to stačí!“
Anebo se omluvím.
Pustila jsem Warrena a zhluboka se nadechla. „Příště něco
řekni.“ Měla jsem se omluvit, opravdu. Ale nemyslela bych to
vážně. Mohl si za to sám, protože mě překvapil.
Žalostně si mnul rameno a řekl: „To udělám.“ Střelila jsem po
něm nepříjemným pohledem. Neublížila jsem mu − i kdyby byl
člověk, nijak zvlášť bych ho nezranila.
Přestal se přetvařovat a zakřenil se. „Dobrá. Dobrá. Slyšel
jsem tě přijíždět a chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“
„A nedokázal jsi odolat a musel ses ke mně připlížit.“
Zavrtěl hlavou. „Neplížil jsem se. Musíš si dávat větší pozor.
Co se děje?“
„Tentokrát nejde o démonem posedlého upíra,“ ujistila jsem
ho. „Jen jsem trochu pátrala.“ A zaskočila na pláž.
Okno v patře se otevřelo a Kyle vystrčil ven hlavu a ramena,
aby na nás viděl. „Pokud už jste si tam dole přestali hrát na
kovboje a indiány, někteří z nás se potřebují vyspat.“
Pohlédla jsem na Warrena. „Slyšet ho, Kemo Sabe. Já se
vrátit do svého týpí a jít spát.“
„Jak to, že jsi vždycky indián?“ zakňoural Warren s hranou
vážností.
„Protože je indiánka, bělochu,“ řekl Kyle. Vytáhl okno úplně
nahoru a posadil se na parapet. Na sobě neměl o moc víc než
muži ve filmu, který jsme sledovali, a vypadal líp.
Warren si odfrkl a rozcuchal mi vlasy. „Je indiánkou jen
napůl a já znal víc indiánů než ona.“
Kyle se ďábelsky zakřenil a v nejlepší imitaci Mae Westové
řekl: „A kolik že indiánů jsi znal, chlapče?“
„Hned toho nechte.“ Zvedla jsem ruce, jako bych se chystala
zacpat si uši. „Lalalala. Počkejte, dokud nenaskočím do věrného
rabbita a neodjedu do východu slunce.“ Postavila jsem se na
špičky a políbila Warrena do blízkosti brady.
„Je už dost pozdě,“ řekl Warren. „Pořád se chceš zítra sejít na
festivalu?“
O víkendu na Svátek práce se každý rok konal festival
folkové hudby Tumbleweed. Tri-Cities leželo dostatečně blízko
pobřeží, aby sem dorazila hudební smetánka ze Seattlu i
Portlandu: bluesoví zpěváci, jazzoví hudebníci, keltští muzikanti
i něco mezi tím. Byla to levná, ale dobrá zábava.
„Nenechala bych si to ujít. Samuelovi se nepodařilo
vyvléknout z vystoupení a já musím být u toho, abych ho
popichovala.“
„Takže v deset u Říční scény,“ řekl Warren.
„Budu tam.“