Železný polibek : kapitola 3

3.
Festival se konal v parku Howarda Amona u řeky Columbie
v Richlandu. Scény stály tak daleko od sebe, jak jen to šlo,
aby se hudebníci navzájem nerušili. Říční scéna se
nemohla nacházet dál od parkoviště. Obyčejně by mi to nevadilo,
ale hodina karate to ráno nedopadla dobře. Bručela jsem si pro
sebe a pomalu kulhala přes trávník.
Park byl téměř prázdný, jen hudebníci se vlekli s nástroji
v pouzdrech přes rozlehlá zelená pole ke scénám, na kterých měli
vystupovat. No dobrá, park nebyl zas tak velký, ale když vás bolí
noha − nebo když se vlečete s basou − byl velký až až.
S basistou jsme na sebe kývli a podělili se o svoji mizérii.
Když jsem konečně dorazila na místo, Warren s Kylem už
seděli na trávě před pódiem, na kterém si Samuel připravoval
nástroje.
„Něco se stalo?“ zeptal se Kyle zamračeně, když jsem si sedla
vedle něj. „Včera v noci jsi nekulhala.“
Vrtěla jsem se na hrbolaté, vlhké trávě, dokud jsem se
pohodlně neusadila. „Nic vážného. Dneska ráno mě někdo při
hodině karate nakopl do stehna. Za chvíli to přestane bolet.
Vidím, že už vás čapli kluci s plackami.“
Festival byl zdarma, ale mohli jste na něj přispět tím, že jste si
koupili placku za dva dolary − a jejich prodavači byli neodbytní.
„Taky jsme ti jednu pořídili.“ Warren se natáhl přes Kylea a
podal mi ji.
Připíchla jsem si ji na botu, kde nebude hned vidět. „Vsadím
se, že dokážu přilákat tři prodavače ještě před obědem,“ řekla
jsem Kyleovi.
Zasmál se. „Vypadám jako zelenáč? Čtyři před obědem je
příliš snadné.“
Před Samuelovým pódiem se nahromadilo víc lidí, než bych
čekala, s ohledem na to, že to bylo jedno z prvních vystoupení.
Ve velké skupině ve středu jsem poznala několik lidí
z pohotovosti, kde Samuel pracoval. Rozkládali si zahradní židle
a bavili se spolu takovým způsobem, až jsem si byla docela jistá,
že všichni pracují v nemocnici.
A pak tu byli vlkodlaci.
Na rozdíl od nemocničního personálu neseděli pospolu, nýbrž
se drželi na okraji davu. Vlkodlaci v Tri-Cities až na Adama,
který byl alfa, se stále vydávali za lidi − proto se většinou
nescházeli na veřejnosti. Všichni už slyšeli Samuela zpívat, ale
asi ho ještě neviděli naživo, protože často nevystupoval.
Od řeky Columbie, která tekla hned za úzkou stezkou, vanul
studený vánek − právě kvůli její poloze se této scéně říkalo
Říční. Ráno bylo teplé jako většina rán v Tri-Cities, takže vánek
byl vítaný.
Jeden z dobrovolníků v malířské zástěře ozdobené plackami
z letošního roku i z let minulých nás uvítal na festivalu a
poděkoval nám za to, že jsme přišli. Několik minut pak hovořil o
sponzorech a tombole, zatímco diváci neklidně posedávali, pak
představil Samuela jako zpívajícího doktora z Tri-Cities.
Všichni jsme tleskali a pískali, zatímco moderátor seběhl dolů
po schodech a zmizel za scénou, kde měl na starosti
reproduktory. Někdo se posadil za mě, ale já se neotočila,
protože Samuel vstoupil na pódium a v ruce téměř nedbale držel
housle.
Na sobě měl košili v barvě kobaltové modři, která přechýlila
barvu jeho očí na modrou. Zastrčil si ji do nových černých džínů,
které byly tak upnuté, že odhalovaly svaly na nohách.
Ráno jsem ho viděla, popíjel kávu, když jsem vybíhala ze
dveří. Neexistoval důvod, proč by na mě měl takto působit.
Většina vlkodlaků byla atraktivní; mohl za to věčně mladý,
svalnatý vzhled. Ale v Samuelovi bylo něco víc. A nemohla za to
ani extra šťáva dominantního vlka.
Samuel vypadal jako někdo, komu jste mohli věřit −
způsobila to jiskra humoru hluboko v očích a v koutku úst. Byl to
jeden z důvodů, proč byl tak dobrý doktor. Když pacienty
ujišťoval, že budou v pořádku, věřili mu.
Zadíval se mi do očí a roztáhl rty v opravdovém úsměvu.
Jeho úsměv mě zahřál až do špiček prstů u nohou: připomněl
mi doby, kdy pro mě Samuel znamenal celý svět a já věřila na
rytíře ve stříbrné zbroji, který mi zajistí štěstí a bezpečí.
Samuel to věděl, protože se zakřenil ještě víc − a pak se
podíval za mě. Radost v jeho očích zchladla, ale úsměv si na
tváři ponechal, i když se obrátil ke zbytku publika. Podle toho
jsem poznala, že muž, který se posadil za mě, je Adam.
Ne že bych o tom pochybovala. Vítr vál ze špatného směru,
takže jsem necítila jeho pach, ale dominantní vlci vyzařují moc a
Adam − kromě toho, že byl alfa − byl skoro tak dominantní, jak
to jen šlo. Měla jsem pocit, jako bych měla za zády autobaterii a
byla k ní připojená kabely.
Hleděla jsem dopředu, protože jsem věděla, že dokud budu
věnovat pozornost Samuelovi, nebude se tolik zlobit. Přála jsem
si, aby si Adam sedl jinam. Ale kdyby dělal ústupky, nestal by se
alfou − nejdominantnějším vlkem ve smečce. Byl skoro stejně
dominantní jako Samuel.
Důvod, proč alfou místní smečky nebyl Samuel, byl dost
komplikovaný. Tak za prvé byl Adam zdejším alfou od chvíle,
kdy se v Tri-Cities usídlila smečka (což se stalo ještě předtím,
než jsem se přistěhovala). Dokonce i když byl vlk dominantní,
nebylo snadné sesadit alfu − a v Severní Americe k tomu
nemohlo dojít bez souhlasu maroka, vlka, který všem vládl.
Marokem byl Samuelův otec, takže by pravděpodobně svolení
získal − ale Samuel si nepřál být alfou. Tvrdil, že jako doktor má
na starosti lidí víc než dost. Takže oficiálně byl vlkem
samotářem, bez ochrany smečky. Žil v mém karavanu ani ne sto
yardů od Adamova domu. Nevím, proč se rozhodl žít tam, ale
vím, proč jsem mu to dovolila: protože jinak by se utábořil na
mojí verandě. Samuel dokáže lidi přimět udělat, co chce.
Samuel vyzkoušel housle a roztančil smyčec po strunách
s delikátní precizností, kterou získal léty praxe… možná
staletími. Znala jsem ho celý život, ale o jeho „staletích“ jsem se
dozvěděla teprve nedávno.
Prostě se nechoval jako starý vlkodlak. Staří vlkodlaci byli
upjatí, popudliví a posledních sto let rychlých změn (jak mi bylo
řečeno) žili spíše jako poustevníci než doktoři na rušné
pohotovosti s novými technologiemi. Samuel patřil k několika
málo vlkodlakům, kteří měli lidi i vlkodlaky skutečně rádi.
Dokonce i v davech.
Ne že by se sám od sebe rozhodl vystoupit na folkovém
festivalu. K tomu byla zapotřebí trocha tvůrčího vydírání.
Ne z mojí strany. Tentokrát.
Kvůli stresu z práce na pohotovosti − obzvláště když jako
vlkodlak reagoval nevypočitatelně na krev a smrt − s sebou
neustále nosil kytaru nebo housle, a kdykoli měl čas, hrál.
Jedna ze sester ho slyšela, a než si mohl vymyslet nějakou
výmluvu, přiměla ho, aby se zapsal na festival. Ne že by se
zvlášť vzpíral. Ach, hlasitě protestoval, to ano, ale já Samuela
znala. Kdyby to opravdu nechtěl udělat, nedostal by ho sem ani
buldozer.
Podržel housle bradou, jednou rukou ladil, druhou drnkal o
struny. Zahrál několik taktů a dav dychtivě poposedl, ale já
věděla, že ještě o nic nejde. Pořád se zahříval. Až začne
doopravdy hrát, všichni to poznají: před publikem doslova ožije.
Samuelovy výstupy někdy připomínaly spíše komediální
představení než hudební. Všechno záviselo na tom, jak se zrovna
cítil.A nakonec se to stalo, nadešel magický okamžik a Samuel
vtáhl diváky do hudby. Staré housle vyloudily rozechvělý zvuk,
jako když za noci zahouká sova, a já poznala, že se dnes rozhodl
být muzikantem. Lidé si mezi sebou přestali šeptat a všichni se
otočili k pódiu. Staletí praxe a vlkodlačí podstata mu možná
propůjčily rychlost a hbitost, ale hudba vycházela z jeho velšské
duše. Ostýchavě se na diváky usmál a z teskného tónu se stala
píseň.
Při studiu dějin na vysoké jsem ztratila všechny romantické
představy o princi Karlovi, který při pokusu o získání anglického
trůnu srazil Skotsko na kolena. A přesto mi při Samuelově verzi
písně „Over the Sea to Sky“ vyhrkly slzy do očí. Píseň má slova
a Samuel umí zpívat, ale prozatím nechal hovořit jen housle.
Když poslední tóny dozněly, pustil se do zpěvu písně
„Barbara Allen“, která je mezi folkovými zpěváky asi stejně
známá jako mezi kytaristy „Stairway to Heaven“. Po několika
taktech zazpíval první sloku bez hudby. Při refrénu pak jako
strašidelný doprovod přidal housle. Na konci druhé sloky se
publikum, které vybídl úsměvem, k refrénu připojilo. Lidé se
přidávali jen váhavě, dokud se jedna z profesionálních skupin,
jež zrovna procházela kolem, nezastavila a nepřipojila se taky.
Kývl na ně, zmlkl a poslední sloku přenechal jim, aby se
mohli předvést. Když píseň skončila, jásali jsme a tleskali,
zatímco děkoval „hostujícím zpěvákům“. Publikum se rozrůstalo
a všichni jsme poposedli blíž k sobě.
Odložil housle, vzal si kytaru a zahrál kousek od Simona a
Garfunkela. Dokonce ani pitomý vodní skútr, který prosvištěl za
hlasitého řevu asi sto metrů od nás, nedokázal vystoupení narušit.
Pustil se do rozšafné pirátské písničky, pak odložil kytaru a vzal
do ruky bodhrán − široký, plochý buben, na který se hraje
paličkou se dvěma konci − a dal se do zpěvu.
Všimla jsem si, že na opačné straně davu sedí na zahradních
židlích Catherovi, starší pár a moji sousedé.
„Doufám, že nebude pršet. Nechtěli bychom propásnout
Samuelovo vystoupení,“ řekla mi včera ráno, když jsem ji
zastihla, jak pečuje o květinové záhonky. „Je to tak milý muž.“
Ona s ním samozřejmě nemusí žít, pomyslela jsem si, opřela
si bradu o koleno a dívala se, jak hraje. Ne že by nebyl „milý
muž“, ale je taky paličatý, pánovitý a dotěrný. Jenže já jsem ještě
paličatější a rafinovanější.
Někdo zdvořile zašeptal „promiňte“ a sedl si na kousek trávy
přede mě. Nebylo mi příjemné, jak blízko sedí, proto jsem se o
několik centimetrů odsunula a opřela se zády o Adamovu nohu.
„Jsem rád, že jsi ho přesvědčila, aby vystoupil,“ zamumlal
alfa. „Před publikem je skutečně ve svém živlu, že?“
„Já ho nepřesvědčila,“ řekla jsem. „To jedna ze sester, která
s ním pracuje.“
„Jednou jsem slyšel maroka a jeho syny, Samuela a Charlese,
zpívat společně,“ zamumlal Warren tiše, aby ho nikdo jiný
neslyšel. „Bylo to…“ Odvrátil se od pódia, zachytil přes Kyleovu
hlavu Adamův pohled a pokrčil rameny, protože nedokázal najít
správná slova.
„Taky jsem je slyšel,“ řekl Adam. „Na něco takového se
nezapomíná.“
Samuel vzal mezitím do ruky starou velšskou harfu. Zahrál
několik tónů, aby zvukař mohl naladit aparaturu na tišší tóny
nového nástroje. Přelétl očima dav a zastavil se u mě. Kdybych
se mohla od Adama odsunout a nesedět přitom na cizinci před
sebou, udělala bych to. Adam si všiml Samuelova pohledu a
majetnicky mi položil ruku na rameno.
„Nech toho,“ vyštěkla jsem.
Kyle si všiml, co se děje, objal mě okolo ramen a srazil tak
stranou Adamovu ruku. Adam tiše zavrčel, ale ucouvl. Měl
Kylea rád − a co víc, protože byl Kyle gay a člověk, neviděl
v něm hrozbu.
Samuel se zhluboka nadechl, trochu ztuha se usmál a uvedl
poslední kousek. Opřela jsem se o Kylea a uvolnila se, zatímco
harfa a harfeník probudili k životu starou velšskou melodii.
Velština byla Samuelova rodná řeč − když ho něco rozrušilo,
pořád byla slyšet v jeho hlase. Byl to jazyk jako stvořený pro
hudbu: měkký, melodický a magický.
Vítr zesílil a ševelení zeleného listí představovalo dokonalý
doprovod k Samuelově hudbě. Když skončil, nic jiného než šepot
listí se po několik úderů srdce neozývalo. Potom okolo znovu
prosvištěl tupec na vodním skútru a zlomil kouzlo. Dav vyskočil
na nohy a spustil bouřlivý potlesk.
V průběhu písně mi v kapse neustále vibroval mobil, proto
jsem poodešla stranou, když si Samuel začal balit nástroje, aby
uprázdnil pódium následujícímu hudebníkovi.
Našla jsem si relativně klidné místo, vytáhla telefon a zjistila,
že jsem propásla pět hovorů − a všechny z neznámého čísla.
Přesto jsem ho vytočila. Když vám někdo volá pětkrát za pět
minut, očividně jde o něco naléhavého.
Někdo to zvedl hned po prvním zazvonění.
„Mercy, máme problém.“
„Strýčku Mikeu?“ Byl to jeho hlas a já neznala nikoho jiného,
kdo by hovořil s tak silným irským přízvukem. Ale ještě nikdy
jsem ho neslyšela mluvit takovým tónem.
„Lidská policie odvedla Zeeho,“ řekl.
„Cože?“ Ale věděla jsem proč. Věděla jsem, co se stane
vrahovi fae. Když se staří tvorové ocitli v úzkých, sáhli po ještě
starších zákonech. Už ve chvíli, kdy jsem jim dala O’Donnellovo
jméno, jsem věděla, že mu podepisuji rozsudek smrti − jenže
myslela jsem, že ho zabijí tak, aby na nikoho nepadla vina. Že
jeho smrt bude vypadat jako nehoda nebo sebevražda.
Nečekala jsem, že budou tak nešikovní a přitáhnou pozornost
policie.
Můj telefon mi bzučením oznámil další hovor, ale já ho
ignorovala. Zee zavraždil člověka a nechal se chytit. „Jak se to
stalo?“
„Zaskočili nás,“ řekl strýček Mike. „Šli jsme si
s O’Donnellem promluvit.“
„Promluvit?“ Můj hlas se nevěřícně zostřil. Nešli si k němu
domů pokecat.
Krátce se zasmál. „Ať už si o nás myslíš, co chceš, napřed
bychom si s ním promluvili. Po tvém odjezdu jsme se vydali
k O’Donnellovi domů. Zazvonili jsme, ale nikdo neotevřel,
přestože se uvnitř svítilo. Po třetím zazvonění otevřel Zee dveře a
vešli jsme. O’Donnella jsme našli v obýváku. Někdo se k němu
dostal první a utrhl mu hlavu. Něco podobného jsem neviděl od
doby, co se zemí toulali obři, Mercedes.“
„Nezabili jste ho.“ Znovu jsem dokázala dýchat. Pokud Zee
O’Donnella nezavraždil, pořád měl šanci.
„Ne. Ale jak jsme tam tak tupě stáli, objevila se policie
s majáčky a bean sí křikem.“ Zmlkl a já uslyšela zvuk, který
jsem znala z hodin karate. Praštil do něčeho dřevěného a zlomil
to.
„Řekl mi, abych se schoval. Jeho schopnosti by mu
neumožnily ukrýt se před policií. A tak jsem se díval, jak ho
vsadili do vozu a odvezli.“
Znovu se odmlčel. „Mohl jsem je zastavit,“ řekl hrdelním
hlasem. „Mohl jsem je všechny zastavit, ale dovolil jsem lidem,
aby Siebolda Adelbertskriegera (použil germánskou verzi Zeeho
příjmení), Temného kováře, odvezli do vězení.“ Pobouření
nedokázalo úplně zamaskovat strach v jeho hlase.
„Ne, ne,“ řekla jsem. „Zabíjet policejní důstojníky je špatný
plán.“
Myslím, že mě neslyšel; mluvil dál. „Poslechl jsem ho a teď,
ať už se na celou věc dívám z jakéhokoli úhlu, by moje pomoc
jeho situaci ještě zhoršila. Zrovna teď není dobrá doba na to být
fae, Mercy. Když se semkneme k Zeeho obraně, může to skončit
krveprolitím.“
Měl pravdu. Po vlně vražd a násilí, k níž došlo minulý měsíc,
Tri-Cities stále krvácelo. Míra zločinnosti poklesla, když
skončila vedra, která nás všechny sužovala. Chladnější počasí
bylo dostatečně dobrým vysvětlením pro zklidnění vzteku, jenž
se tak dlouho vznášel ve vzduchu. Ve skutečnosti však polevil
proto, že jsem zapudila démona, který násilí vyvolával, a to tak,
že jsem zabila jeho upírského hostitele, to ale samozřejmě
nemohlo proniknout na veřejnost. Lidé totiž znali jen několik
vlkodlaků a milejší stránku fae. Pro všechny bylo bezpečnější,
když veřejnost nevěděla o tvorech, jako byli upíři nebo démoni −
hlavně pro samotnou veřejnost.
Ve společnosti však existovala silná menšina, která tvrdila, že
tolik násilí se obyčejnou vlnou veder vysvětlit nedá.
Koneckonců, každé léto tady bývalo horko a ještě nikdy nedošlo
k tolika vraždám a útokům. A někteří členové této menšiny by
z nich nejraději obvinili fae. Minulý týden dokonce uspořádali
demonstraci před richlandskou soudní budovou.
A nepomohlo ani to, že letos vystoupili na veřejnost i
vlkodlaci. Proběhlo to tak hladce, jak jen mohly všechny strany
doufat, ale nic není dokonalé. Ohavné protifaeské nálady, které
polevily, když se fae dobrovolně stáhli do rezervací, opět začaly
sílit. Bigotní skupiny přímo dychtily po tom, aby ke svým cílům
přidaly vlkodlaky i všechny ostatní „bezbožné“ tvory, ať už to
byli lidé, nebo ne.
V Oklahomě minulý měsíc upálili čarodějku. Ironií bylo, že
se nakonec ukázalo, že žena, již upálili, nebyla čarodějnice,
nepraktikovala, a dokonce se ani nehlásila k wicce − což byly tři
různé věci, i když jedna osoba mohla být vše najednou.
Bylo to hodné katolické děvče, které milovalo tetování,
piercing a černé oblečení.
V Tri-Cities, které politickým aktivismem ani bigotními
hnutími nijak neproslulo, začaly místní protifaeské a
protivlkodlačí skupiny znatelně sílit.
Neznamenalo to posprejované stěny, vybitá okna ani
nepokoje v ulicích. Koneckonců jsme tu mluvili o Tri-Cities, ne
o Eugene nebo o Seattlu. Na festivalu uměleckých řemesel
minulý týden mělo hnutí informační stánek a jen tento měsíc
rozeslalo poštou přinejmenším dva různé letáky. Bigotní skupiny
v Tri-Cities se chovaly civilizovaně − aspoň prozatím.
O’Donnell by to mohl změnit. Pokud jeho smrt byla tak
dramatická, jak strýček Mike naznačil, pak se jeho vražda
dostane do všech novin ve státě. Snažila jsem se potlačit paniku.
Se zákony jsem si nedělala starosti − byla jsem si docela jistá,
že kdyby Zee chtěl, mohl by se z cely kdykoli dostat. S pomocí
maskovacího kouzla by změnil své vzezření tak, že bych ho
nepoznala ani já. Ale to by ho nezachránilo. Nebyla jsem si jistá,
jestli ho zachrání jeho vlastní nevina.
„Máte právníka?“ Naše místní vlkodlačí smečka oficiálně
žádného neměla, ale myslím, že Adamova bezpečnostní firma
měla jednoho na výplatní listině. Ale vlkodlaků nebylo ani
zdaleka tolik jako fae.
„Ne. Šedí páni vlastní několik firem na východním pobřeží,
ale shodli se na tom, že naše rezervace ho nebude potřebovat.
Nejsme nijak důležití.“ Zaváhal. „Fae podezřelí ze spáchání
zločinů obvykle nepřežijí dost dlouho na to, aby právníka
potřebovali.“
„Já vím,“ odvětila jsem a těžce polkla, protože se mi v krku
usadil knedlík.
Šedí páni se stejně jako marok vlkodlaků snažili zachovat
druh. Marok Bran byl krutý, ale také úzkostlivě férový. Metody
Šedých pánů však byly spíše prospěchářské než férové. Kvůli
sílícím předsudkům budou chtít celou věc co nejrychleji zamést
pod kobereček.
„Jak velké nebezpečí Zeemu hrozí?“ zeptala jsem se.
Strýček Mike si povzdychl. „Nevím. Zprávy o vraždě se brzy
dostanou na veřejnost. Netuším, jak by jeho smrt mohla fae
v tuto chvíli prospět − obzvláště když je nevinný. Zavolal jsem
jim a ujistil je, že Zee toho muže nezabil.“ Jim, Šedým pánům.
„Pokud se nám podaří dokázat jeho nevinu… Nevím, Mercy.
Všechno bude záležet na tom, kdo vlastně O’Donnella zavraždil.
Nebyl to člověk − něco podobného by zvládl tak trol nebo
vlkodlak. Taky třeba upír, ale O’Donnella nezabili kvůli krvi.
Někdo se na něj pořádně naštval. Pokud vraždu spáchal fae, Šedé
pány nebude zajímat, kdo to byl, jen když se celá věc rychle a
s konečnou platností vyřídí.“
Rychle, než se celá věc dostane před soud a vyvolá ještě větší
zájem. Rychle, jako třeba sebevraždou s dopisem na rozloučenou
přiznávajícím vinu.
Můj telefon zdvořile pípl a oznámil mi druhý hovor.
„Myslíte si, že bych mohla nějak pomoct?“ zeptala jsem se −
jinak by přece nevolal.
„My mu pomoct nemůžeme. Potřebuje dobrého právníka a
někoho, kdo najde O’Donnellova vraha. Někdo musí promluvit
s policií a říct jí, že Zee toho neřáda nezabil. Někdo, komu uvěří.
Ty máš u kennewické policie přítele.“
„O’Donnell zemřel v Kennewicku?“
„Ano.“
„Najdu mu advokáta,“ řekla jsem strýčku Mikeovi. Kyle byl
rozvodový právník, ale určitě znal nějakého dobrého obhájce.
„Policie možná nepustí krvavé detaily do tisku. Určitě nebude
mít zájem o to, aby se na ni sesypali novináři z celého světa.
Mohli by třeba jen říct, že přišel o hlavu. To nezní tak špatně, ne?
Třeba se nám podaří Šedé pány přesvědčit, aby nám dali trochu
času, pokud se zpráva neobjeví v seriózním tisku. Promluvím
s policistou, kterého znám, ale možná mě nebude poslouchat.“
„Pokud budeš potřebovat peníze,“ řekl, „dej mi vědět. Zee asi
zrovna velký majetek nemá, ale u něj se to dá těžko říct. Já mám,
a když bude potřeba, seženu další peníze. Ale budou muset jít
přes tebe. Fae se už do celé věci nesmí dál plést. Takže najmi
advokáta a my ho zaplatíme, ať už bude stát cokoli.“
„Dobrá,“ řekla jsem.
Se staženým žaludkem jsem zavěsila. Telefon mi oznámil, že
jsem promeškala dva hovory. Oba z mobilu mého přítele
policisty Tonyho. Posadila jsem se na pařez a zavolala mu
zpátky.
„Montenegro,“ ozval se.
„Vím o Zeem,“ řekla jsem. „Nikoho nezabil.“
Chvíli mlčel.
„Myslíš tím, že by něčeho takového nebyl schopen, nebo víš
něco bližšího o vraždě?“
„Zee by bez problému dokázal zabít,“ řekla jsem. „Ale mám
ze spolehlivého zdroje, že toho člověka nezabil.“ Nemínila jsem
mu říct, že kdyby Zee našel O’Donnella živého, s největší
pravděpodobností by ho zabil. To by nijak nepomohlo.
„Kdo je tvůj zdroj − a neví náhodou, kdo má naši oběť na
svědomí?“
Stiskla jsem si kořen nosu. „To ti nemůžu říct a nemá zdání,
ale ví určitě, že to nebyl Zee. Našel O’Donnella mrtvého.“
„Můžeš mi říct něco víc? Našli ho, jak klečí nad mrtvolou
s krví na rukách. Krev byla ještě teplá. Pan Adelbertsmiter je fae,
sedm let zaregistrovaný u ÚFZ. Neudělal to člověk, Mercy.
Nemůžu ti prozradit podrobnosti, ale člověk to určitě nebyl.“
Odkašlala jsem si. „Tu poslední část bys asi nemohl vynechat
z oficiálního hlášení, že ne? Dokud nechytíte vraha, bylo by
nejlepší, kdybyste neštvali lidi proti fae.“
Tony byl bystrý kluk a rychle pochopil, co jsem naznačovala.
„Je to stejná situace, jako když jsi mi v létě řekla, že by bylo
lepší, kdyby se policie nepokoušela vinit fae z vlny násilí?“
„Přesně.“ No, ne tak docela a poctivost mě donutila opravit
se. „Tentokrát nebude v nebezpečí policie, ale Zee. A skutečný
vrah tak bude moct znovu udeřit.“
„Potřebuji víc než tvoje slovo,“ řekl nakonec. „Naše
konzultantka je přesvědčená o tom, že vrahem je Zee, a její slovo
má váhu.“
„Vaše konzultantka?“ zeptala jsem se. Dosud jsem byla
jedinou odbornicí na záležitosti fae v Tri-Cities já.
„Doktorka Stacy Altmanová, odbornice na folklór
z oregonské univerzity. Přiletěla dnes ráno. Platí jí horentní
sumu, proto si šéfové myslí, že bychom ji měli poslouchat.“
„Možná bych si měla za své rady nechat platit víc,“ řekla
jsem mu.
„Příště ti dám dvojnásobek,“ slíbil.
Za pomoc jsem nedostávala vůbec nic, což mi naprosto
vyhovovalo. Už tak jsem měla dost potíží a poslední věc, kterou
jsem potřebovala, byla, aby si místní nadpřirozená komunita
myslela, že donáším policii.
„Podívej,“ řekla jsem. „Neoficiálně.“ Zee mi o úmrtích
v rezervaci mluvit nezakázal − protože si myslel, že nebude
muset. Věděla jsem, že mám mlčet.
Ale pokud budu mluvit dost rychle, možná vyklopím všechno
dřív, než si uvědomím, jak moc mě budou nenávidět za to, že
jsem celou věc prozradila policii. „Mezi fae došlo k několika
úmrtím − a podle důkazů byl vrahem O’Donnell. Proto šel Zee
k O’Donnellovi domů. Pokud někdo zjistil pravdu před Zeem,
mohl O’Donnella zabít.“
Jestli tomu tak bylo, mohlo by to zachránil Zeeho (alespoň
před místní justicí), ale politické důsledky by byly katastrofální.
Byla jsem dítě, když se fae odhalili veřejnosti, ale pamatovala
jsem si, jak KKK zapálil fae dům nad hlavou, i na výtržnosti
v ulicích Houstonu a Baltimoru, které podnítily vystěhování fae
do rezervací.
Ale šlo tu o Zeeho. Zbytek fae mohl klidně shnít, pokud ho
zachráním.
„O žádných úmrtích v Zemi víl jsem neslyšel.“
„A proč taky?“ zeptala jsem se. „Nezatahují do svých
záležitostí lidi zvenčí.“
„Tak jak to, že o nich víš ty?“
Řekla jsem mu, že nejsem fae ani vlkodlak − ale některé věci
jste lidem museli opakovat pořád dokola, aby vám uvěřili.
Taková byla moje teorie. „Řekla jsem ti, že nejsem fae. A
nejsem,“ ujistila jsem ho. „Ale umím pár věcí a je napadlo, že
bych jim mohla pomoct.“ Znělo to dost uboze.
„To je ubohé, Mercy,“
„Jednou,“ řekla jsem, „jednou ti všechno povím. Teď ale
nemůžu. Myslím, že jsem se neměla zmínit ani o tomhle, ale je to
důležité. Pokud vím, zavraždil O’Donnell za poslední měsíc,“
musela jsem si to v duchu spočítat, „sedm fae.“ Zee mě na
zbývající místa činu nevzal. „Nejedná se tu o důstojníka zabitého
darebáky. Sám byl darebák a zavraždil ho…“ Kdo? Ti hodní?
Jiní darebáci? „Někdo.“
„Někdo dost silný na to, aby utrhl dospělému muži hlavu,
Mercy. Vrah měl takovou sílu, že mu zlámal klíční kosti. Naše
drahá konzultantka si myslí, že by to Zee dokázal.“
Opravdu? Zamračila jsem se na telefon.
„Jaký fae podle ní Zee je? Kolik toho ví?“ Zee mi o své
minulosti nic neřekl a já se skutečně snažila něco vypátrat, proto
mě napadlo, že tahle konzultantka nemůže vědět víc než já.
„Podle ní je gremlin − a říká to i on. Aspoň to stojí v jeho
papírech. Od chvíle, kdy jsme ho zatkli, neřekl ani slovo.“
Musela jsem zvážit, jak Zeemu nejlépe pomoct. Nakonec
jsem se rozhodla, že když je tak jako tak nevinný, bude nejlepší,
když na světlo vyjde co nejvíce pravdy.
„Vaše konzultantka nestojí za nic,“ řekla jsem Tonymu.
„Buďto neví tolik, kolik si myslí, anebo má něco za lubem.“
„Proč to říkáš?“
„Žádní gremlini neexistují,“ řekla jsem. „Ten pojem si
vymysleli britští piloti ve válce, aby vysvětlili podivné věci, které
se děly s jejich letadly a bránily jim vzlétnout. Zee je gremlin jen
proto, že to říká.“
„Tak co je?“
„Metalzauberer, fae, jenž dokáže pracovat s kovem. Což je
široký pojem, pod který spadá velmi málo fae. Po tom, co jsem
ho poznala, jsem se z čiré zvědavosti začala zajímat o germánské
fae, ale nenašla jsem ani zmínku o nikom, jako je on. Vím, že
může pracovat s kovem, protože jsem ho při tom viděla. Nevím,
jestli má dost síly na to, aby utrhl někomu hlavu, ale jedno vím
jistě, vaše konzultantka nemá ani páru o tom, co říká. Hlavně
pokud ho označila za gremlina a tváří se, jako by se jednalo o
skutečné pojmenování.“
„V první světové?“ zeptal se Tony zamyšleně.
„Můžeš si to vyhledat na internetu,“ ujistila jsem ho. „Během
druhé světové už ten pojem používal Disney v kreslených
filmech.“
„Možná se v té době narodil. Možná ta legenda pochází od
něj. Umím si představit, že by německý fae poškozoval
nepřátelská letadla.“
„Zee je mnohem, mnohem starší.“
„Jak to víš?“
Byla to dobrá otázka a já na ni neměla dobrou odpověď.
Nikdy mi neřekl, jak starý vlastně je.
„Když se naštve,“ řekla jsem pomalu, „kleje germánsky. Teď
nemyslím moderní němčinu, které trochu rozumím. Moje
profesorka angličtiny nám jednou četla Beowulfa v původním
jazyce − Zee mluví úplně stejně.“
„Myslel jsem, že Beowulf byl napsaný ve staré angličtině, ne
v němčině.“
Tady jsem měla pevnější půdu pod nohama. Diplom z historie
není úplně k ničemu. „Angličtina a němčina mají stejné kořeny.
Rozdíly mezi středověkou angličtinou a němčinou byly mnohem
menší než mezi jazyky dnes.“
Tony vydal nespokojený zvuk. „Zatraceně, Mercy. Mám na
krku brutální vraždu a šéfové chtějí, abych ji vyřešil už včera.
Hlavně když jsme podezřelého chytili s rukama od krve. A ty mi
teď tvrdíš, že vraždu nespáchal a že naše dobře placená odborná
poradkyně lže nebo neví tolik, jak tvrdí. Že O’Donnell byl vrah −
i když fae pravděpodobně popřou, že k nějakým vraždám vůbec
došlo − ale pokud se na to třeba jen zeptám, budou nám na krk
dýchat federálové, protože je v celé věci namočená Země víl. A
to všechno bez jediného solidního důkazu.“
„Jo.“
Hrubě zaklel. „A nejhorší je, že ti věřím, ale zatraceně,
nemám zdání, jak to říct šéfovi − zvlášť když to není tak úplně
můj případ.“
Oba jsme se dlouze odmlčeli.
„Musíš mu sehnat advokáta,“ řekl. „Mlčí, což je moudré. Ale
musí mít právníka. I když si myslíš, že je nevinný, obzvláště
pokud si myslíš, že je nevinný, potřebuje fakt dobrého právníka.“
„Dobrá,“ souhlasila jsem. „Asi bych se nemohla podívat,“
vlastně si očichat, „na místo činu, co?“ Možná bych našla něco,
co moderní vědě uniklo − třeba pach, který byl i na ostatních
místech činu.
Vzdychl si. „Sežeň mu právníka a zeptej se ho. S tím ti asi
nepomůžu. A i kdyby tě dostal dovnitř, musela bys počkat,
dokud tam naši technici neskončí. Ale raději bys měla najmout
soukromého detektiva, někoho, kdo ví, jak pracovat s místem
činu.“
„Dobrá,“ řekla jsem. „Najdu mu advokáta.“ Najmout lidského
vyšetřovatele by představovalo mrhání penězi − anebo smrt pro
detektiva, kdyby odhalil něco, co Šedí páni chtějí utajit. To ale
Tony nepotřeboval vědět.
„Tony, postarej se o to, aby hledali i jiné pachatele. Zee to
nebyl.“
Vzdychl si. „Dobrá. Dobrá. Není to můj případ, ale
promluvím s chlapy, kteří na tom dělají.“
Rozloučili jsme se a já se rozhlédla po Kyleovi.
Našla jsem ho v hloučku o kus dál, dost daleko od pódia, aby
hovorem nerušili dalšího vystupujícího. Ve středu skupiny stál
Samuel s nástroji.
Strčila jsem si mobil do zadní kapsy (je to zlozvyk, kterým
jsem si zničila už dva telefony) a pokusila se vyprázdnit si tvář.
U vlkodlaků to nepomůže, protože vycítí mé rozrušení, ale aspoň
mě nebudou zastavovat úplně cizí lidé a ptát se, jestli jsem
v pořádku.
Se Samuelem hovořil vážně vypadající mladík v batikovaném
triku. Samuel ho sledoval s pobavením, jehož si byli vědomi jen
lidé, kteří ho dobře znali.
„Vaši verzi poslední písně jsem ještě nikdy neslyšel,“ říkal
mladík. „Ta melodie se obvykle nepoužívá. Chtěl jsem se zeptat,
kde jste ji slyšel. Byl to báječný výkon, až na výslovnost třetího
slova v první sloce. Vy jste ho vyslovil jako,“ řekl něco, co znělo
vzdáleně velšsky, „ale správně mělo znít,“ další nevyslovitelné
slovo, které znělo úplně stejně jako to první. Vyrostla jsem sice
ve smečce, kterou vedl Velšan, ale běžným jazykem v ní byla
angličtina a ani marok, ani Samuel nepoužívali velštinu dost
často na to, abych si pro ni vytvořila cit. „Jen mě napadlo, že
když vám všechno ostatní tak šlo, měl byste to vědět.“
Samuel se mu lehce uklonil a pronesl patnáct nebo dvacet
velšsky znějících slov.
Muž v batikovaném triku se zamračil. „Pokud jste pochytil
výslovnost odtud, není divu, že máte problémy. Tolkien založil
elfštinu na velštině a finštině.“
„Vy jste mu rozuměl?“ zeptal se Adam.
„Ach, prosím vás. Jsou to slova z Jednoho prstenu. Však víte,
Jeden prsten vládne všem… To přece zná každý.“
Zastavila jsem se, protože mě i přes naléhavost situace jeho
odpověď zmátla. Folkový fanda a šprt, kdo by to byl řekl?
Samuel se zakřenil. „Velmi dobře. Víc z elfštiny neznám, ale
nedokázal jsem odolat a musel jsem vás trochu poškádlit. Tu
píseň mě naučil starý Velšan. Mimochodem, jmenuji se Samuel
Cornick. A vy jste?“
„Tim Milanovich.“
„Rád vás poznávám, Time. Vystoupíte později?“
„Vedu tu s přítelem seminář.“ Stydlivě se usmál. „Možná
byste se chtěl zúčastnit? Tématem je keltská lidová hudba.
V neděli ve dvě v komunitním centru. Hrajete velmi dobře, ale
pokud to chcete v hudebním průmyslu někam dotáhnout, měl
byste si lépe seřadit písně, mít nějaký motiv − jako třeba keltskou
lidovou hudbu. Zastavte se, dám vám pár rad.“
Samuel se vážně usmál, i když já věděla, že šance, že by dal
své hudbě „řád“, byla nulová. Přesto zdvořile zalhal: „Pokusím
se to stihnout. Děkuji.“
Tim Milanovich potřásl Samuelovi rukou, odešel a nechal mě
o samotě s vlkodlaky a s Kylem.
Jakmile se ocitl z doslechu, otočil se Samuel ke mně. „Co se
děje, Mercy?“