Železný polibek : kapitola 5

5.
Sledoval mě z chodby, jako by prostě našel zadní dveře
otevřené a vlétl dovnitř. Ale navzdory barvě peří a své
pověsti nejsou havrani noční tvorové. Už jen to mi
napovědělo, že na ptákovi je něco divného.
Ale nebyla to jediná věc. A dokonce ani ta první.
Sotva jsem zahlédla odraz svitu měsíce v peří, ucítila jsem ho
− jako by tam až do té chvíle vůbec nebyl.
Havrani páchli mršinou, kterou zrovna sežrali, a zatuchlinou
stejně jako vrány a straky. Tento ale voněl deštěm, lesem a
černou zahradní zeminou. A pak tu byla jeho velikost.
V Tri-Cities žili pořádně velcí havraní, ale ne tak obrovští.
Byl větší než já, možná stejně velký jako orel skalní.
Srst se mi naježila, jak místnost zalila vlna magie.
Poskočil vpřed a jeho hlava se tak ocitla ve slabém světle,
které vnikalo dovnitř okny. Na hlavě měl bílý flíček
připomínající ždibec sněhu. Avšak moji pozornost upoutaly
především jeho oči: byly krvavě rudé jako oči bílého králíka,
strašidelně se třpytily a zíraly rovnou na mě… A skrz mě, jako
by byl havran slepý.
Poprvé v životě jsem dostala strach odvrátit se. Vlkodlaci
kladli na oční kontakt velký důraz − a já toho celý život
bezostyšně využívala. Nečinilo mi problém sklopit zrak, uznat
cizí nadřazenost a pak si udělat, co se mi líbilo. Jakmile vlci
uznali hierarchii, dominantní vlk mě mohl podle zvyku jen
odstrčit stranou… A já ho mohla ignorovat a plánovat pomstu.
Ale tady nešlo o vlkodlaka a já si byla naprosto jistá, že
pokud se pohnu třeba jen o píď, zničí mě − přestože se havran
nechoval agresivně.
Cením si svých instinktů, proto jsem zůstala stát bez hnutí.
Havran otevřel zobák a jeho hlasitý křik mi připomněl
chrastění kostí v dřevěné skříňce. Vzápětí mě ale pustil z hlavy,
vydal se do kouta a srazil na zem vycházkovou hůl. Vzal ji do
zobáku a bez jediného ohlédnutí proletěl stěnou a zmizel.
*
O patnáct minut později jsem byla na cestě domů − v lidské
podobě a za volantem.
Nejsem tak docela člověk a vychovali mě vlkodlaci, takže
jsem si myslela, že už jsem viděla skoro všechno: čarodějky,
upíry, duchy a další půltucet věcí, které by ani neměly existovat.
Ale ten pták byl stejně skutečný jako já − viděla jsem, jak se mu
při dýchání nadouvá hrudní koš, a hole jsem se sama dotkla.
Ještě nikdy jsem neviděla, že by jeden pevný předmět prošel
jiným pevným předmětem − ne bez působivých počítačových
efektů nebo přispění Davida Copperfielda.
Magie tak navzdory tomu, co říkaly televizní seriály, prostě
nefungovala. Kdyby se pták rozplynul, zprůsvitněl nebo něco
podobného ještě před zdí, dokázala bych to chápat jako magii.
Možná, jen možná jsem se chovala jako zbytek světa a
přijímala vše, co fae tvrdili. Jednala jsem, jako bych je znala,
jako by je omezovala pravidla, kterým jsem rozuměla a
vyhovovala mi.
Já bych přece měla vědět, že ne všechno je takové, jak se
zdálo. Koneckonců, vědomosti lidí o vlkodlacích představovaly
jen špičku ledovce. Věděla jsem, že fae střeží svá tajemství ještě
nedůtklivěji než vlkodlaci, pokud je to vůbec možné. Zee byl
mým přítelem už víc než deset let, ale faeská stránka jeho života
pro mě zůstávala tajemstvím. Věděla jsem, kterému fotbalovému
týmu fandí, že jeho lidská manželka zemřela na rakovinu krátce
předtím, než jsem ho poznala, a že si hranolky dává s tatarkou −
ale nevěděla jsem, jak vypadá bez maskovacího kouzla.
Když jsem zajela s rabbitem na příjezdovou cestu a
zaparkovala vedle Samuelova mercedesu a cizího fordu
exploreru, v domě se svítilo. Doufala jsem, že Samuel bude
doma a vzhůru, abych si s ním mohla promluvit − ale cizí auto
mé plány zhatilo.
Zamračila jsem se na vůz. Byly dvě ráno, divná doba pro
návštěvu. Pro většinu osob.
Zhluboka jsem nasála vzduch nosem, ale nezachytila jsem
žádný upíří pach − ani cokoli jiného. Dokonce i noční vzduch
voněl mdleji než obyčejně. Asi za to mohl fakt, že jsem se teprve
před chvílí proměnila z kojota zpátky v člověka. Můj čich byl i
v lidské podobě lepší než čich většiny lidí, ale s kojotím se
nemohl srovnávat, takže když jsem se proměnila zpět v člověka,
bylo to, jako bych si vytáhla naslouchátko. Přesto…
Upíři přede mnou dokázali ukrýt svůj pach.
Navzdory vlahému vzduchu jsem se zachvěla. Asi bych
zůstala venku celou noc, pak jsem ale uslyšela zvuk kytary.
Nedokázala jsem si představit, že by Samuel hrál Marsilii, paní
místního upířího klanu, proto jsem vystoupala nahoru po
schodech a vešla.
V polstrovaném křesle, kterým Samuel nahradil to mé
z blešího trhu, seděl strýček Mike. Samuel se rozvaloval na gauči
jako puma. Na kytaru hrál útržky melodií. Působil uvolněně, ale
já ho znala až příliš dobře. Kočka, která předla na opěradle gauče
za Samuelovou hlavou, byla jediné skutečně uvolněné stvoření
v místnosti.
„V kuchyni je horká voda na kakao,“ řekl Samuel, aniž by
odtrhl oči od strýčka Mikea. „Co kdyby sis ho připravila, pak se
sem vrátila a pověděla nám o Zeem, který tě nechal vyčenichat
vraha, aby ho mohli zabít. A taky bys mi mohla říct, co jsi
dneska v noci prováděla, že jsi cítit krví a magií.“
Jo, Samuel se namíchl na strýčka Mikea.
Prohrabala jsem kredenc a vytáhla krabici kakaa, kterou jsem
schovávala pro naléhavé případy. Ne mléčnou čokoládu
s marshmallow, ale skutečně silné, hořké kakao s papričkami
jalapeño. Nebyla jsem natolik rozčilená, abych ho skutečně
potřebovala, ale zaměstnala jsem se a získala čas, abych mohla
vymyslet, jak zachovat mír. Pravý kakaový prášek potřebuje
mléko, proto jsem nalila trochu do rendlíku a dala ho ohřívat.
Když jsem Samuela a ostatní vlkodlaky to ráno opouštěla,
věděla jsem jen to, že Zee je ve vězení a potřebuje právníka.
Vypadalo to, že někdo Samuelovi mezitím prozradil, co se děje.
A téměř jistě to nebyl strýček Mike.
A pravděpodobně ani Warren, který věděl o všem, co se stalo
během schůzky s advokátkou − řekla jsem Kyleovi, ať mu to
poví. Warren dokáže udržet tajemství.
Ach. Warren by nic nezatajil alfovi smečky. A Adam by
neviděl důvod proč nepovědět celou historku Samuelovi, kdyby
se zeptal.
Tak už to s tajemstvími chodilo. Stačilo je prozradit jedné
osobě − a najednou o nich věděli všichni. Přesto bylo příjemné
vědět, že kdybych zmizela, vlkodlaci by se mě vydali hledat.
Doufala jsem, že to fae (v tomto případě strýček Mike) vědí a že
tedy prostě nezmizím z povrchu zemského. Šedí páni byli
ochotní zabít Zeeho a narafičit jeho smrt jako sebevraždu, a to
pro ně měl Zeeho život jistou váhu, takže by se určitě
nerozpakovali, kdyby se měli zbavit mě. Smečka jim ale celou
věc trochu zkomplikuje.
Rendlík mléka byl ohřátý raz dva. Nalila jsem ho do hrnku,
usrkla si hořkosladkého, ostrého kakaa a vrátila se k mužům.
Poté co jsem v kuchyni celou situaci zvážila, zamířila jsem ke
gauči a posadila se tak, aby mezi mnou a Samuelem zůstal
prázdný polštář, nechtěla jsem totiž, aby si někdo (Samuel)
myslel, že si volím stranu v nepřátelství, které bublalo v obýváku
jako inkoustově černé jezero Loch Ness těsně před vynořením
příšery. Nechtěla jsem, aby u mě doma došlo k výbuchu, děkuji
pěkně. Výbuchy obyčejně končily krveprolitím a účty za opravy.
Vyrostla jsem mezi vlkodlaky, proto velmi citlivě vnímám boje o
moc a věci, které zůstávají nevysloveny.
Kdyby byl na Samuelově místě kterýkoli jiný vlkodlak,
projev podpory by pravděpodobnost násilí zmenšil, protože by se
díky němu cítil sebejistější. Samuel ale víc sebejistoty
nepotřeboval. Potřeboval vědět, že podle mého udělal strýček
Mike dobře, když mi zavolal, a to bez ohledu na Samuelův názor.
„Našla jsem Zeemu dobrou advokátku,“ řekla jsem strýčku
Mikeovi.
„Patří ke Společnosti Johna Laurena.“ Strýček Mike mi
připadal víc sám sebou než předtím po telefonu. Což znamenalo,
že si opět nasadil masku „přátelského hospodského“. Nedokázala
jsem říct, jestli moji volbu právníka schvaluje, nebo ne.
„Kyle…“ Zarazila jsem se a vrátila se o krok zpátky. „Mám
přítele, který patří k nejlepším rozvodovým právníkům ve státě.
Když jsem mu zavolala, navrhl Jean Ryanovou ze Spokane.
V soudní síni je prý pravá barakuda a její členství v protifaeské
skupině naopak pomůže. Lidé si budou myslet, že musí být
naprosto přesvědčená o Zeeho nevinně, jinak by případ nevzala.“
„Je to pravda? Věří v jeho nevinu?“
Pokrčila jsem rameny. „Nevím, ale oba s Kylem tvrdí, že na
tom nezáleží. Udělala jsem, co jsem mohla, abych ji
přesvědčila.“ Usrkla jsem kakaa a pověděla jim všechno, co mi
slečna Ryanová řekla, a to včetně varování, abych nestrkala nos
do policejních záležitostí.
Samuel zkroutil rty v úsměvu. „Takže jak dlouho jsi čekala,
než ses vydala k O’Donnellovi, poté co ti řekla, abys to
nedělala?“
Uraženě jsem na něj pohlédla. „Nešla bych k němu před
setměním. Lidi by určitě zavolali do útulku, kdyby ve městě
viděli pobíhat kojota, a to bez ohledu na obojek. Z útulku bych
moc nezmohla a kromě toho mě letos v létě už jednou chytili.“
Pohlédla jsem na strýčka Mikea a přemýšlela, jak ho přimět,
aby mi řekl, co jsem potřebovala vědět. „Věděl jste, že
O’Donnell byl členem Občanů pro zářnou budoucnost?“
Narovnal se. „Myslel jsem, že byl chytřejší. Kdyby se to
dozvěděli v ÚFZ, přišel by o práci.“
Všimla jsem si, že mi neodpověděl na otázku.
„Nezdálo se, že by se bál odhalení,“ řekla jsem. „V jednom
z pokojů mu stěny zdobily plakáty Zářné budoucnosti.“
„ÚFZ nemá ve zvyku prohledávat domy svých zaměstnanců.
Vláda jim zase zkrátila rozpočet, aby měla z čeho financovat tu
ostudu na Středním východě.“ Nezdálo se, že by mu problémy
ÚFZ ležely na srdci.
Unaveně jsem si promnula obličej. „Doufala jsem, že zjistím
víc. Kromě O’Donnellova pachu jsem nenašla žádný, který by
byl i na místech činu v rezervaci. Myslím, že s ním nikdo nebyl,
když fae zabíjel.“ Možná až na muže s kolínskou, napadlo mě.
Jeho skutečný pach jsem nezachytila, ale netušila jsem, proč by
se polil kolínskou, když šel zabít O’Donnella, ale ne, když
zabíjel fae. Přece nemohl očekávat, že se O’Donnellova vraha
pokusí vypátrat vlkodlak nebo někdo jako já.
„Takže tvůj malý výlet byl zbytečný.“ Samuelův hlas zněl o
něco prudčeji než tiché tóny, které vyluzoval z kytary a které se
spíše podobaly tónům harfy. Pokud bude dál takhle hrát, usnu
dřív, než dokončím vyprávění. „Proč jsi tedy cítit krví a magií?“
„Neřekla jsem, že moje pátrání bylo zbytečné. Krví páchnu
proto, že jí byl zmáčený celý O’Donnellův obývák.“
Strýček Mike se lehce ušklíbl, ale já jeho výrazu ani za mák
nevěřila. Všechny mé zkušenosti s nesmrtelnými pocházely ze
styku s vlkodlaky, ale ani fae nebyli laskaví nebo něžní. Možná
ho vyvedlo z míry, když zatkli Zeeho, ale krev starým stvořením
nijak zvlášť nevadila.
„Magie…“ Pokrčila jsem rameny. „Za tu může víc věcí.
Viděla jsem, jak došlo k vraždě.“
„Magií?“ Strýček Mike se zamračil. „Nevěděl jsem, že umíš
věštit. Myslel jsem, že magie v tvojí přítomnosti nefunguje.“
„To by bylo úžasné,“ řekla jsem. „Ale ne, magie okolo mě
obyčejně normálně funguje. Jen jsem vůči ní tak trochu imunní.
Čím neškodnější magie je, tím větší je šance, že působit nebude.
Fakt zlé věci fungují bezvadně.“
„Vidí duchy,“ řekl Samuel, protože ztratil trpělivost s mým
kňouráním.
„Vidím mrtvé lidi,“ opáčila jsem smrtelně vážně. Zvláštní
bylo, že se zasmál strýček Mike. Neřekla bych, že chodí rád do
kina.
„A řekli ti duchové něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Viděla jsem jen samotnou vraždu
a O’Donnell byl jediný herec na scéně. Ale myslím, že vrah po
něčem šel. Neukradl O’Donnell něco fae?“
Obličej strýčka Mikea se rázem vyprázdnil a já pochopila dvě
věci. Odpověď byla ano a strýček Mike neměl v úmyslu mi
prozradit, co O’Donnell vzal.
„Jen pro zajímavost,“ řekla jsem, namísto abych marně čekala
na odpověď. „Kolik fae na sebe dokáže vzít podobu havrana?“
„Tady?“ Strýček Mike pokrčil rameny. „Pět nebo šest.“
„V O’Donnellově domě jsem viděla havrana a páchl magií.“
Strýček Mike se drsně zasmál. „Pokud se ptáš, jestli jsem do
O’Donnellova domu někoho poslal, odpověď zní ne. Pokud se
ptáš, jestli jeden z nich zabil O’Donnella, odpověď je pořád ne.
Žádný fae, který se dokáže proměnit v havrana, by neměl dost
síly na to, aby někomu utrhl hlavu.“
„A Zee by měl?“ zeptala jsem se. Někdy, když položíte
nečekanou otázku, dostanete odpověď.
Vytáhl obočí a jeho přízvuk zesílil. „Jistě, a proč se ptáš?
Copak jsem ti neřekl, že s tím nemá nic společného?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Já vím, že ho Zee nezabil. Policie si
přizvala expertku a ta tvrdí, že něco podobného dokáže. Mám ale
důvod pochybovat o jejích vědomostech − a Zeemu by mohlo
pomoct, kdybych věděla, jak dalece se mýlí.“
Strýček Mike se zhluboka nadechl a naklonil hlavu na stranu.
„Temný kovář z Drontheimu by to, co jsem viděl, dokázal, ale to
už je dávno. Většina fae ztratila kvůli chladnému železu a
křesťanství část sebe. Ale Zee méně než ostatní. Možná by to
pořád zvládl. Možná ne.“
Temný kovář z Drontheimu. O něčem podobném se zmínil už
dřív. Mezi mé nejoblíbenější koníčky patří snaha odhalit Zeeho
totožnost, ale v současné situaci měla tato malá informace
příchuť popela. Pokud Zee kvůli té věci zemře, nebude záležet na
tom, kým býval.
„Kolik fae v rezervaci…“ zamyslela jsem se a dodala:
„Anebo v oblasti Tri-Cities by něco podobného dokázalo?“
„Několik,“ řekl strýček Mike bez dlouhých úvah. „Lámal
jsem si nad tím hlavu celý den. Určitě by to dokázali zlobři, ale
ať je ze mě katolický mnich, jestli vím, proč by to dělali. A když
už by O’Donnella zabili, aspoň by si z něj ukousli. Žádný ze
zlobrů se s oběťmi v rezervaci nijak nepřátelil − a vlastně ani
s nikým jiným, možná až na Zeeho. Jsou tu i další tvorové, kteří
by něčeho podobného byli dříve schopni, ale většině se
v moderním světě nevede tak dobře jako Zeemu.“
Vzpomněla jsem si na mořského muže.
„A co muž, kterého jsem potkala v selkieho…“ Pohlédla jsem
na Samuela a kousla se do jazyka. Věděla jsem, že oceán je
tajemství a Zeeho osud nijak neovlivní. Nemínila jsem o tom
mluvit před Samuelem, ale nedokončená věta tím pádem zůstala
viset ve vzduchu.
„Jaký muž?“ Samuel položil otázku mírným hlasem, zato hlas
strýčka Mikea v žádném případě mírný nebyl.
Cítila jsem jeho nečekaný strach, stejně drsný jako jeho slova.
Podobné emoce jsem si s ním nikdy nespojovala.
Krátce se obezřetně rozhlédl po místnosti, pak naléhavě
zašeptal: „Nevím, jak se ti podařilo k němu dostat, ale bylo by
lepší, kdybys o setkání s ním nikde nemluvila. Ten, se kterým ses
setkala, by to dokázal, ale už dobrých sto let do ničeho nezasáhl.“
Zhluboka se nadechl a přinutil se uvolnit. „Věř mi, Mercedes,
Šedí páni O’Donnella nezabili. Jeho vražda byla příliš špinavá,
než aby byla jejich dílem. Pověz mi víc o havranovi, kterého jsi
viděla.“
Chvíli jsem na něj zírala. Mořský fae patřil k Šedým pánům?
„Havran?“ pobídl mě něžně.
A tak jsem mu o něm řekla. Musela jsem se vrátit o kousek
zpátky a povědět mu o holi a skončila jsem tím, jak havran
prolétl i s holí stěnou.
„Jak jsem si jí mohl nevšimnout?“ zeptal se strýček Mike sám
sebe a vypadal naprosto otřeseně.
„Stála v koutě,“ řekla jsem mu. „Pocházela z domu jedné
z obětí, že? Z domu fae, který kouřil dýmku a za okny měl les.“
Strýček Mike se vzpamatoval a upřel na mě pohled. „Znáš
příliš mnoho našich tajemství, Mercedes.“
Samuel odložil kytaru a postavil se mezi nás, než jsem si
stačila uvědomit hrozbu.
„Opatrně,“ řekl Samuel a hlas mu zastřel velšský přízvuk a
varování. „Opatrně, Zelený muži. Nastavila krk, aby vám
pomohla − hanba na vás i váš dům, pokud kvůli tomu přijde
k úhoně.“
„Dva,“ řekl strýček Mike. „Dva Šedí páni ví o tom, že jsi
strkala nos do našich věcí, Mercy. Jeden by mohl zapomenout,
dva nikdy.“ Netrpělivě mávl na Samuela. „Ach, klid, vlku. Já
vašemu štěněti neublížím. Jen říkám pravdu. Existují ale tvorové,
kteří nejsou tak shovívaví, a těm se nebude líbit, kolik toho ví − a
dva z nich ji už vzali na vědomí.“
„Dva?“ zeptala jsem se vylekaněji, než jsem chtěla.
„Neviděla jsi obyčejného havrana,“ řekl ponuře. „Byla to
sama Velká vrána.“ Dlouze se na mě zadíval. „Zajímalo by mě,
proč tě rovnou nezabila.“
„Možná mě považovala za kojota,“ řekla jsem vystrašeně.
Strýček Mike potřásl hlavou. „Možná je slepá, přesto je
vnímavější než já.“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Nevím, o čem přemýšleli
ostatní, ale já uvažovala, kolikrát jsem v poslední době jen o
vlásek unikla smrti. Pokud si paní upírů nepospíší, dostane mě
fae nebo jiné monstrum jako první. Kam se poděly všechny ty
roky, kdy jsem se do ničeho nepletla a držela se stranou?
„Jste si jistý, že O’Donnella nezabil jeden z Šedých pánů?“
zeptala jsem se.
„Ano,“ řekl pevně, pak se odmlčel. „Doufám. Pokud to
udělali, pak bylo Zeeho zatčení součástí plánu a je s ním konec −
a pravděpodobně i se mnou.“ Přejel si rukou po bradě a mě
napadlo, jestli dříve nenosíval plnovous. „Ne. Nebyli to oni.
Nepříčilo by se jim roztrhat někoho na kusy − ale nenechali by
na místě hůl. Velká vrána se objevila proto, aby nepadla do
lidských rukou − překvapuje mě ale, že pro ni nepřišla dřív.“
Přemýšlivě se na mě zadíval. „Se Zeem jsme nebyli v obýváku
dlouho, ale rozhodně bychom ji nepřehlédli. Zajímalo by mě…“
„Co je to za hůl?“ zeptala jsem se. „Poznala jsem, že je
magická, ale to je všechno.“
„Radši se neptej, věř mi,“ řekl strýček Mike a vstal. „Když je
poblíž Velká vrána, nestrkej do té věci nos. V kufříku jsou
peníze…“ Poprvé jsem si všimla hnědého koženého kufříku
vedle křesla. „Pokud to nebude stačit na pokrytí nákladů Zeeho
obhajoby, dej mi vědět.“
Smekl před Samuelem imaginární klobouk, pak mě vzal za
ruku, sklonil se a políbil ji. „Mercy, neprokázal bych ti žádnou
laskavost, kdybych ti neřekl, abys toho radši nechala. Ne že
bychom si necenili tvé pomoci, ale bude lepší, když už se do toho
nebudeš dál plést. Dějí se tu věci, o kterých ti nesmím nic říct. I
když budeš pokračovat, nic nezjistíš − a pokud Bezejmenní
odhalí, kolik toho víš, se zlou se potážeš. A kolem se jich toulá
příliš mnoho.“ Úsečně pokývl mně, pak Samuelovi. „Přeji vám
dobré ráno.“
A odešel.
„Dávej si na něj dobrý pozor, Mercy,“ řekl Samuel. Stál zády
ke mně a sledoval světla vozu, když strýček Mike couval
z příjezdové cesty. „Není to Zee. Je věrný jen a jen sám sobě.“
Promnula jsem si ramena a vstala jsem. Nikdy neveďte
rozhovor s vlkodlakem, když on stojí a vy sedíte; ocitnete se tak
v nevýhodě a vlk si bude myslet, že vám může poroučet.
„Nevěřím mu ani za mák,“ souhlasila jsem. Strýčka Mikea by
nepotěšilo, kdyby mi měl ublížit, přesto… „Víš, jedna z věcí,
kterou jsem se naučila, když jsem vyrůstala s vlkodlaky, je, že
někdy je nejzajímavější částí rozhovoru otázka, na niž osoba,
která nemůže lhát, neodpoví.“
Samuel kývl. „Taky jsem si toho všiml. Hůl, ať už jde o
cokoli, ukradli jedné z obětí − a on o ní nechtěl mluvit.“
Dvakrát za sebou jsem zívla a při druhém zívnutí mi luplo
v čelisti. „Jdu do postele. Ráno musím do kostela.“ Zaváhala
jsem. „Co víš o Černém kováři z Drontheimu?“
Pousmál se. „Asi ne tolik co ty, když s ním už deset let
pracuješ.“
„Samueli Cornicku,“ vyštěkla jsem.
Zasmál se.
„Znáš legendu o Černém kováři z Drontheimu?“ Byla jsem
unavená a doslova jsem klopýtala pod tíhou starostí: Zee, Šedí
páni, Adam a Samuel − a čekání na to, až Marsilie zjistí, že
Andreho nezabily jeho bezmocné oběti. Už celé roky jsem ale
hledala příběhy o Zeem. Příliš mnoho fae s ním jedná s úžasem a
úctou, než aby o něm nikde nic nestálo. Prostě jsem jen
nedokázala nic najít.
„Temný kovář, Mercy, Temný kovář.“
Podupávala jsem nohou, dokud to Samuel nevzdal. „Od
chvíle, kdy jsem uviděl jeho nůž, jsem přemýšlel, jestli nebude
Temný kovář. Ten měl totiž ukovat přinejmenším jednu čepel,
která dokázala rozseknout cokoli.“
„Drontheim…“ mumlala jsem. „Trondheim? Staré hlavní
město Norska? Zee je Němec.“
Samuel pokrčil rameny. „Anebo předstírá, že je Němec −
anebo není legenda přesná. Podle příběhů, které jsem slyšel, byl
Temný kovář génius a zákeřný bastard, syn norského krále. Meč,
který vykoval, měl ošklivý zvyk obracet se proti svému pánovi.“
Zvážila jsem to. „Asi bych uvěřila spíše tomu, že byl darebák
než hrdina.“
„Lidé se mění,“ řekl Samuel.
Ostře jsem vzhlédla a on se mi zadíval do očí. Už nemluvil o
Zeem.
Stáli jsme od sebe sotva metr, ale propast času mezi námi
byla mnohem větší: kdysi jsem ho tolik milovala. Bylo mi
šestnáct, on byl o celá staletí starší. Viděla jsem v něm něžného
ochránce, rytíře, který mě zachrání a postaví okolo mě svůj svět.
Někoho, pro koho bych nebyla jen závazkem, přítěží nebo obtíží.
On ve mně viděl ženu, která mu porodí živé děti.
Vlkodlaci, až na jednu výjimku, vznikali proměnou, nerodili
se. A k proměně bylo zapotřebí víc než jednoho kousnutí −
anebo, jak jsem jednou četla v komiksu, škrábnutí drápem. Aby
se člověk proměnil, musel být rozsápán tak strašlivě, že buďto
zemřel, nebo se z něj stal vlkodlak a byl zachráněn
bleskurychlými léčivými schopnostmi, které byly potřebné
k přežití mezi tak horkokrevnými netvory.
Ženy z nějakého důvodu proměnu nepřežily častěji než muži.
A ty, kterým se to podařilo, už nikdy nemohly mít děti. Ach, byly
plodné, to ano, ale proměna za úplňku byla tak brutální, že
potratily, když se měnily z člověka ve vlka.
Vlkodlaci se mohli párovat s lidmi a často to dělávali. Ale u
těchto párů docházelo často k potratům a i jejich kojenci umírali
častěji, než bylo obvyklé. Adamovi se po proměně narodila
dcera, ale jeho manželka zažila za dobu, co jsem ji znala, tři
potraty. A děti, které přežily, byly zcela lidské.
Jen Samuelův bratr se narodil jako vlkodlak. Byl jediný, o
kterém kdy kdo slyšel. Jeho matka pocházela z rodiny obdařené
magií této země, většina nadaných lidí však přišla z Evropy.
Měsíc co měsíc se jí dařilo zadržet proměnu, dokud se Charles
nenarodil. To ji však tak vysílilo, že zemřela při porodu − ale její
zkušenost přiměla Samuela přemýšlet.
Když přivedli k jeho otci na vychování mě, ani člověka, ani
kojota, uviděl svoji šanci. Nemusela jsem se měnit − a i když
jsem to udělala, moje proměna nebyla brutální. A přestože
skuteční vlci kojoty na svém území zabíjeli, mohli se pářit a mít
životaschopné potomky.
Samuel počkal, dokud mi nebylo šestnáct, pak mě přiměl,
abych se do něj zamilovala.
„Všichni se měníme,“ řekla jsem. „Jdu do postele.“
*
Věděla jsem, že na světě existují netvoři a ještě děsivější věci,
zároveň jsem také věděla, že Bůh zahání zlo. Proto jsem chodila
každou neděli do kostela a pravidelně se modlila. Od chvíle, kdy
jsem zabila Andreho a jeho démonského potomka, byl kostel
jediné místo, kde jsem se cítila opravdu v bezpečí.
„Vypadáte unaveně.“ Pastor Julio Arnez měl upracované ruce
s velkými klouby. Stejně jako já se dříve živil rukama − než
odešel na odpočinek a stal se naším pastorem, byl dřevorubec.
„Trochu,“ přitakala jsem.
„Slyšel jsem o vašem příteli,“ řekl. „Ocenil by návštěvu?“
Zeemu by se můj pastor líbil − pastora Julia mají všichni rádi.
Možná by i dokázal učinit pobyt ve vězení snesitelnějším, ale
bylo by pro něj příliš nebezpečné se k Zeemu přibližovat.
Zavrtěla jsem hlavou. „Je fae,“ řekla jsem omluvně. „Na
křesťanství nemá nejlepší názor. Děkuji za nabídku.“
„Pokud budu moct něco udělat, dejte mi vědět,“ řekl vážně.
Políbil mě na čelo a požehnal mi.
Dělala jsem si o Zeeho starosti, proto jsem po návratu domů
hned zavolala Tonymu, neboť jsem nevěděla, jak se k Zeemu
dostat.
Když mobil zvedl, zněl jeho hlas vesele a přátelsky, ne
chladně profesionálně, což znamenalo, že musí být doma.
„Ahoj, Mercedes,“ řekl. „Nebylo zrovna milé, že jsi na nás
poštvala slečnu Ryanovou. Chytré, ale ne milé.“
„Ahoj, Tony,“ odpověděla jsem. „Omlouvám se, ale na Zeem
mi záleží − a je nevinný, takže jsem sehnala nejlepšího advokáta,
jakého jsem dokázala najít. Ale pokud tě to potěší, já s ní musím
taky jednat.“
Zasmál se. „Dobrá, co se děje?“
„Bude to znít hloupě,“ řekla jsem, „ale ještě nikdy jsem
nebyla nikoho navštívit ve vězení. Jak se dostanu k Zeemu? Mají
ve vězení návštěvní hodiny? Mám počkat do pondělka? A kde ho
drží?“
Na okamžik se rozhostilo ticho. „Myslím, že návštěvní
hodiny jsou jen o víkendu a večer. Ale než za ním půjdeš, radši
zavolej své advokátce,“ řekl opatrně. Je snad něco špatného na
tom, že chci Zeeho navštívit?
„Zavolej jí,“ zopakoval, když jsem se zeptala.
A tak jsem to udělala. Na její navštívence stálo jak telefonní
číslo do kanceláře, tak na mobil.
„Pan Adelbertsmiter nemluví vůbec s nikým,“ řekla Jean
Ryanová ledově, jako by to byla má vina. „Bude dost těžké ho
obhajovat, když se mnou odmítá mluvit.“
Zamračila jsem se. Zee je nevrlý, ale ne hloupý. Pokud
nemluví, má k tomu dobrý důvod.
„Musím ho vidět,“ řekla jsem. „Možná ho dokážu přesvědčit,
aby si s vámi promluvil.“
„Myslím, že ho k ničemu nepřemluvíte.“ V jejím hlase jsem
slyšela nádech samolibosti. „Když se mnou odmítl mluvit, řekla
jsem mu, že vím o O’Donnellově smrti − všechno, co jste mi
pověděla. Tehdy se poprvé a naposledy ozval. Prohlásil, že jste
neměla právo vykládat jeho tajemství cizím lidem.“ Zaváhala.
„To, co vám řeknu teď, je výhrůžka a obvykle bych ji zamlčela,
protože mému klientovi nijak neprospěje. Ale… myslím, že bych
vás měla varovat. Řekl, že byste měla raději doufat, že se
nedostane ven − a že mu máte okamžitě splatit dluh. Víte, co to
znamená?“
Tupě jsem kývla, pak jsem si uvědomila, že mě nevidí.
„Koupila jsem od něj dílnu. Pořád mu dlužím peníze.“ Splácela
jsem mu dluh měsíčně, stejně jako bance. V hrdle mi vyschlo a
za očima se mi hromadil tlak, ale ne kvůli penězům.
Myslí si, že jsem ho zradila.
Zee je fae; nedokáže lhát.
„No,“ řekla. „Než znovu oněměl, neprojevil přání mluvit
s vámi. Pořád si přejete platit za mé služby?“ Znělo to, jako by
doufala, že řeknu ne.
„Ano,“ odpověděla jsem. Neplatila jsem ji ze svých peněz − a
dokonce i při její taxe bylo v kufříku strýčka Mikea dost peněz
na to, aby pokryly všechny náklady.
„Budu upřímná, slečno Thompsonová, pokud se mnou
odmítne mluvit, nemůžu mu pomoct.“
„Udělejte, co půjde,“ řekla jsem tupě. „Já taky pracuji na
několika věcech.“
Tajemství. Zachvěla jsem se, přestože jsem po návratu
z kostela zvýšila teplotu v karavanu z patnácti stupňů, které na
klimatizaci nastavil Samuel před odchodem na poslední den
festivalu. Vlkodlakům vyhovovala chladnější teplota než mně.
V tuto chvíli bylo v domě hřejivých šestadvacet, a nebyl proto
důvod, aby mi byla zima.
Přemýšlela jsem, která část toho, co jsem řekla advokátce, ho
rozčílila − že jsem jí pověděla o vraždách v rezervaci, nebo o
tom, že s ním byl jiný fae, když našel tělo?
Zatraceně, neřekla jsem slečně Ryanové nic, co někdo nebude
muset policii stejně povědět. Když jsem o tom tak přemýšlela,
pověděla jsem policii skoro totéž co slečně Ryanové.
Ale měla jsem se napřed někoho zeptat, než jsem si pustila
pusu na špacír před policií nebo před advokátkou. Věděla jsem
to. První pravidlo smečky říkalo: držet jazyk za zuby před
normálním lidmi.
Mohla jsem se zeptat strýčka Mikea, co můžu říct policii − a
právničce − a nespoléhat jen na vlastní úsudek. Neudělala jsem
to, protože jsem věděla, že pokud se má policie Zeeho případem
zabývat a hledat jiné pachatele, musí vědět víc, než kolik by jí
byl strýček Mike nebo jiný fae ochoten prozradit.
Je snadnější žádat o prominutí než o svolení − pokud jste
ovšem nejednali s fae, ti shovívavostí neoplývali. Odpuštění
považovali za křesťanskou ctnost − a nic křesťanského jim
nevonělo.
Ani jsem si nesnažila nalhat, že Zee celou věc překousne. O
jeho minulosti jsem sice moc nevěděla, ale znala jsem ho.
Hromadil vztek, dokud se nestal jeho součástí jako tetování na
mém břiše. Nikdy mi neodpustí, že jsem zradila jeho důvěru.
Potřebovala jsem něco dělat, zaměstnat ruce a mysl, abych
zapomněla na zvrácený pocit z toho, že jsem provedla něco
strašlivého. Naneštěstí jsem zůstala v dílně v pátek déle a
dokončila všechnu práci, protože jsem předpokládala, že většinu
soboty strávím na festivalu. Dokonce jsem neměla ani žádný
soukromý projekt. Autu, na kterém jsem pracovala teď, staré
karmann ghie, zrovna měnili čalounění.
Chvíli jsem neklidně chodila sem a tam po domě, pak jsem
upekla sušenky z burákového másla. Než jsem se pustila do další
várky, zašla jsem do třetí ložnice, která sloužila jako pracovna,
zapnula počítač a připojila se k internetu.
Odpověděla jsem na emaily od sestry a matky a chvíli
brouzdala po síti. Sušenka, kterou jsem si vzala s sebou do
pracovny, ležela netknutá na talíři. Když jsem byla rozčilená,
vařila jsem a pekla, ale neznamenalo to, že jsem připravené jídlo
i snědla.
Potřebovala jsem něco udělat. V duchu jsem si znovu prošla
rozhovor se strýčkem Mikem a dospěla k názoru, že asi opravdu
neví, kdo O’Donnella zavraždil − ale byl si docela jistý, že to
neudělali zlobři, jinak by se o nich vůbec nezmínil. Já věděla, že
to nebyl Zee. Strýček Mike si myslel, že to neudělali Šedí páni −
a já s ním souhlasila. Z pohledu fae byla O’Donnellova vražda
zpackaná − a to by Šedí páni nedopustili.
Ale s vraždou měla určitě něco společného stará hůl, kterou
jsem našla v koutě O’Donnellova obýváku. Byla dost důležitá na
to, aby pro ni přiletěl havran… Ne, jak to říkal strýček Mike?
Velká vrána. Že pro ni přiletěla Velká vrána, odnesla ji a strýček
Mike o ní nechtěl mluvit.
Zadívala jsem se na vyhledávací server, který mi sloužil jako
hlavní stránka, když jsem brouzdala po síti. Impulzivně jsem
napsala hůl a víly a klepla na vyhledávání.
Kdybych o tom trochu přemýšlela, došlo by mi, jaké výsledky
získám. Nahradila jsem proto víly slovem folklór, ale teprve až
jsem zkusila vycházková hůl (po magické hůlce a magické tyčce),
objevila jsem webovou stránku s malou knihovnou
naskenovaných legend a folklórních sbírek.
A našla jsem svoji vycházkovou hůl anebo alespoň nějakou
vycházkovou hůl.
Získal ji statkář, který měl ve zvyku nechávat na zápraží chléb
a mléko pro víly. Dokud měl hůl u sebe, vrhla každá jeho ovce
každý rok dvě zdravá jehňata a farmář tak měl skromný, ale stále
narůstající příjem. Ale (a v každé pohádce je nějaké „ale“)
jednou večer, když statkář přecházel přes most, vypadla mu hůl
z ruky a odnesla ji řeka. Když se vrátil domů, zjistil, že jeho pole
zaplavila voda a zabila mu skoro všechny ovce − a všechen zisk,
který mu hůl přinesla, odplavila voda spolu s ní. Hůl už nikdy
nenašel.
Bylo nepravděpodobné, že by hůl, která majiteli zajišťovala
zdravá jehňata, stála za vraždu − obzvláště když si ji
O’Donnellův vrah neodnesl. Takže hůl, kterou jsem našla, nebyla
ta z příběhu nebo nebyla tak důležitá, jak jsem si myslela, nebo
O’Donnellův vrah nešel po ní. Jistě jsem věděla jen jedno, a to,
že ji O’Donnell sebral zavražděnému lesnímu muži.
Oběti, přestože jsem většinou znala jen jejich jména, se pro
mě stávaly stále skutečnějšími: Connora, lesní muž, selkie… Zee
mi jednou řekl, že lidé mají ve zvyku všechno značit. Obvykle to
říkával, když jsem se z něj pokoušela vypáčit, kdo nebo co je.
Impulzivně jsem napsala temný kovář a Drontheim a našla
příběh, který mi vyprávěl Samuel. Dvakrát jsem si ho přečetla a
opřela se.
Docela to odpovídalo. Zee je dost zvrácený na to, aby
vykoval meč, který by rozsekl všechno, co mu stálo v cestě −
včetně osoby, jež ho držela v ruce.
Ale v příběhu nebyla ani zmínka o Sieboldovi nebo
Adelbertovi. Zeeho příjmení bylo Adelbertsmiter − přemožitel
Adelberta. Jednou jsem slyšela, jak ho fae představil tichým
hlasem jako „ten Adelbertsmiter“.
Z legrace jsem vyhledala Adelberta a mimoděk jsem se
zasmála. První odkaz mě přivedl ke Svatému Adalbertovi,
misionáři, který se v osmém století pokusil pokřesťanštit Norsko.
Jediné, co jsem o něm zjistila, bylo, že zemřel mučednickou
smrtí.
Mohl by být Zeeho Adelbert?
Mé spekulace přerušilo zvonění telefonu.
Zvedla jsem ho, ale než jsem mohla cokoli říct, hlas s velmi
britským přízvukem prohlásil: „Mercy, pohni zadkem a přijď
sem.“
V pozadí se ozýval hluk − řev. Zněl divně a já odtáhla telefon
od ucha na tak dlouho, abych si potvrdila, že ho slyším jak
z Adamova domu, tak z telefonu.
„To je Adam?“ zeptala jsem se.
Ben neodpověděl, jen vyjekl nějakou kletbu a zavěsil.
Stačilo to na to, abych vyrazila ze dveří s telefonem v ruce.
Nechala jsem ho na verandě.
Až ve chvíli, kdy jsem přeskakovala plot z ostnatého drátu,
který odděloval mé tři akry od Adamovy větší zahrady, mě
napadlo, proč vlastně Ben volal mně − a nezeptal se třeba na
Samuela, který nejenže je vlkodlak, ale patří k těm několika málo
vlkům, co jsou dominantnější než Adam.