Železný polibek : kapitola 6

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Železný polibek - Patricia Briggs, přečteno: 679×

6.

Neobtěžovala jsem se obejít Adamův dům a použít hlavní vchod, prostě jsem vtrhla dovnitř dveřmi v kuchyni. V místnosti nikdo nebyl.

Adamova kuchyň byla postavena na míru − Adamova dcera Jesse mi jednou řekla, že její otec umí skutečně vařit, ale obvykle se neobtěžuje.

Stejně jako zbytek domu, i kuchyň zařídila Adamova bývalá manželka. Vždycky mi připadalo zvláštní, že až na formální obývák v odstínech bílé byly barvy v domě mnohem přívětivější a víc uklidňující než ona sama. Můj dům byl zařízený starými věcmi od rodičů a z bleších trhů a několika kousky skutečně pěkného nábytku od Samuela, vedle nichž vše ostatní vypadalo příšerně.

Adamův dům voněl čistícími prostředky s citrónovou vůní, leštidlem a vlkodlaky. Ale nepotřebovala jsem čich, abych poznala, že Adam je doma − a není zrovna šťastný. Energie jeho vzteku se přese mě přelila ještě venku před dveřmi.

Slyšela jsem, jak Jesse v obýváku šeptá: „Ne, tati.“

Nijak mě neuklidnilo, když se vzápětí ozvalo tiché vrčení, na druhou stranu Ben by mi nevolal, kdyby všechno bylo v pořádku. Dost mě překvapilo, že se vůbec obtěžoval zavolat; nejsme zrovna nejlepší přátelé.

Sledovala jsem Jessin hlas do obýváku. Místnost byla plná vlkodlaků, ale na okamžik na mě zapůsobila magie alfy, takže jsem kromě Adama nic neviděla, přestože stál zády ke mně. Byl to pěkný pohled, proto mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla na naléhavost situace.

Jediní dva lidé v místnosti se pod Adamovým upřeným pohledem choulili k sobě navzájem na starožitné pohovce, která nahradila tu starou, rozlámanou. Kdybych byla Adamem, neplýtvala bych penězi na starožitný nábytek. Křehké věci v domě alfy dlouho nevydržely.

Jedním z lidí byla Adamova dcera Jesse. Druhým Gabriel, středoškolák, který pro mě pracoval. Objímal Jesse okolo ramen a vedle její drobné postavy vypadal větší, než ve skutečnosti byl. Od našeho posledního setkání si Jesse obarvila vlasy na šmolkově modrou, což vypadalo vesele, i když trochu divně. Líčidla rozmazaná slzami jí stékala ve stříbrných a černých stružkách po lících.

Napadlo mě očividné. Varovala jsem Gabriela, aby byl opatrný, a vysvětlila mu, že randění s dcerou alfy má i stinné stránky. Vyslechl mě a vážně slíbil, že se bude chovat slušně.

Ale pak jsem si pod Jessinými rozteklými líčidly všimla vybledlých modřin. To, co jsem zpočátku považovala za rozmazanou maskaru, byla zaschlá krev pod nosem. Jedno nahé rameno měla odřené a v ráně jí ulpěl štěrk. Rozhodně to nebyla Gabrielova práce − a kdyby byla, už by nežil.

Zatraceně, pomyslela jsem si a zamrazilo mě. Někdo dneska zemře.

Gabrielův submisivní postoj musel být reakcí na něco, co Adam udělal, protože zatímco jsem přihlížela, narovnal ramena a pohlédl Jessině otci do tváře. S ohledem na to, jak alfa zuřil, to nebylo zrovna rozumné, ale rozhodně odvážné.

Tys je poznal, Gabrieli?“ Neviděla jsem Adamovi do obličeje, ale podle jeho hlasu jsem poznala, že má jasně zlaté oči.

Vešla jsem do pokoje a vlna moci mě málem srazila na kolena − jako Adamovy vlky, kteří najednou klesli k zemi. Pohlédla jsem na ně a uvědomila si, že jich tu není tolik, jak jsem si původně myslela. Vlkodlaci mají tendenci naplnit svojí přítomností celou místnost.

Byli tu jen čtyři. Honey, jedna z mála žen v Adamově smečce, a její manžel měli skloněné hlavy a drželi se za ruce tak pevně, až jim zbělely klouby.

Darryl držel hlavu zvednutou a tvář měl bez výrazu, ale mahagonovou kůži na čele mu orosily krůpěje potu. V žilách mu kolovala čínská a africká krev a vytvářela úžasnou kombinaci barvy pleti a rysů. Ve dne pracoval jako výzkumný pracovník v Pacifické severozápadní laboratoři; po zbytek času byl Adamovým zástupcem.

Vedle Darryla klečel Ben. Byl stejně bledý jako jeho vlasy a působil skoro křehce − což ale bylo zavádějící, protože je houževnatý jako buldok. Stejně jako Honey zíral na podlahu, když ale padl na kolena, vzhlédl. Upřel na mě zoufalý pohled, který jsem si neuměla vyložit.

Ben uprchl z Anglie a přidal se k Adamově smečce, aby se vyhnul vyšetřování v případu několikanásobného brutálního znásilnění. Byla jsem si docela jistá, že je nevinný… Přesto mě napadl jako první podezřelý.

„Tatínku, nech Gabriela být,“ řekla Jesse a do hlasu se jí vkradl stín obvyklého ducha.

Ale ani Adam, ani Gabriel nevěnovali jejím protestům pozornost.

„Kdybych věděl, kdo to byl a kde ho najít, pane, tak bych tu teď nebyl,“ řekl Gabriel ponurým hlasem, který zněl, jako by patřil třicátníkovi. „Vysadil bych Jesse doma a vydal se za nimi.“

Gabriel vyrostl jako nejstarší syn v domácnosti, která se často potýkala s chudobou. Byl proto cílevědomý, pilný a na svůj věk vyspělý. Když si začal s Jesse, myslela jsem si, že jedná nezodpovědně, ale Jesse naopak moudře, když si vybrala jeho.

„Jsi v pořádku, Jesse?“ zeptala jsem se a i můj hlas připomínal spíše vrčení, přestože jsem to nezamýšlela.

Zalapala po dechu a vzhlédla. Pak vyskočila z pohovky, kde se snažila netulit ke Gabrielovi, aby otce ještě víc nepopudila. Rozběhla se ke mně a zabořila mi tvář do ramene.

Adam se k nám otočil. O tom, jak jednat s vlkodlaky, vím víc než Gabriel (přestože se chovám moudře, jen když mi to vyhovuje), proto jsem ihned sklopila oči k Jessiným vlasům, viděla jsem ale dost. Oči mu zářily jako těsně před proměnou, byly ledově žluté a bledé jako ranní slunce v zimě. Čelisti zatínal tak silně, až mu na tváři naskákaly rudé a bílé skvrny.

Kdyby ho teď zachytila televizní kamera, podkopalo by to vše, oč vlkodlaci poslední rok usilovali. Vzteklý Adam vypadal velmi, velmi nebezpečně.

Neměl jen zlost. Nevím, jestli se dá zuřivost v jeho obličeji anglicky vůbec popsat.

„Musíš ho zastavit,“ zamumlala mi Jesse co nejtišeji do ucha. „Zabije je.“

Mohla jsem jí říct, že je zbytečné šeptat, když je její otec s námi v jedné místnosti.

„Chráníš je!“ zařval pobouřeně a já viděla, jak zbytky lidství, na nichž lpěl, mizí pod zvířecí zlostí. Kdyby nebyl tak dominantní, kdyby nebyl alfa, už by se určitě proměnil. I tak se mu ale začaly rozplývat rysy v obličeji.

To nám ještě chybělo.

„Ne, ne, ne,“ opakovala mi Jesse do ramene a celá se třásla. „Pokud někomu ublíží, zabijí ho. Nemůže… nemůže…“

Nevím, co měla matka v plánu, když mě poslala na radu drahého prastrýce vlkodlaka na výchovu ke smečce. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala odevzdat své dítě úplným cizincům. Ale taky jsem nebyla pubertální svobodná matka, která pracovala za minimální mzdu a právě zjistila, že se její dítě dokáže proměnit v kojotí štěně. Ale nebylo to špatné dětství − o nic horší než dětství jiných lidí. A naučila jsem se zvládat zuřící vlkodlaky, což, jak říkával můj nevlastní otec, bylo jen dobře, protože jsem je dokázala fakt naštvat.

Přesto bylo snazší se s nimi vypořádat, když jsem nebyla objektem jejich zlosti. Prvním krokem bylo upoutat pozornost.

„To by stačilo,“ řekla jsem tiše, přesto mě bylo přes Jessiny protesty slyšet. Nepotřebovala jsem její varování, abych věděla, že má pravdu. Adam by člověka, který jeho dceři ublížil, našel a zabil bez ohledu na následky. A ony následky by byly smrtící nejen pro něj, nýbrž možná pro všechny vlkodlaky na světě.

Zvedla jsem hlavu, pohlédla do Adamových krutých očí a ostřeji pokračovala: „Nemyslíš, že už jsi jí toho provedl dost? Co tě to napadlo? Jak dlouho už je doma a nikdo se neobtěžoval ošetřit jí rány? Styď se.“

Vina byla nádherná, mocná věc.

Otočila jsem se a začala vléct Jesse, která klopýtla překvapením, ke schodům. Kdyby v pokoji nebyl Darryl, nemohla bych tu nechat Gabriela. Ale Darryl byl chytrý a byl Adamův zástupce a já věděla, že se o chlapce postará.

A kromě toho jsem si nemyslela, že Adam zůstane v obýváku dlouho.

Udělaly jsme sotva tři kroky, když jsem v týle ucítila Adamův horký dech. Nic neřekl, prostě nás následoval do koupelny v patře. Připadalo mi, že tu musí být o dobrou stovku víc schodů než dřív. Všechno se vám zdá delší, když máte v patách vlkodlaka.

Posadila jsem Jesse na sklopené záchodové prkýnko a pohlédla na Adama. „Přines mi žínku.“

Chvíli zůstal stát ve dveřích, pak se otočil a praštil do veřejí takovou silou, až povolily. Možná jsem měla říct „prosím“. Ustaraně jsem vzhlédla ke stropu, ale sesypala se na nás jen trocha omítky.

Adam hleděl na třísky zbrocené krví z rozseknutých kloubů, ale myslím, že napáchanou škodu ani neviděl.

Musela jsem se kousnout do rtu, abych neplácla něco uštěpačného jako třeba: „A to nám pomohlo jak?“ Nebo: „Snažíš se obstarat místním tesařům práci?“ Když jsem měla strach, nepřemýšlela jsem o tom, co říkám, což ve společnosti vlkodlaků nebylo zrovna dobré. Obzvláště naštvaných vlkodlaků, kteří lámali veřeje holýma rukama.

S Jesse jsme ztuhly a čekaly. Najednou zařval, znělo to spíše jako zvířecí zavytí než lidský křik, znovu udeřil do veřejí a tentokrát s nimi vyrazil i kus zdi. Pěst mu prolétla rámem, podpěrami ve zdi i sádrokartonem mezi nimi.

Zariskovala jsem a ohlédla se. Jesse byla tak vyděšená, že jsem viděla bělmo jejích očí. A ona by asi viděla to mé, kdyby dokázala odtrhnout oči od otce.

„Tátové mají sklon chránit svoje holčičky, co?“ řekla jsem náležitě pobaveně. Nepřítomnost strachu v mém hlase nás všechny překvapila. Kdo by to byl řekl, že jsem tak dobrá herečka?

Adam se napřímil a zíral na mě. Věděla jsem, že není tak velký, jak vypadal − nebyl o moc vyšší než já − ale v chodbě působil obrovsky.

Pohlédla jsem mu do očí. „Mohl bys mi přinést žínku, prosím?“ požádala jsem tak mile, jak jen jsem uměla.

Otočil se na podpatku a tiše odkráčel do své ložnice. Když zmizel, uvědomila jsem si, že nás Darryl následoval nahoru. Opřel se o stěnu, zavřel oči a dvakrát dlouze vydechl. Schovala jsem studené ruce do džínů.

„To bylo o fous,“ řekl možná mně, možná sám sobě. Aniž by na mě pohlédl, rameny se odstrčil od stěny, narovnal se a zamířil dolů po schodech, přičemž je bral po dvou jako studentík na střední a ne doktor fyziky.

Když jsem se otočila zpátky k Jesse, držela v třesoucí se ruce šedou žínku.

„Schovej to,“ řekla jsem. „Jinak si bude myslet, že jsem ho poslala pryč, abych se ho zbavila.“

Zasmála se, přesně jak jsem chtěla. Její smích zněl rozechvěle a ihned utichl, protože jí znovu praskl rozbitý ret. Ale byl to smích. Bude v pořádku.

Nezajímalo mě, jestli Adamovi dojde, že jsem ho poslala pryč zbytečně, proto jsem si od ní žínku vzala a vyčistila jí odřeninu na rameni. Další měla na zádech těsně nad páskem džínů.

„Povíš mi, co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem máchala žínku, abych z ní vypláchla štěrk.

„Bylo to hloupé.“

Povytáhla jsem obočí. „Co? Chtěla jsi snad dodat svojí kůži trochu barvy, proto sis vrazila pár facek a sklouzla se po asfaltu?“

Obrátila oči v sloup, takže asi nejsem zas až tak zábavná. „Ne. Byla jsem s přáteli na festivalu. Odvezl mě táta. Zpátky jsem měla jet s kamarády, ale všichni jsme se do Kaylina auta nevešli. Zapomněla jsem si doma mobil, a tak jsem se vydala najít telefon.“

Zmlkla. Podala jsem jí žínku, aby si mohla umýt obličej. „Vymáchala jsem ji ve studené vodě; měla by ulevit modřinám. Myslím, že tátovi bude líp, když se trochu očistíš. Zítra budeš vypadat strašně, ale většina modřin se ještě několik hodin neukáže.“

Pohlédla do zrcadla a šokovaně vydechla, což mě ujistilo o tom, že většina zranění je jen povrchová. Seskočila ze záchodu, otevřela skříňku a vytáhla odstraňovač líčidel.

„Nemůžu uvěřit tomu, že mě Gabriel takhle viděl,“ zamumlala v hrůze a začala si drhnout maskaru z tváří. „Vypadám jako příšera.“

„Jo,“ přitakala jsem.

Pohlédla na mě a překvapeně se zasmála, pak znovu svraštila tvář. „V úterý s nimi musím do školy,“ řekla.

„Byla to děcka z Finleyho střední?“ zeptala jsem se.

Kývla a znovu se pustila do čištění. „Říkali, že nechtějí chodit do školy se zrůdou. Věděla jsem…“

Přerušila jsem ji hlasitým odkašláním − pousmála se. Její otec nás slyšel, takže bylo lepší neprozradit mu toho o útočnících moc. Kdyby jí ublížili víc, nedělala bych si o ně takové obavy. Ale podobný incident nestál za to, aby kvůli němu někdo zemřel. Tady bylo zapotřebí vzdělávat, ne vraždit. Ale ti kluci musí pochopit, jak hloupé je napadnout dceru alfy.

„Prostě jsem to nečekala. Ne od nich,“ řekla. „Nevím, co by udělali, kdyby Gabriel neuviděl, co se děje.“ Usmála se a byl to skutečný úsměv, který nepovadl, ani když si musela přitisknout studený hadr na ret, jenž ošklivě natékal. „Měla jsi ho vidět. Byli jsme na malém parkovišti za uměleckou galerií. Za tou s obrovskými štětci vpředu, víš?“

Kývla jsem.

„Gabriel asi šel po cestičce pod ní a slyšel mě křičet. Vyběhl nahoru a přeskočil plot stejně rychle, jako by to udělal táta.“

O tom jsem pochybovala − vlkodlaci jsou rychlí. Ale nepochybovala jsem o tom, že být zachráněna někým, jako je Gabriel, chlapcem se sametově hnědou kůží, černýma očima a pěknými svaly, bylo nesmírně příjemné.

„Víš,“ řekla jsem jí a spiklenecky se usmála, „je jen dobře, že taky nevěděl, kdo tě napadl.“

„Zjistím to,“ ozval se Gabriel za mým pravým ramenem.

Slyšela jsem ho přicházet. Možná jsem měla Jesse varovat, ale zasloužil si slyšet zbožňování v jejím hlase. Nebyl v chodbě jediný, ale vlkodlaci, kteří ho sledovali nahoru, se drželi z Jessina dohledu.

Gabriel mi podal sáček s ledem a Jesse si zakryla obličej žínkou, aby neviděl, jak se červená. Ve tváři měl tvrdý výraz. „Mohl jsem je dohonit, ale nevěděl jsem, jak vážně je Jesse zraněná. Zbabělci…“ Chystal si odplivnout, pak si vzpomněl, kde je, a ovládl se. „Jen opravdoví chlapi dokážou napadnout o polovinu menší holku.“

Pohlédl na mě. „Cestou domů mi Jesse řekla, že to na ni asi nastražili. Jedna z holek, se kterými tam byla, je do některého z těch kluků zakoukaná. A kluci věděli, kde na ni mají čekat. Není hodně míst, kde můžete někoho zmlátit, aniž by vás u toho někdo viděl. Odvlekli ji za velký kontejner. Někdo celou věc dobře naplánoval.“

Finleyho střední je malá škola.

„Chceš přestoupit na Kennewickou střední?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že nás její otec z ložnice poslouchá. Neslyšela jsem ho, ale cítila ho a viděla ztuhlý postoj vlkodlaků. Pokud si nedáme dobrý pozor, půjde po těch pitomých klucích celá smečka.

„Gabriel chodí na Kennewickou a vím, že má spoustu přátel, kteří na tebe dají pozor. Anebo bys mohla přestoupit do Richlandu, kde učí Auriel.“ Auriel byla další z Adamových tří vlčic, Darrylova družka a učitelka chemie na střední škole.

Jesse si utřela obličej žínkou a její pohled mi připomněl, že je dcerou svého otce. „To zadostiučinění jim neposkytnu,“ řekla chladně. „Ale znovu už mě nezaskočí. Prala jsem se jako holka, protože jsem nevěřila, že mě doopravdy uhodí. Tu chybu už znovu neudělám.“

„Pak budeš muset znovu začít trénovat aikido,“ řekl Adam tak tiše a klidně, jako by před několika minutami vůbec nevybuchl. „Už tři roky se mu nevěnuješ, a pokud jsou dvakrát těžší, budeš se muset zlepšit.“

Vyšel z ložnice s tmavě modrou žínkou v ruce. Kdyby měl tmavší oči, přesvědčil by mě, že jeho klidná fasáda je skutečná. Nějak se mu podařilo potlačit vztek a energii alfy a schovat je z dohledu. Ale spíše jsem uvěřila jeho chladným žlutým očím než tichému hlasu. Podal mi žínku, ale pohled dál upíral na Jesse.

„Ano,“ přitakala s ponurým odhodláním.

„Ublížila jim,“ řekl Gabriel. „Jeden měl zakrvácený nos a druhý se držel za bok, když se dali na útěk.“ Změřil si ji hodnotícím pohledem a já byla ráda, že to Adam neviděl. „Vsadil bych se, že jsou na tom hůř než ona.“

Darryl si odkašlal, a když na něj Adam pohlédl, řekl: „Doprovodíme ji do školy a ze školy.“ Jesse měli všichni rádi. Kdyby Adam tolik nezuřil, ostatní vlci by mnohem víc vrčeli. I Darrylovy oči byly světlejší než obvykle. Zlatá barva vypadala v jeho tmavé tváři strašidelně.

„Pošli s ní vlkodlaka,“ navrhla jsem, „ve vlčí podobě. Prvních několik dní na ni může čekat před školou, na nějakém hodně viditelném místě.“

„Ne,“ řekla Jesse. „Nechci z toho dělat divadýlko.“

Adam povytáhl obočí. „Uděláš, co se ti řekne.“

„Je to teritoriální věc,“ řekla jsem Jesse. „Dokonce i obyčejní lidé hrají stupidní hry. Pokusili se ukořistit moc a tvůj otec to nemůže jen tak přejít. Když to udělá, bude to čím dál horší − dokud někdo nezemře.“ Sice si na vlkodlačí politiku a předvádění dost stěžuji, ale udržuje lidi naživu.

„Měli byste zavolat policii a do školy a varovat je,“ řekla Honey. „Aby nikdo nepřišel k úhoně.“

„Předveďte se jim,“ navrhl Gabriel. „Spojte se s Jessinou učitelkou biologie − anebo nemáš zrovna občanskou výchovu? To by bylo lepší. Můžete si s třídou udělat výlet a ukázat jim vlkodlaka zblízka. Efekt bude stejný, ale nebude to tak zahanbující pro Jesse.“

Adam odhalil zuby v úsměvu. „To se mi líbí.“

Jesse se lehce rozzářila. „Možná bych mohla získat kredity navíc.“

„Škola na to nikdy nepřistoupí,“ namítl Darryl. „Kdyby se něco stalo, nesla by odpovědnost.“

„Podívám se na to,“ řekl Adam.

Jesse byla trochu pobledlá, ale nijak vážně zraněná. Horká sprcha uvolní rozbolavělé svaly − a smyje z ní pachy dřív, než se její otec uklidní natolik, aby si vzpomněl, že mu nemusí říct, kdo ji napadl. Když jsem jejich pach zachytila já, dokázal by to i on.

Mávla jsem na všechny rukou, na Gabriela, Adama i na ostatní vlkodlaky. „Jděte si o tom promluvit dolů,“ řekla jsem jim. „Musím zkontrolovat Jessiny modřiny a ujistit se, že přece jenom nepotřebuje, aby se na ni podíval Samuel.“

Vzala jsem Jesse za ruku. „Použijeme Adamovu koupelnu…“ Nedokázala jsem si vzpomenout, jestli nějakou má, ale neuměla jsem si představit, že by v tak velkém domě neměla pánská ložnice vlastní příslušenství. A kromě toho se vrátil s žínkou. „Když se Adam rozhodl, že tahle potřebuje přestavět.“ Můj tón byl poněkud výsměšný − ale pokud se naštve na mě, nebude přemýšlet o klucích, kteří napadli jeho dceru.

Jesse mě následovala přeplněnou chodbou do Adamovy ložnice. Na opačném konci zely dokořán dveře, které mohly vést jedině do koupelny. Vtáhla jsem ji dovnitř a zavřela.

Pak jsem jí velmi, velmi tiše pošeptala: „Musíš se osprchovat a zbavit se jejich pachu, než to napadne otce − pokud už se tak nestalo.“

Vykulila oči. „Šaty?“ zeptala se bezhlesně.

„Všechno,“ řekla jsem.

Smutně se zadívala na své tenisky, ale pustila vodu a vstoupila do sprchového koutu oblečená a v botách.

„Přinesu ti čisté věci,“ řekla jsem jí.

Adam na mě čekal u dveří do chodby. Bradou ukázal na koupelnu, odkud se ozýval zvuk sprchy. „Pach,“ řekl.

„Její šaty byly špinavé,“ řekla jsem mu samolibě. „Dokonce i boty.“

„Do pr…“ Kousl se do rtu, než mohl slovo dokončit. Adam je jen o trochu starší, než vypadá. Vychovali ho v padesátých letech, v době, kdy muži před ženami nekleli. „Do prkýnka,“ řekl, ale sprostá nadávka by mu očividně poskytla větší zadostiučinění.

„Do prkenný vohrady,“ souhlasila jsem. Nechápavě na mě pohlédl, proto jsem vysvětlila: „Můj nevlastní otec to říkal neustále. Byl taky staromódní. Prkenná ohrada byla jeho oblíbená nadávka. ‚Do prkenný vohrady, Mercedes. Nemáš ani tolik rozumu, kolik dal pánbůh jablku.‘“

Adam zavřel oči a opřel se čelem o veřeje.

„Pěkně se to prodraží, pokud rozbiješ další stěnu,“ nadhodila jsem nápomocně.

Otevřel oči a pohlédl na mě.

Rozhodila jsem rukama. „Fajn. Chceš podpořit tesařské odbory? Je to tvoje věc. Teď uhni, řekla jsem Jesse, že jí přinesu čisté oblečení.“

Přehnaně zdvořile couvl. Ale když jsem procházela okolo, plácl mě po zadku. Dost silně na to, aby to zabolelo.

„Musíš být opatrnější,“ zavrčel. „Když se budeš plést do mých věcí, můžeš si ublížit.“

Mířila jsem dál do Jessina pokoje a sladce jsem odpověděla: „Poslední muž, který mě takhle plácl, hnije v hrobě.“

„O tom nepochybuji.“ Jeho hlas zněl spíše spokojeně než kajícně.

Otočila jsem se a zadívala se na něj, přestože měl pořád žluté oči.

„Myslím, že se podívám po náhradních dílech na auto. Vzadu na dvorku mám dost místa.“

Kdyby nás někdo poslouchal, myslel by si, že moje poslední poznámka nemá se zbytkem rozhovoru nic společného, ale Adam věděl, že tomu tak není. Už několik let jsem ho trestala tím, že jsem na zadním dvorku pomalu rozmontovávala starého rabbita. Měl na něj dokonalý výhled rovnou z ložnice a auto teď mělo jen tři pneumatiky a chyběly mu i další části. Graffiti bylo Jessin nápad.

Kdyby nebyl Adam tak upjatý, nefungovalo by to − ale patřil k lidem, kteří mají pro každou věc přesně vymezené místo. Vadilo mu to − dost.

Adam se pochvalně zakřenil, pak zvážněl. „Pověz mi, že aspoň ty jsi měla dost rozumu na to, aby sis jejich pachy zapamatovala.“

Povytáhla jsem obočí. „Proč bych to dělala? Pak bys namísto Jesse trápil mě.“

Jednoho útočníka jsem neznala, ale ten druhý… Na jeho pachu bylo cosi povědomého, ale budu muset počkat, dokud odsud nezmizím, teprve pak se pokusím zjistit co.

Vyštěknul smíchy.

„Lhářko,“ řekl.

Udělal dva rychlé kroky, položil mi ruku na týl a políbil mě. Nečekala jsem to − ne když byl pořád tak blízko proměně. To byl určitě důvod, proč jsem se mu nevysmekla.

První dotyk jeho rtů byl lehký, opatrný, ptal se, kde jeho ruce požadovaly. Ten chlap je ďábel. Kdyby použil sílu, vzepřela bych se, ale otázka, kterou polibkem kladl, byla něco dočista jiného.

Opřela jsem se o něj, protože se lehkým dotykem ptal, a když se něžně odtáhl, prosil, abych ho následovala. Žár jeho těla byl v příliš chladném domě vítaný, spolu s tvrdými svaly jeho těla odměňoval, proto jsem se k němu přitiskla silněji.

Stejně tak i tančil. Vedl mě, netáhl. Musel to dělat schválně, musel na tom pracovat, protože byl nesmírně dominantní − všichni alfové jsou. Ale Adam nebyl jen dominantní: byl taky chytrý. A nehrál fér.

Proto skončil opřený zády o stěnu a já na něm doslova visela, když si někdo… Darryl tiše odkašlal.

Vytrhla jsem se mu a odskočila doprostřed chodby. „Půjdu Jesse pro věci,“ řekla jsem s očima upřenýma na koberec, celá zrudlá jsem odkráčela do Jessina pokoje a zavřela dveře. Nevadilo by mi, kdyby mě někdo nachytal při polibku, ale tohle bylo mnohem živočišnější než polibek.

Někdy dobrý sluch není požehnáním.

„Je mi to líto,“ řekl Darryl, jeho hlas zněl ale spíše pobaveně než omluvně.

„To určitě,“ zavrčel Adam. „Zatraceně. Tohle musí přestat.“

Darryl se zplna hrdla rozesmál a smál se pěkně dlouho. Ještě nikdy jsem ho neslyšela tak se smát. Darryl je obvykle pěkně upjatý.

„Promiň,“ omluvil se znovu a tentokrát to znělo upřímněji. „Podle mě to vypadalo, jako bys nechtěl, aby to skončilo.“

„Jo.“ Adamův hlas najednou zněl unaveně. „Měl jsem po ní jít už dávno. Ale když se mnou Christy skončila, nebyl jsem si jistý, jestli ještě někdy budu nějakou ženu chtít. A Mercy je ještě větší netýkavka než já.“ Christy je jeho bývalá.

„Pak můžete se Samuelem soutěžit o cenu,“ řekl Darryl.

„Nejsem žádná cena,“ zabručela jsem.

Věděla jsem, že mě oba slyšeli, ale Adam jen řekl: „Samuel byl vždy mým soupeřem. Ale mám ho radši tady, jako muže z masa a kostí, ne jako pouhou vzpomínku.“

„Pokud o mně chcete mluvit za mými zády,“ řekla jsem, „dělejte to aspoň někde, kde vás neslyším.“

Museli asi vyhovět mé žádosti, protože už jsem z jejich rozhovoru víc neslyšela. Ve sprše pořád tekla voda, proto jsem se posadila na zem ve středu Jessina pokoje − vytáhla si zpod zadku lahvičku laku na nehty − a využila čas k tomu, abych se vzchopila. Adam měl pravdu; už to trvá příliš dlouho.

Samuel se choval jako anděl, aspoň po většinu času − a Adam taky. Ale zdálo se mi, že Adam byl v poslední době neklidnější a podrážděnější.

Což byl problém, protože Adam byl výbušnější než většina vlkodlaků. Samuel mi řekl, že kdyby nebyl taková horká hlava, marok by ho využíval častěji a udělal z něj mluvčího vlkodlaků. Měl na to potřebný vzhled i výřečnost. Adam ale stejně přilákal pozornost tisku, protože konzultoval a vyjednával ve Washingtonu. Uměl se velice, velice dobře ovládat, ale když mu povolily nervy, doslova zešílel, a to marok nemínil riskovat.

Byla jsem si docela jistá, že by Adam kvůli Jessiným modřinám tak jako tak vybuchl − ale možná by se rychleji ovládl, kdyby už nebyl tak trochu mimo.

Dveře Jessina pokoje se otevřely, dovnitř vešla Honey a zavřela za sebou. Honey patřila k lidem, vedle nichž jsem se cítila i v pěkném triku ucouraně. Hodila by se na plakát dokonalé manželky boháče. Zneklidňovala mě docela jiným způsobem než ostatní vlkodlaci a trvalo mi dost dlouho, než jsem to překonala.

Opatrně překročila věci, které puberťačka jako Jesse obvykle nechávala ležet na podlaze − Jessin pokoj vypadal obyčejně hůř než můj, a to už je co říct.

„Musíš něco udělat, Mercedes,“ řekla mi tiše. Zdola nás zbytek smečky neuslyší. „Smečka je neklidná a popuzená − a Adam se dnes skoro přestal ovládat. Vyber si jednoho z nich, Adama nebo Samuela, na tom nesejde. Ale udělej to rychle.“ Zaváhala. „Když tě Adam prohlásil svojí družkou…“

Tvrdil, že to udělal kvůli mému bezpečí, a asi měl pravdu. Vlci kojoty na svém území zabíjeli − a vlkodlaci byli stejně teritoriální jako jejich menší bratranci.

„Nezeptal se mě,“ přerušila jsem ji nažhaveně. „Nebyla jsem u toho a dozvěděla jsem se o tom, až už bylo po všem. Nemůžu za to.“

Potřásla hřívou medově zlatých vlasů a dřepla si vedle mě. Kdyby bylo na podlaze místo, asi by se taky posadila, protože technicky vzato zastávala ve smečce nižší postavení (díky tomu, že ze mě Adam udělal svoji družku), ale byla příliš choulostivá, než aby si sedla na hromadu špinavého oblečení.

„Nikoho neobviňuji,“ řekla. „Obviňování nic nespraví. Všichni cítíme, jak je smečka slabá. Můžeš ho odmítnout. Když to uděláš, všechno se vrátí k normálu. Nebo ho přijmi a věci se změní jinak, k lepšímu. Ale do té doby…“ Pokrčila rameny.

I pro mě, která se ve společnosti vlkodlaků pohybovala neustále, bylo snadné zapomenout, že jejich magie se nikdy neomezovala jen na proměnu. Asi proto, že byla tak působivá − a zbytek magie byl záležitostí smečky a nikoho jiného neovlivňoval. Nepovažovala jsem se za součást smečky − a dokud mě Adam neprohlásil za svou, nepovažoval mě za ni ani nikdo jiný.

Nevlastní otec mi jednou řekl, že jistým způsobem neustále vnímá ostatní členy smečky. Vlkodlaci věděli, když se jeden z nich ocitl v nebezpečí nebo zemřel. Když nevlastní otec spáchal sebevraždu, chvíli trvalo, než našli tělo, ale všichni věděli, kdy ho jít hledat. Viděla jsem, jak k sobě Adam přivolal smečku nejen svým hlasem a jak ho smečka vyléčila ze smrtelné otravy stříbrem.

Neuvědomila jsem si, že když mě Adam udělal svojí družkou, nešlo jen o prosté oznámení, pochopila jsem to až ve chvíli, kdy jsem Warrenovi pomohla dostat pod kontrolu jeho vlka, protože byl příliš těžce zraněný, než aby to zvládl sám. Tehdy jsem byla ráda a dál jsem se tím nezabývala.

Rozbolela mě hlava; hrůza tak na mě někdy působí. „Pověz mi, co se děje, a mluv jasně, prosím.“

„Když tě prohlásil svojí družkou, nabídl ti, aby ses k nám připojila. Otevřel ti místo a ty jsi ho nezaplnila. To místo představuje slabinu. Adam se ji před námi snaží ukrýt, ale daří se mu to jen proto, že všechny následky přijímá sám. Jeho vlk si je slabiny vědom, ví, že jsme v nebezpečí, proto je neustále bdělý, nesvůj. Cítíme to a reagujeme na to.“ Napjatě se na mě usmála. „Proto jsem na tebe byla tak nepříjemná, když mě poslal, abych tě chránila před upíry. Myslela jsem, že si s námi hraješ a my za to platíme.“

Ne. Nehrála jsem si. Prostě jsem panikařila. Ať už si zvolím kteréhokoli z nich, Adama nebo Samuela, toho druhého ztratím − a to jsem nedokázala snést.

„Všichni spoléháme na to, že nám alfa pomůže žít mezi lidmi,“ řekla Honey. „Někteří Adamovi vlci mají za družky lidské ženy. To síla jeho vůle nám pomáhá kontrolovat se, obzvláště když se měsíc blíží úplňku.“

Složila jsem rozbolavělou hlavu na kolena. „Co ho to napadlo? Zatraceně.“

Poplácala mě po rameni, a přestože to byl nešikovný dotyk, cítila jsem z něj útěchu i soucit. „Myslím, že nepřemýšlel, prostě tě chtěl učinit svou, než tě jiný vlk zabije nebo získá.“

Nevěřícně jsem na ni pohlédla. „Co se to tu děje? Přišli snad všichni o rozum? Za posledních deset let jsem neměla ani jedno rande a teď je tu Adam a Samuel a…“ Kousla jsem se do jazyka, abych nevyslovila Stefanovo jméno. Neviděla jsem ho od chvíle, kdy s Čarodějem zabili dva nevinné a svalili na ně vinu za Andreho smrt, aby mě ochránili před Marsilií. Bylo to jen dobře, protože zrovna teď nepatřil k mým nejoblíbenějším lidem.

„Vím, proč mě chce Samuel,“ řekla jsem jí.

„Myslí, že byste mohli mít společně děti − a ty mu nedokážeš odpustit, že tě chce z praktických důvodů.“ Něco v Honeyině hlase mi prozradilo, že má Samuela ráda − a že jí nebyly odporné jen hry, které jsem podle jejího názoru hrála s Adamem a jeho smečkou. Ale výraz její tváře mi řekl víc. Chápala Samuelův postoj; taky chtěla děti.

Nevím, proč jsem se dala s Honey do řeči. Neznala jsem ji dlouho − a z toho jsem ji většinu času nesnášela. Možná to bylo tím, že jsem neznala nikoho jiného, kdo by mě mohl pochopit.

„Neviním Samuela z toho, že si uvědomil, že kožoměnec, který se dokáže proměnit v kojota a není spoután měsícem, může být dobrou družkou,“ řekla jsem velmi tiše. „Ale nechal mě, abych se do něj zamilovala, aniž by mi řekl, proč se o mě zajímá. Kdyby marok nezasáhl, pravděpodobně bych se v šestnácti stala jeho družkou.“

„V šestnácti?“ řekla.

Kývla jsem.

„Peter je mnohem starší než já,“ řekla a mínila tím svého manžela. „Bylo to těžké. Ale nebylo mi šestnáct a…“ Zamyšleně zmlkla. Nakonec zavrtěla hlavou. „Nevzpomínám si, že bych někdy slyšela, jak starý Samuel je, ale je starší než Charles a ten se narodil v dobách Lewise a Clarka.“

Mluvila tiše, aby nás neslyšeli ostatní vlkodlaci, ale pobouření v jejím hlase na mě působilo jako balzám. Dodalo mi odvahu povědět jí víc.

„Jsem spokojená s tím, kdo jsem,“ řekla jsem. „Rozchod se Samuelem mi umožnil oddělit se od smečky a vstoupit do lidského světa. Jsem nezávislá a dobrá v tom, co dělám. Není to sice nic slavného, ale ráda opravuji věci.“

„A přesto,“ řekla, co já zamlčela.

Kývla jsem. „Přesně. A přesto… Co kdybych tehdy jeho nabídku přijala? Říkám si, že bych nebyla tak silnou osobností, ale Samuel není muž, který by připravil manželku o osobnost. Polovinu problémů, do kterých jsem se jako puberťačka dostala, zavinil on − a z druhé půlky mě vysekal.“

„Takže bys byla manželkou doktora a mohla si dělat, co by se ti zlíbilo − protože Samuel není posedlý kontrolou jako většina dominantních mužů.“

O to tu šlo. Ach, Samuel ne. Stejně jako většina lidí viděla jen to, co chtěl. Něžného, uvolněného Samuela. Ha.

Vždycky jsem přemýšlela, proč se Honey provdala za muže, který stál na spodních stupíncích mocenské hierarchie smečky, když sama byla tak dominantní, že nebyla schopna soupeřit pouze se dvěma nebo třemi nejvyššími vlky. Jako žena musela přijmout postavení manžela, takže nyní stála mnohem níž než v době, kdy nebyla Peterovou družkou. Na světě neexistovalo mnoho submisivních vlků. Odhodlání potřebné k přežití první proměny se obvykle nedalo najít u osoby, která nebyla alespoň trochu dominantní.

„Samuel je stejně tak posedlý kontrolou jako ostatní. Jen to lépe skrývá,“ řekla jsem. „Zabalil by mě do bavlnky a chránil mě před okolním světem. Nikdy bych nevyrostla a nestala se tím, kým jsem teď.“

Povytáhla obočí. „Jako čím? Automechaničkou? Nevyděláváš ani minimální mzdu. Byla jsem u toho, když Gabriel vystavoval šeky s platy − bere víc než ty.“

Zmýlila jsem se. Nikdy to nepochopí.

„Mám vlastní firmu,“ řekla jsem, přestože jsem věděla, že je marné očekávat, že mě pochopí. Odmítla jsem všechno, po čem ona toužila − postavení, a to jak ve vlkodlačím světě, tak v lidském, a peníze. „Spravuji věci. Dokážu se postavit Adamovi, nepadnu před ním na kolena a nesklápím oči. Rozhoduji o tom, co budu každý den dělat − jako třeba když jsem šla po démonem posedlém upírovi, který málem zabil Warrena. Nejsem nic zvláštního, hlavně ve srovnání s vlkodlaky, ale musíš uznat, že jsem ho díky svým jedinečným schopnostem zničila. Vlkodlaci to nedokázali. Upíři a fae by to neudělali. Jak by to dopadlo, kdybych ho nezabila? Samuel by manželce nikdy nedovolil, aby podobně riskovala život.“

V tu chvíli jsem si něco uvědomila. I když to bylo děsivé (a moje noční můry a jizvy to dokazují) a pitomě nebezpečné − a možná i smrtící − byla jsem pyšná na to, že jsem upíry zabila. Nikdo jiný by to nedokázal. Jen já.

Samuel by mi nikdy nic podobného nedovolil.

Kdybych se dala dohromady se Samuelem, musela bych se vzdát té části sebe, které jsem si nesmírně cenila. Poprvé jsem si dovolila pohlédnout na celou věc z tohoto úhlu, protože to znamenalo přiznat si, že Samuel není pro mě.

Ale otázkou bylo, zda je Adam lepší? A kdybych zůstala s Adamem, Samuel by odešel. Jedna moje část ho pořád milovala a já nebyla připravená se ho vzdát.

Byla jsem v háji.

„Ty si myslíš, že kdybys byla Adamovou družkou, dovolil by ti po tom netvorovi jít?“ zeptala se Honey nevěřícně.

Možná.

„Nechtěla jsem vás vyrušit,“ řekla Jesse tiše.

Uvědomila jsem si, že už nějakou dobu neslyším téct vodu. Nevšimla jsem si, kdy se přiblížila.

Zabalila se do ručníku, přesto za sebou rychle zavřela dveře. Obezřetně koukla na Honey, pak si jí přestala všímat.

„Slyšela jsem tu poslední část,“ řekla. „Táta mi řekl, abych se nemíchala do jeho věcí. Ale asi bys měla vědět, že mi nedávno řekl, že když párkrát nevypadneš z letadla, nikdy se nenaučíš létat.“

„Sehnal mi tělesné strážce,“ řekla jsem suše. Honey byla jedním z nich.

Obrátila oči v sloup. „Není hloupý. Ale pokud budeš muset něco udělat sama, bude ti krýt záda.“ Nevěřícně jsem na ni pohlédla a ona se znovu zadívala vzhůru. „Dobrá, dobrá, půjde před tebou. Ale nepřinutí tě zůstat doma. Neplýtvá zdroji.“

Když Jesse zmizela a Adam byl tak těžce zraněný, že s tím nemohl nic dělat, prakticky mě naverboval, abych ji našla, přestože věděl, že ho únosci málem zabili. Při té vzpomínce jsem se z nějakého důvodu znovu dokázala zhluboka nadechnout.

Vědomí, že Samuela mít nemůžu, bolelo. Ale představa, že bych se měla vzdát Adama, mě skoro zlomila − což ale neznamenalo, že to možná stejně nebudu muset udělat.

Vyskočila jsem na nohy.

„Budu na to myslet,“ řekla jsem a změnila téma. „Jak se cítíš?“

Usmála se, natáhla ruku a ukázala mi, že už se netřese. „Jsem v pohodě. Měla jsi pravdu, horká sprcha pomohla. Zůstanou mi modřiny, ale budu v pořádku. Gabriel taky pomohl. Má pravdu. Bránila jsem se líp, než čekali. Teď už vím, že si na ně musím dávat pozor a…“ Úsměv se jí rozšířil, až jí málem znovu praskl ret. „Táta mi sehnal tělesné strážce.“ Použila stejně popuzený tón jako já.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a šest