Železný polibek : kapitola 7

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Železný polibek - Patricia Briggs, přečteno: 684×

7.

Někdy se mi zdálo, že se vzdálenost mezi Adamovým domem a mým mění. Sotva před hodinou jsem se od svých dveří k jeho dostala během okamžiku. Cesta domů mi ale trvala mnohem déle a celou dobu jsem truchlila.

Nezvolím si Samuela. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale protože jsem mu důvěřovala zcela. Miloval by mě a pečoval o mě, dokud bych si neuhryzala vlastní ruku, abych se osvobodila − a nebyla bych jediná raněná. Samuelovi ublížili už dost, nemusela jsem přidávat další bolest.

Až mu povím, co cítím, odejde.

Doufala jsem, že se ještě nevrátil, ale jeho vůz parkoval vedle mého rezavě zbarveného rabbita. Zastavila jsem se na příjezdové cestě, ale příliš pozdě. Věděl, že jsem venku.

Napadlo mě, že mu nemusím říct pravdu dnes. Dnes ho ještě neztratím. Ale už brzy. Velmi brzy.

Warren a Honey měli pravdu. Pokud brzy něco neudělám, dojde ke krveprolití. Fakt, že k němu ještě nedošlo, jen dokazoval, jak dokonale se umí Adam se Samuelem ovládat. Hluboko v srdci jsem věděla, že pokud mezi nimi někdy dojde ke skutečnému souboji, jeden z nich zemře.

Se ztrátou Samuela bych se dokázala vyrovnat, když bych musela, ale ne s jeho smrtí. A byla jsem si jistá, že by v souboji zahynul Samuel. Ne že by byl Adam lepší bojovník. Viděla jsem Samuela bojovat už mnohokrát, moc dobře věděl, co dělá. Ale Adam dokáže být krutý, což je vlastnost, která Samuelovi schází. Adam je voják, zabiják, Samuel léčitel. Držel by se zpátky, dokud by nebylo příliš pozdě.

Síťové dveře vrzly a já pohlédla Samuelovi do šedých očí. Není pohledný, ale v jeho dlouhých rysech a popelavě hnědých vlasech se ukrývá hluboká krása.

„Proč se tak tváříš?“ zeptal se Samuel. „Stalo se něco u Adama?“

„Pár fanatických kluků zmlátilo Jesse,“ řekla jsem mu. Nebyla to lež. Nebude vědět, že odpovídám na druhou otázku, ne na první.

Obličejem mu probleskl vztek − taky má Jesse rád. Vzápětí se ale ovládl a jako doktor byl připraven k činu.

„Je v pořádku,“ ujistila jsem ho, než mohl něco říct. „Má jen modřiny a zraněné city. Chvíli to vypadalo, že Adam někoho zamorduje, ale myslím, že jsme ho uklidnili.“

Sešel z verandy a dotkl se mé tváře. „Takže jen pár drsných minut, co? Stejně se půjdu na Jesse podívat.“

Kývla jsem. „Připravím něco k večeři.“

„Ne,“ řekl. „Zdá se, že potřebuješ rozveselit. Adamův vztek a Zeeho zatčení na tebe v jeden den bylo příliš. Co kdyby ses šla upravit a já tě vezmu na pizzu?“

*

Pizzerie byla plná lidí a nástrojů. Sebrala jsem sklenici limonády a Samuelovo pivo a vydala se najít dvě volná místa, zatímco on platil za jídlo.

Festival v neděli večer skončil a všichni účinkující a pořadatelé se tak sešli na poslední oslavě − pozvali Samuela a ten zase mě. Dohromady tvořili působivý dav − a nenechali mnoho volných míst.

Musela jsem se spokojit s obsazeným stolem se dvěma volnými židlemi. Sehnula jsem se a přiblížila rty k uchu muže sedícího zády ke mně. Bylo to vůči cizímu člověku příliš intimní, ale neměla jsem na vybranou. Panoval tu takový rámus, že by mě jinak neslyšel.

„Jsou ta místa volná?“ zeptala jsem se.

Muž vzhlédl a já si uvědomila, že to není takový cizinec, jak jsem si myslela − hned ze dvou důvodů. Za prvé se jednalo o muže, který si stěžoval na Samuelovu velštinu, Tim Kdovíjak, příjmení bylo rozhodně středoevropské. Za druhé jsem ho cítila v O’Donnellově domě, byl to muž s kolínskou.

„Jasně,“ řekl nahlas.

Možná šlo o shodu náhod. V Tri-Cities mohla žít tisícovka lidí, která používala tuto značku kolínské; někomu, kdo neměl tak citlivý nos, možná nevoněla špatně.

Znal Tolkienovu elfštinu a velštinu (i když ne tak dobře, jak si myslel, pokud kritizoval Samuela). Což byla sotva kvalifikace pro fanatika nenávidícího fae. Pravděpodobně patřil k fanouškům, kteří vydělávali majiteli malého faeského baru ve Walla Walla tolik peněz a proměnili rezervaci v Nevadě v nové Las Vegas.

Poděkovala jsem mu, posadila se na židli ke stěně a tu na okraji nechala Samuelovi. Možná nepatřil k O’Donnellově Zářné budoucnosti. Možná byl vrah − anebo policista.

Zdvořile jsem se usmála a dobře si ho prohlédla. Nebyl špatně stavěný, ale určitě byl člověk. Rozhodně by nedokázal připravit muže o hlavu bez sekyry.

Takže nepatřil k Zářné budoucnosti a nebyl ani vrah. Buďto měl jen stejně ubohý vkus a používal stejnou kolínskou jako někdo v O’Donnellově domě, nebo byl policejní důstojník.

„Tim Milanovich,“ řekl. Musel skoro křičet, aby přehlušil hukot hovoru lidí okolo, a napřáhl ruku kolem piva a přes pizzu. „A tohle je můj přítel Austin. Austin Summers.“

„Mercedes Thompsonová.“ Potřásla jsem mu rukou − a druhému muži taky. Austin Summers však byl mnohem zajímavější než Tim Milanovich.

Kdyby byl vlkodlak, patřil by k dominantním. Měl charisma dobrého politika. Nebyl dost pohledný na to, aby si toho lidé všimli, ale vypadal dobře, jako drsný hráč amerického fotbalu. Obrázek doplňovaly středně hnědé vlasy o několik odstínů světlejší než ty mé a oči barvy zázvorového piva. Uvědomila jsem si, že je o několik let mladší než Tim, ale dokázala jsem pochopit, proč se s ním Tim přátelí.

V místnosti bylo příliš mnoho lidí, než abych dobře prozkoumala Austinův pach, když seděl na opačné straně stolu, ale impulzivně jsem se dotkla rukou, kterou mi potřásl, nosu, jako bych se chtěla podrbat − a večer najednou nebyl jen o tom, jak se uvolnit a zapomenout na starosti.

Byl v O’Donnellově domě − a já pochopila, proč mi pach jednoho z Jessiných útočníků připadal povědomý.

Pach byl velmi komplikovaná věc. Byl to zároveň identifikační znak i směs mnoha vůní. Většina lidí používala neustále stejný šampón, deodorant a zubní pastu. Uklízela dům stejnými čistícími prostředky, prala prádlo ve stejném prášku a sušila ve stejné sušičce. Všechny ty pachy se smísily s jejich osobním pachem a daly člověku výraznou vůni.

Austin Jesse nenapadl. Byl příliš starý, střední školu dokončil už před několika lety a jeho pach tak úplně neodpovídal − ale žil ve stejné domácnosti jako útočník. Byl buďto jeho milenec, nebo bratr, a já bych vsadila na bratra.

Austin Summers. Zapamatovala jsem si jeho jméno s tím, že se pokusím zjistit jeho adresu. Nebyla Jesse loni zakoukaná do nějakého Summerse? Než vlkodlaci vystoupili na veřejnost. V době, kdy Adam byl jen středně zámožný podnikatel. John, Joseph… něco biblického… Jacob Summers. To je ono. Není divu, že byla tak rozrušená.

Usrkla jsem limonády a vzhlédla k Timovi, který pojídal kus pizzy. Vsadila bych poslední niklák na to, že není polda − nechoval se jako polda a neměl ve zvyku nosit zbraň. I neozbrojení policisté jsou často cítit střelným prachem.

A skutečnost, že Tim byl s největší pravděpodobností muž s kolínskou, znamenala, že téměř určitě nebyl policista. Takže co dělal muž, jenž miloval keltské národní písně a jazyk, v domě někoho, kdo nenáviděl fae, kteří jsou z velké části keltského původu?

Usmála jsem se na Tima a upřímně řekla: „Vlastně jsme se tento víkend už tak trochu potkali, pane Milanovichi. Mluvil jste se Samuelem po jeho vystoupení.“

Existovala místa, kde můj indiánský původ a barva pleti poutaly pozornost, v Tri-Cities jsem ale krásně splývala s hispánskou populací.

„Říkej mi Time,“ řekl a horečnatě se pokoušel si na mě vzpomenout.

Před zahanbením ho zachránil Samuel.

„Tady jsi,“ řekl mi poté, co prošel úzkou uličkou a někomu se tiše omluvil. „Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho, Mercy, ale potřeboval jsem si s někým promluvit.“ Vedle Timovy pizzy položil červenou umělohmotnou placku s černým číslem 34. „Pane Milanovichi,“ řekl, když si sedl vedle mě. „Rád vás zase vidím.“

Samozřejmě že si Samuel zapamatoval jeho jméno. Je už takový. Tima potěšilo, že ho poznal; měl to vepsané v upřímné tváři.

„A to je Austin Summers,“ zakřičela jsem mile, i když zbytečně, protože Samuelův sluch byl přinejmenším tak dobrý jako můj. „Austine, zpívající doktor Samuel Cornick.“ Jakmile jsem uslyšela, že ho představují jako „zpívajícího doktora“, věděla jsem, že to bude nenávidět − a že to určitě použiju.

Samuel po mně střelil podrážděným pohledem, pak se s planým úsměvem otočil k mužům, se kterými jsme se dělili o stůl.

Tvářila jsem se dobrosrdečně, abych skryla vítězoslavný pocit, který ve mně vyvolal fakt, že se mi podařilo Samuela popíchnout. Samuel s Timem se zatím pustili do řeči o námětech anglických a velšských písní; Samuel působil šarmantně, Tim pedantsky. Tim postupně umlkal.

Všimla jsem si, že Austin sleduje svého přítele a Samuela se stejně příjemně zaujatým výrazem jako já, a napadlo mě, o čem asi přemýšlí, že cítí potřebu ukrýt své myšlenky.

Znenadání se na židli postavil vysoký muž a hvízdl tak hlasitě, že by umlčel i mnohem větší dav. Když všichni zmlkli, přivítal nás a poděkoval lidem, kteří pomohli festival zorganizovat.

„A teď,“ řekl, „vím, že všichni znáte skupinu Scallywags…“ Sehnul se a vzal do ruky bodhrán. Postříkal buben vodou z láhve, rozetřel ji a hovořil přitom s promyšlenou věcností, která přivábila pozornost. „Scallywags tu zpívají od prvního Tumbleweedu − a vím o nich něco, co vy ne.“

„A co?“ křikl někdo z davu.

„Že jejich krásná zpěvačka, Sandra Hennessyová, má dneska narozeniny. A ne jen tak ledajaké.“

„Za tohle tě dostanu,“ zvolal ženský hlas. „Však uvidíš, Johne Martine.“

„Sandře je dneska čtyřicet. Myslím, že to si zaslouží písničku, co vy na to?“

Dav hlasitě zatleskal, rychle se ale rozhostilo ticho plné očekávání.

„Šťastné narozeniny.“ Mollové tóny písničky volžských burlaků „Ej, uchněm“ zpíval nádherně hlubokým basem, který ani nepotřeboval mikrofon, aby se nesl nad davem, a na konci verše pokaždé uhodil paličkou do bodhránu. BUM.

„Máš narozeniny.

Tma, šero a temná beznaděj,

lidé kolem umírají.

Šťastné narozeniny.“ BUM. „Máš narozeniny.

Zbytek lidí včetně Samuela se s velkým veselím pustil do zpěvu pochmurné písně.

V místnosti se tlačilo přes sto lidí, většinou profesionálních hudebníků. Restaurace vibrovala jako ladička, jak se jim podařilo proměnit směšnou odrhovačku ve skutečný chorál.

Jakmile hudba spustila, už nepřestala. Lidé vytáhli nástroje a připojili se k bodhránu: kytary, bendža, housle a irské píšťaly. Sotva píseň skončila, někdo spustil další a dav se připojil při refrénu.

Austin měl pěkný tenor. Tim nedokázal udržet notu, ale zpívalo tu tolik lidí, že na tom nesešlo. Já zpívala, dokud nedorazila pizza, pak jsem se pustila do jídla a zpěv přenechala ostatním.

Nakonec jsem vstala a šla si dolít vodu. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že si Samuel vypůjčil kytaru a na opačném konci místnosti doprovází chór při nemravné pijácké písničce.

U stolu zůstal jenom Tim.

„Opustili nás,“ řekl. „Doktora Cornicka odvlekli hrát a Austin si šel do auta pro kytaru.“

Kývla jsem. „Jakmile se pustí do zpěvu,“ mávla jsem na Samuela, „chvíli trvá, než skončí.“

„Chodíte spolu?“ zeptal se, protočil mezi rukama sklenici s parmazánem a odložil ji stranou.

Otočila jsem se k Samuelovi, který zrovna zpíval sám. Prsty mu poletovaly po strunách vypůjčené kytary a široce se usmíval.

„Ano,“ řekla jsem, ale nebyla to pravda. A už nikdy nebude. Bylo ale jednodušší přitakat než se snažit naši situaci vysvětlit.

„Je velmi dobrý hudebník,“ řekl Tim. Pak ztišil hlas, abych ho neslyšela, a zamumlal: „Někteří lidi mají štěstí.“

Pohlédla jsem na něj a řekla: „Prosím?“

„Austin je taky docela dobrý kytarista,“ řekl rychle. „Snažil se mě učit, ale mám obě ruce levé.“ Usmál se, jako by na tom nezáleželo, ale kůži okolo očí měl napjatou hořkostí a závistí.

Zajímavé, pomyslela jsem si. Jak to využít, abych z něj vytáhla informace?

„Vím, jak se cítíš,“ svěřila jsem se a usrkla si. „Já se Samuelem prakticky vyrostla.“ Až na to, že Samuel už v té době byl pěkný stařík. „Když musím, dokážu něco zabrnkat na piáno. Dokonce umím udržet notu, ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila,“ což nebylo nijak zvlášť, „nikdy mi to nešlo tak dobře jako Samuelovi. A on ani nemusel cvičit.“ Dala jsem svému hlasu ostrost, podobnou závist, jakou projevil on. „Pro něj je všechno tak snadné.“

Zee řekl, abych mu nepomáhala.

Strýček Mike řekl, abych se do toho dál nepletla.

Ale já nikdy nebyla dobrá v plnění rozkazů − zeptejte se, koho chcete.

Tim na mě pohlédl − a já si uvědomila, že mě poprvé bere jako skutečnou osobu. „Přesně,“ řekl − a měla jsem ho.

Zeptala jsem se, kde se naučil velšsky, a on při odpovědi doslova vyrostl.

Jako většina lidí, která neměla mnoho přátel, nebyl zrovna společensky zběhlý, zato byl chytrý − a pod slupkou upjatého šprta i zábavný. Šíře Samuelových znalostí a jeho šarm přiměly Tima uzavřít se a chovat se protivně. Po jemném povzbuzení a asi dvou sklenicích piva se ale uvolnil a přestal se pokoušet na mě zapůsobit. Než jsem si to uvědomila, zapomněla jsem na své skryté motivy a pustila se do žhavé diskuse o legendách z dob krále Artuše.

„Příběhy pochází ze dvora Eleanory Akvitánské. Měly muže učit, jak se chovat civilizovaně,“ řekl Tim vážně.

Někdo se silným hlasem, ale mizerným citem pro hudbu na opačné straně místnosti zakřičel: „Král Ludvík byl králem Francie před revolucí!

„Jistě,“ řekla jsem. „Jak podvádět manžela a nejlepšího přítele. Jediná skutečná láska se dá najít v mimomanželském styku. Skutečně civilizované chování.“

Tim se usmál, ale musel počkat, dokud se celá místnost, která se pustila do zpěvu, neutiší.

„O to nešlo,“ řekl. „Lidé se měli snažit zlepšit sami sebe a udělat správnou věc.“

Opět nás přerušila píseň.

Musela jsem si pospíšit, abych stačila odpovědět před refrénem. „Jako vyspat se se sestrou a přivodit si vlastní pád?“

A refrén.

Frustrovaně zafuněl. „Artušův příběh není jediný z té doby, a dokonce ani nejdůležitější. Percival, Gawain a tucet dalších bylo mnohem oblíbenějších.“

„Dobrá,“ řekla jsem. Teď už jsme si uměli odpovědi načasovat a já přestala vnímat hudbu docela. „Uznávám, že opěvovaly hrdinské skutky, ale ženy popisovaly stejně jako církev. Podle nich sváděly muže na scestí, a jakmile jim muži začali věřit, zradily jejich důvěru.“ Chystal se něco říct, ale já byla uprostřed myšlenky a nepustila ho ke slovu. „Ale není to jejich vina − ženy prostě takové věci dělají, protože mají slabší náturu.“ Věděla jsem, že to není pravda, ale bylo zábavné pustit si pusu na špacír.

„To je zjednodušování,“ prohlásil nažhaveně. „Populární verze z poloviny dvacátého století možná většinu žen ignorují. Ale přečti si originály autorů, jako jsou Hartman von Aue nebo Wolfram von Eschenbach. Jejich ženy jsou skutečné osobnosti, neodráží jen ideály církve.“

„Připouštím, že s Eschenbachem máš pravdu,“ ustoupila jsem. „Ale von Aue? Ne. Iwein je o rytíři, který se vzdal dobrodružného života kvůli milované ženě − a musí za to platit. A tak se vydá zachraňovat ženské, aby získal zpět svoji mužnost. Fuj. Žádná z jeho žen se nezachrání sama.“ Zamávala jsem rukou. „A nemůžeš popřít, že hlavní artušovská legenda je o samotném Artušovi, který se ožení s nejkrásnější ženou v zemi. A ta se vyspí s jeho nejlepším přítelem − a zničí tím dva největší rytíře, jací kdy žili, a přivodí pád Kamelotu stejně, jako kdysi Eva přivodila pád lidstva. Robin Hood je mnohem lepší. Mariana se zachrání z rukou sira Guye Gisbourna sama, pak si vyjede do lesa, zastřelí jelena a oklame Robina převlekem za muže.“

Zasmál se. Byl to hluboký, příjemný smích a oba nás překvapil. „Dobrá. Vzdávám se. Guinevera byla k ničemu.“ Jeho úsměv povadl, když pohlédl za mě.

Samuel mi položil ruku na rameno a naklonil se blíž. „Všechno v pořádku?“

Jeho hlas zněl škrobeně, proto jsem se obezřetně otočila.

„Přišel jsem tě zachránit před nudou,“ řekl, ale hleděl přitom na Tima.

„Nenudím se,“ ujistila jsem ho a poplácala ho po ruce. „Jdi si hrát.“

Pohlédl na mě.

„Jdi,“ řekla jsem pevně. „S Timem se dobře bavíme. Vím, že se ti příležitost zahrát si s jinými muzikanty nenaskytne často. Jdi.“

Samuel nepatřil k lidem, kteří projevovali náklonnost na veřejnosti. Proto mě překvapilo, když se ke mně sklonil a políbil mě. Zpočátku jen kvůli Timovi, ale to se rychle změnilo.

Samuel mi kdysi řekl, že dlouhý život má jednu výhodu, můžete cvičit.

Voněl čistě a svěže, a přestože nebyl v Montaně už hodně dlouho, pořád byl cítit domovem. Bylo to mnohem příjemnější než Timova kolínská.

A přesto… a přesto.

Odpoledne jsem si během rozhovoru s Honey přiznala, že můj vztah se Samuelem by nikdy nefungoval. A to mi objasnilo několik, věcí.

Miluji Samuela. Miluji ho celým srdcem. Ale nijak netoužím připoutat se k němu na zbytek života. Cítila bych to tak, i kdyby tu nebyl Adam.

Tak proč mi trvalo tak dlouho připustit si to?

Protože mě Samuel potřeboval. Od mého útěku uplynulo patnáct let a během té doby se v Samuelovi něco zlomilo.

Staří vlkodlaci byli zvláštně křehcí. Mnozí se zbláznili a museli být zabiti. Jiní se smutkem usoužili hlady − a hladovějící vlkodlak je velmi nebezpečný.

Samuel se pořád choval, jak měl, ale někdy se mi zdálo, jako by se řídil scénářem. Jako by si říkal, tohle by mi mělo vadit a o tamto bych měl projevit zájem, ale jeho reakce nebyly úplně správné a přicházely příliš pozdě. A bystřejší instinkty kojota mi napovídaly, že není zdravý.

Strašně jsem se bála, že až ho přesvědčím o tom, že nejsem jeho družkou, někam zmizí a zemře.

V zoufalství jsem mu polibek divoce oplatila.

Nemůžu Samuela ztratit.

Odtrhl se ode mě s náznakem překvapení v očích. Koneckonců byl vlkodlak; určitě vycítil můj žal. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho tváře.

„Same,“ řekla jsem.

Záleželo mi na něm a ztratím ho. Buďto teď, nebo později, až se budu zuby nehty vzpírat něze a péči, kterou mě obklopí.

Navzdory překvapení se tvářil vítězoslavně, ale když jsem vyslovila jeho jméno, tvář mu zněžněla. „Víš, že jsi jediná, kdo mi tak říká? A jen když jsi celá naměkko,“ zamumlal. „Na co myslíš?“

Samuel je někdy až příliš vnímavý.

„Jdi si hrát, Same.“ Odstrčila jsem ho. „Budu v pořádku.“ Doufala jsem, že nelžu.

„Dobrá,“ řekl tiše, pak všechno zničil tím, že se samolibě usmál na Tima. „Promluvíme si později.“ Označil si teritorium před jiným samcem.

Otočila jsem se k Timovi s omluvným úsměvem, ten mi ale ze rtů zmizel, když jsem spatřila jeho zrazený výraz. Rychle ho schoval, ale já věděla, co to znamená.

Zatraceně.

Pustila jsem se s ním do řeči za jistým účelem, ale při rozhovoru jsem dočista zapomněla na to, co dělám. Jinak bych byla opatrnější. Nestává se často, že můžu oprášit diplom z historie. Přesto jsem si měla uvědomit, že pro něj náš rozhovor znamenal mnohem víc než pro mě.

Myslel si, že s ním flirtuji, zatímco já se jenom dobře bavila. A s lidmi, jako je Tim, které by většina norem označila za neohrabané a nesympatické, ostatní zrovna často neflirtují. Nepoznají, kdy brát rozmluvu vážně a kdy ne.

Kdybych byla krásná, možná bych si toho všimla dřív nebo si dávala větší pozor − anebo by Tim byl ostražitější. Ale moje smíšené geny nepřinesly stejně krásný výsledek jako u Adamova zástupce Darryla, který byl zčásti Afričan (jeho otec patřil k africkému kmeni), Číňan, Anglosas a indián. Já zdědila matčiny rysy, které s otcovou snědou pletí a tmavě hnědými vlasy vypadají trochu divně.

Tim nebyl hloupý. Jako většina lidí, kteří nikdy nezapadli, se pravděpodobně už na střední naučil, že když se o něj zajímá někdo krásný, určitě má skrytý motiv.

Nevypadala jsem špatně, ale nebyla jsem ani krásná. Když jsem se upravila, byla jsem docela k světu, ale obvykle jsem se nijak nesnažila. Dneska jsem si na sebe vzala čisté oblečení, ale nenalíčila jsem se a vlasy jsem si jen ledabyle stáhla do copu.

A muselo mu být jasné, že jsem si rozhovor užívala − do té míry, až jsem zapomněla, že jsem chtěla sbírat informace o Zářné budoucnosti.

To vše mi prolétlo hlavou během okamžiku, kdy si vyprázdnil tvář a ukryl bolest a zlost. Na ničem z toho ale nezáleželo. Nevěděla jsem totiž, jak z celé situace ven, aniž bych mu ublížila − a to si nezasloužil.

Líbil se mi, zatraceně. Jakmile se uvolnil (což chtělo trochu postrčení z mé strany), byl zábavný, chytrý a ochotný ustoupit, aniž by cítil potřebu do krve se hádat − obzvláště když se tak docela nemýlil. Což z něj dělalo lepšího člověka, než jsem byla já.

„Je docela majetnický, že?“ řekl. Hlas měl lehký, ale oči prázdné.

Pohrávala jsem si s rozsypaným sýrem na stole. „Obvykle není takový, ale známe se už hodně dlouho. Pozná, kdy se bavím.“ No, aspoň jsem pohladila jeho ego. „Podobnou debatu jsem nevedla už od vysoké.“ Sotva jsem mohla přiznat, že jsem s ním neflirtovala úmyslně, aniž bych nás oba ztrapnila, takže jsem k tomu víc říct nemohla.

Pousmál se, ale úsměv mu nepronikl až do očí. „Většina mých přátel by nepoznala de Troyese od Maloryho.“

„Já vlastně de Troyese nikdy nečetla.“ Byl to asi nejznámější středověký autor artušovských legend. „Já studovala středověkou německou literaturu a de Troyes je Francouz.“

Pokrčil rameny… pak zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. „Podívej, omlouvám se. Nechtěl jsem se chovat tak náladově. Znal jsem jistého muže. Nebyli jsme si nijak blízcí, ale včera ho zavraždili. Nikdy nečekáš, že někoho, koho znáš, zavraždí. Austin mě sem vzal, protože si myslel, že si oba potřebujeme vyrazit.“

„Ty jsi znal toho strážce rezervace?“ zeptala jsem se. Teď jsem si musela dávat dobrý pozor. Nemyslela jsem si, že by moje přátelství se Zeem stálo za zmínku v novinách, ale ani jsem nemínila lhát. Nechtěla jsem mu ještě víc ublížit.

Kývl. „Byl to sice idiot, ale nezasloužil si zemřít.“

„Slyšela jsem, že zatkli nějakého fae,“ řekla jsem. „Pěkně děsivá věc. To by rozrušilo každého.“

Zadíval se na mě, pak kývl. „Poslyš,“ řekl. „Asi bych měl najít Austina a jít − už je skoro jedenáct a on musí zítra v šest do práce. Ale pokud máš zájem, s přáteli pořádáme ve středu v šest večer schůzku. Tento týden bude asi trochu divná − obvykle jsme se scházeli u O’Donnella. Ale často debatujeme o dějinách a folklóru. Myslím, že by tě to mohlo bavit.“ Zaváhal, pak vyhrkl. „Je to místní odnož Občanů pro zářnou budoucnost.“

Opřela jsem se. „Já nevím…“

„Nevyhazujeme do vzduchu auta ani nic podobného,“ řekl. „Jen debatujeme a píšeme kongresmanům,“ tvář se mu rozzářila v úsměvu, „a poslankyním. Hlavně se ale věnujeme rešerším.“

„Není to pro tebe trochu divný spolek?“ zeptala jsem se. „Chci říct, že umíš velšsky a víš toho očividně spoustu o folklóru. Většina jako lidí jako ty je…“

„Fandy víl,“ řekl věcně. „Jedou na dovolenou do Nevady, navštěvují faeské bary a platí faeským děvkám, aby se na hodinu necítili jako lidi.“

Povytáhla jsem obočí. „To je trochu drsné, nemyslíš?“

„Jsou to idioti,“ řekl. „Četla jsi původní příběhy bratří Grimmů? Fae nejsou něžné duše s velkýma očima, které pečují o zahrady a obětují se pro děti. Žijí v lesích v perníkových chaloupkách a děti, které na ně nalákají. Navádí lodě na skaliska a topí námořníky.“

Tak, pomyslela jsem si, to je moje šance. Měla jsem ten spolek proklepnout a zjistit, jestli členové neví něco, co by mohlo Zeemu pomoct? Nebo jsem měla z nabídky s povděkem vycouvat, abych neublížila tomuto křehkému − a dobře informovanému − muži?

Zee byl můj přítel, a pokud někdo něco neudělá, zemře. A zatím to vypadalo, že ten někdo budu muset být já.

„Jsou to jenom příběhy,“ řekla jsem se správnou dávkou váhavosti.

„Stejně jako bible,“ prohlásil ponuře. „Stejně jako každá kniha o historii, kterou jsi kdy četla. Pohádky jsou příběhy, které si lidé předávali ústně, aby varovali ty, kdo neuměli číst a psát. Lidé chtěli, aby jejich děti pochopily, že fae jsou nebezpeční.“

„Žádnému fae ještě nedokázali, že by ublížil člověku,“ namítla jsem a citovala tak oficiální prohlášení. „Ne od doby, kdy fae vystoupili na veřejnost.“

„Dobří právníci,“ řekl po pravdě. „A podezřelé sebevraždy fae, kteří ‚nedokázali dál žít v blízkosti železných mříží‘.“

Působil přesvědčivě − protože měl pravdu.

„Podívej,“ řekl. „Fae nemají lidi v lásce. Nic pro ně neznamenáme. Před příchodem křesťanství a dobré staré oceli jsme pro ně byli jen hračkami s krátkým životem, které se příliš rychle rozmnožovaly. Potom se z nás staly nebezpečné hračky s krátkým životem. Mají moc, Mercy, s pomocí magie dokáží věci, jaké si neumíš ani představit − ale všechno to je v příbězích.“

„Tak proč nás ještě nepozabíjeli?“ zeptala jsem se. Nebyla to planá otázka. Samotnou mě to už hodně dlouho zajímalo. Podle Zeeho byli Šedí páni neuvěřitelně mocní. Pokud jim křesťanství a železo tolik vadilo, proč nás nevyhladili?

„Potřebují nás,“ řekl. „Čistí fae se nemnoží snadno, pokud vůbec. Potřebují lidi, aby zajistili přežití druhu.“ Položil obě ruce na stůl. „A to je hlavní důvod, proč nás tolik nenávidí. Jsou pyšní a arogantní a nenávidí nás, protože nás potřebují. A jakmile nás potřebovat přestanou, zbaví se nás stejně snadno, jako se my zbavujeme švábů a myší.“

Hleděli jsme jeden na druhého − a on poznal, že mu věřím, proto vytáhl ze zadní kapsy pero a notýsek a vytrhl z něj papír.

„Ve středu se sejdeme u mě doma. Tady je moje adresa. Myslím, že bys měla přijít.“ Vzal mě za ruku a vložil mi do dlaně lístek.

Když mi stiskl ruku, ucítila jsem, že se blíží Samuel. Položil mi ruku na rameno.

Kývla jsem na Tima. „Děkuji za společnost,“ řekla jsem mu. „Byl to zajímavý večer. Děkuji.“

Samuel mi sevřel rameno a pustil mě. Když jsme vycházeli z pizzerie, držel se mi za zády. Otevřel mi dveře spolujezdce, pak sám nasedl.

Mlčel, což mu nebylo vůbec podobné, a to mi dělalo starosti.

Chystala jsem se něco říct, ale zvedl ruku, aby mě umlčel. Nepřipadal mi naštvaný, což mě po výstupu před Timem trochu překvapilo. Ale ani nenastartoval a nerozjel se.

„Miluji tě,“ řekl nakonec nešťastně.

„Já vím.“ Žaludek se mi stáhl a ihned jsem zapomněla na Tima a Občany pro zářnou budoucnost. Nechtěla jsem se tím teď zabývat. Chtěla jsem to prostě nechat být. „Taky tě miluji.“ Můj hlas nezněl o nic šťastněji.

Protáhl si krk a já slyšela, jak mu zapraskaly obratle. „Tak proč jsem nerozškubal toho malého bastarda na kousky?“

Polkla jsem. Byla to zavádějící otázka? Jaká byla správná odpověď?

„Hm. Nepřipadáš mi rozzlobený,“ nadhodila jsem.

Uhodil do přístrojové desky drahého vozu tak rychle, že jsem ho ani neviděla pohnout se. Kdyby čalounění nebylo kožené, popraskalo by.

Napadlo mě, že bych mohla říct něco vtipného, ale rozhodla jsem se, že na to není správná chvíle. Od svých šestnácti let jsem se aspoň něco naučila.

„Asi jsem se spletla,“ prohlásila jsem. Ne. Nenaučila jsem se vůbec nic.

Pomalu se ke mně otočil a jeho oči připomínaly úlomky ledu. „Směješ se mi?“

Zakryla jsem si ústa rukou, ale nemohla jsem si pomoct. Ramena se mi otřásala, protože jsem najednou znala odpověď na jeho otázku. A to mi prozradilo, proč mu tolik vadí, že nezuří. Stejně jako mně i Samuelovi se dnes večer rozsvítilo − a neměl z toho vůbec radost.

„Promiň,“ vypravila jsem ze sebe. „Je nanic, že?“

„Co?“

„Tvůj báječný plán. Chtěl ses vetřít do mého domu a postupně mě svést. Ale do svádění se ti nějak nechce. Chceš se tulit a hrát si a škádlit mě.“ Zakřenila jsem se na něj a on musel cítit, jak se mi ulevilo. „Nejsem láska tvého života; patřím ke smečce − a to tě strašně žere.“

Nastartoval a procedil něco velmi hrubého − krásné staroanglické slovo.

Zachichotala jsem se a on znovu zaklel.

Skutečnost, že ve mně neviděl družku, vysvětlovala spoustu věcí. A taky mi prozradila, že Bran, marok a Samuelův otec, nevěděl všechno, i když si to on sám i ostatní mysleli. To Bran mi pověděl, že Samuelův vlk rozhodl, že jsem jeho družka. Zmýlil se a až se příště setkáme, vyráchám mu v tom čenich.

Teď už jsem věděla, proč se Samuel dokázal celé měsíce ovládat a nenapadl Adama. Myslela jsem si, že za to mohla Samuelova sebekontrola a magie vlka, který byl dominantnější než skoro všichni ostatní vlci na planetě. Ve skutečnosti to ale bylo tím, že jsem nebyla Samuelovou družkou. A protože byl dominantnější než Adam, dokud odmítal bojovat, bylo pro Adama snazší držet se zpátky.

Samuel mě nechtěl o nic víc než já jeho − ne tím způsobem. Ach, po fyzické stránce jsme si vyhovovali, spousta jisker a žáru. A to mě mátlo.

„Hej, Same,“ řekla jsem. „Pokud nejsem tvoje družka, jak je možné, že když mě políbíš, celá hořím?“ A proč jsem teď, když první úleva pominula, začínala být naštvaná, že mě za družku nechce?

„Kdybych byl člověk, chtíč by stačil,“ řekl. „Můj zatracený vlk tě lituje, proto se rozhodl stáhnout.“

To nedávalo žádný smysl. „Promiň?“

Pohlédl na mě a já si uvědomila, že je pořád naštvaný, oči se mu totiž třpytily ledovým vztekem. Samuelův vlk má sněhově bílé oči, které v lidské tváři působí děsivě.

„Proč se pořád zlobíš?“

Zastavil na krajnici dálnice a hleděl na světla supermarketu. „Podívej, vím, že se otec snaží přesvědčit nové vlkodlaky o tom, že člověk a vlk jsou dvě půlky jednoho celku − ale není to tak úplně pravda. Je ale snadnější s tím žít a většinu času je to tak blízko pravdě, že na tom nezáleží. Ale jsme rozdílní, vlk a člověk. Uvažujeme jinak.“

„Dobrá,“ řekla jsem. Tomu jsem docela rozuměla. Častokrát se stávalo, že se mé kojotí instinkty vzepřely tomu, co jsem potřebovala udělat.

Zavřel oči. „Když ti bylo čtrnáct a já si uvědomil, jaký dar mi spadl do klína, ukázal jsem tě svému vlkovi a on souhlasil. Stačilo přesvědčit tebe − a sebe.“ Otočil se ke mně, pohlédl mi do očí a dotkl se mojí tváře. „Pro skutečný pár není potřeba, aby lidská půlka měla druha ráda. Podívej na otce. Nenávidí svoji družku, ale jeho vlk se rozhodl, že už byl sám dost dlouho.“ Pokrčil rameny. „Možná udělal dobře, protože když zemřela Charlesova matka, myslel jsem, že otec zemře spolu s ní.“

Všichni věděli, jak moc Bran svoji indiánskou družku miloval. Byl to jeden z důvodů, který doháněl Leah, Branovu současnou družku, k šílenství.

„Takže družku si hledá vlk,“ řekla jsem. „A lidská část se musí přizpůsobit, ať už se jí to líbí, nebo ne?“

Usmál se. „Není to tak zlé − no, možná až na otcův případ, i když o Leah nikdy nemluví zle. Nikdy by to neudělal a nikdy by nedovolil, aby o ní v jeho přítomnosti mluvil špatně někdo jiný. Ale nemluvíme tu o něm.“

„Takže jsi na mě nasadil svého vlka,“ řekla jsem, „když mi bylo čtrnáct.“

„Než si na tebe mohl začít činit nárok někdo jiný. Nebyl jsem jediný starý vlk v otcově smečce. A ženy se dříve ve čtrnácti běžně vdávaly. Nemohl jsem riskovat, že se o tebe začne zajímat někdo jiný.“ Stáhl okýnko a studený noční vánek pročistil dusno v autě. Hluk projíždějících aut značně zesílil. „Čekal jsem,“ zašeptal. „Věděl jsem, že jsi byla příliš mladá, ale…“ Zavrtěl hlavou. „Tvůj odchod byl spravedlivým trestem. Oba jsme to věděli, vlk i já. Ale jednou za úplňku jsem se ocitl u Portlandu, kam mě odvedl můj vlk. Ta potřeba… Odešli jsme až do Texasu, abychom se s tebou nemohli náhodou setkat. Bez fyzického odstupu… Nejsem si jistý, jestli bych tě dokázal nechat jít.“

Takže měl Bran o Samuelovi přece jen pravdu. Nedokázala jsem snést jeho uzavřený výraz, proto jsem položila svoji ruku na jeho.

„Je mi to líto,“ řekla jsem.

„Nemusí. Nebyla to tvoje vina.“ Křivě se zazubil a stiskl mi ruku tak pevně, až to skoro bolelo. „Obvykle to vyjde líp. Vlk je trpělivý a přizpůsobivý. Většinou čeká, až se lidská půlka zamiluje, teprve pak tu osobu přijme za družku. Někdy až dlouhé roky po svatbě. Udělal jsem to naopak úmyslně a obrátilo se to proti mně. Není to tvoje vina. Věděl jsem, že to nemám dělat.“

Bylo velmi znepokojivé zjistit, jak málo jsem věděla o něčem, na co jsem si myslela, že jsem odborník. Já mezi vlkodlaky vyrostla − a tohle všechno pro mě byla novina.

„Ale tvůj vlk už mě nechce?“ Vyznělo to dost uboze. Uvědomila jsem si to ještě předtím, než se zasmál.

„Pitomče,“ řekla jsem a šťouchla do něj.

„A já myslel, že tě holčičí věci nezajímají,“ řekl. „Nechceš mě za druha, Mercy, tak proč jsi tak namíchnutá, že můj vlk konečně přiznal porážku?“

Kdyby tušil, že mi poslední poznámkou prozradil, jak moc jsem ho svým odmítnutím ranila, asi by se raději kousl do jazyka. Bude lepší si o tom s ním promluvit − nebo to nechat být?

Hej, možná jsem automechanička a šminky nepoužívám zrovna často, ale pořád jsem holka: nastal čas si to vyříkat.

Strčila jsem do něj. „Miluji tě.“

Založil si paže na hrudi a opřel se o dveře, aby na mě viděl, aniž by si ukroutil krk. „Jo?“

„Jo. Jsi fakt kus − a báječně líbáš. A kdyby tvůj otec nezasáhl, před lety bych s tebou utekla.“

Úsměv mu zmizel z tváře a já nedokázala říct, co cítí. Ani očima, ani nosem − a ten obvykle dokáže vyčenichat všechno. Možná se cítil stejně zmatený jako já.

„Ale teď jsem jiná, Samueli. Starám se sama o sebe už tak dlouho, že bych nedokázala předat kontrolu někomu jinému a být šťastná. Holka, kterou jsi znal, si byla jistá, že pro ni vytvoříš místo, kam by mohla patřit − a udělal bys to.“ Musela jsem to říct správně. „Ale já si nakonec vytvořila místo sama pro sebe a to mě změnilo. Nebyl bys se mnou, Samueli.“

„Jsem s tebou šťastný,“ oponoval paličatě.

„Jako spolubydlící,“ řekla jsem. „Jako člen smečky. Ale kdybych se stala tvojí družkou jako družkou, byl bys nešťastný.“

Zasmál se. „Družkou jako družkou?“

Zamávala jsem rukou. „Ty víš, co tím chci říct.“

„A jsi zamilovaná do Adama,“ řekl tiše, pak se mu do hlasu vrátila trocha humoru. „Před Adamem bys s tím šprtem raději flirtovat neměla.“

Vystrčila jsem bradu; nebudu se cítit provinile. A svým citům k Adamovi jsem ještě nerozuměla natolik, abych se o nich dnes v noci bavila.

„A ty nejsi zamilovaný do mě.“ Uvědomila jsem si ještě něco dalšího a zakřenila se. „Vlk, nebo ne, nejsi do mě zamilovaný − jinak bys s takovým gustem neustále neškádlil Adama.“

Neškádlil jsem Adama,“ prohlásil uraženě. „Dvořil jsem se ti.“

„Ne,“ řekla jsem a opřela se. „Trápil jsi ho.“

„Netrápil.“ Nastartoval a agresivně se zařadil do provozu.

„Překročil jsi rychlost,“ řekla jsem mu samolibě.

Otočil se ke mně, aby něco odsekl, vtom ale začal na policejním voze za námi blikat majáček.

*

Teprve kousek od domova se rozhodl přestat chovat uraženě.

„Dobrá,“ řekl a uvolnil ruce na volantu. „Dobrá.“

„Nechápu, proč jsi tak namíchnutý,“ řekla jsem. „Ani jsi nedostal pokutu. Překročil jsi limit o třicet kilometrů a dali ti jen varování. Musí být fajn být doktorem.“

Když policistka Samuela poznala, hned se začala chovat mnohem mileji, ošetřil totiž jejího bratra po bouračce.

„Opravuji auta několika poldům,“ zamumlala jsem. „Možná kdybych s nimi začala flirtovat, tak by…“

„Já s ní neflirtoval,“ procedil.

Obvykle nebylo tak snadné ho vytočit. Čekala mě pěkná zábava.

„Ona s vámi rozhodně flirtovala, doktore Cornicku,“ řekla jsem, i když to nebyla pravda. Přesto…

„Ani ona se mnou neflirtovala.

„Už zase jsi překročil rychlost.“

Zavrčel.

Poplácala jsem ho po noze. „Vidíš, nechtěl bys mě za družku.“

Zpomalil, protože jsme sjeli z dálnice do ulic Kennewicku.

„Jsi strašná,“ řekl.

Uculila jsem se. „Obvinil jsi mě z flirtování s Timem.“

Odfrkl si. „Flirtovala jsi. Možná jsem ho neroztrhal na cucky, ale to neznamená, že nelovíš v nebezpečných vodách, Mercy. Kdyby s tebou byl dneska večer Adam, nakrmil by tím klukem ryby − anebo vlky. A teď nežertuji.“

Znovu jsem ho poplácala po noze a zhluboka se nadechla. „Nechtěla jsem flirtovat, náš rozhovor mě prostě zaujal a já se zapomněla. Měla jsem si při jednání s tak zranitelným chlapcem dávat větší pozor.“

„Není to chlapec. Překvapilo by mě, kdyby byl o pět let mladší než ty.“

„Někteří lidé zůstávají dětmi déle než ostatní,“ opáčila jsem. „A ten chlapec a jeho přítel byli oba v O’Donnellově domě krátce před vraždou.“

Pověděla jsem Samuelovi celý příběh. Začala jsem tím, jak mě Zee vyzvedl, a skončila papírkem, který jsem si vzala od Tima. Pokud jsem něco vynechala, pak jen proto, že jsem to nepovažovala za důležité. Nezmínila jsem se jen o tom, že Austin Summers je pravděpodobně bratrem jednoho z chlapců, kteří zbili Jesse. Samuel byl možná klidnější než Adam, ale bez špetky lítosti by oba chlapce zabil. V jeho světě nikdo dívky nemlátil. Přijdu na nějaký vhodný trest, ale nemyslela jsem si, že by kvůli tomu měli zemřít. Pokud přestanou obtěžovat Jesse.

Byla to jediná věc, kterou jsem vynechala. Zee i strýček Mike mě v tom nechali a já se tak musela s pátráním vypořádat sama. No dobrá, řekli mi, že mám vyšetřování nechat být, ale to bylo prakticky totéž. Pokračovat v pátrání bez pomoci fae bude nebezpečnější a Zee už na mě byl tak jako tak naštvaný, protože jsem se podělila o to, co jsem zjistila, s ostatními. Víc už se zlobit nemůže. Doba, kdy si mohli nechat svá tajemství jen pro sebe, skončila.

V průběhu posledních několika zajímavých měsíců (zajímavých ve smyslu čínské kletby: „Nechť žijete v zajímavých časech.“) jsem se naučila, že když se pustíte do něčeho riskantního, je důležité, aby lidi okolo věděli tolik co vy. Pokud se necháte hloupě zabít, někdo vypátrá vašeho vraha.

Když jsem konečně domluvila, seděli jsme v obýváku a pili horkou čokoládu.

První, co Samuel řekl, bylo: „Máš opravdu dar dostávat se do průšvihů, co? Na to jsem po tvém odchodu nějak zapomněl.“

„Jak může být cokoli z toho moje vina?“ zeptala jsem se nažhaveně.

Povzdychl si. „Já nevím. Když jsi v bryndě, záleží na tom, čí je to vina?“ Upřel na mě zoufalý pohled. „A jak říká otec, ty jsi v bryndě tak často, že to nemůže být čirá náhoda.“

Potlačila jsem touhu protestovat. Víc než deset let jsem se starala jen sama o sebe a žila jako člověk na okraji vlkodlačí společnosti (a Adam zasáhl do mého života ještě předtím, než si za mým domem postavil ten svůj, jen na marokovu žádost). To Adamovy potíže všechno začaly. A najednou jsem dlužila upírům za to, že mi pomohli vyřešit Adamovy trable. A když jsem splatila dluh jim, zadlužila jsem se u fae.

Ale byla jsem unavená a ráno jsem musela do práce − a kdybych začala vysvětlovat svůj postoj, uběhly by dlouhé hodiny, než bychom se vrátili zpátky k užitečné diskusi.

„No tak jsem se znovu ocitla v bryndě a přišla si k tobě pro radu,“ popíchla jsem ho. „Třeba bys mi mohl říct, proč se strýček Mike i Zee odmítli bavit o mořském muži nebo jak může mít někdo v zahradě či v koupelně les nebo oceán − celý oceán! A jestli to může mít něco společného s O’Donnellovou smrtí.“

Pohlédl na mě.

„No tak,“ řekla jsem. „Viděla jsem, jak ses tvářil, když jsem ti pověděla o tom, co se mi stalo v rezervaci. Jsi Velšan, proboha. Znáš fae.“

„A ty jsi indiánka,“ opáčil tenkým hláskem. Očividně se mě snažil imitovat. „Víš, jak stopovat zvířata a rozdělat oheň jen s pomocí větví.“

Nadutě jsem na něj pohlédla. „Vlastně vím. Charles − jiný indián − mě to naučil.“

Mávl rukou; bylo to mé vlastní gesto. Pak se zasmál. „Dobrá. Dobrá. Ale jenom proto, že jsem Velšan, nejsem expert na fae.“

„Tak mi vysvětli, proč ses tvářil, jako by se ti rozsvítilo, když jsem se zmínila o lese.“

„Pokud ses dostala Pod Kopec, potvrdila jsi tím jednu z tátových teorií o tom, co fae v rezervacích provádí.“

„Co tím myslíš?“

„Když fae vládě poprvé navrhli, že se nechají zavřít do rezervací, otce napadlo, že se asi snaží obsadit místa moci, jako to udělali ve Velké Británii a v částech Evropy před příchodem křesťanů, kteří je pak začali ničit stavbou kaplí a katedrál. Fae se nijak nezajímali o to, kde v tomto světě žijí, protože jejich magie lépe funguje Pod Kopcem. Nebránili svá sídliště, dokud nebylo příliš pozdě. Táta si myslí, že poslední brána do země Pod Kopcem zmizela někdy v polovině šestnáctého století a odřízla tak fae od velké části jejich moci.“

„A tak si vytvořili nová sídliště,“ řekla jsem.

„A znovu našli cestu Pod Kopec.“ Pokrčil rameny. „A co se týká toho, proč nechtěli mluvit o mořském fae… No, pokud je nebezpečný a mocný… O takových je lepší nemluvit ani nezmiňovat jejich jméno, protože to může upoutat jejich pozornost.“

Zvážila jsem to. „Chápu, proč by chtěli zatajit to, že našli způsob, jak obnovit svoji moc. Ale může to mít něco společného s vraždou O’Donnella? Přišel na to? Nebo je okrádal? A pokud ano, co kradl?“

Zadumaně na mě pohlédl. „Snažíš se najít vraha, i když se Zee chová jako bastard?“

„Co bys udělal ty, kdybych advokátce ve snaze zachránit tě před falešným obviněním prozradila, že jsi marokův syn?“

Povytáhl obočí. „To se přece nedá srovnat s tím, že jsi jí pověděla o vraždách v rezervaci.“

Nešťastně jsem pokrčila rameny. „Nevím. Měla jsem si s ním nebo se strýčkem Mikem napřed promluvit, než jsem něco řekla.“

Zamračil se na mě, ale dál se nehádal.

„Hej,“ řekla jsem a povzdychla si, „když teď patříme ke stejné smečce a jsou z nás přátelé, ne potenciální druhové, mohl bys mi půjčit peníze, abych Zeemu splatila dluh za garáž?“ Zee nehrozil naplano. Pokud advokátce řekl, že očekává, že zaplatím, myslel to vážně. „Budu ti je splácet stejně jako Zeemu. Což znamená, že ti je i s úroky vrátím za deset let.“

„Určitě to nějak zařídíme,“ řekl Samuel laskavě, jako by věděl, že jsem změnila téma, protože už jsem se nedokázala dál bavit o Zeem a o své hlouposti. „Co se týká peněz, máš moji důvěru − a tátovu taky, a ten má mnohem hlubší kapsy. Vypadáš vyčerpaně. Nechceš si jít lehnout?“

„Dobrá,“ řekla jsem. Spánek zněl dobře. Postavila jsem se a zasténala, neboť se ozvaly svaly, které jsem včera potrápila na hodině karate.

„Půjdu se na chvíli projít,“ řekl až příliš ledabyle − a já se cestou do ložnice zastavila.

„Tak to tedy ne.“

Jeho obočí vyletělo vzhůru. „Cože?“

Nepůjdeš za Adamem a neřekneš mu, že jsem k mání.“

„Mercy.“ Vstal, přistoupil ke mně a políbil mě na čelo. „Do toho, co dělám, ti nic není. Tohle je mezi mnou a Adamem.“

Odešel a tiše za sebou zavřel dveře. A já si najednou s úděsem uvědomila, že jsem právě ztratila nejlepší obranu před Adamem.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a sedm