8.

V ložnici panovala tma, ale já se neobtěžovala rozsvítit. Existovaly horší věci, se kterými jsem si dělala starosti.

Zamířila jsem do koupelny a dala si horkou sprchu. Když voda zchladla a já konečně vylezla ven, dospěla jsem ke dvěma závěrům. Za prvé jsem nemusela Adamovi čelit hned, jinak už by na mě čekal, a moje ložnice byla prázdná. Za druhé, s Adamem ani se Zeem do zítřka nic nenadělám, takže jsem se mohla jít klidně vyspat.

Učesala jsem si vlasy a vyfénovala je, až byly jenom mírně vlhké. Pak jsem si je zapletla, abych je ráno dokázala rozčesat.

Odhrnula jsem stranou přikrývky a shodila na podlahu hůl, která na nich ležela. Než se Samuel nastěhoval, spala jsem v létě bez přikrývek. Ale on pokaždé stáhl klimatizaci tak, až byl vzduch doslova chladný, obzvláště v noci.

Vlezla jsem si do postele, přitáhla si přikrývky k bradě a zavřela oči.

Moment. Odkud se vzala na posteli hůl?

Posadila jsem se a zadívala se na vycházkovou hůl na podlaze. Dokonce i ve tmě jsem poznala, že se jedná o hůl, kterou jsem našla u O’Donnella. Vylezla jsem z postele, dala si dobrý pozor na to, abych na ni nešlápla, a rozsvítila jsem.

Zkroucená šedá hůl ležela nenápadně na šedé ponožce a špinavém triku. Dřepla jsem si a opatrně se jí dotkla. Dřevo bylo tvrdé a studené a necítila jsem z něj žádnou magii jako předtím v O’Donnellově domě. Na okamžik vypadala jako úplně obyčejná hůl, potom jsem ale ucítila slabý puls magie, který vzápětí zmizel.

Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo, ze kterého mi volal strýček Mike. Dlouho to nikdo nezvedal.

„U strýčka Mikea,“ ozval se nakonec neveselý cizí hlas, který jsem přes kakofonii heavy metalové hudby, křiku a hlasitého řinčení, někdo asi shodil na zem hromadu nádobí, sotva slyšela. „Merde. Ukliď to. Co chcete?“

Předpokládala jsem, že poslední věta patřila mně.

„Je tam strýček Mike?“ zeptala jsem se. „Povězte mu, že volá Mercy a že mám něco, co by ho mohlo zajímat.“

„Počkejte.“

Někdo vyštěkl několik ostrých slov ve francouzštině, pak zaječel: „Strýčku Mikeu, telefon!“

Někdo jiný zařval: „Vyhoďte odsud toho trola.“

A ještě někdo další hluboce zabručel: „Chci vidět, jak mě odsud dostanete. Sežeru vám obličej a vyplivnu vaše zuby.“

Vzápětí se ozval veselý irský hlas strýčka Mikea: „Strýček Mike. Jak vám mohu pomoci?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Někdo mi nechal na posteli vycházkovou hůl.“

„Opravdu?“ řekl velmi, velmi tiše. „Opravdu?“

„Co s ní mám dělat?“ zeptala jsem se.

„Cokoli ti dovolí,“ řekl zvláštním hlasem. Pak si odkašlal a do hlasu se mu vrátil obvyklý pobavený tón. „Ne, vím, na co se ptáš. Někomu zavolám a uvidíme co dál. Asi k tobě zaskočí a zase si ji odnesou. Ale je příliš pozdě na to, abys na ně čekala. Co kdybys ji nechala venku? Prostě ji opři o dům. Nic se s ní nestane, pokud si pro ni nikdo nepřijde. A pokud se objeví, nevyruší tak tebe s vlkem, že?“

„Jste si tím jistý?“

„Jo, děvče. Teď se musím vypořádat s trolem. Nech ji venku.“ Zavěsil.

Znovu jsem se oblékla a odnesla hůl ven. Samuel se ještě nevrátil a v Adamově domě se pořád svítilo. Několik minut jsem na hůl zírala a přemýšlela, kdo ji nechal na posteli a co ode mě chtěl. Nakonec jsem ji opřela o nové obložení karavanu a vrátila se do postele.

*

Když jsem následující ráno vstala, hůl byla pryč a Samuel spal. Byla jsem v pokušení probudit ho a zjistit, co řekl Adamovi nebo jestli si všiml, kdo si hůl vyzvedl, ale pracovní doba doktora na pohotovosti dokáže být pěkně krutá. Pokud se nevzbudil, když jsem na něj zírala, tak spánek opravdu potřeboval. Však brzy zjistím, co se stalo.

Zajela jsem do dílny a našla Adamův SUV stát hned vedle hlavních dveří. Zaparkovala jsem od něj co nejdále, a sice na opačné straně parkoviště, kde jsem obyčejně nechávala auto.

Když jsem přijela, vystoupil z vozu, opřel se o jeho dveře a čekal na mě.

Ještě nikdy jsem nepotkala vlkodlaka, který nebyl v kondici nebo byl tlustý; na to jsou vlkodlaci příliš neklidní. Přesto byl Adam statnější než ostatní, i když ne zrovna mohutný. Byl snědě opálený, přesto o něco světlejší než já, a tmavě hnědé vlasy měl jen o trochu delší, než nakazovaly armádní předpisy. Díky širokým lícním kostem vypadala jeho ústa trochu malá, ale to mu neubíralo na kráse. Nevypadal jako řecký bůh… ale kdyby existovali slovanští bohové, mohl by s nimi soupeřit. Zrovna teď měl úzká ústa pevně stažená.

Opatrně jsem se k němu blížila a litovala, že nevím, co mu Samuel pověděl. Chystala jsem se něco říct, když tu jsem si všimla, že mé dveře vypadají trochu jinak. Zámek byl na svém místě, hned vedle se ale skvěl nový černý číselník. Mlčky čekal, zatímco já si prohlížela lesklá stříbrná tlačítka.

Založila jsem si paže na hrudi a otočila se k němu.

Několik minut si mě měřil, pak se usmál, ale v očích měl příliš prudký pohled, než aby působil skutečně pobaveně. „Stěžovala sis na tělesnou stráž,“ vysvětlil.

„Tak proč jsi mi nainstaloval poplašné zařízení, aniž by ses zeptal?“ obořila jsem se na něj.

„Není to jen poplašné zařízení,“ řekl a jeho úsměv zmizel, jako by nikdy neexistoval. „Živím se bezpečností. Na parkovišti i uvnitř garáže máš kamery.“

Nezeptala jsem se, jak se dostal dovnitř. Jak říkal, bezpečnost je jeho řemeslo. „Nepracuješ obvykle na vládních zakázkách a důležitějších věcech, než je autodílna? No, někdo by se sem asi mohl vloupat a ukrást všechny peníze v trezoru. S trochou štěstí by dali dohromady tak pět set babek. Anebo by mohli ukrást převodovku na brouka z dvaasedmdesátého. Co myslíš?“

Neobtěžoval se na moji uštěpačnou otázku odpovědět.

„Když otevřeš dveře, aniž bys zadala kód, rozezní se poplach a jeden z mých lidí dostane hlášení.“ Mluvil rychle a rozhodně, jako bych nic neřekla. „Máš dvě minuty na to, abys systém resetovala. Když to uděláš, moji lidé zavolají do dílny a ujistí se, že jsi to byla ty nebo Gabriel. Pokud ho neresetuješ, zavolají policii a mně.“

Odmlčel se a čekal na odpověď. A tak jsem povytáhla obočí. Vlkodlaci byli vlezlí. Už jsem si na to zvykla, ale to neznamenalo, že se mi to líbí.

„Kód představují čtyři čísla,“ řekl. „Když naťukáš datum Jessiných narozenin, měsíc-měsíc-den-den, vypneš poplach.“ Nezeptal se, jestli vím, kdy má narozeniny, věděla jsem to. „Když zadáš datum svých narozenin, dáš vědět mým lidem a ti zavolají mně − a já budu předpokládat, že jsi v průšvihu, ale nechceš, aby se o tom dozvěděla policie.“

Zaskřípala jsem zuby. „Nepotřebuji bezpečnostní systém.“

„Jsou tu kamery,“ řekl a zcela ignoroval můj protest. „Pět na parkovišti, čtyři v dílně a dvě v kanceláři. Od šesti večer do šesti ráno jsou napojené na detektory pohybu a záznam se spustí, jen když se něco pohne. Od šesti ráno do šesti večer jsou vypnuté − ale to můžu změnit, pokud budeš chtít. Kamery nahrávají na DVD. Měla bys ho jednou týdně vyměnit. Dneska odpoledne sem někoho pošlu, aby vám s Gabrielem ukázal, jak na to.“

„Můžeš sem někoho poslat, aby tu věc odstranil,“ řekla jsem mu.

„Mercedes,“ řekl. „Zrovna teď z tebe nemám radost, takže na mě netlač.“

Proč by ze mě neměl mít radost?

„No to se hodí!“ vyštěkla jsem. „Já z tebe taky nemám radost. Nepotřebuji to.“ Mávla jsem rukou na kamery a číselník.

Odstrčil se od SUV a přistoupil ke mně. Věděla jsem, že nezuří natolik, aby mi ublížil, přesto jsem před ním couvala, až jsem zády narazila na zeď garáže. Opřel se rukama po stranách mé hlavy a naklonil se blíž, až jsem na tváři cítila jeho dech.

Nikdo nemohl říct, že Adam neví, jak strašit lidi.

„Možná se mýlím,“ začal chladně. „Možná to Samuel špatně pochopil a ty nevyšetřuješ fae bez jejich spolupráce a bez souhlasu Zeeho nebo strýčka Mikea, na které bych se jinak mohl víceméně spolehnout, že na tebe dohlédnou.“

Teplo jeho těla nemělo být tak příjemné. Zlobil se a všechny svaly v těle měl napjaté. Měla jsem pocit, jako by se o mě opírala velmi těžká, teplá cihla. Sexy cihla.

„Možná, Mercedes,“ řekl ledově, „jsi včera nesouhlasila s tím, že vstoupíš do Zářné budoucnosti, do organizace spojené s mnoha násilnými činy, což by fae, kteří tě sledují, mohlo dělat vrásky na čele − obzvláště když jsi vyšťourala věci, co by si raději nechali pro sebe. Jsem si jistý, že budou nesmírně šťastní, až zjistí, že jsi pověděla synovi maroka všechno, co jsi o rezervaci zjistila − věci, které sis měla nechat pro sebe.“ Když skončil, po chladu v jeho hlase nezůstala ani památka a doslova mi vrčel do obličeje.

„No,“ řekla jsem.

„Fae nikdy nespolupracují rádi, ale dokonce i oni by se mohli zdráhat ublížit ti, kdybychom se objevili já nebo Samuel. Věřím, že dokážeš přežít, než se jeden z nás objeví.“ Sklonil se a hrubě mě políbil. Byl to rychlý polibek, který skočil skoro dřív, než začal. Majetnický a téměř trestající. Nemělo se mi z něj rozbušit srdce. „A nemysli si, že jsem zapomněl, že i upíři mají dobrý důvod nenávidět tě.“ Znovu mě políbil.

Jakmile se jeho rty podruhé dotkly mých, pochopila jsem, že mu Samuel neřekl jen to, co jsem mu pověděla včera v noci, ale také ho informoval, že už o mě nemá zájem.

Neuvědomila jsem si, jak moc se Adam kontroloval, dokud nepřestal.

Když se konečně odtáhl, v obličeji byl rudý a dýchal stejně těžce jako já. Natáhl se a levou rukou naťukal čtyři čísla.

„Vedle pokladny jsem nechal návod, přečti si ho. Jinak ti můj muž zodpoví všechny případné otázky.“ Hlas měl příliš hluboký a já věděla, že nad sebou každým okamžikem může ztratit kontrolu. Když se ode mě odstrčil a nasedl do SUV, měla jsem cítit úlevu.

Zůstala jsem stát opřená o stěnu, dokud motor vozu neutichl v dálce.

Kdyby si mě chtěl přímo na místě vzít, nechala bych ho. Udělala bych cokoli pro jeho dotyk, abych ho potěšila.

Adam mě děsil víc než upíři a fae. Mohl mi totiž ukrást víc než život. Adam byl jediný alfa, a to včetně maroka, který mě mohl přinutit dělat věci proti mé vůli.

Klíč do zámku jsem strčila až napotřetí.

*

V pondělí jsem obyčejně mívala nejvíce práce a tento pondělek nebyl výjimkou. Možná byl Svátek práce, ale moji klienti věděli, že mám neoficiálně otevřeno o většině sobot a svátků. Adamův bezpečnostní poradce, který nepatřil k vlkodlakům, se zastavil krátce po obědě. Ukázal nám s Gabrielem, jak vyměňovat DVD.

„Jsou lepší než pásky,“ řekl mi s dětinským nadšením, které bych u padesátiletého muže s tetováním mariňáků na pažích nečekala. „Lidé nevyměňují kazety dostatečně často, takže zaznamenaná událost je často příliš zrnitá, než aby nějak pomohla, nebo si smažou něco důležitého, aniž by si to uvědomili. DVD jsou mnohem lepší. Nedají se přepsat. Když se zaplní, automaticky se přepnou na sekundární disk. Vaše kamery budou nahrávat, jenom když tu nebudete, takže se disk za týden možná ani nezaplní. Takže je vyměňujte jednou týdně − většina lidí to dělá v pondělí nebo v pátek. Pak je na několik měsíců uskladníte a nakonec je vyhodíte. Pokud se stane něco s vaším systémem, šéf nahrává všechno dálkově.“ Očividně miloval svoji práci.

Po několika dodatečných radách a poté, co se ujistil, že jsme se vším spokojení, se Adamův muž s veselým zamáváním rozloučil a odešel.

„Neboj,“ řekl mi Gabriel. „Já je za tebe vyměním.“

Byl z nové hračky stejně nadšený jako technik.

„Díky,“ řekla jsem mu kysele, protože mě nijak nenadchlo, že šéf všechno nahrává dálkově. „Udělej to. Já teď půjdu a vybiju si vztek na řadící páce passatu.“

Kolem druhé nápor klientů polevil a Gabriel zaskočil do garáže. Něco jsem ho tu a tam přiučila. Plánoval jít na vysokou, nemínil se stát mechanikem, ale chtěl se něco naučit.

„No, na někoho, kdo právě vysolil velké peníze za bezpečnostní systém, se netváříš zrovna nadšeně,“ řekl. „Máš nějaké potíže, o kterých bych měl vědět?“

Odhrnula jsem si z očí vlasy a bezpochyby se upatlala od kalu, který pokrýval každičký centimetr třicet let starého motoru, na kterém jsem pracovala, a pomalu začínal pokrývat i mě.

„Nemusíš si dělat starosti,“ řekla jsem po chvíli. „Kdybych si myslela, že budou potíže, varovala bych tě. Adam prostě zareagoval přehnaně.“

Jeho reakce byla přehnaná, rozhodla jsem se, když jsem si celou věc v průběhu dopoledne promyslela. Jen tupec by si myslel, že se míním přidat k Zářné budoucnosti a postavit se fae − a byla jsem si jistá, že hloupí fae dlouho nepřežijí. Stačilo, aby si promluvili se strýčkem Mikem − nebo se Zeem (i když je naštvaný) − a zjistili by, že se snažím očistil Zeeho jméno.

Možná jsem věděla pár věcí, které nebyly fae příjemné, ale kdyby mě chtěli zabít, už by to udělali.

Gabriel hvízdl. „Jessin táta ti nainstaloval poplašný systém, aniž by se tě zeptal? Tak to je dost ostré.“ Ustaraně na mě pohlédl. „Mám ho rád, Mercy. Ale pokud tě pronásleduje…“

„Ne.“ Kdybych mu řekla, nechal by mě být. „Myslí si, že k tomu má dobrý důvod.“ Vzdychla jsem si. Věci se čím dál víc komplikovaly. Nemohla jsem do celé věci zatáhnout i Gabriela.

„Má to něco společného se Zeeho zatčením?“ Gabriel se zasmál, když uviděl můj výraz. „Jesse mě včera varovala, že budeš mít plné ruce práce. Zee to samozřejmě neudělal.“ Jistota v jeho hlase prozrazovala, jak nevinný Gabriel stále je. Ani by ho nenapadlo, že Zee O’Donnella nezabil jen proto, že se k němu někdo dostal dřív.

„Adam se bojí, že šťourám do vosího hnízda,“ řekla jsem. „A asi má pravdu.“ Nebyla jsem naštvaná kvůli bezpečnostnímu systému. Nemohla jsem si ho dovolit, ale byl to dobrý nápad.

Vždycky mě popadla zlost, když jsem se bála − a Adam mě děsil. Kdykoli byl poblíž, musela jsem bojovat sama se sebou, abych za ním neběhala a nečekala na rozkazy jako dobře vychovaný psíček. Ale já nechtěla být ničí psíček. A musela jsem přiznat, že to nechtěl ani Adam.

Tyhle věci jsem ale nemusela Gabrielovi vykládat. „Omlouvám se za to, že jsem tak protivná. Dělám si starosti o Zeeho a bezpečnostní systém je dobrý oběmi beránek.“

„V pořádku,“ řekl Gabriel.

„Přišel jsi, abys mi pomohl opravit ten motor, nebo si jen promluvit?“

Gabriel se zadíval na auto, na kterém jsem pracovala. „Tam uvnitř je motor?“

„Někde.“ Povzdychla jsem si. „Jdi se věnovat papírování. Když budu potřebovat druhý pár rukou, zavolám tě, ale jinak by bylo zbytečné, abychom se umazali oba.“

„Nevadí mi to,“ řekl.

Nikdy si nestěžoval, ať už jsem ho požádala o cokoli.

„To je v pořádku. Zvládnu to.“

Asi o patnáct minut později mi zazvonil mobil, ale byla jsem příliš špinavá, než abych ho zvedla, a tak jsem nechala naskočit hlasovou schránku a dál čistila motor, abych zjistila, odkud všechen ten olej vlastně uniká.

*

Byl téměř konec pracovní doby a Gabriela jsem už poslala domů, když otevřenými vraty vešel do garáže Tony.

„Ahoj, Mercy,“ řekl.

Tony byl napůl Ital, napůl Venezuelan, ale když chtěl, mohl být kdokoli. Většinou pracoval v přestrojení, protože byl úplný chameleon. Jednou pracoval na Kennewické střední a vydával se za studenta o deset, patnáct let mladšího a Gabriel, který Tonyho dobře znal, protože jeho matka pracovala jako policejní spojovatelka, ho neodhalil.

Dneska byl Tony polda. Svůj výraz měl plně pod kontrolou, což mi prozradilo, že je tu pracovně. A měl společnost. Vysoká žena v džínech a v triku se ho jednou rukou držela za loket, ve druhé svírala kožené vodítko zlatého retrívra. Psi mi někdy působili problémy. Asi ze mě cítili kojota − ale retrívři na to byli příliš přátelští a veselí. Vrtěl na mě ocasem a tiše štěkl.

Vlasy barvy tulení hnědi visely ženě v hebkých kudrnách pod ramena. Její tvář nebyla až na zrcadlové brýle nijak výrazná.

Byla slepá a fae. Hádejte, s kterou slepou fae jsem se nedávno setkala? Nevypadala jako někdo, kdo se dokáže proměnit ve vránu, ale na druhou stranu já nepřipomínala kojota.

Čekala jsem, že se z ní rozlije stejná moc jako tehdy z vrány, ale nic se nestalo. Všechny mé smysly ji vnímaly takovou, jak vypadala.

Ramenem v kombinéze jsem si utřela pot z čela. „Ahoj, Tony. Co se děje?“

„Mercedes Thompsonová, rád bych ti představil doktorku Stacy Altmanovou z fakulty folklóru na oregonské univerzitě. Je naší konzultantkou na tomto případu. Doktorko Altmanová, Mercedes Thompsonová, která by vám dozajista ráda potřásla rukou, kdyby nebyla celá od oleje.“

„Ráda vás poznávám.“ Konečně.

„Slečno Thompsonová,“ řekla. „Požádala jsem Tonyho, aby nás představil.“ Když pronášela jeho jméno, poplácala ho po paži. „Pokud to chápu dobře, jste přesvědčená o tom, že fae, kterého policie zatkla, je nevinný, přestože měl motiv, prostředky i příležitost − a našli ho nad čerstvou mrtvolou.“

Našpulila jsem rty. Nevěděla jsem, jak se ve skutečnosti jmenuje, ale nemínila jsem jí dovolit, aby převálcovala Zeeho. „Správně. Řekl mi to fae, který byl v tu dobu s ním. Zee není nešika. Kdyby O’Donnella zabil, nikdo by to nezjistil.“

„Policie ho překvapila.“ Hlas měla chladný, nezúčastněný a bez přízvuku. „Soused slyšel v domě hádku a zavolal policii.“

Povytáhla jsem obočí. „Kdyby to udělal Zee, nikdo by nic neslyšel, a i kdyby ano, zmizel by ještě před příjezdem policie. Zee nedělá hloupé chyby.“

„Vlastně,“ řekl Tony a pousmál se, „soused, který volal policii, tvrdí, že viděl Zeeho teprve přijíždět k domu, když slyšel křik.“

Doktorka, která patřila k Šedým pánům, o sousedově svědectví nevěděla, dokud se o něm Tony nyní nezmínil. Rozzlobeně stiskla rty. Tony ji asi neměl rád, protože podobné hrátky s lidmi, které rád měl, nehrál.

„Tak proč se tolik snažíte hodit vraždu na krk Zeemu?“ zeptala jsem se jí. „Neměla by viníka hledat policie?“

„Proč ho vy tolik bráníte?“ opáčila. „Protože býval vaším přítelem? Nezdá se, že by vaši snahu oceňoval.“

„Protože to neudělal,“ řekla jsem, jako by mě podobně hloupá otázka překvapila. Podle toho, jak ztuhla, bylo stejně snadné ji vytočit jako Adama. „Proč si s tím lámete hlavu vy? Vám nijak neublíží, když policie ještě trochu zapracuje. Myslíte si, že fae v hrsti je lepší než pátrat po skutečném viníkovi v rezervaci?“

Tvář se jí napjala a ve vzduchu se vzedmula magie. Uvědomila jsem si, že za mnou přišla, aby zabránila prohledání rezervace. Chtěla celou věc rychle uzavřít − možná se měl Zee oběsit a zabránit tak tomu, aby se případ dostal k soudu a na veřejnost a cizí lidé čenichali v rezervaci. Přišla eliminovat problémy.

Jako třeba mě.

Změřila jsem si ji a otočila se k Tonymu. „Dohlíží někdo na Zeeho, aby nespáchal sebevraždu? Fae se v železných klecích nevede dobře.“

Zavrtěl hlavou a doktorka Altmanová stiskla pevně rty. „Podle doktorky Altmanové je pan Adelbertsmiter gremlin a kov mu nevadí. Ale pokud si myslíš, že je to zapotřebí, udělám to.“

„Prosím,“ řekla jsem. „Dělám si velké starosti.“ Nebude tak sice úplně v bezpečí, ale bude mnohem těžší dostat se k němu a zabít ho.

Tonyho bystrý pohled přeskakoval mezi mnou a doktorkou Altmanovou. Byl příliš dobrý polda, než aby si nevšiml napětí mezi námi. Možná dokonce pochopil, že mi nedělá starosti sebevražda.

„Neříkala jste, že chcete položit Mercedes pár otázek, doktorko Altmanová?“ nadhodil se zavádějící mírností.

„Zajisté,“ řekla. „Zdejší policie, jak se zdá, respektuje váš názor na fae, ale neví, jaké s nimi máte zkušenosti − až na to, že jste kdysi s panem Adelbertsmiterem pracovala.“

Ach, teď se mě pokusí zdiskreditovat. Pokud čekala, že mě vyvede z míry, moc dobře mě nezná. Každá automechanička ví, jak na podobný útok zareagovat.

Dobrosrdečně jsem se usmála. „Studovala jsem historii a čtu, doktorko Altmanová. Věděla jste například, že žádní gremlini neexistují, že si tak Zee prostě říká? Pokud mě nyní omluvíte, musím se vrátit k práci. Slíbila jsem, že auto bude ještě dneska hotové.“ Otočila jsem se, abych se pustila znovu do práce, a zakopla o hůl na podlaze.

Tony ke mně přispěchal, vzal mě za loket a pomohl mi zpátky na nohy. „Nevymkla sis kotník?“ zeptal se.

„Ne, jsem v pořádku,“ řekla jsem a zamračila se na faeskou hůl, která se zjevila na podlaze garáže. „Raději bys mě měl pustit, jinak budeš celý od kolomazi.“

„To je v pořádku. Trocha špíny dělá dojem na zelenáče.“

„Co se stalo?“ zeptala se doktorka Altmanová, jako by jí slepota bránila zjistit, co se okolo ní děje. Byla jsem si jistá, že tomu tak není. Všimla jsem si, že její pes na hůl upřeně zírá. Možná byl skutečně jejíma očima.

„Zakopla o hůl.“ Tony, který se doktorce Altmanové vysmekl, aby mě zachytil, když jsem zakopla, se nyní pro hůl sehnul a položil ji na ponk. „Pěkná věcička, Mercy. Co dělá starožitná hůl na podlaze v garáži?“

Ať se propadnu, jestli vím.

„Není moje. Někdo ji zapomněl v kanceláři. Snažím se ji vrátit právoplatnému majiteli.“

Tony se na hůl znovu zadíval. „Vypadá dost staře. Majitel bude rád, až ji získá zpátky.“ V hlase mu zaznívala otázka − a doktorka Altmanová si jí asi nevšimla.

Nevěděla jsem, jestli je Tony citlivý na magii, je ale rychlý a jeho prsty zaváhaly na keltských obrazcích ve stříbře.

Pohlédla jsem mu do očí a rychle kývla. Jinak by to nenechal být, dokud by si slepá fae neuvědomila, že ví víc, než by měl.

„Taky bych si myslela,“ řekla jsem nešťastně. „A přesto je pořád tady.“

Zamyšleně se usmál. „Pokud už doktorka Altmanová skončila, půjdeme,“ řekl. „Je mi líto, že se Zeemu nelíbí způsob, jakým ses ho rozhodla hájit. Ale postarám se, aby ho nepřeválcovali.“

Nebo nezabili.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla jsem mu vážně. Neudělej žádnou pitomost.

Povytáhl obočí. „Jsem stejně tak opatrný jako ty.“

Usmála jsem se na něj a vrátila se zpátky k vozu. Bez ohledu na to, co jsem řekla majiteli, práci nedokončím dřív než zítra. Všechno jsem pozavírala, očistila a zkontrolovala mobil. Zjistila jsem, že jsem promeškala dva hovory. Druhý byl od Tonyho, volal mi předtím, než sem konzultantku přivedl. První číslo jsem neznala, ale podle předčíslí šlo o dálkový hovor.

Když jsem ho vytočila, ozval se Zeeho syn Tad.

Tad byl mým prvním pomocníkem, ale pak odešel na vysokou a opustil mě − stejně jako to za dva roky udělá Gabriel. Vlastně mě najal on. Byl v kanceláři sám a já si zrovna přijela pro nový řemen do rabbita (kvůli prasklému řemeni jsem právě propásla pohovor na pascovské střední; chtěli trenérku a já si myslela, že by je spíš mělo zajímat, že jejich učitelé historie umí učit historii) a pomohla jsem mu se zákazníkem. Myslím, že mu tehdy bylo devět. Právě mu zemřela matka a Zee se s tím nedokázal vyrovnat. Během následujícího měsíce mě Tad musel najmout ještě třikrát, než se se mnou Zee smířil − se ženou, a jak si zpočátku myslel, s člověkem.

„Mercy, kde jsi byla? Snažím se ti dovolat už od soboty ráno.“ Nedal mi šanci odpovědět. „Strýček Mike říkal, že tátu zatkli pro vraždu. Dostal jsem z něj jen, že to má něco společného s úmrtími v rezervaci a že mám podle výnosu Šedých pánů zůstat tam, kde jsem.“

S Tadem jsme sdíleli jisté pohrdání a nechuť k autoritám. Pravděpodobně už měl letenku v ruce.

„Nevracej se,“ řekla jsem po chvíli horečnatého uvažování. Šedí páni chtěli na někoho svalit vinu a nezáleželo na tom, kdo to bude. Chtěli, aby celá věc rychle skončila, a každý, kdo by se jim postavil do cesty, by byl v nebezpečí.

„Co se, k čertu, stalo? Nemůžu nic zjistit.“ V jeho hlase jsem slyšela stejnou frustraci, jakou jsem cítila i já.

Pověděla jsem mu všechno, co jsem věděla. Začala jsem Zeeho žádostí o pomoc a skončila slepou ženou, která mě právě navštívila s Tonym − a nevynechala jsem ani to, že ze mě Zee nemá zrovna radost, protože jsem prozradila policii i jeho advokátce příliš. Pohled mi padl na vycházkovou hůl, a tak jsem přihodila navrch i ji.

„Fae zabíjel člověk? Momentík. Momentík. Strážce, kterého zavraždili, ten O’Donnell, nebyl to náhodou snědý chlápek kolem metru osmdesáti? Křestním jménem Thomas?“

„Tak nějak vypadal. Nevím, jak se jmenoval křestním.“

„Varoval jsem ji, že si hraje s ohněm,“ řekl Tad. „Zatraceně. Připadalo jí to zábavné, protože si myslel, že jí prokazuje laskavost, ale ona si z něj jenom utahovala. Bavil ji.“

„Kdo?“ zeptala jsem se.

„Connora… rezervační knihovnice. Neměla lidi zrovna v lásce a O’Donnell byl fakt osel. Ráda si s ním zahrávala.“

„Zavraždil ji, protože s ním hrála hry?“ zeptala jsem se. „Ale co ostatní?“

„Proto se jím přestali zabývat. S druhým zavražděným neměl nic společného. A kromě toho nebyla Connora silná. Člověk by ji dokázal zabít. Ale Hendricka…“

„Hendricka?“

„Chlápka s lesem vzadu na dvorku. Patřil k Lovcům. Jeho smrt prakticky vyloučila lidský zásah. Byl dost silný.“ Ozvala se hlasitá rána. „Promiň. Hloupá šňůra − shodil jsem ze stolu telefon. Momentík. Momentík. Vycházková hůl, hm? Prostě se objevuje?“

„Přesně.“

„Můžeš mi ji popsat?“

„Je asi metr dvacet dlouhá, zkroucená a šedivá. Na jednom konci má stříbrný kroužek, na druhém stříbrný knoflík s vyrytými keltskými vzory. Nechápu, proč mi ji pořád někdo vrací.“

„Nemyslím si, že ti ji někdo nosí zpátky. Myslím, že tě sleduje sama od sebe.“

„Cože?“

„Některé staré věci dokáží být dost výstřední. Moc přitahuje moc a podobné věci. Některé z předmětů, které vznikly v dobách, kdy jsme byli mocnější, dokáží jednat docela nevypočitatelně. Dělají věci, které původně dělat neměly.“

„Jako třeba sledovat mě. Myslíš, že sledovala domů O’Donnella?“

„Ne, to ne. Nemyslím si, že se to stalo takhle. Úkolem hole je pomáhat lidem, kteří pomáhají fae. Sleduje tě asi proto, že pomáháš tátovi, zatímco ostatní sedí na zadku.“

„Takže ji O’Donnell ukradl.“

„Mercy…“ Zajíkl se. „Zatraceně. Mercy, nemůžu ti to říct. Zakázali mi to. Vložili na mě kletbu. Podle strýčka Mikea má chránit fae, mě i tebe.“

„Má to něco do činění se situací tvého otce?“ Přemýšlela jsem. „S holí? Ukradli i další věci? Může mi někdo říct víc? Někdo, komu bys mohl zavolat a požádat ho o to?“

„Podívej,“ řekl pomalu, jako by čekal, že ho kletba znovu umlčí. „V obchodním centru v Richlandu najdeš antikvariát se starožitnými knihami. Měla by sis promluvit s mužem, který ho vlastní. Mohl by ti pomoct zjistit víc o té holi. Nezapomeň mu říct, že jsem tě poslal já − ale počkej, dokud nebude v krámě sám.“

„Děkuji.“

„Ne, Mercy, já děkuji tobě.“ Odmlčel se, a když znovu promluvil, připomněl mi devítiletého kluka, kterým byl, když jsme se poprvé setkali. „Bojím se, Mercy. Chtějí ho obětovat, že?“

„Chtěli,“ řekla jsem. „Ale myslím, že na to už je teď pozdě. Policie jeho vinu jen tak nepřijme a našli jsme mu výbornou advokátku. A já se trochu vrtám v O’Donnellových aktivitách.“

„Mercy,“ řekl tiše. „Ježíši, Mercy, ty jdeš proti vůli Šedých pánů? Víš, že ta slepá žena je jednou z nich, že? Poslali ji, aby zajistila, že všechno půjde podle plánu.“

„Fae nezajímá, kdo to udělal,“ řekla jsem. „Jakmile se ujistili o tom, že O’Donnella zabil fae, přestalo je zajímat, kdo je vrah. Potřebují, aby na sebe vzal někdo rychle vinu a oni se pak mohli v tichosti zbavit skutečného viníka.“

„A přestože táta udělal, co mohl, aby tě od pátrání odradil, nenecháš toho,“ řekl.

Samozřejmě. Samozřejmě.

„Snaží se zabránit tomu, abych do té věci strkala nos,“ zašeptala jsem.

Na okamžik se rozhostilo ticho. „Neříkej, žes věřila, že je na tebe fakt naštvaný.“

„Chce, abych mu splatila dluh,“ namítla jsem a uzlíček bolesti v mém nitru se začal pomalu uvolňovat. Zee věděl, co fae udělají, a snažil se mě ochránit.

Jak že to řekl? Raději by měla doufat, že se odsud nedostanu. Protože pokud by se mi podařilo osvobodit ho, Šedí páni by se na mě dost namíchli.

„Samozřejmě že chce. Otec je brilantní a starší než sama Země, ale má přímo nesmyslný strach ze Šedých pánů. Myslí si, že je nemůže nikdo zastavit. Jakmile pochopil, odkud vane vítr, rozhodl se udělat všechno pro to, aby ostatní ochránil.“

„Tade, zůstaň ve škole,“ řekla jsem mu. „Tady by ses akorát dostal do průšvihu. Nade mnou Šedí páni nemají moc.“

Odfrkl si. „Rád bych byl u toho, až jim to povíš − ale mám tě rád takovou, jaká jsi: živou.“

„Pokud se vrátíš, zabijí tě − jak to tvému otci pomůže? Roztrhej letenku a já udělám, co budu moct. Nejsem sama. Adam ví, co se děje.“

Tad si Adama velmi vážil. A přesně jak jsem doufala, stačilo to.

„Dobrá, zůstanu. Prozatím. Uvidím, jestli ti nemůžu ještě nějak pomoct − a kam až ta zatracená kletba strýčka Mikea sahá.“

Na dlouhou dobu se rozhostilo ticho, jak o tom přemýšlel.

„Dobrá. Myslím, že ti můžu říct o Nemane.“

„O kom?“

„Strýček Mike se zmínil o Velké vráně, že? A asi nemluvil o obyčejném ptákovi, ale o Velké vráně.“

„Ano. Na hlavě měla tři bílá pírka, která se mi zdála důležitá.“

„Takže to musí být Nemane.“ Jeho hlas zněl spokojeně.

„A to je dobře?“

„Velmi dobře,“ řekl. „Někteří Šedí páni by nejraději zabili všechny, kdo působí potíže. Nemane je jiná.“

„Nerada zabíjí.“

Tad si povzdychl. „Někdy jsi skutečně nevinná. Neznám fae, který by si aspoň trochu neužil krveprolití − a Nemane bývala jednou z Morrigan, keltských bohyní války. Jedním z jejích úkolů bylo zasadit ránu z milosti hrdinům, kteří umírali na zranění v bitvě.“

„To nezní slibně,“ zamumlala jsem.

Tad mě slyšel. „Jde o to, Mercy, že staří válečníci mají smysl pro čest. Nenávidí marnou nebo nespravedlivou smrt.“

„Nechce tvého otce zabít,“ řekla jsem.

Opatrně mě opravil. „Nechce zabít tebe. Obávám se, že pro všechny až na tebe je můj otec přijatelná ztráta.“

„Uvidím, jestli to nedokážu změnit.“

„Zajdi si pro knihu,“ řekl a rozkašlal se. „Pitomá kletba.“ V hlase mu zněla nefalšovaná zuřivost. „Pokud mě připraví o otce, promluvím si se strýčkem Mikem. Sežeň si tu knihu, Mercy, a pokus se nějak získat prostor k manévrování.“

„Zůstaneš tam?“

„Do pátku. Pokud se do té doby nic nezmění, vrátím se domů.“

Skoro jsem začala protestovat, ale nakonec jsem se jen rozloučila. Zee je Tadův otec − měla jsem štěstí, že souhlasil počkat do pátku.

*

Obchodní centrum v rezidenční čtvrti Richlandu tvořilo několik přiléhajících budov. Byly tu nejrůznější obchody od krámku s koblihami po vetešnictví a také bary, restaurace, a dokonce i obchod se zvířaty. Antikvariát jsem objevila lehce.

Jednou nebo dvakrát jsem ho už navštívila, ale protože já četla spíše laciné paperbacky než sběratelské kousky, nebyla jsem pravidelný zákazník. Podařilo se mi zaparkovat přímo před krámkem vedle místa pro invalidy.

Napřed mě napadlo, že už mají zavřeno. Bylo po šesté a obchod vypadal zvenku opuštěně. Ale když jsem zkusila vstoupit, dveře se se zazvoněním zvonků otevřely.

„Minutku,“ zavolal někdo vzadu.

„Žádný problém,“ odpověděla jsem. Zhluboka jsem se nadechla, abych zjistila, co mi prozradí nos, ale bylo tu příliš mnoho vůní, než abych je od sebe dokázala oddělit: nic neudrží pach lépe než papír. Cítila jsem kouř z cigaret a dýmek a zatuchlý parfém.

Muž, který se vynořil zpoza vysokých knihoven, byl vyšší než já a bylo mu něco mezi pětatřiceti a padesáti. Jemné vlasy mu elegantně přecházely ze zlatavé do šedé. Jeho veselý výraz se ihned proměnil v profesionální, když zjistil, že jsem cizí.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se.

„Můj přítel, Tad Adelbertsmiter, říkal, že byste mi mohl pomoct s jistým problémem,“ řekla jsem a ukázala mu hůl, kterou jsem vzala s sebou.

Dobře si ji prohlédl, zbledl a z obličeje se mu vytratilo všechno přátelství. „Okamžik,“ řekl. Zamkl vchodové dveře, otočil starobylou papírovou cedulku na ZAVŘENO a zatáhl na oknech roletu.

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Mercedes Thompsonová.“

Ostře si mě změřil. „Nejste fae.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem automechanik.“

Obličej se mu rozzářil poznáním. „Jste Zeeho chráněnka?“

„Správně.“

„Můžu se na ni podívat?“ zeptal se a natáhl ruku pro hůl.

Nedala jsem mu ji. „Jste fae?“

Obličej se mu vyprázdnil a zledovatěl − což asi byla dostatečná odpověď, že?

„Fae mě za jednoho ze svých nepovažují,“ řekl úsečně. „Ale matčin dědeček k nim patřil. Já v sobě mám dost faeské krve na to, abych mohl používat dotykovou magii.“

„Dotykovou magii?“

„Však víte, když se dotknu nějaké věci, poznám, jak je stará a komu patřila. A tak podobně.“

Podala jsem mu hůl.

Vzal si ji ode mě a dlouho ji studoval. Nakonec zavrtěl hlavou a vrátil mi ji. „Nikdy dřív jsem ji neviděl − ale slyšel jsem o ní. Jeden z vílích pokladů.“

„Pokud chováte ovce, pak asi ano,“ řekla jsem suše.

Zasmál se. „Ano, to je ona − ale někdy staré předměty dělají nečekané věci. V každém případě se jedná o magii, o kterou fae přišli, už nedokáží věci natrvalo očarovat, proto považují tyto artefakty za velmi vzácné.“

„Proč mě za vámi Tad poslal? Co mi o ní můžete říct?“

Zavrtěl hlavou. „Pokud už znáte její příběh, pak asi víte totéž co já.“

„Co jste o ní zjistil dotykem?“

Zasmál se. „Naprosto nic. Moje magie působí pouze na obyčejné věci. Jen jsem si ji chtěl na podržet.“ Odmlčel se. „Říkal, že vám o ní dokážu něco zjistit?“ Pozorně si mě změřil. „Nemá to něco společného s problémy jeho otce? Ne, samozřejmě že ne.“ Jeho oči se potměšile smály. „Ach, asi tuším, co Tad chtěl, abych vám dal. Chytrý kluk. Pojďte se mnou dozadu.“

Odvedl mě do výklenku, kde byly knihy zamčené v knihovničkách. „Tady schovávám cennější věci − knihy s podpisy autorů a starší kuriozity.“ Přitáhl si lavici, vylezl na ni a odemkl nejvyšší polici, která byla skoro prázdná − asi proto, že bylo těžké se k ní dostat.

Vytáhl knihu vázanou ve světlé kůži a se zlatými nápisy. „Asi u sebe nemáte čtrnáct set dolarů, které byste mi za ni dala, co?“

Polkla jsem. „Teď zrovna ne − ale během několika dnů bych je mohla sehnat.“

Zavrtěl hlavou a podal mi knihu dolů. „To není třeba. Jen na ni dejte dobrý pozor, a až ji nebudete potřebovat, vraťte mi ji. Leží mi tu už pět nebo šest let. Neočekávám, že by se tento týden objevil nějaký zájemce.“

Vzala jsem ji opatrně do ruky, protože jsem nebyla zvyklá zacházet s knihami, které stály víc než moje auto (ne že by to něco znamenalo). Titul na přední desce a na hřbetu hlásal: Magie vyrobená.

„Půjčím vám ji,“ řekl pomalu a rozvážně, „protože se zmiňuje o holi…“ Odmlčel se a hlasem, který jasně říkal, abych teď dávala dobrý pozor, dodal: „A o dalších zajímavých věcech.“

Pokud hůl ukradli, možná zmizely i jiné předměty. Sevřela jsem knihu pevněji.

„Zee je můj přítel.“ Znovu knihovnu zamkl, slezl z lavice a vrátil ji na původní místo. Pak zdánlivě nesouvisle prohlásil: „Samozřejmě existují věci, o kterých nesmíme mluvit. Ale vím, že v knize najdete příběh o holi. Měla byste s ním začít. Myslím, že je to pátá kapitola.“

„Chápu.“ Pomáhal mi, jak jen mohl, aniž by porušil pravidla.

Odvedl mě zpátky do obchodu. „Dávejte na tu hůl dobrý pozor.“

„Snažím se ji vrátit,“ řekla jsem.

Otočil se, několik kroků šel pozpátku a oči upíral na hůl. „Opravdu?“ Zasmál se, potřásl hlavou a mířil dál k předním dveřím. „Staré věci někdy mají vlastní hlavu.“

Otevřel mi dveře a já na prahu zaváhala. Kdyby mi neřekl, že je zčásti fae, poděkovala bych mu. Ale přiznat fae dluh může mít nečekané následky. Proto jsem raději vytáhla jednu z vizitek, které vytiskl Gabriel, a podala mu ji. „Kdybyste měl někdy problémy s autem, zastavte se. Obyčejně pracuju na německých vozech, ale dokážu si poradit i s jinými.“

Usmál se. „Možná to udělám. Hodně štěstí.“

*

Po návratu domů jsem zjistila, že Samuel je pryč, ale nechal mi vzkaz, že je v práci − a v ledničce mám jídlo.

Otevřela jsem ji a našla skleněnou pánev zakrytou alobalem a v ní dvě enchiladas. Povečeřela jsem, nakrmila Medeu, umyla si ruce a odnesla knihu do obýváku.

Nečekala jsem, že najdu stránku s nápisem „O’Donnella zavraždil…“, ale bylo by mi milejší, kdyby celých šest set stránek nebylo zaplněno drobným písmem psaným vybledlým inkoustem. Aspoň že byl text v angličtině.

O hodinu a půl později jsem toho musela nechat, protože už jsem nedokázala zaostřit.

Nalistovala jsem kapitolu pět a prošla si asi deset stránek a tři příběhy. První pojednával o holi a byl trochu bohatší než pohádka na internetu. A taky v něm stál detailní popis hole. Autor byl očividně fae, což znamenalo, že jsem poprvé vědomě četla knihu psanou z pohledu fae.

Celá kapitola pět pojednávala o podobných věcech, jako byla vycházková hůl, o faeských darech. Pokud O’Donnell ukradl hůl, možná ukradl i jiné předměty. A možná je pak odnesl vrah.

Zamkla jsem knihu do trezoru se zbraněmi. Nebyl to nejlepší úkryt, ale obyčejný zloděj s ní jen tak neuteče.

Zatímco jsem umývala nádobí, uvažovala jsem o ní. Ani ne tak o obsahu jako o tom, co se mi Tad snažil říct.

Podle majitele antikvariátu si fae vážili předmětů, jako je ona hůl, přestože byly v moderním světě k ničemu.

Chápala jsem to. Pro fae znamenalo vlastnictví předmětu, který ukrýval zbytky magie, moc. A ve faeském světě představovala moc bezpečí. Kdyby existoval seznam všech magických předmětů, Šedí páni by je mohli sledovat − a podle potřeby si je přivlastnit. Ale fae byli tajnůstkářští. Nedokázala jsem si představit, že by podobný seznam vytvořili a někomu ho předali.

Vyrostla jsem v Montaně, kde byla stará, neregistrovaná puška mnohem cennější než nová, jejíž vlastnictví se dá vystopovat. Ne že by se majitelé zbraní v Montaně chystali páchat neregistrovanými zbraněmi zločiny − prostě se jim nelíbilo, že by federální vláda věděla o každém jejich kroku.

Tak co když… Co když O’Donnell ukradl několik magických předmětů a nikdo tak úplně nevěděl jaké nebo kolik jich bylo. Pak nějaký fae odhalil, že pachatelem je O’Donnell. Někdo se stejně dobrým čichem jako já − anebo někdo, kdo ho viděl a vystopoval až domů. Fae mohl O’Donnella zabít a všechny ukradené předměty si přivlastnit.

Možná to vrah načasoval tak, aby Zeeho chytili, protože věděl, že Šedé pány potěší, když budou mít podezřelého naservírovaného na stříbrném podnose.

Kdyby se mi podařilo najít vraha a předměty, jež O’Donnell ukradl, mohla bych je schovat a jejich prostřednictvím si vynutit Zeeho osvobození a bezpečí.

Dokázala jsem pochopit, proč by hůl chtěl fae, ale k čemu byla O’Donnellovi? Možná tak úplně nevěděl, co dokáže? Ale musel o ní něco vědět, jinak by ji nevzal. Možná plánoval, že ji prodá fae zpátky. Ale každý, kdo se v jejich blízkosti nějakou dobu pohyboval, musel vědět, že když se pokusíte prodat zpátky něco, co jste fae ukradli, dlouho nepřežijete.

Na druhou stranu byl O’Donnell mrtvý, že?

Kdosi zaklepal na dveře. Nikoho jsem neslyšela přijíždět. Možná to byl jeden z vlkodlaků, který přišel z Adamova domu. Zhluboka jsem se nadechla, ale zavřené dveře efektivně blokovaly pach.

Otevřela jsem a našla na verandě stát doktorku Altmanovou. Vodícího psa s sebou neměla − a na příjezdové cestě nestálo žádné další auto. Možná přiletěla.

„Přišla jste si pro hůl?“ zeptala jsem se. „Klidně si ji vezměte.“

„Můžu dovnitř?“

Zaváhala jsem. Byla jsem si docela jistá, že práh funguje jenom na upíry, přesto…

Napjatě se usmála, vkročila dovnitř a zůstala stát na koberci.

„Dobrá,“ řekla jsem. „Pojďte dovnitř.“ Vzala jsem do ruky hůl a podala jí ji.

„Proč to děláte?“ zeptala se.

Schválně jsem si její slova špatně vyložila. „Protože hůl není moje − a jehňata mi k ničemu nebudou.“

Podrážděně na mě pohlédla. „Nemluvím o holi. Proč strkáte nos do záležitostí fae? Rozvracíte mé vztahy s policií − a to pro mě může být z dlouhodobého hlediska nebezpečné. Mám za úkol lidi chránit. Netušíte, co se děje, a působíte víc potíží, než kolik dokážete zvládnout.“

Zasmála jsem se, nemohla jsem si pomoct. „Obě víme, že Zee O’Donnella nezabil. Já se jen postarala o to, aby policie věděla, že vrahem může být někdo jiný. Já přátele neopouštím.“

„Šedí páni nedovolí, aby o nás někdo jako vy tolik věděl.“ Ramena, která měla doposud agresivně napjatá, se jí uvolnila. Sebevědomě prošla obývákem a posadila se do Samuelova velkého křesla.

Když znovu promluvila, měla keltský přízvuk. „Zee je hašteřivý bastard, ale mám ho taky ráda. A co víc, neexistuje už mnoho fae, kteří by snesli železný polibek, proto si nemůžeme dovolit ztrácet je lehce. Kdykoli jindy bych mohla udělat cokoli, abych ho zachránila. Ale když vlkodlaci vystoupili na veřejnost, mezi lidmi znovu zesílil strach a my si nemůžeme dovolit ho ještě zhoršit. Rychle uzavřený případ, obzvláště když policie pomlčí o okolnostech vraždy, nezpůsobí hodně povyku. Zee to chápe. Pokud toho opravdu tolik víte, pak jistě chápete, že někdy je potřeba přinést oběť pro dobro většiny.“

Zee se nabídl jako obětní beránek. Chtěl, abych se na něj rozzlobila a nechala ho hnít ve vězení, protože věděl, že jinak to nevzdám, nikdy nebudu souhlasit s tím, aby se obětoval, a to bez ohledu na následky pro fae.

„Dnes večer jsem za vámi přišla kvůli Zeemu,“ řekla mi vážně a slepýma očima hleděla skrz mě. „Neztěžujte mu to ještě víc. Nenuťte nás, abychom obětovali i váš život.“

„Vím, kdo jste, Nemane, aspoň víceméně,“ řekla jsem jí.

„Pak byste měla vědět, že jen málokdo obdrží varování, než zaútočím.“

„Vím, že upřednostňujete spravedlnost před masakrem,“ opáčila jsem.

„Upřednostňuji přežití svého lidu,“ řekla. „A pokud kvůli tomu budu muset zlikvidovat několik nevinných − nebo hloupých − lidí, nezatíží to mé svědomí na dlouho.“

Neodpověděla jsem. Nemohla jsem se jen tak vzdát a přenechat Zeeho jeho osudu. Ale kdybych jí to řekla, na místě by mě zabila. Cítila jsem, jak se okolo mě sbírá její moc jako jarní bouřka. Kupila se vrstvu po vrstvě, zatímco jsem na ni zírala.

Nemínila jsem lhát a pravda by mě zabila − a nezůstal by nikdo, kdo by pomohl Zeemu.

V tu chvíli zabočilo na příjezdovou cestu auto. Samuelovo.

Pochopila jsem, co musím udělat, ale bude to stačit? Co mě to bude stát?

„Já vím, kdo jste, Nemane,“ zašeptala jsem. „Ale vy nevíte, kdo jsem já.“

„Jste kožoměnec,“ řekla. „Měňavec. Zee mi to vysvětlil. Z původních nadpřirozených tvorů této země už mnoho nezůstalo − takže nikam nepatříte. Nejste fae, vlk, upír ani nic podobného. Jste úplně sama.“ Její výraz se nezměnil, ale cítila jsem její žal, její soucit. Taky byla sama. Nevím, jestli chtěla, abych to věděla, nebo netušila, kolik dokážu vyčíst z jejího pachu. „Nechci vás zabít, ale udělám to.“

„To si nemyslím.“ Díkybohu, pomyslela jsem si, díkybohu, že jsem o tom pověděla Samuelovi. Rychle tak pochopí, co se děje. „Zee vám totiž neřekl všechno.“ Možná si myslel, že Nemane zaváhá a nezabije mě, když si bude myslet, že jsem sama. „Máte pravdu v tom, že neznám nikoho jiného, jako jsem já, ale to neznamená, že jsem sama.“

Vtom otevřel Samuel dveře. Oči měl zarudlé a působil unaveně a nevrle. Cítila jsem z něj krev a dezinfekci. Zastavil se ve dveřích a zadíval se na doktorku Altmanovou.

„Doktorko Altmanová,“ řekla jsem příjemně, „ráda bych vám představila svého spolubydlícího, doktora Samuela Cornicka. Samueli, toto je doktorka Stacy Altmanová, policejní konzultantka, Velká vrána. Fae ji znají pod jménem Nemane.“

Samuel přimhouřil oči.

„Jste vlkodlak,“ řekla Nemane. „Samuel Cornick.“ Odmlčela se. „Marokem je Bran Cornick.“

Hleděla jsem na Samuela. „Právě jsem se snažila doktorce Altmanové vysvětlit, že by nebylo rozumné zlikvidovat mě, přestože strkám nos do jejich záležitostí.“

Oči se mu rozzářily pochopením, pak je přimhouřil na fae.

„Byla by chyba zabít Mercy,“ zavrčel. „Táta ji vychoval v naší smečce a nemohl by ji mít víc rád, kdyby byla jeho vlastní dcera. Pro ni by vyhlásil fae válku a k čertu s následky. Pokud o mých slovech pochybujete, zavolejte mu a zeptejte se ho.“

Předpokládala jsem, že mě Samuel bude bránit − a fae si nemohli dovolit ublížit synovi maroka, ne kvůli takové maličkosti. Spoléhala jsem na to, že ten fakt zajistí Samuelovi nedotknutelnost, jinak bych našla způsob, jak mu zabránit v tom, aby se do celé věci zapletl. Ale marok…

Vždycky jsem si myslela, že jsem mu jenom na obtíž, že jsem jediná, kdo Brana neposlouchá na slovo. Vždycky se choval ochranitelsky − ale ochranitelské pudy ho činily dominantním. Myslela jsem si, že jsem jen další osoba, o kterou musí pečovat. Ale pravda v Samuelově hlase se nedala zpochybnit stejně jako jeho víra v Brana.

Byla jsem ráda, že se Samuel soustředí na Nemane, která vstala, když Samuel promluvil. Zatímco jsem se snažila potlačit hloupé slzy, opřela se Nemane o vycházkovou hůl a řekla: „Opravdu?“

„Adam Hauptman, alfa Smečky columbijského poříčí, prohlásil Mercy za svoji družku,“ pokračoval Samuel ponuře.

Nemane se usmála a po tváři se jí rozlila jemná krása, které jsem si předtím nevšimla.

„Líbíte se mi,“ řekla mi. „Hrajete pokoutné, lstivé hry − a stejně jako Kojot otřásáte pořádkem světa.“ Zasmála se. „Kojot, opravdu. To je jen dobře. Jen dobře. Nevím, co objevíte − ale povím ostatním, s kým mají tu čest.“ Dvakrát klepla holí do podlahy. Pak si pro sebe zamumlala: „Možná… možná to přece jen neskončí katastrofou.“

Zvedla hůl a dotkla se jí čela v pozdravu. Potom udělala krok vpřed a zmizela z dosahu všech mých smyslů.