11.

Muselo uběhnout alespoň patnáct minut, než následky odezněly a já opět začala fungovat. První závěr, ke kterému jsem dospěla, byl, že ať už mě zasáhl čímkoli, nebyl to obyčejný taser. To v žádném případě. Bylo mi zle a celá jsem se třásla, choulila se ve vibrujícím kufru a snažila se vymyslet nějaký plán.

Ještě jsem se nemohla proměnit, ale než dorazíme do Spokane, určitě to dokážu. A plastová pouta nebyla dost pevná na to, aby udržela kojota. Vůz byl novější a já viděla páčku, která otevře kufr zevnitř. Takže jsem nebyla v pasti.

To mi pomohlo ovládnout paniku. Ať už se stane cokoli, nebudu muset předstoupit před Blackwooda.

Uvolnila jsem se, ležela na dně kufru a přemýšlela, proč mě upír tolik chtěl, že byl ochotný zničit svého právníka, aby mě dostal. Možná mu na Corbanovi nijak nezáleželo, ale měla jsem pocit, jako by jejich pracovní vztah trval už hodně dlouho. Snažil se ovládnout Tri-Cities stejně jako Spokane? Chtěl mě použít jako rukojmí a donutit vlkodlaky jít proti Marsilii?

Připadalo nám to jako dobrá možnost… teprve včera? Ale vlci s upíry zakopali v Tri-Cities válečnou sekeru, takže unést mě teď a využít mě k nátlaku na Adama mi připadalo hloupé. A hloupý upír neuhájí celé město. Existovala šance, jakkoli malá, že ještě neví, co se stalo. A právě tato malá šance mi bránila teorii zcela odmítnout.

A Marsilie přišla o tři nejmocnější upíry. Pokud proti ní chtěl zakročit, nabízela se jedinečná příležitost. Můj únos by mu ale nepomohl, právě naopak. Hlavně teď, když Marsilie uzavřela s vlky mír. Hádala jsem, že by Adam nabídl Marsilii spojenectví.

Vidíte? Bylo hloupé unést mě − pokud tedy měl v úmyslu převzít Marsiliino území.

A protože Blackwood nemohl být tak pitomý a já ležela v Corbanově kufru, byla jsem ochotná připustit, že jsme se v Blackwoodových záměrech mýlili.

Takže co ode mě chtěl?

Mohla za tím být zraněná pýcha. Označil mě za svoji potravu − možná se tak choval ke všem, kdo navštívili Ambeřin dům. Pak se objevil Stefan a sebral mu mě.

Tato teorie byla velmi prostá. Počítala s tím, že Blackwood neměl nic společného s duchem. A já měla prostě hloupou smůlu, že jsem se ocitla v jeho revíru, když jsem se přijela podívat na Ambeřina ducha.

Upíři jsou arogantní a teritoriální. Bylo nejen možné, nýbrž i pravděpodobné, že jakmile se napil mojí krve, považoval mě za svůj majetek. Pokud byl dostatečně majetnický − a fakt, že měl pod kontrolou celé město, napovídal, že je − bylo víc než pravděpodobné, že by pro mě svého nohsleda poslal.

Bylo to úhledné, prosté vysvětlení, které nevycházelo z toho, že jsem nějak zvláštní. Jak Bran rád říkal, ego je nejčastější překážkou na cestě za pravdou.

Ale problém byl, že to pořád úplně neodpovídalo.

Byla jsem v kufru sama a neměla jsem nic jiného na práci, takže jsem mohla celou věc dobře zvážit. Od první chvíle mě Ambeřina nečekaná návštěva znepokojovala. Když jsem teď o tom přemýšlela, připadala mi ještě divnější. Amber, se kterou jsem svedla vodní bitvu a vařila večeři pro manželova klienta, by nikdy nebyla tak bezohledná a netaktní, aby za mnou přijela a požádala mě o pomoc s duchem, protože se v novinách dočetla o mém znásilnění − o znásilnění osoby, která jí byla po letech prakticky cizí.

Neviděly jsme se hodně dlouho. Ale při pohledu zpátky jsem si uvědomovala, že se chovala neohrabaně, což mi nesedělo ani k ženě, kterou bývala, ani k té, jež se z ní stala. Možná za to mohla celá ta divná situace, ale pravděpodobnější bylo, že ji za mnou někdo poslal.

Což mě přivádělo k otázce, co po mně Blackwood chce?

Co o mně věděl, než mě přiměl navštívit Amber?

V novinách stálo, že randím s vlkodlakem. Amber byla seznámena s tím, že vidím duchy. Zhluboka jsem se nadechla − a taky věděla, že mě až do šestnácti let vychovávala nevlastní rodina v Montaně. Netajila jsem to, pro sebe jsem si nechala jen fakt, že členové mé nevlastní rodiny byli vlkodlaci, to jsem vybreptala až v opilosti.

Ale mezi vlkodlaky bylo dobře známo, že Bran vychoval kožoměnce, kojotí měňavkyni. Takže řekněme, že o mně nic nevěděl, dokud v novinách nevyšel onen článek. Řekněme, že Amber noviny viděla a řekla: „Božínku, já ji znám. Zajímalo by mě, jestli by nám nemohla pomoct s duchem. Tvrdila, že je vidí.“

A Blackwood si řekl: „Hm. Holka, která chodí s alfou Tri-Cities. Holka, která vidí duchy.“ A protože byl mnohem starší než já, možná věděl i o kožoměncích víc než já. A tak si dal dvě a dvě dohromady a napadlo ho: „Není to náhodou ten kožoměnec, kterého vychoval Bran?“ A tak se zeptal Amber, jestli nejsem z Montany. A ona mu řekla, že jsem tam vyrostla u nevlastní rodiny.

Možná chtěl něco od libovolného kožoměnce. Na nepříjemnou chvilku jsem si vzpomněla na to, jak mi Stefan vyprávěl o pánovi Milána závislém na krvi vlkodlaků. Jenže Stefan se mojí krve napil a nezdálo se, že by na něj nějak zapůsobila. Řekněme, že Blackwood potřeboval kožoměnce a poslal Amber, aby mě našla a přilákala mě do Spokane.

Nelíbilo se mi to tolik jako má předchozí, mnohem prostší teorie. Ale hlavně proto, že mě podle této nepřestane lovit, i kdybych z kufru auta utekla. Půjde po mně, dokud nedostane, co chce − nebo ho někdo nezabije.

Odpovídalo to všemu, co jsem věděla. Kožoměnci jsou vzácní, já se ještě s žádným jiným nesetkala. Takže pokud mu došlo, co jsem, a k něčemu kožoměnce potřeboval, bylo jen logické, že se vydal po mojí stopě. Takže už zůstávala jediná otázka: Nač mohl chtít kožoměnce?

Mravenčení v mých končetinách konečně ustoupilo a nahradila ho tupá bolest. Bylo načase utéct… Vtom jsem si ale vzpomněla na to, co řekl Corban: „Má Chada.“

Corban mě unesl, protože Blackwood měl Chada. Napadlo mě, co by asi Blackwood udělal, kdyby se Corban vrátil beze mě.

Možná by ho za mnou prostě poslal znovu. Ale vzpomněla jsem si, s jakým klidem rozhodla Marsilie o smrti Estellina muže a Stefanových lidí. Cítila se ublížená, že se na ni pořád zlobí, i když zjistil, co udělala. Možná nechápala, proč Stefan na svých lidech tolik visí, lidé byli koneckonců jenom jídlo.

Blackwood mohl Chada prostě zabít.

To jsem nemohla riskovat.

Do vnitřností se mi ostře zařízla hrůza. Přece jenom jsem byla v pasti. Nemohla jsem utéct, když by to znamenalo Chadovu smrt.

S vyprahlými ústy jsem uvažovala, jaké nástroje mám k dispozici. Samozřejmě tu byla vílí hůl. Zrovna tu nebyla, ale dřív nebo později se určitě objeví. Podle fae to byl velmi mocný artefakt − jen kdyby se upíři báli ovcí.

Nedokázala jsem se spojit se smečkou ani s Adamem. Podle Samuela se pouto mezi námi obnoví. Ale neřekl kdy a já nijak netoužila si tu zkušenost zopakovat, takže jsem se nezeptala. A podle Adama vzdálenost spojení oslabovala.

Vzpomněla jsem si, že Samuel jednou utekl až do Texasu, aby unikl otci… a fungovalo to. Ale Spokane bylo mnohem blíž Tri-Cities než Texas Montaně. Takže kdybych získala čas, mohla bych povolat smečku k záchraně − zase.

Po setmění, a muselo už se smrákat, tu byl Stefan. Mohla bych ho zavolat a on by se objevil, jako to udělal, když mě o zavolání žádala Marsilie, ale musela bych to udělat, než mě Blackwood donutí vyměnit si s ním znovu krev. Předpokládala jsem, že stejný způsob, jakým Stefan zlomil Blackwoodovu nadvládu, bude fungovat i opačným směrem.

A stejně jako smečku bych i jeho volala na smrt. Nebyl si jistý, jestli by Blackwooda zvládl, a já mohla jen akceptovat jeho názor. Věděl o Blackwoodovi víc než já.

Kdybych utekla, odsoudila bych chlapce, kterého jsem měla ráda, na smrt v rukou netvora. Když zůstanu, vydám se napospas netvorovi sama. Netvorovi.

Možná mě nechtěl zabít. O tom jsem dokázala samu sebe snadno přesvědčit. Hůř jsem se vypořádávala s jeho touhou udělat ze mě svoji loutku.

Mohla bych prostě zmizet. Proměnila jsem se a říkala si, že jsem to udělala proto, aby se nepostavila Blackwoodovi tváří v tvář svázaná a bezmocná. Jako kojot jsem se vysmekla z pout a z roubíku, proměnila se zpátky, oblékla se a přejela prsty po pojistce na zámku kufru.

Nakonec jsem dojela v kufru Corbanova vozu až do Spokane. Když auto zpomalilo, opustilo mezistátní a zařadilo se do trhaného městského provozu, upravila jsem si šaty a dotkla se hole… Stříbrem zdobená dřevěná hůl mi ležela pod hlavou. Pohladila jsem ji a hned jsem se cítila líp.

„Raději by ses měla schovat, krásko,“ řekla jsem s falešným pirátským přízvukem. „Jinak tě strčí do pokladnice a už nikdy nespatříš denní světlo.“

Něco mi cinklo pod uchem. Zahnuli jsme ostře za roh a já ztratila pojem o tom, kam se hůl poděla. Doufala jsem, že mě poslechla a zmizela. Proti upírovi by mi dvakrát nepomohla a já nechtěla, aby se s ní v mojí péči něco stalo.

„Teď mluvíš s neživými věcmi,“ řekla jsem nahlas. „A věříš, že poslouchají. Vzpamatuj se, Mercy.“

Auto zpomalilo a zastavilo. Uslyšela jsem zařinčení řetězů a kovu o dláždění, pak se vůz znovu pohnul vpřed. Znělo to, jako by Blackwoodova brána byla honosnější než Marsiliina. Zajímaly upíry podobné věci?

Překulila jsem se, zkřížila nohy a sehnula se, až jsem se bradou dotýkala pat. Když Corban otevřel kufr, prostě jsem se posadila. Muselo to vypadat, jako bych podobné věci dělala dnes a denně. Doufala jsem, že tím odvedu pozornost od obsahu kufru, že si nevšimne hole. Pokud tam vůbec ještě byla.

„Blackwood má Chada?“ zeptala jsem se.

Otevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska.

„Podívej,“ řekla jsem a vylezla z kufru, i když méně ladně, než jsem plánovala. Zatracený taser, omračovací pistole nebo co to bylo. „Nemáme moc času. Potřebuju vědět, jaká je situace. Říkal jsi, že má Chada. Co přesně chtěl, abys udělal? Prozradil ti, proč mě potřebuje?“

„Má Chada,“ řekl Corban. Zavřel oči a obličej mu zrudl jako vzpěrači po velké námaze. Když znovu promluvil, vyslovoval pomalu. „Dostanu se k tobě, až budeš sama. Až nikdo nebude poblíž. Ani tvůj spolubydlící. Ani tvůj přítel. Poví mi kdy. Přivezu tě zpátky. Můj syn bude žít.“

„Co ode mě chce?“ zeptala jsem se a snažila se vypořádat s faktem, že Blackwood věděl, kdy budu sama. Nevěřila jsem, že by mě někdo sledoval − i kdybych si ho nevšimla já, pořád tu byli Adam se Samuelem.

Zavrtěl hlavou. „Já nevím.“ Natáhl se a chytil mě za zápěstí. „Musím tě teď k němu odvést.“

„Dobrá,“ řekla jsem a srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji. Ještě pořád, říkala jsem si a rychle se ohlédla po bráně a třímetrové kamenné zdi. Ještě pořád bych se mu mohla vytrhnout, a utéct. Ale byl tu Chad.

„Mercy,“ řekl a očividně se k mluvení nutil. „Ještě jednu věc. On chtěl, abych ti řekl o Chadovi. Abys šla se mnou.“

Jen proto, že víte, že se jedná o past, ještě neznamená, že do ní nemusíte vlézt, když je návnada dost dobrá. Roztřeseně jsem si povzdychla a rozhodla se, že hluchý chlapec s odvahou postavit se duchovi by ve mně měl vyburcovat aspoň desetinu své statečnosti.

Učinila jsem rozhodnutí a rozhlédla se, abych zjistila, do jaké pasti mě Blackwood vlákal. Byla tma, ale já ve tmě viděla.

Blackwoodův dům byl menší než Adamův, dokonce menší než Ambeřin, ale byla to kvalitní stavba z kamene teplých barev. Pozemek okolo měl asi pět nebo šest akrů a bývala na něm růžová zahrada. Už několik let na ni ale žádný zahradník ani nesáhl.

Určitě má ještě jiný dům, pomyslela jsem si. Odpovídajícím způsobem honosný s profesionálně udržovanou zahradou. Tam přijímal obchodní partnery.

Toto místo se zanedbaným, zarostlým pozemkem bylo jeho domovem. Co o něm vypovídalo? Kromě toho, že dává přednost kvalitě před velikostí a soukromí před krásou či pořádkem?

Zeď okolo pozemku byla starší než samotný dům, kámen pocházel rovnou z lomu a kvádry byly naskládány na sobě bez použití malty. Brána byla kovaná a zdobená. Dům nebyl úplně malý, jen tak ve srovnání s okolím působil. Původní sídlo bývalo bezpochyby obrovské a lépe vyhovovalo velikosti parcely, i když ne upírovi.

Corban se zastavil před vchodovými dveřmi. „Pokud budeš moct, uteč,“ řekl. „Není správné… není to tvůj problém.“

„Blackwood z toho můj problém udělal,“ namítla jsem. Otevřela jsem dveře a vešla první. „Zlato, jsem doma,“ zavolala jsem nejlepší imitací hlasu hvězdičky padesátých let. Kyle by můj přednes určitě pochválil, oblečení už ne. Triko jsem měla na sobě už den a půl a džíny… nepamatovala jsem si, jak dlouho už je nosím. Ale ne o moc déle než triko.

Vstupní síň byla prázdná. Ale ne na dlouho.

„Mercedes Thompsonová, drahá,“ řekl upír. „Konečně tě mohu uvítat ve svém domově.“ Pohlédl na Corbana. „Splnil jsi úkol. Jdi si odpočinout, můj drahý hoste.“

Corban zaváhal. „Chad?“

Upír na mě hleděl, jako by ze mě měl velkou radost. Možná se potřeboval nasnídat. Corbanovo vyrušení ho podráždilo. „Copak jsi nedokončil úkol, který jsem ti dal? Proč by měl chlapec přijít k úhoně? Teď si jdi odpočinout.“

Přinutila jsem se nemyslet na Corbana. Jeho osud, stejně jako osud jeho syna… a Amber byly v tuto chvíli mimo moji kontrolu. Mohla jsem si dovolit soustředit se jen na přítomnost.

Byl to trik, který nás Bran naučil při prvním lovu. Přestat si dělat starosti s tím, co bylo a co bude, a soustředit se jen na přítomnost. Nezabývat se tím, co by si pomyslel člověk, kdyby zabil králíka, který mu nikdy neublížil. Neuvažovat nad tím, že jsem ho zabila zuby a drápy a s chutí ho sežrala… a to včetně částí, o nichž by člověk radši ani nevěděl, že se dají najít uvnitř hebkého, chlupatého králíčka.

A tak jsem zapomněla na králíka, na to, jaké následky může dnešní noc mít, a soustředila se jen na přítomnost. Potlačila jsem paniku, která mě okrádala o dech a myšlení. Teď a tady.

Upír odložil oblek. Stejně jako většina upírů, s nimiž jsem se setkala, i on se cítil pohodlněji v oděvu z jiných historických období. Vlkodlaci drželi krok s dobou, aby odolali pokušení žít minulostí.

Ženskou módu poslední stovky let dokážu zařadit do správného desetiletí, starší šaty pak do správného století. V mužském oděvu se zas tolik nevyznám, hlavně když se nejedná o formální oděv. Poklopec na knoflíky prozrazoval, že bavlněné kalhoty pochází z dob před zipy. Tmavě hnědá košile byla u krku rozhalená jako tunika a umožňovala přetažení přes hlavu, proto neměla knoflíky.

Poznej svoji kořist, říkával nám Bran. Pozoruj.

„James Blackwood,“ řekla jsem. „Víte, že když nás Corban představil, nemohla jsem uvěřit vlastním uším?“

Spokojeně se usmál. „Vylekal jsem vás.“ Ale pak se zamračil. „Teď už se nebojíte.“

Králík, opakovala jsem si usilovně. A udělala jsem tutéž chybu jako tehdy s králíčkem: pohlédla jsem mu do očí − stejně jako včera Auriel. Blackwood byl ale upír.

*

Probudila jsem se ve velké posteli, a ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si vzpomenout, co se stalo, když jsem mu pohlédla do očí. Místnost byla tmavá a já nikde neviděla okno. Jediným zdrojem světla byla noční lampička v elektrické zásuvce vedle dveří.

Odhrnula jsem přikrývky a zjistila, že mě svlékl do kalhotek. Roztřásla jsem se a klesla na kolena… Vzpomínala jsem, vzpomínala na jiné věci.

„Tim je mrtvý,“ řekla jsem a na mé vrčení by mohl být pyšný i sám Adam. Vzápětí jsem si uvědomila, že nepáchnu sexem jako předtím Amber. Byla jsem ale cítit krví. Dotkla jsem se krku a našla první kousnutí, druhé a jen centimetr nalevo třetí.

Stefanovo se zahojilo.

Rozechvěla jsem se úlevou nad tím, že mi neprovedl nic horšího, pak zlostí, která tak úplně nezamaskovala můj děs. Ale úleva a vztek mě nezanechaly bezmocnou jako nával paniky.

Dveře byly zamčené a nebylo tu nic, čím bych je mohla odemknout. Vypínač fungoval, ale světlo neodhalilo nic nového. Plastový koš s mými džíny a trikem. Nechal mi čtvrťák a dopis pro Stefana, které jsem měla v kapse, ale sebral mi šroubky, jež jsem posbírala, když jsem opravovala převodovku na odpočívadle cestou k Amber.

Ani pěnové matrace na posteli nevydaly nic, co bych mohla použít jako zbraň nebo nástroj.

„Jeho kořist nikdy neuteče,“ zašeptal mi hlas do ucha.

Ztuhla jsem v kleku vedle postele. Až na mě byl pokoj prázdný.

„Já bych to měl vědět,“ řekl hlas. „Díval jsem se, jak se o to ostatní pokouší.“

Pomalu jsem se otočila, ale nic jsem neviděla, pach krve přesto sílil.

„To ty jsi strašil u Chada doma?“ zeptala jsem se.

„Chudák kluk,“ řekl hlas smutně, ale zdál se hmotnější. „Chudák kluk se žlutým autíčkem. Přál bych si mít žluté autíčko.“

Duchové jsou divní. Problém je získat potřebné informace, aniž byste řekli něco, co by se příčilo jejich chápání světa. Tento mi na ducha připadal docela při vědomí.

„Posloucháš Blackwoodovy rozkazy?“ zeptala jsem se.

Uviděla jsem ho. Jen na okamžik. Mladík mezi šestnácti a dvaceti lety v červené flanelové košili a plátěných kalhotách.

„Nejsem jediný,“ řekl, ale zíral na mě, aniž by pohnul rty.

A zmizel dřív, než jsem se ho mohla zeptat, kde jsou Chad s Corbanem nebo Amber. Měla jsem se na ni zeptat Corbana. Čich mi prozradil jen to, že má výkonnou klimatizaci a filtr lehce pokapaný skořicovým olejem. Napadlo mě, jestli to udělal kvůli mně, nebo měl prostě rád skořici.

Předměty v místnosti − plastový koš, postel, polštář i povlečení − byly úplně nové. A nový byl i koberec a nátěr na stěnách.

Oblékla jsem si triko a kalhoty a litovala, že mi sebral podprsenku s drátěnými kosticemi. S těmi bych něco svedla. Vypáčila jsem už nejeden zámek na autě a taky několik na domovních dveřích. Že mi vzal boty, mi zas až tolik nevadilo.

Někdo opatrně zaklepal na dveře. Neslyšela jsem nikoho přicházet. Možná to byl duch.

Ozvalo se škrábání klíče v zámku a dveře se otevřely. Objevila se v nich Amber a řekla: „To bylo hloupé, Mercy. Proč ses zamkla?“ Hlas měla stejně lehký jako úsměv, ale v očích se jí ukrývalo něco divokého, vlčího.

Upír? přemýšlela jsem. Setkala jsem se s ovcí ze Stefanova stáda, která byla jen krůček od toho, aby se sama stala upírem. Anebo to možná byla jen ta Ambeřina část, která věděla, co se děje.

„Nezamkla,“ odpověděla jsem. „Udělal to Blackwood.“ Divně voněla, ale kvůli skořici ve vzduchu jsem nedokázala pach přesně určit.

„Hlupáčku,“ řekla. „Proč by to dělal?“ Vlasy měla rozcuchané, jako by si je od chvíle, kdy jsme se viděly naposledy, nečesala, a halenku měla zapnutou nakřivo.

„Já nevím,“ řekla jsem.

Ale ona už mezitím změnila téma. „Uvařila jsem večeři. Máš se k nám připojit.“

„K nám?“

Zasmála se, ale v očích žádný úsměv neměla, jen zajaté zvíře běsnící frustrací. „Přece ke mně, ke Corbanovi, Chadovi a k Jimovi.“

Otočila se, aby mě vedla, a já si všimla, že ošklivě kulhá.

„Jsi zraněná?“ zeptala jsem se.

„Ne, proč se ptáš?“

„To je jedno,“ řekla jsem něžně, protože jsem si všimla ještě něčeho. „Nemysli na to.“

Nedýchala.

Jen přítomnost, nabádala jsem se. Nebyl čas bát se nebo zuřit. Musela jsem sledovat okolí, poznat nepřítele. Hniloba. Tu jsem cítila: první náznak toho, že steak ležel příliš dlouho v lednici.

Byla mrtvá a pohybovala se, ale nebyla duch. Pochopila jsem, že je zombie.

Stefan mi kdysi řekl, že upíři mají rozdílná nadání. On a Marsilie dokázali zmizet a přenést se na jiné místo. Jiní upíři uměli pohybovat věcmi, aniž by se jich dotkli.

Tento měl moc nad mrtvými. Sloužili mu duchové. Nikdo neunikne, řekl mi. Dokonce ani po smrti.

Následovala jsem Amber nahoru po dlouhých schodech do přízemí. Ocitly jsme se v prostorné místnosti, která sloužila jako jídelna, kuchyň i obývák zároveň. Byl den, podle postavení slunce dopoledne, možná deset ráno. Ale na stole bylo prostřeno k večeři. Pečeni − čich mi prozradil, že vepřovou − půvabně zdobily opékané mrkvičky a brambory. Byl tu i džbán ledové vody, láhev vína a nakrájený pecen domácího chleba.

Stůl byl dost velký pro osm lidí, ale nachystáno bylo jen pro pět. Corban s Chadem seděli zády k nám na straně stolu, kde ležela jen dvě prostírání. Zbývající tři židle patřily ke stejné soupravě, ale ta naproti Corbana a Chada měla polstrované opěradlo a područky.

Sedla jsem si vedle Chada.

„Ale, Mercy, to je moje místo,“ namítla Amber.

Pohlédla jsem na chlapcovu uplakanou tvář a Corbanovu bezvýraznou… Aspoň dýchal. „Hej, víš, jak miluju děti,“ řekla jsem jí. „Ty ho máš celou dobu.“

Blackwood ještě nedorazil. „Umí Jim znakovou řeč?“ zeptala jsem se Amber.

Její obličej pozbyl výrazu. „Otázky na Jima nemohu zodpovědět. Budeš se muset zeptat jeho.“ Několikrát zamrkala, pak se usmála na někoho za mnou.

„Ne, neumím,“ řekl Blackwood.

„Vy neumíte znakovou řeč?“ Ohlédla jsem se přes rameno a nebyla náhoda, že mi tak Chad mohl odezírat ze rtů. „Já taky ne. Vždycky jsem se ji chtěla naučit.“

„To ano.“ Zdálo se, že jsem ho pobavila.

Posadil se do křesla a pokynul Amber, aby si sedla vedle něj.

„Je mrtvá,“ řekla jsem mu. „Zlomil jste ji.“

Dokonale ztuhl. „Pořád mi dobře slouží.“

„Opravdu? Vypadá jako loutka. Vsadila bych se, že po smrti je s ní víc problémů než zaživa.“ Chudák Amber. Ale nemohla jsem dovolit, aby spatřil můj žal. Soustřeď se na tento pokoj a na přežití. „Tak proč si ji držíte, když je zlomená?“ Aniž bych ho nechala odpovědět, sklopila jsem hlavu a tiše se pomodlila za jídlo… a požádala o pomoc a moudrost. Nedostalo se mi odpovědi, ale tušila jsem, že někdo přece jen poslouchá − a doufala jsem, že nejen duch.

*

Upír na mě zíral, když jsem skončila.

„Špatné vychování, já vím,“ řekla jsem, vzala si skývu chleba a namazala ji máslem. Podle vůně se jídlo zdálo být v pořádku, proto jsem chleba položila na talíř před Chada a ukázala mu palec vzhůru. „Ale Chad se nemůže modlit nahlas za nás za všechny. Amber je mrtvá a Corban…“ Naklonila jsem hlavu, abych viděla na Chadova otce, který se od chvíle, kdy jsem vešla do místnosti, nepohnul, jen hruď mu lehce stoupala a klesala. „Corban není ve stavu, kdy by se mohl modlit, a vy jste upír. Bůh nebude naslouchat, ať už řeknete cokoli.“

Vzala jsem do ruky druhou skývu a namazala ji.

Upír prudce zaklonil hlavu, rozesmál se a odhalil ostré, špičaté zuby. Snažila jsem se nemyslet na to, že mi je zaryl do krku.

Nebylo to ale tak děsivé jako fakt, že se Amber smála spolu s ním. V týle jsem ucítila studený dotyk, který vzápětí zmizel, ale napřed mi někdo do ucha pošeptal: „Opatrně.“ Nenáviděla jsem, když se ke mně nepozorovaně plížili duchové.

Chad mi sevřel koleno a vykulil oči. Viděl ducha? Zavrtěla jsem na něj hlavou, zatímco Blackwood si sušil oči ubrouskem.

„Vždycky jsi byla uličnice, že?“ řekl Blackwood. „Pověz, přišel někdy Tag na to, kdo mu ukradl všechny tkaničky do bot?“

Jeho slova se do mě zařízla jako nůž a já měla co dělat, abych nezareagovala.

Tag byl vlk v Branově smečce. Nikdy neopustil Montanu a jen my dva jsme věděli o té věci s tkaničkami. Našel mě, jak se schovávám před rozzlobeným Branem − už si nepamatuji, co jsem provedla − a když jsem s ním odmítla jít, vytáhl si z bot tkaničky, udělal z nich obojek a vodítko pro kojota a odvlekl mě domem až do Branovy pracovny.

Moc dobře věděl, kdo mu tkaničky ukradl. A až do odjezdu do Portlandu ode mě pod stromeček dostával tkaničky − vždycky ho to znovu pobavilo.

Bylo nemožné, aby některý z Branových vlků špehoval pro upíry.

Zamaskovala jsem své myšlenky několika sousty chleba. Když jsem dokázala polknout, řekla jsem: „Dobrý chleba, Amber. Upekla jsi ho sama?“ Nic, co bych mohla o tkaničkách říct, by mi nepomohlo. Proto jsem změnila téma a zaměřila se na jídlo. O tom se s Amber dalo mluvit vždycky. Určitě to nezměnila ani smrt.

„Ano,“ odvětila. „Je celozrnný. Jim mě zaměstnal jako kuchařku a hospodyni. Jen kdybych všechno nepokazila.“ Chudák Jim. Amber ho donutila, aby ji zabil − a nemohl si tak pořídit novou kuchařku.

„Tiše,“ řekl Blackwood.

Natočila jsem hlavu trochu k Blackwoodovi. „Jo,“ řekla jsem. „Tak už to dál nepůjde. Za pár dnů si i lidé všimnou puchu hnijícího masa. To by u kuchařky nešlo. Ne že byste kuchařku potřeboval.“ Znovu jsem si ukousla chleba.

„Takže jak dlouho jste mě sledoval?“ zeptala jsem se.

„Zoufal jsem si, že už nikdy žádného dalšího kožoměnce nenajdu,“ řekl mi. „Představ si, jakou jsem měl radost, když jsem se doslechl, že marok přijal jednoho do opatrování.“

„Jo, no,“ řekla jsem, „nevyšlo by vám to, kdybych zůstala.“ Duchové, pomyslela jsem si. Nechal mě sledovat duchy.

„Vlkodlaci mi nedělají starosti,“ opáčil Blackwood. „Prozradili vám Corban nebo Amber, čím se zabývám?“

„Ne. Po vašem odchodu se o vás ani nezmínili.“ Byla to pravda, ale viděla jsem, jak stiskl rty. Nelíbilo se mu to. Nelíbilo se mu, že mu mazlíčci nevěnovali náležitou pozornost. Byla to první slabina, kterou jsem u něj spatřila. Nebyla jsem si jistá, jestli ji budu moct využít, nebo ne. Ale udělám, co budu moct.

Poznej svého nepřítele.

„Obchoduji se zvláštními zbraněmi,“ řekl a díval se na mě přimhouřenýma očima. „Většinou se jedná o super tajné vládní zakázky. Slavil jsem například velké úspěchy s rozličnou municí na zabíjení vlkodlaků. Mimo jiné se mi podařilo vyrobit stříbrnou verzi starých kulek s dutou špičkou. Stříbro je dost mizerný materiál na výrobu kulek, protože se špatně rozpíná. Místo aby vytvořilo houbovitý tvar, rozevře se jako květina.“ Roztáhl ruku do tvaru hvězdice.

„A pak jsou tu velmi zajímavé uspávací šipky, které vynalezl Gerry Wallace. To bylo překvapení. Ani by mě nenapadlo aplikovat DMSO jako nosič stříbra nebo použít uspávací pistole. Ale jeho otec byl přece veterinář. Nástroje jsou někdy užitečné.“

„Vy jste znal Gerryho Wallace?“ zeptala jsem se, protože jsem si nemohla pomoct. Kousla jsem do chleba, přestože jsem měla úplně stažený žaludek, aby si myslel, že mi na odpovědi nijak nezáleží.

„Přišel napřed za mnou,“ řekl Blackwood. „Ale jeho plány mi nevyhovovaly, marok byl příliš velký cíl.“ Omluvně se usmál. „Už můj stvořitel říkal, že jsem velký lenoch. A tak jsem poslal Gerryho i s jeho nápadem na vybudování superzbraně proti vlkodlakům pryč, jeho spletitý plán totiž byl od počátku odsouzený ke krachu, a vymazal jsem mu všechny vzpomínky na to, že u mě kdy byl. Představ si, jak jsem byl překvapený, když ten kluk skutečně objevil něco zajímavého.“ Něžně se na mě usmál.

„Měl byste na Brana lépe dohlížet,“ řekla jsem, vzala do ruky džbán s vodou a nalila si. „Je lstivý, a proto působí vševědoucně. Když všem povíte všechno, nikdo nepřemýšlí o tom, co jste jim neřekl. Bran…“ Pokrčila jsem rameny. „Prostě víte, že ví, co si myslíte.“

„Amber,“ řekl upír. „Postarej se, aby tvůj manžel a chlapec, který není jeho synem, snědli večeři, dobře?“

„Samozřejmě.“

Chad mi studenou rukou stiskl koleno. „Děláte, jako by to bylo velké tajemství,“ řekla jsem Blackwoodovi. „Musíte zapracovat i na své slovní munici. Corban od začátku ví, že není Chadův biologický otec. Vůbec mu to nevadí. Považuje Chada za syna.“

Stopka sklenice s vodou, kterou upír držel, praskla. Opatrně odložil kousky skla na prázdný talíř. „Nebojíš se mě, jak bys měla,“ řekl velmi pozorně. „Možná nastal čas, abych tě poučil.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Děkuji za jídlo, Amber. Postarej se o sebe, Corbana a Chada.“

Vstala jsem a tázavě zvedla obočí.

Myslel si, že je ode mě hloupé, že se ho nebojím. Skutečně hloupé ale bylo třást se strachy před smečkou vlků. Když jste byli dostatečně vyděšení, dokonce i vlk s dobrou sebekontrolou začal mít problémy. A když jeho sebekontrola nebyla dost silná − no, řekněme, že jsem se naučila dobře skrývat strach.

A nebylo ani hloupé na Blackwooda tlačit. Kdyby mě zabil hned při prvním kousnutí − no, aspoň by to byla rychlá smrt. Ale čím déle celou věc protahoval, tím jistější jsem si byla, že mě potřebuje. Nedokázala jsem si představit nač, ale na něco mě potřeboval.

Měla jsem prostě smůlu, že můj postoj považoval za výzvu. Napadlo mě, co by mě podle něj mohlo vyděsit víc než Amber, pak jsem svým myšlenkám přitáhla uzdu. Neexistovala žádná budoucnost, jen upír a já u stolu.

„Pojď,“ řekl a vedl mě zpátky dolů po schodech.

„Jak je možné, že jste vzhůru za dne?“ zeptala jsem se. „O něčem podobném jsem ještě neslyšela.“

„Jsi to, co jíš,“ řekl tajemně. „To říkávala má stvořitelka. Mann ist was mann ißt. Nedovolovala mi pít krev opilců ani kuřáků.“ Zasmál se a já se rozhodla nepovažovat jeho smích za zlověstný. „Amber mi ji tak trochu připomíná, dělá si takové starosti s potravou. Ani jedna z nich nebyla silná. Ale má stvořitelka plně nechápala význam svého pořekadla.“ Znovu se zasmál. „Dokud jsem ji nevysál.“

Dveře pokoje, kde jsem se probudila, zely dokořán. Když jsme šli kolem, zastavil se a zhasnul. „Nesmíme plýtvat elektřinou.“

A pak otevřel dveře do mnohem větší místnosti. Plné klecí. Páchla jako stoka, choroby a smrt. Většina klecí byla prázdná. Ale v jedné z nich ležel schoulený nahý muž.

„Víš, Mercedes,“ řekl, „nejsi první vzácný tvor, který se stal mým hostem. Toto je dubový muž. Mám ho tu už… jak dlouho mi patříš, Donnelle Greenleafe?“

Fae zvedl hlavu z betonové podlahy. Kdysi musel být statný. Ve staré knize, kterou jsem si vypůjčila, jsem se dočetla, že duboví muži nejsou vysocí, měří sotva metr dvacet, zato jsou podsadití jako „dobrý dubový stůl“. Tento byl ale doslova kost a kůže.

Hlasem suchým jako léto v Tri-Cities řekl: „Devět desetiletí a tři roky. Dvě roční období a osmnáct dnů.“

„Duboví muži,“ řekl Blackwood samolibě, „se stejně jako duby, podle nichž dostali jméno, živí slunečním svitem.“

Jste to, co jíte.

„Nikdy jsem se nepokusil zjistit, jestli bych dokázal žít jen ze světla,“ řekl. „Ale ty mě chráníš před spálením, že ano, Donnelle Greenleafe?“

„Je mi ctí nést toto břímě,“ řekl fae smutně a složil hlavu zpátky na podlahu.

„Takže jste mě unesl, abyste se mohl proměnit v kojota?“ zeptala jsem se nevěřícně.

Upír se jen usmál a odvedl mě k větší kleci s postelí. Stál v ní i džber, který páchl výkaly. Klec byla cítit Corbanem, Chadem a Amber.

„Můžu tě udržet naživu hodně dlouho,“ řekl upír. Chytil mě zezadu za krk a přirazil mi obličej k mřížím. „Možná celý tvůj přirozený život. Co? Došly ti chytré poznámky?“

Neviděl průsvitnou postavu, která stála přede mnou a tiskla si prst na rty. Vypadalo to, že jí bylo něco mezi šedesáti a sto lety, když zemřela. Připomínala mi Santovu ženu, byla celá kulaťoučká a sladká. Tiše, říkala mi prstem. Anebo možná jen: Neprozraď, že mě vidíš.

Blackwood ji neviděl, přestože používal druhého ducha jako sluhu. Přemýšlela jsem, co to znamená. Taky byla cítit krví.

Zavřel mě do klece vedle té, kde držel Chada a Corbana. Amber už asi nikam zavírat nemusel. „Mohlo to být pro tebe mnohem příjemnější,“ řekl.

Žena s prstem na rtech zmizela, takže jsem si pustila pusu na špacír. „Povězte to Amber.“

Odhalil špičáky v úsměvu. „Užila si to. Dám ti poslední šanci. Spolupracuj, a nechám tě spát v pokoji.“

Možná by se mi podařilo z pokoje utéct. Ale nějak jsem si to nemyslela. Klec vypadala jako všechny ostatní ložnice v domě. Jen mříže tam byly nejspíš schované ve zdech.

Opřela jsem se o mříže úplně vzadu, kde se klec dotýkala vnější betonové zdi. „Povězte, proč mi prostě nemůžete poručit? Přinutit mě, abych spolupracovala?“ Jako Corbana.

Pokrčil rameny. „Zkus na to přijít sama.“ Zamkl dveře a stejným klíčem odemkl celu dubového muže.

Fae kňoural, když ho upír vlekl ven. „Nemůžu ti sát krev každý den, Mercy,“ řekl Blackwood. „Ne pokud si tě chci chvíli udržet. Poslední kožoměnec, který se mi dostal do rukou, zemřel před padesáti lety, ale choval jsem ho šedesát tři let. Umím se o svůj majetek postarat.“

Jo, vsadila bych se, že Amber by s tím souhlasila.

Blackwood si klekl na podlahu vedle dubového muže, který se schoulil do klubíčka. Fae na mě zíral velkýma černýma očima. Nevzepřel se, když ho Blackwood chytil za nohu, zakousl se mu do tepny ve slabinách a s pohledem upřeným na mě začal sát.

„Dub říkal,“ ozval se fae velšsky s anglickým přízvukem, „že mě v době sklizně osvobodí Mercy.“

Zírala jsem na něj a on se usmál, pak mu ale upír provedl něco bolestivého a fae zavřel útrpně oči. Kdyby upír rozuměl velštině, asi by mu ublížil ještě víc. Netušila jsem, jak dubový muž věděl, že mu já porozumím.

Vězeň se dá osvobodit dvěma způsoby. Prvním je útěk. Ale já měla pocit, že dubový muž toužil po tom druhém.

Když se upír dokrmil, dubový muž byl sotva při vědomí a Blackwood vypadal o tucet let mladší. Upíři by neměli být něčeho podobného schopni, na druhou stranu jsem neznala žádného, který by pil krev fae. Lehce dubového muže zvedl a přehodil si ho přes rameno. „Dáme ti trochu slunce, co ty na to?“ řekl Blackwood vesele.

Sotva se dveře místnosti zavřely, ozval se roztřesený ženský hlas: „Prozatím jsi pro něj příliš silná, drahoušku. Pokusil se podřídit si tě, ale tvá pouta s vlky a s tím druhým upírem − jak tě to jen napadlo, chytré děvče? − ho zablokovala. Nebude to ale trvat věčně. Nakonec si s tebou vymění dost krve a budeš jeho − ale bude to trvat měsíce.“

Duch paní Santa Clausové se zjevil v mojí kleci, stál ke mně zády a hleděl na dveře, které se za Blackwoodem zavřely.

„Co ode mě chce?“ zeptala jsem se.

Otočila se a usmála se. „Mě, drahoušku.“

Měla špičáky.

„Jste upír,“ řekla jsem.

„Byla jsem,“ přitakala. „Není to obvyklé, to přiznávám. I když ten mladík, se kterým ses už dříve setkala, je jím taky. Jsme připoutaní k Jamesovi. Oba jsme jeho. John byl jediný upír, kterého kdy James stvořil, a stydím se přiznat, že za Jamese můžu já.“

„Vy?“

„Byl vždy tak laskavý a pozorný. Považovala jsem ho za milého mladíka. Ale pak mi jednou v noci jedno z dětí ukázalo murdhuachu, kterého James zajal. To je gaelský fae, drahoušku.“ Měla londýnský nebo irský přízvuk, ale tak slabý, že jsem to nemohla určit přesněji.

„No,“ řekla popuzeně. „Takové věci se prostě nedělají, drahoušku. Tak za prvé, s fae není radno si zahrávat. Za druhé, z každého tvora, se kterým si vyměníme krev, se může stát upír. A když se jedná o magického tvora, následky mohou být velmi nepříjemné.“ Potřásla hlavou. „No, když jsem ho konfrontovala…“ Nešťastně na sebe pohlédla. „Zabil mě. Začala jsem ho strašit a pronásledovala ho od domu k domu, což nebyl nejchytřejší nápad. Když zajal muže, který byl jako ty, uviděl mě. A zjistil, že může tuhle stařenu pořád využít.“

Netušila jsem, proč mi to vykládá − tedy pokud se necítila osamělá. Skoro jsem ji litovala.

Potom si olízla rty a řekla: „Mohla bych ti pomoct.“

Upíři jsou zlí. Měla jsem pocit, jako by mi ta slova šeptal do ucha marok.

Povytáhla jsem obočí.

„Když mě nakrmíš, povím ti, jak na něj.“ Usmála se a pečlivě přitom schovala špičáky. „Jen kapku nebo dvě, poklade. Jsem duch, nepotřebuji moc.“