13.

Následující sobotu jsme natřeli garáž. Wulfe splnil slib a odstranil ze dveří zkřížené hnáty. Mohl aspoň přetřít dveře, ale odstranil jenom kosti a graffiti se nedotkl. Vsadila bych se, že to udělal proto, aby mě naštval.

Gabrielovy sestry hlasovaly pro růžovou barvu a byly nesmírně zklamané, když jsem trvala na bílé. A tak jsem jim slíbila, že můžou natřít na růžovo dveře.

Garáži to nemohlo uškodit, ne?

„Garáži to nemůže uškodit, ne?“ řekla jsem Adamovi, když zíral na zářivě růžové dveře.

Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Mercy, i ve tmě na ně musím mžourat. Hej, už vím, co ti dám k narozeninám,“ řekl. „Růžové nebo fialové gola klíče. Možná s leopardím potiskem.“

„To si mě pleteš s mojí matkou,“ řekla jsem důstojně. „Dveře jsme přestříkaly levnou barvou ve spreji − žádná seriózní firma nemá podobně křiklavou barvu ve své nabídce. Za pár týdnů bude z růžové bledě oranžová. Pak si je najmu, aby dveře natřely na hnědo nebo na zeleno.“

„Policie prohledala Blackwoodův dům,“ řekl Adam. „Nenašli ani stopu po Blackwoodovi nebo Amber. Podle oficiální zprávy Amber s Blackwoodem utekla.“ Povzdychl si. „Já vím, že to není fér vůči Amber a poškodí to její pověst, ale na nic lepšího jsme nepřišli, pokud jsme z toho chtěli vynechat jejího manžela.“

„Lidé, na kterých záleží, znají pravdu,“ řekla jsem. Amber neměla žádnou blízkou rodinu. Rozhodla jsem se, že za pár měsíců vyrazím do Mesy v Arizoně, kde teď žila Char. Povím jí pravdu, protože Char byla jediná další osoba, o kterou Amber stála. „Nikdo se kvůli tomu nedostane do potíží, že ne?“

„Lidé, na nichž záleží, znají pravdu,“ odpověděl a pousmál se. „Neoficiálně vyděsil Blackwood spoustu lidí a ti jsou rádi, že zmizel. Nikdo po něm nebude dlouze pátrat.“

„Dobře.“ Dotkla jsem se jasně bílé stěny vedle dveří. Vypadala líp. Doufala jsem, že neodradí zákazníky. Lidi byli divní. Moji zákazníci viděli sešlou garáž a věděli, že ušetří, protože jsem neinvestovala do zbytečných okras.

Timova sestřenice Courtney zaplatila za barvu i za práci a já na oplátku nevznesla obvinění. Řekla jsem si, že už trpěla dost.

„Slyšel jsem, že jste se Zeem uzavřeli dohodu ohledně garáže.“

Kývla jsem. „Musím mu dluh okamžitě splatit − řekl to, a protože je fae, musí se to stát. Ale on mi na to půjčí a za stejných podmínek jako předtím.“

Zakřenil se a otevřel mi růžové dveře. „Takže mu budeš splácet stejnou částku jako předtím?“

„Přišel s tím strýček Mike a Zeemu se to líbilo.“ Spíše ho to pobavilo. Fae mají divný smysl pro humor.

Stefan seděl na židli vedle pokladny. Strávil dvě noci v bezvědomí v Adamově sklepě, pak zmizel, aniž by s kýmkoli promluvil.

„Ahoj, Stefane,“ řekla jsem.

„Přišel jsem, abych ti řekl, že už nás k sobě neváže žádné pouto,“ řekl formálně. „Blackwood ho zlomil.“

„Kdy?“ zeptala jsem se. „Neměl na to čas. Odpověděl jsi na moje zavolání − a krátce potom Blackwood zemřel.“

„Asi se znovu napil tvojí krve,“ řekl Stefan. „Když mi Adam zavolal, že jsi zmizela, nedokázal jsem tě najít.“

„Tak jak jsi to udělal?“ zajímala jsem se.

„S pomoci Marsilie.“

Zadívala jsem se na něj, ale nedokázala jsem z jeho výrazu vyčíst, co musel překousnout, aby ji požádal o pomoc. Anebo co od něj žádala na oplátku.

„Neřekl jsi mi to,“ ozval se Adam. „Šel bych s tebou.“

Upír se ponuře usmál. „Pak by mi neprozradila vůbec nic.“

„Věděla, kde má Blackwood sídlo?“ zeptal se Adam.

„V to jsem doufal.“ Stefan vzal do ruky pero a pohrával si s ním. Asi jsem ho jako poslední použila já, protože mu na prstech ulpěla černá kolomaz. „Jenže nevěděla. Dala ale Mercy vzkaz pro mě s pečetí z vosku a krve. Její krve. Dokázala ho vystopovat. A protože ho objevila u Spokane, byli jsme si jistí, že ho má Mercy pořád u sebe.“

To mi něco připomnělo. Vytáhla jsem pomačkaný dopis ze zadní kapsy. Pračkou neprošel jen proto, že Samuel měl ve zvyku kontrolovat před praním kapsy oděvů. Tvrdil, že šroubky a matičky dělají v sušičce příšerný rámus − asi mi tím chtěl něco říct, ale možná jsem paranoidní.

Stefan si dopis vzal, jako by měl každým okamžikem vybuchnout. Otevřel ho a přečetl si obsah. Když skončil, zmačkal ho v pěsti a zadíval se do kouta.

„Moji lidé jsou v bezpečí,“ řekl tichým, kontrolovaným hlasem. „S Wulfem je odvedli a přesvědčili mě o tom, že zemřeli. Bylo nutné, abych uvěřil, že jsou mrtví a Marsilie už mě nechce v klanu. Ukryla je a jsou v bezpečí.“ Odmlčel se. „Chce, abych se vrátil domů.“

„Co uděláš?“ zeptal se Adam.

Byla jsem si docela jistá, že to vím. Ale doufala jsem, že ji napřed přinutí pykat. Možná jeho lidi nezabila, ale ublížila jim − Stefan to cítil.

„Zvážím to,“ řekl. Ale uhladil dopis a znovu si ho přečetl.

„Hej, Stefane,“ řekla jsem.

Vzhlédl.

„Jsi báječný, víš to? Vážím si toho, jak moc jsi pro mě riskoval.“

Usmál se a opatrně dopis složil. „No, ty jsi taky báječná. Pokud bys někdy zase ráda byla večeří…“ Zmizel, aniž by se rozloučil.

„Raději si vezmi kabelku,“ řekl Adam. „Nechceme přijít pozdě.“

Adam mě plánoval vzít do Richlandu, kde místní operní soubor hrál Piráty z Penzance. Gilbert a Sullivan, piráti a žádní upíři, jak mi slíbil.

Bylo to skvělé představení. Smála jsem se, až jsem z toho ochraptěla, a když jsme odcházeli, broukala jsem si poslední melodii. „Ano,“ řekla jsem mu. „Chlapík, který hrál krále pirátů, byl úžasný.“

Zastavil se.

„Co?“ zeptala jsem se a zamračila se, když se široce zakřenil.

„Neřekl jsem, že se mi král pirátů líbil,“ upozornil.

„Ach.“ Zavřela jsem oči − a našla ho. Vřelou, pronikavou přítomnost na okraji vnímání. Když jsem oči znovu otevřela, stál přímo přede mnou. „Bezva,“ řekla jsem. „Jsi zpátky.“

Líně mě políbil. Když skončil, byla jsem víc než připravená vrátit se domů. Rychle.

„A dobrá nálada je zpět,“ řekl vážně.

*

Spát jsem šla domů. Samuel pracoval až do brzkých ranních hodin a já chtěla být doma, až se vrátí.

Ale před vchodem jsem se zastavila, protože se něco změnilo. Zhluboka jsem se nadechla, necítila jsem však, že by se kolem plížili upíři. Vedle okna z ložnice ale rostl dub.

Když jsem to ráno odcházela do práce, nebyl tam. Ale teď tam rostl, kmínek měl skoro pět centimetrů v obvodu a větve byly vyšší než karavan. Neviděla jsem žádné známky čerstvě poryté hlíny, jen strom. Listí začínalo s podzimem měnit barvu.

„Není zač,“ řekla jsem. Obrátila jsem se k domu a zakopla o hůl. „Hej, jsi zpátky.“

Položila jsem ji na postel, šla se osprchovat, a když jsem se vrátila, pořád tam byla. Oblékla jsem si Adamovu flanelovou košili, protože podzimní noci byly chladné a můj spolubydlící odmítal zvýšit teplotu. A protože voněla Adamem.

Když se ozval zvonek u dveří, natáhla jsem si šortky a hůl nechala na místě.

Na verandě stála Marsilie. Na sobě měla bokovky džíny a černý svetr s hlubokým výstřihem.

„Dnes večer byl otevřen můj dopis,“ řekla mi.

Založila jsem si paže na hrudi a odmítla ji pozvat dovnitř. „Správně, dala jsem ho Stefanovi.“

Podupávala nohou. „Přečetl si ho?“

„Nezabila jste jeho lidi,“ řekla jsem znuděně. „Jen jste jim ublížila a zpřetrhala jejich vazby, aby si myslel, že zemřeli.“

„Nesouhlasíte?“ Pozvedla obočí. „Kterýkoli jiný pán by je zabil, bylo by to snazší. Kdyby byl sám sebou, věděl by, co jsme udělali.“ Usmála se. „Ach, chápu. Dělala jste si o jeho ovce starosti. Je lepší něco si protrpět, ale žít, nemyslíte?“

„Co chcete?“ zeptala jsem se.

Její tvář ztratila všechen výraz a mě napadlo, že neodpoví. „Stefan si přečetl dopis, ale nevrátil se.“

„Mučila jste ho,“ odsekla jsem dopáleně. „Chtěla jste ho donutit udělat něco, co by nikdy dobrovolně neudělal…“

„Lituji, že vás nezabil,“ prohlásila upřímně. „Ale zranilo by ho to. Znám Stefana. Znám jeho sebekontrolu. Nikdy jste nebyla v nebezpečí.“

„On tomu nevěří,“ řekla jsem jí. „Teď mu předhodíte kost. ‚Podívej, Stefane, ve skutečnosti jsme tvoje lidi nezabili. Mučili jsme tě, zranili tě, opustili, ale všechno to bylo pro dobro věci. Chtěli jsme, aby Andre zemřel, a dovolili jsme, aby ses celé měsíce trápil vinou, protože nám to posloužilo.‘ A vy se divíte, že se k vám nevrátil?“

„Chápe to,“ řekla.

„Chápu.“ Stefan mi položil ruce na ramena a odtáhl mě od prahu. „Chápu, proč jste to udělala.“

Zírala na něj… a já na okamžik viděla, jak stará a unavená je. „Pro dobro klanu,“ řekla mu.

Opřel si bradu o vršek mojí hlavy. „Já vím.“ Objal mě zezadu pažemi těsně nad hrudí a přitáhl si mě blíž. „Vrátím se. Ale ne hned.“ Vzdychl si do mých vlasů. „Zítra. Zítra si přijdu pro své lidi.“ A zmizel.

Marsilie se na mě zadívala. „Je voják,“ řekla. „Ví, že někdy je třeba obětovat se pro vyšší dobro. To vojáci dělají. Nevadí mu, že jsem ho mučila. Ani to, že jsem mu lhala o jeho lidech. Nemůže mi odpustit, že jsem ohrozila vás, to proto se zlobí.“ Pak velice klidně dodala: „Kdybych mohla, zabila bych vás.“

A zmizela stejně jako Stefan.

„Nápodobně,“ odsekla jsem s pohledem upřeným do míst, kde ještě před okamžikem stála.