2.

Stefan odmítal změnit dárce krve, proto si Peter s Darrylem klekli vedle něj, každý na jedné straně, a snažili se uvolnit jeho sevření. Když jsem se přiblížila, abych jim pomohla, Adam na mě zavrčel.

Kdyby to neudělal, asi bych vlkodlaky nechala, aby se o celou věc postarali. Koneckonců mají úžasnou, nadpřirozenou sílu. Ale pokud jsme měli mít s Adamem vztah, už teď mě z té představy lechtalo v břiše, museli jsme si být rovni. Nemohla jsem couvnout, kdykoli zavrčel.

A kromě toho jsem nenáviděla svoji zbabělou část, která před jeho zlostí ucukla. I když to možná byla rozumná reakce.

Peter s Darrylem se soustředili na Stefanovy ruce, proto jsem se zaměřila na jeho hlavu. Vsunula jsem mu prsty ze strany do úst a doufala, že upíři mají stejné tlakové body jako my ostatní. Ale nemusela jsem mu zmáčknout žádný nerv, protože sotva jsem se dotkla jeho úst, otřásl se a Adama pustil. Ruce nechal klesnout a špičáky mu vytáhl z kůže.

„Ne,“ řekl Stefan, když mu mé prsty vyklouzly z úst. „Ne.“ Šepot strašidelně zmlkl, když mu došel vzduch.

Opřel si hlavu o mé rameno a zavřel oči. Jeho obličej vypadal už skoro normálně, vyplňoval se a hojil. Praskliny v kůži na rukou a rtech teď vypadaly skoro jako rány. Byl na tom skutečně zle, když krvácející poranění představovala zlepšení.

Kdyby se netřásl, jako by měl epileptický záchvat, byla bych šťastnější.

„Víš, co s ním je?“ zeptala jsem se Adama bezmocně.

„Já vím,“ řekl Peter. Z pouzdra na opasku ledabyle vytáhl obrovský kapesní nůž a řízl se do zápěstí.

Odsunul mě od Stefana, položil si jeho hlavu do klína a pevně ho držel nezraněnou rukou. Nastavil mu krvácející zápěstí, ale upír stiskl rty a odvrátil se.

Adam, který si svíral ránu, aby zastavil krvácení, se naklonil blíž. „Stefane. To je v pořádku. Není to Mercy. Není to Mercy.“

Stefan pootevřel rudé oči a vydal zvuk, který jsem od něj ještě nikdy neslyšela… a přála jsem si, aby tomu tak bylo i nadále. Byl vysoký a tenký a zněl jako psí píšťalka, jen drsněji, a mně se z něj naježily vlasy v týle. Zakousl se a Peter sebou trhl, zaťal zuby a sykl.

Nevšimla jsem si, že by nás matka nechala na chvíli o samotě, ale musela, protože na gauči ležela Samuelova velká lékárnička, kterou schovával v koupelně. Klekla si vedle Adama, ale ten ihned vyskočil na nohy.

Alfa vlkodlaci se na veřejnosti nepřiznávají k bolesti a v soukromí jen zřídkakdy. Možná měl zápěstí celé okousané, ale nedovolil by mojí matce, aby mu pomohla. Taky jsem vstala.

„Tady,“ řekla jsem, než ji mohl něčím urazit nebo ona jeho. „Ukaž mi to.“

Tahala jsem ho za ruku, dokud mi zranění neukázal. „Bude v pořádku,“ řekla jsem mámě spokojeně. „Už se mu vytvořily strupy. Do půl hodiny mu zůstanou jen rudé fleky.“

To bylo dobře.

Matka povytáhla obočí a zamumlala: „A to jsem si dělala starosti, že nemáš žádné přátele. Asi jsem to měla považovat za požehnání.“

Ostře jsem na ni pohlédla a ona se na mě usmála, přestože v očích měla starost. „Upíři, Mercy? Myslela jsem, že neexistují.“

Vždycky ve mně dokázala vzbudit pocit viny, což se Branovi nikdy nepodařilo. „Nemohla jsem ti nic říct,“ řekla jsem. „Nelíbí se jim, když o nich lidé vědí. Ohrozila bych tě.“ Přimhouřila oči. „Kromě toho jsem v Portlandu žádného neviděla.“ A když jsem ho cítila, dávala jsem si dobrý pozor, abych se moc nerozhlížela. Upíři mají Portland rádi − často tam prší.

„Dokáží se všichni zčistajasna někde objevit?“

Zavrtěla jsem hlavou, pak jsem to zvážila. „Znám jenom dva, kteří to umí, a Stefan je jedním z nich.“

Adam sledoval, jak Stefan saje krev; vypadal ustaraně. Nevěděla jsem, že jsou se Stefanem víc než zběžní známí.

„Bude v pořádku?“ zeptala se máma.

Adam byl bledý, ale rány se mu hojily. Jiným vlkům by to trvalo déle, ale Adam byl alfa a smečka mu propůjčovala víc moci, než měli jiní vlci. Pokud však Stefan pokouše Petera stejně jako Adama, bude se Peter uzdravovat déle.

Pohlédla na mě a ve tvářích se jí objevily dolíčky. „Mluvila jsem o upírovi. Jsi z toho vlka celá pryč, že jo?“

Snažila jsem se nepřemýšlet dlouze o Stefanově stavu a o tom, proč je na tom tak špatně − a že je to vlastně moje vina. „Nevím, mami.“ Na okamžik jsem se o ni opřela, pak jsem se znovu narovnala a postavila se na vlastní nohy. „Zase tolik toho o upírech nevím. Dají se těžko zabít, ale ještě jsem neviděla, že by upír v tak špatném stavu přežil.“ Daniel, Stefanův… co? Přítel nebylo správné slovo. Prostě byl Stefanův. Daniel přestal pít krev, protože věřil, že se pomátl a zabil kupu lidí. Vypadal zle, ale ne tak zle jako Stefan.

„Máš ho taky ráda.“

Nevypadala překvapeně, ale byla by, kdyby toho o upírech věděla tolik jako já.

Věděla jsem, že Stefan doslova vězní skupinu lidí a pije jim krev − i když se zdálo, že to nikomu z nich nevadí. Strhl mi z očí růžové brýle, když zabil dva bezbranné lidi, které jsem vysvobodila, aby mě ochránil. Vaz jim možná zlomil tajemný upír Wulfe, ale to Stefan hrůzostrašný plán vymyslel.

Přesto bolelo vidět ho v takovém stavu.

„Ano,“ řekla jsem matce.

„Už ho můžeš pustit,“ řekl Adam Darrylovi. „Pije.“

Darryl pustil Stefanovu paži a ucouvl, jako by se bál, že se ušpiní. V obýváku už nezůstalo moc místa, ale ustoupil až k pultu, který odděloval větší místnost od kuchyně, a ohrnul ret. Adam si ho změřil, pak obrátil pozornost k druhému vlkovi.

„Jsi v pořádku, Petere?“ zeptal se Adam.

Podívala jsem se na vlkodlaka a uviděla, že mu čelo orosil pot, zavřel oči a odvrátil se od upíra, který mu ležel v klíně se zuby zarytými do jeho paže. Jeho reakce se naprosto lišila od Adamovy a mě napadlo, že by možná bývalo lepší najít dominantnějšího vlka, který by Stefana nakrmil.

Peter neodpověděl a Adam k němu zezadu přistoupil a položil mu ruku na krk. Vzápětí jsem ucítila magii jeho dotyku, Peter se uvolnil, opřel se o alfu a vydechl.

„Omlouvám se,“ řekl Adam. „Kdyby tu byl někdo jiný… Za chvíli se objeví Ben.“

Byl tu Darryl, ale ten zíral na své boty. Adam nechtěl poznámkou nic naznačit, Darryl se přesto tvářil, jako by mu Adam uštědřil políček.

Peter zavrtěl hlavou. „Žádný problém. Na chvíli to ale bylo zlé. Myslel jsem, že je to mýtus, že upíři dokáží uvěznit oběti v jejich mysli.“

To byl jeden z problémů, když přišlo na upíry. Stejně jako v případě fae se na veřejnost dostalo tolik mylných informací, že bylo těžké dopracovat se k pravdě.

„Není sám sebou,“ řekla jsem. „Schválně by to neudělal.“ Nebyla jsem si jistá, jestli je to pravda, ale znělo to dobře. Jednou mě ovládl. Všechno dobře dopadlo, ale byla bych radši, kdyby už se to nestalo.

Matka na mě pohlédla. „Nemáš tu pomerančový džus nebo něco jiného s cukrem?“

Mělo mě to napadnout. Přeskočila jsem Stefanovy nohy, abych se dostala do kuchyně a mohla se podívat. Spolubydlící brzy dospěl k názoru, že můj styl nakupování je nesmírně fádní, proto si ho vzal na starost. Netušila jsem, co nacpal do ledničky.

Našla jsem půl láhve pomerančového džusu a nalila dvě sklenky. Jednu jsem podala Adamovi, druhou jsem nabídla Peterovi.

„Potřebuješ pomoct?“

Peter se pousmál a zavrtěl hlavou. Vzal si sklenku, rychle ji vypil a vrátil mi ji.

„Ještě?“

„Teď ne,“ řekl. „Možná až bude po všem.“

*

S mámou jsme se posadily na gauč a Adam do křesla. Darryl zůstal na místě a ostentativně se na upíra nedíval.

Ozvalo se ostré zaklepání na dveře a Darryl řekl: „Ben.“

Nešel otevřít, dveře se ale otevřely samy od sebe a dovnitř strčil hlavu Ben. Jeho blond vlasy vypadaly ve světle na verandě skoro bílé. Pohlédl na Stefana a s příjemným britským přízvukem prohlásil: „A zatraceně. Je na tom dost zle.“

Upoutala ho ale moje matka.

„Je vdaná,“ varovala jsem ho. „A pokud ji urazíš, zastřelí tě pěknou růžovou pistolkou a já ti plivnu na hrob.“

Změřil si mě a chystal se něco říct.

Umlčel ho Adam. „Bene. To je Mercyina matka Margi.“

Ben zbledl, zavřel ústa a znovu je otevřel. Nic z nich ale nevyšlo. Asi nebyl zvyklý seznamovat se s matkami.

„Já vím,“ povzdychla jsem si. „Vypadá jako moje mladší, hezčí sestra. Mami, tohle je Ben. Je z Anglie, a když poblíž není Adam, aby ho držel na uzdě, má pěkně nevymáchanou pusu. Několikrát mi ale zachránil život. U stěny stojí Darryl, vlkodlak, génius s titulem Ph. D. a Adamův zástupce. Peter, taky vlkodlak, je ten hodný muž, který krmí Stefana.“

Následně se rozhostilo nepříjemné ticho. Darryl mlčel. Ben naposledy zmateně koukl po mojí mámě, pak sklopil hlavu a držel pusu na zámek. Petera rozptýlilo krmení upíra. Adam se ustaraně mračil na Stefana.

Taky věděl, co Stefanova první slova znamenala. Ale dokud jsem mlčela, nemohl se o tom zmínit před mámou. A já jí nehodlala říct, že po mně jde Marsilie s upírským klanem. Ne dokud nebudu muset.

Máma se mě chtěla zeptat na… na tu věc minulý týden. Na Tima a na to, jak zemřel. Ale nezeptá se, dokud všichni ostatní neodejdou.

A já? Mně se nechtělo mluvit o ničem. Přemýšlela jsem, jak dlouho se mi podaří udržet všechny pohromadě, protože trapné ticho bylo příjemnější než děsivá panika, kterou ve mně určitě vyvolá rozhovor jak s Adamem, tak s mojí matkou.

„Už nemůžu,“ řekl Peter.

Ani tentokrát se Stefanovi výměna dárců nelíbila. Ale pomohlo, že jsme měli po ruce jednoho vlka navíc, takže škodu utrpěl jen můj konferenční stolek, a brzy už sál Stefan krev Benovi. Po několika minutách Stefan ochabl a odtáhl se.

„Je mrtvý?“ zeptal se Peter a usrkl si z druhé sklenice pomerančového džusu.

„On?“ zeptal se Ben a vysmekl zápěstí ze Stefanova sevření. „Ten už je mrtvý spoustu let.“

Peter zamručel. „Víš, co tím myslím.“

Popravdě to bylo těžké odhadnout. Nedýchal, ale upíři dýchají, jen když se vydávají za lidi nebo potřebují mluvit. Netlouklo mu srdce, ale to taky nic neznamenalo.

„Odneseme ho ke mně domů,“ řekl Adam. „Dole…“ pohlédl na matku. „Ve sklepě mám místnost bez oken, kde bude v bezpečí.“ Myslel tím celu, kam zavíral vlkodlaky, kteří se nedokázali ovládat. Zamračil se. „Ne že by to zastavilo toho, kdo ho přenesl do tvého obýváku, Mercy.“ Věděl, kdo to udělal.

Nejspíš to byla Marsilie, ale mohl se sem přenést i sám Stefan. Anebo to udělal jiný upír. To Andre, upír, jehož jsem musela zabít, mi vysvětlil, že teleportovat se dokáží jen Marsilie a Stefan. Jeho informacím jsem ale tak docela nedůvěřovala.

„Budu opatrná,“ řekla jsem Adamovi. „Ale ty taky. Když jsem mluvila venku s Amber, sledoval zadní část domu upír.“

„Kdo je Amber?“ Adam položil otázku o zlomek vteřiny dřív, než se ozvala moje matka. „Amber? Charlina přítelkyně z vysoké?“

Kývla jsem. „Přečetla si o… očividně jsem se dostala do národních zpráv. Vyhledala mě, protože potřebuje, abych se podívala na její dům, prý v něm straší.“

„To je Amber podobné,“ řekla máma. Když jsem byla na vysoké, Char s Amber strávily v domě mých rodičů v Portlandu nejeden víkend. „Vždycky byla sobecká, to se už asi nezmění. Ale proč si myslí, že bys jí mohla pomoct se strašidlem?“

Nikdy jsem mámě neřekla, že vidím duchy. Až donedávna jsem to nepovažovala za nic zvláštního. Lidi přece vidí duchy dnes a denně, ne? A nikde se o tom nezmiňují. Bylo dost zlé mít dceru, která se proměňuje v kojota, proto jsem si všechno ostatní, co jsem jen mohla, nechávala pro sebe.

Ale nepřipadalo mi to jako správná chvíle k doznání. Ještě jsem jí neřekla o tom, co mě potkalo minulý týden. Neřekla jsem jí o upírech. Neměla jsem v úmyslu informovat ji o dalších tajemstvích.

Proto jsem pokrčila rameny. „Možná proto, že se pohybuju ve společnosti vlkodlaků a fae.“

„Co očekávala, že uděláš?“ zeptal se Adam. Určitě si poslechl celý můj rozhovor s Amber; vlkodlaci mají velmi dobrý sluch.

„Nemám zdání,“ řekla jsem. „Vypadám jako krotitel duchů?“ Vidím je, jistě, ale to neznamená, že je dokážu i vypudit. Ani si nejsem jistá, jestli to jde. Uvažovala jsem o tom, co Amber řekla. „Možná prostě chtěla, abych jí potvrdila, že u ní v domě straší. Možná potřebovala někoho, kdo by jí uvěřil.“

Adam si klekl a vzal Stefana do náruče. „Vezmu ho k sobě domů.“ Stefan byl znatelně vyšší než Adam, ale Adamova nadpřirozená síla nebyla nijak zjevná, prostě vypadal jako někdo, kdo dokáže unést obrovskou tíhu s minimální námahou.

Stefana měl ze země zvednout Darryl, ne Adam. Alfa prostě nevykonával fyzickou práci, když měl po ruce poskoky. Ben s Peterem nakrmili upíra, ale Darryl žádnou výmluvu neměl. Upíři mu museli fakt vadit.

Nezdálo se, že by si Adam všiml, že je s Darrylem něco v nepořádku. „Pošlu někoho, aby dneska v noci pohlídal tvůj dům.“ Pohlédl na moji matku. „Máte kde spát? Mercy tu…“ rozhlédl se kolem, „…nemá zrovna hodně místa.“

„Ubytovala jsem se v Rudém lvu v Pasku,“ řekla máma Adamovi. Pak se otočila ke mně. „Spěchala jsem a nenašla nikoho, kdo by pohlídal Hotepa. Je v autě.“ Hotep je mámin pinč a má mě rád ještě míň než já jeho.

Adam vážně přitakal, přestože jsem si nevzpomínala, že bych se před ním někdy zmínila o tom, že mě mámin pes nesnáší.

„Adame,“ řekla jsem. „Děkuji za to, že jsi zachránil Stefana.“

„Není zač. Neudělali jsme to pro tebe.“

Benův výraz by se mohl vydávat za úsměv, kdyby nebylo napětí v jeho obličeji. „Ty jsi tam ve sklepě s tou věcí nebyla.“ Měl tím na mysli Andreho upíra posedlého démonem, prvního upíra, kterého jsem zabila. Zajal několik vlků a Stefana a… hrál si s nimi. Démoni rádi ubližují.

„Kdyby nebylo Stefana…“ Ben pokrčil rameny, jako by nechal nevyslovenou vzpomínku odplynout. „Dlužíme mu to.“

Adam pohlédl na Darryla, který otevřel dveře. Něco mě napadlo.

„Počkej.“

Adam zůstal stát.

„Když si promluvím s mámou… počítá se to?“ Řekl mi, že si musím s někým promluvit, a matka neodjede, dokud jí všechno nepovím. Mohla bych zabít dvě mouchy jednou ranou.

Podal Stefana Benovi a přistoupil ke mně. Dotkl se mé čelisti těsně pod uchem, a jako bychom neměli zvědavé publikum, políbil mě, přičemž se mě dotýkal jen špičkami prstů a ústy.

Zalil mě žár… a následně příšerný strach. Nedokázala jsem dýchat, nedokázala jsem se hnout…

Když jsem přišla k sobě, seděla jsem na gauči s hlavou mezi koleny a Adam mi tiše broukal. Nedotýkal se mě a ani nikdo jiný.

Narovnala jsem se a ocitla se tváří v tvář Adamovi. Obličej měl nehybný, ale oči vlčí a já z něj cítila pach divočiny.

„Záchvat paniky,“ řekla jsem zbytečně. „Už je tak často nemívám.“ Zalhala jsem a podle výrazu to věděl. S tímto jsem jen za dnešek zažila čtyři. Včera jsem si vedla líp.

„Když si promluvíš s matkou, platí to,“ řekl. „Dáme si načas… uvidíme, jak to půjde. Promluvíš si s matkou nebo s kýmkoli jiným, jak budeš chtít. Ale všechno ostatní počká, až tě jediný polibek přestane děsit k smrti, dobře?“

Nečekal na odpověď, prostě opustil s doprovodem v patách můj dům. Darryl počkal, dokud Ben s Peterem nevyšli ze dveří, pak je tiše zavřel.

„Mercy,“ řekla matka zadumaně, „nikdy jsi se nezmínila, že tvůj vlkodlačí soused je takový kus.“

„Hm,“ odpověděla jsem. Oceňovala jsem její snahu, ale když došlo na věc, chtěla jsem to mít celé co nejrychleji za sebou. „A to jsi neviděla, jak roztrhal na kusy Timovu mrtvolu.“

Máma se ostře nadechla. „Škoda. Pověz mi o Timovi.“

Udělala jsem to. Mlčela, dokud jsem neskončila. Neplánovala jsem, že jí povím všechno. Ale nic neřekla, nepohnula se ani na mě nepohlédla, a tak jsem mluvila. V poslední chvíli jsem se zarazila a vynechala z celé věci Bena − jeho tajemství byla jeho věc − ale všechno ostatní se ze mě sypalo v ostrých, rozlámaných kouscích, které mě drásaly a dusily a chrlilo je nějaké temné, odporné místo hluboko uvnitř mě. Nějakou dobu trvalo, než jsem ze sebe všechno dostala.

„Tim ti připomněl Samuela,“ řekla, když jsem skončila.

Trhla jsem sebou a zvedla hlavu z jejího klína.

„Ne, nezbláznila jsem se.“ Podala mi hrst kapesníčků z krabice na opěrce gauče. „Proto jsi s tím nepočítala. Proto jsi ho neprohlédla. Samuel byl vždycky tak trochu vyvrhel, proto máš sklony zastávat se vyvrhelů.“

Samuel? Veselý, milý (na vlkodlaka) Samuel měl být vyvrhel?

„Nebyl.“ Sebrala jsem kapesníčky a utřela si slzy a nudli u nosu. Když brečím, teče mi z něj.

Kývla. „Ale byl. Má rád lidi, Mercy − a většina vlkodlaků je nesnáší.“ Zachvěla se nad nějakou vzpomínkou. „Poslouchal heavy metal a v televizi koukal na Star Trek.“

„Býval marokovým zástupcem, než se stal vlkem samotářem a přestěhoval se sem. Nebyl vyvrhel.“

Hleděla na mě.

„Vlk samotář není vyvrhel.“ Vystrčila jsem bradu.

Vstupní dveře se otevřely a Samuel, který už nějakou chvíli seděl venku na verandě, vešel dovnitř. „Ano, je. Ahoj, Margi − proč jsi s sebou vzala toho čokla? Vypadá strašidelně.“

Hotep měl černou srst a rudohnědé oči. Připomínal mi Anubise. Samuel měl pravdu, vypadal strašidelně.

„Nenašla jsem nikoho, kdo by ho pohlídal,“ řekla, vstala a nechala se obejmout. „Jak se máš?“

Chystal se říct, že dobře… ale pak pohlédl na mě. „V poslední době jsme s Mercy dostali párkrát do zubů. Ale zatím jsme pokaždé skočili zpátky do ringu.“

„Nic jiného se dělat nedá,“ řekla máma. „Musím jít. Hotep potřebuje vyvenčit a já se musím vyspat.“ Podívala se na mě. „Můžu několik dní zůstat − a Kurt si přál, abych ti řekla, že když budeš chtít, můžeš na čas být s námi.“ Kurt byl můj nevlastní otec a zubař.

„Děkuju, mami,“ řekla jsem a myslela to vážně. Bylo to sice příšerné, ale možná mi opravdu pomohlo, že jsem všechno ze sebe dostala. Ale musela jsem ji vystrnadit z města, než Marsilie přejde do útoku. „Přesně to jsem potřebovala.“ Zhluboka jsem se nadechla. „A teď bych byla ráda, kdyby ses vrátila do Portlandu. Dneska jsem byla v práci. Bylo to lepší, protože jsem dělala, co dělám vždycky. Myslím, že když se budu držet rutiny, hodím nakonec celou tu věc za hlavu.“

Matka přimhouřila oči a chystala se něco říct, ale Samuel si sáhl do kapsy a podal jí vizitku.

„Tady,“ řekl. „Zavolej mi. Povím ti, jak se jí vede.“

Máma vystrčila bradu. „A jak se jí vede?“

„Z velké části to jde,“ řekl. „Částečně to předstírá, ale ne vždy. Je silná − má dobré geny. Zvládne to, ale myslím, že má pravdu. Povede se jí líp, až na ni všichni přestanou soucitně a lítostivě zírat. A nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je vrátit se do práce, k normálu, a čekat, až ostatní zapomenou.“

Bůh žehnej Samuelovi.

„Dobrá,“ řekla máma a přísně na Samuela pohlédla. „Nevím, co se děje mezi tebou, mojí dcerou a Adamem Hauptmanem…“

„To ani my,“ zamumlala jsem.

Samuel se zakřenil. „Alespoň co se týká sexu, máme víceméně jasno: Adam s ní − jednou − skončí v posteli, já ne. O zbytku budeme ještě vyjednávat.“

„Samueli Cornicku,“ vyprskla jsem nevěřícně. „Mluvíš s mojí matkou.“

Máma se taky zakřenila, přitáhla si ho dolů a políbila ho na tvář. „Tak jsem to pochopila taky. Ale jen jsem si to chtěla ověřit.“ Potom zvážněla, pohlédla na mě, pak zpátky na Samuela. „Postarej se o ni.“

Stejně vážně kývl. „Postarám. A Adam na ni nasadil celou smečku. Doprovodím tě k autu.“

Vrátil se do domu a já slyšela mámin vůz odjíždět. Vypadal stejně unaveně, jako se já cítila.

„Adam poslal několik vlků k Rudému lvovi, počkají tam na tvoji matku. Bude v pořádku.“

„Co na pohotovosti?“ zeptala jsem se.

Rozzářil se. „Nějaký hlupák vzal těhotnou manželku přes celý stát na návštěvu k její matce dva týdny před termínem porodu. Dorazil jsem právě včas, abych dítě odrodil.“

Samuel miloval děti. „Chlapec, nebo děvče?“

„Chlapec. Jacob Daniel Arlington, dvě kila devadesát.“

„Zašel jsi k Adamovi a podíval se na Stefana?“ zeptala jsem se.

Kývl. „Když jsem se vrátil domů, zastavil jsem se u něj. Nijak zvlášť jsem ale nepomohl. Většinou pomáhám lidem před smrtí. Po ní už jim k ničemu nejsem.“

„Tak co myslíš?“

Pokrčil rameny. „Dělá to, co upíři dělají ve dne. Nespí, ale jeho stav se spánku dost podobá. Očekávám, že bude odpočívat i celou noc a zítřek. Což by ti řekl každý s trochou rozumu − a Adam. Prohlásil, že jsem unavený a k ničemu, a poslal mě sem, abych na tebe dohlédl pro případ, že se Marsilie pokusí o něco jiného.“

„‚Unavený a k ničemu,‘“ řekla jsem s falešným soucitem. „Ale ani to ti nedovolilo vyvléknout se z úkolu.“

Zakřenil se. „Zdá se, že si Adam myslí, že ses mu oddala. Ale protože tě za svoji prohlásil už dřív a bez tvého souhlasu, napadlo mě, že se tě radši zeptám osobně.“

Zvedla jsem bezmocně ruce na znamení, že se vzdávám. „Co můžu říct. Máma si myslí, že je kus. Nemám na vybranou, musím si ho vzít. A kromě toho je příšerné dívat se, jak se muž plazí… a žebrá.“

Zasmál se. „To se vsadím. Jdi do postele, Mercy. Ráno už je za dveřmi.“ Vydal se ke své ložnici, otočil se a šel pozpátku. „Povím Adamovi, že jsi říkala, že žebral.“

Pozvedla jsem obočí. „A já mu povím, že jsi ho obvinil ze lhaní.“

Zasmál se. „Dobrou noc, Mercy.“

Zvolila jsem si Adama s otevřenýma očima i srdcem. Ale Samuelův smích stále dokázal vyvolat na mé tváři úsměv. Milovala jsem i Samuela.

Dělal mi starosti. Někdy mi připadal jako starý Samuel, zábavný a bezstarostný. Ale byla jsem si docela jistá, že z velké části prostě dělá, co se od něj očekává, jako herec plnící pokyny. „Vstupte na jeviště zleva a šťastně se usmívejte.“

Přijel sem a nastěhoval se ke mně, aby se pokusil zotavit − což bylo dobré znamení, jako když se alkoholik rozhodne jít na první sezení anonymních alkoholiků. Ale nebyla jsem si jistá, jestli mu zdejší pobyt pomáhá, nebo ne. Byl starý. Starší, než jsem si myslela, když jsem vyrůstala ve smečce jeho otce. A přestože vlkodlaci neumírají stářím, dokáže je zabít.

Možná kdybych byla schopna Samuela milovat jinak. Možná kdyby tu Adam nebyl. Možná kdybych přijala Samuela za druha, jak chtěl, když se ke mně nastěhoval, bylo by ho to uzdravilo.

Zamračil se na mě. „Co se děje?“

Ale nemohli jste se za někoho provdat, abyste ho vyléčili, i když jste ho milovali. A já Samuela nemilovala tak, jak by žena měla milovat svého druha, jako jsem milovala Adama. A ani Samuel mě tím způsobem nemiloval. Naše city tomu byly blízko, ale nebylo to ono. A blízko má význam jen při házení koňských podkov a granátů, jinak se to nepočítá.

„Miluju tě, víš?“ řekla jsem mu.

Jeho tvář na okamžik ztratila všechen výraz. „Ano, já vím,“ řekl. Zorničky se mu stáhly a duhovky mrazivě zbělely. Pak se sladce, vřele usmál. „Taky tě miluju.“

Do postele jsem šla s pocitem, že blízko by protentokrát přece jenom mohlo stačit.

*

Samuel měl pravdu − ráno už bylo skutečně za dveřmi. Zívla jsem a zabočila s vozem do ulice, kde stála moje dílna − a dupla jsem na brzdy. Zůstala jsem stát uprostřed cesty a veškeré pomyšlení na spánek se mi vypařilo z mysli.

Někdo se včera na mojí garáži vyřádil se sprejem.

Chvíli jsem jen zírala, pak jsem pomalu zajela na parkoviště a zastavila vedle Zeeho starého pick-upu. Když jsem vystoupila a zabouchla dveře, vyšel ven z kanceláře, vysoký, hubený, šedivějící muž, a zamířil ke mně. Vypadal asi na šedesát, ale byl mnohem starší: fae není radno soudit podle vzezření.

„Páni,“ řekla jsem. „Nezbývá než obdivovat jejich nadšení pro věc. Museli tím strávit celé hodiny.“

„A nikdo nejel kolem?“ vyštěkl Zee. „Nikdo nezavolal polizei?“

„Hm, asi ne. V noci tudy nejezdí moc aut.“ Hleděla jsem na graffiti a uvědomila si, že osoba, která si z mojí garáže udělala malířské plátno, se svými názory rozhodně netajila.

Byla jsem si skoro jistá, že zelenou stříkal mladík, jenž uvažoval podobně jako Ben, pokud se to dalo odhadnout podle sprostých slov, která používal.

„Podívej, udělal chybu ve slově děvka. Zajímalo by mě, jestli to udělal schválně. Vpředu na okně je to napsané správně. Které asi napsal jako první?“

„Zavolal jsem tvému příteli policistovi Tonymu,“ řekl Zee a byl tak naštvaný, že při mluvení hlasitě cvakal zuby. „Spal, ale bude tu do půl hodiny.“ Možná se zlobil na mě, ale spíše kvůli stavu garáže. Než jsem ji koupila, patřila jemu. Minulý týden bych taky zuřila. Ale od té doby se toho stalo tolik, že to byla jen malá starost.

Člověk s červeným sprejem byl rozhořčenější. Použil jen dvě slova, lhářka a vražedkyně, zato pořád dokola. Díky kamerám, které tu Adam nainstaloval, to budeme vědět jistě, ale tušila jsem, že červenou barvu použila Timova sestřenice Courtney. Než mě Tim napadl, zabil svého nejlepšího přítele, takže nezůstalo mnoho lidí, které by jeho smrt podobně rozčílila.

Slyšela jsem, že se blíží auto. O hodinu později, v době dopravní špičky, bych si ho nevšimla. Ale tak brzy po ránu panovalo ticho, proto jsem uslyšela matku přijíždět.

„Zee,“ řekla jsem naléhavě. „Mohl bys tohle,“ mávla jsem rukou na dílnu, „na několik minut schovat?“

O tom, co dokáže, jsem moc nevěděla − přede mnou jen spravoval vozy a hrál si s kovem, jinak magii nepoužíval. Ale jednou jsem zahlédla jeho pravou tvář, proto jsem věděla, že se umí mistrně maskovat. Pokud svedl ukrýt svoji tvář, určitě si poradí i s trochou červené a zelené barvy.

Zamračil se na mě v hlubokém nesouhlasu. Fae nebylo radno o nic žádat − nejenže to bylo nebezpečné, ale často se urazili. Zee mě měl rád, dlužil mi za svoji záchranu, ale pořád byl fae.

„Jede sem moje matka,“ řekla jsem mu. „Jdou po mně upíři a musím ji přinutit, aby odsud odjela. Neudělá to, pokud si bude myslet, že jsem v nebezpečí.“ A protože jsem byla zoufalá, rozhodla jsem se nehrát fér. „Ne po tom, co se stalo s Timem.“

Obličej mu ztuhl. Pak mě popadl za zápěstí a odtáhl ke garáži.

Položil ruku na zeď vedle dveří. „Pokud to zabere, nebudu moct sundat ruku ze zdi, aniž bych zlomil kouzlo.“

Když máma objela roh, graffiti bylo pryč.

„Jsi nejlepší,“ řekla jsem mu.

„Rychle se jí zbav,“ řekl a zašklebil se. „Není to můj druh magie.“

Kývla jsem a vykročila k místu, kde máma parkovala, vtom jsem ale spatřila dveře. Předtím byly počmárané červenou a zelenou barvou, proto jsem si ničeho nevšimla. Někdo s uměleckými sklony namaloval na dveře velké X. A pro případ, že by mi to nedošlo, netvořily ho obyčejné čáry, nýbrž zkřížené hnáty. Kosti byly slonovinově bílé s našedlými odstíny a lehoučce růžové − nenamalovala je podrážděná děcka spreji. Stačilo přidat lebku a připadala bych si jako ve filmu o pirátech.

„Raději bys to měla schovat,“ řekl Zee. „Magie s tím nic nezmůže.“

Opřela jsem se zády o dveře a založila si paže na hrudi.

„Tak proč myslíš, že nešlape správně?“ zeptala jsem se, když se matka blížila s Hotepem na vodítku.

„Protože je staré,“ odvětil Zee, neboť pochopil, oč usiluji. „Od počátku není dobře stavěné. Motory chlazené vzduchem potřebují neustálou péči.“

„Byla jsem… ahoj, mami.“

„Margaret,“ řekl Zee chladně.

„Pane Adelbertsmitere.“ Máma neměla Zeeho ráda. Kladla mu za vinu, že jsem se rozhodla zůstat v Tri-Cities a opravovat auta, místo abych si našla práci učitelky a věnovala se zaměstnání, které bych podle ní měla vykonávat. Jakmile měla zdvořilosti za sebou, otočila se zpátky ke mně. „Napadlo mě, že se před odjezdem zastavím.“ Nemohla se ke mně přiblížit, protože sotva Hotep zachytil můj pach, začal vrčet a agresivně sklonil hlavu: chránil mámu před zlým kojotem.

„Budu v pořádku,“ řekla jsem a ohrnula na pinče ret. Se psy si docela rozumím, ale s tímhle ne. „Pověz Kurtovi a holkám, že je mám ráda.“

„Nezapomeň si všechno zařídit tak, abys mohla přijet na Naninu svatbu.“ Nan byla moje mladší nevlastní sestra a za šest týdnů se měla vdávat. Naštěstí jsem byla pozvaná jenom jako host, takže mým úkolem bylo sedět a dívat se.

„Mám to zapsané v kalendáři,“ ujistila jsem ji. „Zee se za mě postará o dílnu.“

Pohlédla na něj, pak zpátky na mě. „Tak tedy dobrá.“ Chystala se mě obejmout, pak se nešťastně podívala na Hotepa. „Měla bys ho naučit chovat se, jako jsi to udělala s Ringem.“

„Ringo byl pudl, mami. Kdybychom se do sebe pustili já s Hotepem, nedopadlo by to dobře pro žádného z nás. Nic se neděje. Není to jeho vina.“

Povzdychla si. „Dobrá. Dávej na sebe pozor.“

„Mám tě ráda. Jeď opatrně,“ řekla jsem jí.

„Jako vždycky. Mám tě taky ráda.“

Když její auto zmizelo z dohledu, Zee už se potil. Sundal ruku ze stěny a čmáranice byly zpátky. „Neudělal jsem to pro tebe,“ brblal. „Prostě jsem nechtěl, aby tu trčela déle, než bylo nutné.“

Oba jsme odstoupili ode dveří a zadívali se na malbu, kterou z velké části zakrýval velký rudý nápis LHÁŘKO. Barva, kterou byly namalovány zkřížené hnáty, byla hutnější než sprej, takže jsem sice neviděla odstín, zato obrys ano.

„Upíři včera v noci přenesli Stefana do mého obýváku,“ řekla jsem mu. „Byl na tom dost zle. Peter… jeden z Adamových vlků, si myslí, že ať už to udělal kdokoli, myslel si, že mě Stefan napadne a zbaví se nás tak najednou. Stefan nebyl zrovna ve stavu, kdy by mohl mluvit, ale podařilo se mu vysvětlit nám, že Marsilie zjistila, že jsem zabila Andreho.“

Zee přejel prsty po hnátech a potřásl hlavou. „Mohlo by to být dílo upíra, Mercy. Ale v poslední době jsi strkala nos do tolika věcí, po kterých ti nic nebylo; mohl to být skoro kdokoli. Promluvím se strýčkem Mikem − ale řekl bych, že se asi nejvíce dozvíš od Stefana, protože tohle nepáchne faeskou magií. Jak vážně je Stefan raněný?“

„Kdyby byl vlkodlak, už by byl asi mrtvý. Myslíš, že je to magie?“ Taky jsem to cítila, ale doufala jsem, že se mýlím.

Zee se zamračil. „Na zlého pijáka krve není špatný.“ To byl od Zeeho velký kompliment. „A ano, je v tom magie, ale neznám ji.“

„Samuel si myslí, že Stefan bude v pořádku.“

Tony vyjel zpoza rohu v neoznačeném voze, který byl pro potřeby policie diskrétně vybavený zrcátky navíc, několika anténami a majáčkem vzadu za oknem, který před zvědavci ukrývalo tmavé sklo. Když spatřil napáchanou škodu, zpomalil. Zastavil vedle nás a vystoupil.

„Nezačala jsi s přípravami na Vánoce trochu brzy, Mercy?“ Tony dokázal splynout s okolím ještě lépe než já. Dneska vypadal jako hispánský polda… jako hispánský polda z náborového plakátu, pohledný a upravený. Když se vydával za překupníka drog, vypadal přesvědčivěji než ten pravý. Poprvé jsem se s ním setkala, když dělal bezdomovce. Nebylo na něm nic magického ani nadpřirozeného, ale byl rozený chameleón.

Znovu jsem pohlédla na budovu. Měl pravdu. Když jste nevěnovali pozornost slovům, skutečně vypadala vánočně. Zelené nápisy byly nízké, ale roztáhlé. Ty rudé byly tlusté a kulaté. Dohromady vypadaly jako girlandy s červenými ozdobami.

A když jste zatékali pohledem, poskládali jste dokonce „ho, ho, ho“. Zelený pisatel neměl zrovna bohatý slovník.

„Nejsou to zrovna vánoční vzkazy,“ řekla jsem Tonymu. „Ale s barvami máš pravdu. Kdyby bílá nebyla tak omšelá, působila by garáž docela slavnostně, jako ta malá mexická restaurace v Pasku, kde podávají fakt pálivou salsu.“ Původní barva zdí vypadala vedle křiklavých nápisů unaveně.

„Tvůj přítel nechal běžet kamery?“

„Ano, ale neumím s nimi zacházet.“

„Já jo,“ řekl Zee. „Půjdeme se na ně podívat.“

Pohlédla jsem na něj. Upíři, vzpomínáš? Nechceme, aby hodný lidský policista viděl upíry.

Jeho prázdný pohled jasně říkal: Pokud byli upíři takoví břídilové, že se nechali zachytit kamerou, pak je to jejich věc. Nemohla jsem protestovat nahlas, ale pokud upíři opravdu byli břídilové, ohrozí to Tonyho.

No, pomyslela jsem si, když jsem je vedla do kanceláře, aspoň že upíři vypadají jako lidé. Pokud před kamerou neblýsknou špičáky − nebo neodhodí stranou auto − nikdo nezjistí, co jsou zač. A pokud ano… Tony nebyl žádný hlupák. Věděl toho hodně o fae i o vlkodlacích a já si byla jistá, že tuší, že další stvůry svoji existenci pořád tají.

Zatímco si Zee hrál s elektronikou, Tony hleděl na mě.

„Jak je ti?“ cítila jsem z něj starost a kovový pach ochranitelské zlosti.

„Už mě fakt unavuje odpovídat na tuhle otázku,“ odpověděla jsem ironicky. „Jak je tobě?“

Odhalil perlově bílé zuby v úsměvu. „To jsem rád. Myslíš, že je za tím Zářná budoucnost?“

Pokud budeme i nadále uvažovat stejně, pak jsem Tonyho litovala.

„Tak trochu. Myslím, že je to práce Timovy sestřenice,“ řekla jsem. „Je členkou Zářné budoucnosti, ale neprovedla to pod její záštitou. Zaměřila se na mě, ne na fae.“

„Chceš vznést obvinění?“

Povzdychla jsem si. „Zavolám pojišťovně. Obávám se, že mě donutí to udělat, jinak nedostanu odškodné. Bez peněz od pojišťovny si nemůžu dovolit někoho najmout a nemůžu si ani vzít volno a přetřít to sama.“ Musela jsem zaplatit ještě další věci − jako třeba opravu škod, které fae, co mě chtěl sežrat, napáchal na Adamově domě a autě. A Zee mi řekl, že si přeje, abych mu zaplatila všechno, co mu ještě dlužím za dílnu. Fae nedokáží lhát a ještě jsme neměli čas si o tom promluvit.

„A co Gabrielova rodina?“ navrhl Tony. „Je jich dost a mohli by tu pracovat po škole. Bylo by to levnější než si najmout firmu a… myslím, že potřebují peníze.“

Gabriel Sandoval byl můj Pátek, středoškolák, který mi vypomáhal o víkendech a vždy odpoledne s papírováním, zvedal telefony a dělal i všechno ostatní, co bylo potřeba.

Na mysli mi vytanula představa dílny obsazené tlupou malých Sandovalů visících ze žebříků a z lan. Dala jsem jim volnou ruku při úklidu kanceláře a skoro jsem ji pak nepoznala − na bandu děcek byli obdivuhodně pilní. „To je dobrý nápad. Až Gabriel dorazí, povím mu, aby zavolal mámě.“

„Tady,“ řekl Zee. Zapnul malý monitor a pustil záznam. Adamův bezpečnostní systém byl drahý a dokonalý. Spouštěly ho detektory pohybu, takže se kamery zapnuly jen tehdy, když se něco pohnulo. Poprvé se tak stalo v deset patnáct; dívali jsme se, jak po asfaltu přehopkal středně velký zajíc. O půlnoci se někdo objevil u dveří garáže. Nebyli to dva lidé s plechovkami spreje, takže jsem si byla docela jistá, že se jedná o osobu, která na dveře namalovala zkřížené hnáty.

Postava byla zvláštně tmavá, nerozpoznatelná. Žádná z kamer nezachytila její tvář − což bylo vskutku obdivuhodné, protože jedna byla přímo nade dveřmi a měla zaznamenat vizáž každého, kdo by se chtěl vloupat dovnitř.

Jen jednu věc zachytila kamera zcela jasně, a sice rukavice, které měla osoba, očividně muž, na sobě − byly starobylé, bílé s knoflíčky na zápěstích. Záznam byl podivně trhaný, kamera se totiž vypínala, když se nic nehýbalo. Podle hodin trvalo muži čtyřicet pět minut, než hnáty na dveře namaloval − a kamery z toho zachytily sotva deset. Chybělo i to, jak se muž na místo dostal a jak odtud zmizel.

Nemyslela jsem si, že by o kamerách věděl, přesto se jim vyhnul. Některé nadpřirozené tvory nebylo snadné nafilmovat a tradičně k nim patřili i upíři. Podle výšky to mohl být Wulfe, a když došlo na upírskou magii, byl mojí první volbou. A protože věděl o tom, že jsem Andreho zabila, nedivila bych se, kdyby to byl on, kdo Marsilii informoval o mých zločinech.

Kamera znovu zaznamenala pohyb.

„Zastavte to,“ řekl Tony.

Na okraji osvětleného parkoviště ztuhly dvě nerozpoznatelné postavy. Podle hodin v dolním pravém rohu obrazovky byly dvě hodiny osm minut v noci. Od posledního záznamu muže, který mi na dveře namaloval zkřížené hnáty, poskočil čas skoro o půl hodiny.

„Co to mělo být?“ zeptal se. „Ta postava u dveří?“

„Nevím,“ řekla jsem. Skoro jsem dodala, že vím tolik jako on, ale raději jsem to neudělala. „Možná se sem někdo snažil vloupat a nepodařilo se mu to.“ Kamera snímala dveře pod takovým úhlem, že se nedalo říct, co dělal. „Ale na tom nesejde, protože to očividně nebyl on, kdo počmáral dílnu.“

Tony na mě zíral. Poldové dokáží vycítit lež skoro stejně dobře jako vlkodlaci. Rázně se otočil, otevřel dveře a prohlédl si je. Stejně jako Zee přejel po zkřížených hnátech zlehka prstem.

„Komu kromě Zářné budoucnosti jsi ještě lezla do zelí? Vypadá to jako něco, co by udělala stará dobrá mafie − nóbl věc, ale s účelem vyděsit toho, komu je určena.“

Vzdychla jsem a pokrčila rameny. „Nikdo nechtěl, abych zachránila Zeeho před obviněním z vraždy. Ale fae by něco podobného neudělali − je to příliš na očích. A namíchnutý vlkodlak by prostě zaútočil. Znám lidi, kteří mi s tou věcí pomůžou víc než policie.“

Tony se zamračil a vydal podrážděný zvuk. „Je to jedna z těch věcí, které jsou pro obyčejné lidské poldy příliš nebezpečné?“

Promnula jsem si paže. Nebyla mi zima, jen mě na okamžik zamrazilo. Nedělala jsem si iluze. Marsilie mě mohla kdykoli zabít, ale pohrávala si se mnou. Nezáleželo na tom, jak hravá byla kočka, myš nakonec vždycky zemřela.

Skoncuje se mnou, až bude chtít. Otázkou jen bylo, kolik lidí − kolik mých přátel − zabije se mnou.

Možná jsem panikařila předčasně. Třeba se spokojí s nějakým trestem. Stefan jí patřil, neexistoval ale důvod, aby byl poslední, kdo za mé hříchy zaplatí. Neznala jsem Marsilii natolik dobře, abych vyvozovala závěry.

„Mercy?“

„Nevím, co zkřížené hnáty znamenají.“ Ale rozhodně nic dobrého. „Zee tvrdí, že jde o magii, ale asi ne faeskou.“ Zee prozradil svůj původ a každý, koho to zajímalo, věděl, že je fae, proto teď dílna patřila mně a ne jemu. Lidé měli proti fae velké předsudky. „Má nějaké známé, kteří se na to podívají. A i já se poptám.“ Adam měl na výplatní listině čarodějku, jejímž úkolem bylo podobné věci uklízet. Byla dobrá, ale bude mě stát majlant, pokud strýček Mike ani Stefan nebudou vědět, o co jde. Vypadalo to, že se další měsíc budu živit jenom makaróny se sýrem. „Žádný z mých známých se ale ani nepřiblíží k poldům. Má kennewická policie nějakého experta na magii?“

Tony mi ještě chvíli hleděl do očí, pak to s povzdychem vzdal. „Víš, že ne, Mercy. Měla jsi vidět, jak se šéfové tvářili, když sledovali to video…“ Zarazil se a provinile na mě pohlédl. Mluvil o videu, které zachytilo, jak jsem zabila Tima… i všechno předtím. Nervózně pokrčil rameny a odvrátil se. „Několik lidí ví něco o fae nebo o vlkodlacích, ale… pokud ví víc, drží jazyk za zuby, protože se bojí přijít o práci.“

Povzdychl si a vrátil se zpátky do dílny. „Tak jo,“ řekl Zeemu. „Podíváme se na to, jak Timova sestřenice počmárala garáž.“

Jakmile dvě temné postavy vešly na parkoviště, ihned jsem Courtney poznala. Nedívali jsme se na celý záznam, Zee ho rychle projel a zpomalil ho až ve chvíli, kdy dvojice skoro o dvě hodiny později odcházela s taškami plnými prázdných plechovek. Úplně pak nahrávku zastavil v okamžiku, kdy Courtney kráčela okolo kamery, která zcela nezaměnitelně zachytila její pohlednou kulatou tvář, zkřivenou a rozzlobenou. Zee si pak se záznamem ještě chvíli hrál, až se mu podařilo najít i čistý obrázek jejího společníka.

Bezpečnostní systém nainstalovali teprve nedávno, ale podobné hračky Zee miloval. Musel mu věnovat spoustu času.

„Určitě je to Courtney… neznám její příjmení,“ řekla jsem Tonymu. „Toho muže nepoznávám. Kdyby za tím byla Zářná budoucnost, podílelo by se na tom víc lidí.“

„Je to osobní,“ souhlasil Tony pochmurně. „Měla bys mi dát ty disky a podat oznámení, abychom jí mohli dát trochu času vychladnout. Nepřestane tě obtěžovat, dokud někdo nezakročí. Pro všechny bude bezpečnější, když se toho ujme policie a ne vlkodlaci nebo fae.“

Zee vysunul disk a předal ho Tonymu.

Tony se na CD chvíli mračil. „Ta děcka mi starosti nedělají, Mercy. Ale co se týká těch kostí a chlápka, který je namaloval, můj starý dobrý radar hlásí trable. Pokud to není hrozba smrtí, sním vlastní klobouk. Měla by ses nějaký čas držet v blízkosti svého vlkodlačího přítele.“

Útrpně jsem si povzdychla. „Proč myslíš, že tu Zee pořád je? Mám takové tušení, že ještě aspoň rok nebudu mít ani chvilku pro sebe.“

„Jo,“ řekl a oči mu rozzářil úsměv. „Je to těžké, když tě lidi mají rádi.“

Zee vydal zvuk, který mohl být zasmáním. Skryl ho ale trpkým prohlášením: „Ne že by nám snahu dohlídnout na ni usnadňovala. Jen počkejte. Příštích několik týdnů si bude jenom stěžovat a stěžovat a stěžovat.“