4.

Ráda bych řekla, že bych tam zůstala stát navždy, ale po několika minutách jsem cítila, jak mi čelo orosil studený pot a začalo se mi stahovat hrdlo. Ucouvla jsem, než jsem mohla udělat něco drastičtějšího. Byla by to jen reakce na hrůzu z dotyku, kterou mi vštípil Tim.

Teprve ve chvíli, kdy jsem opustila Adamovu náruč, jsem si uvědomila, že nás obklopila smečka.

No dobrá, čtyři vlci nebyli smečka. Ale neslyšela jsem je přicházet a věřte mi, když vás obklíčí pět vlkodlaků (když připočítám Adama), cítíte se v pasti.

Byl tu Ben s veselým výrazem v jemném obličeji, který býval častěji rozzlobený nebo zahořklý než šťastný. Warren, Adamův druhý zástupce, se tvářil jako kočka, která slízla smetanu. Darrylova družka Auriel působila neutrálně, ale něco v jejím postoji mi prozradilo, že je pěkně otřesená. Čtvrtým vlkem byl Paul, jehož jsem dobře neznala − a to, co jsem o něm věděla, se mi nelíbilo.

Paul vedl frakci, která nenáviděla Warrena, protože byl gay. Vypadal, jako by mu někdo zasadil ránu rovnou do břicha. Napadlo mě, že teď pro něj představuji nejvíce nenáviděnou osobu ve smečce.

Adam ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na ramena. „Děti,“ řekl formálně, „představuji vám Mercedes Athenu Thompsonovou, nejnovější členku smečky.“

Následovala velmi trapná chvilka.

*

Kdybych Stefana necítila už dříve, myslela bych si, že je pořád v bezvědomí, mrtvý, nebo co mu to slunce vlastně provádí. Ležel ztuhle na posteli v cele jako mrtvola na márách.

Rozsvítila jsem, abych ho lépe viděla. Krev vyléčila většinu viditelných zranění, líce mu ale nadále hyzdily rudé skvrny. Vypadal, jako by od našeho posledního setkání shodil dobrých pětadvacet kilo − znepokojivě tak připomínal vězně z koncentračního tábora. Dali mu nové oblečení náhradou za to špinavé a potrhané, rezervní šaty, které se daly najít v doupěti každé vlčí smečky − tepláky. Ty jeho byly šedé a doslova na něm visely.

Adam svolal nahoře v obýváku schůzku, na kterou se sjela celá smečka. Zdálo se, že se mu ulevilo, když jsem se omluvila s tím, že se půjdu podívat na Stefana − asi se bál, že by někdo mohl zranit moje city. Podcenil ale moji hroší kůži. Moji blízcí mě mohli ranit, ale skoro úplní cizinci? Naprosto mě nezajímalo, co si myslí.

Ve vlčích smečkách panovala diktatura, ale když jste jednali s tlupou Američanů vychovaných listinou práv a svobod, museli jste našlapovat opatrně i tak. Noví členové byli smečce obyčejně navrženi, ne představeni jako hotová věc. Byl by udělal líp, kdyby jednal obezřetněji hlavně s ohledem na to, že nejsem vlkodlak.

Ještě nikdy jsem o ničem podobném neslyšela. Druhové, kteří nebyli vlkodlaci, nikdy do smečky úplně nepatřili. Zastávali jistý status, ale nebyli součástí smečky. Nemohli by se stát jejími členy ani s padesáti ceremoniemi masa a krve − magie by člověka do smečky prostě nevpustila. Jako kojot jsem se ale vlkům podobala nejspíš dost na to, aby magie udělala výjimku.

Adam si asi měl o mém přijetí promluvit i s marokem.

K domu zajížděla další auta, další členové smečky. Cítila jsem jejich tíhu, neklid a zmatek. Zlost.

Nervózně jsem si promnula paže.

„Co se děje?“ zeptal se Stefan tichým, příčetným hlasem, který by mě uklidnil víc, kdyby se pohnul nebo otevřel oči.

„Kromě Marsilie?“ zeptala jsem se.

Podíval se na mě a lehce zkroutil rty. „To asi stačí. Ale dům se neplní vlkodlaky kvůli ní.“

Posadila jsem se na hustý koberec a opřela si hlavu o mříže cely. Její dveře byly zamčené a klíč, který někdy visel na stěně na protější straně chodby, byl pryč. Asi ho měl u sebe Adam. Ale na tom nezáleželo. Byla jsem si docela jistá, že kdyby Stefan chtěl, mohl kdykoli odejít − stejným způsobem, jakým se objevil u mě v obýváku.

„Správně.“ Povzdychla jsem si. „No, vlastně za to taky můžeš ty.“

Posadil se a naklonil se blíž. „Co se stalo?“

„Když jsi mi vlezl do hlavy, Adam se naštval,“ řekla jsem. Neprozradila jsem mu, co přesně se stalo. Opatrnost mě nabádala, že Adamovi by se nelíbilo, kdybych záležitosti smečky probírala s upírem. „Tím, co následně udělal − co přesně, na to se budeš muset zeptat jeho − namíchnul smečku.“

Zmateně se zamračil, pak se mu pomalu rozsvítilo. „Omlouvám se, Mercy. Neměla jsi… Nechtěl jsem.“ Odvrátil se. „Nejsem zvyklý být tak sám. Snil jsem a ty jsi jediná, ke komu mě ještě váže pouto krve. Myslel jsem, že se mi to zdá.“

„Opravdu je nechala všechny zabít?“ zašeptala jsem a vzpomněla si na něco z toho, co mi prozradil, když byl v mé hlavě. „Všechny tvé…“ Pojem ovce nebyl zrovna politicky korektní a já ho nechtěla naštvat, přestože upíři obyčejné lidi, jejichž krví se živili, ovcemi běžně nazývali. „Všechny tvé lidi?“

Některé jsem znala, a pár jsem si dokonce oblíbila. Z nějakého důvodu mi však na mysli nevyvstaly tváře živých lidí, s nimiž jsem se setkala, nýbrž mladý upír Danny, jehož duch se kolébal v rohu Stefanovy kuchyně. Ani jeho nedokázal Stefan ochránit.

Stefan na mě mdle pohlédl. „Říkala, že je to trest. Myslím ale, že šlo spíše o pomstu. Kromě toho z nich dokážu čerpat sílu na dálku. Chtěla, abych umíral hlady, když jsem se ti zjevil u nohou.“

„Chtěla, abys mě zabil.“

Trhaně kývl. „Správně. A kdybys v tu chvíli neměla u sebe doma polovinu Adamovy smečky, udělal bych to.“

Vzpomněla jsem si na jeho tvrdošíjný výraz. „Myslím, že tě podcenila,“ řekla jsem.

„Opravdu?“ Pousmál se a zavrtěl hlavou.

Opřela jsem si hlavu o stěnu. „Já…“ Pořád se na tebe zlobím, neodpovídalo tak docela mým pocitům. Zavraždil nevinné lidi a já si tu s ním jen tak povídala a dělala si o něj starosti. Nevěděla jsem, jak myšlenku, natožpak větu, dokončit, proto jsem změnila téma.

„Takže Marsilie ví, že jsem zabila Andreho a ty s Wulfem jste mě kryli?“

Zavrtěl hlavou. „Něco ví − se mnou o tom ale moc nemluvila. Potrestala jenom mě, takže o Wulfem asi neví. A možná ani o tom, co jsem udělal…“ Pohlédl na mě přes ofinu, která mu během dne narostla − slyšela jsem, že když upír vypije hodně krve, může se to stát. „Měl jsem takový pocit, že mě trestá jenom za to, že tě znám. Byl jsem to já, kdo s tebou za klan zůstával v kontaktu. To kvůli mně tě požádala o pomoc a dala ti svolení zabít Andreho mazlíčka. To kvůli mně jsi uspěla. Jsem za tebe zodpovědný.“

„Je šílená.“

Zavrtěl hlavou. „Neznáš ji. Snaží se dělat, co považuje za nejlepší pro svůj lid.“

Klan upírů se na území Tri-Cities usadil ještě předtím, než tu byla založena města. Marsilii sem poslali za trest, protože spala s oblíbencem někoho jiného. Měla vliv, proto se přestěhovala i s doprovodem, který podle mých informací sestával ze Stefana, Andreho − druhého upíra, kterého jsem zabila − a děsivého chlapíka jménem Wulfe.

Wulfe vypadal na šestnáct, za života byl kouzelník nebo čaroděj a někdy se oblékal jako středověký venkovan. Možná to předstíral, ale tušila jsem, že je starší než Marsilie, která se narodila v dobách renesance, takže jeho oblečení asi odpovídalo.

Marsilii sem poslali zemřít, ale nestalo se. Naopak se postarala o to, aby její lid přežil. Šířící se civilizace život klanu usnadnila. Upíři už nemuseli bojovat o holý život a Marsilie upadala do apatie, která trvala i celá desetiletí − já bych řekla, že trucovala. Teprve nedávno se znovu začala zajímat o to, co se kolem ní děje, a hierarchie klanu tak byla v rozkladu. Stefan s Andrem jí byli věrní, ale ne všichni měli radost z toho, že se Marsilie probudila a ujala se vlády. Setkala jsem se s nespokojenci, s Estelle a s Bernardem, ale nevěděla jsem toho o upírech dost, abych dokázala odhadnout, jak velkou hrozbu představují.

Když jsem se s Marsilii setkala poprvé, tak trochu jsem ji obdivovala… Dokud neočarovala Samuela. Tím mě vyděsila. Samuel byl druhým nejdominantnějším vlkem v Severní Americe a ona a její upíři ho ovládli… snadno. A můj strach z ní sílil s každým setkáním.

„Nechci se hádat, Stefane,“ řekla jsem. „Ale ona je padlá na hlavu. Chtěla stvořit další z těch… z těch věcí, kterou stvořil i Andre.“

Jeho obličej ztuhnul. „Nevíš, o čem mluvíš. Ani netušíš, čeho se vzdala, když sem přijela, nebo co všechno pro nás udělala.“

„Možná ne, ale setkala jsem se s tím netvorem a ty taky. Z další podobné nestvůry by nevzešlo nic dobrého.“ Posedlost démonem není nijak pěkná. Nadechla jsem se a snažila se ovládnout. Neuspěla jsem. „Ale máš pravdu. Nevím, jak uvažuje. A ani to nechci vědět.“

Bezvýrazně na mě hleděl.

„Jezdíš v mikrobusu jako Shaggy ze Scooby-Doo a umně si hraješ na člověka. Ale muž, kterého jsem znala, by nikdy nezavraždil Andreho oběti.“

„Zabil je Wulfe.“ Opravil mě, ale nebránil se; měl by cítit potřebu ospravedlnit se.

„Ty jsi souhlasil. Ty lidi brutálně zneužili a vy jste jim zlámali vaz, jako by to byla kuřata.“

To už ho rozzlobilo. „Udělal jsem to pro tebe. Copak to nechápeš? Kdyby znala pravdu, zničila by tě. Byly to naprosté nuly. Lidi z ulice, kteří by tak jako tak zemřeli. A ona by zabila tebe!“ Ještě než skončil, vyskočil na nohy.

„Byly to nuly? Jak to víš? Ani sis s nimi nepromluvil.“ Taky jsem vstala.

„Stejně by museli zemřít. Věděli o nás.“

„S tím nesouhlasím,“ řekla jsem mu. „Co vaše proslulá schopnost ovládat lidskou mysl?“

„Funguje, jen když jsou s námi lidé v krátkém kontaktu − pouze na jedno nakrmení.“

„Byli to živí, dýchající lidé a ty jsi je zavraždil.“

„Jak jsi věděl, že je Mercy u Andreho?“ Warrenův klidný hlas se přes nás přelil jako ledová vlna. Sestoupil po schodech dolů, prošel okolo mě a odemkl celu. „Už dlouho o tom přemýšlím.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Stefan.

„Chci říct, my jsme věděli, že našla Andreho, protože to řekla Benovi. Myslela si totiž, že to nikomu nepoví, neboť se od smrti démonem posedlého neproměnil v člověka. Ben se ale proměnil a řekl nám to, přesto jsme ale nemohli jít za ní. Nevěděli jsme, kde Andreho hledat. Tys nemohl tušit, co plánuje. Jak jsi věděl, že se vydala zabít Andreho? Jak to, že jsi dorazil právě včas, abys zahladil stopy?“

Stefan se nepohnul, neopustil celu. Založil si paže na hrudi, ramenem se opřel o mříže a zvážil Warrenovu otázku.

„Byl to Wulfe, že?“ řekla jsem. „Věděl, co plánuju, protože jeden z domů, které jsem našla, patřil jemu.“

„Wulfe,“ řekl Warren pomalu, když Stefan neodpověděl. „Pobouřilo by ho, kdyby se Marsilie rozhodla vyvolat démona a nechat jím posednout upíra? Přistoupil by na to, že její plán zarazí, i kdyby cenou bylo zničení Andreho? Zašel by za tebou pro pomoc?“

Stefan zavřel oči. „Přišel za mnou. Řekl mi, že Mercy je v průšvihu a potřebuje mě. Teprve později mě napadlo, proč to vlastně udělal.“

„Takže jsi už o tom uvažoval,“ řekl Warren. „A k jakému závěru jsi dospěl?“

„Záleží na tom?“

„Vždycky je dobré znát své nepřátele,“ odpověděl Warren s líným texaským přízvukem. „Kdo jsou ti tví?“

Stefan na něj hleděl jako štvaný medvěd, frustrovaně a zuřivě. „Já nevím,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Warren se chladně usmál a v očích měl bystrý pohled. „Ach, myslím, že víš. Nejsi hloupý; nejsi ani dítě. Víš, jak věci fungují.“

„Wulfe mě využil, aby se dostal k tobě,“ řekla jsem. „Potom Marsilii prozradil, co jsi udělal.“

Stefan na mě jen hleděl.

„Zbavil se tebe i Andreho, takže zůstali už jen on, Bernard a Estelle.“ Promnula jsem si ruce a přemýšlela, jestli Stefanovi nějak prospěje, když zjistí, co se stalo. Nic to nezmění a nijak mu nepomůže, když bude vědět, že uvízl ve Wulfeho pasti. Přesto měl Warren pravdu, když říkal, že je dobré znát své nepřátele. „A Bernardovi s Estelle Marsilie nevěří, že?“

Stefan kývl. „Kdykoli to jen jde, podkopávají její autoritu, a ona to ví. Stvořil je někdo jiný a dal jí je darem, byl to upír, kterého nemohla odmítnout. Musí se o ně starat jako o každý jiný podobný dar − ale to neznamená, že jim musí důvěřovat. Wulfe… Wulfe je, myslím, záhadou i sám pro sebe. Myslíš, že Wulfe celou věc naplánoval, aby se dostal k moci?“ Odvrátil se a na minutu se odmlčel, očividně přemýšlel o tom, co jsem řekla.

Nakonec sevřel rukama mříže cely. „Wulfe už má moc… Kdyby chtěl víc, mohl si prostě říct. Ale zdá se, že přivodil můj pád, ať už měl jakýkoli cíl.“

„Pokud Marsilie ví, že jsi Mercy pomohl, poté co zabila Andreho, proč ještě není mrtvá?“ zeptal se Warren.

„Měla být,“ řekl Stefan krutě. „Proč myslíš, že mě Marsilie nechala vyhladovět, až se ze mě stala obyčejná šílící bestie, a přenesla mě do Mercyina obýváku? Přece si nemyslíš, že bych něco podobného udělal sám od sebe?“

Kývla jsem. „Takže ji napadlo, že se mě zbaví, aniž by za to musela ona nebo její klan zaplatit? Kdybys mě zabil, prostě by prohlásila, že jsi utekl, když tě trestala. Bylo to opravdové neštěstí, že jsi se objevil zrovna u mě doma a zabil mě. Ale podcenila tě.“

„Nepodcenila,“ řekl Stefan. „Zná mě.“ Pohlédl na mě a já poznala, že ho zabolelo, když jsem prohlásila, že ho neznám. „Jen neplánovala, že budeš mít u sebe alfu vlkodlaků, který celý plán zhatí.“

Byla jsem u toho − a věděla jsem jistě, že by to stejně neudělal.

Stefan vycenil zuby, když spatřil můj výraz. „Neztrácej čas romantickými představami o mně. Jsem upír a zabil bych tě.“

„Je roztomilý, když se vzteká,“ poznamenal Warren suše.

Stefan se k nám obrátil zády.

„Zůstala sama a ani to neví,“ řekl tiše a úzkostně.

Nemluvil se mnou.

V poslední době mu vážně ublížili a mě napadlo, že si zaslouží odpočinek, proto jsem se otočila k Warrenovi a zeptala se: „Proč nejsi nahoře na schůzce?“

Warren pokrčil rameny, ale oči měl zastřené. „Šéfovi se povede líp, když u toho nebudu.“

„Paul mě nenávidí víc než tebe,“ prohlásila jsem samolibě.

Zaklonil hlavu a rozesmál se − přesně jak jsem chtěla. „Chceš se vsadit? Nakopal jsem mu zadek. Nemá ze mě radost.“

„Jsi vlk. Já kojot. To nemůžeš srovnávat.“

„Hej,“ řekl Warren v předstírané urážce. „Ty neohrožuješ jeho mužnost.“

„Znečišťuju smečku,“ opáčila jsem. „Ty jsi jenom úchylka.“

„To proto, že jsi mu vynadala do… Stefane?“

Rozhlédla jsem se, ale byl pryč. Neměla jsem šanci zeptat se ho na zkřížené hnáty na dveřích.

„Do prdele,“ zvolal Warren. „Do prdele.“

*

„Volal jsi Branovi?“ zeptala jsem se Adama následující večer a co nejvíce si stáhla dolů krátkou sukni oblíbených zelenomodrých šatů, abych ji dostala mezi svoji holou kůži a kožená sedadla Adamova SUV.

Neprozradil mi, kam půjdeme na rande, ale sotva vyrazil z domu, zavolala mi Jesse a řekla mi, co měl na sobě − takže jsem věděla, že se musím vytasit s něčím působivým. Přestože jsme měli společný zadní plot, autem to bylo mnohem dál, takže jsem měla čas natáhnout na sebe správné šaty, než zastavil před mými dveřmi.

Adamovi slušely obleky. Nosil je do práce, na schůzky smečky i na politické mítinky. A protože pracoval asi tolik jako já, znamenalo to, že je nosil šest dní v týdnu. Přesto byl mezi jeho pracovními obleky a tím, který měl na sobě dneska večer, velký rozdíl. Ty pracovní dávaly jasně najevo, kdo je tu pán. Tento dodával: „A je sexy.“ A taky byl.

„Nebyl důvod volat mu,“ odpověděl popuzeně a zabočil s velkým vozem na dálnici. „Polovina smečky mu určitě zavolala, sotva se vrátila domů. Ozve se, až bude ten správný čas.“

Asi měl pravdu. Nezeptala jsem se, ale ponurý výraz, se kterým nás s Warrenem uvítal, když jsme vyšli ze sklepa, poté co všichni až na Samuela odjeli, hovořil za vše.

Samuel mě políbil na rty, aby Adama vytočil, a pocuchal mi vlasy. „Tady jsi, vlče. Vidím, že talent působit potíže tě neopustil.“

To nebylo fér. Za všechno mohli Stefan s Adamem. Informovala jsem o tom Samuela, ale až poté, co mě doprovodil domů.

Adam mi brzy odpoledne zavolal, aby se ujistil, že jsem nezapomněla na naše rande. Já obratem zavolala Jesse a přikázala jí, aby mi dala vědět, co bude mít její otec na sobě. Dlužila jsem jí pět babek, ale stálo to za to, protože se Adam usmíval, když jsem naskočila do SUV.

Ale moje prostořekost ho o úsměv rychle připravila. Jeho vůz byl pořád celý zprohýbaný, jak do něj vrazil jeden z vlků, když ho odmrštil vzteklý fae. Což byla moje vina. A tak jsem se ho zeptala, jestli už zná odhad škody, a on na mě zavrčel. Potom jsem se zeptala na Brana.

Zatím naše rande bezvadně klapalo.

Znovu jsem si začala hrát se sukní.

„Mercy,“ řekl Adam a jeho hlas zněl ještě vrčivěji než dřív.

„Co?“ vyštěkla jsem, ale byla to jeho vina, protože se na mě naštval první.

„Pokud si nepřestaneš hrát s těmi šaty, strhnu ti je z těla a na večeři už nepůjdeme.“

Pohlédla jsem na něj. Sledoval silnici a obě ruce měl na volantu… ale když jsem se zadívala pozorněji, všimla jsem si, co jsem způsobila. Já. Se zbytky kolomazí pod nehty a stehy na bradě.

Možná jsem naše rande přece jenom nezpackala. Uhladila jsem si sukni a úspěšně odolala nutkání povytáhnout si ji výš, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla, co bych tím mohla způsobit. Myslela jsem si, že Adam žertuje, ale… Otočila jsem se k bočnímu okénku, abych skryla úsměv.

Zavezl nás k restauraci v rozrůstajícím se Západním Pasku. Ještě před několika lety tu byla jen poušť, ale teď tu stály restaurace, kino, obchoďák a… bombastický (Jessin výraz) Wal-Mart.

„Doufám, že máš ráda thajské jídlo.“ Zaparkoval na prázdném konci obrovského parkoviště. Paranoia se projevuje různými způsoby. Mě přepadaly návaly paniky, on parkoval na místech, odkud se mohl rychle dostat. Společná paranoia − šťastný konec už klepal na dveře, ne?

Vyskočila jsem z auta a náležitě odhodlaně prohlásila: „Určitě tam podávají i hamburgery.“

Zabouchla jsem mu dveře před šokovaným obličejem. Ozvalo se cvaknutí zámků a rázem byl u mě, objal mě… a zakřenil se.

„Máš ráda thajská jídla,“ řekl. „Přiznej to.“

Založila jsem si paže na hrudi a ignorovala plačtivého idiota, který mi vzadu v mysli vřískal: „Má mě v pasti, v pasti.“ Pomohlo, že Adam je zblízka ještě lepší než na opačné straně auta. A křenící se Adam… no. Má dolíček, jen jeden. Víc nepotřebuje.

„Vykecala ti to Jesse, že jo?“ řekla jsem nabručeně. „Až ji příště uvidím, povím jí, že je velmi indiskrétní dítě. Však uvidíš.“

Zasmál se… pustil mě a ustoupil, což jen dokazovalo, že si všiml mé paniky. Popadla jsem ho za paži, abych mu dokázala, že se ho nebojím, a táhla ho kolem vozu k restauraci.

Jídlo bylo výtečné. Adam poukázal, že na jídelním lístku skutečně mají i hamburgery. Ani jeden z nás si je neobjednal, určitě ale byly taky dobré. Mohla bych však jíst chaluhy a prach a užívala bych si to.

Mluvili jsme o autech − prohlásila jsem, že jeho explorer je jedna velká hromada šrotu, a on opáčil, že jsem, co se týká záliby v autech, zakrněla v sedmdesátých letech. Upozornila jsem ho, že můj rabbit je stejně jako vanagon ctihodný pán z let osmdesátých − a pravděpodobnost, že tu jeho SUV bude za třicet let, je nulová. Obzvláště pokud mu na ně budou padat vlci.

Mluvili jsme o filmech a knihách. On miloval zrovna životopisy. Já četla jen jeden, o Nathanielu Bowditchovi, a to bylo v sedmé třídě. Fikci nečetl.

Dostali jsme se do hádky o Yeatsovi. Nešlo nám ani tak o jeho poezii jako o jeho posedlost okultismem. Adam to považoval za směšné… Mně připadalo směšné, že si něco takového myslí zrovna vlkodlak, a škádlila jsem ho tím, dokud mu to nedošlo.

„Mercy,“ řekl − když tu zazvonil jeho telefon.

Usrkla jsem vody a připravila se vyslechnout si jeho rozhovor. Ale ukázal se být dost krátký.

„Hauptman,“ ozval se úsečně.

„Raději bys sem měl přijet, vlku,“ odpověděl neznámý hlas a zavěsil.

Podíval se na číslo a zamračil se. Vstala jsem, obešla stůl a nahlédla mu přes rameno.

„Volali ti od Strýčka Mikea,“ řekla jsem, protože jsem číslo znala zpaměti.

Adam hodil na stůl několik bankovek a rychle jsme opustili restauraci. S ponurým výrazem se v exploreru proplétal provozem víc než povolenou rychlostí. Právě jsme najeli na mezistátní, když se něco stalo… Ucítila jsem záblesk vzteku a hrůzy a někdo zemřel. Někdo ze smečky.

Položila jsem Adamovi ruku na stehno a zaryla mu nehty do kůže, jak smečkou vířily žal a zlost. Sešlápl plyn až k podlaze a klouzal večerním provozem jako úhoř. Během pěti minut, které nám zabrala cesta k baru U strýčka Mikea, ani jeden z nás nepromluvil.

Parkoviště bylo plné velkých SUV a pick-upů, které si oblíbili fae. Adam se neobtěžoval zaparkovat, prostě zajel ke dveřím a zastavil. Nepočkal na mě − ale nemusel. Byla jsem mu v patách a společně jsme se protáhli kolem vyhazovače, který střežil dveře.

Vyhazovač neprotestoval.

Bar U strýčka Mikea voněl pivem, smaženými křidélky a popcornem, vlastně jako každý jiný bar v Tri-Cities, až na to, že byl také cítit fae. Nevím, podle jakého systému se fae třídí, ale já z nich obvykle cítila čtyři živly, s nimiž přišli staří filozofové: země, vzduch, oheň a voda s pořádným přídavkem magie.

Žádný z těch pachů mi nevadil… až na krev.

Velitelský hlas strýčka Mikea nutil hosty ustupovat, až se mačkali jeden na druhého a zatarasili nám cestu. V tu chvíli se Adam přestal ovládat a začal odhazovat ostatní stranou.

V baru strýčka Mikea to nebylo zrovna moudré. Většina fae, se kterými jsem se setkala, by pro vlkodlaka nepředstavovala žádný problém… Ale pak tu byli zlobři a další tvorové, kteří vypadali úplně normálně, dokud se pořádně nenamíchli.

Teprve ve chvíli, kdy se Adam začal měnit a rvát ze sebe uhlově černý oblek, jsem si uvědomila, že tu nejde jen o to, že by mu povolily nervy.

„Adame!“ Bylo to marné, můj hlas zanikl v hučení davu. Položila jsem mu ruku na záda, abych ho neztratila, a ucítila jsem to.

Magie.

Ucukla jsem. Nepřipomínala faeskou magii. Rozhlédla jsem se, jestli nenajdu někoho, kdo by se na Adama až příliš soustředil, v davu jsem však nikoho neviděla.

Ale zahlédla jsem malý plátěný pytlíček, který visel ze stropních trámů za námi. Asi v místě, kde si Adam začal násilím klestit cestu davem. Stropy ve zdejším baru byly asi čtyři metry vysoko. Bez žebříku se k váčku nedostanu − a v nejbližší budoucnosti žebřík neseženu.

Pod pytlíkem prošel štíhlý, téměř zženštilý muž. S trhnutím se zastavil, zaklonil hlavu a zařval. Byl to tak příšerně hlasitý zvuk, že přehlušil všechno ostatní a otřásl nám střechou nad hlavou. Maskovací kouzlo, iluze, díky níž vypadal jako člověk, se rozpadla a já bych mohla přísahat, že se okolo něj rozprskl oblak třpytivého prachu.

Najednou působil jako obrovská, nadpozemská šedomodrá masa. Pořád měl vzdáleně lidský tvar, ale jeho obličej vypadal, jako by se roztopil. V místě, kde měl mít nos, mu tak zůstaly jen nejasné hrbolky. Jeho tlama byla nepřehlédnutelná − díky velikánským zubům. Stříbřitá očka, příliš malinká na tak velký obličej, se mračila zpod třpytivého modrého obočí. Otřásl se a kolem se znovu rozlétl jiskřící prášek, který se při styku s teplejším povrchem rozplýval. Setřásal ze sebe sníh.

V tichu, které se následně rozhostilo, se ozval tenký, mrzutý hlas: „Zatracený sněžný elf.“ Neviděla jsem, kdo promluvil, ale zaznělo to hned vedle odhalené obludy.

Znovu zařval, sáhl dolů a zvedl za vlasy nějakou ženu. Vypadala spíše naštvaně než vyděšeně, vytáhla odněkud zbraň, uřízla si vlasy, dopadla zpátky na zem a zmizela mi z dohledu. Netvor − nikdy jsem o sněžném elfovi neslyšela − vlasy zatřásl a hodil je za sebe.

Ohlédla jsem se po Adamovi, během krátké chvíle, kdy jsem se nedívala, ale zmizel a zanechal po sobě jen krvácející fae, z nichž většina pořád stála a byla pěkně rozčilená. Podívala jsem se na sněžného elfa a na váček nad jeho hlavou.

Nikdo mi nevěnoval pozornost a nebylo divu s bezuzdně řádícím vlkodlakem a ohavným sněžným mužem v místnosti. Co nejrychleji jsem si svlékla šaty i podprsenku, zula si boty a stáhla kalhotky. Nebyla jsem vlkodlak; v kojota jsem se změnila v okamžiku a proměna s sebou přinášela radost, ne bolest. Sněžný elf stál pořád pod pytlíkem, když jsem vyskočila, přistála někomu na ramenou a rozhlédla se.

Hosté byli v davu tak natěsnaní, že jsem se cítila jako na koncertu Metalliky, a až ke sněžnému elfovi mi vedla cestička z hlav − samotný elf pak byl dobré tři metry vysoký a nad svým okolím se doslova tyčil.

Viděl, že se blížím, a hmátl po mně, ale jsem rychlá a on minul. Vlastně minul spíše proto, že nečekal, že mu vyskočím na rameno a vrhnu se po pytlíku, než díky mé mrštnosti nebo rychlosti. Obrovitý fae byl zatraceně rychlý.

Magie vztekle bzučela, když jsem sevřela váček v zubech. Chvíli jsem na něm zůstala viset, než se provázek utrhl. Padala jsem a čekala, že mě každým okamžikem popadnou obrovské ruce sněžného elfa a rozdrtí mě, ve vzduchu mě ale chytil strýček Mike a hodil mě ke dveřím.

Jakmile jsem měla váček v zubech, poznala jsem, že jsem měla pravdu, že se jedná o nějaké zákeřné kouzlo nasměrované proti vlkům. Nevím, jak to zjistil strýček Mike, ale zavrčel: „Vynes odsud tu věc.“ Následně splynul s davem.

Tlačila jsem se kolem davu, pod ním i skrz něj, až jsem se dostala ven ze dveří. Cítila bych se lépe, kdyby předtím nezemřel někdo mi blízký − znala jsem totiž většinu členů Adamovy smečky, přinejmenším jejich tváře. Cítila bych se líp, kdybych věděla, že je Adam v pořádku. Ale spokojila bych se i s tím, kdyby se za mnou plnou rychlostí neřítila rozzuřená elfská hora.

Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by si říkal elf, takže moje představy zkreslil Tolkienův lid podle vize Petera Jacksona. Netvor, který mě pronásledoval jako splašený vlak, mé představě naprosto neodpovídal.

Pokud přežiji, možná mě pobaví výraz, který se objevil na tváři vyhazovače, když si uvědomil, co se k němu blíží − než se otočil a vzal nohy na ramena. Minula jsem ho, když jsme společně skákali z krátkého schodiště na vyasfaltované parkoviště. Kousek utíkal se mnou, pak mu došlo, koho sněžný elf pronásleduje, zabočil ostře doprava a oddělil se ode mě.

Dveře netvora na okamžik zpomalily. Vrazil do nich ramenem a cestou ven s sebou vzal celou stěnu. Hodil kus zdi po mně, ale mi se podařilo proskočit pootevřenými dveřmi těsně předtím, než zeď přistála na zemi. V plné rychlosti jsem přeběhla silnici a jen tak tak se vyhnula náklaďáku, který mířil do průmyslové čtvrti za barem strýčka Mikea. Bezpečně na opačné straně jsem se ohlédla a zastavila se.

Muž, za kterého se sněžný elf vydával, klečel na okraji parkoviště a třásl hlavou, jako by ho někdo omráčil. Vzhlédl ke mně. Pořád měl stříbřité oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Moc se omlouvám. Takhle jsem se necítil od… od poslední bitvy. Neublížil jsem ti, že ne?“ Pohledem ulpěl na troskách zdi a dveří, které po mně mrštil.

Účinky magie váčku byly očividně omezené vzdáleností.

Upustila jsem pytlík na zem, otřásla se a kvikla na znamení, že jsem v pořádku. Nebyla jsem si jistá, jestli pochopil, ale nepokusil se přejít cestu za mnou. Proměnila bych se zpátky, ale moje oblečení − oblíbené šaty, drahé (i když jsem je koupila ve slevě) italské sandály a spodní prádlo − zůstalo někde v baru. Nejsem stydlivá, ale sněžného elfa jsem neznala natolik dobře, abych se před ním promenádovala nahá.

Hosté začali odcházet a elf se omámeně pokoušel uklidit spoušť, kterou napáchal. Jeden z lidí strýčka Mikea, od hostů se dali snadno rozpoznat podle výrazných zelených kabátců, stál na okraji parkoviště a máváním mě zaháněl dál. Napadlo mě, že to asi bude vyhazovač, který hlídal dveře, ale abych si mohla být jistá, musela bych ho znovu vidět ztuhlého strachy.

Zase jsem vzala váček do zubů a couvala, dokud jsem zadkem nevrazila do stěny starého skladiště, které stálo asi padesát metrů od silnice.

Parkoviště baru se pomalu vyprazdňovalo, lidé strýčka Mikea řídili provoz a pomáhali sněžnému elfovi s úklidem. Adamovo auto zůstalo na místě.

Stejně jako džíp Mary Jo. Zdarma jsem jí ho vyladila, když převzala dozor nad ukňouraným kojotem. Měla jsem Mary Jo ráda. Byla hasička, sto šedesát centimetrů svalů a ocelových nervů.

Někdo ze smečky byl mrtvý. V nastalém tichu noci jsem cítila vlnu žalu, která se smečkou šířila, jak ostatní brali na vědomí skon jednoho ze svých. Věděli, o koho jde, ale já se v magii smečky nevyznala natolik, abych si tím byla jistá. Jako nápovědu jsem měla jen auto Mary Jo.

Na parkovišti pro hosty zůstalo už jen šest vozů, když z díry po dveřích vyšel ven strýček Mike. Poplácal sněžného elfa po rameni, potom přeskočil betonový obrubník parkoviště a vydal se přes ulici ke mně. V ruce nesl moje šaty.

Proměnila jsem se, sebrala šaty a rychle se oblékla. Podprsenku ani kalhotky mi nepřinesl, ale aspoň jsem nebyla nahá. Kopla jsem pytlíček ke strýčku Mikeovi. „Co se stalo?“

Sehnul se a zvedl ho. Obličej se mu napjal a vyrazil těžké zafunění − podobný zvuk by vydal spíše lev nebo jiná velká kočka, od něj jsem ho ještě neslyšela.

„Pavučino,“ řekl, „mohla bys tenhle odporný kus magie hodit do řeky?“

Objevilo se něco zářivého o velikosti světlušky (v Tri-Cities žádné nejsou), zůstalo to viset nad váčkem a vzápětí to spolu s ním zmizelo.

„Působilo to i na vás?“ zeptala jsem se.

Nevím, co je strýček Mike za fae. Musel být ale mocný, když dokázal udržet pod kontrolou hospodu plnou opilých fae sedm dní v týdnu.

„Ne,“ řekl. „Ale dostalo se to na mé území a já to necítil.“

Oprášil si ruce a znovu nasadil veselý výraz, ale já už několikrát spatřila, co pod ním schovává, proto mě neuklidnil, jak by měl. Musíte si zapamatovat, že fae nikdy nejsou takoví, za jaké se vydávají.

„Chytrý kojot,“ řekl mi. „Ani mě nenapadlo zkontrolovat, jestli všechno to vrčení nemá nějaký důvod, prostě jsem předpokládal, že jsou podráždění, jak vlkodlaci obvykle bývají − a zasáhl jsem příliš pozdě.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se znovu, když ale neodpověděl, mávla jsem netrpělivě rukou, bosky přeběhla ulici i parkoviště a vtrhla do baru.

Uvnitř to ani s chybějícím kusem zdi za mými zády nevypadalo zas tak špatně, jen jako ve velké, prázdné hospodě, poté co se v ní několik fotbalových týmů opilo a slavilo celou noc. Týmů s fakt velkými hráči, pomyslela jsem si, když jsem vzhlédla k trámu, který sněžný elf prorazil hlavou − možná se slony.

Adam na sebe opět vzal lidskou podobu a nyní seděl na zemi na opačné straně místnosti, zády se opíral o zvýšené pódium a paže měl založené na hrudi. Na sobě měl džíny s ustřiženými nohavicemi, které mu někdo někde našel. Nebyl rozzlobený… jen uzavřený.

Vedle něj jsem uviděla dva z jeho vlků, Paula a jeho kamaráda. Paul vypadal, jako by mu bylo zle, a druhý muž, jehož jméno mi unikalo, se choulil nad nehybným tělem.

Neviděla jsem, o koho se jedná, ale věděla jsem to. Prozradilo mi to auto Mary Jo na parkovišti. Všichni byli umazaní od krve. Adam měl rudé ruce, Paul triko. Poslední muž jí byl celý zmáčený.

Vlci nebyli jediní, kdo krvácel. Zdálo se, že se fae na opačném konci místnosti mezi sebou třídí. Poznala jsem ženu, která si uřízla vlasy, aby se osvobodila, ale zdálo se, že není obětí, nýbrž pomáhá ostatním.

Adam vzhlédl a bezútěšně se na mě zadíval.

Na podlaze bylo sklo a já byla bosá − ale bylo by zapotřebí mnohem větší překážky, abych se k nim nevydala.

Paulův přítel vzlykal. „Nechtěl jsem. Nechtěl jsem. Je mi to líto.“ Kolébal tělo Mary Jo a pořád dokola se omlouval.

Nemohla jsem se dostat k Adamovi, aniž bych prošla mezi Paulem a jeho přítelem. Zastavila jsem se z dosahu. Nepřipadalo mi jako dobrý nápad nabídnout Paulovi snadný terč, ještě ne.

Strýček Mike mě následoval dovnitř, ale napřed zamířil ke skupině na opačné straně příliš prázdné budovy. Když přistoupil k nám, doprovázela ho ostříhaná žena. Stejně jako já se zastavil kus od vlků, aby nenarušil jejich prostor.

„Omlouvám se, alfo,“ řekl. „Moji hosté mají právo strávit tu večer v bezpečí, ale někdo porušil pravidla pohostinnosti a očaroval vaše vlky. Dovolíte nám napravit škody, pokud to půjde?“ Ukázal na Mary Jo.

Adamův ponurý výraz okamžitě ustoupil pátravému. Vstal, aby vzal Mary Jo z náruče vlka, který ji objímal. „Paule,“ řekl, když ji muž odmítl pustit.

Paul se pohnul, vzal přítelovy ruce do svých a odtáhl je. Muž… Stan, napadlo mě, ale mohl se taky jmenovat Sean, sebou trhl a zhroutil se do Paulovy náruče.

Žena zatím hlasitě rusky protestovala. Nerozuměla jsem sice jejím slovům, ale z výrazu tváře a řeči těla jsem vyčetla odmítnutí.

„Komu to poví?“ vyštěkl strýček Mike. „Jsou to vlkodlaci. Pokud zajdou za novináři a odhalí jim, že existují fae, kteří dokáží léčit smrtelná zranění, my zajdeme za novináři a povíme zvědavým lidem o hrůzách, které před nimi vlkodlaci tak pečlivě tají.“

Otočila se k vlkodlakům a vycenila zuby − a pak ztuhla, protože spatřila mě. Zorničky se jí rozšířily, až jí zčernaly celé oči.

„Ty,“ řekla a rozchechtala se. Z jejího smíchu mě mrazilo v týle. „Samozřejmě že jsi to ty.“

Sotva mě zahlédla, z nějakého důvodu přestala protestovat. Přistoupila k Mary Jo, která ochable visela Adamovi v pažích. Stejně jako sněžný elf před ní odložila maskovací kouzlo, to její z ní ale steklo a nahromadilo se jí v louži u nohou, jako by se jednalo o skutečnou tekutinu a ne o magii.

Byla vysoká, vyšší než Adam nebo strýček Mike, ale paže měla vyzáblé a prsty, kterými se dotkla Mary Jo, vypadaly divně. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že na nich má kloub navíc a na bříškách malé polštářky jako gekon.

Její obličej byl… ošklivý. Jak se maskovací kouzlo rozplývalo, oči se jí zmenšily a nos se zvětšil, až jí visel přes ústa s tenkými rty jako zkroucená větev starého dubu.

Z těla jí sálala měkká fialová zář, která se jí hromadila v nohách, stoupala k ramenům a tekla jí pažemi do rukou. Prsty s polštářky otočila hlavu Mary Jo na stranu a položila jí je pod bradu. Někdo (asi Paulův zoufalý přítel) rozsápal Mary Jo hrdlo.

Světlo se mě nedotklo… přesto jsem ho cítila. Jako první světlo úsvitu nebo sprška mořské vody na tváři bylo nesmírně příjemné. Slyšela jsem, jak se Adam ostře nadechl, ale ani na okamžik se neodvrátil od Mary Jo. Po několika minutách se nátělník Mary Jo v bledě fialovém svitu faeské magie bíle rozzářil. Krev, díky níž vypadalo triko v šeru baru tmavé, zmizela.

Fae ucukla. „Hotovo,“ řekla Adamovi. „Vyléčila jsem tělo, ale vy musíte přivést k životu srdce a dát jí dech. Pokud už neodešla, vrátí se − nejsem bůh, abych rozdávala život a smrt.“

„Masáž srdce,“ přeložil strýček Mike lakonicky.

Adam klesl na kolena, položil Mary Jo na zem, zaklonil jí hlavu a pustil se do práce.

„A co poškození mozku?“ zeptala jsem se.

Fae se ke mně otočila. „Vyléčila jsem tělo. Pokud uvedou srdce a plíce do chodu brzy, k žádnému nedojde.“

Paulův přítel se posadil vedle Adama, ale Paul vstal a otevřel ústa.

„Ne,“ přerušila jsem ho naléhavě.

V očích mu nad mým rozkazem zablýsklo. Měla jsem Paulovi dovolit, aby to udělal, ale ať se mi to líbilo, nebo ne, patřila jsem ke smečce − a to znamenalo chránit ji.

„Nemůžeš fae poděkovat,“ řekla jsem mu. „Pokud jim nechceš do konce života sloužit.“

„Zkazíš všechnu zábavu,“ řekla fae.

„Mary Jo pro naši smečku hodně znamená,“ řekla jsem jí a uklonila se. „Její ztráta by nás dlouhé měsíce bolela. Váš léčitelský dar je velmi vzácný a pozoruhodný.“

Mary Jo zalapala po dechu a Paul zapomněl na zlost. Neznamenala pro něj nic zvláštního, ani on pro ni. Mary Jo byla zamilovaná do velmi milého vlka jménem Henry a Paul se oženil s lidskou ženou, kterou jsem neznala. Ale Mary Jo patřila ke smečce.

Taky bych se k ní otočila, ale fae mi dál hleděla do očí. Úzké rty zkroutila do chladného úsměvu. „Je to ona, že?“

„Ano,“ přitakal strýček Mike opatrně. Obyčejně byl můj přítel. Jeho opatrnost mi prozradila dvě věci. Tato fae mi mohla ublížit a strýček Mike si ani uprostřed své hospody, která představovala centrum jeho moci, nebyl jistý, že by ji dokázal zastavit.

Změřila si mě pohledem, jakým si zkušené kuchařky měří na sobotním trhu rajčata. „Myslela jsem si, že nemůže existovat žádný jiný kojot dost zbrklý na to, aby vylezl na hřbet sněžného elfa. Za tohle mi nic nedlužíš, Zelený muži.“

Už dříve jsem slyšela, že strýčka Mikea oslovili Zelený muži. Pořád jsem si nebyla úplně jistá, co to znamená.

A když se fae natáhla a dotkla se mě dlouhými prsty, zajímala mě jen má vlastní chlupatá kůže.

„Udělala jsem to pro tebe, kojote. Tušíš vůbec, jaký zmatek jsi rozpoutala? Morrigan říká, že je to tvůj dar. Jsi zbrklá, rychlá a máš štěstí jako sám Kojot. Ale starý Šotek v dobrodružstvích vždy zemře − a ty s ránem neobživneš.“

Mlčela jsem. Předtím jsem ji považovala jen za další fae z Tri-Cities, starousedlíka ze Země víl, která se dala najít ve faeské rezervaci kousek od Walla Walla, postavené buďto proto, aby nás chránila před fae, nebo fae před námi. Ale to, že vyléčila Mary Jo, mi mnohé prozradilo − léčitelský dar nebyl mezi fae běžný a nejednalo se o slabé nadání.

Opatrnost strýčka Mikea mi řekla, že je děsivě mocná.

„Později si promluvíme, Zelený muži.“ Znovu pohlédla na mě. „Kdo jsi, malý kojote, že jsi tak ohromila Mocné? Porušila jsi naše zákony, ale tvůj vzdor nám přinesl jen dobro. Siebold Adelbertsmiter byl nevinný a všechny problémy způsobili lidé. Musíš být potrestána − a odměněna.“

Zasmála se, jako bych ji dobře pobavila. „Toto byla odměna.“

Světlo, které jí stále vířilo kolem nohou, se neklidně zavlnilo, ztmavlo a proměnilo se v deset centimetrů vysoký kamenný kruh asi metr v průměru. Zhmotnil se jí pod nohama a zvedl ji ze země jako Aladinův koberec. Okraj se prohnul vzhůru a vytvořil tak velkou mísu − vzpomínka na starý příběh mi prozradila zbytek. Nebyla to mísa, ale hmoždíř.

Vzápětí zmizela. Ne jako Stefan, nýbrž tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla. Viděla jsem fae proletět pevnou zdí, takže mě to nijak nepřekvapilo. Což bylo jen dobře, protože jsem právě prožila jeden ošklivý šok, nepotřebovala jsem další.

Prvním pravidlem při jednání s fae bylo neupoutat jejich pozornost − ale nikdo vám nepoví, co dělat, když už ji upoutáte.

„Myslela jsem, že Baba Jaga byla čarodějnice,“ řekla jsem strýčku Mikeovi dutě. Kdo jiný by létal v obrovském hmoždíři?

„Čarodějky nejsou nesmrtelné,“ řekl mi. „Samozřejmě že není čarodějka.“

Baba Jaga se objevuje v příbězích tuctu zemí v oblasti východní Evropy. Ve většině není hrdinkou. Požírá děti.

Pohlédla jsem na Adama, ale ten se i nadále soustředil jen na Mary Jo. Třásla se jako silně podchlazená, ale žila.

„A co pytlík?“ zeptala jsem se. „Co když ho někdo vyloví z řeky?“

„Tekoucí voda odstraní z látky magii,“ řekl strýček Mike.

„Byla to past na vlkodlaky,“ řekla jsem mu. Věděla jsem to, protože jsem z váčku cítila upíry. „Až na tu chodící horu nikoho jiného neovlivnil… Proč jeho, a ne ostatní? A co je, k čertu, sněžný elf? Nikdy jsem o něm neslyšela.“ Myslela jsem, že „elf“ je jeden z všeobecných pojmů, kterými normální lidé označovali fae.

„Vláda,“ řekl strýček Mike po chvíli, když zvážil, co mi povědět a co ne (dostat informace z fae je těžší než vymačkat vodu z kamene), „požaduje, abychom se zaregistrovali a uvedli, jaký druh fae jsme. A tak si volíme pojmy, které se nám líbí. Někteří si vyberou starý titul nebo jméno, jiní… si pojem vymyslí stejně, jako si pro nás po dlouhá staletí vymýšleli jména lidé. Moje nejoblíbenější označení je nechvalně známý ‚rychlý jack‘. Nevím, co má označovat, ale v rezervaci jich máme aspoň tucet.“

Nemohla jsem si pomoct a zakřenila se. Naše vláda neměla ani tušení, že drží za ocas tygra − a sám tygr jim to v nejbližší době nepoví. „Takže si tu věc se sněžným elfem vymyslel?“

„Chceš se s ním o tom přít? A proč na něj váček zaměřený na vlky působil…“

„Mám i jinou skutečnou podobu,“ ozval se za mnou tichý hlas se severským přízvukem. Existovalo jen málo tvorů, kteří se ke mně dokázali nepozorovaně připlížit − mé kojotí smysly mě neustále informují o tom, co se v okolí děje − jeho jsem ale neslyšela.

Samozřejmě to byl sněžný elf nebo jak si říkal. Byl o několik centimetrů nižší než já − což mohl napravit stejně snadno, jako se Zee mohl zbavit pleše. Ale někomu, kdo ve skutečné podobě − alespoň v jedné z nich − měřil tři metry, nevadilo být malý.

Pohlédl na mě a uklonil se. Byl to jeden z těch ztuhlých, prudkých pohybů hlavy a krku, jaký předvádí milovníci bojových umění. „Jsem rád, že jsi tak rychlá,“ řekl.

Potřásla jsem mu rukou, kterou mi podal. Byla studená a suchá. „Taky jsem ráda, že jsem rychlá,“ odpověděla jsem upřímně.

Pohlédl na strýčka Mikea. „Víš, kdo to narafičil? A namířil kouzlo na mě nebo na vlkodlaky?“

Adam náš rozhovor poslouchal. Nevím, jak jsem to poznala, protože se zdálo, že je plně zaujat svými potlučenými vlky. Myslím, že mi to prozradilo napětí v jeho ramenou.

Strýček Mike zavrtěl hlavou. „Já měl plné ruce práce s tím, abych se od tebe dostal co nejdál. Pomatení vlci jsou zlí, ale pomatený sněžný elf uprostřed Paska není něco, co bych rád viděl.“

Já to věděla. Váček páchl upíry.

Sněžný elf si klekl vedle Mary Jo a dotkl se jejího ramene. Adam ji něžně odtáhl, položil ji do klína Paulovi a přesunul se mezi ni a sněžného elfa.

„Moje,“ řekl.

Elf zvedl ruce a pousmál se, jeho slova ale zněla ostře. „Nechtěl jsem jí ublížit, alfo. Nechci působit potíže. Dny, kdy jsem se toulal horami s vlčí smečkou na povel, jsou pryč.“

Adam kývl, ale nespustil z něj oči. „Možná. Ale ona patří mně. A já nepatřím tobě.“

„Dost,“ řekl strýček Mike. „Jedna rvačka za noc stačí. Vrať se domů, Imire.“

Klečící elf vzhlédl ke strýčku Mikeovi a kůže okolo očí se mu na okamžik napjala, pak se zářivě usmál. Všimla jsem si, že má krásné bílé zuby, i když trochu křivé. Vstal a použil přitom jen svaly na stehnech jako bojovník. „Byla to dlouhá noc.“ Pomalu se otočil, ale nezahrnul do pohybu jen strýčka Mikea, vlky a mě, nýbrž všechny v místnosti − uvědomila jsem si, že nás sledují… nebo možná sledovali jen sněžného elfa. „Samozřejmě je čas jít. Uvidíme se.“

Nikdo nic neřekl, dokud neopustil budovu.

„No,“ řekl strýček Mike a jeho hlas zněl víc irsky než obvykle. „Zajímavá noc.“

*

Mary Jo se dokázala hýbat, ale pořád se zdála omámená, když jsme ji vyvedli ven. A tak Adam požádal Paula a jeho přítele (jehož jméno nakonec nebylo ani Sean, ani Stan, nýbrž Alec), aby ji odvezli k němu domů. Paul naložil Mary Jo dozadu do jejího auta spolu s Alecem a chystal se nasednout.

Zadíval se na moje nohy. „Neměla bys být tady venku bosá,“ řekl s očima upřenýma na zem. Potom zabouchl dveře, nastartoval, zapnul světla a odjel.

„Chtěl ti tím poděkovat,“ řekl Adam. „A já ti děkuji taky. Existuje spousta věcí, které bych dělal radši, než bránil Paula před Babou Jagou.“

„Měla jsem jí ho nechat,“ řekla jsem Adamovi. „Tvůj život by byl hned jednodušší.“

Zazubil se a protáhl si krk. „Tahle noc mohla dopadnout velice, velice špatně.“

Zadívala jsem se na SUV za ním. „Spokojíš se jen s ne zrovna dobře? Tvoje pojišťovna asi sněžné elfy nepokrývá, co?“

Zpočátku jsem si myslela, že jeho vůz nedopadl nijak zle, že má jenom prázdnou pneumatiku. Ale teď jsem viděla, že kolo je zkroucené v pětačtyřicetistupňovém úhlu.

Adam vytáhl mobil. „Tohle se ani nepočítá,“ řekl mi. Objal mě paží okolo ramen a přitáhl si mě blíž, když jeho dcera zvedla telefon. Neměl na sobě košili.

„Hej, Jesse,“ řekl. „Máme za sebou divokou noc. Mohla bys nás vyzvednout U strýčka Mikea?“