5.

„To ale bylo rande,“ zamumlal Adam. Nezáleželo na tom, jak tiše mluvil; oba jsme věděli, že nás většina smečky, která byla uvnitř domu, poslouchá, stáli jsme totiž na zadní verandě.

„Nikdo nemůže tvrdit, že jsi nudný,“ opáčila jsem lehce.

Zasmál se, ale jeho oči zůstaly vážné. V koupelně baru U strýčka Mikea se vydrhl a ihned po návratu domů se převlékl. Pořád jsem z něj ale cítila krev.

„Musíš se postarat o Mary Jo,“ řekla jsem. „Já musím do postele.“ Mary Jo přežije, pomyslela jsem si. Ale bude pro ni snazší, když se vrátím k sobě domů a nebudu zneklidňovat smečku, která ji nutila bojovat o život.

Objal mě, aby mi poděkoval za to, že jsem nic z toho neřekla nahlas. Zvedl mě na špičky − na nohách jsem měla Jessiny žabky − pak mě znovu postavil na zem. „Napřed si ale pořádně umyj nohy, aby se ti nezanítily rány. Pošlu Bena, aby hlídal tvůj dům, dokud Samuel neprohlédne Mary Jo a nevrátí se.“

Adam z verandy sledoval, jak odcházím. Nebyla jsem ještě ani v půli cesty, když mě dohonil Ben. Pozvala jsem ho dovnitř, ale zavrtěl hlavou.

„Zůstanu venku,“ řekl. „Noční vzduch mi pročistí hlavu.“

Vydrhla jsem si nohy, osušila je a šla si lehnout. Usnula jsem, sotva jsem složila hlavu na polštář. Probudila jsem se ještě za tmy, protože jsem vycítila, že nejsem v pokoji sama. Napínala jsem uši, ale nikoho jsem neslyšela − byla jsem si skoro jistá, že je to Stefan.

Nedělala jsem si starosti. Kromě Stefana by nikdo z upírů nedokázal překročit práh mého domu. A jen málokdo by neprobudil Samuela.

Čich mi nic neprozradil, což bylo divné − dokonce i Stefan vydává pach. Neklidně jsem se převalila a zalehla vycházkovou hůl, která se mnou v poslední době trávila v posteli každou noc. Docela mě z toho mrazilo − hole by se neměly přesunovat samy od sebe. Ale dnes v noci mě teplé dřevo uklidnilo. Pevně jsem ho sevřela.

„Násilí nebude potřeba, Mercy.“

Než jsem si stačila uvědomit, kdo to promluvil, vyskočila jsem z postele a rozmáchla se holí.

„Brane?“

Najednou jsem ho i ucítila, mátu a pižmo vlkodlaka a sladkou slanost jeho vlastního pachu.

„Nemáš na práci nic důležitějšího?“ zeptala jsem se a rozsvítila. „Třeba vládnout světu?“

Seděl na podlaze a opíral se o zeď. Když pokoj zalilo světlo, nehnul se z místa, jen si zastínil oči předloktím. „Přijel jsem minulý víkend,“ řekl. „Ale spala jsi a já jim nedovolil tě vzbudit.“

Zapomněla jsem. Ve zmatku okolo Baby Jagy, Mary Jo, sněžného elfa a upírů jsem úplně zapomněla, proč mě přijel osobně navštívit. Náhle mi připadalo podezřelé, že si zakryl oči.

Říct, že se alfové chovají vůči smečce ochranitelsky, zdaleka neodpovídá skutečnosti − a Bran byl marok, alfa všech alfů. Možná jsem patřila k Adamově smečce, ale Bran mě vychoval.

„Už jsem o tom mluvila s mámou,“ bránila jsem se.

Bran se zakřenil, spustil ruku a odhalil oříškově hnědé oči, které v umělém světle vypadaly skoro zelené. „To se vsadím. Otravují tě snad Samuel s Adamem?“ Hlas měl plný (falešného) soucitu.

Nikdo se neuměl tak dokonale maskovat jako Bran, a to včetně fae. Vypadal jako puberťák − džíny měl na koleni roztržené a někdo se smyslem pro ironii mu fixem na stehno nakreslil symbol anarchie. Vlasy měl rozcuchané. Dokázal klidně sedět a nevinně se usmívat − a vzápětí někomu utrhnout hlavu.

„Mračíš se,“ řekl. „Opravdu tě tak mate, že jsem tady?“

Sedla jsem si na podlahu uprostřed místnosti. Nebylo mi příjemné být s Branem v jedné místnosti a mít hlavu výš než on. Zčásti to bylo zvykem, zčásti magií, která dělala z Brana vůdce všech vlkodlaků.

„Zavolali ti a řekli, že mě Adam přijal do smečky?“ zeptala jsem se.

Tentokrát se Bran rozesmál, až se mu třásla ramena, a já si všimla, jak je unavený.

„Jsem ráda, že jsem tě pobavila,“ zabrblala jsem.

Dveře za mnou se otevřely a Samuel se vesele zeptal: „Je to soukromá párty, nebo se můžu připojit?“

Není báječný? Jednou větou, vlastně jedním slovem (párty), otci řekl, že se nebudeme bavit o Timovi ani o tom, proč jsem ho zabila, a že budu v pořádku. Samuel byl v podobných věcech fakt dobrý.

„Pojď dovnitř,“ řekla jsem. „Jak je Mary Jo?“

Samuel si povzdychl. „Tati, jedno ti povím. Pokud zemřu a fae se nabídne, že mě vyléčí − odmítni.“ Pohlédl na mě. „Myslím, že nakonec bude v pořádku. Teď ale není zrovna šťastná. Je omámená a v šoku. V podobném stavu jsem ještě žádného vlka neviděl. Aspoň už nepláče. Spí s Paulem, Alecem, Honey a s několika dalšími vlky na té příšernosti, které Adam říká gauč, dole ve sklepě.“

Střelil po otci pohledem, pak si sedl na zem vedle mě − a i to byl jasný vzkaz. Neseděl mezi mnou Branem, ne tak docela. Ale mohl se posadit vedle Brana. „Takže, co tě sem přivádí?“

Bran se na něj usmál, protože pochopil, co mu chtěl Samuel říct. „Nemusíš ji přede mnou chránit,“ řekl tiše. „Všichni jsme viděli, že to docela dobře zvládá sama.“

Při rozhovoru s vlky nešlo jen o slova. Bran nám například zrovna řekl, že viděl záznam z bezpečnostní kamery, to, jak jsem zabila Tima, i… vše ostatní. A že s mým činem souhlasil.

Neměla bych z toho mít takovou radost; už jsem nebyla dítě. Ale na Branově názoru mi hodně záleželo.

„A ano,“ řekl mi po chvíli, „někdo mi volal a řekl mi, že tě Adam přijal do smečky. Vlastně mi volalo hodně lidí. Povím ti, co jsem jim řekl, a ty to pak můžeš sdělit Adamovi. Ne. Netušil jsem, že je možné přijmout do smečky někoho, kdo není vlkodlak. Hlavně ne tebe, na kterou magie působí nepředvídatelným způsobem. Ne. Jakmile k tomu došlo, jen Adam nebo ty můžete pouto zlomit. Pokud chceš, můžu ti ukázat jak.“ Odmlčel se.

Zavrtěla jsem hlavou… pak jsem odmítnutí zmírnila. „Ještě ne.“

Bran na mě pobaveně pohlédl zpod obočí. „Dobrá. Stačí požádat. A ne, nezlobím se. Adam je alfou smečky. Pokud vím, nikdo tím neutrpěl.“ Zakřenil se a byl to jeden z jeho vzácných úsměvů, kdy si na nic nehrál, nýbrž se prostě bavil. „Možná až na Adama. Aspoň nemá porsche, které bys mohla omotat kolem stromu.“

„To už je dávno,“ odsekla jsem dopáleně. „Zaplatila jsem za to. A ty jsi mě prakticky vyzval k tomu, abych se pokusila ho ukrást, takže nechápu, proč se tak rozčiluješ.“

„Řekl jsem ti, abys to auto nechala na pokoji, Mercy, k ničemu jsem tě nevyzýval,“ řekl Bran trpělivě, ale já v jeho hlase něco slyšela.

Že by lhal?

„Ano, vyzval jsi ji,“ řekl Samuel. „A má pravdu − věděl jsi to.“

„Takže jsi neměl důvod vztekat se, když jsem ho nabourala,“ prohlásila jsem vítězoslavně.

Samuel se zasmál. „Pořád ti to nedošlo, Mercy? Nezlobil se kvůli autu. Byl u nehody jako první. Myslel si, že ses zabila. Všichni jsme si to mysleli. Fakt se ti podařilo rozmlátit to auto na cucky.“

Chystala jsem se něco říct, ale nemohla jsem. První věc, kterou jsem spatřila poté, co jsem narazila do stromu, byla marokova rozzuřená tvář. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného − a to jsem ho čas od času dopálila pořádně.

Samuel mě poplácal po zádech. „Nestává se často, abys přišla o řeč.“

„A tak jsi přinutil Charlese, aby mě naučil, jak auta opravovat a řídit.“ Charles byl Branův druhý syn. Nenáviděl auta a až do toho léta jsem si myslela, že ani neumí řídit. Měla jsem vědět, že to není pravda − Charles uměl všechno. A všechno, co dělal, dělal velmi dobře. Byl to jen jeden z důvodů, proč všechny tak děsil.

„Zaměstnalo tě to na celé léto a nemohla ses tak dostat do průšvihu,“ opáčil Bran samolibě.

Škádlil mě… ale zároveň to myslel smrtelně vážně. Jedna z nejdivnějších věcí, která vás v dospělosti potkala, bylo prozření, že ne všechno ve vaší minulosti bylo tak, jak jste si původně mysleli.

Dodalo mi to odvahu.

„Potřebuju poradit,“ přiznala jsem.

„Jasně,“ řekl lehce.

Zhluboka jsem se nadechla a začala tím, jak jsem zabila Marsiliinu nejlepší šanci na návrat do Itálie, přeskočila ke Stefanovu zjevení v obýváku a k návštěvě staré rivalky z vysoké a skončila téměř smrtícím dobrodružstvím v baru U strýčka Mikea a váčkem, který páchl upíry a magií. Pověděla jsem mu o Mary Jo a o tom, že jsem se bála Adamovi o váčku říct, aby nerozpoutal válku.

„Zastavím se u něj a podívám se, jestli nemůžu Mary Jo nějak pomoct,“ řekl Bran, poté co jsem skončila. „Znám pár triků.“

Samuelovi se ulevilo. „Dobře.“

„Takže,“ řekla jsem Branovi, „je to moje vina. Zabila jsem Andreho. Ale Marsilie nejde po mně.“

„Čekala jsi snad, že upír bude jednat přímočaře?“ zeptal se Bran.

Asi jo. „Amber mi poskytla důvod odjet na chvíli z města. Když zmizím, Marsilie možná nechá ostatní na pokoji.“ A já získám čas a budu si moct rozmyslet, jak dál. Budu mít tak den dva na to, abych vymyslela, jak zabránit dalšímu krveprolití.

„A já s Adamem budeme moct naplánovat náležitou odpověď,“ zavrčel Samuel.

Začala jsem protestovat… ale oni měli právo přejít do útoku. Měli právo vědět, že byli cílem.

Pokud Mary Jo přežije, Adam Marsilii nenapadne. A pokud nepřežije… Možná Marsilie byla šílená. Viděla jsem podobné šílenství v marokově smečce, kam nejstarší vlci často odcházeli zemřít.

„Když odejdeš, Marsilie to může považovat za své vítězství,“ namítl Bran. „Neznám ji dost dobře na to, abych dokázal říct, jestli ti to v konečném důsledku pomůže nebo uškodí. Ale myslím si, že není špatný nápad na několik dní zmizet.“

Jak jsem si všimla, neřekl, že Marsilie přestane útočit na mé přátele. Byla jsem si docela jistá, že strýčku Mikeovi dojde, že upíři využili jeho bar k útoku na vlky − a pokud to napadlo mě, pak určitě i Marsilii. Musela opravdu běsnit, když byla ochotná riskovat, že rozčílí strýčka Mikea a rozzuří Adama, jen aby mě dostala.

Vsadila bych se, že pokud odejdu, útoky přestanou, protože Marsilie bude chtít, abych na vlastní oči viděla bolest, kterou mým přátelům způsobí. Ale nemohla jsem si tím být jistá. Na druhou stranu to nemohlo ublížit.

„Problém je, že na Ambeřině žádosti je něco… divného. Anebo mám po Timovi…“ Polkla jsem. „Možná se prostě bojím jet.“

Bran se na mě zadíval bystrýma žlutýma očima a zdálo se, že něco zvažuje. „Strach je dobrá věc,“ řekl nakonec. „Naučí tě neudělat stejnou chybu dvakrát. Zabráníš jí zkušenostmi. Čeho se bojíš?“

„Nevím.“ Což nebyla tak docela pravda.

„Naslouchej svým instinktům,“ řekl Bran. „Co ti říkají?“

„Myslím, že by za tím mohli být zase upíři. Stefan mi přistane v klíně a vyděsí mě − a najednou se objeví cesta ven. Z bláta do louže.“

Samuel už vrtěl hlavou. „Marsilie by tě neposlala do Spokane. Sice by tě tak zbavila naší ochrany, ale dostala by ses z jejího dosahu. Ne že by nebyl dobrý nápad dostat tě pryč, ale kdyby za tím byla ona, poslala by tě spíše do Seattlu, kde má nějaké spojence. Ale ve Spokane žije jenom jeden upír a ten nepovoluje návštěvy. Ve městě nejsou žádné smečky, žádní fae, nikdo až na několik bezmocných stvoření, která mu jdou z cesty.“

Vykulila jsem oči. Spokane má skoro půl milionu obyvatel. „To je dost velké teritorium pro jednoho upíra.“

„Ne pro toho upíra,“ řekl Samuel ve stejnou chvíli, kdy Bran odpověděl: „Ne pro Blackwooda.“

„Takže,“ řekla jsem pomalu. „Co upír udělá, když zůstanu několik dní ve Spokane?“

„Jak by to zjistil?“ zeptal se Bran. „Jsi cítit jako kojot. Ale někdo, kdo neloví v lesích − což, jak tě mohu ujistit, James Blackwood nedělá − nepozná kojota od psa a většina majitelů psů načichne svými mazlíčky. Kdyby ses chtěla do Spokane odstěhovat, byl bych proti, ale několik dní nebo týdnů tě neohrozí.“

„Takže si myslíš, že bych měla jet?“

Bran nadzvedl bok a vytáhl ze zadní kapsy mobil.

„Nerozbije se ti?“ zeptala jsem se. „Já už zničila několik mobilů tak, že jsem si na ně sedla.“

Jen se usmál a řekl do telefonu: „Charlesi, potřebuju, abys zjistil všechno o Amber…?“ Pohlédl na mě a povytáhl obočí.

„Promiň, že jsme tě vzbudili, Charlesi. Za svobodna se jmenovala Chamberlainová,“ řekla jsem Samuelovu bratrovi omluvně. „Nevím, jak se jmenuje teď.“ Charles mě slyšel stejně zřetelně jako já jeho. Když jste chtěli ve společnosti vlkodlaků telefonovat soukromě, potřebovali jste headset.

„Amber Chamberlainová,“ zopakoval Charles. „To by mělo omezit okruh lidí asi na stovku.“

„Žije ve Spokane,“ řekla jsem. „Chodila jsem s ní na vysokou.“

„To pomůže,“ odvětil. „Ozvu se vám.“

„Vyzbroj se informacemi,“ řekl Bran, když zavěsil. „Ale nevidím důvod, proč bys neměla jet.“

„Vezmi si s sebou posilu.“

„To je Stefan,“ vykřikla jsem. Než jsem větu dokončila, přirazil Bran Stefana ke stěně naproti místu, kde seděl.

„Tati.“ Samuel taky vyskočil na nohy a položil otci ruku na rameno. Nepokusil se ho odtrhnout od Stefana, to by bylo hloupé. „Tati. Je to v pořádku. To je Stefan, Mercyin přítel.“

Po několika dlouhých vteřinách Bran ustoupil a nechal ruku spustit ze Stefanova krku. Upír se nevzpíral, což bylo dobře.

Upíři jsou houževnatí, možná dokonce víc než vlci, protože upíři už jsou mrtví. Stefan byl jedním z Marsiliiných zástupců a sám o sobě měl velkou moc. Za života byl žoldák… což bylo někdy v dobách renesanční Itálie.

Ale Bran byl Bran.

„To bylo hloupé,“ řekl Samuel Stefanovi. „Myslel jsem, že už jsi pochopil, že se k vlkodlakovi nemáš plížit.“

Dříve by se Stefan ladně uklonil a humorně se omluvil. Nyní jen ztuhle trhl hlavou. „Tady k ničemu nejsem. Dostat Mercy z palebné linie je dobrý nápad − představuje nejslabší terč. Pošlete mě s ní do Spokane, postarám se o její bezpečí.“ Návrh zněl skoro dychtivě… a mě napadlo, co dělal od chvíle, kdy opustil Adamův dům. Co mohl dělat? Možná jsem nebyla jediná, kdo se snažil zjistit, jak zabránit mé vlastní smrti i smrti mých blízkých.

Přesto jsem nemohla dovolit, aby mu prošlo, že mě označil za… „Nejslabší?“ řekla jsem.

Samuel se otočil ke Stefanovi a zavrčel. „Hloupý upíre. Otec ji skoro přesvědčil, aby jela, a ty jsi všechno zpackal.“

Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Doufala jsem, že když odjedu, budou moji přátelé v bezpečí, a oni doufali, že když odjedu, budu v bezpečí já. Možná měly pravdu obě strany.

Branův mobil zazvonil a Charles nám oznámil, že se Amber provdala za Corbana Whartona, o deset let staršího, průměrně úspěšného firemního právníka. Měli osmiletého syna s nějakým postižením, o kterém se zmiňovalo několik novinových článků, žádný ale jasně neřekl, o co se jedná. Potom ze sebe vychrlil jednu nebo dvě adresy, čísla na mobil i na pevnou linku… čísla sociálního pojištění a výsledky posledních daňových přiznání, a to jak osobních, tak firemních. Charles byl sice starý vlk, ale s počítači to fakt uměl.

„Děkuji,“ řekl Bran.

„Už se můžu vrátit do postele?“ zeptal se Charles, a aniž by počkal na odpověď, zavěsil.

Pohlédla jsem na Samuela. „Váš život bude jednodušší, když odjedu.“

Kývl. „My se ubráníme… ale ty jsi příliš zranitelná. A když tu nebudeš, když Marsilie nebude vědět, kde tě najít, můžeme ji dostat k jednacímu stolu.“

Bran pohlédl na Stefana. „Upír by mohl ve Spokane vzbudit příliš velký rozruch.“

Stefan pokrčil rameny. „Poradím si. Byl jsem v pokoji čtvrt hodiny a nikdo z vás si mě nevšiml. Když se dobře nakrmím, nepoznají, co jsem.“

„Já z tebe vždycky cítím upíra,“ řekla jsem. Upíra a popcorn. Ten dobrý, máslový. Ne, nevěděla jsem proč. Nikdy jsem ho neviděla popcorn jíst − ani nevím, jestli upíři můžou jíst.

Zvedl ruce. „Tak teda nikdo, kdo nemá tak dobrý čich jako Mercy. Kdybych se ocitl v jedné místnosti s Netvorem, možná by si mě všiml. Jinak o mně nebude vědět. Dělal jsem to už dřív.“

„S Netvorem?“ zeptal se Samuel.

„S Jamesem Blackwoodem.“

Upíři dávají svým nejmocnějším tituly. Stefan byl Voják, protože býval žoldák. Wulfe byl Čaroděj… a já věděla, že čarovat umí. Rozhodla jsem se raději držet dál od upíra, kterému ostatní upíři říkali Netvor.

„A je tu i něco jiného,“ řekl Stefan. „Dokážu se přenést z jednoho místa na druhé − a můžu vzít Mercy s sebou.“

„Jak daleko?“ zeptal se Bran s náhlým zájmem.

Stefan pokrčil rameny… a už je nedal zpátky, jako by mu to nestálo za námahu. „Kamkoli. Ale když s sebou vezmu někoho jiného, zaplatím za to. Další den nebudu k ničemu.“ Pohlédl na mě. „Mám adresu.“ Slyšel, jak nám ji Charles diktoval. „Můžu se tam ještě teď v noci přenést a najít si bezpečné místo, kde strávím den.“

Bran povytáhl obočí a obrátil se ke mně.

„Ráno zavolám Amber,“ řekla jsem. Měla jsem pocit, jako bych utíkala, ale zdálo se, že to Bran považuje za dobrý nápad.

Stefan mi vysekl dokonalou úklonu a zmizel dřív, než se mohl narovnat.

„Dříve tajil, že něco takového dokáže,“ řekla jsem. Dělalo mi starosti, že už svoji schopnost neskrýval. Jako by mu nezáleželo na tom, co si o něm ostatní myslí.

Samuel se na mě usmál. „Rozhodla ses odjet do Spokane, protože Stefan potřebuje zaměstnat, že? Byla jsi připravena zůstat, ale to, jak se choval, tvůj názor změnilo.“ Pohlédla jsem na něj a on zvedl ruce v obraně. „Netvrdím, že nemá důvod. Ale nesmíš zapomenout, že ať už je smutný, nebo ne, je v první řadě upír − a pokud se rozhodne vaše přátelství ukončit, nic proti němu nezmůžeš. Přišel kvůli tobě o hodně, Mercy. Možná už není tvůj přítel.“

To mě ani nenapadlo. A tak jsem to zvážila − na zlomek vteřiny. „Kdyby se na mě zlobil, zabil by mě, když se tu objevil celý vyhladovělý. Mohl se sem přenést kdykoli a zabít mě. Chcete, abych odjela, tak přestaň malovat čerta na zeď.“

Samuel se zamračil. „Nemaluju čerta na zeď. Ale nesmíš zapomenout, že je upír a upíři nejsou hodní, a nezáleží na tom, jak kavalírsky nebo galantně se Stefan chová. Taky ho mám rád. Ale ty se snažíš zapomenout na to, co je.“

Vzpomněla jsem si na dva lidi, kteří se provinili jen tím, že mě viděli zabít Andreho. „Já vím, co je,“ odsekla jsem paličatě.

„Upír,“ řekl Bran. „Zlý, ano.“ Zakřenil se a najednou vypadal, jako by byl ještě na střední. „Ale myslím, že jeho paní udělala chybu, když se ho zbavila.“

„Zlomila ho,“ řekla jsem. Pohlédla jsem Samuelovi do očí a zašeptala jsem: „Dávejte na sebe pozor, ty a Adam. Já zaměstnám Stefana pátráním po duších.“

Ale pokud jsem chtěla opravdu hledat duchy, bylo samozřejmě hloupé brát s sebou Stefana. Duchové neměli upíry rádi, a dokud byli poblíž, odmítali se zjevit. Samuel to věděl a zazubil se, ale jeho oči zůstaly vážné. „Budeme v pořádku.“

„Zavolej, pokud mě budeš potřebovat,“ řekl Bran − myslím, že nám oběma. „Pokud se mám podívat na Mary Jo, musím jít.“ Políbil mě na čelo, pak udělal totéž i Samuelovi (který se k němu musel sehnout). Nevěděla jsem, jestli skutečně ví, kdo Mary Jo je, nebo to jen předstírá. Ale ještě jsem nezažila, aby potkal vlka, jehož jméno by neznal.

A když už jsme na to narazili… „Hej, Brane?“

Zastavil se v půli cesty ke dveřím a otočil se.

„Co ta dívka, kterou jsme ti poslali? Ta, která se proměnila tak mladá a nenaučila se ovládat? Je v pořádku?“

Usmál se a hned vypadal méně unaveně. „Kara? O posledním úplňku si vedla dobře. Za pár měsíců se bude mít plně pod kontrolou.“ Zamával nám ledabyle přes rameno a vyšel do tmy.

„Odpočiň si,“ zavolala jsem za ním. Zavřel za sebou dveře, aniž by odpověděl.

Poslouchali jsme, jak Bran odjíždí − bezpochyby v pronajatém mustangu. Jakmile zmizel, Samuel řekl: „Máš ještě několik hodin. Co kdyby ses trochu prospala? Myslím, že skočím přes plot k Adamovi a podívám se, co může táta udělat pro Mary Jo.“

„Proč prostě nezavolal?“ zeptala jsem se.

Samuel se natáhl a rozcuchal mi vlasy. „Chtěl tě zkontrolovat.“

„No,“ řekla jsem. „Aspoň se mě nezeptal, jestli jsem v pořádku. Kdyby to udělal, musela bych mu ublížit.“

„Hej, Mercy,“ řekl Samuel s falešnou starostlivostí, „jsi v pořádku?“

Zasadila jsem mu štulec, ale trefila jsem ho jen proto, že to nečekal. „Teď už jo,“ řekla jsem, když sebou praštil o zem a překulil se − jako bych vložila do úderu sílu, což jsem neudělala.

*

Spokane leželo asi dvě stě padesát kilometrů na severozápad od Tri-Cities, a že je blízko, jste poznali podle toho, že kolem začaly růst stromy.

Zazvonil mi mobil a já ho zvedla, aniž bych zastavila u krajnice. Obvykle jsem se řídila zákony, ale už tak jsem jela pozdě.

„Mercy?“ Byl to Adam a nezdálo se, že by měl ze mě radost. Samuel mu asi přiznal, že za masakr v baru U strýčka Mikea mohli upíři. Svolila jsem, aby to Adamovi řekl, až budu bezpečně z města.

„Jo.“ Cestou do kopce jsem předjela karavan. Na opačné straně mě zase dostihne, ale musela jsem si předjíždění užít, když to šlo − vanagony rychlostí zrovna neprosluly. Jednou do něj namontuji silnější motor a pak ostatní teprve uvidí. „Než na mě začneš ječet, protože jsem ti neřekla o upírech, měl bys vědět, že riskuju pokutu, protože s tebou mluvím za jízdy. Opravdu chceš, abych dostala pokutu jenom proto, abys mi mohl vynadat?“

Zdráhavě se zasmál, takže se asi zas tolik nezlobil. „Jsi pořád na cestě? Myslel jsem, že jsi vyjela hned ráno.“

„Na odpočívadle u Connellu jsem opravila převodovku ve Fordu Focus,“ řekla jsem. „Jedna milá paní tam zůstala trčet i se psem, protože její švagr odvedl fušerskou práci. Neutáhl dobře šrouby a jeden upadl. Trvalo skoro hodinu, než jsme našly někoho, kdo měl šroub a matici potřebné velikosti.“ Na důkaz toho jsem měla na ramenou šmouhy od oleje a ve vlasech štěrk. V rabbitovi jsem s sebou vozila ručník, který jsem mohla rozprostřít na zem. A taky užitečné součástky. Bude ještě nějakou dobu trvat, než uvedu rabbita znovu do chodu.

„Jak se má Mary Jo?“

„Teď už doopravdy spí.“

„Bran pomohl?“

„Bran pomohl.“ Slyšela jsem v jeho hlase úsměv. „Dávej na sebe při lovu duchů pozor − a nenech se kousnout Stefanem.“

Poslední věta zněla ostře.

„Žárlíš?“ zeptala jsem se. Jo. Karavan mě cestou z kopce předjel.

„Možná trochu,“ přiznal.

„Nemusíš. Budeme v pořádku. Duchové nejsou tak nebezpeční jako pomatené upírky.“ Nedokázala jsem potlačit úzkost v hlase.

„Mercy?“

„Jo?“

„Považuj se za náležitě pokáranou,“ zapředl a zavěsil.

Široce jsem se usmála a zaklapla telefon.

*

Amber mi dala jasné pokyny, podle kterých jsem její dům snadno našla. Když jsem jí to ráno volala, slyšela jsem v jejím hlase takovou úlevu, až jsem si přála, aby skutečně měla problém s duchy a nebyla jen součástí tajného upírského spiknutí s cílem dostat mě někam, kde bude snazší mě zabít. Navzdory Branovu ujištění, že by mě Marsilie do Spokane neposlala, jsem byla… ne paranoidní, opravdu. Opatrná. Byla jsem opatrná.

Zee souhlasil, že se postará o dílnu, zatímco budu pryč. Možná bych ho přesvědčila, aby u mě prozatím pracoval za míň peněz, protože se pořád cítil zodpovědný za věci, za které nemohl. Znamenalo by to, že bych po zbytek měsíce mohla jíst burákové máslo namísto nudlí, ale nekladla jsem mu nic za vinu.

Promluvil si o zkřížených hnátech se strýčkem Mikem. Rozhodně to prý byla práce upírů. Kosti znamenaly, že jsem upíry zradila a už nejsem pod jejich ochranou − a každého, kdo by mi nabídl pomoc, by ze strany upírů mohlo potkat něco moc nemilého. Výklad byl děsivý. V ohrožení tím pádem byli i lidé jako Tony nebo sensei Johanson.

Znamenalo to, že bych měla na chvíli vypadnout z města a vymyslet způsob, jak omezit počet lidí, kteří by mohli padnout Marsilii za oběť.

Amber žila ve viktoriánském sídle se dvěma věžičkami. Cihlovou verandu nedávno omítli a střechu čerstvě natřeli. Dokonce i růžové keře vypadaly jako naaranžované pro časopis.

Zamračila jsem se na vitrážová okna, která se třpytila ve slunci, a přemýšlela, kdy jsem doma naposledy umývala okna. Umyla jsem je vůbec někdy? Samuel určitě.

Právě o tom jsem přemýšlela, když se otevřely dveře. Zaskočeně na mě zíral malý chlapec a já si uvědomila, že jsem nezazvonila.

„Ahoj,“ řekla jsem. „Máš doma mámu?“

Rychle se vzpamatoval, stydlivě na mě upřel zpod dlouhých, hustých řas mlhavě zelené oči, otočil se a zazvonil na zvonek, který jsem nepoužila.

„Jsem Mercy,“ řekla jsem, zatímco jsme čekali, až se z hlubin domu vynoří Amber. „Tvoje máma a já jsme spolu chodily do školy.“

Obezřetnost v jeho pohledu ještě zesílila a stále mlčel. Takže mu o mně asi neřekla.

„Mercy, začínala jsem si myslet, že už se neobjevíš.“ Ambeřin hlas zněl uštvaně a vůbec ne vděčně, a to ještě neviděla, jak vypadám − že jsem celá od oleje a hlíny z parkoviště.

Spolu s jejím synem jsme se k ní otočili.

Pořád vypadala jako psíček na přehlídce, ale v očích měla stres. „Chade, to je moje přítelkyně. Pomůže nám s duchem.“ Její ruce se při mluvení ladně roztančily a já si vzpomněla, že se Charles zmínil o tom, že její syn je postižený: byl hluchý.

Obrátila pozornost ke mně, ale ruce se jí stále pohybovaly, aby syn věděl, co říká. „To je můj syn Chad.“ Zhluboka se nadechla. „Mercy, omlouvám se. Manžel pozval na večeři klienta. Zmínil se o tom teprve před několika minutami. Je to formální večeře…“

Podívala se na mě a hlas se jí vytratil.

„Co?“ odsekla jsem ostře. „Nevypadám snad, že bych se dokázala zúčastnit formální večeře? Omlouvám se, ale stehy na bradě mi vytáhnou až příští týden.“

Rozesmála se. „Ani trochu ses nezměnila. Pokud s sebou nemáš nic vhodného, můžeš si půjčit něco mého. Chlapík, který má přijít, je na nemilosrdného obchodníka docela dobře vychovaný. Myslím, že se ti bude líbit. Musím se ještě o něco postarat a skočit do obchodu.“ Otočila se, aby syn viděl její ústa. „Chade, odvedl bys Mercy do pokoje pro hosty?“

Znovu na mě obezřetně pohlédl, ale kývl. Když vešel dovnitř a vydal se nahoru po schodech, Amber řekla: „Raději bych tě měla varovat, můj muž se kvůli duchovi dost zlobí. Myslí si, že si s Chadem vymýšlíme. Ocenila bych, kdyby ses o tom před klientem nezmiňovala.“

*

Naproti pokoji, ve kterém mě ubytovali, byla koupelna. Vzala jsem si s sebou kufr a šla se umýt. Než jsem si sundala špinavé triko, zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Duchové se občas zjevují jen jednomu smyslu. Někdy je jenom slyším, někdy jenom cítím. Ale koupelna voněla pouze mýdlem, šampónem, vodou a hloupými tabletami, které lidé, kteří nemají domácí mazlíčky, hází do záchodu.

Nic jsem neviděla ani neslyšela. Přesto se mi naježily vlasy v týle, když jsem si svlékla triko a nacpala ho do plastikové přihrádky v kufru. Drhla jsem si ruce, dokud nebyly skoro čisté, vyčesala si špínu z vlasů a znovu je spletla. A celou dobu jsem cítila, že mě někdo pozoruje.

Možná to bylo silou sugesce. Stejně jsem se ale umyla tak rychle, jak jen to šlo. Na zdech se však neobjevily žádné tajemné nápisy, nikdo se mi nezjevil v zrcadle a nic se samo od sebe nepohnulo.

Otevřela jsem dveře koupelny a našla Amber netrpělivě postávat na chodbě. Nevšimla si, že mě překvapila.

„Musím vzít Chada na softbalový trénink, pak nakoupit na večeři. Chceš jet s námi?“

„Proč ne?“ Ledabyle jsem pokrčila rameny. Nelíbilo se mi, že bych měla zůstat v domě sama − to jsem ale lovec duchů. Ještě se nic nestalo, a já už byla celá vylekaná.

Jela jsem vpředu. Chad se na mě zamračil, ale posadil se dozadu. Asi jsem na něj neudělala velký dojem. Nikdo nic neřekl, dokud jsme Chada nevysadily. Nezdálo se, že by se mu na trénink chtělo. Amber dokázala, že je otrlejší než já, protože odolala jeho štěněcímu pohledu a nechala ho v péči lhostejného trenéra.

„Takže ses rozhodla, že z tebe nebude učitelka dějepisu,“ řekla Amber, když se znovu rozjela. Hlas měla stejně napjatý jako nervy. Cítila jsem, že za její stres nemůžu − na druhou stranu nikdy nepůsobila uklidňujícím dojmem.

„Rozhodla není to správné slovo,“ řekla jsem. „Přijala jsem práci automechaničky, abych měla z čeho žít, než se někde uvolní místo učitelky… A jednoho dne jsem si uvědomila, že i kdyby mi někdo podobné místo nabídl, radši pracuju s hasákem.“ A protože o tom sama začala, zeptala jsem se: „Myslela jsem, že jsi chtěla být veterinářkou.“

„No, život chtěl něco jiného.“ Odmlčela se. „Narodil se Chad.“ To pro ni ale bylo až moc upřímnosti najednou, proto zmlkla. V samoobsluze jsem se rozhodla porozhlédnout kolem, zatímco ona zkoušela rajčata − mně se zdálo, že vypadají všechna dobře. Koupila jsem si čokoládovou tyčinku, jen abych zjistila, jak moc se změnila.

Ne moc. Než dokončila kázání o tom, jaké škody umí v těle napáchat rafinovaný cukr, byly jsme skoro doma. Cítila se mnohem příjemněji − a konečně mi pověděla o svém duchovi.

„Corban nevěří, že v domě straší,“ řekla, zatímco jsme se proplétaly provozem. Pohlédla na mě a odvrátila se. „Já sama vlastně taky nic neviděla ani neslyšela. Řekla jsem mu to, jen aby nechal na pokoji Chada.“ Zhluboka se nadechla a znovu na mě pohlédla. „Myslí si, že by Chadovi bylo líp v internátní škole − na nějakém místě pro problematické děti, které mu doporučil přítel.“

„Mně jako problematické dítě nepřipadá,“ řekla jsem. „Myslela jsem, že ‚problematické‘ děti spíše berou drogy a mlátí spolužáky.“ Chad vypadal, že by raději zůstal doma a četl si, než si hrál s míčem.

Amber se nervózně zasmála. „Corban s Chadem dobře nevychází. Nerozumí mu. Je to staré klišé o tátovi sportovci a o synovi, který je knihomol.“

„Ví Corban, že není Chadův otec?“

Dupla na brzdy tak prudce, že kdybych nebyla připoutaná, asi bych se blíže seznámila s čelním sklem. Zůstala stát uprostřed ulice. Seděla nehybně a vůbec si nevšímala troubení vozů za námi. Byla jsem ráda, že jsme seděly v pevném mercedesu a ne v miatě, kterou přijela ke mně domů.

„Zapomněla jsi,“ řekla jsem mdle. „Taky jsem znala Harrisona. Žertovaly jsme o jeho dlouhých řasách a od té doby jsem nepoznala nikoho s takovýma očima. Až do dneška.“ Harrison byl její jedinou pravou láskou − asi na tři měsíce, než ho nechala kvůli studentovi medicíny.

Amber se znovu rozjela a kolona aut za námi se pohnula. „Zapomněla jsem, žes ho znala.“ Vzdychla si. „Je to zábavné. Ano, Corban ví, že není Chadův otec, ale Chad to neví. Dřív na tom nezáleželo, ale teď si nejsem tak jistá. Corban je v poslední době… jiný.“ Zavrtěla hlavou. „Ale byl to on, kdo navrhl, abych tě požádala o pomoc. Viděl článek v novinách a řekl: ‚Není to ta holka, která prý viděla duchy? Co kdybys ji požádala, aby se podívala na toho tvého?‘“

Došlo mi, že už jsem byla vlezlá až až, proto jsem položila méně vtíravou otázku: „Co ten duch dělá?“

„Hýbe věcmi,“ řekla mi. „Jednou nebo dvakrát týdně přestaví celý Chadův pokoj. Chad říkal, že viděl, jak pohybuje nábytkem.“ Zaváhala. „A rozbíjí věci. Několik váz, které tchán dovezl z Číny. Sklo na zarámovaném diplomu mého muže. Někdy nechává věci zmizet.“ Znovu na mě pohlédla. „Klíče od vozu. Boty. Nějaké Corovy důležité papíry se objevily pod postelí u Chada v pokoji. Corbana to dost rozzlobilo.“

„U Chada?“

Kývla.

Ještě jsem se s jejím manželem nesetkala a už jsem ho neměla ráda. I kdyby za všechno mohl Chad − neměla jsem žádné důkazy o opaku − poslat ho do internátní školy na převýchovu nic nespraví.

Vyzvedly jsme mrzutého Chada, kterému nebylo nijak do řeči, a Amber přestala mluvit o duších.

*

Amber se otáčela v kuchyni. Snažila jsem se pomoct, ale nakonec mě poslala pryč, abych se jí nepletla pod nohy. Nelíbil se jí způsob, jakým jsem loupala jablka. Vzala jsem si s sebou z domu knihu − velmi starou knihu − se skutečnými pohádkami. Byla jen vypůjčená a já ji musela brzy vrátit, proto jsem četla tak rychle, jak jen to šlo.

Zrovna jsem si dělala poznámky o kelpiech (byli považováni za vyhynulé), když někdo dvakrát zaklepal na dveře a otevřel.

Stál v nich Chad s poznámkovým blokem a tužkou v ruce.

„Ahoj,“ řekla jsem.

Obrátil notes ke mně a já si přečetla: „Kolik vám táta platí?“

„Nic,“ řekla jsem.

Přimhouřil oči, utrhl stránku a ukázal mi následující. Očividně o tom dlouze přemýšlel. „Co tu děláte? Co chcete?“

Odložila jsem knihu stranou a zadívala se mu do očí. Byl neústupný, ale nebyl Adam ani Samuel: mrkl první.

„Jde po mně upírka. Chce mě zabít,“ řekla jsem. Samozřejmě jsem to neměla dělat, ale chtěla jsem vědět, jak zareaguje. Bran mi jednou řekl, že zvědavost je stejně nebezpečná pro kojoty jako pro kočky.

Chad zmačkal papír a pohnul rty. Podobnou odpověď očividně nečekal.

Povytáhla jsem obočí. „Promiň. Nerozumím ti. Neodezírám.“

Zuřivě se pustil do psaní. „Lhářy,“ říkal papír.

Vzala jsem mu tužku a napsala: „Lháři.“ Pak jsem mu notes vrátila a řekla: „Chceš se vsadit?“

Přitiskl si zápisník k hrudi a oddupal. Líbil se mi. Připomínal mi mě.

O patnáct minut později vtrhla dovnitř jeho matka. „Červenou nebo fialovou?“ vyhrkla vystresovaně. „Pojď se mnou.“

Zmateně jsem ji následovala do ložnice, kde ze skříně vytáhla dvoje šaty. „Za pět minut musím dát péct závitky,“ řekla. „Červené nebo fialové?“

Na fialových bylo mnohem víc látky. „Fialové,“ řekla jsem. „Mohla bych si půjčit i boty? Nebo mám chodit bosky?“

V očích se jí objevil divoký pohled. „Boty mám, ale ne silonky.“

„Amber,“ řekla jsem jí. „Obuju si kvůli tobě podpatky. Obleču si šaty. Ale neplatíš mi dost na to, abych si natáhla silonky. Moje oholené a opálené nohy budou muset stačit.“

„Můžeme ti zaplatit. Kolik chceš?“

Zadívala jsem se na ni, ale nedokázala jsem říct, jestli žertuje, nebo ne. „Nechci peníze,“ ujistila jsem ji. „Aspoň tak budu moct vzít nohy na ramena, až se začnou dít děsivé věci.“

Nezasmála se. Byla jsem si docela jistá, že mívala smysl pro humor. Možná.

„Podívej,“ řekla jsem. „Zhluboka se nadechni. Najdi mi boty a jdi dát péct závitky.“

Zhluboka se nadechla a zdálo se, že to pomohlo.

Když jsem se vrátila do ložnice, našla jsem tam znovu Chada s notesem. Zíral na hůl na posteli. Nevzala jsem ji s sebou, ale stejně se objevila. Litovala jsem, že se jí nemůžu zeptat, co ode mě vlastně chce.

Vzala jsem ji do ruky a počkala, až hleděl přímo na mě, aby mi mohl odezírat ze rtů. „Tímhle tluču neposlušné děti.“

Sevřel notes pevněji, takže asi uměl mistrně odezírat. Odložila jsem hůl zpátky na postel. „Co jsi chtěl?“

Obrátil blok ke mně a ukázal mi novinový článek, který vystřihl a nalepil na stránku. „Přítelkyně alfy vlkodlaků zabila násilníka,“ hlásal titulek. Doplňoval ho obrázek, na kterém jsem vypadala potlučeně a omámeně. Nevzpomínala jsem si, že by mě někdo fotil, ale z té noci jsem si pamatovala jen velmi málo.

„Ano,“ řekla jsem, jako by mě najednou nerozbolel žaludek. „Staré zprávy.“

Obrátil stránku a já viděla, že si připravil další poznámku. „Upýři nejsou.“ Pravopis asi nebyl jeho silnou stránkou. I v deseti jsem uměla správně napsat upíry.

„Fajn, díky,“ řekla jsem. „Dík, že jsi mi to řekl. Hned zítra se vrátím domů.“

Spustil ruce k bokům a podrážděně kýval notesem jako kočka ocasem. Poznal uštěpačnost, i když jen odezíral.

„Žádný strach, kluku,“ řekla jsem mu něžněji. „Nejsem součástí plánu, jak tě vystrnadit do dětského vězení. I když nic nenajdu, neznamená to, že tu nic není. A povím to i tvému otci.“

Rychle zamrkal a pevně objal blok. Vystrčil bradu jako menší, méně paličatá verze matky. A odešel.

*

Amber vyběhla nahoru po schodech, a když procházela okolo mě, zamávala. Slyšela jsem, jak zaklepala a otevřela dveře. „Taky se uprav,“ řekla synovi. „Nemusíš s námi jíst − v mikrovlnce máš talíř − ale nechci, aby ses plížil kolem. Víš, jak to tvého otce dráždí. Takže si učeš vlasy a umyj obličej a ruce.“

Svlékla jsem se a natáhla si fialové šaty. Docela mi padly − možná byly trochu moc těsné v ramenou a v bocích, ale když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, vypadala jsem docela k světu. Amber, Char a já jsme si vždycky navzájem půjčovaly šaty.

Podpatky byly vyšší, než mi bylo příjemné, ale dokud zůstaneme v domě, mělo by to být v pořádku. Char měla menší nohy než já a Amber. Znovu jsem si vykartáčovala vlasy a spletla je do francouzského copu. Pak už to chtělo jen trochu rtěnky a maskary a byla jsem připravená.

Litovala jsem, že nejdu na večeři s Adamem místo s Amber, jejím pitomým manželem a nějakým důležitým klientem. Skoro jsem si přála, abych taky měla talíř v mikrovlnce.