6.

Ani jeden z mužů, kteří vešli do domu, nebyl pohledný. Menší plešatěl a měl buclaté ruce, které zdobily tři silné zlaté prsteny. Oblek sice pocházel z obchodu, zato z drahého obchodu. Jeho oči byly bleděmodré, skoro tak světlé jako oči Samuelova vlka. Díky této podobnosti jsem ho chtěla mít ráda. Stál skoro stydlivě stranou, zatímco druhý muž objal Amber.

„Ahoj, zlato,“ řekl Ambeřin manžel a já ke svému překvapení zaslechla v jeho hlase skutečnou vřelost. „Děkuji, že jsi nám uvařila večeři, i když jsem ti nedal vědět předem.“

Corban Wharton byl spíše výrazný typ než pohledný. Nos měl na širokou tvář až příliš dlouhý, oči tmavé a široko posazené − a usmívaly se. Bylo na něm něco nezlomného a uklidňujícího. Byl to člověk, kterého byste chtěli mít po boku v soudní síni. Když spatřil mě, krátce se zamračil, jako by se snažil vzpomenout si, kdo jsem.

„Vy musíte být Mercedes Thompsonová,“ řekl a napřáhl ruku.

Potřásli jsme si rukama a jeho stisk byl dobrý, politikův − pevný a suchý.

„Říkejte mi Mercy,“ řekla jsem. „Dělají to všichni.“

Kývl. „Mercy, to je můj přítel a klient Jim Blackwood. Jime, Mercy Thompsonová, přítelkyně mojí manželky, která je u nás tento týden na návštěvě.“

Jim hovořil s Amber a jen nakrátko obrátil pozornost ke Corbanovi a ke mně.

Jim Blackwood. James Blackwood. Kolik Jamesů Blackwoodů může ve Spokane žít? pomyslela jsem si v tupé panice. Pět? Šest? Ale věděla jsem, že nebudu mít takové štěstí − i když jsem z něj kvůli silné kolínské upíra necítila.

Bran mě ujistil, že si podle mého pachu bude myslet, že chovám psy. A kdyby ne, i kdyby poznal, co jsem − byla jsem tu jenom na návštěvě. Tím jsem ho přece nemohla urazit, ne?

Věděla jsem, že to není tak jednoduché. Upíry mohlo urazit cokoli, co se jim znelíbilo.

„Pane Blackwoode,“ pozdravila jsem, když se odvrátil od Amber. Hlavně to nekomplikovat. Nevěděla jsem, jestli upíři dokáží vycítit lež jako vlkodlaci, ale nemínila jsem mu říct: „Těší mě, že vás poznávám,“ ani nic podobného, když jsem si přála být někde úplně jinde.

Snažila jsem se zachovat si na tváři společenský úsměv, přestože se mi v hlavě kupily pitomé myšlenky. Jak s námi chce jíst? Upíři nejedí. Nebo jsem je při tom ještě nikdy neviděla. Jaká byla pravděpodobnost, že se tu objeví upír, aniž by se jednalo o Marsiliinu léčku?

Nepřipadalo mi, že by Blackwood plnil rozkazy někoho jiného.

„Říkejte mi Jime,“ odpověděl a jeho hlas podmalovával lehký britský přízvuk. „Omlouvám se, že ruším vaši návštěvu, ale dnes odpoledne jsme měli naléhavou schůzku a Corban trval na tom, že mě vezme s sebou domů.“

V kulaté tváři měl veselý výraz a jeho stisk byl ještě lépe nacvičený než Corbanův. Kdybych o něm nemluvila s Branem, neměla bych tušení, co je.

„Půjdeme ke stolu?“ navrhla Amber, která se nyní, když měla vše připravené, chovala klidně a ovládala se. „Jídlo je připravené, a když ho necháme ležet, lepší už nebude. Obávám se, že jsem uvařila jen něco jednoduchého.“

„Něco jednoduchého“ představoval steak na pepři s rýží, salátem a vaječnými závitky a domácí jablečný koláč jako zákusek. Jídlo z upírova talíře prostě mizelo. Neviděla jsem, že by jedl nebo se talíře třeba jen dotkl − a to jsem ho s morbidní uchváceností sledovala. A možná tak trochu i s nadějí. Kdybych ho viděla sníst třeba jen sousto, uvěřila bych, že je tím, za koho se vydává.

Mlčela jsem, zatímco muži mluvili o obchodech − většinou o smlouvách a důchodových fondech − a byla jsem nesmírně šťastná, že si mě nikdo nevšímá. Amber se tu a tam ozvala, ale jen aby řeč nestála. Slyšela jsem, jak se Chad proplížil okolo obýváku do kuchyně. Po chvíli zase odešel.

„Jako vždy to bylo báječné,“ řekl upír Amber. „Krásná, okouzlující − a dobrá kuchařka. Jak říkám Corbanovi, jednou vás mu ukradnu.“ Zamrazilo mě u páteře, protože to myslel vážně, ale Corban s Amber se jen zasmáli, jako by šlo o starý vtip. Pak se podíval na mě. „Dnes večer jste nějak zamlklá. Corban říkal, že jste chodila s Amber do školy a žijete v Kennewicku. Čímpak se živíte?“

„Spravuju věci,“ zamumlala jsem do talíře.

„Věci?“ zeptal se zaujatě, což jsem právě nechtěla.

„Auta. Mercedes spravuje volkswageny,“ řekla Amber a do hlasu se jí vloudilo ostří, které jsem znala z dřívějška. „Ale vsadila bych se, že bych ji pořád dokázala přimět, aby se rozmluvila o královských rodech Evropy nebo o jménu Hitlerova německého ovčáka.“ Usmála se na Jamese Blackwooda, Netvora, jenž ze svého území vyháněl upíry i všechny ostatní tvory, kteří by se mu mohli postavit. Kojot by pro něj velkou výzvu nepředstavoval.

Amber tlachala dál skoro nervózně. Možná se bála, že vyskočím a povím váženému klientovi jejího manžela, že mě sem pozvala, abych našla ducha. Kdyby věděla, co je, nedělala by si s podobnými věcmi starosti. „Jeden by si myslel, že s jejím původem − je z poloviny Černá stopa… nebo Černá noha? V každém případě, jeden by si myslel, že bude studovat dějiny původních obyvatel Ameriky a ne historii Evropy.“

„Nevyžívám se v tragédiích,“ odpověděla jsem a snažila se působit nezajímavě. „A těmi se dějiny původních obyvatel jenom hemží. Ale teď jenom opravuju auta.“

„Blondi,“ řekl Corban, „tak se ten pes jmenoval.“

„Někdo mi řekl, že to byla fena a pojmenovali ji podle komiksu Blondie,“ dodala jsem. Tato domněnka vedla k mnoha hádkám mezi šprty se zájmem o nacisty. Doufala jsem, že se rozhovor obrátí k Hitlerovi. Byl mrtvý a nemohl už nikomu ublížit − na rozdíl od mrtvého v jídelně.

„Patříte k původním obyvatelům?“ zeptal se upír. Snažil se zachytit můj pohled?

Uměla jsem se velmi dobře vyhýbat pohledům ostatních lidí − mezi vlky to byla užitečná dovednost. S pohledem upřeným na jeho čelist jsem odpověděla: „Napůl. Po otci. Nikdy jsem ho ale nepoznala.“

Potřásl hlavou. „To je mi moc líto.“

„Už je to dávno,“ řekla jsem. Napadlo mě, že když je nezaujal Hitler, možná se to povede obchodům. U nevlastního otce to vždycky fungovalo. „Takže Corban se stará o to, aby se vaše společnost nedostala k soudu?“

„Je ve své práci velmi dobrý,“ řekl upír s potěšeným, spokojeným úsměvem. „S jeho pomocí udržím společnost ještě pár měsíců nad hladinou, co?“

Corban se od srdce zasmál. „Ach, přinejmenším pár měsíců.“

„Na peníze,“ řekla Amber a pozvedla sklenku. „Na spoustu peněz.“

Předstírala jsem, že srkám víno spolu s ostatními, ale byla jsem si jistá, že moje představa o vydělávání peněz se diametrálně liší od té jejich.

*

Konečně odešel. Nebylo to tak hrozné, jak jsem se obávala. Netvor byl okouzlující a já doufala, že mě považoval jen za nezajímavou automechaničku. Až na onu krátkou chvíli si mě skoro nevšímal.

To, že jsem o fous unikla, ve mně probudilo takovou euforii, že jsem si při převlékání nedělala starosti s duchy. Potom jsem sešla dolů, abych pomohla Amber s úklidem.

Asi si dělala taky starosti, protože se zdálo, že se jí ulevilo skoro stejně jako mně. Rozpoutaly jsme v kuchyni vodní bitku, která skončila nerozhodně, když její manžel nakoukl dovnitř, aby zjistil, co se děje, a málem dostal do obličeje houbou.

Sice se mi podařilo uniknout upírově pozornosti, prozíravost mě ale nabádala, abych se hned ráno sebrala a odjela domů. Amber se však trochu opila, proto jsem se rozhodla se svým oznámením počkat. Když jsme uklidily nádobí a skrz naskrz si promočily šaty mýdlovou vodou, odešla jsem, abych dopřála Amber a jejímu manželovi v kuchyni trochu soukromí.

Když jsem otevřela dveře svého pokoje, našla jsem na posteli sedět Chada s pažemi založenými na hrudi. Už ode dveří jsem cítila jeho strach.

Zavřela jsem a dobře se rozhlédla po pokoji. „Duch?“ zeptala jsem se bezhlesně.

Taky se rozhlédl a zavrtěl hlavou.

„Tady ne? Ve tvém pokoji?“

Opatrně kývl.

„Tak co kdybychom se šli podívat?“

Doslova z něj čišela hrůza, přesto sklouzl z postele a následoval mě do svého pokoje: statečný kluk. Opatrně otevřel dveře a strčil do nich, dal si ale dobrý pozor, aby zůstal stát na chodbě.

„Předpokládám, že obvykle nenecháváš knihovnu ležet na zemi,“ řekla jsem.

Střelil po mně podrážděným pohledem, ale jeho strach trochu polevil.

Pokrčila jsem rameny. „Hej, můj přítel má dceru,“ přítel, jak neadekvátní, „a já mám dvě mladší sestry. Nikdo z nich si v pokoji neuklízí. Musela jsem se zeptat.“

Až na knihovničku bylo těžké říct, co z nepořádku napáchal duch a co patřilo k běžnému stavu pokoje normálního kluka. Ale s knihovničkou, s takovou tou poloviční skříňkou, kterou lidé vybavují pokoje svých dětí, bylo snadné si poradit. Protáhla jsem se okolo Chada do pokoje. Knihovna byla lehčí, než jsem čekala.

Když jsem se pustila do rovnání knih na policích, klekl si vedle mě a pomáhal mi. Četl trochu ze všeho − a nebyly to jen věci, které bych u dítěte čekala: Jurský park, Interview s upírem a H. P. Lovecraft leželi vedle Harryho Portera a mangy Naruto, dílů jedna až patnáct. Trvalo skoro dvacet minut, než jsme všechno uklidili, a když jsme skončili, už se nebál.

Já ale ducha cítila. Pozoroval nás.

Oprášila jsem si ruce a rozhlédla se. „Máš tady normálně tak uklizeno, kluku?“

Vážně kývl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuješ pomoct. Stejně jako tvoje máma. Moje sestra pěstovala na sendvičích pod postelí plíseň.“

Z úhledné hromádky jsem vzala jednu z her. „Chceš si zahrát Lodě?“ Nemínila jsem ho tu nechat o samotě s duchem.

Chad se vyzbrojil poznámkovým blokem a vrhli jsme se do války. Jak dějiny dokazovaly, válka byla často využívána k odlákání pozornosti od problémů doma.

Leželi jsme na břichu na podlaze tváří k sobě a pálili po sobě. Zavolal Adam, ale já mu řekla, že bude muset počkat − bitva měla přednost před láskou. Zasmál se a jako správný válečný korespondent mi popřál dobrou noc a hodně štěstí.

Jedna z Chadových lodí byla tak dobře schovaná, že zatímco jsem po ní marně pátrala, potopil mi celou flotilu.

„Ach!“ zvolala jsem procítěně. „Zničil jsi mě!“

Chadův obličej se rozzářil smíchem, když vtom někdo zaklepal. Asi jsem nemusela dělat takový rámus, když mě Chad stejně neslyšel.

„Vstupte,“ řekla jsem. Chad mi odezřel ze rtů a vyděsil se. Natáhla jsem se a poplácala ho po rameni.

Dveře se otevřely a já se překulila na bok, abych se podívala, kdo přichází. Udělala jsem to proto, že většina lidí by se potřebovala podívat, ale slyšela jsem ho přicházet − a Amber se nikdy podrážděně neplížila. Dupala, to ano, ale neplížila se. Věřte mi, dravec pozná rozdíl.

„Neměl by už spát?“ řekl Corban. Na sobě měl tepláky a staré triko s logem seattleského fotbalového klubu. Vlasy měl rozcuchané, jako by už byl v posteli. Asi jsem ho vzbudila.

„Ne,“ řekla jsem. „Hrajeme hry a čekáme na ducha. Chcete se přidat?“

„Žádný duch není,“ řekl synovi nahlas i znakovou řečí.

Během večeře jsem si Corbana oblíbila, připadal mi fajn. Ale teď se choval jako hrubián.

Převalila jsem se k němu tváří. „Opravdu?“

Zamračil se na mě. „Duchové neexistují. Jsem rád, že jste nás navštívila, ale nesouhlasím s tím, abyste podporovala ten nesmysl. Když jim povíte, že žádný duch není, uvěří vám. Chad se už tak musí vypořádat se spoustou věcí, nepotřebuje, aby mu někdo říkal, že je cvok.“ Stále používal znakovou řeč, přestože mluvil se mnou. Nevěděla jsem, jestli vynechal tu část, kde chtěl, abych Chadovi s Amber řekla, že tu žádní duchové nejsou.

„Je zatraceně dobrý námořní velitel,“ řekla jsem Corbanovi. „A myslím, že je příliš chytrý na to, aby si vymýšlel duchy.“

Přetlumočil do znakové řeči moji odpověď, pak řekl: „Prostě se dožaduje pozornosti.“

„Má ji,“ řekla jsem. „Chce se přestat bát, protože někdo, koho nevidí a neslyší, mu převrací pokoj vzhůru nohama. Myslela jsem, že to vy jste navrhl, abych přijela a podívala se na to. Proč jste to udělal, pokud na duchy nevěříte?“

Ozvala se hlasitá rána. Autíčko na Chadově komodě se sebevražedně zřítilo na zem, prosvištělo pokojem, narazilo do knihovničky a převrátilo se. Posledních patnáct minut jsem sledovala, jak popojíždí sem a tam, proto jsem se nevylekala. Chad ho neslyšel, takže nezareagoval. Ale Corban vyskočil.

Vstala jsem a zvedla auto ze země. „Můžeš to udělat znovu?“ zeptala jsem se a vrátila auto na komodu.

Klekla jsem si vedle Chada a podívala se na něj, aby mi viděl na ústa. „Shodil na zem autíčko. Uvidíme, jestli to udělá znovu.“

Pád auta Corbana umlčel. Sedl si vedle Chada a položil mu ruku na rameno − a společně jsme sledovali, jak se autíčko chvíli točilo na místě, pak spadlo za komodu.

A vzápětí se znovu převrhla knihovna a zřítila se rovnou na Chadovu flotilu plastových lodí. Zahlédla jsem, jak za ní stojí někdo se zvednutýma rukama, pak nic − a sladkoslaná vůně krve, kterou jsem cítila od chvíle, kdy jsem vešla do pokoje, se rozplynula.

Zůstala jsem sedět, zatímco Corban prozkoumal jak knihovničku, tak auto, aby se přesvědčil, že neukrývají žádná hejblátka, provázky ani nic podobného. Nakonec pohlédl na Chada.

„Můžeš tady spát?“

„Je pryč,“ řekla jsem oběma a Corban přetlumočil má slova do znakové řeči.

Chad kývl a jeho ruce se roztančily. Když skončil, Corban se zakřenil. „Asi máš pravdu.“ Pohlédl na mě. „Řekl, že zatím ho duch nezabil.“

Corban knihovničku znovu postavil a já se zadívala na hromadu knih a hraček.

Počkala jsem, dokud se ke mně Chad neotočil. Ukázala jsem na jeho loď, která teď byla jasně vidět a již obklopovaly bílé značky mých naslepo vypálených raket. „Takže tady jsi ji schoval, ty hádě.“

Zazubil se. Nebyl to zářivý úsměv, ale věděla jsem, že bude v pořádku. Statečné dítě.

Přenechala jsem je mužským večerním rituálům a vrátila se do pokoje. Všechny myšlenky na to, že bych zítra odjela, se mi vykouřily z hlavy. Nevydám Chada duchovi napospas. Pořád jsem netušila, jak se ducha zbavit, ale možná bych mohla Chada naučit, jak s ním žít. Už to skoro uměl.

O několik minut později zaklepal Corban na moje dveře a pootevřel je.

„Nemusím dovnitř,“ řekl a ponuře se na mě zadíval. „Povězte mi, že jste to nenarafičila. Žádné dráty ani magnety jsem nenašel.“

Zvedla jsem obočí. „Nic jsem nenarafičila. Blahopřeji. Ve vašem domě straší.“

Zamračil se. „Umím vycítit lež.“

„To je dobře,“ řekla jsem mu upřímně. „Ale jsem unavená a potřebuji se vyspat.“

Ucouvl ode dveří a zamířil pryč chodbou. Ale neudělal ještě ani dva kroky, když se otočil zpátky. „Pokud je to opravdu duch, může Chada ohrozit?“

Pokrčila jsem rameny. Pach krve mi popravdě dělal starosti. Ze zkušenosti jsem věděla, že duchové si obvykle ponechají pach, jaký měli za života. Paní Hannaová, která občas navštívila moji dílnu − jak za života, tak po smrti − voněla mýdlem, oblíbeným parfémem a kočkami, které s ní sdílely domov. Krev jsem nepovažovala za dobré znamení.

Přesto jsem mu pověděla čirou pravdu. „Mně ještě duch nikdy neublížil. Slyšela jsem několik příběhů o lidech, kteří přišli k úhoně, ale většinou se jednalo jen o modřiny. Před několika staletími měl Johna Bella v Tennessee zabít duch − ale skutečnost byla asi jiná. Starý dobrý John se otrávil jedem, který mu prý duch čarodějnice přimíchal do pití, ale mohl to udělat i obyčejný člověk.“

Zíral na mě a já mu pohled opětovala.

„Chodíte s vlkodlakem,“ řekl.

„Správně.“

„Tvrdíte, že duchové existují.“

„A fae taky,“ dodala jsem. „S jedním pracuju. Po vlkodlacích a fae nejsou duchové zas až tak neuvěřitelní, že ne?“

Zavřela jsem dveře a šla do postele. Po několika dlouhých minutách se vrátil do své ložnice.

Na cizích místech mám obyčejně problém usnout, ale bylo dost pozdě (nebo velmi brzy) a já předchozí noc skoro nezamhouřila oka. Spala jsem jako mimino.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem na krku dvě ranky a působivou fialovou modřinu. Hezky doplňovaly stehy na bradě. A můj řetízek s ovečkou zmizel.

Zírala jsem na kousnutí v koupelnovém zrcadle a slyšela jsem, jak mi Samuel říká, že bych neměla spoléhat na to, že Stefan je můj přítel… A Stefan dal jasně najevo, že se musí dobře nakrmit, aby se vyhnul odhalení. Věděla jsem, že kousnutí má následky, ale nevěděla jsem jaké.

Minulou noc jsem ale potkala dalšího upíra. Na okamžik jsem doufala, že je to jeho práce. Že mě ve spánku nekousl Stefan. Pak jsem však pořádně zvážila možnost, že by mě kousl James Blackwood, který děsil tvory, co děsili mě. A doufala jsem, že to byl Stefan.

Ale Stefan by musel být do domu pozván. Pozvala jsem ho a on mi poté vymazal paměť? Doufala jsem, že ano. Připadalo mi to jako menší zlo.

Dveře koupelny se otevřely − chtěla jsem si jenom vyčistit zuby, proto jsem nezamkla. Chad se mi zadíval na krk, pak mi vytřeštěně pohlédl do očí.

Doufala jsem, že to byl Stefan, protože jsem byla odhodlaná zůstat a pomoct… nějak.

„Ne,“ řekla jsem Chadovi věcně, „o upírech jsem nelhala.“ Nemínila jsem mu vykládat, že mě jeden kousl včera v noci, pokud mu to samotnému nedojde. Nepotřeboval si dělat starosti ještě i s upíry.

„Neměla jsem ti o nich říkat,“ pokračovala jsem. „Ocenila bych, kdyby ses o nich nezmiňoval před rodiči. Upíři dávají přednost tomu, když o jejich existenci nikdo neví. A dbají na to, aby to tak i zůstalo.“

Chvíli na mě hleděl. Pak si zamkl pusu na zámek a neviditelný klíč hodil přes rameno: některá gesta jsou univerzální.

„Děkuji.“ Nasadila jsem kryt na kartáček a sbalila si koupelnovou taštičku. „Měl jsi včera v noci ještě nějaké potíže?“

Zavrtěl hlavou a přejel si zápěstím po čele, jako by si utíral pot.

„Dobře. Je tvůj duch aktivní i ve dne?“

Pokrčil rameny, chvíli počkal, pak kývl.

„Takže si promluvím s tvojí mámou a asi si půjdu zaběhat.“ Ve městě se v kojota neproměním, obzvláště když má snaha nezaujmout Jamese Blackwooda tak velkolepě selhala. Ale když si delší dobu nezaběhám, začnu být nevrlá. „A pak budeme hlídat tvůj pokoj. Zjevuje se duch ještě někde?“

Kývl a předstíral jedení a vaření.

„Jen v kuchyni, nebo i v jídelně?“

Zvedl dva prsty.

„Dobře.“ Podívala jsem se na hodinky. „Sejdeme se tady přesně v osm.“ Vrátila jsem se zpět do pokoje, ale nezachytila jsem Stefanův ani žádný jiný pach. A nenašla jsem ani svůj řetízek. Bez něj jsem neměla proti upírům žádnou ochranu. Ne že by mi v noci k něčemu byl.

*

Ve městě neběhám zrovna ráda, ale dokud svítilo slunce, bylo nepravděpodobné, že bych narazila na upíra. Běhala jsem asi půl hodiny, pak jsem zamířila zpátky k Ambeřinu domu.

Její auto na příjezdové cestě nebylo. Řekla mi, že má plány − kadeřníka, nějaké pochůzky a nákupy. Ujistila jsem ji, že se s Chadem zabavíme. Přesto jsem očekávala, že počká, dokud se nevrátím. Nebyla jsem si jistá, jestli bych nechala desetiletého syna o samotě v domě, kde straší. Ale nezdálo se, že by mu to vadilo, když se se mnou sešel před koupelnou přesně ve chvíli, kdy mé hodinky ukázaly osm.

Prozkoumali jsme celý dům. Začali jsme sklepem a postupovali vzhůru. Ne že by to bylo nutné, ale mám staré domy ráda a žádný jiný plán než čekat na duchovo zjevení jsem neměla. Vlastně jsem ani nevěděla, co udělám, až se ukáže. Ještě nikdy jsem se nepokusila ducha vymítit, a podle všeho, co jsem četla, bylo špatně provedené vymítání horší než vůbec žádné.

Sklep v minulosti přestavěli. Za malými, starobylými dveřmi se ukrývala místnost s hliněnou podlahou plná starých dřevěných beden od mléka a dalšího harampádí, které si tu kdysi dávno někdo schoval. Ať už v minulosti sloužila k čemukoli, teď byla rájem černých vdov.

„Páni.“ Posvítila jsem vypůjčenou baterkou do kouta u stropu. „Podívej, jak je ten pavouk velký. Něco takového jsem ještě neviděla.“

Chad se mě dotkl a já se podívala na rozlámané kožené křeslo, na které mířil baterkou.

„Jo,“ souhlasila jsem. „Ten je ještě větší. Radši odsud vycouváme a zkusíme to jinde − aspoň než seženeme sprej na pavouky.“ Přibouchla jsem dveře větší silou, než bylo nutné. Pavouci mi nevadí a černé vdovy jsou skutečnými kráskami svého druhu… Ale když se jim připletete do cesty, koušou. Jako upíři. Dotkla jsem se krku, abych se ujistila, že límeček trika a vlasy ranky dobře zakrývají. Dneska odpoledne zajdu nakoupit. Musela jsem si sehnat šátek nebo triko se stojáčkem, než si Amber s Corbanem kousnutí všimnou. A možná si pořídím i nový řetízek s ovečkou.

Zbytek sklepení byl překvapivě čistý, nenašli jsme už žádné harampádí, prach ani pavouky. Možná černé vdovy nevadily Amber tolik jako mně.

„Nesnažíme se přijít na to, kým duch býval,“ řekla jsem Chadovi. „Ale pokud chceš, můžeme to zkusit. Chci se tu jenom rozhlédnout a zjistit, co najdeme. Pokud se ukáže, že je to jenom trik, nechci se nechat zaskočit.“

Sekl rukama dolů způsobem, který nepotřeboval tlumočit, a oči se mu zlostně rozzářily.

„Ne. Nemyslím si, že to děláš ty,“ řekla jsem mu pevně. „Pokud to včera někdo nastražil, nebyl to amatér. Možná má něco proti tvému tátovi a využívá tě, aby se k němu dostal.“ Zaváhala jsem. „Ale nemyslím si, že by to byl trik.“ Proč by někdo například nechal na místě pach krve tak slabý, že by ho lidský nos nezachytil. Přesto jsem cítila potřebu ujistit se, že to není bouda.

Chvíli o tom přemýšlel, pak vážně kývl a ukázal mi několik zajímavých věcí. Malou, prázdnou místnost za velmi silnými dveřmi, která asi dříve fungovala jako chladírna. Starý skluz na uhlí s bednou přikrývek na konci. Strčila jsem do kovového tunelu hlavu, zavětřila a potvrdila si své podezření: Chad se jím pro legraci klouzal.

Ustaraně na mě koukal zpod příliš dlouhé ofiny. Nepřipadalo mi to nebezpečné − vypadalo to jako legrace. Hlavně když o tom nikdo nevěděl. V jeho věku jsem měla několik podobných míst. Proto jsem nic neřekla.

Ukázala jsem mu staré měděné dráty elektrického vedení, kterými už sice neprocházel proud, ale zůstaly na místě, a stopy po dlátech na žulových blocích, jimiž byl sklep vyzděný. Zkontrolovali jsme strop sklepa pod kuchyní a jídelnou. Netušila jsem, co přesně se v jídelně a v kuchyni děje, takže jsem nevěděla, po čem pátrat. Ale očividně by se to sem muselo dostat těsně předtím, než v domě začalo strašit − a to bylo sotva před několika měsíci. Všechno ve sklepení ale vypadalo starší než já.

Následující dvě podlaží nebyla ani zdaleka tak zajímavá jako sklep − nenašli jsme žádné černé vdovy. Někdo dům zmodernizoval, takže tu nezůstala ani stopa po starém schodišti pro služebnictvo nebo po nákladním výtahu. Obložení bylo pěkné, ale ne z tvrdého dřeva, nýbrž jen z borovice − bylo dobře udělané, ale ničím výjimečné. Odhadovala jsem, že dům postavil někdo z vyšší střední třídy, ale ne skutečně bohatý. Můj karavan byl vyrobený pro opravdu chudé, proto dokážu podobné věci dobře posoudit.

Od včerejšího večera duch Chadův pokoj nenavštívil − všechno bylo pěkně na svém místě. Jak říkal Corban, nenašli jsme žádné dráty, provázky ani nic jiného, co by vysvětlovalo, jak mohlo autíčko prosvištět místností. Něco podobného by se asi dalo zvládnout s pomocí magie − ale o té jsem moc nevěděla. Žádnou jsem ale necítila, a to obvykle poznám, když ji někdo v blízkosti používá.

Pohlédla jsem na Chada. „Pokud nenajdeme něco fakt divného v podlaze místnosti nad touhle, pak si jsem docela jistá, že se jedná opravdu o ducha.“

Ve svém pokoji jsem našla na zemi kartáč na vlasy, ale nemohla jsem odpřísáhnout, že jsem ho tam neodhodila sama. Pod tíhou Chadova pronikavého pohledu jsem ustlala a šaty, které jsem rozházela po podlaze, jsem nacpala do kufru.

„Problém je,“ řekla jsem, zatímco jsem uklízela a on seděl na posteli, „že nevím, jak ducha přinutit, aby tě nechal na pokoji. Myslím, že ho vidím lépe než ty − včera jsi viděl jen pohybující se věci? Nic jiného?“

Potřásl hlavou.

„Já jo. Nic zřetelného, ale viděla jsem ho. Nevím však, jak ho donutit odejít. Není opakovač − duch, který pořád dokola opakuje jednu činnost. K tomu, co vyvádí, je zapotřebí inteligence…“ Musela jsem mu to dvakrát zopakovat, aby pochopil.

Když porozuměl, zkroutil obličej, vycenil zuby a zavrčel.

Kývla jsem. „Zlobí se. Když zjistíme, proč je tak nazlobený, možná budeme moct…“

Ozvala se hlasitá rána. Asi ji prozradila moje reakce, protože Chad vstal a dotkl se mého ramene.

„Něco dole,“ řekla jsem mu.

Stalo se to v kuchyni. Lednice byla otevřená, ve stěně naproti ní zely velké důlky a samotná stěna byla mokrá a ulepená, asi od pomerančového džusu. Otevřená krabice ležela na podlaze asi s tuctem lahví s různým obsahem. Kohoutek naplno chrlil vodu. Odpad byl zašpuntovaný a dřez se rychle plnil horkou vodou.

Chad šel zastavit vodu a já se mezitím rozhlédla. Když se dotkl mé paže, zavrtěla jsem hlavou. „Nevidím ho.“

Povzdychla jsem si a pustila se do úklidu. Dělala jsem to tu často. Drhla jsem stěnu a Chad zatím vytíral podlahu. S důlky ve stěně jsem nic nezmohla − a jak jsem tak na ně koukala, zdálo se mi, že ne všechny jsou nové.

Když jsme co nejlépe uklidili, připravila jsem k obědu sendviče a brambůrky. Vybaveni zásobami jsme se pustili do průzkumu podkroví.

V domě byla vlastně dvě. To nad Chadovým pokojem bylo přístupné po úzkém schodišti schovaném ve vestavěné skříni na chodbě (možná se jednalo o poslední zbytek schodiště pro služebnictvo). Očekávala jsem prach a hromadu krabic, ale našla jsem jen moderní kancelář s profesionálně vypadajícím počítačem na stole z třešňového dřeva. Skleněné panely ve střeše dodávaly místnosti vzdušnost, která kompenzovala těžký pocit vyvolaný knihovnami z třešňového dřeva, které byly nacpané právnickými svazky vázanými v kůži. Jediným vrtochem tu byl krajkový polštář na úzké lavici u jediného okna.

„Říkal jsi, že je tu ještě další?“ zeptala jsem se. Zastavila jsem se na schodech, protože jsem nechtěla narušit soukromí pokoje.

Chad mě odvedl do ložnice rodičů na opačné straně prvního patra. Přemýšlela jsem, proč pracovna působila tak osobitě a kouzelně, zato ložnice, profesionálně navržený pokoj, který by stejně dobře zapadl do obchoďáku jako do starého domu, vypadá neosobně a chladně.

Ve stropě vestavěné skříně se nacházely velké obdélníkové dveře. Museli jsme si pod ně přitáhnout židli, teprve pak jsem na ně dosáhla a mohla za ně zatáhnout. Ukázalo se, že dveře ukrývají skládací žebřík. Když jsme židli odsunuli stranou, dosáhl žebřík až na zem.

S baterkami v rukou jsme jako neohrožení badatelé vyšplhali nahoru na půdu, která se k domu, jako byl tento, hodila mnohem víc než ta předchozí. Rozvržením byla zrcadlovým obrazem druhého podkroví, jen neměla skleněné panely ve střeše a krásný výhled. Jediné okno bylo zatřené bílou barvou, kterou sotva pronikalo světlo, ozařovalo ale obláčky prachu, jež jsme příchodem zvedli.

U stěny stály velké lodní kufry a vedle nich šlapací šicí stroj se zlatým nápisem SINGER na poškrábaném dřevěném krytu. Také tady byly prázdné bedny od mléka, někdo ale našel způsob, jak odsud vyhnat pavouky. Vlastně jsem neviděla vůbec žádnou havěť. A ani moc prachu. Jen Amber by utírala prach i v podkroví.

Kufry byly zamčené. Když jsem ale uviděla Chadův zklamaný výraz, sáhla jsem do kapsy pro kapesní nůž. Stačilo v zámku trochu zahýbat a zavrtět párátkem, které bylo jinak k ničemu, a nejtenčí čepelí a první kufr byl otevřený, než byste zazpívali tři sloky „Devadesáti devíti lahví piva na stěně“. Vím to, protože si při páčení zámků broukám pod vousy − je to zlozvyk. Ale protože nemám v úmyslu stát se profesionálním zlodějem, nepokusila jsem se ho odnaučit.

První kufr byl plný zažloutlého prádla s krajkami a s vyšitými košíčky, květinkami a podobně ženskými obrázky, obsah druhého ale vypadal slibněji. Plány domu (které jsme vytáhli), dokumenty, staré diplomy lidí, jejichž jména Chad nepoznával, a hromádka novinových článků z dvacátých let o lidech, jejichž jména stála na diplomech a dokumentech. Většinou se jednalo o oznámení úmrtí, narození či svateb. Všimla jsem si, že žádné úmrtní oznámení se nezmiňovalo o nikom, kdo by zemřel násilnou smrtí či příliš mladý.

Zatímco Chad studoval plány domu, které si rozložil na zavřeném víku prvního kufru, já si přečetla článek o Ermalindě Gayeové Holfensterové McGinnisové Curtisové Albrightové, protože mě zaujalo její dlouhé příjmení. Zemřela v roce 1939 a bylo jí sedmdesát čtyři. Její otec byl kapitán na špatné straně občanské války a odjel s rodinou na západ, kde vydělal majlant na dřevě a železnici. Ermalinda měla osm dětí, čtyři ji přežily, a ty další kupu dětí. Dvakrát ovdověla a patnáct let před smrtí se potřetí vdala. Z toho, co jsem vyčetla mezi řádky, se jednalo o muže mnohem mladšího, než byla ona.

„Dobrá práce, holka,“ řekla jsem obdivně − a schodiště vylétlo vzhůru a dveře se zabouchly tak prudce, že otřes ucítil i Chad a vzhlédl od plánů. Neslyšel ale zaklapnout zámek.

Vrhla jsem se ke dveřím − samozřejmě pozdě. Když jsem k nim přitiskla nos, nikoho jsem necítila. A stejně jsem nedokázala přijít na rozumný důvod, proč by nás někdo zamkl na půdě. Koneckonců tady neumřeme… tedy pokud někdo dům nepodpálí.

Zaplašila jsem tu děsivou myšlenku a dospěla k závěru, že je to práce našeho ducha. Slyšela jsem o duších, kteří podpálili domy. Nevypálili duchové faru v Borley? Ale byla jsem si docela jistá, že se příběh nakonec ukázal být jedna velká lež…

„No,“ řekla jsem Chadovi, „to dokazuje, že náš duch je inteligentní a pomstychtivý.“ Vypadal otřeseně a muchlal plány domu v zaťatých pěstech způsobem, ze kterého by každého historika ranila mrtvice. „Klidně můžeme dál pátrat, co myslíš?“

Pořád vypadal vyděšeně, proto jsem dodala: „Tvoje matka se dříve nebo později vrátí domů. Až přijde nahoru, pustí nás ven.“ Pak jsem dostala nápad. Z kapsy jsem vytáhla mobil, ale když jsem zavolala na číslo, které mi dala Amber, uslyšela jsem zvonit telefon dole v ložnici.

„Má máma mobil?“ Měla. Naťukal její číslo a já si poslechla nahraný vzkaz, že v tuto chvíli není dostupná. A tak jsem jí nechala zprávu s tím, kde jsme a co se stalo.

„Až si zprávu poslechne, přijde nás pustit ven,“ řekla jsem Chadovi, když jsem skončila. „A když ne, zavolám tvému tátovi. Chceš se podívat, co je v posledním kufru?“

Neměl z toho radost, ale když jsem zápasila se zámkem, opřel se mi o rameno.

Oba jsme zírali na poklad, který poslední kufr vydal.

„Páni,“ řekla jsem. „Zajímalo by mě, jestli tvoji rodiče vědí, že to tu je.“ Odmlčela jsem se. „Myslíš, že to má nějakou cenu?“

Kufr byl plný starých černých vinylových desek. Zjistila jsem, že jsou seřazené podle určitého systému. Na jedné hromádce byla zábava pro děti − Píseň o Hiawathovi a různé dětské písničky. A poklad, Sněhurka s knížkou zasunutou v obalu desky; vypadalo to, že vyšla ve stejnou dobu jako film. Chad nad Sněhurkou ohrnul nos, proto jsem ji vrátila na hromadu.

Zazvonil mi mobil a já zkontrolovala číslo. „Není to máma,“ řekla jsem Chadovi. Otevřela jsem telefon. „Ahoj, Adame. Poslouchal jsi někdy Mello-Kings?“

Na okamžik se rozhostilo ticho, pak Adam pěkným basem zazpíval: „Čim, čim, čim, zpíval ptáček… a něco, něco, něco moje srdéčko. Předpokládám, že se ptáš z nějakého důvodu?“

„S Chadem procházíme krabici se starými deskami,“ vysvětlila jsem.

„S Chadem?“ Hlas měl pečlivě neutrální.

„Je to Ambeřin desetiletý syn. Držím v rukou desku Mello-Kings z roku 1957. Myslím, že je tady na hromadě nejnovější − ne. Chad právě našel album Beatles… no, aspoň obal. Vypadá to, že deska je pryč. Takže Mello-Kings je ta nejnovější věc tady.“

„Chápu. Lov duchů není moc úspěšný?“

„Moc ne.“ Nešťastně jsem se zadívala na zavřené dveře, které nás tu uvěznily. „A co ty? Jak probíhá jednání s paní upírů?“

„Warren s Darrylem se mají dneska večer setkat s dvojicí jejích vyjednavačů.“

„S kým?“

„S Bernardem a Wulfem.“

„Pověz jim, ať jsou opatrní,“ řekla jsem. „Wulfe není obyčejný upír.“ S Bernardem jsem se setkala jen jednou a neudělal na mě valný dojem − anebo jsem si prostě zapamatovala, jak na něj reagoval Stefan.

„To povídej svojí babičce,“ opáčil Adam klidně. „Žádný strach. Viděla jsi Stefana?“

Dotkla jsem se krku. Jak na to odpovědět? „Nevím, včera v noci mě možná kousl,“ mi nepřipadalo jako něco, co bych mu měla vykládat. „Zatím se drží stranou. Možná se zastaví dneska v noci a promluvíme si.“

Slyšela jsem, jak se dole otevřely dveře. „Musím jít, Amber je zpátky.“

„Dobrá. Zavolám dneska večer.“ A zavěsil.

Někdo vyběhl po schodech nahoru do ložnice.

„Máma je doma,“ řekla jsem Chadovi a začala vracet desky do kufru. Byly těžké. Nedokázala jsem si představit, kolik musí vážit celý kufr. Možná je do něj nastrkali až tady nahoře − anebo sehnali osm statných vlkodlaků, kteří ho vynesli na půdu.

„Je zamčeno,“ řekla jsem Amber, když trhla za dveře. „Myslím, že na tvojí straně je nějaká západka.“

Když stáhla schody dolů, ztěžka dýchala.

Soustředila se jen na Chada a neobtěžovala se mluvit nahlas, zato její ruce se roztančily.

„Jsme v pořádku,“ přerušila jsem ji. „Máš tady nahoře bezva desky. Nechali jste je ocenit?“

Obrátila se ke mně a jen zírala, jako by zapomněla, že jsem tady. Její zorničky byly… zvláštní. I na tmavé podkroví byly příliš velké.

„Desky? Myslím, že je Corban našel, když jsme koupili dům. Ano, nechal je ocenit. Nejsou nijak zvláštní, jen staré.“

„Jaké bylo nakupování?“

Prázdně na mě hleděla. „Nakupování?“

„Amber, jsi v pořádku?“

Zamrkala a usmála se. Byl to tak sladký, zářivý úsměv, že mě z něj zamrazilo. O Amber jste mohli říct mnohé, ale ne, že je sladká. Něco s ní nebylo v pořádku.

„Ano. Koupila jsem si svetr a několik vánočních dárků.“ Mávla rukou. „Jak jste tu nahoře uvízli?“

Pokrčila jsem rameny, vrátila poslední desku na místo a zabouchla víko kufru. „Pokud se k vám nevloupal někdo s divným smyslem pro humor, udělal to duch.“

Vstala jsem a zamířila okolo ní k otevřeným dveřím. A ucítila jsem upíra. Že by se Stefan zabydlel tady? Zastavila jsem se a rozhlédla se, zatímco Chad oddupal dolů po schodech a nechal mě s matkou a pachem upíra a čerstvé krve v podkroví samotnou.

„Co se děje?“ zajímala se Amber a přikročila blíž.

Páchla potem, sexem a upírem, ne však Stefanem.

„Byla jsi jenom nakupovat?“ zeptala jsem se.

„Cože? Nechala jsem si udělat vlasy, zaplatila jsem účty − to je všechno. Jsi v pořádku?“

Nelhala. Nevěděla o tom, že si z ní upír udělal zákusek. Dneska.

Zadívala jsem se na denní světlo, které tlumeně proudilo dovnitř oknem, a věděla jsem, že si zoufale potřebuji promluvit se Stefanem.