8.

Když jsem se následující odpoledne probudila, seděl v nohách mé postele Adam. Opíral se o stěnu a četl si ohmataný výtisk knihy Miyamota Musashiho. Opíral si ji o hřbet Médey. Ta hlasitě předla a vrtěla pahýlem ocasu, který používá spíše jako pes než jako kočka.

„Neměl bys být v práci?“ zeptala jsem se.

Otočil stránku a nepřítomně odpověděl: „Můj šéf je flexibilní.“

„Nestrhne ti z platu, když se uliješ?“ řekla jsem. „Kde najdu taky takového šéfa?“

Zakřenil se. „Mercy, i dokud byl Zee tvým šéfem, tak jím vlastně nebyl. Netuším, jak bys našla někoho, koho bys poslouchala… kdybys sama nechtěla.“ Označil si místo v knize a odložil ji stranou. „Je mi líto, že tvé vymítání nedopadlo dobře.“

Zvážila jsem to. „Asi záleží na tom, jak se na celou věc díváš. Zjistila jsem pár věcí… Víš třeba, že Stefan umí znakovou řeč? Proč by se upír učil něco takového? A duchové nejsou vždycky neškodní. Myslela jsem, že duch muže zabít jedině tak, že někoho vyděsí k smrti.“

Stiskl mi přes deku prsty u nohy. Druhou rukou drbal Médeu na hlavě těsně za ušima. Adam umí naslouchat lépe než ostatní. A tak jsem mu řekla to, co jsem předtím zamlčela.

„Myslím, že to byla moje vina.“

„Co?“

„Než jsem přijela, nedělal duch nic zvláštního, byl to typický poltergeist. Hýbal věcmi, což je sice děsivé, ale ne nebezpečné. Pak jsem se objevila já a všechno se změnilo. Chad málem zemřel. To duchové prostě nedělají − říkal to i Stefan. Myslím, že jsem všechno nějak zhoršila.“

Sevřel mi pevněji prsty. „Stalo se ti to už někdy?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Pak si možná přikládáš příliš velkou váhu. Možná by k tomu došlo tak jako tak, a kdybyste tam se Stefanem nebyli, chlapec by zemřel.“

Tím jsem si nebyla tak jistá, ale jakmile jsem se přiznala ke svému strachu, cítila jsem se líp.

„Jak je Mary Jo?“ zeptala jsem se.

Povzdychl si. „Je trochu… mimo, ale Samuel si je jistý, že za několik dní bude v pořádku.“

Uvolnil se a usmál se. „Je připravená vyrazit a samojediná se postavit celému klanu. Taky řekla Benovi, že kdyby dokázal držet jazyk za zuby, ráda by s ním hupla do postele. Dospěli jsme k názoru, že až s ním přestane flirtovat, poznáme, že je zase sama sebou.“

Nemohla jsem si pomoct a zasmála se. Mary Jo je jedna z nejsvobodomyslnějších žen, jaké znám − a to, že je vlkodlak, na její povaze nic nezměnilo. Ben je misogyn nejvyššího (nebo nejnižšího, jak to berete) stupně a ještě ke všemu sprostý jako dlaždič. Ti dva pohromadě byli jako oheň a dynamit.

„Už žádné další potíže s upíry?“ zeptala jsem se.

„Žádné.“

„Ale jednání nic nepřinesla,“ hádala jsem.

Uvolněně kývl. „Žádný strach, Mercy. Umíme se o sebe postarat.“

Něco na tom, jak to řekl…

„Co jsi udělal?“

„Máme pár hostů. Žádný očividně nemá Stefanovu schopnost jen tak zmizet.“

„A budeš je držet, dokud…“

„Dokud se nám neomluví za to, co se stalo U strýčka Mikea, a neodškodní nás za Mary Jo. A neslíbí, že už se nic podobného nebude opakovat.“

„Myslíš, že ti to všechno dá?“

„Naše požadavky jí předal Bran. Určitě ustoupí.“

Něco napjatého v mé hrudi povolilo. Jediná věc, o kterou se Marsilie starala, byl její klan. Pokud se do boje zapojí Bran, Marsiliin klan padne. Upíři v Tri-Cities prostě neměli tolik bojovníků jako marok − a Marsilie to věděla.

„Takže se bude soustředit na mě,“ řekla jsem.

Usmál se. „Podle dohody nenapadne smečku, pokud na ni někdo znovu a přímo nezaútočí.“

„Neví, že patřím ke smečce,“ řekla jsem.

„Až od ní získáme písemnou omluvu a slib, s radostí jí to oznámím.“

Posadila jsem se, překulila se na čtyři a přiblížila se obličejem jen na několik centimetrů k jeho. Lehce jsem ho políbila. Ruce nechal na kočce.

„Líbí se mi váš způsob jednání, pane,“ řekla jsem. „Dám si sprchu a udělám lívance. Dáš si?“

Naklonil hlavu a prohloubil náš polibek, rukama ale nepohnul. Když se odtáhl, ani jeden z nás nedýchal klidně.

„Teď mi můžeš říct, proč voníš jako Stefan,“ řekl − téměř něžně.

Zvedla jsem paži a začichala. Opravdu jsem byla cítit Stefanem víc, než bych po jediné jízdě domů měla.

„Divné.“

„Proč jsi cítit upírem, Mercy?“

„Protože jsme si vyměnili krev,“ řekla jsem − a vysvětlila mu, co mi Stefan cestou ze Spokane pověděl o upířích kousnutích. Nedokázala jsem si vzpomenout, která část je tajná a která ne − ale nezáleželo na tom. Nemínila jsem Adamovi nic tajit, ne když mě přijal do smečky.

Stefan si byl jistý, že ani on, ani Blackwood nedokáží skrze mě ovlivnit vlky. Ale nevěděla jsem toho o magii smečky dost na to, abych si tím byla jistá − a on asi taky ne. Jediná věc, kterou jsem věděla jistě, byla, že bude souhlasit s tím, že jsem udělala správnou věc. Nadšený z toho ale nebude.

Než jsem skončila, shodil Médeu na zem (za což bude pykat, pokud se jí bude chtít ještě dneska dotknout) a začal pochodovat sem a tam po pokoji, pořád dokola. Nakonec se zastavil na opačné straně místnosti a nešťastně se na mě zadíval.

„Stefan je lepší než Blackwood.“

„To jsem si taky říkala.“

„Proč jsi mi o Blackwoodovi neřekla hned, když tě poprvé kousnul?“ zeptal se. Znělo to… ublíženě.

Nevěděla jsem.

Krátce, nevesele se zasmál. „Snažím se. Opravdu. Ale i ty musíš trochu ustoupit, Mercy. Proč jsi mi řekla, co se děje, až když jsi byla na cestě zpátky domů? Když už bylo příliš pozdě, než abych něco udělal?“

„Měla jsem.“

Hleděl na mě tmavýma, zraněnýma očima. A tak jsem se mu to pokusila vysvětlit.

„Nejsem zvyklá žádat o pomoc, Adame,“ začala jsem pomalu, ale postupně jsem mluvila čím dál rychleji. „A… už tak jsem ti v poslední době způsobila spoustu problémů. Myslela jsem si, no tak mě kousl upír. Fuj. Děsivé… ale nepřipadalo mi to zas tak nebezpečné. Jako obrovský komár nebo… duch. Děsivé, ale ne nebezpečné. Pokud si vzpomínáš, kousli mě už dřív a nic zlého se nestalo. Kdybych ti o tom řekla, přinutil bys mě vrátit se domů. A byl tu Chad − líbil by se ti − desetiletý kluk, který má víc odvahy než dospělí a kterého terorizuje duch. Myslela jsem, že mu dokážu pomoct. A zároveň jsem tak mohla zůstat daleko od Marsilie, aby si tě poslechla. Teprve až si starosti začal dělat Stefan − což bylo krátce předtím, než jsme zamířili zpátky domů − napadlo mě, že kousnutí upíra může být fakt nebezpečné.“

Bezmocně jsem pokrčila rameny a zamrkala, abych potlačila slzy, protože jsem nemínila brečet. „Omlouvám se. Bylo to hloupé. Já byla hloupá. Ať udělám cokoli, jenom všecko zhorším.“ Odvrátila jsem se.

„Ne,“ řekl. Postel se prohnula, jak se posadil vedle mě. „Nic se nestalo.“ Šťouchl do mě ramenem. „Nejsi hloupá. Máš pravdu. Donutil bych tě k návratu, i kdybych pro tebe měl zajet, svázat tě a nasadit ti roubík. A Chad by zemřel.“

Opřela jsem se o něj a on se opřel o mě.

„Dříve ses do takových problémů nedostávala,“ do hlasu se mu vkradlo pobavení, „no, až na několik nezapomenutelných okamžiků. Možná měla ta fae U strýčka Mikea pravdu.“ Neřekl Baba Jaga. Nedivila jsem se mu. „Možná jsi přijala něco z Kojota a teď tě pronásleduje chaos.“ Lehce se dotkl mého krku. „Ten upír toho bude litovat.“

„Stefan?“

Zasmál se a tentokrát upřímně. „On asi taky. Ale s ním nic dělat nebudu. Ne. Mluvil jsem o Blackwoodovi.“

Adam zůstal, dokud jsem se neosprchovala a nepřipravila lívance. Zatímco jsme jedli, objevil se Samuel. Vypadal unaveně a páchl dezinfekcí a krví. Mlčky si nalil zbytek těsta na pánev.

Když Samuel vypadal takhle, měl za sebou špatný den. Někdo zemřel nebo zůstal ochrnutý a on s tím nic nezmohl.

Posadil se i s lívanci ke stolu vedle Adama. Polil si je javorovým sirupem a zůstal nehybně sedět. Prostě hleděl na jezírko tekutého cukru, jako by ukrývalo tajemství vesmíru.

Zavrtěl hlavou. „Asi nemám tak velký hlad, jak jsem si myslel.“ Nacpal jídlo do drtiče odpadků a pustil ho s takovým gustem, jako by do něj nejraději strčil nějakého člověka.

„Co se stalo tentokrát?“ zeptala jsem se. „‚Johnny spadl a zlomil si ruku‘ nebo ‚Moje manželka narazila do dveří‘?“

„Malou Ally pokousal pitbul,“ zavrčel a vypnul drtič. Falešně tenkým hláskem pokračoval: „‚Ale Iggy je tak hodný. Ano, několikrát mě kousl. Jenže Ally vždycky miloval. Dohlíží na ni, když se sprchuju.‘“ Chvíli chodil sem a tam, pak svým hlasem řekl: „Víš, nejde tu o pitbuly. Ale o lidi, kteří je vlastní. Lidi, kteří chtějí pitbula, by obyčejně neměli mít vůbec žádného psa. Nebo dítě. Kdo nechá dvouleté dítě samotné se psem, který už zabil štěně? Teď psa utratí a děvče bude potřebovat plastickou operaci, a i přesto mu možná navěky zůstanou jizvy − a její bláznivá matka, která za všechno může, vyjde bez trestu.“

„Její matka se bude pravděpodobně do konce života cítit provinile,“ namítla jsem. „Není to vězení, ale pořád je to trest.“

Samuel na mě pohlédl. „Je příliš zaměstnaná tím, aby lidi přesvědčila, že to nebyla její vina. Až skončí s tím divadlem, lidi ji budou ještě litovat.“

„Stejná věc se stala před několika desetiletími s německými ovčáky,“ řekl Adam. „Pak s dobrmany a rotvajlery. A trpí vždycky děti a psi. Lidskou náturu nezměníš, Samueli. Někdo, kdo toho viděl tolik jako ty, by měl vědět, kdy s tím přestat bojovat.“

Samuel se otočil, aby něco řekl, uviděl ale můj krk a ztuhl.

„Já vím,“ řekla jsem. „Jenom já můžu odjet do Spokane a nechat se hned první den kousnout jediným upírem ve městě.“

Nezasmál se. „Dvě kousnutí znamenají, že tě vlastní.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Dvě výměny krve znamenají, že mě vlastní. A tak jsem nechala Stefana, aby mě kousl podruhé on, takže mě teď vlastní Stefan namísto bubáka ze Spokane.“

Opřel se bokem o pult, založil si paže na hrudi a podíval se na Adama. „Ty jsi s tím souhlasil?“ Znělo to nevěřícně.

„Odkdy potřebuje Mercy můj… nebo něčí jiný souhlas? Ale kdyby se zeptala, řekl bych jí, ať to udělá. Stefan je lepší než Blackwood.“

Samuel se na něj zamračil. „Zastává teď druhou pozici ve smečce. Stefan tak má nejenom Mercy, nýbrž celou smečku.“

„Ne,“ řekla jsem. „Podle Stefana to není pravda. Prý se někdo o něco podobného v minulosti pokusil, ale nefungovalo to.“

„Upírova ovce dělá, co se jí přikáže.“ Samuelův hlas se prohloubil a zdrsněl starostí, proto jsem se neurazila, že mě nazval ovcí. Za jiných okolností bych se ale naštvala, přestože to byla pravda. „Když ti přikáže, abys zavolala vlky, nebudeš mít na vybranou. A pokud ti upír, který je teď tvým pánem, tvrdí něco jiného, nevěřím mu. ‚Staří upíři lžou lépe, než mluví pravdu.‘“ Bylo to jedno z upírských pořekadel. A byla pravda, že se dalo jen těžko odhalit, kdy upír lže. Upíři neměli puls ani se nepotili. Ale lež se přesto dala vycítit.

Pokrčila jsem rameny, jako by mi Samuelova slova nedělala žádné starosti. „Jestli chceš, můžeš se zeptat Stefana, jak celá věc funguje.“

„K zavolání smečky bude muset použít moji moc,“ řekl Adam. „A když jí to nedovolím, nic nezmůže.“

Snažila jsem se nedat najevo úlevu. „Dobře. Nějaký čas mi nedovol volat smečku.“

„Nějaký čas?“ řekl Samuel. „Stefan ti snad slíbil, že tě po čase nechá jít? Možná až Blackwood ztratí zájem? Upír nikdy nenechá ovce jít, vysvobodí je jenom smrt.“

Bál se o mě. Jasně jsem to viděla. Přesto jsem vyštěkla: „Podívej. Neměla jsem na vybranou.“ Neprozradila jsem jim, že Wulfe může pouto mezi Stefanem a mnou zrušit. Stefan mi tu informaci svěřil a já se opravdu snažila nevyplácat všechna cizí tajemství. No, možná jen Adamovi.

Zavřel oči a zdálo se, že je mu nevolno. „Ano. Já vím.“

„Upír nemůže udělat ovci z alfy vlkodlaků,“ řekl Adam. „Až bude po všem, mohli bychom to využít a pokusit se Mercy osvobodit. Ale rozhodně se nechceme neuváženě zbavit Stefana a dovolit tak,“ pohlédl na mě a ironicky pozvedl obočí, „bubákovi ze Spokane, aby nad ní znovu získal moc. Souhlasím s Mercy. Pokud už musíš nějakého upíra poslouchat, Stefan není nejhorší možnost.“

„Proč nemůže upír ovládnout alfu?“ zeptala jsem se.

Odpověděl mi Samuel: „Na to jsem skoro zapomněl. Kvůli smečce, Mercy. Alfu by mohl ovládnout jen upír, který by byl dost mocný na to, aby ovládl všechny vlky ve smečce najednou. Neznamená to, že je to nemožné − ve Staré zemi žilo několik upírů… Ne, myslím, že jsou skoro všichni mrtví. V každém případě tady žádní, kteří by to dokázali, nežijí.“

„A co Blackwood?“ zeptala jsem se.

Samuel nešťastně pokrčil rameny. „Nikdy jsem se s ním nesetkal a jsem si jistý, že ani táta. Zeptám se.“

„Udělej to,“ řekl Adam. „Stefan je tedy ještě lepší volbou. Nepřevezme nade mnou kontrolu. Větší starosti mi dělá pouto mezi Blackwoodem a tvojí přítelkyní Amber.“

Ztratila jsem chuť k jídlu. Oškrábala jsem talíř a strčila ho do myčky. To mně taky. Neviděla jsem žádné jiné východisko než Blackwooda zabít. Chystala jsem se přidat do myčky i svoji sklenici, ale rozmyslela jsem si to a dolila si brusinkový džus. Jeho trpkost odpovídala mojí náladě.

„Mercy?“ Adam se očividně na něco zeptal a já ho neslyšela.

Podívala jsem se na něj a on se zeptal znovu: „Má Blackwood nějaký vztah jak s Amber, tak s jejím manželem?“

„Má,“ odpověděla jsem. „Corban je jeho advokát. Amber vysává krev a…“ To, že jsem z ní cítila sex, bych si asi měla nechat pro sebe. „Vsadila bych se ale, že o ničem neví. Myslela si, že byla jenom nakupovat.“ Její manžel? Nechtěla jsem, aby do toho byl zapletený. „Jsem si docela jistá, že její muž neví, co Blackwood Amber provádí. Ale netuším, co přesně ví.“

„Kdy u nich začalo strašit?“ Samuel se tvářil pochmurně. „Jak dlouho mají potíže s duchem?“

Zamyslela jsem se. „Ne dlouho. Několik měsíců.“

„Asi od chvíle, kdy se objevil upír posedlý démonem,“ řekl Adam.

„No a?“ Zprávy o něm se do novin nikdy nedostaly.

Adam se otočil k Samuelovi a jeho pohyb by přihlížejícímu prozradil, že je dravec. „Co víš o Blackwoodovi?“

Adamův hlas a postoj byly až příliš agresivní na to, že byl v Samuelově kuchyni. Kdykoli jindy by to Samuel nechal být. Ale měl za sebou špatný den… a upíři asi nepomohli. Zavrčel a prudce do Adama strčil.

Adam srazil jeho ruku stranou a vyskočil na nohy.

To je zlé, pomyslela jsem si a dala si dobrý pozor, abych se ani nepohnula. To je velice zlé. Domem vibrovala moc a prosycovala vzduch pachem pižma a smečky.

Oběma hrozilo, že se přestanou ovládat. Byli dominantní − tyrani, kdybych jim to dovolila. Ale jejich nejsilnější, nejnaléhavější potřebou bylo chránit.

A mě nedávno pod jejich ochranou zranili. Poprvé to byl Tim, podruhé Blackwood − a jistým způsobem i Stefan. Zapříčinilo to, že oba byli nebezpečně agresivní.

Být vlkodlakem nebylo jako být výbušným člověkem, jednalo se o rovnováhu: lidská duše versus instinkty dravce. Když jste zatlačili příliš, kontrolu převzalo zvíře − a vlka nezajímalo, koho zraní.

Samuel byl dominantnější, ale nebyl alfa. Kdyby došlo k boji, ani jeden by nedopadl dobře. Brzy se klid před bitvou příliš protáhne a někdo zemře.

Sebrala jsem sklenici brusinkového džusu a vychrstla ji na ně, jako bych hasila požár. Stáli tak blízko u sebe, že se málem dotýkali nosy, takže jsem je zasáhla oba. Zuřivý pohled, který na mě upřeli, by méně odvážného člověka donutil obrátit se na útěk. Já věděla, že by to nebyl dobrý nápad.

Sebrala jsem kus lívance z Adamova talíře, požvýkala ho a spolkla. Ucpal mi krk jako lepidlo. Natáhla jsem se přes stůl, vypůjčila si Samuelův šálek kávy a spláchla lepkavý knedlík v krku.

Před vlkodlaky je zbytečné předstírat, že se nebojíte. Ví to. Ale pokud máte kuráž − a pokud vás nechají − můžete jim pohlédnout do očí.

Adam zavřel oči, ucouvl ke stěně a opřel se o ni. Samuel kývl − ale já viděla víc, než chtěl. Jeho stav se zlepšil, ale nebyl tím šťastným vlkem, kterého jsem znala, když jsem vyrůstala. Možná nebyl nikdy tak lehkovážný, jak jsem si myslela − ale býval na tom líp než teď.

„Omlouvám se,“ řekl Adamovi. „Měl jsem špatný den.“

Adam kývl, ale neotevřel oči. „Neměl jsem na tebe tlačit.“

Samuel vytáhl ze zásuvky utěrku a namočil ji ve dřezu. Očistil si z obličeje brusinkový džus a utřel si i vlasy − zůstaly mu trčet všemi směry. Když jste mu neviděli do očí, považovali jste ho za obyčejného kluka.

Sebral druhou utěrku a taky ji namočil. Pak řekl: „Hlavu vzhůru.“ A hodil ji Adamovi. Ten ji chytil, aniž by vzhlédl. Bylo by to působivější, kdyby ho mokrý konec nepleskl do obličeje.

„Díky,“ řekl suše. Po tváři už mu nestékal jenom džus, nýbrž i voda. Snědla jsem další kousek lívance.

Když se Adam utřel, oči měl opět tmavé. Já zatím snědla všechny jeho lívance a Samuelovou utěrkou vytřela loužičky na podlaze. Samuel by to udělal sám, ale ne před Adamem. A kromě toho, svinčík jsem nadělala já.

„Takže,“ řekl Adam Samuelovi, aniž by na něj přímo pohlédl. „Víš o Blackwoodovi víc než jen to, že je pořádný neřád a je lepší držet se od něj dál?“

„Ne,“ odpověděl Samuel. „A myslím, že o něm neví nic ani táta.“ Mávl rukou. „Ach, zeptám se. Bude mít informace − kolik vydělává, jaké má obchodní zájmy, kde bydlí a koho podplácí, aby ostatní nezjistili, co doopravdy je. Ale osobně Blackwooda nezná. S jistotou můžu říct jen to, že je pořádně nebezpečný, jinak by neměl posledních šedesát let pod palcem celé Spokane.“

„Je aktivní i ve dne,“ řekla jsem. „Přivolal k sobě Amber za světla.“

Zírali na mě, a protože jsem si byla vědoma jejich nedávných potíží s kontrolou, sklopila jsem oči.

„Co myslíš?“ zeptal se Adam trochu chraplavěji než obvykle. I v nejlepších chvilkách byl popudlivější než Samuel. „Ví, co Mercy je?“

„Donutil svoji přisluhovačku, aby ji vlákala na jeho území, a označil ji − řekl bych, že to rozhodně ví,“ zavrčel Samuel.

„Okamžíček,“ řekla jsem. „K čemu bych upírovi byla?“

Samuel povytáhl obočí. „Marsilie tě chce zabít. Stefan ti touží,“ nasadil rumunský přízvuk, „vysát krev. A Blackwood tě zřejmě chtěl ze stejného důvodu.“

„Myslíš, že celou tu věc narafičil jen proto, aby mě dostal do Spokane?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Tak za prvé, duch skutečně existuje. Viděla jsem ho na vlastní oči. Nešlo tu o hloupé upírské ani žádné jiné triky. Byl to duch. Duchové upíry nesnáší.“ Tenhle se ale držel poblíž déle, než bych čekala. „A − za druhé, proč já?“

„O duchovi nic nevím,“ řekl Samuel. „Ale na druhou otázku existuje mnoho odpovědí.“

„První, co mě napadlo, je Marsilie,“ ozval se Adam a stále klopil oči k zemi. „Co když od začátku věděla, co se Andremu stalo? Ví, že po tobě nemůže jít sama, a tak požádá o laskavost Blackwooda. Ten udělá z Amber svoji nevolnici, a když se namane příležitost, pošle ji za tebou − a Marsilie ve stejný okamžik přenese Stefana do tvého obýváku. Když tě nezabije, objeví se Amber a požádá, abys odjela do Spokane. Několik vlků je zraněno…“

„Mary Jo skoro zemřela,“ přerušila jsem ho. „A mohlo to být ještě horší.“ Vzpomněla jsem si na sněžného elfa a dodala: „Mnohem horší.“

„Myslíš, že by to Marsilii zajímalo? Začneš si dělat starosti o přátele a zjistíš, že zkřížené hnáty na dveřích dílny znamenají, že všichni tví blízcí tady ve městě jsou v nebezpečí. Chytíš se lana, které ti Blackwood hodil, a sleduješ jeho vějičku až do Spokane.“

Samuel zavrtěl hlavou. „Tak docela to nesedí,“ řekl. „Upíři nespolupracují jako vlci. A Blackwoodova pověst nenapovídá, že by někomu ochotně prokazoval laskavosti.“

„Hej, krasavče,“ řekl Adam v dokonalé imitaci Disneyho čarodějnice, „chceš ochutnat něco sladkého? Stačí, když vylákáš Mercy do Spokane.“

„Ne,“ řekla jsem. „Při zběžném pohledu by to tak mohlo být, ale ne když se na celou věc podíváš zblízka. Můžu se poptat, ale vsadila bych se, že Ambeřin manžel zná Blackwooda už roky, ne měsíce. Takže je znal dřív. I kdyby mu Marsilie zavolala a dala mu moje jméno, je nepravděpodobné, že by věděl o mé známosti s Amber − nemluvily jsme spolu už od vysoké.“

Načasování Ambeřiny žádosti vyburcovalo i moji paranoiu. Ale Marsilie ji za mnou prostě poslat nemohla a všechny další intriky se odvíjely právě od toho.

Nadechla jsem se. „Řekla bych, že si Blackwood myslel, že jsem člověk, aspoň dokud mě nekousl. Podle Brana jsem cítit kojotem − nebo psem, pokud kojoty neznáš − ale ne magií. A podle Stefana by Blackwood z mojí krve určitě poznal, že nejsem člověk.“

Oba vlkodlaci mě sledovali.

„Prostě jsem měla smůlu, to se stává,“ řekla jsem jim.

„Blackwood mi opravdu nepřipadá jako někdo, kdo by prokazoval laskavosti jinému upírovi.“ Samuelův hlas zněl téměř vesele.

V tom měl pravdu. Upíři byli zlí, teritoriální a… něco mě napadlo.

„Co když má v plánu přičlenit Tri-Cities ke svému území?“ nadhodila jsem. „Řekněme, že si přečte o útoku na mě a o tom, že jsem Adamova přítelkyně. Možná má konexe a dostane se mu do rukou záznam toho, jak Adam roztrhal Timovo tělo na kusy, takže mu je jasné, že náš vztah není povrchní. Možná Corban vidí, jak si článek čte, a zmíní se o tom, že mě jeho žena zná. Upír v tom vidí příležitost, jak přimět vlkodlaky v Tri-Cities spolupracovat v plánu zlikvidovat Marsilii. Možná neví, že mým prostřednictvím nedostane smečku pod kontrolu. Anebo mě chce prostě jen použít jako rukojmí. Duch se k tomu přimotá čirou náhodou. Je to jen příhodný důvod, jak Amber přesvědčit, aby mě pozvala na návštěvu.“

„Marsilie právě přišla o dva muže, kteří byli její pravou rukou,“ řekl Samuel. „O Andreho a Stefana. Je zranitelná.“

„Pořád má tři mocné upíry,“ namítla jsem. „Ale Bernard s Estelle nejsou s Marsilií v poslední době zrovna spokojení.“ Pověděla jsem jim o konfrontaci, k níž došlo předchozí noc. „Ještě je tu Wulfe, ale ten…“ Pokrčila jsem rameny. „Nerada bych se musela spoléhat na Wulfeho věrnost, zrovna jí neproslul.“

„Upíři jsou dravci,“ řekl Adam. „Stejně jako my. Pokud Blackwood vycítil její slabost, mohl se rozhodnout pokusit se urvat větší kus území.“

„To se mi líbí,“ řekl Samuel. „Blackwood není týmový hráč. Sedí to. Neznamená to, že to tak doopravdy je, ale sedí to.“

Adam si protáhl napjaté svaly na krku a já slyšela, jak mu zapraskaly obratle. Usmál se na mě. „Dneska večer zavolám Marsilii a povím jí, o čem jsme právě mluvili. Nemáme důkazy, ale zní to hodnověrně. Myslím, že po tomhle bude Marsilie spolupracovat ochotněji.“ Pohlédl na Samuela. „Pokud zůstaneš doma, raději bych měl jít do práce. Jesse sem po škole zaskočí, jestli ti to nevadí. Auriel tu není, Honey má práci a Mary Jo není… tak docela v pořádku.“

Po Adamově odchodu šel Samuel spát. Kdyby se něco stalo, byl by okamžitě vzhůru − ale napovědělo mi to, že alespoň Samuel si nemyslí, že by mě někdo přepadl ve dne.

Ani jeden se nezmínil o brusinkovém džusu, který jsem na ně vychrstla.

*

O několik hodin později zajelo k domu auto a vystoupila z něj Jesse. Zamávala odjíždějícímu vozu a vběhla dovnitř v oblaku optimismu, černomodrých vlasů a…

Přitiskla jsem si ruku na nos. „Co to máš za parfém?“

Zasmála se. „Promiň, půjdu se umýt. Natalie s sebou měla novou lahvičku a trvala na tom, že všechny navoní.“

Rukou, kterou jsem si nezacpávala nos, jsem mávla na svoji ložnici. „Použij moji koupelnu. Samuel se snaží spát.“ Když zůstala stát, pobídla jsem ji: „Pospěš si, proboha. Ta věc příšerně páchne.“

Přičichla si k paži. „Mně ne. Voní jako růže.“

„Nejsou v tom žádné růže,“ ujistila jsem ji. „Smrdí to jako formaldehyd.“

Zakřenila se a odhopkala do koupelny vydrhnout se.

„Tak,“ řekla, když se vrátila, „obě máme domácí vězení, dokud se ta záležitost s upíry neuklidní, a protože jsem byla dneska premiantka a udělala si úkoly už ve škole, co kdybychom upekly čokoládové sušenky?“

Upekly jsme je, pak mi pomohla vyměnit olej v autě. Už se stmívalo, když jsme zapnuly kompresor, abychom vyfoukaly vodu z malého podzemního rozprašovacího systému a připravily ho tak na zimu. Vzápětí se ve dveřích objevil Samuel, vypadal nevyspale, vrčel a v ruce držel sušenku.

Bručel něco o praštěných holkách, které dělají příliš velký rámus. Podívala jsem se na tmavnoucí nebe a pomyslela si, že ho probudila spíše pozdní hodina než řev kompresoru.

Jeho vrčení Jesse rozesmálo. Předstíral, že ho urazila, a otočil se ke mně. „Skončily jste?“

Viděl, že smotávám kabely a hadice, a tak jsem jen obrátila oči v sloup.

„Neúcta,“ řekl Jesse a potřásl smutně hlavou. „Ničeho jiného se nedočkám. Možná když vás někam vezmu a nakrmím, prokáže mi respekt, který si zasloužím.“

Chopil se ale kompresoru, než jsem ho mohla začít strkat zpátky do stodoly.

„Kam půjdeme?“ zeptala se Jesse.

„K Mexičanům,“ prohlásil rozhodně.

Zasténala a navrhla ruskou kavárnu, kterou nedávno nedaleko otevřeli. Dohadovali se celou cestu do stodoly a zpátky a ještě i v autě.

Nakonec jsme zašli na pizzu k řece Columbii, v jejíž blízkosti se daly najít všemožná hřiště, hodně lidí a dobré jídlo. Když jsme se vrátili, čekal na nás Adam a díval se u mě v kuchyni na malou televizi. Vypadal unaveně.

„Šéf se po tobě vozil?“ zeptala jsem se soucitně a podala mu sušenku.

Podíval se na ni. „Upekla jsi ji ty, nebo Jesse?“

Na dceřino pobouřené „Tati!“ reagoval nestoudným úsměvem. „Žertuju,“ řekl a zakousl se.

„V poslední době jsem vzhůru každou noc,“ řekl. „Mám na krku upíry i hlavouny ve Washingtonu, takže nakonec budu muset podřimovat během dne jako malý špunt.“

„Problémy?“ zeptal se Samuel opatrně.

Myslel tím problémy kvůli mně − nebo spíše kvůli videu, které jsem nikdy neviděla a na kterém Adam v napůl vlčí podobě roztrhal mrtvé tělo násilníka Tima na kusy.

Adam zavrtěl hlavou. „Vlastně ne. Všechno je při starém.“

„Volal jsi Marsilii?“ zeptala jsem se.

„Cože?“ Jesse nalévala otci sklenici mléka a praštila s ní o stůl silněji, než bylo nutné.

„Mercy,“ zavrčel Adam.

„Jeden z důvodů, proč jsi tady, je, že tvůj táta drží ve sklepní cele pod zámkem dva upíry,“ oznámila jsem jí. „Jednáme s Marsilii a snažíme se ji přinutit, aby se přestala pokoušet všechny zabít.“

„Mně taky nikdo nic neřekne,“ stěžovala si Jesse.

Adam si frustrovaně zakryl rukou oči a Samuel se zasmál. „Hej, starouši. Tohle je jenom začátek. Brzy ti Mercy nasadí kroužek do nosu a bude tě za něj vodit.“ V očích ale neměl veselí.

Myslím, že nikdo jiný si toho nevšiml a neslyšel ani zvláštní nešťastný podtón v jeho hlase. Samuel mě nechtěl, ne doopravdy. Nechtěl být alfa… ale chtěl to, co měl Adam, nejen mě, nýbrž i Jesse − rodinu: děti, manželku a bílý laťkový plot nebo jiný ekvivalent šťastného života, který lidé mívali, když byl ještě dítě.

Toužil po domově a jeho domov zemřel s jeho poslední lidskou družkou dlouho předtím, než jsem se narodila. Pohlédl na mě a nevím, co spatřil v mé tváři, ale zarazilo ho to. Zbavilo to jeho obličej výrazu, takže se na okamžik úžasně podobal nevlastnímu bratrovi Charlesovi − jednomu z nejděsivějších tvorů, s jakými jsem se kdy setkala. Charlesovi stačí, když se na zuřící vlkodlaky podívá, a kňourají v koutě.

Ale trvalo to jen okamžik. Pak mě poplácal po hlavě a zažertoval s Jesse.

„Takže,“ řekla jsem. „Zavolal jsi Marsilii, Adame?“

Pohled upíral na Samuela, ale řekl: „Ano, madam. Zvedla to Estelle. Slíbila, že Marsilii předá můj vzkaz a postará se, aby mi zavolala.“

„Snaží se ostatní trumfnout,“ poznamenal Samuel.

„Aťsi,“ řekl Adam. „Neznamená to, že se musím k podobným hrátkám uchýlit i já.“

„Protože máš na své straně výhodu,“ řekla jsem spokojeně. „Tvá hrozba je větší.“

„Cože?“ zeptala se Jesse.

„Velký upírský bubák ze Spokane,“ řekla jsem a posadila se na stůl. „Jde si pro ni.“

Nebyla to jistá věc, ale ani nemusela být, bude stačit, když o tom přesvědčíme Marsilii. Kdybych byla jí, Blackwood by mi dělal velké starosti.

*

Adam s Jesse se vrátili domů. Samuel a já jsme šli do postele. Uprostřed snu o popelnicích a žábách − neptejte se, nepovím − mi zazvonil mobil.

„Mercy,“ ozval se Adam.

Pohlédla jsem dolů na své nohy, kde spala Médea. Zamrkala na mě velkýma zelenozlatýma očima a znovu se pustila do předení.

„Adame.“

„Chtěl jsem ti říct, že jsem konečně mluvil s Marsilií.“

Posadila jsem se a najednou se mi vůbec nechtělo spát. „A?“

„Řekl jsem jí o Blackwoodovi. Vyslechla mě, poděkovala mi za starost a zavěsila.“

„Sotva mohla začít panikařit do telefonu a odpřísáhnout ti věčné přátelství,“ řekla jsem a on se zasmál.

„Ne, to tedy nemohla. Ale napadlo mě, že projevím dobrou vůli a pustím její dvě upírská holátka.“

„A kromě toho, když teď Jesse ví, že je máš ve sklepě, nedokázal bys ji od nich udržet.“

„Za to ti pěkně děkuju.“

„Rádo se stalo. Rukojmí jsou pro darebáky.“

Znovu se zasmál, tentokrát trochu hořce. „Očividně jsi ještě neviděla klaďasy v akci.“

„Ne,“ řekla jsem. „Možná jsi ty zapomněl, kdo jsou ti dobří.“

Nastala dlouhá odmlka, pak pochmurným hlasem zašeptal: „Možná máš pravdu.“

„Ty jsi klaďas,“ vysvětlila jsem. „Takže se musíš řídit pravidly pro klaďasy. Naštěstí máš mimořádně talentovanou a nesmírně nadanou společnici…“

„Která se umí měnit v kojota,“ řekl s úsměvem v hlase.

„A tak si nemusíš dělat s darebáky velké starosti.“

A pustili jsme se do vážného, tep zrychlujícího flirtování. Vášeň po telefonu mě neděsila.

Nakonec jsem zavěsila. Oba jsme museli brzy ráno vstávat, ale po jeho telefonátu jsem byla celá neklidná a vůbec se mi nechtělo spát. Po několika minutách jsem vstala a dobře si prohlédla stehy na obličeji. Byly malinké a úhledné, každý svázaný zvlášť, a podle toho, jak byly umístěny, si je nevyškubu, když změním tvář. Jenom vlkodlak mě mohl sešít tak, abych se dokázala se stehy proměnit.

Svlékla jsem se a otevřela dveře ložnice. Proměnila jsem se v kojota a nově nainstalovanými dveřmi pro psa jsem vyrazila do noci.

Běžela jsem několik kilometrů, pak jsem zamířila na své oblíbené místo k řece. Teprve když jsem se zastavila, abych se z řeky napila, ucítila jsem upíra − a ne svého upíra. Stála jsem na mělčině a chlemtala vodu, jako bych si ničeho nevšimla.

Ale nezáleželo na tom, protože upír neměl zájem zůstat nezpozorován. I kdybych ho nezaregistrovala, výrazný zvuk patrony klouzající do komory brokovnice by mi ohlásil jak jeho, tak jeho úmysly. Musel mě sledovat už od domu. Anebo měl čich stejně dobrý jako vlkodlak. V každém případě věděl, kdo jsem.

Na břehu stál Bernard a mířil na mě zbraní. Upír s brokovnicí − bylo to jako vidět žraloka z Čelistí s pilou v ploutvi, příliš moc dobrých věcí najednou.

V tomto případě bych ale dala přednost řetězové pile. Nenávidím brokovnice. Na zadku mám jizvy od zásahu zblízka, ale nebylo to poprvé ani naposledy, co mě trefili, byla to jen nejhorší rána. Rančeři v Montaně neměli kojoty rádi. Dokonce ani kojoty, kteří jenom běželi kolem a nikdy by nezaútočili na jehně ani se neštvali za kuřetem. Bez ohledu na to, jak velká zábava honění kuřat byla.

Zavrtěla jsem na upíra ocasem.

„Marsilie si byla jistá, že tě zabije,“ řekl mi Bernard. Vždycky mi stylem řeči připomínal Kennedyovy, vyslovoval stejně a. „Ale vidím, že ho podcenila. Není tak chytrá, jak si myslí − a to přivodí její pád. Potřebuji, abys přivolala svého pána, potřebuji s ním mluvit.“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o kterém pánovi to mluví. A pak jsem nevěděla, jak to udělat. Uzavřela jsem tolik nových pout, že jsem netušila, jak které použít. Co když zavolám Stefana a objeví se Adam?

Trvalo mi to příliš dlouho. Bernard zmáčkl spoušť. Myslím, že chtěl minout anebo je fakt špatný střelec, několik broků mě však přesto zasáhlo a já ostře vykvikla. Ještě jsem nezmlkla a už měl další patronu v komoře.

„Zavolej ho,“ poručil Bernard.

Dobrá. Nemohlo to být tak těžké, jinak by mi Stefan vysvětlil, jak na to. Aspoň jsem doufala.

Stefane? zavolala jsem v duchu tak hlasitě, jak jen to šlo. Stefane!

Kdybych si myslela, že ho ohrozím, ani bych se o to nepokusila, ale byla jsem si docela jistá, že se Bernard pokusí Stefana stejně jako Estelle naverbovat pro svoji stranu občanské války, která se chystala uvnitř Marsiliina klanu. Nenapadne Stefana hned a po tom, jak se Stefan vypořádal s Estelle, mi Bernard nedělal velké starosti, když na své straně neměl moment překvapení.

Bernard byl oblečený do džínů, běžeckých bot a neformální košile − a pořád vypadal jako kupec z devatenáctého století. Přestože měly jeho boty na sobě fosforeskující pásky, nevypadal jako jeden z davu.

„Je mi líto, že jsi tak paličatá,“ řekl. Ale než mohl znovu vystřelit a způsobit mi bolestivou, i když možná ne smrtící ránu, objevil se… odněkud Stefan a vytrhl mu zbraň z rukou. Praštil pažbou o balvan a vrátil rozbitou brokovnici zpátky Bernardovi.

Vybrodila jsem se z vody, otřásla se a oba je potřísnila sprškou vody − ani jeden nezareagoval.

„Co chceš?“ zeptal se Stefan chladně. Přiklusala jsem k němu a posadila se mu u nohou. Pohlédl na mě, a než mohl Bernard odpovědět, řekl: „Cítím krev. Zranil tě?“

Otevřela jsem tlamu a věnovala mu rozesmátý výraz. Ze zkušenosti jsem věděla, že broky nepronikly hluboko do kůže, možná je nebudu muset ani vydloubat − srst má mnoho výhod. Stefan ale nedokázal číst řeč těla jako vlk, takže jsem musela odpovědět způsobem, kterému porozuměl, i když jsem z toho neměla žádnou radost − při vrtění ocasem mě bolel zadek.

Jeho pohled bych za jiných okolností označila za nedůvěřivý. „Dobrá,“ řekl, pak pohlédl na Bernarda, který si pohrával s rozbitou brokovnicí.

„Ach,“ řekl Bernard. „Jsem na řadě? Už jsi skončil se svou novou otrokyní? Marsilie si byla jistá, že jsi měl své stádo rád a jen tak ho nenahradíš.“

Stefan ztuhl. Měl takovou zlost, že dokonce přestal dýchat.

Bernard postavil brokovnici hlavní na zem a pažbu sevřel jednou rukou − opřel se o ni, jako by to byla hůlka, s níž třeba vystupoval Fred Astaire.

„Měl jsi slyšet, jak křičeli tvoje jméno,“ řekl. „Ach, zapomněl jsem, slyšel jsi je.“

Připravila jsem se na útok, který ale nepřišel. Stefan si místo toho založil paže na hrudi a uvolnil se. Dokonce začal znovu dýchat, za což jsem mu byla vděčná.

Seděli jste někdy vedle někoho, kdo zadržoval dech? Chvíli vám to nevadilo, ale nakonec jste taky zadrželi dech ve snaze přinutit ho, aby se nadechl. Byl to reflex. Já se naštěstí přátelila s upírem, který rád mluvil, takže musel dýchat.

Seděla jsem vedle něj a snažila se působit neškodně a vesele − a přitom jsem pátrala po dalších upírech. Jednu upírku jsem zahlédla mezi stromy; její silueta se na okamžik objevila na pozadí nebe. Neměla jsem to ale jak oznámit Stefanovi, s Adamem by to šlo. Vyčetl by tu informaci z toho, jak jsem naklonila hlavu na stranu a položila mu tlapku na nohu.

Bernardův slovní útok neměl takový účinek, jaký očekával… nebo na jaký byl připraven. Ale zdálo se, že ho to nevyvedlo z míry. Usmál se a odhalil špičáky. „Zůstal jsi jí jenom ty,“ řekl Stefanovi. „Wulfe k nám patří už celé měsíce a Andre byl taky náš. Ale bál se tě, proto nám nedovolil cokoli udělat.“ Z posledních dvou slov vyzněla obrovská frustrace. Trhl zbraní vzhůru, přehodil si ji přes rameno a začal přecházet sem a tam.

Poprvé vypadal jako to, co byl. Doposud mi vždy připomínal postavu z Dickensova románu − pyšného nafoukance a nic víc. V pohybu ale působil jako dravec a všechno ostatní byla jen tenká slupka, která zbytek ukrývala.

Estelle mě vždy znepokojovala, ale Bernarda jsem se až do této chvíle nebála.

Stefan mlčel, zatímco Bernard řečnil. „Nakonec byl horší než Marsilie. Přivedl mezi nás tu věc… tu nezvladatelnou zrůdu.“ Zůstal stát a zadíval se na mě. Ihned jsem sklopila oči, ale cítila jsem, jak se mi jeho pohled vpaluje do kůže. „Je dobře, že ji tvá ovce zabila, i když to Marsilie nedokáže pochopit. Všechny by nás zničila − druhou laskavost nám prokázala, když zabila Andreho.“

Na okamžik se odmlčel, ale dál upíral pohled na mě, zavrtával mi oči do srsti a viděl mě. Bylo to nepříjemné a děsivé.

„My bychom ji nechali žít − pokud vyhraje Marsilie, je mrtvá stejně jako tvé stádo.“ Bernard čekal, až nám to dojde. „Marsilie má nohsledy, kteří pracují ve dne… k čertu. Tvůj kojot má na dveřích dílny zkřížené hnáty, které ji označují za zrádce. Jak dlouho si myslíš, že přežije? Marsilie má hodně spojenců, kteří loví ve dne.“

„Je družkou alfy. Vlci ji ochrání, když já nebudu moct.“

Bernard se zasmál. „Jsou mezi nimi tací, kteří by ji zabili rychleji než Marsilie, kdyby mohli. Kojota? Prosím.“ Hlas mu zjihl. „Víš, že zemře. Marsilie ji chtěla zabít za to, že zničila Andreho, jak se bude cítit, až zjistí, že jsi ji vzal pod křídlo? Naše paní tě nechce, ale vždy byla žárlivá. A ty jsi ji chránil celé roky, i když jsi nám měl říct, že mezi námi žije kožoměnec. Riskoval jsi pro ni. Co bys udělal, kdyby si některý upír uvědomil, co je? Marsilie ví, že ji máš rád víc než ostatní své ovce. Mercedes nakonec zemře a bude to tvoje vina.“

Stefan sebou trhl. Nemusela jsem mu vidět do tváře, cítila jsem to.

„Marsilie musí zemřít, jinak zemře Mercy,“ řekl Bernard. „Koho miluješ, Vojáku? Tu, která tě zachránila, nebo tu, která tě opustila? Komu sloužíš?“

Čekal a já taky.

„Byla hloupá, když tě nechala jít živého,“ zamumlal Bernard. „Jen dvěma upírům svěřila, kde tráví noc. Andre je mrtvý. Ale ty to místo znáš, že? A probouzíš se plnou hodinu před ní. Můžeš zabránit tomu, aby došlo ke krvavé bitvě s mnoha oběťmi. Kdo zemře? Lily, naše nadaná hudebnice, téměř určitě. Estelle ji nenávidí, víš? Je talentovaná a krásná a Estelle není ani jedno. A Marsilie ji má moc ráda. Lily zemře.“ Usmál se. „Zabil bych ji sám, ale vím, že i ty ji máš rád. Mohl bys ji ochránit před Estelle, Stefane.“

A vyjmenovával další jména. Asi se jednalo o nižší upíry, ale Stefan je měl všechny rád.

Když skončil, zadíval se na Stefanův paličatý výraz a podrážděně potřásl hlavou. „Stefane, proboha. Co to děláš? Nikam nepatříš. Ona tě nechce. Nemohla to říct jasněji, i kdyby tě rovnou zabila. Estelle je bláhová. Myslí si, že bude po Marsiliině smrti vládnout. Ale já vím, že tomu tak není. Ani jeden z nás není dost silný na to, aby udržel klan pohromadě. Dokázali bychom to jen spolu − a to neuděláme. Neváže nás k sobě žádné pouto, žádná láska, a jen tak mohou dva upíři, kteří si jsou téměř rovni, delší dobu spolupracovat. Ale ty bys to zvládl. Sloužil bych ti věrně, jako jsi všechny ty roky sloužil ty. Potřebujeme tě, pokud máme přežít.“ Znovu začal přecházet sem a tam. „Marsilie nás všechny zničí. Ty to víš. Je šílená − jen šílenec by důvěřoval Wulfemu. Způsobí, že nás lidé budou znovu lovit, nejen náš klan, ale všechny upíry. A my nepřežijeme. Prosím, Stefane.“

Stefan klesl na koleno a objal mě okolo ramen. Sklopil hlavu a pošeptal mi: „Promiň.“ Pak vstal. „Jsem starý voják,“ řekl Bernardovi. „Sloužím jen jedné osobě, i když mě zapudila.“ Napřáhl ruku a tentokrát jsem cítila, jak ze mě něco vytáhl, když se mu v ní objevil meč. „Chceš se mnou bojovat teď a tady?“ zeptal se.

Bernard vyrazil frustrovaný zvuk, pak teatrálně rozhodil rukama. „Ne. Ne. Prosím, Stefane. Tak se aspoň drž stranou, až dojde k boji.“

Otočil se a dal se na útěk. Nedokázal zmizet jako Stefan, ale měla bych co dělat, abych mu stačila − a to jsem rychlá. Běžel tak, že asi neslyšel Stefanovo: „Ne.“

Stál vedle mě a díval se za Bernardem, dokud upír nezmizel z dohledu. A pak čekal dál. Viděla jsem, jak zpoza stromů vyklouzla upírka a úkryt opustil i další z upírů. Tomu Stefan zasalutoval a dostalo se mu stejného pozdravu.

„Bude to krveprolití,“ řekl mi. „A má pravdu. Mohl bych to zastavit. Ale neudělám to.“

Najednou mě napadlo, proč ho Marsilie vlastně nechala žít. Věděl, kde spí, probouzel se před ostatními a mohl se kamkoli přenést, takže pro ni představoval hrozbu. A pokud to věděl Bernard, věděla to i ona.

Stefan se posadil na balvan a objal si rukama koleno. „Chtěl jsem za tebou po setmění zajít,“ řekl. „Musím ti říct několik věcí o našem poutu…“ Usmál se na mě, ale byl to jen stín jeho obvyklého úsměvu. „Nic strašného.“

Zadíval se na vodu. „Ale napadlo mě, že napřed trochu uklidím doma na verandě. Hromadí se tam noviny, když tam teď nikdo nebydlí.“ Ovládla mě tíživá předtucha, že vím, kam míří. „Říkal jsem si, že budu muset zavolat do novin a zrušit předplatné − a pak jsem se do novin podíval. Přečetl jsem si článek o muži, kterého jsi zabila. A tak jsem zajel za Zeem a on mi pověděl celý příběh.“

Pohlédl na mě. „Je mi to líto,“ řekl.

Vstala jsem a otřásla se, jako bych měla mokrou srst.

Lehce zkroutil rty v úsměvu. „Jsem rád, že jsi ho zabila. Škoda, že jsem to neviděl.“

Vzpomněla jsem si, kde v té době byl on, že ho mučila Marsilie, a přála si, abych viděla, jak on zabije ji.

Povzdychla jsem si, přistoupila k němu a opřela si bradu o jeho koleno. Společně jsme se dívali, jak pod srpkem měsíce teče voda. Nedaleko stály domy, ale tady jsme byli jen my a řeka.