9.

Nakonec jsem od Stefana odešla. Potřebovala jsem vstát brzy a vrátit se do práce, takže by bylo příjemné se aspoň trochu vyspat. Když jsem se otočila, abych na něj naposledy ustaraně pohlédla, byl pryč. Doufala jsem, že se nevrátil zpátky do svého domu − nebylo by to zrovna nejchytřejší − ale udělá, co bude chtít. V tom ohledu byl jako já.

U mě doma se svítilo a já přidala do kroku, sotva jsem uviděla, že je rozsvíceno. Vtrhla jsem dovnitř psími dvířky a našla Warrena, jak pochoduje sem a tam po mém obýváku. Médea seděla na opěradle gauče a podrážděně ho sledovala.

„Mercy,“ řekl Warren ulehčeně. „Proměň se a obleč se. Chystají se mírové rozhovory s upíry a tebe si tam výslovně vyžádali.“

Vběhla jsem do ložnice a proměnila se zpět v člověka. Měla jsem tolik práce, že jsem měla pokoj plný špinavého oblečení a nic na sebe. „Chtějí uzavřít mírovou dohodu?“ zeptala jsem se a hodila přes rameno špinavé kalhoty.

„Doufejme,“ řekl Warren, když za mnou přišel do ložnice. „Kdo tě postřelil?“

„Upír, ale není to nic vážného,“ řekla jsem. „Nechtěl mě zabít. Myslím, že mi žádný brok ani neuvízl v kůži.“

„To sice ne, ale dneska v noci se ti nebude zrovna dobře sedět.“

„S upíry poblíž stejně radši stojím − Stefan je výjimka. Co Marsilie říkala?“

„Ona nám nevolala a z upírky, se kterou jsme mluvili, jsme nedostali nic kloudného. Nechala nám vzkaz a pak se jenom smála.“

„Lily?“ pohlédla jsem na Warrena.

„To říkal i Samuel.“ Sundal si z ramene triko, které jsem zahodila, a upustil ho na zem.

„Zavolala i jemu?“

Pokrčil rameny. „Ano. Marsilie chtěla, aby se schůzky zúčastnil i on. Ne, nevím, o co jí jde, a neví to ani Adam. Ale je nepravděpodobné, že by nás všechny sezvala jenom proto, aby nás na místě zničila. Adam mě sem poslal, abych tě přivedl, až se vrátíš. Ale asi by chtěl, aby sis napřed něco oblékla.“

„Chytráku,“ řekla jsem mu a natáhla si džíny. Našla jsem ucházející podprsenku a oblékla si ji. Objevila jsem i poslední čisté triko, a to v zásuvce, kam čistá trika patřila. Přemýšlela jsem, kdo ho tam schoval.

Ne že bych byla nepořádná. V garáži uložím po práci každý kus nářadí na své místo. Někdy se kvůli tomu i pohádám se Zeem, protože máme rozdílné názory na to, kam co patří.

Jednou, až budu mít čas, si v pokoji uklidím. Kvůli spolubydlícímu musím udržovat zbytek domu víceméně čistý. Stav mé ložnice ale nikoho nezajímá, takže její úklid stojí na seznamu věcí, které ještě musím udělat, hodně nízko. Rozhodně následuje až po vydělávání peněz, záchraně Amber před Blackwoodem a po schůzce s Marsilií. Ale určitě se k němu dostanu ještě před tím, než si vysadím květiny na zahradě.

Oblékla jsem si čisté triko. Bylo tmavě modré a zdobil ho nápis BOSCH, NÁHRADNÍ DÍLY PRO NĚMECKÁ AUTA. Nebyl to zrovna kus oděvu, který bych si vzala na formální schůzku s královnou upírů, ale nedalo se nic dělat. Aspoň nebylo špinavé od oleje.

Warren sebral ze země hromádku džínů a vytáhl zpod nich moje boty. „Takže teď už jenom ponožky a můžeme jít.“

Zazvonil mu telefon. Hodil mi boty a zvedl ho. „Ano, šéfe. Je tady a už je skoro oblečená.“

Adamův hlas byl tlumený, jako by mluvil tiše − ale já ho přesto slyšela. Jeho slova zněla trochu roztouženě.

„Skoro, co?“

Warren se zakřenil. „Jo. Promiň, šéfe.“

„Mercy, pohni zadkem,“ řekl Adam hlasitěji. „Marsilie odmítá začít, dokud se neobjevíš − přece jen jsi jednou z příčin nedávných nepokojů.“

Zavěsil.

„No jo, no jo,“ brblala jsem. Natáhla jsem si ponožky a obula si boty. Litovala jsem, že jsem neměla čas pořídit si nový řetízek.

„Tvoje ponožky k sobě nesedí.“

Vypochodovala jsem ze dveří. „Děkuji. Odkdy jsi módní kritik?“

„Od chvíle, kdy ses rozhodla vzít si jednu zelenou a jednu bílou ponožku,“ řekl a následoval mě. „Můžeme jet mým pick-upem.“

„Někde mám ještě jeden stejný pár,“ řekla jsem. „Jen nevím kde.“ Ale měla jsem nejasný pocit, že druhou zelenou ponožku jsem vyhodila minulý týden.

*

Kovaná železná brána sídla upírského klanu zela dokořán, ale příjezdová cesta byla plná aut, takže jsme zaparkovali vedle ní. Sídlo španělského stylu z nepálených cihel osvětlovaly oranžové lucerny, které poblikávaly, jako by v nich skutečně hořel plamínek.

Upíra u dveří jsem neznala. Velmi neupírsky nám prostě otevřel a řekl: „Chodbou ke schodišti a dolů.“

Nevzpomínala jsem si, že by na konci chodby bylo schodiště, když jsem sídlo navštívila posledně. Asi proto, že před ním visel obrovský obraz španělské vily, který teď stál opřený o boční stěnu.

Byli jsme v přízemí, schody nás ale zavedly plná dvě podlaží pod zem. Vidím ve tmě skoro stejně dobře jako kočka, ale i mně připadalo schodiště tmavé − člověk by tu byl prakticky bezbranný. Jak jsme sestupovali dolů, čich mi otupoval upíří pach.

V malé předsíni čekal jediný upír − ani toho jsem nepoznávala. Od vidění jsem znala jen hrstku Marsiliiných upírů. Tento měl stříbřitě šedé vlasy, velmi mladě vyhlížející obličej a byl oblečený do tradičního černého pohřebního obleku. Seděl za malinkým stolem, ale když jsme sešli dolů z posledních tří schodů, vstal.

Warrena zcela ignoroval a řekl: „Jste Mercedes Thompsonová.“ Tak úplně se neptal, ale jeho prohlášení neznělo ani jistě. Jeho přízvuk jsem neuměla zařadit.

„Ano,“ řekl Warren úsečně.

Upír otevřel dveře a krátce se nám uklonil.

Místnost, do které jsme vstoupili, byla obrovská − podobala se spíš menší tělocvičně než pokoji v soukromém domě. Podél delších stěn se táhla sedadla, popravdě vlastně tribuny. A zaplňovali je mlčící diváci. Neuvědomila jsem si, že v Tri-Cities žije tolik upírů, pak jsem si ale všimla, že velkou část publika tvoří lidé − asi ovce jako já.

A přímo ve středu místnosti stálo obrovské dubové křeslo, vyřezávané a vykládané mosazí. Ze svého místa jsem je neviděla, ale věděla jsem, že z područek trčí mosazné trny, ostré a ztmavlé krví… i tou mojí.

Přítomnost křesla ve mně vzbudila podezření, že tu nepůjde o mírová jednání mezi upíry a vlkodlaky. Křeslo jsem naposledy viděla u soudu. Znervózněla jsem a litovala, že nevím, jak přesně pozvání znělo.

Vlkodlaky bylo snadné najít − stáli před dvěma řadami prázdných sedadel: Adam, Samuel, Darryl a jeho družka Auriel, Mary Jo, Paul a Alec. Přemýšlela jsem, koho pozvala Marsilie a koho si s sebou vzal Adam.

Jako první si nás všiml Darryl, dveře totiž byly skoro stejně tiché jako dav upírů. Změřil si mě pohledem od hlavy až k patě a zatvářil se zděšeně. Pak se rozhlédl po davu − všichni upíři a jejich stáda byli oblečení v nejlepších šatech, ať už to byla plesová róba nebo dvouřadý oblek. Měla jsem dojem, že jsem zahlédla alespoň jednu armádní uniformu Unie. Podíval se na moje triko, pak se uvolnil a pousmál se.

Asi se rozhodl, že se mu líbí, že jsem se na schůzku s nepřítelem nevyšňořila. Adam o něčem zapáleně diskutoval se Samuelem (později jsem zjistila, že hovořili o nadcházejícím fotbalovém zápase − před darebáky se o důležitých věcech nebavíme), ale když jsme se přiblížili, pohlédl na svého zástupce a pak na nás.

„Mercy,“ řekl a jeho hlas se rozlehl místností, jako by byla prázdná. „Díkybohu. Teď už se snad dostaneme k věci.“

„Možná,“ řekla Marsilie.

Stála přímo za námi. Věděla jsem, že tam ještě před okamžikem nebyla, protože Warren vyskočil stejně jako já. Warren byl ostražitější než já − nikdo se k němu nepřiplížil nepozorovaně. Nikdy. Byl to důsledek toho, že ho po většinu jeho skoro sto padesát let dlouhého života lovili jeho vlastní lidé.

Otočil se, postrčil mě za sebe a zavrčel − což by normálně neudělal. Všichni upíři v místnosti vstali a jejich touha po krvi byla téměř hmatatelná.

Marsilie se zasmála. Byl to krásný, zvonivý smích, který ale umlkl o vteřinu dřív, než bych čekala, takže působil ještě znepokojivějším dojmem než její nečekané zjevení. Nečekané a věcné zjevení. Viděla jsem ji jen párkrát, ale vždy se oblékla do šatů, které měly přitáhnout pozornost k její kráse. Tentokrát ale měla na sobě prostý kostýmek. Jediným ústupkem ženskosti byla úzká sukně místo kalhot a výrazná vínová barva vlněné látky.

„Sednout,“ řekla, jako by mluvila s pudlem, a upíři se posadili. Ani na okamžik ode mě neodtrhla oči.

„Je hezké, že jste se konečně obtěžovala přijít,“ řekla. Její oči černé jako propast byly chladné mocí.

Jen Warrenovo teplo mi dovolilo odpovědět víceméně klidně. „Jak hezké, že jste mě pozvala s dostatečným předstihem, abych mohla přijít včas,“ opáčila jsem. Možná to nebylo nejmoudřejší − ale co, stejně už mě nenáviděla. Cítila jsem to.

Chvíli na mě zírala. „Ono to žertuje,“ řekla.

„Ono je to drzé,“ odsekla jsem a ustoupila do strany. Nechtěla jsem, aby ublížila Warrenovi, kdybych ji vytočila natolik, že by se přestala ovládat.

Teprve ve chvíli, kdy jsem Warrena obešla, jsem si uvědomila, že jí hledím do očí. Hloupé. Dokonce ani Samuel nedokázal odolat moci jejích očí. Ale nebylo možné, abych sklopila zrak, ne když jsem se téměř zalykala Adamovou sílící mocí. Už jsem nebyla jenom obyčejný kojot, byla jsem družkou alfy Smečky columbijského poříčí − protože to řekl a já souhlasila.

Kdybych uhnula pohledem, přiznala bych jí nadřazenost, a to jsem nemohla udělat. A tak jsem jí hleděla do očí a ona mi to dovolila.

Přimhouřila oči, ne natolik, aby prohrála náš neformální souboj pohledů, ale aby zamaskovala svůj výraz. „Myslím,“ řekla tak tiše, že jsem ji slyšela jenom já a Warren, „že kdybychom se setkaly na jiném místě a v jiném čase, líbila byste se mi.“ Usmála se a odhalila špičáky. „Anebo bych vás zabila.

Dost her,“ řekla hlasitěji. „Zavolejte ho.“

Ztuhla jsem. Tak proto mě pozvala. Chtěla zpátky Stefana. Na okamžik jsem viděla jen zčernalou, mrtvou věc, kterou přenesla do mého obýváku. Vzpomněla jsem si, jak dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, kdo to je.

Ublížila mu − a teď ho chtěla zpátky. Ne pokud tomu budu moct zabránit.

Adam se nepohnul z místa, čímž dal všem v místnosti jasně najevo, že věří, že se o sebe dokážu postarat. Nebyla jsem si jistá, že je o tom doopravdy přesvědčen − já si to tedy nemyslela − ale chtěl, abych stála na vlastních nohách. „Koho má zavolat?“ zeptal se.

Usmála se na něj, aniž by se odvrátila ode mě. „Nevěděl jste to? Vaše družka patří Stefanovi.“

Zasmál se a jeho smích zněl v místnosti, která připomínala pohřební ústav, podivně vesele. Poskytlo mi to výmluvu, abych se mohla od Marsilie odvrátit a ukončit naši hru pohledů. Otočila jsem se k ní zády, což znamenalo, že jsem neprohrála − jen že hra je u konce.

Snažila jsem se, aby se mi mdlý strach neobjevil na tváři. Snažila jsem se být tím, co Adam − a Stefan − potřebovali.

„Mercy je stejně přizpůsobivá jako kojot,“ řekl Adam Marsilii. „Patří jen tomu, komu se rozhodne patřit. Patří tam, kam chce patřit, a tak dlouho, jak chce.“ Z jeho úst to znělo jako dobrá věc. Pak řekl: „Myslel jsem, že vám jde o to, abychom zabránili válce.“

„Taky jde,“ řekla Marsilie. „Zavolejte Stefana.“

Vystrčila jsem bradu a pohlédla jsem na ni přes rameno. „Stefan je můj přítel,“ řekla jsem. „Nepřivedu ho na popravu.“

„Obdivuhodné,“ prohlásila bryskně. „Ale vaše obavy nejsou na místě. Mohu vám slíbit, že mu dnes v noci nikdo tady v místnosti fyzicky neublíží.“

Podívala jsem se na Warrena a ten kývl. V upírech bylo těžké se vyznat, ale on uměl vycítit lež líp než já a jeho čich dal za pravdu mému: říkala pravdu.

„Ani ho nezajme,“ dodala jsem.

Pach její nenávisti vyprchal a já nedokázala říct, co vlastně cítí. „Ani ho nezajme,“ souhlasila. „Svědectví!“

„Dosvědčeno,“ řekli upíři. Všichni. Ve stejnou chvíli. Jako loutky, jen děsivěji.

Čekala. Nakonec řekla: „Nechci mu ublížit.“

Vzpomněla jsem si, jak zvečera odmítl Bernardovu nabídku, přestože jsem si byla docela jistá, že s jeho názory souhlasí. Nakonec ji miloval víc než klan, stádo ovcí nebo vlastní život.

„Můžete mu ublížit už jen svojí přetrvávající existencí,“ řekla jsem jí tak tiše, jak jen jsem uměla. A ona sebou trhla.

Zvážila jsem její reakci… a to, že ho nechala žít, přestože měl ze všech upírů nejpádnější důvod ji zabít − a měl k tomu i prostředky. Možná nebyl Stefan jediný, kdo miloval.

Ale to jí nezabránilo mučit ho.

Zavřela jsem oči a důvěřovala Warrenovi a Adamovi, že mě ochrání. Jen jsem si přála, abych dokázala ochránit Stefana. Ale věděla jsem, co by po mně chtěl.

Stefane, zavolala jsem stejně jako předtím, protože právě to chtěl, abych udělala. Určitě mu bylo jasné, odkud volám, a objeví se připravený.

Nic se nestalo. Stefan se neobjevil.

Podívala jsem se na Marsilii a pokrčila jsem rameny. „Zavolala jsem,“ řekla jsem. „Ale nemusí přijít.“

Nezdálo se, že by jí to vadilo. Jen kývla a bylo to překvapivě elegantní gesto od ženy, která by vypadala lépe v renesančních hedvábných šatech a se šperky než v moderním kostýmku.

„Pak tedy zahájíme shromáždění,“ řekla a vydala se ke starému, trůnu podobnému křeslu uprostřed místnosti. „Volám Bernarda, aby usedl do křesla.“

Vykročil k ní neochotně a ztuhle. Poznala jsem jeho pohyby − připomínal mi vlka, kterého volají proti jeho vůli. Věděla jsem, že ho nestvořila, přesto nad ním měla moc. Pořád měl na sobě oděv, ve kterém jsem ho viděla zvečera. Nelítostné světlo zářivek se odráželo v malé pleši na vršku jeho hlavy.

Neochotně se posadil.

„Tady, caro, pomůžu ti.“ Marsilie ho vzala za ruce a narazila mu je na mosazné bodce. Bojoval s ní. Poznala jsem to podle jeho neradostného výrazu a napjatých svalů. Nezdálo se, že by se Marsilie musela nějak namáhat, aby ho udržela pod kontrolou.

„Byl jsi pěkný nezbeda, co?“ zeptala se. „Zradil jsi.“

„Nezradil jsem klan,“ procedil.

„Pravda,“ ozval se chlapecký hlas.

Samotný Čaroděj. Nikde jsem ho neviděla, přestože jsem ho vyhlížela. Světle zlaté vlasy měl nakrátko ostříhané. Matně se usmíval, když začal sestupovat dolů z tribuny naproti nám. Sedadla používal jako schody.

Vypadal jako středoškolák. Zemřel ještě předtím, než jeho rysy mohly vyspět. Vypadal něžně a mladě.

Marsilie se usmála, když ho spatřila. Poslední tři řady sedadel přeskočil a lehce přistál na dřevěné podlaze. Byla menší než on, ale polibek, který jí vtiskl, mi způsobil bolest břicha. Věděla jsem, že je starý několik století, ale nezáleželo na tom, protože vypadal jako kluk.

Ustoupil, natáhl ruku a prstem přejel Bernardovi po paži a pak dolů po opěrce. Potom zvedl prst k ústům a slízl z něj krev. Olizoval ji pomalu a nechal několik kapek stéct dolů po dlani a po zápěstí a vsáknout do rukávu světle zelené košile.

Přemýšlela jsem, před kým se předvádí. Upírům určitě pohled na to, jak líže krev, nevadil − měla jsem pravdu, a přesto jsem se mýlila. Divákům pohled na krev skutečně nevadil, všichni upíři se však jako jeden předklonili, a někteří si dokonce olízli rty.

Fuj.

„Zradil jsi mě, že ano, Bernarde?“ Marsilie i nadále hleděla na Wulfeho, který k ní napřáhl ruku. Uchopila ji, olízla zasychající krev a přitiskla mu ústa k zápěstí, zatímco Bernard se celý třásl, jak se snažil neodpovědět na otázku.

„Nezradil jsem klan,“ zopakoval. A přestože ho vyslýchala přes deset minut, víc z něj nedostala.

Objevil se vedle mě Stefan. Pohled upřel na manžetu své bílé košile, upravil si knoflíček a přesně tím správným trhnutím si přes ni přetáhl rukáv šedého proužkovaného obleku. Díval se na mě a Marsilie se dívala na něj.

Mávla rukou na Bernarda. „Vstaň − Wulfe, odveď ho někam, kde bude na očích.“

Bernard vstal, třásl se a klopýtal a z rukou mu kapala krev celou cestu k první řadě sedadel, kde jim Wulfe udělal místo. Pustil se do čištění Bernardových ran, jako když kočka líže smetanu.

Stefan nic neřekl, jen si mě rychle změřil pohledem. Pak se zadíval na Adama, který na něj vznešeně kývl, ale pousmál se a já si uvědomila, že mají se Stefanem na sobě stejný oblek, jen Adam si k němu vzal tmavě modrou košili.

Mary Jo si toho taky všimla a zakřenila se. Otočila se, asi aby něco řekla Paulovi, najednou se jí ale na tváři objevil překvapený výraz a podlomila se jí kolena. Alec ji zachytil, než mohla upadnout, jako by se to nestalo poprvé. Doufala jsem, že jde o následky toho, že málem zemřela, že za to nemohou upíři.

Stefan mě opustil a zamířil k Mary Jo. Dotkl se jejího hrdla a ignoroval Alecovo vrčení.

„Klid,“ řekl Stefan vlkovi. „Já jí neublížím.“

„Stává se jí to často,“ řekl mu Adam. Nepostavil se mezi něj a zranitelnou členku smečky, což byl vzkaz pro ostatní.

„Probouzí se,“ řekl Stefan, ještě než se jí zachvěla víčka.

Teprve až byla Mary Jo vzhůru, pohlédl Stefan na Marsilii.

„Posaď se do křesla, Vojáku,“ poručila mu.

Zíral na ni tak dlouho, až mě napadlo, že neposlechne. Možná ji miloval, ale v tuto chvíli si o ní nemyslel to nejlepší − a já doufala, že jí ani nevěří.

Nakonec ale poplácal Mary Jo po koleni a vydal se k Marsilii.

„Počkej,“ řekla mu, než se mohl posadit. Zadívala se na tribunu naproti nám, kde byli upíři a jejich potrava. „Chceš, abych napřed vyslechla Estelle? Udělá ti to radost?“

Nevěděla jsem, s kým mluví.

„Dobrá,“ řekla. „Přiveďte Estelle.“

Dveře na opačné straně místnosti, kterých jsem si až doposud nevšimla, se otevřely, vyšla z nich Lily, nadaná pianistka a šílená upírka, která nikdy neopouštěla klan a Marsiliinu ochranu, a v náručí nesla Estelle jako ženich, když přenáší přes práh nevěstu. Dokonce na sobě měla načechrané bílé krajkové šaty, takže vedle Estelliných tmavých skutečně vypadala jako nevěsta. Ale ještě nikdy jsem neviděla nevěstu, která by měla obličej a přední část šatů zmáčené krví. Kdybych byla upírka, asi bych nosila jenom černou nebo tmavě hnědou, abych zamaskovala skvrny.

Estelle visela ochable v Lilyině náruči a její hrdlo vypadalo, jako by ho rozsápaly hyeny.

„Lily,“ pokárala ji Marsilie. „Copak jsem ti neříkala, že si nemáš s jídlem hrát?“

Lilyiny safírové oči se v jasně osvětlené místnosti hladově třpytily. „Promiň,“ řekla a poskočila si. „Promiň, Stello.“ Zářivě se usmála na Stefana, pak hodila Estellino schlíplé tělo do křesla jako panenku. Narovnala Estelle hlavu, aby jí nevisela na stranu, a upravila jí sukni. „Takhle je to lepší?“

„Dobře. Teď buď hodné děvče a jdi se posadit vedle Wulfeho, prosím.“

Lily muselo být přes třicet, když ji zabili, ale její mysl se přestala vyvíjet dávno předtím. Vesele se zakřenila, odhopkala k Wulfemu a svalila se na sedadlo vedle něj. Poplácal ji po koleni a ona mu složila hlavu na rameno.

Marsilie narazila Estelle ruce na trny stejně jako Bernardovi. Sotva jí obě ruce propíchla, ochablá upírka se s vřískotem probrala k životu.

Marsilie ji nechala chvíli ječet, pak poručila: „Dost.“ Znělo to jako výstřel z dvaadvacítky, lupnutí, ale ne hromová rána.

Estelle ztuhla uprostřed výkřiku.

„Zradila jsi mě?“ zeptala se Marsilie.

Estelle sebou trhla. Zběsile začala vrtět hlavou. „Ne. Ne. Ne. Nikdy.“

Marsilie pohlédla na Wulfeho. Zavrtěl hlavou. „Dokud ji budete na křesle držet mocí, paní, nebude moct odpovědět popravdě.“

„A když nepoužiju moc, bude jenom ječet.“ Zadívala se na tribunu. „Říkala jsem ti to. Jestli chceš, můžeš to zkusit sám. Ne?“ Strhla Estelle ruce z trnů. „Jdi si sednout k Wulfemu, Estelle.“

Na tribuně za mnou se zvedl hispánec. Pod okem měl vytetovanou slzu a stejně jako Wulfe seskákal dolů po sedadlech, scházela mu ale Wulfeho ladnost. Vypadalo to, jako by spíše z tribuny spadl. Přistál na všech čtyřech na nemilosrdné podlaze.

„Estelle, Estelle,“ sténal a protáhl se okolo mě. Byl člověk, asi jedna z jejích ovcí.

Marsilie pozvedla obočí a jeden z upírů vyrazil za Estelliným člověkem, jen třikrát, možná čtyřikrát rychleji. Dostihl ho, než přeběhl půlku místnosti. Upír měl vzhled velmi starého muže. Vypadalo to, jako by sešel stářím, než ho proměnili v upíra, ale na tom, jak vzpírajícího se muže svíral, nebylo nic stařeckého ani roztřeseného.

„Co s ním mám dělat, paní?“ zeptal se starý upír.

„Neměl jsi dovolit, aby nás rušil,“ řekla Marsilie. Pohlédla jsem na Warrena, který se mračil. Lhala. Došlo mi to. Byla to součást scénáře. Marsilie se zamyslela, pak řekla: „Zabij ho.“

Ozvalo se prasknutí a muž klesl k zemi − a upíři okolo, kteří dýchali, přestali. Estelle padla asi metr a půl od Wulfeho. Odvrátila jsem se a zaskočilo mě, že na mě Marsilie zírá. Chtěla mě zabít; poznala jsem to z jejího hladového pohledu. Ale teď měla důležitější věci na práci.

Marsilie ukázala Stefanovi na křeslo. „Prosím, a omlouvám se za zdržení.“

Stefan na ni hleděl. Pokud měl ve tváři nějaké emoce, nedokázala jsem je rozluštit.

Udělal krok vpřed, když ho znovu zastavila. „Ne. Počkej. Mám lepší nápad.“

Podívala se na mě. „Mercedes Thompsonová. Povězte nám svoji pravdu. Dosvědčete věci, které jste viděla a slyšela.“

Založila jsem si paže na hrudi. Neodmítla jsem přímo, ale ani jsem se k ní nehrnula. Byla to Marsiliina show, ale odmítala jsem se zcela podřídit. Warren mi stiskl rameno − asi se mě snažil podpořit. Anebo varovat.

„Uděláte, co říkám, protože chcete, abych přestala ubližovat vašim přátelům,“ zapředla. „Vlkodlaci jsou důstojnější cíle… ale je tu ještě ten pěkný policista − Tony, že? A chlapec, který pro vás pracuje. Má velkou rodinu, že ano? Děti jsou tak křehké.“ Pohlédla na Estellina muže, který jí ležel mrtvý téměř u nohou.

Stefan na ni zíral, pak se otočil ke mně. Z očí jsem mu vyčetla, jaké emoce potlačuje: zuřivost.

„Víš to jistě?“ zeptala jsem se ho.

Kývl. „Pojď.“

Nelíbilo se mi to, ale měla pravdu. Chtěla jsem, aby moji přátelé byli v bezpečí.

Posadila jsem se do křesla a posunula se dopředu, abych nemusela natahovat paže k ostrým bodcům. Narazila jsem na ně ruce a snažila se neucuknout, když se mi zakously hluboko do rukou − ani nezalapat po dechu, když mi tělem zapulzovala magie.

„Mňam,“ řekl Wulfe − a já málem ucukla. Opravdu mohl přes trny okusit moji krev, nebo se mě snažil jen znervóznět?

„Poslala jsem k vám Stefana,“ řekla Marsilie. „Povíte divákům, jak vypadal?“

Pohlédla jsem na Stefana a ten kývl. A tak jsem popsala scvrklého tvora, který se mi objevil na podlaze, jak nejlépe jsem si ho pamatovala, přičemž jsem se snažila, aby můj hlas zněl neosobně a ne rozzlobeně… nebo ještě hůř.

„Pravda,“ řekl Wulfe, když jsem skončila.

„Proč byl v takovém stavu?“ zeptala se Marsilie.

Stefan kývl, proto jsem odpověděla. „Protože se snažil zatajit, že jsem byla zapletená do Andreho… smrti? Zničení? Jak tomu říkáte, když upír nadobro zemře?“

Kůže v obličeji se jí tak napjala, až jsem viděla kosti. A rozzuřená byla ještě krásnější, ještě strašlivější. „Smrt,“ řekla.

„Pravda,“ řekl Wulfe. „Stefan se snažil ututlat, že jsi se podílela na Andreho smrti.“ Rozhlédl se. „Já mu pomáhal. V tu chvíli mi to připadalo správné. Později jsem se ke všemu přiznal a litoval toho.“

„Na dveřích vašeho domova jsou namalované zkřížené hnáty,“ řekla Marsilie.

„Na dílně,“ opravila jsem ji. „A ano.“

„Víte, že do vaší dílny kromě Stefana žádný upír nemůže?“ řekla. „Je vaším domovem stejně jako chatrný karavan ve Finley.“

Proč mi to řekla? I Stefan ji podezřívavě sledoval.

„Povězte divákům, co ty kosti znamenají.“

„Zradu,“ řekla jsem. „Tak mi to aspoň řekli. Požádala jste mě, abych zabila netvora, já se rozhodla zabít dva.“

„Pravda,“ řekl Wulfe.

„Kdy Stefan zjistil, že jste kožoměnec, Mercedes Thompsonová?“

„Když jsme se poprvé setkali,“ řekla jsem jí. „Skoro před deseti lety.“

„Pravda,“ oznámil Wulfe.

Znovu pohlédla na tribunu a někoho oslovila: „Zapamatuj si to.“ Obrátila se ke mně, pohlédla na Stefana a zeptala se: „Proč jste zabila Andreho?“

„Protože věděl, jak stvořit černokněžníka, démonem posedlého. Už jednou to udělal a společně jste plánovali udělat to znovu. Kvůli jeho hrám umírali lidé − a kvůli vám, vám oběma, by zemřeli další.“

„Pravda,“ řekl Wulfe.

„Proč by nás mělo zajímat, kolik lidí zemře?“ zeptala se Marsilie a mávla na mrtvého, ale mluvila ke všem. „Žijí krátce a jsou dobří jen k jídlu.“

Byla to rétorická otázka, ale já stejně odpověděla.

„Je jich spousta, a kdyby věděli, že existujete, během jediného dne by mohli zničit celý váš klan. Během měsíce by vyhladili všechny upíry v zemi. A kdybyste vytvářeli netvory, jako byla ta věc, kterou oživil Andre, pomohla bych jim.“ Při mluvení jsem se předklonila. V rukou mi tepalo do rytmu tlukotu mého srdce a rytmus mých slov následoval bolest.

„Pravda,“ prohlásil Wulfe spokojeně.

Marsilie se naklonila k mému uchu. „To bylo pro mého vojáka,“ zamumlala tak tiše, abych to slyšela jen já. „Povězte mu to.“

Sklonila ústa k mému krku, ale já neucukla.

„Myslím, že byste se mi líbila, Mercedes,“ řekla. „Kdyby ani jedna z nás nebyla tím, čím jsme. Jste Stefanova ovce?“

„Dvakrát jsme si vyměnili krev,“ řekla jsem.

„Pravda,“ řekl Wulfe pobaveně.

„Patříte mu.“

„To si myslíte,“ souhlasila jsem.

Popuzeně zafuněla. „Všechno komplikujete.“

„Vy všechno komplikujete. Ale chápu, na co se ptáte, a odpověď je ano.“

„Pravda.“

„Proč vás Stefan udělal svou?“

Nechtěla jsem jí to říct. Nechtěla jsem, aby věděla, že mě k Blackwoodovi váže jakékoli pouto, i když jí to Adam už asi stejně řekl. A tak jsem přešla do útoku.

„Protože jste zavraždila jeho stádo. Lidi, které měl rád,“ obořila jsem se na ni dopáleně.

„Pravda,“ procedil Stefan.

„Pravda,“ přitakal Wulfe tiše.

Marsiliina tvář, kterou natočila ke mně, vypadala tajemně spokojeně. „Mám, co jsem potřebovala, slečno Thompsonová. Můžete vstát.“

Zvedla jsem ruce z područek a snažila se netrhnout sebou − ani se neuvolnit − když nepříjemné pulzování magie ustalo. Než jsem se mohla postavit, Stefan mě vzal za paži a pomohl mi na nohy.

Stál zády k Marsilii a zdálo se, že se plně soustředí na mě, přesto jsem měla pocit, že věnuje veškerou pozornost bývalé paní. Vzal mě za ruku, zvedl si ji k ústům a s něžnou starostlivostí mi ji olízal. Kdybychom nebyli na veřejnosti, pověděla bych mu, co si o tom myslím. Něco z mých myšlenek asi spatřil v mé tváři, protože zkroutil koutky úst vzhůru.

Marsiliiny oči se rudě zaleskly.

„Zacházíš příliš daleko,“ řekl Adam, ale neznělo to jako on.

Otočila jsem se a viděla, že jde k nám, aniž by vydal jediný zvuk. Marsiliin výraz byl děsivý, ale s tím jeho se nemohl srovnávat.

Stefan se nenechal odradit, zvedl moji druhou ruku a ošetřil ji stejným způsobem, i když rychleji. Nepokusila jsem se mu vytrhnout, protože jsem si nebyla jistá, jestli by mě pustil − a naše přetahovaná by Adama jedině dopálila.

„Vyléčil jsem jí ruce,“ řekl Stefan, pustil mě a ustoupil. „Na což jsem měl právo.“

Adam se zastavil vedle mě. Zvedl mé ruce − opravdu vypadaly líp − a ostře na Stefana kývl. Vzal mě za nadloktí a odvedl mě zpět k vlkům.

V pevném stisku jsem cítila, jak mu buší srdce, a poznala jsem, že jeho sebekontrola visí na vlásku. Proto jsem mu položila hlavu na paži, abych ztlumila svůj hlas, a zašeptala: „Chtěl rozzlobit Marsilii.“

„Až se vrátíme domů,“ řekl Adam a vůbec se neobtěžoval ztišit hlas, „objasním ti pořekadlo: ‚Dvě mouchy jednou ranou.‘“

Marsilie počkala, dokud jsme se neposadili k ostatním vlkům, pak pokračovala ve večerním programu.

„A teď k tobě,“ řekla Stefanovi. „Doufám, že sis svoji spolupráci nerozmyslel.“

Namísto odpovědi se Stefan posadil do křesla, zvedl ruce nad ostré trny a praštil do nich tak silně, až křeslo hlasitě zapraskalo.

„Co chcete vědět?“ zeptal se.

„Tvá ovce říkala, že jsem povraždila tvé stádo,“ řekla. „Jak to víš?“

Vystrčil bradu. „Cítil jsem, jak umírali vaší rukou. Každý den jeden, až nikdo nezůstal.“

„Pravda,“ souhlasil Wulfe, podobný tón jsem u něj ale ještě nikdy neslyšela. Podívala jsem se na něj. Seděl tam s Estelle u nohou, s Lily opřenou z jedné strany a s Bernardem sedícím ztuhle na druhé. Wulfeho tvář byla chmurná a… smutná.

„Už nepatříš k našemu klanu.“

„Už nepatřím k vašemu klanu,“ přitakal Stefan chladně.

„Pravda,“ řekl Wulfe.

„Nikdy jsi nebyl tak docela můj,“ řekla. „Vždy jsi měl svobodnou vůli.“

„Vždy,“ souhlasil.

„A využil jsi ji k tomu, abys přede mnou ukryl Mercy. Abys ji ukryl před spravedlností.“

„Ukryl jsem ji před vámi, protože jsem ji nepovažoval za riziko pro vás ani pro klan.“

„Pravda,“ zamumlal Wulfe.

„Ukryl jsi ji, protože ji máš rád.“

„Ano,“ přitakal Stefan. „A protože její smrt by nebyla spravedlivá. Předtím nikoho z nás nezabila a neudělala by to ani pak, kdybyste ji nenavedla.“ Poprvé od chvíle, kdy usedl do křesla, na ni zpříma pohlédl. „Požádala jste ji, aby zabila netvora, kterého jste nedokázala najít − a ona to udělala. Dvakrát.“

„Pravda.“

„Zabila Andreho!“ zařvala Marsilie a místností se rozlehla moc v jejím hlase. Světla na okamžik potemněla a znovu se rozzářila.

Stefan se trpce usmál. „Protože neměla na vybranou. My jí nedali na vybranou: vy, já a Andre.“

„Pravda.“

„Dal jsi jí přednost přede mnou,“ řekla Marsilie a její moc zvláštně nabila vzduch. Přisunula jsem se blíž k Adamovi a zachvěla se.

„Věděl jsi, že šla po Andrem. Věděl jsi, že ho zabila − a zatajil mi to. Donutil jsi mě, abych tě mučila a zničila tvoji mocenskou základnu. Musíš se mi zodpovídat.“ Její hlas duněl, až vibrovala podlaha a stěny se otřásaly, zavěšená světla se houpala a stíny tančily.

„Už ne,“ řekl Stefan. „Nepatřím vám.“

„Pravda,“ štěkl Wulfe a vyskočil na nohy. „Je to čestná pravda − sám jste to cítil.“

Vysoko na tribuně naproti nám se zvedl upír. Měl něžné rysy, široko posazené oči a pršáček, díky nimž rozhodně nevypadal jako upír. Stejně jako Wulfe a Estellin člověk se i on vydal dolů po sedadlech. Nehopsal, ale ani nezaváhal. Klidně mohl jít po rovné, dlážděné cestě. Doskočil na zem a zamířil k Wulfemu.

Měl na sobě smoking a na rukou rukavice z tmavého kovu. Nahoře plátoví, dole kroužkoví. Pohnul prsty a z rukavic začala kapat krev.

Nikdo se ji nehrnul utřít.

Otočil se a lehce dýchavičným hlasem řekl: „Přijímám. Už není tvůj, Marsilie.“

Netušila jsem, o koho se jedná, ale Stefan zjevně ano. Ztuhl a plně se soustředil na upíra s krvavými rukavicemi. Jeho tvář ztratila všechen výraz, jako by se celý jeho svět obrátil vzhůru nohama.

Marsilie se usmála. „Pověz mi. Chtěl Bernard, abys mě zradil?“

„Ano,“ řekl Stefan bez výrazu.

„A co Estelle? Chtěla po tobě to samé?“

Zhluboka se nadechl, několikrát zamrkal a uvolnil se. „Zdálo se mi, že Bernard chce jen to nejlepší pro klan,“ řekl.

„Pravda,“ řekl Wulfe.

„Ale když mě o pomoc požádala Estelle, toužila jenom po moci.“

„Pravda.“

Estelle zaječela a pokusila se vyškrábat na nohy, ale nedokázala se pohnout od Wulfeho.

„A co jsi jim řekl?“ zeptala se.

„Řekl jsem jim, že se proti vám neobrátím.“ Stefanův hlas zněl naprosto vyčerpaně, přesto se nesl i nad Estelliným vřískotem.

„Pravda,“ prohlásil Wulfe.

Marsilie pohlédla na upíra v rukavicích, ten si povzdychl a sklonil se k Estelle. Hladil ji po vlasech, dokud se neutišila. Všichni jsme slyšeli, když jí zlomil vaz. S oddělováním hlavy od těla si dal na čas. Odvrátila jsem se a těžce polkla.

„Bernarde,“ řekla Marsilie, „myslíme si, že bude nejlepší, když se vrátíš ke svému stvořiteli, dokud se nenaučíš věrnosti.“

Bernard vstal. „Všechno to byl jen trik,“ řekl nevěřícně. „Trik. Zabila jste Stefanovy lidi, i když jste věděla, že je miluje. Mučila jste ho. A jen proto, abyste nás s Estelle nachytala při vzpouře, kterou vymyslel váš vlastní Andre.“

Marsilie řekla: „Ano. Nezapomeň, že jsem vše nastražila tak, aby se Stefanova drahá Mercedes stala pákou, která pohne světem. Kdyby nezabila Andreho a on jí nepomohl celou věc ututlat, nemohla bych ho vykázat z klanu. A nemohla bych ho využít jako svědka proti tobě a Estelle. Kdybych vás stvořila sama, mohla jsem se vás zbavit snadněji a tolik by mě to nestálo.“

Bernard pohlédl na Stefana, který seděl, jako by ho bolelo se pohnout, a hlavu měl lehce svěšenou.

„Stefan vám byl jako jediný věrný až za hrob. Proto jste ho mučila, zabila jeho lidi a vyhodila ho − protože jste věděla, že nás odmítne. Že je vám natolik věrný a nikdy vás nezradí i přese všechno, co jste mu provedla.“

„Spoléhala jsem na to,“ řekla. „Když vás odmítl, zbavil vaši vzpouru legitimity.“ Pohlédla na muže, který zabil Estelle. „Ty jsi samozřejmě vůbec netušil, co tvé děti chystají.“

Usmál se na ni jako jeden dravec na druhého. „Nesedím v křesle.“ Sundal si rukavice a hodil je Wulfemu do klína. „Nejsem s ním vůbec spojen.“ Ruce měl celé krvavé, ale já nedokázala říct, z kolika ran krvácí. „Slyšel jsem tvoji pravdu a mohu jen doufat, že to považuješ za stejně pokořující jako já.

Pojď, Bernarde,“ řekl. „Je čas jít.“

Bernard bez námitek poslechl. Z těla mu doslova čišely šok a hrůza. Následoval svého stvořitele ke dveřím, ale než místnost opustil, otočil se zpátky. „Bůh mě chraň před takovou věrností,“ řekl s pohledem upřeným na Marsilii. „Zničila jste ho kvůli vrtochu. Nejste ho hodna, přesně jak jsem tvrdil.“

„Bůh nezachrání žádného z nás,“ zašeptal Stefan. „Všichni jsme prokletí.“

S Bernardem na sebe přes místnost hleděli. Poté se mladší upír uklonil a následoval stvořitele ven ze dveří. Stefan osvobodil ruce a vstal.

„Stefane…“ řekla Marsilie sladce. Než ale dořekla jeho jméno, zmizel.