DRUHÁ ČÁST
ČTVRTOHRY
10
Nedává mi to smysl. Můj pták zapečený do chleba. Na rozdíl od
uměleckých provedení, která jsem viděla v Kapitolu, tady na první
pohled nejde o módní výstřelek. „Co je to? Co to znamená?“ ptám se
příkře, stále připravena ženu zabít.
„To znamená, že jsme na vaší straně,“ odpovídá rozechvělý hlas
za mnou.
Nevím, odkud se druhá žena vynořila. Určitě byla v domku.
Nespouštím oči ze svého cíle. Ta druhá žena je možná také
ozbrojena, spoléhám však na to, že si netroufne natáhnout zbraň,
protože bych slyšela klapnutí. Sice bych věděla, že se blíží moje
smrt, ale okamžitě bych zabila její společnici. „Pojďte sem, ať na vás
vidím,“ přikazuji.
„Ona nemůže, je…,“ začíná žena s chlebem.
„Sem a hned!“ nenechávám ji domluvit. Slyším belhavé kroky. Je
jasné, že druhou osobu stojí pohyb značnou námahu. Přede mě kulhá
druhá žena nebo spíš dívka, protože je zřejmě zhruba v mém věku.
Má na sobě špatně padnoucí uniformu mírotvorce včetně bílého
kožešinového kabátu, ale oblečení je jí o několik čísel větší. Nevidím
u ní žádnou zbraň. V rukách drží hrubou berli z ulomené větve.
Nedokáže zvednout špičku pravé nohy – proto to belhání.
Prohlížím si dívčinu tvář, zrudlou od chladu. Má křivé zuby a
jahodové mateřské znaménko přes jedno čokoládově hnědé oko.
Tohle není žádný mírotvorce. Ani občan Kapitolu.
„Kdo jste?“ ptám se opatrně, ale o něco klidněji.
„Já jsem Kepra,“ představuje se žena. Ta je o něco starší. Možná
kolem pětatřicítky. „A tohle je Bonnie. Utekly jsme z Osmého
kraje.“
Z Osmého kraje! Takže musejí vědět o tom povstání!
„Kde jste vzaly uniformy?“ ptám se.
„Ukradla jsem je v továrně,“ říká Bonnie. „Vyrábíme je tam.
Jenže měly být pro… pro někoho jiného. Proto mi je tak velká.“
„Tu zbraň jsme sebraly mrtvému vojákovi,“ dodává Kepra, když
si všímá, na co se dívám.
„Co ta sušenka, kterou držíte? Ta s tím ptákem? Co to má
znamenat?“ ptám se.
„Ty to nevíš, Katniss?“ Zdá se, že to Bonnii upřímně překvapilo.
Poznaly mě. Pochopitelně. Nemám zakrytou tvář, jsme u
Dvanáctého kraje a mířím na ně šípem. Kdo jiný by to mohl být?
„Vím, že ten obrázek vypadá jako odznak, který jsem měla v aréně.“
„Ona o tom neví,“ říká Bonnie tiše. „Možná neví o ničem.“
Náhle mám pocit, že bych měla vypadat dobře informovaná.
„Vím, že v Osmém kraji vypuklo povstání.“
„Ano, proto jsme musely utéct,“ přikyvuje Kepra.
„To se vám rozhodně povedlo. Co ale budete dělat dál?“ ptám se.
„Míříme do Třináctého kraje,“ odpovídá Kepra.
„Do Třináctého kraje?“ opakuji. „Ten neexistuje. Kapitol ho
zničil.“
„Před pětasedmdesáti lety,“ dodává Kepra. Bonnie přešlapuje a
mrká bolestí.
„Co máš s nohou?“ obracím se k ní.
„Vyvrtla jsem si kotník. Mám moc velké boty,“ vysvětluje.
Koušu se do rtu. Instinkty mi napovídají, že obě ženy mluví
pravdu. A že mají informace, které bych ráda získala. Než ale
skloním luk k zemi, pro jistotu zvedám Kepřinu zbraň. Chvilku
váhám – vzpomínám na to, jak jsme kdysi s Hurikánem v lese viděli
vznášedlo, které chytilo dva uprchlíky z Kapitolu. Chlapce na místě
probodli oštěpem. Jak jsem později zjistila v Kapitolu, rusovlasou
dívku zmrzačili a proměnili v němou otrokyni, avoxku.
„Pronásleduje vás někdo?“
„Snad ne. Nejspíš si myslí, že jsme zahynuly při výbuchu v
továrně,“ říká Kepra. „Měly jsme obrovské štěstí, že to tak opravdu
nedopadlo.“
„Dobře, tak pojďte dovnitř.“ Kývám k betonovému domku.
Následuji je se zbraní v ruce. I Bonnie kráčí rovnou ke krbu a sedá si
na kabát mírotvorce, který je před ní rozprostřený. Vztahuje ruce ke
skomírajícímu plameni na konci ohořelého polena. Má bledou, téměř
průsvitnou pokožku, a já přes ni vidím zář ohně. Kepra se pokouší
upravit kabát, který jistě patří jí, kolem chvějící se dívky.
V popelu stojí rozříznutá plechovka s nebezpečně ostrými okraji,
plná borového jehličí ve vroucí vodě. „Děláte si čaj?“ ptám se.
„Snad. Mám dojem, že jsem před několika lety viděla, jak to
někdo dělal s jehličím v Hladových hrách. Aspoň si myslím, že to
byly borové jehlice,“ odpovídá Kepra zamračeně.
Vzpomínám si na jejich domovinu, ošklivý zastavěný kraj
páchnoucí průmyslovými zplodinami a s obyvateli ubytovanými ve
zchátralých činžácích. Na ulicích bylo sotva vidět stéblo trávy. Lidé
tam nemají sebemenší příležitost, aby se naučili něco o přírodě. Je
zázrak, že ty dvě překonaly tak velkou vzdálenost. „Došlo vám
jídlo?“ ptám se.
Bonnie přikyvuje. „Vzaly jsme, co jsme mohly, ale bylo toho
strašně málo. Snědly jsme to už před několika dny.“ Její rozechvělý
hlas rozmetává moje poslední pochybnosti. Je to jenom podvyživená,
zraněná dívka, která prchá před Kapitolem.
„Tak to dneska máte šťastný den,“ říkám a házím na zem lovecký
pytel. Po celém kraji lidé hladovějí a my pořád máme víc než dost.
Proto jsem v poslední době roznášela potraviny ostatním. Mám svoje
priority: Hurikánova rodina, Mastná Sae a pár dalších obchodníků z
Jarmarku, kteří přišli o živnost. Matka pomáhá zase jiným lidem,
především pacientům. Dnes ráno jsem schválně přecpala lovecký vak
potravinami, protože jsem věděla, že si toho matka všimne a bude
předpokládat, že roznáším jídlo potřebným. Ve skutečnosti jsem jen
chtěla získat čas, aby si o mě hned nedělala starosti. Měla jsem v
úmyslu jídlo rozdat večer cestou zpátky, ale z toho nic nebude.
Vytahuji z vaku dva čerstvé bochánky s vrstvou zapečené sýra.
Těch máme dost od chvíle, kdy Peeta zjistil, že patří k mý
nejoblíbenějším lahůdkám, a zásobuje nás jimi. Jeden bochánek
házím Kepře, ale k Bonnii dojdu a druhý jí raději pokládám rovnou
do klína, protože si nejsem jistá, jestli by ho při svém současném
stavu chytila, a nechci, aby skončil v ohni.
„Jé,“ říká Bonnie. „Páni, ten je celý pro mě?“
Svírá se mi hrdlo, když si vzpomínám na jiný hlas. Routin. V
aréně. Když jsem jí dala stehýnko koroptvice. „Páni, ještě nikdy
jsem pro sebe neměla celé stehno.“ Nevěřícný pohled chronicky
hladovějícího.
„Jo, jen se najez,“ odpovídám. Bonnie drží bochánek, jak kdyby
nedokázala uvěřit, že je skutečný. Zakusuje se do něj a hltá
jednotlivá sousta. „Je to lepší, když koušeš.“ Přikyvuje a snaží
zpomalit, ale vím, jak je to těžké, když má člověk takový hlad.
„Myslím, že ten čaj už je hotový.“ Zvedám plechovku z popela.
Kepra vytahuje z batohu dva plechové hrníčky a já jim do nich
nalévám čaj. Choulí se k sobě, jedí bochánky, foukají si do čaje a
srkají horkou tekutinu, zatímco rozdělávám větší oheň. Když jsou po
jídle, ptám se jich: „Takže, jak jste se sem dostaly?“ A ony mi
vyprávějí svůj příběh.
Od Hladových her v Osmém kraji dramaticky rostla
nespokojenost. Obyvatelé byli pochopitelně nespokojení odjakživa,
aspoň do jisté míry, ale rozdíl spočíval v tom, že už jim nestačila
jenom slova a myšlenka na čin se přetavila ve skutečnost. Textilní
továrny zásobující celý Panem jsou plné hlučných, rachotících strojů,
takže si dělníci mezi sebou mohou snadno šeptat, aniž by si toho
někdo všiml a mohl je odposlouchávat. Kepra učila ve škole a
Bonnie byla jednou z jejích žaček. Po posledním zvonění každý den
obě pracovaly na čtyřhodinové směně v továrně, kde vyráběly
uniformy pro mírotvorce. Trvalo měsíce, než Bonnie výstupní
kontroly získala dvě uniformy a k nim nějaké boty kalhoty. Byly
původně určené pro Kepru a jejího manžela, neboť všichni chápali,
že bude zásadně důležité informovat o povstání okolní kraje, aby se
vzpoura mohla úspěšně šířit.
Den, kdy jsme s Peetou vystoupili v Osmém kraji v rámci Turné
vítězů, byl ve skutečnosti určitou zkouškou. Lidé patřící k různým
oddílům se v davu nenápadně rozmístili u budov, jež představovaly
jejich cíle. Takový byl jejich plán: obsadit mocenská centra, jako je
soudní budova, velitelství mírotvorců a komunikační centrum na
náměstí, i objekty v dalších částech kraje: železnici, obilnici,
elektrárnu a zbrojnici.
V den mých zásnub, toho večera, kdy přede mnou Peeta poklekl a
veřejně před kapitolskými kamerami deklaroval svou nehynoucí
lásku ke mně, povstání začalo. Jednalo se o dokonalou příležitost.
Náš rozhovor s Caesarem Flickermanem museli všichni povinně
sledovat, takže obyvatelé Osmého kraje získali zákonný důvod být
po setmění na ulici a shromáždit se na náměstí či u jiných
komunikačních center po městě, aby sledovali televizi. Za jiných
okolností by taková shromáždění vzbudila podezření. Takhle se
všichni bez problémů ocitli na svých místech a v určenou chvíli, v
osm hodin, si nasadili masky a vypukl chaos.
Mírotvorce útok překvapil a obrovské počty vzbouřenců je zprvu
přemohly. Povstalci obsadili komunikační centrum, obilnici i
elektrárnu. Získali od poražených mírotvorců i zbraně. Doufali, že
pokud se nějak dokážou informovat o povstání okolní kraje, snad se
podaří zbavit Kapitol nadvlády nad kraji.
Pak se ale štěstěna obrátila. Do kraje dorazily posily, tisíce kapitolských
vojáků. Vznášedla bombardovala povstalecké bašty,
dokud je nezměnila v hromady popela. V následném zmatku se lidem
sotva podařilo vrátit do svých domovů. Mírotvorcům stačilo
necelých čtyřicet osm hodin, aby znovu získali moc nad městem.
Týden nikdo nesměl vycházet z domova. Panoval kritický nedostatek
jídla a uhlí. Televize vysílala pouze popravy lidí podezřelých z
podněcování nepokojů. Pak jednoho večera, kdy byl celý kraj na
pokraji smrti hladem, přišel rozkaz, aby se všichni vrátili ke své
původní práci.
To znamenalo, že Kepra a Bonnie musely zase jít do školy. Po
vyučování je cestou na směnu v továrně zdržely ulice poškozené
bombardováním. Byly necelých sto metrů od brány, když továrna
vybuchla. Exploze zabila všechny dělníky uvnitř, včetně Kepřina
manžela a Bonniiny rodiny.
„Někdo musel říct Kapitolu, že vzpoura měla svůj počátek tam,“
vypráví Kepra tiše.
Obě utekly ke Kepře domů, kde měly pořád schované uniformy
mírotvorců. Pobraly co nejvíc zásob – kradly i od sousedů, o nichž
věděly, že jsou po smrti – a podařilo se jim dostat k nádraží. Ve
skladišti vedle kolejí se převlékly do uniforem a v přestrojení
nastoupily do nákladního vagonu s látkami, který odjížděl do Šestého
kraje. Při zastávce na doplnění paliva se vyplížily z vozu a
pokračovaly pěšky. Skrývaly se v lesích, ale držely se v blízkosti
kolejí, a tak před dvěma dny dorazily k Dvanáctému kraji, kde se
musely zastavit, protože si Bonnie vymkla kotník.
„Chápu, proč utíkáte, ale co čekáte, že najdete ve Třináctém
kraji?“ ptám se.
Bonnie si vyměňuje s Keprou nervózní pohled. „To nevíme
jistě,“ připouští Kepra.
„Jsou tam jenom rozvaliny,“ říkám. „Všichni jsme přece viděli
záběry v televizi.“
„To je právě ono. I podle těch nejstarších pamětníků promítají
pořád stejné záběry,“ odpovídá Kepra.
„Vážně?“ V duchu si vybavuji záběry, které jsem už několikrát
viděla na obrazovce.
„Víš přece, že vždycky ukazují soudní budovu?“ pokračuje
Kepra. Přikyvuji. Tu jsem viděla už tisíckrát. „Když se podíváš
hodně pozorně, všimneš si toho taky. V pravém horním rohu.“
„Čeho?“ ptám se.
Kepra zvedá sušenku s ptákem. „Reprodrozda. Pořád toho
samého.“
„V našem kraji si myslíme, že používají stále stejné staré záběry,
protože Kapitol nemůže ukázat, co je tam teď doopravdy,“ říká
Bonnie.
Nedůvěřivě si odfrknu. „A na základě toho jdete do Třináctého
kraje? Kvůli nějakému ptákovi? Myslíte si, že tam najdete nově
vybudované město plné lidí? A že je Kapitol nechává na pokoji?“
„Ne,“ vrtí Kepra vážně hlavou. „Myslíme si, že se obyvatelé
přesunuli do podzemí, když Kapitol zničil všechno na povrchu.
Myslíme si, že se jim podařilo přežít. A Kapitol je možná nechává na
pokoji proto, že v temných dobách se Třináctý kraj zabýval
především vývojem jaderných technologií.“
„Těžili grafit,“ namítám. Pak ale váhavě umlkám, neboť
uvědomuji, že tuhle informaci mám od Kapitolu.
„Měli tam pár menších dolů, to je pravda, ale ne dost na to, aby
uživily tak velký počet obyvatel. To je asi jediná věc, kterou víme
jistě,“ říká Kepra.
Srdce mi buší jako splašené. Co když mají pravdu? Je to možné?
Dá se utéct jinam než do divočiny? Na nějaké bezpečné místo?
Pokud ve Třináctém kraji žijí lidé, neměla bych se tam vydat také?
Třeba bych tam něco dokázala, zatímco tady budu jenom čekat na
smrt. Jenže na druhou stranu, pokud jsou v Třináctém kraji lidé… a
mají mocné zbraně…
„Proč nám nepomohou?“ vyhrknu zlostně. „Jestli to je pravda,
proč nás nechávají žít v takových podmínkách? Proč nás nechávají
hladovět a masakrovat při hrách?“ Najednou nenávidím domnělé
podzemní město v Třináctém kraji i jeho obyvatele, kteří nečinně
přihlížejí, jak trpíme a umíráme. Nejsou o nic lepší než Kapitol.
„Nevíme,“ šeptá Bonnie. „Zatím jenom doufáme, že vůbec
existují.“
Její slova mě vracejí do reality. Jsou to jenom přeludy. Třináctý
kraj neexistuje, protože něco takového by Kapitol nikdy nepřipustil.
S tím záběrem se pravděpodobně mýlí. Reprodrozdů je všude plno a
jsou to mimořádně odolná zvířata. Pokud dokázali přežít
vybombardování Třináctého kraje, dnes se jim tam patrné daří líp než
kdykoliv předtím.
Bonnie ztratila domov. Její rodina je po smrti. Návrat do Osmého
kraje nebo přestěhování do jiného kraje nepřipadá v úvahu. Jistěže ji
vábí představa nezávislého, prosperujícího Třináctého kraje.
Nedokážu se přimět k tomu, abych jí řekla, že se honí za iluzí, která
se brzy rozplyne jako kouř nad ohněm. Třeba se jim podaří nějak
přežívat v lesích. Pochybuji o tom, ale je mi jich tak líto, že se jim
musím pokusit pomoct.
Dávám jim veškeré jídlo ze svého vaku, většinou obilí a sušené
fazole, ale je ho dost, aby jim nějakou dobu vydrželo, pokud s ním
budou uvážlivě hospodařit. Pak odvádím Kepru do lesa snažím se jí
stručně vysvětlit základy lovu. Má zbraň, která dokáže proměňovat
sluneční energii ve smrtící paprsky, takže ji teoreticky může používat
věčně. Když se jí daří zabít první veverku, úlovek je spečený na
škvarek, protože ho Kepra zasáhla přímo do těla. Ukazuji jí ale, jak
se kořist stahuje z kůže a vyvrhuje. S trochou cviku na to přijde.
Vyrábím novou berli pro Bonnii. V domku si stahuji jedny ponožky
a dávám je zraněné dívce s pokynem, aby si je při chůzi nacpala do
bot a přes noc si je oblékla na nohy. Nakonec je učím, jak si mají
rozdělat pořádný oheň.
Mámí ze mě podrobnosti o situaci v Dvanáctém kraji a já jim
vyprávím o novém životě pod Knutem. Je poznat, že to považují za
důležité informace, které předají vůdcům Třináctého kraje, a tak jim
vyhovuji, abych neničila jejich naději. Když ale nastává pozdní
odpoledne, musíme se rozloučit. „Už musím jít,“ říkám.
Vřele mi děkují a objímají mě. Bonnii se zalévají oči slzami.
„Nemohu uvěřit, že jsme se s tebou opravdu setkaly. Všichni mluvili
skoro pořád o tobě, od té chvíle, co jsi…“
„Já vím. Já vím. Co jsem pohrozila společnou sebevraždou s
Peetou,“ doplňuji za ní unaveně.
Zpáteční cestu skoro ani nevnímám. Začíná padat sníh, ale mně
se honí hlavou novinky o povstání v Osmém kraji i o
nepravděpodobné, ale svůdně lákavé možnosti, že existuje svobodný
Třináctý kraj.
Rozhovor s Keprou a Bonnii mi potvrdil jednu důležitou věc:
Prezident Snow mě oklamal. Ani všechny polibky a objetí na světě
nemohly změnit spád událostí v Osmém kraji. Ano – to, jak jsem
vytáhla ve finále Hladových her jedovaté bobule, bylo určitou
rozbuškou, ale následný požár jsem nemohla uhasit, a prezident
Snow to musel dobře vědět. Proč mě tedy navštěvoval? Proč mi
nařizoval, abych přesvědčovala davy o své lásce k Peetovi? Zjevně
chtěl zabránit tomu, abych jim přidělávala na další problémy. A také
chtěl samozřejmě zabavit lidi v Kapitolu. Chystaná svatba je patrně
nevyhnutelným vyústěním celého plánu.
Blížím se k plotu, když na nedaleké větvi zatrylkuje reprodrozd.
Při pohledu na něj si uvědomuji, že se mi nedostalo pořádného
vysvětlení toho obrázku na sušence a jeho plného významu.
„To znamená, že jsme na tvé straně.“ Takhle to Bonnie řekla.
Copak mám lidi na své straně? A na jaké straně? Stala jsem se
bezděčně tváří povstání, v něž lidé doufají? Pokud ano, má strana si
nevede nijak dobře. Stačí se podívat, co se stalo v Osmém kraji.
Ukládám zbraně do dutého kmenu poblíž našeho starého domova
ve Sloji a mířím k plotu. Klekám si na koleno a chystám se prolézt na
Louku, ale pořád jsem tak zamyšlená, že mě do reality přivádí až
nenadálé zahoukání sovy.
V houstnoucím šeru se drátěný plot jeví stejně neškodně jako
jindy. Na poslední chvíli ale ucukávám; uvědomuji si, že slyším
tichý zvuk připomínající bzučení sršáního hnízda. Plot je pod
proudem.
2024 ©