Vražedná pomsta: kapitola 10

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne, přečteno: 261×
hunger-2.jpg

DRUHÁ ČÁST

ČTVRTOHRY

10

Nedává mi to smysl. Můj pták zapečený do chleba. Na rozdíl od

uměleckých provedení, která jsem viděla v Kapitolu, tady na první

pohled nejde o módní výstřelek. „Co je to? Co to znamená?“ ptám se

příkře, stále připravena ženu zabít.

„To znamená, že jsme na vaší straně,“ odpovídá rozechvělý hlas

za mnou.

Nevím, odkud se druhá žena vynořila. Určitě byla v domku.

Nespouštím oči ze svého cíle. Ta druhá žena je možná také

ozbrojena, spoléhám však na to, že si netroufne natáhnout zbraň,

protože bych slyšela klapnutí. Sice bych věděla, že se blíží moje

smrt, ale okamžitě bych zabila její společnici. „Pojďte sem, ať na vás

vidím,“ přikazuji.

„Ona nemůže, je…,“ začíná žena s chlebem.

„Sem a hned!“ nenechávám ji domluvit. Slyším belhavé kroky. Je

jasné, že druhou osobu stojí pohyb značnou námahu. Přede mě kulhá

druhá žena nebo spíš dívka, protože je zřejmě zhruba v mém věku.

Má na sobě špatně padnoucí uniformu mírotvorce včetně bílého

kožešinového kabátu, ale oblečení je jí o několik čísel větší. Nevidím

u ní žádnou zbraň. V rukách drží hrubou berli z ulomené větve.

Nedokáže zvednout špičku pravé nohy – proto to belhání.

Prohlížím si dívčinu tvář, zrudlou od chladu. Má křivé zuby a

jahodové mateřské znaménko přes jedno čokoládově hnědé oko.

Tohle není žádný mírotvorce. Ani občan Kapitolu.

„Kdo jste?“ ptám se opatrně, ale o něco klidněji.

„Já jsem Kepra,“ představuje se žena. Ta je o něco starší. Možná

kolem pětatřicítky. „A tohle je Bonnie. Utekly jsme z Osmého

kraje.“

Z Osmého kraje! Takže musejí vědět o tom povstání!

„Kde jste vzaly uniformy?“ ptám se.

„Ukradla jsem je v továrně,“ říká Bonnie. „Vyrábíme je tam.

Jenže měly být pro… pro někoho jiného. Proto mi je tak velká.“

„Tu zbraň jsme sebraly mrtvému vojákovi,“ dodává Kepra, když

si všímá, na co se dívám.

„Co ta sušenka, kterou držíte? Ta s tím ptákem? Co to má

znamenat?“ ptám se.

„Ty to nevíš, Katniss?“ Zdá se, že to Bonnii upřímně překvapilo.

Poznaly mě. Pochopitelně. Nemám zakrytou tvář, jsme u

Dvanáctého kraje a mířím na ně šípem. Kdo jiný by to mohl být?

„Vím, že ten obrázek vypadá jako odznak, který jsem měla v aréně.“

„Ona o tom neví,“ říká Bonnie tiše. „Možná neví o ničem.“

Náhle mám pocit, že bych měla vypadat dobře informovaná.

„Vím, že v Osmém kraji vypuklo povstání.“

„Ano, proto jsme musely utéct,“ přikyvuje Kepra.

„To se vám rozhodně povedlo. Co ale budete dělat dál?“ ptám se.

„Míříme do Třináctého kraje,“ odpovídá Kepra.

„Do Třináctého kraje?“ opakuji. „Ten neexistuje. Kapitol ho

zničil.“

„Před pětasedmdesáti lety,“ dodává Kepra. Bonnie přešlapuje a

mrká bolestí.

„Co máš s nohou?“ obracím se k ní.

„Vyvrtla jsem si kotník. Mám moc velké boty,“ vysvětluje.

Koušu se do rtu. Instinkty mi napovídají, že obě ženy mluví

pravdu. A že mají informace, které bych ráda získala. Než ale

skloním luk k zemi, pro jistotu zvedám Kepřinu zbraň. Chvilku

váhám – vzpomínám na to, jak jsme kdysi s Hurikánem v lese viděli

vznášedlo, které chytilo dva uprchlíky z Kapitolu. Chlapce na místě

probodli oštěpem. Jak jsem později zjistila v Kapitolu, rusovlasou

dívku zmrzačili a proměnili v němou otrokyni, avoxku.

„Pronásleduje vás někdo?“

„Snad ne. Nejspíš si myslí, že jsme zahynuly při výbuchu v

továrně,“ říká Kepra. „Měly jsme obrovské štěstí, že to tak opravdu

nedopadlo.“

„Dobře, tak pojďte dovnitř.“ Kývám k betonovému domku.

Následuji je se zbraní v ruce. I Bonnie kráčí rovnou ke krbu a sedá si

na kabát mírotvorce, který je před ní rozprostřený. Vztahuje ruce ke

skomírajícímu plameni na konci ohořelého polena. Má bledou, téměř

průsvitnou pokožku, a já přes ni vidím zář ohně. Kepra se pokouší

upravit kabát, který jistě patří jí, kolem chvějící se dívky.

V popelu stojí rozříznutá plechovka s nebezpečně ostrými okraji,

plná borového jehličí ve vroucí vodě. „Děláte si čaj?“ ptám se.

„Snad. Mám dojem, že jsem před několika lety viděla, jak to

někdo dělal s jehličím v Hladových hrách. Aspoň si myslím, že to

byly borové jehlice,“ odpovídá Kepra zamračeně.

Vzpomínám si na jejich domovinu, ošklivý zastavěný kraj

páchnoucí průmyslovými zplodinami a s obyvateli ubytovanými ve

zchátralých činžácích. Na ulicích bylo sotva vidět stéblo trávy. Lidé

tam nemají sebemenší příležitost, aby se naučili něco o přírodě. Je

zázrak, že ty dvě překonaly tak velkou vzdálenost. „Došlo vám

jídlo?“ ptám se.

Bonnie přikyvuje. „Vzaly jsme, co jsme mohly, ale bylo toho

strašně málo. Snědly jsme to už před několika dny.“ Její rozechvělý

hlas rozmetává moje poslední pochybnosti. Je to jenom podvyživená,

zraněná dívka, která prchá před Kapitolem.

„Tak to dneska máte šťastný den,“ říkám a házím na zem lovecký

pytel. Po celém kraji lidé hladovějí a my pořád máme víc než dost.

Proto jsem v poslední době roznášela potraviny ostatním. Mám svoje

priority: Hurikánova rodina, Mastná Sae a pár dalších obchodníků z

Jarmarku, kteří přišli o živnost. Matka pomáhá zase jiným lidem,

především pacientům. Dnes ráno jsem schválně přecpala lovecký vak

potravinami, protože jsem věděla, že si toho matka všimne a bude

předpokládat, že roznáším jídlo potřebným. Ve skutečnosti jsem jen

chtěla získat čas, aby si o mě hned nedělala starosti. Měla jsem v

úmyslu jídlo rozdat večer cestou zpátky, ale z toho nic nebude.

Vytahuji z vaku dva čerstvé bochánky s vrstvou zapečené sýra.

Těch máme dost od chvíle, kdy Peeta zjistil, že patří k mý

nejoblíbenějším lahůdkám, a zásobuje nás jimi. Jeden bochánek

házím Kepře, ale k Bonnii dojdu a druhý jí raději pokládám rovnou

do klína, protože si nejsem jistá, jestli by ho při svém současném

stavu chytila, a nechci, aby skončil v ohni.

„Jé,“ říká Bonnie. „Páni, ten je celý pro mě?“

Svírá se mi hrdlo, když si vzpomínám na jiný hlas. Routin. V

aréně. Když jsem jí dala stehýnko koroptvice. „Páni, ještě nikdy

jsem pro sebe neměla celé stehno.“ Nevěřícný pohled chronicky

hladovějícího.

„Jo, jen se najez,“ odpovídám. Bonnie drží bochánek, jak kdyby

nedokázala uvěřit, že je skutečný. Zakusuje se do něj a hltá

jednotlivá sousta. „Je to lepší, když koušeš.“ Přikyvuje a snaží

zpomalit, ale vím, jak je to těžké, když má člověk takový hlad.

„Myslím, že ten čaj už je hotový.“ Zvedám plechovku z popela.

Kepra vytahuje z batohu dva plechové hrníčky a já jim do nich

nalévám čaj. Choulí se k sobě, jedí bochánky, foukají si do čaje a

srkají horkou tekutinu, zatímco rozdělávám větší oheň. Když jsou po

jídle, ptám se jich: „Takže, jak jste se sem dostaly?“ A ony mi

vyprávějí svůj příběh.

Od Hladových her v Osmém kraji dramaticky rostla

nespokojenost. Obyvatelé byli pochopitelně nespokojení odjakživa,

aspoň do jisté míry, ale rozdíl spočíval v tom, že už jim nestačila

jenom slova a myšlenka na čin se přetavila ve skutečnost. Textilní

továrny zásobující celý Panem jsou plné hlučných, rachotících strojů,

takže si dělníci mezi sebou mohou snadno šeptat, aniž by si toho

někdo všiml a mohl je odposlouchávat. Kepra učila ve škole a

Bonnie byla jednou z jejích žaček. Po posledním zvonění každý den

obě pracovaly na čtyřhodinové směně v továrně, kde vyráběly

uniformy pro mírotvorce. Trvalo měsíce, než Bonnie výstupní

kontroly získala dvě uniformy a k nim nějaké boty kalhoty. Byly

původně určené pro Kepru a jejího manžela, neboť všichni chápali,

že bude zásadně důležité informovat o povstání okolní kraje, aby se

vzpoura mohla úspěšně šířit.

Den, kdy jsme s Peetou vystoupili v Osmém kraji v rámci Turné

vítězů, byl ve skutečnosti určitou zkouškou. Lidé patřící k různým

oddílům se v davu nenápadně rozmístili u budov, jež představovaly

jejich cíle. Takový byl jejich plán: obsadit mocenská centra, jako je

soudní budova, velitelství mírotvorců a komunikační centrum na

náměstí, i objekty v dalších částech kraje: železnici, obilnici,

elektrárnu a zbrojnici.

V den mých zásnub, toho večera, kdy přede mnou Peeta poklekl a

veřejně před kapitolskými kamerami deklaroval svou nehynoucí

lásku ke mně, povstání začalo. Jednalo se o dokonalou příležitost.

Náš rozhovor s Caesarem Flickermanem museli všichni povinně

sledovat, takže obyvatelé Osmého kraje získali zákonný důvod být

po setmění na ulici a shromáždit se na náměstí či u jiných

komunikačních center po městě, aby sledovali televizi. Za jiných

okolností by taková shromáždění vzbudila podezření. Takhle se

všichni bez problémů ocitli na svých místech a v určenou chvíli, v

osm hodin, si nasadili masky a vypukl chaos.

Mírotvorce útok překvapil a obrovské počty vzbouřenců je zprvu

přemohly. Povstalci obsadili komunikační centrum, obilnici i

elektrárnu. Získali od poražených mírotvorců i zbraně. Doufali, že

pokud se nějak dokážou informovat o povstání okolní kraje, snad se

podaří zbavit Kapitol nadvlády nad kraji.

Pak se ale štěstěna obrátila. Do kraje dorazily posily, tisíce kapitolských

vojáků. Vznášedla bombardovala povstalecké bašty,

dokud je nezměnila v hromady popela. V následném zmatku se lidem

sotva podařilo vrátit do svých domovů. Mírotvorcům stačilo

necelých čtyřicet osm hodin, aby znovu získali moc nad městem.

Týden nikdo nesměl vycházet z domova. Panoval kritický nedostatek

jídla a uhlí. Televize vysílala pouze popravy lidí podezřelých z

podněcování nepokojů. Pak jednoho večera, kdy byl celý kraj na

pokraji smrti hladem, přišel rozkaz, aby se všichni vrátili ke své

původní práci.

To znamenalo, že Kepra a Bonnie musely zase jít do školy. Po

vyučování je cestou na směnu v továrně zdržely ulice poškozené

bombardováním. Byly necelých sto metrů od brány, když továrna

vybuchla. Exploze zabila všechny dělníky uvnitř, včetně Kepřina

manžela a Bonniiny rodiny.

„Někdo musel říct Kapitolu, že vzpoura měla svůj počátek tam,“

vypráví Kepra tiše.

Obě utekly ke Kepře domů, kde měly pořád schované uniformy

mírotvorců. Pobraly co nejvíc zásob – kradly i od sousedů, o nichž

věděly, že jsou po smrti – a podařilo se jim dostat k nádraží. Ve

skladišti vedle kolejí se převlékly do uniforem a v přestrojení

nastoupily do nákladního vagonu s látkami, který odjížděl do Šestého

kraje. Při zastávce na doplnění paliva se vyplížily z vozu a

pokračovaly pěšky. Skrývaly se v lesích, ale držely se v blízkosti

kolejí, a tak před dvěma dny dorazily k Dvanáctému kraji, kde se

musely zastavit, protože si Bonnie vymkla kotník.

„Chápu, proč utíkáte, ale co čekáte, že najdete ve Třináctém

kraji?“ ptám se.

Bonnie si vyměňuje s Keprou nervózní pohled. „To nevíme

jistě,“ připouští Kepra.

„Jsou tam jenom rozvaliny,“ říkám. „Všichni jsme přece viděli

záběry v televizi.“

„To je právě ono. I podle těch nejstarších pamětníků promítají

pořád stejné záběry,“ odpovídá Kepra.

„Vážně?“ V duchu si vybavuji záběry, které jsem už několikrát

viděla na obrazovce.

„Víš přece, že vždycky ukazují soudní budovu?“ pokračuje

Kepra. Přikyvuji. Tu jsem viděla už tisíckrát. „Když se podíváš

hodně pozorně, všimneš si toho taky. V pravém horním rohu.“

„Čeho?“ ptám se.

Kepra zvedá sušenku s ptákem. „Reprodrozda. Pořád toho

samého.“

„V našem kraji si myslíme, že používají stále stejné staré záběry,

protože Kapitol nemůže ukázat, co je tam teď doopravdy,“ říká

Bonnie.

Nedůvěřivě si odfrknu. „A na základě toho jdete do Třináctého

kraje? Kvůli nějakému ptákovi? Myslíte si, že tam najdete nově

vybudované město plné lidí? A že je Kapitol nechává na pokoji?“

„Ne,“ vrtí Kepra vážně hlavou. „Myslíme si, že se obyvatelé

přesunuli do podzemí, když Kapitol zničil všechno na povrchu.

Myslíme si, že se jim podařilo přežít. A Kapitol je možná nechává na

pokoji proto, že v temných dobách se Třináctý kraj zabýval

především vývojem jaderných technologií.“

„Těžili grafit,“ namítám. Pak ale váhavě umlkám, neboť

uvědomuji, že tuhle informaci mám od Kapitolu.

„Měli tam pár menších dolů, to je pravda, ale ne dost na to, aby

uživily tak velký počet obyvatel. To je asi jediná věc, kterou víme

jistě,“ říká Kepra.

Srdce mi buší jako splašené. Co když mají pravdu? Je to možné?

Dá se utéct jinam než do divočiny? Na nějaké bezpečné místo?

Pokud ve Třináctém kraji žijí lidé, neměla bych se tam vydat také?

Třeba bych tam něco dokázala, zatímco tady budu jenom čekat na

smrt. Jenže na druhou stranu, pokud jsou v Třináctém kraji lidé… a

mají mocné zbraně…

„Proč nám nepomohou?“ vyhrknu zlostně. „Jestli to je pravda,

proč nás nechávají žít v takových podmínkách? Proč nás nechávají

hladovět a masakrovat při hrách?“ Najednou nenávidím domnělé

podzemní město v Třináctém kraji i jeho obyvatele, kteří nečinně

přihlížejí, jak trpíme a umíráme. Nejsou o nic lepší než Kapitol.

„Nevíme,“ šeptá Bonnie. „Zatím jenom doufáme, že vůbec

existují.“

Její slova mě vracejí do reality. Jsou to jenom přeludy. Třináctý

kraj neexistuje, protože něco takového by Kapitol nikdy nepřipustil.

S tím záběrem se pravděpodobně mýlí. Reprodrozdů je všude plno a

jsou to mimořádně odolná zvířata. Pokud dokázali přežít

vybombardování Třináctého kraje, dnes se jim tam patrné daří líp než

kdykoliv předtím.

Bonnie ztratila domov. Její rodina je po smrti. Návrat do Osmého

kraje nebo přestěhování do jiného kraje nepřipadá v úvahu. Jistěže ji

vábí představa nezávislého, prosperujícího Třináctého kraje.

Nedokážu se přimět k tomu, abych jí řekla, že se honí za iluzí, která

se brzy rozplyne jako kouř nad ohněm. Třeba se jim podaří nějak

přežívat v lesích. Pochybuji o tom, ale je mi jich tak líto, že se jim

musím pokusit pomoct.

Dávám jim veškeré jídlo ze svého vaku, většinou obilí a sušené

fazole, ale je ho dost, aby jim nějakou dobu vydrželo, pokud s ním

budou uvážlivě hospodařit. Pak odvádím Kepru do lesa snažím se jí

stručně vysvětlit základy lovu. Má zbraň, která dokáže proměňovat

sluneční energii ve smrtící paprsky, takže ji teoreticky může používat

věčně. Když se jí daří zabít první veverku, úlovek je spečený na

škvarek, protože ho Kepra zasáhla přímo do těla. Ukazuji jí ale, jak

se kořist stahuje z kůže a vyvrhuje. S trochou cviku na to přijde.

Vyrábím novou berli pro Bonnii. V domku si stahuji jedny ponožky

a dávám je zraněné dívce s pokynem, aby si je při chůzi nacpala do

bot a přes noc si je oblékla na nohy. Nakonec je učím, jak si mají

rozdělat pořádný oheň.

Mámí ze mě podrobnosti o situaci v Dvanáctém kraji a já jim

vyprávím o novém životě pod Knutem. Je poznat, že to považují za

důležité informace, které předají vůdcům Třináctého kraje, a tak jim

vyhovuji, abych neničila jejich naději. Když ale nastává pozdní

odpoledne, musíme se rozloučit. „Už musím jít,“ říkám.

Vřele mi děkují a objímají mě. Bonnii se zalévají oči slzami.

„Nemohu uvěřit, že jsme se s tebou opravdu setkaly. Všichni mluvili

skoro pořád o tobě, od té chvíle, co jsi…“

„Já vím. Já vím. Co jsem pohrozila společnou sebevraždou s

Peetou,“ doplňuji za ní unaveně.

Zpáteční cestu skoro ani nevnímám. Začíná padat sníh, ale mně

se honí hlavou novinky o povstání v Osmém kraji i o

nepravděpodobné, ale svůdně lákavé možnosti, že existuje svobodný

Třináctý kraj.

Rozhovor s Keprou a Bonnii mi potvrdil jednu důležitou věc:

Prezident Snow mě oklamal. Ani všechny polibky a objetí na světě

nemohly změnit spád událostí v Osmém kraji. Ano – to, jak jsem

vytáhla ve finále Hladových her jedovaté bobule, bylo určitou

rozbuškou, ale následný požár jsem nemohla uhasit, a prezident

Snow to musel dobře vědět. Proč mě tedy navštěvoval? Proč mi

nařizoval, abych přesvědčovala davy o své lásce k Peetovi? Zjevně

chtěl zabránit tomu, abych jim přidělávala na další problémy. A také

chtěl samozřejmě zabavit lidi v Kapitolu. Chystaná svatba je patrně

nevyhnutelným vyústěním celého plánu.

Blížím se k plotu, když na nedaleké větvi zatrylkuje reprodrozd.

Při pohledu na něj si uvědomuji, že se mi nedostalo pořádného

vysvětlení toho obrázku na sušence a jeho plného významu.

„To znamená, že jsme na tvé straně.“ Takhle to Bonnie řekla.

Copak mám lidi na své straně? A na jaké straně? Stala jsem se

bezděčně tváří povstání, v něž lidé doufají? Pokud ano, má strana si

nevede nijak dobře. Stačí se podívat, co se stalo v Osmém kraji.

Ukládám zbraně do dutého kmenu poblíž našeho starého domova

ve Sloji a mířím k plotu. Klekám si na koleno a chystám se prolézt na

Louku, ale pořád jsem tak zamyšlená, že mě do reality přivádí až

nenadálé zahoukání sovy.

V houstnoucím šeru se drátěný plot jeví stejně neškodně jako

jindy. Na poslední chvíli ale ucukávám; uvědomuji si, že slyším

tichý zvuk připomínající bzučení sršáního hnízda. Plot je pod

proudem.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a osm