11
Mechanicky ustupuji mezi stromy a zakrývám si ústa rukavicí,
abych rozptýlila bílé obláčky páry, které mi stoupají od úst. Do žil se
mi vyplavuje adrenalin, který zatlačuje do pozadí všechny dnešní
události, a já se soustředím na bezprostřední hrozbu. Co se děje?
Pustil snad Knut do plotu elektřinu v rámci svých bezpečnostních
opatření? Nebo se nějak dozvěděl, že jsem dnes vyklouzla z jeho
sítě? Má mě v úmyslu přistihnout mimo Dvanáctý kraj, aby mě mohl
zatknout a uvěznit? Chce mě dovléct na náměstí, přivázat ke kůlu a
zbičovat, nebo dokonce pověsit? Uklidni se, přikazuji si. Tohle není
poprvé, co jsem uvízla na vnější straně plotu. V uplynulých letech se
už párkrát stalo, že při návratu byl zrovna plot pod proudem. Jenže se
mnou pokaždé šel Hurikán. Vždycky jsme si prostě vybrali příhodný
strom, jehož koruně jsme počkali, dokud elektřinu zase nevypnuli,
což se nakonec pokaždé stalo. Pokud jsem se zdržela obzvlášť
dlouho, Prim se dokonce zašla podívat na Louku, aby si matka
nemusela dělat starosti.
Dnes ale moji rodinu ani nenapadne, že bych mohla být v lese,
schválně jsem se je snažila zmást. Pokud se tedy neukážu, začnou si
dělat starosti. A já si je koneckonců dělám také, protože si nejsem
jistá, že jde opravdu jen o náhodu – že by zapnuli elektřinu zrovna v
den, kdy jsem se výjimečně vydala do lesa? Domnívala jsem se, že
mě nikdo nevidí, ale kdo ví? Vždycky se najdou oči, jejichž majitel
rád zpeněží to, co viděly. Na tom samém místě někdo přece nahlásil
můj polibek s Hurikánem. Tehdy ovšem byl den a dnes brzy ráno
jsem si dávala obzvláštní pozor. Nemají u plotu kamery? Už mě to
dřív napadlo. Co když se prezident Snow o našem polibku dozvěděl
právě tak? Ráno byla sice ještě tma a já jsem měla tvář zahalenou
šátkem, ale seznam podezřelých osob, které by za současné situace
chodily do lesa, je patrně velice krátký.
Vyhlížím mezi stromy na Louku za plotem. Vidím pouze sníh, na
který tu a tam dopadá světlo z domků na kraji Sloje. Nikde žádný
mírotvorce, ani známka po nějakých číhajících pronásledovatelích.
Bez ohledu na to, jestli už Knut ví, že jsem dnes opustila kraj, mi
dochází, že se za každou cenu musím vrátit domů, aniž by mě někdo
viděl, a předstírat, že jsem nikde nebyla.
Jestli se dotknu plotu nebo ostnatého drátu nahoře, okamžitě mě
popraví elektrický proud. Pravděpodobně bych se nemohla podkopat
spodem, aniž bych riskovala, že si mě někdo všimne a půda je
ostatně zmrzlá na kost. Zbývá tedy jediná možnost. Musím plot nějak
překonat horem.
Vycházím podél kraje lesa, abych našla strom s dostatečně
vysokou a dlouhou větví, která by vyhovovala mým potřebám. Po
necelých dvou kilometrech spatřím starý javor, který by mohl stačit.
Má ovšem příliš široký a zledovatělý kmen, než aby se po něm dalo
vyšplhat, a chybějí mu nízké větve. Lezu tedy na sousední strom a
nejistě přeskakuji do koruny javoru. Mám co dělat, abych po kluzké
kůře nesjela dolů. Daří se mi ale zachytit se rukama a pomalu se
přesunuji po větvi, která se klene nad ostnatým drátem.
Když se podívám dolů, ihned si uvědomuji, proč jsme s
Hurikánem vždycky radši čekali v lese, než abychom se pokoušeli
překonávat plot. Má-li být člověk dost vysoko, aby ho neusmažila
elektřina, musí být ve výšce skoro sedmi metrů. Moje větev je
dokonce ještě výš – odhaduji, že nejméně osm metrů nad zemí. To je
nebezpečná výška i pro člověka, který má roky zkušeností se
šplháním po stromech. Nemám však na výběr. Mohla bych se
poohlédnout po jiné větvi, ale už je skoro tma. Začínající sněžení
brzy zastíní i svit měsíce. Tady aspoň pod sebou vidím závěj, která
ztlumí můj dopad. I kdybych našla jinou větev, což není vůbec jisté,
kdo ví, kam bych musela seskakovat z ní? Omotávám si prázdný
lovecký vak kolem krku a pomalu se spouštím dolů, dokud nevisím
za ruce. Několik vteřin sbírám odvahu a pak se pouštím.
Chvilku volně letím prostorem a vzápětí dopadám na zem, náraz
cítím v každém obratli. O zlomek vteřiny později padám zadkem do
závěje. Ležím ve sněhu a snažím se o inventuru utržených poranění.
Ani nemusím vstávat a podle bolesti v levé patě a v kostrči vím, že
jsem nevyvázla jen tak. Otázka zní, jak vážné to je. Doufám, že
půjde jen o lehké pohmožděniny, ale když se namáhavě stavím na
nohy, mám podezření, že jsem si něco zlomila. Dokážu však chodit,
takže bez okolků vyrážím k domovu a snažím se co nejlíp zakrýt
kulhání.
Matka a Prim nesmějí vědět, že jsem byla v lese. Musím si vymyslet
nějaké alibi, jakkoliv chabé. Několik obchodů na náměstí je
ještě otevřeno, a tak si v jednom kupuji bílé plátno na obvazy, stejně
nám docházejí. V dalším kupuji pytlík sladkostí pro Prim. Jedno
cukrátko si hned dávám do pusy a po jazyku se mi rozlévá
peprmintová chuť. Uvědomuji si, že to je moje první dnešní jídlo,
chtěla jsem se najíst u jezera, ale když jsem viděla, v jakém jsou
Kepra a Bonnie stavu, připadalo mi nesprávné jim ujídat třeba jen
jediné sousto.
Když dorážím k domovu, už se nemohu vůbec postavit na levou
patu. Povím matce, že jsem se snažila spravit díru ve střeše našeho
starého domu a sklouzla jsem. Pokud jde o chybějící jídlo, neřeknu
konkrétní jména lidí, kterým jsem ho rozdala. S námahou se dovleču
ke dveřím a mám sílu leda na to, abych se zhroutila před krb. Místo
toho mě čeká další šok.
Ve dveřích do kuchyně stojí dva mírotvorci, muž a žena. Žena se
tváří zcela bezvýrazně, ale muž se na mě dívá překvapeně. Nečekal
mě tu. Vědí, že jsem byla v lese a že bych měla být v pasti na vnější
straně plotu.
„Dobrý den,“ zdravím neutrálně.
Za mírotvorci se objevuje matka, ale drží se od nich dál. „Tady
je, akorát na večeři,“ vítá mě trochu příliš vesele. Ve skutečnosti jdu
hodně pozdě.
Uvažuji, jestli si mám zout boty, což bych normálně udělala, ale
pochybuji, že bych to zvládla, aniž bych odhalila svá zranění. Místo
toho si pouze stahuji mokrou bundu a smetám si sníh z vlasů. „Mohu
vám s něčím pomoct?“ ptám se mírotvorců.
„Vrchní mírotvorce Knut nás za vámi poslal se vzkazem,“ říká ta
žena.
„Čekají tu už několik hodin,“ dodává matka.
Chtěli si ověřit, že se nevrátím. Že jsem zahynula u plotu nebo že
jsem zůstala v pasti v okolních lesích, aby mohli odvést mou rodinu
k výslechům.
„To musí být hodně důležitý vzkaz,“ poznamenávám.
„Smíme se zeptat, kde jste byla, slečno Everdeenová?“ ptá se
žena.
„Snadnější by bylo odpovědět, kde jsem nebyla,“ říkám s
vyčerpaným povzdychem. Přecházím do kuchyně. Nutím se
našlapovat normálně, ačkoliv mi každý krok působí ostrou bolest.
Míjím mírotvorce a daří se mi dorazit ke stolu. Házím na něj vak a
obracím se k Prim, která ztuhle stojí u krbu. Jsou tu i Haymitch s
Peetou – sedí v houpacích křeslech a hrají šachy. Jsou tu náhodou,
nebo je pozvali mírotvorci? V každém případě jsem ráda, že je
vidím.
„Tak kde jsi nebyla?“ ptá se Haymitch unuděně.
„No, nebyla jsem u kozlího dědka kvůli připuštění Priminy kozy,
protože mi někdo vysvětlil úplně špatně, kde bydlí,“ otáčím se
významně k Prim.
„Nic jsem ti nevysvětlila špatně,“ ohrazuje se Prim. „Popsala
jsem ti to úplně přesně.“
„Tvrdila jsi, že bydlí vedle západní brány k dolům,“ říkám.
„Vedle východní brány,“ opravuje mě Prim.
„Jasně jsi řekla západní, protože jsem se ještě ptala, jestli to je
vedle té haldy strusky, a ty jsi mi to odkývala,“ dohaduji se.
„Vedle haldy u východní brány,“ odpovídá Prim trpělivě.
„A kdy jsi to říkala?“ chci vědět.
„Včera večer,“ ozývá se Haymitch.
„Rozhodně šlo o východní bránu,“ připojuje se Peeta. Vyměňuje
si pohled s Haymitchem a oba vybuchují smíchy. Dívám se výhrůžně
na Peetu, který se snaží nasadit kajícný výraz. „Promiň, ale tohle je
stará známá písnička. Neposloucháš, co ti kdo říká.“
„Vsadím se, že ti dneska lidé říkali, že tam nebydlí, ale ty jsi je
stejně neposlouchala,“ říká Haymitch.
„Sklapněte, Haymitchi,“ odsekávám, čímž dávám jasně najevo,
že se nemýlí.
Haymitch s Peetou se znovu smějou a i Prim se mírně pousměje.
„Dobře. Takže připuštění té pitomé kozy příště zařídí někdo
jiný,“ říkám, načež se všichni smějou ještě hlasitěji. V duchu si
říkám: Proto to Peeta s Haymitchem dotáhli tak daleko. Nic je
nerozhází.
Dívám se na mírotvorce. Muž se usmívá, ale žena nevypadá
přesvědčeně. „Co je v tom pytli?“ ptá se ostře.
Doufá, že jsem přinesla nějaký úlovek nebo lesní bylinky. Něco,
co by mě jasně usvědčilo. Obracím obsah vaku na stůl. „Podívejte se
sami.“
„Výborně,“ říká matka a prohlíží si bílé plátno. „Už nám
docházejí obvazy.“
Peeta přichází ke stolu a otvírá pytlík s bonbony. „Jé,
peprmintové,“ raduje se a dává si jeden do pusy.
„Ty jsou moje.“ Pokouším se mu sáček vytrhnout, ale on ho hází
Haymitchovi, který si jich několik sype do úst a podává pytlík
hihňající se Prim. „Žádný z vás si je nezaslouží!“ volám.
„Proč? Protože jsme měli pravdu?“ Peeta mě objímá paží.
Vykviknu bolestí, protože má kostrč protestuje proti jeho sevření.
Snažím se zvuk maskovat jako rozhořčené odfrknutí, ale Peeta podle
ustaraného výrazu ví, že jsem zraněná. „No dobře, Prim mluvila o
západní bráně. Jasně jsem to slyšel. A my jsme všichni idioti. Co ty
na to?“
„To už je lepší,“ říkám a nechávám se políbit. Pak se otáčím k
mírotvorcům, jako kdybych si náhle vzpomněla, že tu jsou „Vy tedy
pro mě máte nějaký vzkaz?“
„Od vrchního mírotvorce Knuta,“ odpovídá ta žena. „Chtěl,
abyste věděla, že plot kolem Dvanáctého kraje bude od nynějška
dvacet čtyři hodin pod proudem.“
„Ono to tak zatím nebylo?“ ptám se nevinně.
„Myslel si, že byste tuhle informaci mohla vyřídit i svému
bratranci,“ pokračuje žena.
„Děkuji, já mu to vyřídím. Jsem si jistá, že všichni budeme spát o
trochu klidněji, když jste vylepšili toto zabezpečovací opatření.“
Vím, že jsem drzá, ale tahle poznámka mi podstatně zlepšuje náladu.
Žena zatíná zuby. Události se nevyvíjejí podle jejich plánu, nemá
další rozkazy. Krátce mi pokývne na pozdrav a odchází.
Její společník ji následuje. Jakmile za nimi matka zamyká dveře,
hroutím se ke stolu.
„Co ti je?“ ptá se Peeta a pevně mě drží.
„Narazila jsem si levou nohu. Patu. A moje kostrč má za sebou
taky hodně špatný den.“ Pomáhá mi do jednoho houpacího křesla a
já opatrně klesám na měkký polštář.
Matka mi stahuje boty. „Jak se ti to stalo?“
„Uklouzla jsem a upadla,“ říkám. Všichni na mě nevěřícně hledí.
„Na ledu.“ Všichni ale víme, že dům je určitě odposloucháván a že
nemůžeme mluvit otevřeně. Ne teď a tady.
Matka mi stahuje ponožky a prohmatává mi kosti v levém nártu.
Trhám sebou bolestí. „Možná je tam zlomenina,“ poznamenává
matka a kontroluje mi druhou nohu. „Tahle je v pořádku.“ Dodává,
že mám ošklivě naraženou kostrč.
Posílá Prim pro moje pyžamo a župan. Zatímco se převlékám,
dělá mi ledový obklad na levou patu a pak mi ji pokládá na polštářek.
Zhltnu tři misky vývaru a polovinu bochníku chleba, zatímco ostatní
večeří u stolu. Hledím do ohně, myslím na Bonnii a Kepru a doufám,
že husté sněžení zakrylo mé stopy.
Přichází ke mně Prim, sedá si na zem a opírá si hlavu o moje
koleno. Cumláme peprmintové bonbony a já ji hladím po plavých
vlasech za uchem. „Jak bylo ve škole?“ ptám se.
„Dobře. Učili jsme se o vedlejších produktech uhlí,“ říká. Chvíli
se díváme do plamenů. „Vyzkoušíš si svatební šaty?“
„Dnes večer ne. Možná zítra,“ odpovídám.
„Počkej, dokud nepřijdu domů, ano?“ ujišťuje se.
„Jistě.“ Pokud mě do té doby nezatknou.
Matka mi podává hrnek heřmánkového čaje s dávkou sirupu na
spaní a mně se okamžitě začínají klížit víčka. Obvazuje mi zraněnou
nohu a Peeta se nabízí, že mě dovede do postele. Nejdřív se mu
opírám o rameno, ale chvěju se tolik, že mě nakonec bere do náruče a
odnáší mě po schodech nahoru. Přikrývá mě dekou a přeje mi dobrou
noc, ale já ho chytám za ruku a zadržuji ho u sebe. Vedlejším
účinkem sirupu na spaní je to, že potlačuje zábrany podobně jako
kořalka, a já vím, že si musím dávat pozor na jazyk. Nechci ale, aby
Peeta odešel. Vlastně chci, aby si lehl ke mně a byl se mnou, až na
mě zaútočí noční můry. Z nějakého důvodu, který nedokážu přesně
zformulovat, však vím, že to po něm nesmím žádat.
„Ještě nechoď. Počkej, dokud neusnu,“ prosím ho.
Peeta si sedá na kraj postele a zahřívá mou dlaň mezi svými.
„Skoro jsem si myslel, že sis to dneska rozmyslela. Když jsi měla
zpoždění na večeři.“
V mysli se mi převaluje závoj mlh, ale dokážu odhadnout, co tím
chce říct. Vzhledem k mému pozdnímu příchodu, novince o
zprovoznění plotu a návštěvě mírotvorců si myslel, že jsem nakonec
přece jen utekla, pravděpodobně s Hurikánem.
„Ne, to bych ti řekla,“ ujišťuji ho. Zvedám jeho ruku a tisknu si ji
ke tváři. Cítím slabou vůni skořice a kmínu z chlebů, které dnes pekl.
Chci mu říct o Kepře a Bonnii, o potlačeném povstání i o jejich snu o
Třináctém kraji, ale není to bezpečné a já pomalu usínám, takže ze
sebe vypravuji jedinou větu: „Zůstaň u mě.“
Když odplouvám do říše spánku, slyším, že mi šeptem odpovídá,
jeho slova už však nevnímám.
Matka mě nechává spát celé dopoledne, ale pak mě budí, aby mi
vyšetřila patu. Ordinuje mi týdenní odpočinek v posteli a já nic
nenamítám, protože je mi opravdu mizerně. Nejen kvůli noze a
kostrči. Celé tělo mě bolí vyčerpáním. Dovoluji tedy matce, aby mě
ošetřovala, přinesla mi snídani do postele a hodila přese mě další
deku. Potom jen tak ležím, zírám z okna na zimní oblohu a
přemítám, jak všechno asi dopadne. Hodně myslím na Bonnii a
Kepru i na hromadu bílých svatebních šatů pod schody na to, jestli
Knut zjistí, jak jsem se dostala zpátky přes plot, a zatkne mě. Je to
zvláštní, protože by mě mohl uvěznit tak jako tak, na základě mých
minulých zločinů, ale možná potřebuje něco opravdu zásadního,
když jsem vítěz Hladových her. Uvažuji, jestli je Knut ve spojení s
prezidentem Snowem. Považuji za nepravděpodobné, že by Snow
někdy vůbec vzal na vědomí existenci starého Craye, ovšem když
nyní představuji takový celonárodní problém, nedává náhodou
Knutoví instrukce o dalším postupu? Nebo Knut jedná na vlastní
pěst? V každém případě by se jistě oba shodli, že je třeba mě uvěznit
uvnitř kraje. I kdybych přišla na nějaký způsob, jak utéct – třeba
přehodit provaz přes tu javorovou větev a vyšplhat se nahoru –,
nemohla bych uniknout s rodinou a přáteli. Stejně jsem řekla
Hurikánovi, že tu zůstanu a budu bojovat.
Dalších několik dní sebou trhám při každém zaklepání u dveří.
Mírotvorci ale nepřicházejí, takže se nakonec uklidňuji. Ještě líp se
cítím, když mi Peeta oznamuje, že na několika místech je
momentálně plot bez proudu, protože mírotvorci upevňují jeho
spodní stranu k zemi. Knut si určitě myslí, že se mi nějak podařilo
prolézt pod plotem. Kraj má aspoň chvíli volnější režim, když musejí
mírotvorci pro změnu dělat něco jiného než obtěžovat lidi.
Každý den k nám chodí Peeta se sýrovými bochánky a pomáhá
mi při práci na staré rodinné knize z pergamenu a kůže. Před
dávnými věky ji založila nějaká bylinkářka z matčiny strany. Tvoří ji
stránky s perokresbami rostlin doplněnými o popis jejich lékařského
použití. Otec přidal oddíl jedlých rostlin, který jsem často používala,
když jsem po jeho smrti živila rodinu. Už dlouho jsem měla v plánu
zaznamenat do knihy i poznatky, které jsem získala na základě
vlastní zkušenosti nebo od Hurikána, včetně informací z výcviku na
Hladové hry. Nakonec jsem to neučinila, protože neumím kreslit a
rostliny je důležité vystihnout do nejmenších detailů. A to je právě
Peetův úkol. Některé rostliny již zná, od jiných máme sušené vzorky
a ještě další musím popsat. Črtá skici na kus papíru, dokud nejsem
spokojená s tím, jak vypadají, a pak ho nechám, ať je překreslí do
knihy. Nakonec krasopisem doplním všechno, co o dané rostlině
vím.Je to tichá a zajímavá činnost, která odvádí mou mysl od
bezprostředních potíží. Baví mě sledovat Peetovy ruce při práci, kdy
prázdná stránka rozkvétá několika tahy jeho pera. Nakonec přidává
do naší původně černobílé, zažloutlé knihy i barvy. Ve tváři se mu
při soustředění usazuje zvláštní výraz – obvyklou přívětivost
nahrazuje cosi vášnivějšího a odtažitějšího, co naznačuje, že se v
něm ukrývá úplně odlišný svět. Letmo jsem do něj nahlédla už v
aréně, při proslovech k davu, nebo ve chvíli, když ode mě v
Jedenáctém kraji odstrčil zbraně mírotvorců. Nevím úplně přesně, co
si o tom mám myslet. Také jsem si začala všímat jeho řas, kterých si
člověk normálně nevšimne, protože jsou tak plavé. Když mu na ně z
boku dopadá sluneční světlo od okna, získávají při pohledu zblízka
světle zlatavý odstín a jsou tak dlouhé, že by se mu podle mě měly
při každém mrknutí splést dohromady.
Jedno odpoledne Peeta přestává stínovat květ a vzhlédne tak
náhle, až se leknu, jako kdyby mě přistihl, že ho špehuji, což je
vlastně svým způsobem pravda. Peeta ale jen říká: „Tohle je asi
poprvé, co spolu děláme něco normálního.“
„Jo,“ přikyvuji. Náš vztah naprosto narušily hry, takže na něm
nikdy nic normálního nebylo. „A je to příjemná změna.“
Každé odpoledne mě odnáší do přízemí, abych se dostala ze
svého pokoje, a já všechny deptám tím, že pouštím televizi. Obvykle
sledujeme pouze povinné vysílání, protože směs propagandy a
kapitolského chvástání – včetně sestřihů ze sedmdesáti čtyř
dosavadních ročníků Hladových her – je opravdu odporná.
Já ale čekám na něco konkrétního: na reprodrozda, k němuž se
upínají naděje Kepry a Bonnie. Vím, že je to patrně pošetilá naděje,
ale pokud se nemýlím, chci tuto možnost jasně vyloučit jednou
provždy si z hlavy vymazat iluze o prosperujícím Třináctém kraji.
Prvního záběru se dočkám při zprávě odkazující na temné doby.
Na obrazovce se objevují kouřící ruiny soudní budovy Třináctého
kraje a já zahlédnu, jak se v pravém horním rohu mihne černobílý
záblesk spodní strany reprodrozdího křídla. To nicméně ještě nic
nedokazuje. Jde jenom o starý záběr, doplňující starou zprávu.
O pár dní později ale mou pozornost upoutává něco dalšího.
Hlavní hlasatel zpráv čte informace o nedostatku tuhy ovlivňující
produkci ve Třetím kraji a následuje záběr na reportérku v
ochranném oděvu, která stojí před rozvalinami soudní budovy
Třináctého kraje. Údajně se jedná o záběr v reálném čase. Reportérka
hovoří o tom, že jakási studie dnes bohužel potvrdila, že doly
Třináctého kraje jsou dosud příliš zamořené, než aby se k nim někdo
mohl přiblížit. Konec zprávy. Těsně před prostřihem na hlavního
hlasatele však vidím záblesk ptačího křídla, které jsem už
prokazatelně jednou viděla.
Reportérku přidali do starého záběru trikem. Vůbec není ve
Třináctém kraji. To vyvolává zásadní otázku: Co tam tedy je?
2024 ©