Vražedná pomsta: kapitola 11

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne, přečteno: 260×
hunger-2.jpg

11

Mechanicky ustupuji mezi stromy a zakrývám si ústa rukavicí,

abych rozptýlila bílé obláčky páry, které mi stoupají od úst. Do žil se

mi vyplavuje adrenalin, který zatlačuje do pozadí všechny dnešní

události, a já se soustředím na bezprostřední hrozbu. Co se děje?

Pustil snad Knut do plotu elektřinu v rámci svých bezpečnostních

opatření? Nebo se nějak dozvěděl, že jsem dnes vyklouzla z jeho

sítě? Má mě v úmyslu přistihnout mimo Dvanáctý kraj, aby mě mohl

zatknout a uvěznit? Chce mě dovléct na náměstí, přivázat ke kůlu a

zbičovat, nebo dokonce pověsit? Uklidni se, přikazuji si. Tohle není

poprvé, co jsem uvízla na vnější straně plotu. V uplynulých letech se

už párkrát stalo, že při návratu byl zrovna plot pod proudem. Jenže se

mnou pokaždé šel Hurikán. Vždycky jsme si prostě vybrali příhodný

strom, jehož koruně jsme počkali, dokud elektřinu zase nevypnuli,

což se nakonec pokaždé stalo. Pokud jsem se zdržela obzvlášť

dlouho, Prim se dokonce zašla podívat na Louku, aby si matka

nemusela dělat starosti.

Dnes ale moji rodinu ani nenapadne, že bych mohla být v lese,

schválně jsem se je snažila zmást. Pokud se tedy neukážu, začnou si

dělat starosti. A já si je koneckonců dělám také, protože si nejsem

jistá, že jde opravdu jen o náhodu – že by zapnuli elektřinu zrovna v

den, kdy jsem se výjimečně vydala do lesa? Domnívala jsem se, že

mě nikdo nevidí, ale kdo ví? Vždycky se najdou oči, jejichž majitel

rád zpeněží to, co viděly. Na tom samém místě někdo přece nahlásil

můj polibek s Hurikánem. Tehdy ovšem byl den a dnes brzy ráno

jsem si dávala obzvláštní pozor. Nemají u plotu kamery? Už mě to

dřív napadlo. Co když se prezident Snow o našem polibku dozvěděl

právě tak? Ráno byla sice ještě tma a já jsem měla tvář zahalenou

šátkem, ale seznam podezřelých osob, které by za současné situace

chodily do lesa, je patrně velice krátký.

Vyhlížím mezi stromy na Louku za plotem. Vidím pouze sníh, na

který tu a tam dopadá světlo z domků na kraji Sloje. Nikde žádný

mírotvorce, ani známka po nějakých číhajících pronásledovatelích.

Bez ohledu na to, jestli už Knut ví, že jsem dnes opustila kraj, mi

dochází, že se za každou cenu musím vrátit domů, aniž by mě někdo

viděl, a předstírat, že jsem nikde nebyla.

Jestli se dotknu plotu nebo ostnatého drátu nahoře, okamžitě mě

popraví elektrický proud. Pravděpodobně bych se nemohla podkopat

spodem, aniž bych riskovala, že si mě někdo všimne a půda je

ostatně zmrzlá na kost. Zbývá tedy jediná možnost. Musím plot nějak

překonat horem.

Vycházím podél kraje lesa, abych našla strom s dostatečně

vysokou a dlouhou větví, která by vyhovovala mým potřebám. Po

necelých dvou kilometrech spatřím starý javor, který by mohl stačit.

Má ovšem příliš široký a zledovatělý kmen, než aby se po něm dalo

vyšplhat, a chybějí mu nízké větve. Lezu tedy na sousední strom a

nejistě přeskakuji do koruny javoru. Mám co dělat, abych po kluzké

kůře nesjela dolů. Daří se mi ale zachytit se rukama a pomalu se

přesunuji po větvi, která se klene nad ostnatým drátem.

Když se podívám dolů, ihned si uvědomuji, proč jsme s

Hurikánem vždycky radši čekali v lese, než abychom se pokoušeli

překonávat plot. Má-li být člověk dost vysoko, aby ho neusmažila

elektřina, musí být ve výšce skoro sedmi metrů. Moje větev je

dokonce ještě výš – odhaduji, že nejméně osm metrů nad zemí. To je

nebezpečná výška i pro člověka, který má roky zkušeností se

šplháním po stromech. Nemám však na výběr. Mohla bych se

poohlédnout po jiné větvi, ale už je skoro tma. Začínající sněžení

brzy zastíní i svit měsíce. Tady aspoň pod sebou vidím závěj, která

ztlumí můj dopad. I kdybych našla jinou větev, což není vůbec jisté,

kdo ví, kam bych musela seskakovat z ní? Omotávám si prázdný

lovecký vak kolem krku a pomalu se spouštím dolů, dokud nevisím

za ruce. Několik vteřin sbírám odvahu a pak se pouštím.

Chvilku volně letím prostorem a vzápětí dopadám na zem, náraz

cítím v každém obratli. O zlomek vteřiny později padám zadkem do

závěje. Ležím ve sněhu a snažím se o inventuru utržených poranění.

Ani nemusím vstávat a podle bolesti v levé patě a v kostrči vím, že

jsem nevyvázla jen tak. Otázka zní, jak vážné to je. Doufám, že

půjde jen o lehké pohmožděniny, ale když se namáhavě stavím na

nohy, mám podezření, že jsem si něco zlomila. Dokážu však chodit,

takže bez okolků vyrážím k domovu a snažím se co nejlíp zakrýt

kulhání.

Matka a Prim nesmějí vědět, že jsem byla v lese. Musím si vymyslet

nějaké alibi, jakkoliv chabé. Několik obchodů na náměstí je

ještě otevřeno, a tak si v jednom kupuji bílé plátno na obvazy, stejně

nám docházejí. V dalším kupuji pytlík sladkostí pro Prim. Jedno

cukrátko si hned dávám do pusy a po jazyku se mi rozlévá

peprmintová chuť. Uvědomuji si, že to je moje první dnešní jídlo,

chtěla jsem se najíst u jezera, ale když jsem viděla, v jakém jsou

Kepra a Bonnie stavu, připadalo mi nesprávné jim ujídat třeba jen

jediné sousto.

Když dorážím k domovu, už se nemohu vůbec postavit na levou

patu. Povím matce, že jsem se snažila spravit díru ve střeše našeho

starého domu a sklouzla jsem. Pokud jde o chybějící jídlo, neřeknu

konkrétní jména lidí, kterým jsem ho rozdala. S námahou se dovleču

ke dveřím a mám sílu leda na to, abych se zhroutila před krb. Místo

toho mě čeká další šok.

Ve dveřích do kuchyně stojí dva mírotvorci, muž a žena. Žena se

tváří zcela bezvýrazně, ale muž se na mě dívá překvapeně. Nečekal

mě tu. Vědí, že jsem byla v lese a že bych měla být v pasti na vnější

straně plotu.

„Dobrý den,“ zdravím neutrálně.

Za mírotvorci se objevuje matka, ale drží se od nich dál. „Tady

je, akorát na večeři,“ vítá mě trochu příliš vesele. Ve skutečnosti jdu

hodně pozdě.

Uvažuji, jestli si mám zout boty, což bych normálně udělala, ale

pochybuji, že bych to zvládla, aniž bych odhalila svá zranění. Místo

toho si pouze stahuji mokrou bundu a smetám si sníh z vlasů. „Mohu

vám s něčím pomoct?“ ptám se mírotvorců.

„Vrchní mírotvorce Knut nás za vámi poslal se vzkazem,“ říká ta

žena.

„Čekají tu už několik hodin,“ dodává matka.

Chtěli si ověřit, že se nevrátím. Že jsem zahynula u plotu nebo že

jsem zůstala v pasti v okolních lesích, aby mohli odvést mou rodinu

k výslechům.

„To musí být hodně důležitý vzkaz,“ poznamenávám.

„Smíme se zeptat, kde jste byla, slečno Everdeenová?“ ptá se

žena.

„Snadnější by bylo odpovědět, kde jsem nebyla,“ říkám s

vyčerpaným povzdychem. Přecházím do kuchyně. Nutím se

našlapovat normálně, ačkoliv mi každý krok působí ostrou bolest.

Míjím mírotvorce a daří se mi dorazit ke stolu. Házím na něj vak a

obracím se k Prim, která ztuhle stojí u krbu. Jsou tu i Haymitch s

Peetou – sedí v houpacích křeslech a hrají šachy. Jsou tu náhodou,

nebo je pozvali mírotvorci? V každém případě jsem ráda, že je

vidím.

„Tak kde jsi nebyla?“ ptá se Haymitch unuděně.

„No, nebyla jsem u kozlího dědka kvůli připuštění Priminy kozy,

protože mi někdo vysvětlil úplně špatně, kde bydlí,“ otáčím se

významně k Prim.

„Nic jsem ti nevysvětlila špatně,“ ohrazuje se Prim. „Popsala

jsem ti to úplně přesně.“

„Tvrdila jsi, že bydlí vedle západní brány k dolům,“ říkám.

„Vedle východní brány,“ opravuje mě Prim.

„Jasně jsi řekla západní, protože jsem se ještě ptala, jestli to je

vedle té haldy strusky, a ty jsi mi to odkývala,“ dohaduji se.

„Vedle haldy u východní brány,“ odpovídá Prim trpělivě.

„A kdy jsi to říkala?“ chci vědět.

„Včera večer,“ ozývá se Haymitch.

„Rozhodně šlo o východní bránu,“ připojuje se Peeta. Vyměňuje

si pohled s Haymitchem a oba vybuchují smíchy. Dívám se výhrůžně

na Peetu, který se snaží nasadit kajícný výraz. „Promiň, ale tohle je

stará známá písnička. Neposloucháš, co ti kdo říká.“

„Vsadím se, že ti dneska lidé říkali, že tam nebydlí, ale ty jsi je

stejně neposlouchala,“ říká Haymitch.

„Sklapněte, Haymitchi,“ odsekávám, čímž dávám jasně najevo,

že se nemýlí.

Haymitch s Peetou se znovu smějou a i Prim se mírně pousměje.

„Dobře. Takže připuštění té pitomé kozy příště zařídí někdo

jiný,“ říkám, načež se všichni smějou ještě hlasitěji. V duchu si

říkám: Proto to Peeta s Haymitchem dotáhli tak daleko. Nic je

nerozhází.

Dívám se na mírotvorce. Muž se usmívá, ale žena nevypadá

přesvědčeně. „Co je v tom pytli?“ ptá se ostře.

Doufá, že jsem přinesla nějaký úlovek nebo lesní bylinky. Něco,

co by mě jasně usvědčilo. Obracím obsah vaku na stůl. „Podívejte se

sami.“

„Výborně,“ říká matka a prohlíží si bílé plátno. „Už nám

docházejí obvazy.“

Peeta přichází ke stolu a otvírá pytlík s bonbony. „Jé,

peprmintové,“ raduje se a dává si jeden do pusy.

„Ty jsou moje.“ Pokouším se mu sáček vytrhnout, ale on ho hází

Haymitchovi, který si jich několik sype do úst a podává pytlík

hihňající se Prim. „Žádný z vás si je nezaslouží!“ volám.

„Proč? Protože jsme měli pravdu?“ Peeta mě objímá paží.

Vykviknu bolestí, protože má kostrč protestuje proti jeho sevření.

Snažím se zvuk maskovat jako rozhořčené odfrknutí, ale Peeta podle

ustaraného výrazu ví, že jsem zraněná. „No dobře, Prim mluvila o

západní bráně. Jasně jsem to slyšel. A my jsme všichni idioti. Co ty

na to?“

„To už je lepší,“ říkám a nechávám se políbit. Pak se otáčím k

mírotvorcům, jako kdybych si náhle vzpomněla, že tu jsou „Vy tedy

pro mě máte nějaký vzkaz?“

„Od vrchního mírotvorce Knuta,“ odpovídá ta žena. „Chtěl,

abyste věděla, že plot kolem Dvanáctého kraje bude od nynějška

dvacet čtyři hodin pod proudem.“

„Ono to tak zatím nebylo?“ ptám se nevinně.

„Myslel si, že byste tuhle informaci mohla vyřídit i svému

bratranci,“ pokračuje žena.

„Děkuji, já mu to vyřídím. Jsem si jistá, že všichni budeme spát o

trochu klidněji, když jste vylepšili toto zabezpečovací opatření.“

Vím, že jsem drzá, ale tahle poznámka mi podstatně zlepšuje náladu.

Žena zatíná zuby. Události se nevyvíjejí podle jejich plánu, nemá

další rozkazy. Krátce mi pokývne na pozdrav a odchází.

Její společník ji následuje. Jakmile za nimi matka zamyká dveře,

hroutím se ke stolu.

„Co ti je?“ ptá se Peeta a pevně mě drží.

„Narazila jsem si levou nohu. Patu. A moje kostrč má za sebou

taky hodně špatný den.“ Pomáhá mi do jednoho houpacího křesla a

já opatrně klesám na měkký polštář.

Matka mi stahuje boty. „Jak se ti to stalo?“

„Uklouzla jsem a upadla,“ říkám. Všichni na mě nevěřícně hledí.

„Na ledu.“ Všichni ale víme, že dům je určitě odposloucháván a že

nemůžeme mluvit otevřeně. Ne teď a tady.

Matka mi stahuje ponožky a prohmatává mi kosti v levém nártu.

Trhám sebou bolestí. „Možná je tam zlomenina,“ poznamenává

matka a kontroluje mi druhou nohu. „Tahle je v pořádku.“ Dodává,

že mám ošklivě naraženou kostrč.

Posílá Prim pro moje pyžamo a župan. Zatímco se převlékám,

dělá mi ledový obklad na levou patu a pak mi ji pokládá na polštářek.

Zhltnu tři misky vývaru a polovinu bochníku chleba, zatímco ostatní

večeří u stolu. Hledím do ohně, myslím na Bonnii a Kepru a doufám,

že husté sněžení zakrylo mé stopy.

Přichází ke mně Prim, sedá si na zem a opírá si hlavu o moje

koleno. Cumláme peprmintové bonbony a já ji hladím po plavých

vlasech za uchem. „Jak bylo ve škole?“ ptám se.

„Dobře. Učili jsme se o vedlejších produktech uhlí,“ říká. Chvíli

se díváme do plamenů. „Vyzkoušíš si svatební šaty?“

„Dnes večer ne. Možná zítra,“ odpovídám.

„Počkej, dokud nepřijdu domů, ano?“ ujišťuje se.

„Jistě.“ Pokud mě do té doby nezatknou.

Matka mi podává hrnek heřmánkového čaje s dávkou sirupu na

spaní a mně se okamžitě začínají klížit víčka. Obvazuje mi zraněnou

nohu a Peeta se nabízí, že mě dovede do postele. Nejdřív se mu

opírám o rameno, ale chvěju se tolik, že mě nakonec bere do náruče a

odnáší mě po schodech nahoru. Přikrývá mě dekou a přeje mi dobrou

noc, ale já ho chytám za ruku a zadržuji ho u sebe. Vedlejším

účinkem sirupu na spaní je to, že potlačuje zábrany podobně jako

kořalka, a já vím, že si musím dávat pozor na jazyk. Nechci ale, aby

Peeta odešel. Vlastně chci, aby si lehl ke mně a byl se mnou, až na

mě zaútočí noční můry. Z nějakého důvodu, který nedokážu přesně

zformulovat, však vím, že to po něm nesmím žádat.

„Ještě nechoď. Počkej, dokud neusnu,“ prosím ho.

Peeta si sedá na kraj postele a zahřívá mou dlaň mezi svými.

„Skoro jsem si myslel, že sis to dneska rozmyslela. Když jsi měla

zpoždění na večeři.“

V mysli se mi převaluje závoj mlh, ale dokážu odhadnout, co tím

chce říct. Vzhledem k mému pozdnímu příchodu, novince o

zprovoznění plotu a návštěvě mírotvorců si myslel, že jsem nakonec

přece jen utekla, pravděpodobně s Hurikánem.

„Ne, to bych ti řekla,“ ujišťuji ho. Zvedám jeho ruku a tisknu si ji

ke tváři. Cítím slabou vůni skořice a kmínu z chlebů, které dnes pekl.

Chci mu říct o Kepře a Bonnii, o potlačeném povstání i o jejich snu o

Třináctém kraji, ale není to bezpečné a já pomalu usínám, takže ze

sebe vypravuji jedinou větu: „Zůstaň u mě.“

Když odplouvám do říše spánku, slyším, že mi šeptem odpovídá,

jeho slova už však nevnímám.

Matka mě nechává spát celé dopoledne, ale pak mě budí, aby mi

vyšetřila patu. Ordinuje mi týdenní odpočinek v posteli a já nic

nenamítám, protože je mi opravdu mizerně. Nejen kvůli noze a

kostrči. Celé tělo mě bolí vyčerpáním. Dovoluji tedy matce, aby mě

ošetřovala, přinesla mi snídani do postele a hodila přese mě další

deku. Potom jen tak ležím, zírám z okna na zimní oblohu a

přemítám, jak všechno asi dopadne. Hodně myslím na Bonnii a

Kepru i na hromadu bílých svatebních šatů pod schody na to, jestli

Knut zjistí, jak jsem se dostala zpátky přes plot, a zatkne mě. Je to

zvláštní, protože by mě mohl uvěznit tak jako tak, na základě mých

minulých zločinů, ale možná potřebuje něco opravdu zásadního,

když jsem vítěz Hladových her. Uvažuji, jestli je Knut ve spojení s

prezidentem Snowem. Považuji za nepravděpodobné, že by Snow

někdy vůbec vzal na vědomí existenci starého Craye, ovšem když

nyní představuji takový celonárodní problém, nedává náhodou

Knutoví instrukce o dalším postupu? Nebo Knut jedná na vlastní

pěst? V každém případě by se jistě oba shodli, že je třeba mě uvěznit

uvnitř kraje. I kdybych přišla na nějaký způsob, jak utéct – třeba

přehodit provaz přes tu javorovou větev a vyšplhat se nahoru –,

nemohla bych uniknout s rodinou a přáteli. Stejně jsem řekla

Hurikánovi, že tu zůstanu a budu bojovat.

Dalších několik dní sebou trhám při každém zaklepání u dveří.

Mírotvorci ale nepřicházejí, takže se nakonec uklidňuji. Ještě líp se

cítím, když mi Peeta oznamuje, že na několika místech je

momentálně plot bez proudu, protože mírotvorci upevňují jeho

spodní stranu k zemi. Knut si určitě myslí, že se mi nějak podařilo

prolézt pod plotem. Kraj má aspoň chvíli volnější režim, když musejí

mírotvorci pro změnu dělat něco jiného než obtěžovat lidi.

Každý den k nám chodí Peeta se sýrovými bochánky a pomáhá

mi při práci na staré rodinné knize z pergamenu a kůže. Před

dávnými věky ji založila nějaká bylinkářka z matčiny strany. Tvoří ji

stránky s perokresbami rostlin doplněnými o popis jejich lékařského

použití. Otec přidal oddíl jedlých rostlin, který jsem často používala,

když jsem po jeho smrti živila rodinu. Už dlouho jsem měla v plánu

zaznamenat do knihy i poznatky, které jsem získala na základě

vlastní zkušenosti nebo od Hurikána, včetně informací z výcviku na

Hladové hry. Nakonec jsem to neučinila, protože neumím kreslit a

rostliny je důležité vystihnout do nejmenších detailů. A to je právě

Peetův úkol. Některé rostliny již zná, od jiných máme sušené vzorky

a ještě další musím popsat. Črtá skici na kus papíru, dokud nejsem

spokojená s tím, jak vypadají, a pak ho nechám, ať je překreslí do

knihy. Nakonec krasopisem doplním všechno, co o dané rostlině

vím.Je to tichá a zajímavá činnost, která odvádí mou mysl od

bezprostředních potíží. Baví mě sledovat Peetovy ruce při práci, kdy

prázdná stránka rozkvétá několika tahy jeho pera. Nakonec přidává

do naší původně černobílé, zažloutlé knihy i barvy. Ve tváři se mu

při soustředění usazuje zvláštní výraz – obvyklou přívětivost

nahrazuje cosi vášnivějšího a odtažitějšího, co naznačuje, že se v

něm ukrývá úplně odlišný svět. Letmo jsem do něj nahlédla už v

aréně, při proslovech k davu, nebo ve chvíli, když ode mě v

Jedenáctém kraji odstrčil zbraně mírotvorců. Nevím úplně přesně, co

si o tom mám myslet. Také jsem si začala všímat jeho řas, kterých si

člověk normálně nevšimne, protože jsou tak plavé. Když mu na ně z

boku dopadá sluneční světlo od okna, získávají při pohledu zblízka

světle zlatavý odstín a jsou tak dlouhé, že by se mu podle mě měly

při každém mrknutí splést dohromady.

Jedno odpoledne Peeta přestává stínovat květ a vzhlédne tak

náhle, až se leknu, jako kdyby mě přistihl, že ho špehuji, což je

vlastně svým způsobem pravda. Peeta ale jen říká: „Tohle je asi

poprvé, co spolu děláme něco normálního.“

„Jo,“ přikyvuji. Náš vztah naprosto narušily hry, takže na něm

nikdy nic normálního nebylo. „A je to příjemná změna.“

Každé odpoledne mě odnáší do přízemí, abych se dostala ze

svého pokoje, a já všechny deptám tím, že pouštím televizi. Obvykle

sledujeme pouze povinné vysílání, protože směs propagandy a

kapitolského chvástání – včetně sestřihů ze sedmdesáti čtyř

dosavadních ročníků Hladových her – je opravdu odporná.

Já ale čekám na něco konkrétního: na reprodrozda, k němuž se

upínají naděje Kepry a Bonnie. Vím, že je to patrně pošetilá naděje,

ale pokud se nemýlím, chci tuto možnost jasně vyloučit jednou

provždy si z hlavy vymazat iluze o prosperujícím Třináctém kraji.

Prvního záběru se dočkám při zprávě odkazující na temné doby.

Na obrazovce se objevují kouřící ruiny soudní budovy Třináctého

kraje a já zahlédnu, jak se v pravém horním rohu mihne černobílý

záblesk spodní strany reprodrozdího křídla. To nicméně ještě nic

nedokazuje. Jde jenom o starý záběr, doplňující starou zprávu.

O pár dní později ale mou pozornost upoutává něco dalšího.

Hlavní hlasatel zpráv čte informace o nedostatku tuhy ovlivňující

produkci ve Třetím kraji a následuje záběr na reportérku v

ochranném oděvu, která stojí před rozvalinami soudní budovy

Třináctého kraje. Údajně se jedná o záběr v reálném čase. Reportérka

hovoří o tom, že jakási studie dnes bohužel potvrdila, že doly

Třináctého kraje jsou dosud příliš zamořené, než aby se k nim někdo

mohl přiblížit. Konec zprávy. Těsně před prostřihem na hlavního

hlasatele však vidím záblesk ptačího křídla, které jsem už

prokazatelně jednou viděla.

Reportérku přidali do starého záběru trikem. Vůbec není ve

Třináctém kraji. To vyvolává zásadní otázku: Co tam tedy je?

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a šest