12
Po tomhle odhalení je těžké zůstat nečinně ležet v posteli. Chci
něco podnikat, zjišťovat víc věcí o Třináctém kraji nebo pomáhat při
vzpouře proti Kapitolu. Místo toho jenom sedím, cpu se sýrovými
bochánky a pozoruji Peetu při kreslení. Občas se tu zastavuje
Haymitch s novinkami z města, které jsou všechny bez výjimky
špatné. Mírotvorci trestají další a další obyvatele a lidé trpí hladem.
Ve chvíli, kdy matka konečně prohlašuje mou nohu za způsobilou
k chůzi, zima ustupuje. Matka mi předepisuje cviky a dovoluje mi
trochu se procházet. Jednoho večera jdu spát s tím, že ráno vyrazím
do města, ale po probuzení nad sebou vidím tváře Venie, Octavie a
Flavia s úsměvy od ucha k uchu.
„Překvapení!“ zubí se na mě. „Jsme tu dřív!“
Po té ráně bičem do tváře Haymitch odložil jejich návštěvu o
několik měsíců, abych se stihla uzdravit. Nečekala jsem je dřív než
za tři týdny, ale snažím se předstírat radost z toho, že se budu
konečně fotit ve svatebních šatech. Matka všechny pečlivě rozvěsila,
ale mám-li být upřímná, ještě jsem si ani jedny nezkusila.
Po obvyklých afektovaných nářcích nad tím, jak od jejich
poslední návštěvy povadla má krása, se pouštějí rovnou do práce.
Největší starost jim dělá moje tvář, ačkoliv si myslím, že mě matka
ošetřila neobyčejně dobře. Na líci mi zůstává jen tenký, bledé růžový
proužek. O skutečné příčině se všeobecně neví, a tak jim
namlouvám, že jsem uklouzla na ledu a rozřízla si tvář o ostrý
zmrazek. Stejnou výmluvu jsem použila k vysvětlení zranění paty,
kvůli němuž budu mít ještě nějakou dobu problém chodit na
vysokých podpatcích, ale Flavius, Octavia a Venia nepatří mezi
podezřívavé typy, takže se nebojím, že by něco vytušili.
Protože se mám zbavit chloupků jen na pár hodin a ne na několik
týdnů, nečeká mě voskování a trhání, nýbrž pouze holení. I tak se
musím naložit do horké vany s nějakým speciálním roztokem, ale
nejde o nic přehnaně odporného a za chvíli už přikračujeme k česání
a líčení. Přípravný tým mě jako obyčejně zavaluje kapitolskými
novinkami, které se většinou snažím ze všech sil nevnímat. Jedna
Octaviina poznámka však poutá mou pozornost. Jen tak
mimochodem se zmiňuje, že si na jednom večírku nemohla dát
garnáta.
„Proč sis ho nemohla dát? Není snad jejich sezona?“ ptám se
hned.
„Ach, Katniss, nemůžeme sehnat žádné mořské plody už celé
týdny!“ odpovídá Octavia. „Kvůli špatnému počasí ve Čtvrtém
kraji.“
Mozek mi okamžitě začíná pracovat na plné obrátky. Celé týdny
nejsou mořské plody. Ze Čtvrtého kraje. Vzpomínám na chabě
skrývaný vztek davu při Turné vítězů. A náhle jsem si stoprocentně
jistá, že povstání vypuklo i ve Čtvrtém kraji.
Opatrně se začínám vyptávat na další těžkosti, které jim
přichystala letošní zima. Nedostatek u nich není běžnou součástí
života, a tak si všimnou každé odchylky v zásobování. Než mě stačí
zkrášlit, získávám dobrou představu o vzbouřených krajích z jejich
vyprávění o tom, jak je těžké sehnat různé věci – od krabího masa
přes hudební nosiče až po stuhy. Mořské plody pocházejí ze Čtvrtého
kraje. Elektronické přístroje ze Třetího. A látky pochopitelně z
Osmého. Při pomyšlení na tak rozšířené povstání se chvěju strachem
a vzrušením.
Chci se jich vyptávat dál, ale objevuje se Cinna, objímá mě a
kontroluje moje líčení. Okamžitě se zaměřuje na jizvu na mé tváři. I
když mám pocit, že historce o uklouznutí na ledu nevěří, na nic se
neptá. Jenom mi přidává na tvář trochu pudru a poslední zbytky jizvy
se ztrácejí.
Obývací pokoj je vyklizen a připraven na fotografování. Cetkie si
užívá, že může všechny sekýrovat a popohánět, abychom se nedostali
do časového skluzu. Je to asi dobře, protože máme celkem šestery
šaty a ke každým patří jiný závoj, boty, šperky, účes, líčení, pozadí a
nasvětlení. Krémové krajky, růžové růže a lokny. Slonovinový satén,
zlatá tetování a zeleň. Sada diamantů, závoj se šperky a měsíční svit.
Těžké bílé hedvábí, rukávy, které mi splývají od zápěstí až na zem, a
perly. Jakmile je schválen výsledek jednoho fotografování, hned se
přesunujeme k dalšímu. Připadám si jako těsto, které neustále hnětou
a formují do nových tvarů. Matce se daří podávat mi kousky jídla a
dává mi i napít čaje, ale po posledním fotografování jsem nesmírně
vyčerpaná a hladová jako vlk. Přála bych si nyní strávit nějaký čas s
Cinnou, ale Cetkie vyhání všechny ze dveří a já se musím spokojit s
příslibem brzkého telefonního hovoru.
Stmívá se a mě tolik bolí noha od všech těch šílených střevíčků,
že si nechávám zajít chuť na výlet do města. Místo toho odcházím
nahoru po schodech, smývám ze sebe vrstvy líčidel, kondicionérů i
barev a pak zase scházím dolů, abych si usušila vlasy u krbu. Prim,
která se vrátila ze školy dostatečně včas, aby viděla zkoušku
posledních dvou šatů, o nich štěbetá s matkou. Obě vypadají nadmíru
spokojeně. Když padám do postele, dochází mi, že to totiž podle nich
dokládá, že jsem v bezpečí. Že Kapitol přehlédl, jak jsem narušila
probíhající bičování, neboť nikdo by přece neplýtval časem a penězi
na člověka, kterého mají stejné v úmyslu zabít. Jasně.
Ve své dnešní noční můře mám na sobě hedvábné svatební šaty,
ale jsou roztrhané a zabahněné. Dlouhé rukávy se zachytávají za trny
a větve, zatímco utíkám lesem. Pronásleduje mě smečka mutantních
splátců, která se ke mně stále přibližuje. Cítím jejich horký dech i
dotyk tesáků, z nichž odkapávají sliny, a s výkřikem se probouzím.
Už je skoro ráno, a tak se ani nepokouším znovu usínat. Navíc
dnes opravdu potřebuji vypadnout z domova a s někým si promluvit.
K Hurikánovi se nedostanu, protože je v dole, ale chci si popovídat s
Haymitchem, Peetou nebo někým jiným, abych se podělila o
břemeno zážitků od svého výletu k jezeru. Uprchlíci z Osmého kraje,
překonávání plotu, nezávislý Třináctý kraj, nedostatek, který postihl
Kapitol. Všechno musím někomu říct.
Hned po snídani s matkou a Prim vyrážím z domova. Je docela
teplo a ve vzduchu visí první náznaky nadcházejícího jara. Mám
pocit, že jaro je vhodná doba k povstání. Všichni si po skončení zimy
připadají méně zranitelní. Peeta není doma. Asi už odešel do města.
Překvapuje mě ale, když vidím Haymitche, jak se tak časně pohybuje
po své kuchyni. Vstupuji bez klepání do jeho domu. V prvním patře
slyším Hazelle, jak zametá bezvadně čisté podlahy. Haymitch sice
není úplně namol, ale nevypadá ani příliš střízlivý. Zvěsti o tom, že
Rozparovačka už zase obchoduje se svým obvyklým zbožím, jsou
patrně pravdivé. Napadá mě, že bych ho radši měla nechat, ať jde do
postele, ale Haymitch sám od sebe navrhuje procházku do města.
My dva už spolu dokážeme mluvit ve zkratkách. Za pár minut mu
vyklopím všechno a on mi říká o fámách, že došlo k povstání i v
Sedmém a Jedenáctém kraji. Pokud máme oba pravdu, znamenalo by
to, že se o vzpouru přinejmenším pokusila skoro polovina krajů.
„Pořád si myslíte, že by to tady nefungovalo?“ ptám se.
„Ještě ne. Ostatní kraje jsou mnohem větší. I když zůstane doma
půlka lidí, povstalci mají pořád šanci uspět. Tady ve Dvanáctce
musíme povstat všichni,“ vysvětluje.
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. O tom, že nám chybí
početní převaha. „Ale někdy v budoucnu?“ naléhám.
„Možná. Jenže jsme malí, slabí a nevyvíjíme jaderné zbraně,“
odpovídá Haymitch s náznakem sarkasmu. Moje slova o Třináctém
kraji ho nechala víceméně chladným.
„Co podle vás udělají, Haymitchi? Krajům, které se bouří?“ ptám
se.
„No, slyšela jsi, co udělali v Osmém kraji. Vidíš, co provádějí
tady, a to je ničím neprovokujeme,“ krčí Haymitch rameny. „Pokud
se jim věci opravdu vymknou z ruky, myslím, že by se nerozpakovali
zničit další kraj, jako zničili ten Třináctý. Aby z něj udělali nový
odstrašující příklad.“
„Takže myslíte, že Třináctku opravdu zlikvidovali? Bonnie a
Kepra měly pravdu o tom záběru s reprodrozdem,“ říkám.
„Ale co to dokazuje? Vůbec nic. Je plno důvodů, proč mohou
používat staré záběry. Možná vypadají působivěji. A taky je to hodně
jednodušší, ne? Zmáčknou pár knoflíků ve střižně a nemusejí letět
bůhvíkam, aby natočili krátkou reportáž,“ namítá. „Představa, že by
se Třináctý kraj osamostatnil a Kapitol by ho nechal na pokoji, zní
jako fáma, které se drží zoufalí lidé.“
„Já vím. Jen jsem doufala…,“ začínám.
„Právě. Protože jsi zoufalá,“ říká Haymitch.
Nehádám se. Má samozřejmě pravdu.
Prim toho dne přichází ze školy dřív a překypuje vzrušením.
Učitelé jim oznámili, že dnes večer musejí všichni povinně sledovat
televizi. „To bude určitě tvoje fotografování!“
„To není možné, Prim. Fotili mě teprve včera,“ odporuji.
„Ale říká se to,“ odpovídá.
Doufám, že se mýlí. Neměla jsem čas připravit na to Hurikána.
Od bičování ho vídám jedině tehdy, když přijde za mou matkou, aby
zkontrolovala, jak se mu hojí rány. Často musí pracovat v dole sedm
dní v týdnu. Během těch několika minut soukromí, kdy jsem ho
doprovázela zpátky do města, jsem získala dojem, že zvěsti o
povstání v Dvanáctém kraji po Knutových tvrdých zákrocích utichly.
Hurikán ví, že neuteču. Ale zároveň musí vědět, že pokud se
nevzbouříme, vezmu si Peetu. Když mě uvidí v televizi, jak se
producíruju v nádherných svatebních šatech…, co s tím nadělá?
V půl osmé se shromažďujeme u televize a já zjišťuji, že Prim
měla pravdu. Objevuje se Caesar Flickerman a hovoří před
shromážděným davem lidí u Výcvikového centra o mém
nadcházejícím sňatku. Představuje Cinnu, který se díky mým
kostýmům pro minulé hry stal přes noc hvězdou, a po minutě
dobrosrdečného povídání se diváci mají otočit k obří obrazovce.
Už chápu, jak mě mohli včera fotografovat a dnes předvést
výsledky. Cinna původně navrhl dva tucty šatů, ale od té doby
probíhal proces výběru a volby doplňků. Kapitolští obyvatelé podle
všeho dostali možnost hlasovat, které šaty se jim líbí nejvíc.
Promítání vrcholí mými fotografiemi v šesti finálních šatech, které
mohli klidně zařadit do celé show na poslední chvíli. Každá
fotografie se dočká silné reakce publika. Lidé křičí, hlasitě podporují
svoje oblíbené šaty a bučí na ty, které se jim nelíbí. Po hlasování a
patrně také poté, co si vsadili na vítěze, mají všichni zájem na tom,
aby vyhrál jejich favorit. Je to absurdní, když si uvědomím, že jsem
se sama neobtěžovala žádné vyzkoušet, dokud nedorazily kamery a
fotografové. Caesar oznamuje, že zájemci musejí odevzdat poslední
hlasy do poledne následujícího dne.
„Ať se Katniss Everdeenová vdává ve velkém stylu!“ haleká do
davu. Už se chystám vypnout televizi, když nám Caesar říká,
abychom neodcházeli, protože nás dnes večer čeká ještě jedna velká
událost. „Ano, letos je sedmdesátý pátý ročník Hladových her, a to
znamená, že nás čekají třetí Čtvrtohry!“
„Proč o tom teď mluví?“ ptá se Prim. „Vždyť budou až za kolik
měsíců.“
Ohlížíme se na matku, která se dívá nepřítomně před sebe, jako
kdyby na něco vzpomínala. „Určitě budou otvírat obálku.“
Hraje hymna a mně se stahuje hrdlo odporem, když na jevišti
vystupuje prezident Snow. Následuje ho chlapec v bílém obleku,
který drží jednoduchou dřevěnou truhlu. Hymna končí a prezident
Snow začíná hovořit. Připomíná nám všem temné doby, z nichž se
zrodily Hladové hry. Při sestavování pravidel tvůrci her rozhodli, že
každé čtvrtstoletí proběhnou Čtvrtohry coby slavnostnější verze her
na připomínku obětí vzpoury krajů.
Tato slova ani nemohou být aktuálnější, protože mám podezření,
že právě probíhají v řadě krajů další povstání.
Prezident Snow shrnuje, jak probíhaly minulé Čtvrtohry. „V
pětadvacátém ročníku, jako připomínka vzbouřencům, že jejich děti,
umírají kvůli jejich rozhodnutí pokusit se o násilný převrat, musel
každý kraj zvolit své dva splátce všelidovým hlasováním.“
Uvažuji, jak to asi lidé vnímali. Že musejí sami vybrat děti, které
se zúčastní her. Myslím, že je to o moc horší, když víte, že vás
vybrali vaši vlastní sousedé, než když vylosují vaše jméno z osudí.
„V padesátém ročníku,“ pokračuje prezident, „jako připomínka
toho, že na každého občana Kapitolu zemřeli dva vzbouřenci, musel
každý kraj poslat dvojnásobný počet splátců.“
Představuji si, jaké to je, stát proti čtyřiceti sedmi soupeřů místo
třiadvaceti. Máte menší naději přežít a víc dětí přijde o život. Právě v
tomhle ročníku zvítězil Haymitch…
„Tenkrát se her zúčastnila i jedna moje kamarádka,“ říká matka
tiše. „Maysilee Donnerová. Její rodiče měli cukrárnu. Pak mi dali
jejího ptáčka. Kanárka.“
Vyměňujeme si s Prim pohled. Nikdy předtím jsme o Maysilee
Donnerové neslyšely. Možná proto, že matka tušila, že bychom
chtěly vědět, jak zemřela.
„A nyní, u příležitosti třetích Čtvrtoher,“ říká prezident, chlapec v
bílém pokročí kupředu a pozvedne truhličku. Snow zvedá víko a my
vidíme řadu svislých obálek. Ať již vymyslel systém Čtvrtoher
kdokoliv, připravil se na celá staletí dopředu. Prezident vytahuje
obálku, jasně označenou číslem 75, projíždí prstem pod jejím
přehybem a vytahuje kartičku. Bez váhání se dává do čtení. „V
sedmdesátém pátém ročníku her, jako připomínka povstalcům, že ani
ti nejsilnější z nich nemohou přemoci Kapitol, budou vybráni splátci
z existujících řad vítězů.“
Matka tlumeně vyjekne a Prim si zakryje tvář dlaněmi, ale já
jsem na tom podobně jako diváci, které vidím v televizi. Jsem
zmatená. Co to znamená? Existující řady vítězů?
Vtom mi dochází, co to znamená. Aspoň pro mě. Dvanáctý kraj
může vybírat pouze ze tří vítězů. Dvou mužů. Jedné ženy…
Musím zpátky do arény.
2024 ©