Vražedná pomsta: kapitola 12

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne, přečteno: 247×
hunger-2.jpg

12

Po tomhle odhalení je těžké zůstat nečinně ležet v posteli. Chci

něco podnikat, zjišťovat víc věcí o Třináctém kraji nebo pomáhat při

vzpouře proti Kapitolu. Místo toho jenom sedím, cpu se sýrovými

bochánky a pozoruji Peetu při kreslení. Občas se tu zastavuje

Haymitch s novinkami z města, které jsou všechny bez výjimky

špatné. Mírotvorci trestají další a další obyvatele a lidé trpí hladem.

Ve chvíli, kdy matka konečně prohlašuje mou nohu za způsobilou

k chůzi, zima ustupuje. Matka mi předepisuje cviky a dovoluje mi

trochu se procházet. Jednoho večera jdu spát s tím, že ráno vyrazím

do města, ale po probuzení nad sebou vidím tváře Venie, Octavie a

Flavia s úsměvy od ucha k uchu.

„Překvapení!“ zubí se na mě. „Jsme tu dřív!“

Po té ráně bičem do tváře Haymitch odložil jejich návštěvu o

několik měsíců, abych se stihla uzdravit. Nečekala jsem je dřív než

za tři týdny, ale snažím se předstírat radost z toho, že se budu

konečně fotit ve svatebních šatech. Matka všechny pečlivě rozvěsila,

ale mám-li být upřímná, ještě jsem si ani jedny nezkusila.

Po obvyklých afektovaných nářcích nad tím, jak od jejich

poslední návštěvy povadla má krása, se pouštějí rovnou do práce.

Největší starost jim dělá moje tvář, ačkoliv si myslím, že mě matka

ošetřila neobyčejně dobře. Na líci mi zůstává jen tenký, bledé růžový

proužek. O skutečné příčině se všeobecně neví, a tak jim

namlouvám, že jsem uklouzla na ledu a rozřízla si tvář o ostrý

zmrazek. Stejnou výmluvu jsem použila k vysvětlení zranění paty,

kvůli němuž budu mít ještě nějakou dobu problém chodit na

vysokých podpatcích, ale Flavius, Octavia a Venia nepatří mezi

podezřívavé typy, takže se nebojím, že by něco vytušili.

Protože se mám zbavit chloupků jen na pár hodin a ne na několik

týdnů, nečeká mě voskování a trhání, nýbrž pouze holení. I tak se

musím naložit do horké vany s nějakým speciálním roztokem, ale

nejde o nic přehnaně odporného a za chvíli už přikračujeme k česání

a líčení. Přípravný tým mě jako obyčejně zavaluje kapitolskými

novinkami, které se většinou snažím ze všech sil nevnímat. Jedna

Octaviina poznámka však poutá mou pozornost. Jen tak

mimochodem se zmiňuje, že si na jednom večírku nemohla dát

garnáta.

„Proč sis ho nemohla dát? Není snad jejich sezona?“ ptám se

hned.

„Ach, Katniss, nemůžeme sehnat žádné mořské plody už celé

týdny!“ odpovídá Octavia. „Kvůli špatnému počasí ve Čtvrtém

kraji.“

Mozek mi okamžitě začíná pracovat na plné obrátky. Celé týdny

nejsou mořské plody. Ze Čtvrtého kraje. Vzpomínám na chabě

skrývaný vztek davu při Turné vítězů. A náhle jsem si stoprocentně

jistá, že povstání vypuklo i ve Čtvrtém kraji.

Opatrně se začínám vyptávat na další těžkosti, které jim

přichystala letošní zima. Nedostatek u nich není běžnou součástí

života, a tak si všimnou každé odchylky v zásobování. Než mě stačí

zkrášlit, získávám dobrou představu o vzbouřených krajích z jejich

vyprávění o tom, jak je těžké sehnat různé věci – od krabího masa

přes hudební nosiče až po stuhy. Mořské plody pocházejí ze Čtvrtého

kraje. Elektronické přístroje ze Třetího. A látky pochopitelně z

Osmého. Při pomyšlení na tak rozšířené povstání se chvěju strachem

a vzrušením.

Chci se jich vyptávat dál, ale objevuje se Cinna, objímá mě a

kontroluje moje líčení. Okamžitě se zaměřuje na jizvu na mé tváři. I

když mám pocit, že historce o uklouznutí na ledu nevěří, na nic se

neptá. Jenom mi přidává na tvář trochu pudru a poslední zbytky jizvy

se ztrácejí.

Obývací pokoj je vyklizen a připraven na fotografování. Cetkie si

užívá, že může všechny sekýrovat a popohánět, abychom se nedostali

do časového skluzu. Je to asi dobře, protože máme celkem šestery

šaty a ke každým patří jiný závoj, boty, šperky, účes, líčení, pozadí a

nasvětlení. Krémové krajky, růžové růže a lokny. Slonovinový satén,

zlatá tetování a zeleň. Sada diamantů, závoj se šperky a měsíční svit.

Těžké bílé hedvábí, rukávy, které mi splývají od zápěstí až na zem, a

perly. Jakmile je schválen výsledek jednoho fotografování, hned se

přesunujeme k dalšímu. Připadám si jako těsto, které neustále hnětou

a formují do nových tvarů. Matce se daří podávat mi kousky jídla a

dává mi i napít čaje, ale po posledním fotografování jsem nesmírně

vyčerpaná a hladová jako vlk. Přála bych si nyní strávit nějaký čas s

Cinnou, ale Cetkie vyhání všechny ze dveří a já se musím spokojit s

příslibem brzkého telefonního hovoru.

Stmívá se a mě tolik bolí noha od všech těch šílených střevíčků,

že si nechávám zajít chuť na výlet do města. Místo toho odcházím

nahoru po schodech, smývám ze sebe vrstvy líčidel, kondicionérů i

barev a pak zase scházím dolů, abych si usušila vlasy u krbu. Prim,

která se vrátila ze školy dostatečně včas, aby viděla zkoušku

posledních dvou šatů, o nich štěbetá s matkou. Obě vypadají nadmíru

spokojeně. Když padám do postele, dochází mi, že to totiž podle nich

dokládá, že jsem v bezpečí. Že Kapitol přehlédl, jak jsem narušila

probíhající bičování, neboť nikdo by přece neplýtval časem a penězi

na člověka, kterého mají stejné v úmyslu zabít. Jasně.

Ve své dnešní noční můře mám na sobě hedvábné svatební šaty,

ale jsou roztrhané a zabahněné. Dlouhé rukávy se zachytávají za trny

a větve, zatímco utíkám lesem. Pronásleduje mě smečka mutantních

splátců, která se ke mně stále přibližuje. Cítím jejich horký dech i

dotyk tesáků, z nichž odkapávají sliny, a s výkřikem se probouzím.

Už je skoro ráno, a tak se ani nepokouším znovu usínat. Navíc

dnes opravdu potřebuji vypadnout z domova a s někým si promluvit.

K Hurikánovi se nedostanu, protože je v dole, ale chci si popovídat s

Haymitchem, Peetou nebo někým jiným, abych se podělila o

břemeno zážitků od svého výletu k jezeru. Uprchlíci z Osmého kraje,

překonávání plotu, nezávislý Třináctý kraj, nedostatek, který postihl

Kapitol. Všechno musím někomu říct.

Hned po snídani s matkou a Prim vyrážím z domova. Je docela

teplo a ve vzduchu visí první náznaky nadcházejícího jara. Mám

pocit, že jaro je vhodná doba k povstání. Všichni si po skončení zimy

připadají méně zranitelní. Peeta není doma. Asi už odešel do města.

Překvapuje mě ale, když vidím Haymitche, jak se tak časně pohybuje

po své kuchyni. Vstupuji bez klepání do jeho domu. V prvním patře

slyším Hazelle, jak zametá bezvadně čisté podlahy. Haymitch sice

není úplně namol, ale nevypadá ani příliš střízlivý. Zvěsti o tom, že

Rozparovačka už zase obchoduje se svým obvyklým zbožím, jsou

patrně pravdivé. Napadá mě, že bych ho radši měla nechat, ať jde do

postele, ale Haymitch sám od sebe navrhuje procházku do města.

My dva už spolu dokážeme mluvit ve zkratkách. Za pár minut mu

vyklopím všechno a on mi říká o fámách, že došlo k povstání i v

Sedmém a Jedenáctém kraji. Pokud máme oba pravdu, znamenalo by

to, že se o vzpouru přinejmenším pokusila skoro polovina krajů.

„Pořád si myslíte, že by to tady nefungovalo?“ ptám se.

„Ještě ne. Ostatní kraje jsou mnohem větší. I když zůstane doma

půlka lidí, povstalci mají pořád šanci uspět. Tady ve Dvanáctce

musíme povstat všichni,“ vysvětluje.

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. O tom, že nám chybí

početní převaha. „Ale někdy v budoucnu?“ naléhám.

„Možná. Jenže jsme malí, slabí a nevyvíjíme jaderné zbraně,“

odpovídá Haymitch s náznakem sarkasmu. Moje slova o Třináctém

kraji ho nechala víceméně chladným.

„Co podle vás udělají, Haymitchi? Krajům, které se bouří?“ ptám

se.

„No, slyšela jsi, co udělali v Osmém kraji. Vidíš, co provádějí

tady, a to je ničím neprovokujeme,“ krčí Haymitch rameny. „Pokud

se jim věci opravdu vymknou z ruky, myslím, že by se nerozpakovali

zničit další kraj, jako zničili ten Třináctý. Aby z něj udělali nový

odstrašující příklad.“

„Takže myslíte, že Třináctku opravdu zlikvidovali? Bonnie a

Kepra měly pravdu o tom záběru s reprodrozdem,“ říkám.

„Ale co to dokazuje? Vůbec nic. Je plno důvodů, proč mohou

používat staré záběry. Možná vypadají působivěji. A taky je to hodně

jednodušší, ne? Zmáčknou pár knoflíků ve střižně a nemusejí letět

bůhvíkam, aby natočili krátkou reportáž,“ namítá. „Představa, že by

se Třináctý kraj osamostatnil a Kapitol by ho nechal na pokoji, zní

jako fáma, které se drží zoufalí lidé.“

„Já vím. Jen jsem doufala…,“ začínám.

„Právě. Protože jsi zoufalá,“ říká Haymitch.

Nehádám se. Má samozřejmě pravdu.

Prim toho dne přichází ze školy dřív a překypuje vzrušením.

Učitelé jim oznámili, že dnes večer musejí všichni povinně sledovat

televizi. „To bude určitě tvoje fotografování!“

„To není možné, Prim. Fotili mě teprve včera,“ odporuji.

„Ale říká se to,“ odpovídá.

Doufám, že se mýlí. Neměla jsem čas připravit na to Hurikána.

Od bičování ho vídám jedině tehdy, když přijde za mou matkou, aby

zkontrolovala, jak se mu hojí rány. Často musí pracovat v dole sedm

dní v týdnu. Během těch několika minut soukromí, kdy jsem ho

doprovázela zpátky do města, jsem získala dojem, že zvěsti o

povstání v Dvanáctém kraji po Knutových tvrdých zákrocích utichly.

Hurikán ví, že neuteču. Ale zároveň musí vědět, že pokud se

nevzbouříme, vezmu si Peetu. Když mě uvidí v televizi, jak se

producíruju v nádherných svatebních šatech…, co s tím nadělá?

V půl osmé se shromažďujeme u televize a já zjišťuji, že Prim

měla pravdu. Objevuje se Caesar Flickerman a hovoří před

shromážděným davem lidí u Výcvikového centra o mém

nadcházejícím sňatku. Představuje Cinnu, který se díky mým

kostýmům pro minulé hry stal přes noc hvězdou, a po minutě

dobrosrdečného povídání se diváci mají otočit k obří obrazovce.

Už chápu, jak mě mohli včera fotografovat a dnes předvést

výsledky. Cinna původně navrhl dva tucty šatů, ale od té doby

probíhal proces výběru a volby doplňků. Kapitolští obyvatelé podle

všeho dostali možnost hlasovat, které šaty se jim líbí nejvíc.

Promítání vrcholí mými fotografiemi v šesti finálních šatech, které

mohli klidně zařadit do celé show na poslední chvíli. Každá

fotografie se dočká silné reakce publika. Lidé křičí, hlasitě podporují

svoje oblíbené šaty a bučí na ty, které se jim nelíbí. Po hlasování a

patrně také poté, co si vsadili na vítěze, mají všichni zájem na tom,

aby vyhrál jejich favorit. Je to absurdní, když si uvědomím, že jsem

se sama neobtěžovala žádné vyzkoušet, dokud nedorazily kamery a

fotografové. Caesar oznamuje, že zájemci musejí odevzdat poslední

hlasy do poledne následujícího dne.

„Ať se Katniss Everdeenová vdává ve velkém stylu!“ haleká do

davu. Už se chystám vypnout televizi, když nám Caesar říká,

abychom neodcházeli, protože nás dnes večer čeká ještě jedna velká

událost. „Ano, letos je sedmdesátý pátý ročník Hladových her, a to

znamená, že nás čekají třetí Čtvrtohry!“

„Proč o tom teď mluví?“ ptá se Prim. „Vždyť budou až za kolik

měsíců.“

Ohlížíme se na matku, která se dívá nepřítomně před sebe, jako

kdyby na něco vzpomínala. „Určitě budou otvírat obálku.“

Hraje hymna a mně se stahuje hrdlo odporem, když na jevišti

vystupuje prezident Snow. Následuje ho chlapec v bílém obleku,

který drží jednoduchou dřevěnou truhlu. Hymna končí a prezident

Snow začíná hovořit. Připomíná nám všem temné doby, z nichž se

zrodily Hladové hry. Při sestavování pravidel tvůrci her rozhodli, že

každé čtvrtstoletí proběhnou Čtvrtohry coby slavnostnější verze her

na připomínku obětí vzpoury krajů.

Tato slova ani nemohou být aktuálnější, protože mám podezření,

že právě probíhají v řadě krajů další povstání.

Prezident Snow shrnuje, jak probíhaly minulé Čtvrtohry. „V

pětadvacátém ročníku, jako připomínka vzbouřencům, že jejich děti,

umírají kvůli jejich rozhodnutí pokusit se o násilný převrat, musel

každý kraj zvolit své dva splátce všelidovým hlasováním.“

Uvažuji, jak to asi lidé vnímali. Že musejí sami vybrat děti, které

se zúčastní her. Myslím, že je to o moc horší, když víte, že vás

vybrali vaši vlastní sousedé, než když vylosují vaše jméno z osudí.

„V padesátém ročníku,“ pokračuje prezident, „jako připomínka

toho, že na každého občana Kapitolu zemřeli dva vzbouřenci, musel

každý kraj poslat dvojnásobný počet splátců.“

Představuji si, jaké to je, stát proti čtyřiceti sedmi soupeřů místo

třiadvaceti. Máte menší naději přežít a víc dětí přijde o život. Právě v

tomhle ročníku zvítězil Haymitch…

„Tenkrát se her zúčastnila i jedna moje kamarádka,“ říká matka

tiše. „Maysilee Donnerová. Její rodiče měli cukrárnu. Pak mi dali

jejího ptáčka. Kanárka.“

Vyměňujeme si s Prim pohled. Nikdy předtím jsme o Maysilee

Donnerové neslyšely. Možná proto, že matka tušila, že bychom

chtěly vědět, jak zemřela.

„A nyní, u příležitosti třetích Čtvrtoher,“ říká prezident, chlapec v

bílém pokročí kupředu a pozvedne truhličku. Snow zvedá víko a my

vidíme řadu svislých obálek. Ať již vymyslel systém Čtvrtoher

kdokoliv, připravil se na celá staletí dopředu. Prezident vytahuje

obálku, jasně označenou číslem 75, projíždí prstem pod jejím

přehybem a vytahuje kartičku. Bez váhání se dává do čtení. „V

sedmdesátém pátém ročníku her, jako připomínka povstalcům, že ani

ti nejsilnější z nich nemohou přemoci Kapitol, budou vybráni splátci

z existujících řad vítězů.“

Matka tlumeně vyjekne a Prim si zakryje tvář dlaněmi, ale já

jsem na tom podobně jako diváci, které vidím v televizi. Jsem

zmatená. Co to znamená? Existující řady vítězů?

Vtom mi dochází, co to znamená. Aspoň pro mě. Dvanáctý kraj

může vybírat pouze ze tří vítězů. Dvou mužů. Jedné ženy…

Musím zpátky do arény.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a jedna