23
Hodiny. Představuji si, jak se nad arénou pohybují neviditelné
ručičky. Každou hodinu začíná nová noční můra, spouští se další
zbraň tvůrců her a končí ta předešlá. Blesky, krvavý déšť, mlha,
opice – to jsou první čtyři hodiny. A v deset vodní vlna. Nevím, co se
děje ve zbylých sedmi, ale vím, že Dratkie má pravdu.
Momentálně prší krev a my jsme na pláži pod úsekem s opicemi,
na můj vkus příliš blízko jedovaté mlze. Drží se jednotlivé pohromy
v rámci džungle? Možná ne. Vlna spláchla všechno až k Rohu
hojnosti. Pokud se z džungle vynoří ta mlha, nebo se vrátí opice…
„Vstávejte,“ volám a třesu Peetou, Finnickem i Johannou, aby se
probudili. „Vstávejte, musíme se přesunout.“ Máme nicméně dost
času, abych jim vysvětlila svou teorii – Dratkiino tikání a to, jak
pohyb pomyslných ručiček spouští v každém úseku arény jinou
smrtící zbraň.
Myslím, že jsem přesvědčila všechny, kdo jsou vzhůru, s
výjimkou Johanny, která má přirozený sklon odmítat veškeré moje
návrhy. I ona ale souhlasí s tím, že je lepší opatrnost než pozdní
lítost.
Ostatní sbírají naše věci a oblékají Dioda do kombinézy, zatímco
já budím Dratkii. Vytrhuje se ze spánku s polekaným: „Tik tak!“
„Ano, tik tak, aréna je jako hodiny. Měla jsi pravdu, Dratkie,
říkám jí. „Měla jsi pravdu.“
Po tváři se jí rozlévá úleva – patrně proto, že někdo konečně
pochopil to, co věděla možná od prvního vyzvánění. „Půlnoc.“
„Začínají o půlnoci,“ přikyvuji.
Z mysli se mi vynořuje jiná vzpomínka. Na hodiny. Na hodinky v
dlani Plutarcha Heavensbeeho. „Začíná o půlnoci,“ řekl Plutarch.
Pak se na okamžik objevil můj reprodrozd a zase zmizel. Zpětně mi
to připadá, jako kdyby mi napovídal, jak bude vypadat aréna. Ale
proč by to dělal? Tehdy jsem ještě nepatřila mezi splátce. Možná si
myslel, že mi to pomůže jako trenérce. Nebo měli po celou dobu v
úmyslu právě tohle.
Dratkie kývá hlavou ke krvavému dešti. „Půl druhé,“ říká.
„Přesně tak. Půl druhé. A ve dvě se objeví jedovatý plyn.
Tamhle,“ ukazuji k nedalekému pralesu. „Proto se musíme přesunout
někam do bezpečí.“ Usmívá se a poslušně vstává. „Máš žízeň?“
Podávám jí mísu s vodou a Dratkie do sebe obrací snad celý litr.
Finnick jí dává zbytek chleba a ona se do něj hladově zakusuje. Po
překonání komunikačních potíží začíná znovu fungovat.
Kontroluji si zbraně. Balím trubičku k odebírání mízy a tubu s
mastí do padáčku a připevňuji si ho liánou k opasku.
Diod je pořád víceméně v bezvědomí, ale když se ho Peeta
pokouší zvednout, probírá se. „Drát,“ říká.
„Je tady,“ uklidňuje ho Peeta. „Dratkie je v pořádku a jde s
námi.“
Diod sebou ale nepřestává škubat. „Drát,“ opakuje naléhavě.
„Já vím, co chce,“ ozývá se Johanna netrpělivě. Přechází po pláži
a zvedá válec, který jsme Diodoví sundali z opasku, když jsme ho
koupali. Předmět je pokrytý zaschlou krví. „Tuhle bezcennou hračku.
Je to cívka s drátem nebo něco takového. Takhle přišel ke svému
zranění. Běžel pro ni k Rohu hojnosti. Nechápu, co to má být za
zbraň. Asi by se z toho dal kus odmotat a použít ke škrcení, ale
dovedete si představit Dioda, jak někoho škrtí?“
„Vyhrál přece svůj ročník her díky drátu, se kterým nastražil tu
elektrickou past,“ podotýká Peeta. „Pro něj je to ta nejlepší zbraň.“
Nechce se mi věřit, že si to Johanna nedala dohromady sama.
Připadá mi to divné. Podezřelé. „Jeden by čekal, že tě to napadne,“
říkám. „Zvlášť když jsi mu dala přezdívku Volta.“
Johanna nebezpečně mhouří oči. „Jo, to ode mě bylo vážně
hloupé, že?“ odsekává. „Asi mi bránilo v soustředění to, jak jsem se
musela starat o tvoje kamarádíčky. Zatímco ty…, cože jsi to vlastně
dělala? Jo, už vím – nechávala Mags napospas plynu.“
Prsty se mi svírají na rukojeti nože za opaskem.
„Jen si to zkus. Mně je fuk, že jsi zbouchnutá, stejně tě roztrhnu
jako hada,“ vyhrožuje mi Johanna.
Vím, že ji nemohu zabít hned teď, ale je pouze otázkou času, než
jedna vyřídí tu druhou.
„Možná bychom si všichni měli dávat pozor na to, kam šlapeme,“
říká Finnick a krátce mě přejíždí pohledem. Bere cívku a pokládá ji
Diodoví na hruď. „Tady máš svůj drát, Volto. Dávej si pozor, kam ho
zapojíš.“
Diod už nic nenamítá, když ho Peeta znovu zvedá. „Kam
půjdeme?“
„Já bych šel k Rohu hojnosti a podíval se, jestli se s těmi
hodinami nemýlíme,“ říká Finnick. Nikdo nemá žádný lepší nápad.
Navíc se ráda znovu podívám na zbraně. A teď je nás šest. I pokud
nebudeme počítat Dioda a Dratkii, jsme čtyři dobří bojovníci.
Nastala úplně jiná situace, než v jaké jsem byla v téhle fázi loňských
her, kdy jsem všechno dělala sama. Ano, je skvělé mít spojence.
Jenom člověk nesmí myslet na to, že je bude muset časem zabít.
Diod a Dratkie pravděpodobně nějak zahynou sami. Jak daleko
doběhnou, pokud bychom museli před něčím utíkat? Johannu bych
upřímně řečeno dokázala zabít docela snadno, pokud by šlo o to
ochránit Peetu. Nebo možná i jen proto, abych jí zavřela zobák.
Hlavně potřebuji, aby za mě někdo vyřídil Finnicka, protože mám
dojem, že to sama nedokážu. Ne po tom všem, co udělal pro Peetu.
Přemýšlím, jestli bych ho nemohla nějak nahnat do střetu s
profesionály. Je to kruté, já vím, jenže jaké jiné možnosti mi zbývají?
Když teď víme, že aréna funguje jako hodiny, nejspíš nezahyne v
džungli, takže ho bude muset někdo zabít v boji.
Takovéhle myšlenky mi jsou mimořádně odporné, a tak se
zoufale snažím uvažovat o něčem jiném. Rozptýlit mě však dokážou
pouze představy, jak zabíjím prezidenta Snowa. Řekla bych, že nejde
o zrovna hezké myšlenky pro sedmnáctiletou dívku, ale rozhodně mi
přinášejí uspokojení.
Vydáváme se po nejbližším pásu souše do středu arény a
obezřetně přistupujeme k Rohu hojnosti. Mohou se u něj schovávat
profesionálové, ale pochybuji o tom, protože jsme na pláži už celé
hodiny a nezahlédli jsme žádnou známku života. Střed arény je
opuštěný, jak jsem očekávala. Není tu nic než velký zlatý roh a
přebraná hromada zbraní.
Peeta pokládá Dioda do stínu u Rohu hojnosti a Diod volá
Dratkii. Dratkie k němu přikleká a Diod jí dává do rukou cívku drátu.
„Umyj ho, ano?“ žádá ji.
Dratkie přikyvuje a odchází k vodě. Namáčí do ní drát a tiše si
přitom prozpěvuje nějakou směšnou písničku o myši běhající v
hodinách. Je to určitě dětská píseň, ale Dratkii podle všeho dělá
radost.
„Ale ne, už zase,“ obrací Johanna oči v sloup. „Tohle si zpívala
celé hodiny, než začala tikat.“
Najednou se Dratkie zvedá a ukazuje k džungli. „Dvě,“ říká.
Dívám se naznačeným směrem a pozoruji, že se právě z džungle
začala na pláž přelévat mlhová hradba. „Ano, podívejte Dratkie má
pravdu. Jsou dvě hodiny a na řadu přišla mlha.“
„Jako hodinový stroj,“ přikyvuje Peeta. „Jsi opravdu chytrá, že jsi
na to přišla, Dratkie.“
Dratkie se usmívá, opět se dává do zpěvu a pokračuje v mytí
cívky. „Ona není jen chytrá,“ říká Diod. „Taky má skvělou intuici.“
Všichni se k němu otáčíme. Zřejmě pomalu přichází k sobě. „Vycítí
různé věci dřív než kdokoliv jiný. Jako kanárek ve vašich dolech na
uhlí.“
„Co to je?“ ptá se mě Finnick.
„To je pták, kterého bereme do dolů, aby nás varoval před
špatným vzduchem,“ vysvětluji.
„A jak? Tím, že chcípne?“ zajímá se Johanna.
„Nejdřív přestane zpívat. V takovém případě byste měli okamžitě
utéct. Ale pokud je vzduch hodně špatný, zemře. A vy s ním.“
Nechci mluvit o umírajících ptácích, protože mi připomínají otcovu a
Routinu smrt, stejně jako smrt Maysilee Donnerové, po níž má matka
zdědila jejího ptáčka. No skvělé, a teď myslím na Hurikána, který
musí pracovat hluboko v těch hrozných šachtách a nad hlavou se mu
jako Damoklův meč vznáší výhrůžka prezidenta Snowa. V dole je
možné snadno zařídit něčí smrt, aby to vypadalo jako nehoda…
Kanárek utichne, zablýskne se a je to.
Znovu si začínám představovat, jak zabíjím prezidenta.
Přestože Johannu Dratkiino zpívání vytáčí, vypadá nyní
spokojenější, než jsem ji v aréně doposud viděla. Zatímco si doplňuji
zásobu šípů, ona se přehrabuje zbraněmi a nakonec si vybírá dvě
nebezpečně vyhlížející sekery. Její volba mě udivuje, dokud nevidím,
jak jednu vrhá takovou silou, až se sekera zabodává ostřím do
lesklého zlata Rohu hojnosti. No jistě. Johanna Masonová, Sedmý
kraj. Dřevařská oblast. Vsadím se, že házela sekerami už jako batole.
Jako Finnick a jeho trojzubec. Nebo Diod a kus drátu. Routa a její
znalosti rostlin. Dochází mi, že to je další nevýhoda splátců z
Dvanáctého kraje. Do dolů nastupujeme až v osmnácti, zatímco
ostatní splátci se učí ledacos o hlavním zaměření svého kraje
mnohem dřív. V dolech se dělá řada věcí, které by se soutěžícímu
hodily. Kope se krumpáčem. Odpalují se nálože. Takové věci vám
poskytují výhodu, jako moje lovení. Jenže se je učíme příliš pozdě.
Zatímco se zabývám zbraněmi, Peeta sedí v podřepu a špičkou
nože něco ryje do velkého hladkého listu, který si přinesl z džungle.
Nahlížím mu přes rameno a vidím, že kreslí mapu arény. Uprostřed
je Roh hojnosti a do stran z něj vystupují písečné paprsky. Připomíná
to koláč nakrájený na dvanáct stejných dílů. Další kruh představuje
obvod moře a o něco větší kružnice zase kraj džungle. „Podívej, jak
je umístěný Roh hojnosti,“ upozorňuje mě Peeta.
Otáčím se a hned mi dochází, co má na mysli. „Špička míří k
hodinové dvanáctce,“ říkám.
„Ano, takže to je vršek hodin,“ přikyvuje a rychle črtá čísla
kolem pomyslného ciferníku. „Mezi dvanáctkou a jedničkou je oblast
blesků.“ Drobným písmem vpisuje do dané výseče slovo blesky a
pokračuje poznámkami krev, mlha a opice.
„Mezi desítkou a jedenáctkou je ta vlna,“ říkám. Peeta ji doplňuje
do nákresu. V tu chvíli k nám přistupuje Finnick s Johannou, po zuby
ozbrojení trojzubci, sekerami a noži.
„Všimli jste si něčeho neobvyklého v dalších výsečích?“ ptám se
Johanny a Dioda. Ti ale viděli jen spousty krve. „Může v nich být asi
cokoliv.“
„Označím úseky, kde víme, že zbraně tvůrců her dosahují mimo
džungli, abychom se jim napříště vyhnuli,“ dodává Peeta a šrafuje
oblasti s mlhou a vlnou. Zvedá k nám hlavu. „Víme toho o hodně víc
než dneska ráno.“
Všichni souhlasně přikyvujeme. V tu chvíli mi to ale dochází. Je
ticho. Náš kanárek přestal zpívat.
Na nic nečekám. Přikládám šíp k tětivě a otáčím se. Zlatoň, celý
mokrý pouští Dratkiino tělo k zemi. Dratkie má podříznuté hrdlo,
rozevřené do podoby jasně rudého úšklebku. Vzápětí vniká hrot
mého šípu Zlatoňovi do pravého spánku a ostří Johanniny sekery se
zaráží do Kašmířiny hrudi. Finnick odráží oštěp, který Brutus vrhl po
Peetovi, a zasahuje ho do stehna Enobariin nůž. Nebýt Rohu
hojnosti, za nějž se schovali, byli by oba splátci z Druhého kraje už
mrtví. Vyrážím za nimi. Bum! Bum! Bum! Tři výstřely z děla
potvrzují, že Dratkii není pomoci a že nemusíme dobíjet Zlatoně ani
Kašmíru. Obíhám se svými spojenci Roh hojnosti, abychom se
pustili do pronásledování Bruta a Enobarie, kteří uhánějí po písku k
džungli.
Najednou se mi zachvěje půda pod nohama a padám na bok.
Kruh země, na němž spočívá Roh hojnosti, se začíná rychle otáčet.
Před očima se mi míhá džungle a slévá se v rozmazanou zelenou
šmouhu. Odstředivá síla mě táhne k vodě a snažím se zapřít rukama i
nohama do písku. Závrať a poletující písek mě nutí zavřít oči.
Nemohu dělat vůbec nic, jen se držet. Znenadání, bez jakéhokoliv
postupného zpomalení, zastavujeme.
Omámeně si sedám a vykašlávám písek. Moji společníci jsou na
tom stejně. Finnick, Johanna i Peeta se také udrželi na písečném
kruhu kolem Rohu hojnosti. Tři mrtvá těla rotace odhodila do vody.
Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že Dratkie přestala zpívat,
mohla uběhnout sotva minuta nebo dvě. Sedíme, přerývaně dýcháme
a pliveme z úst písek.
„Kde je Volta?“ ptá se Johanna. Vymršťujeme se na nohy.
Potácivě obíháme Roh hojnosti a ověřujeme si, že Diod opravdu
zmizel. Finnick ho zahlédne asi dvacet metrů od nás ve vodě. Diod
se sotva drží na hladině a Finnick se pro něj hned vydává.
V tu chvíli si vzpomínám na drát a na to, jak je pro Dioda
důležitý. Kde skončil? Kde je? Vtom ho vidím – Dratkie ho dosud
drží v rukách, daleko ve vodě. Svírá se mi žaludek, když si
uvědomím, co musím udělat. „Kryjte mě,“ říkám ostatním. Odhazuji
zbraně a sprintuji po písečném paprsku, který je nejblíž jejímu tělu.
Bez váhání skáču do vody a plavu směrem k ní. Koutkem oka
zahlédnu, jak se nad námi objevuje vznášedlo a spouští se z něj
klepeto, aby odneslo její mrtvolu. Já však nezastavuji. Plavu ze všech
sil, až nakonec vrážím do jejího těla. Vynořuji se s mohutným
nádechem na hladinu a snažím se nepolykat krvavou vodu, která se
šíří kolem Dratkiina podříznutého krku. Splývá na zádech a
nevidomýma očima zírá do palčivého slunce. Šlapu vodu a páčím jí
cívku z pevně sevřených prstů. Pak nemohu udělat nic jiného, než jí
zatlačit oči, zašeptat pár slov na rozloučenou a odplavat pryč. Když
pokládám cívku drátu do písku a vylézám z vody, její tělo je už pryč.
V ústech ale pořád cítím chuť krve smíšené se slanou vodou.
Vracím se k Rohu hojnosti. Finnick mezitím vytáhl Dioda a ten
právě sedí a vyfrkává ze sebe vodu, které se nalokal. Byl dostatečně
pohotový, aby si podržel brýle, takže aspoň vidí. Pokládám mu do
klína cívku. Leskne se čistotou – nezbývá na ní ani stopa krve. Diod
kousek odmotává a mne drát mezi prsty. Takový drát vidím poprvé.
Vůbec se nepodobá drátům, které znám. Má bledě zlatou barvu a je
jemný jako vlas. Uvažuji, jak je asi dlouhý. V tak velké cívce ho
musejí být kilometry. Ale neptám se, neboť vím, že Diod myslí na
Dratkii.
Rozhlížím se po zachmuřených tvářích ostatních. Finnick,
Johanna i Diod už přišli o partnera ze svého kraje. Přecházím k
Peetovi, objímám ho a chvíli všichni zůstáváme potichu.
„Pojďte pryč z tohohle mizernýho ostrova,“ říká Johanna
nakonec. Byli jsme tu ostatně jenom kvůli zbraním a ty jsme si
doplnili. Zdejší liány jsou naštěstí silné a trubička na odběr mízy i
mast zabalená v padáčku se udržely u mého opasku. Finnick si
stahuje tílko a obvazuje si ránu ve stehně od Enobariina nože. Není
to hluboké zranění. Diod je přesvědčený, že bude schopen chodit, a
pokud nebudeme pospíchat, může jít po svých. Pomáhám mu na
nohy. Rozhodujeme se, že půjdeme k pláži na místo pomyslné
dvanáctky. To by nám mělo poskytnout několik hodin klidu a
udržíme se dost daleko od případných zbytků jedovatého plynu. Pak
ale Peeta, Johanna a Finnick vyrážejí do třech různých směrů.
„Jdeme na dvanáctku, ne?“ ptá se Peeta. „A na dvanáctku ukazuje
špička rohu.“
„Jenže pak ho otočili,“ namítá Finnick. „Já se řídil podle slunce.“
„Slunce ti řekne nanejvýš to, že budou čtyři, Finnicku,“
upozorňuji ho.
„Katniss tím asi chce říct, že i když známe čas, neznamená to, že
víme, kde jsou čtyři hodiny na ciferníku arény. Mohli bychom mít
snad aspoň přibližné ponětí o směru, pokud ovšem nepootočili i
vnější okraj džungle,“ říká Diod.
Ne, Katniss chtěla říct něco daleko jednoduššího. Diod přišel s
rozborem, který je mnohem hlubší než moje poznámka o slunci.
Kývám ale hlavou, jako bych celou dobu myslela právě tohle. „Ano,
takže kterýkoliv z paprsků může vést ke dvanáctce,“ uzavírám.
Obcházíme Roh hojnosti a rozhlížíme se po džungli. Je všude
stejná. Vybavuji si vysoký strom, který byl jako první zasažený
bleskem umělé bouře, ale v každém sektoru roste podobný. Johannu
napadá, že bychom se mohli zorientovat podle stop prchajícího Bruta
s Enobarií, ale ty jsou zaváté nebo smyté. Nedá se poznat žádný
směr. „Neměla jsem se zmiňovat o těch hodinách,“ poznamenávám
hořce. „Teď nám sebrali i tuhle výhodu.“
„Jenom dočasně,“ nesouhlasí Diod. „V deset zase uvidíme vlnu a
poznáme, kde jsme.“
„Ano, nemohou předělat celou arénu,“ přikyvuje Peeta.
„To je fuk,“ říká Johanna netrpělivě. „Muselas nám to říct, jinak
bysme nepřesunuli tábor.“ Její logická, byť lehce ponižující odpověď
mě paradoxně utěšuje. Ano, musela jsem jim to říct, jinak bychom se
nepohnuli z místa. „Pojďte, musím se napít. Máte někdo nápad, kudy
se dát?“
Náhodně vybíráme jeden z paprsků a vyrážíme po něm, aniž
bychom tušili, ke kterému číslu se blížíme. Z pláže pak nahlížíme do
džungle, abychom se pokusili odhadnout, co možná čeká uvnitř.
„Teď je určitě hodina opic. A žádnou tu nevidím,“ říká Peeta.
„Zkusím navrtat nějaký strom.“
„Ne, řada je na mně,“ hlásí se Finnick.
„Aspoň ti budu hlídat záda,“ nabízí se Peeta.
„To zvládne Katniss,“ říká Johanna. „Potřebujeme, abys nakreslil
další mapu. Tu první spláchla voda.“ Trhá ze stromu velký list a
podává mu ho.
Na chvíli podezřívavě přemítám, jestli nás nechtějí rozdělit a
zabít, ale to by nedávalo smysl. Já budu oproti Finnickovi ve výhodě,
protože bude vrtat do stromu, a Peeta je podstatně větší než Johanna.
Následuji tedy Finnicka patnáct metrů do džungle, kde nacházíme
vhodný strom, a on do něj začíná dloubat nožem.
Stojím u něj s připraveným lukem a nedokážu se zbavit
nepříjemného pocitu, že se tu něco děje a nějak to souvisí s Peetou.
Vybavuji si všechny události v aréně od chvíle, kdy zazněl úvodní
gong, a pokouším se nalézt důvod pro svůj neklid. Finnick nejdřív
doplaval pro Peetu. Pak ho oživil po zásahu silovým polem. Mags se
dobrovolně vrhla do mlhy, aby Finnick mohl zachránit Peetu. Ta
narkomanka skočila před Peetu a vlastním tělem zabránila útoku
opice. Boj s profesionály proběhl velice rychle, ale neodrazil Finnick
Brutův oštěp, který by zasáhl Peetu, ačkoliv se tím pádem nestihl
vyhnout Enobariinu noži? A i teď ho Johanna radši nechává kreslit
mapu, než aby měl riskovat život v džungli…
Nedá se o tom pochybovat. Z nějakých naprosto
nepochopitelných důvodů se někteří další vítězové snaží udržet Peetu
naživu, i když to znamená, že se sami musejí obětovat.
Tohle poznání mi vyráží dech. Zaprvé je to moje práce. A zadruhé
to nedává smysl. Dostat se odtud může jen jeden z nás, tak
proč si vybrali zrovna Peetu? Jak je Haymitch dokázal přesvědčit,
aby nadřadili Peetův život nad svůj vlastní?
Vlastní důvody znám. Peeta je můj přítel, a navíc se tím vzpírám
Kapitolu a jeho krutým hrám. Kdyby však mezi mnou a Peetou
neexistovalo žádné skutečné pouto, co by mě přimělo k tomu, abych
ho chtěla zachránit víc než samu sebe? Jistě, je statečný, ovšem to
platí o nás všech, kdo jsme přežili Hladové hry. Je v něm určitá
dobráckost, která se dá těžko přehlédnout, ale stejně… A potom mě
napadá, v čem je Peeta mnohem lepší než my ostatní. Dokáže
používat slova. V obou rozhovorech dokonale zastínil ostatní splátce.
A možná právě díky své dobrotě dokáže jedinou větou přesvědčit
dav – ne, celou zemi, aby se postavila na jeho stranu.
Vzpomínám, jak jsem přemýšlela o tom, že právě takový dar by
měl mít vůdce revoluce. Přesvědčil Haymitch ostatní právě tímhle?
Že Peetův jazyk má proti Kapitolu nepoměrně větší význam než
fyzická síla nás ostatních? Nevím. Pořád mi takové zdůvodnění
připadá přitažené za vlasy, aspoň pokud jde o některé splátce. Vždyť
je tu řeč o Johanně Masonové. Jak jinak ale vysvětlit jejich nápadné
úsilí o to, aby Peeta přežil?
„Máš tu trubičku, Katniss?“ ptá se Finnick. Jeho hlas mě vrací
zpátky do reality. Přetínám liánu, která je provlečená trubičkou, a
podávám mu kovový nástroj.
V tu chvíli uslyším výkřik plný strachu a bolesti a v žilách mi
tuhne krev. Pouštím trubičku na zem a zapomínám, kde jsem nebo co
leží přede mnou. Vím jen, že se k ní musím dostat bez ohledu na
nebezpečí a ochránit ji. Zběsile vybíhám ve směru hlasu, prodírám se
liánami a větvemi, vším, co mi brání v tom, abych k ní doběhla.
Abych doběhla ke své sestřičce.