Vražedná pomsta: kapitola 27

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne, přečteno: 520×
hunger-2.jpg

27

Mám dojem, jako kdyby všechno naráz vybuchlo. Půda se zvedá

ve sprškách hlíny a kusů rostlin. Stromy se ocitají v plamenech. I

oblohu plní jasně zbarvené květy oslepující záře. Nechápu, proč

bombardují nebe, dokud mi nedochází, že tam tvůrci her odpalují

ohňostroje, zatímco skutečná zkáza se odehrává na zemi. Pro případ,

že by se diváci dostatečně nebavili při likvidaci arény a zbývajících

splátců. Nebo možná proto, aby bylo líp vidět, jak umíráme.

Nechají vůbec někoho naživu? Bude mít sedmdesátý pátý ročník

Hladových her vítěze? Možná ne. Nakonec, co tyhle Čtvrtohry

symbolizují jiného, než…, jak to prezident Snow četl z té kartičky?

„… připomínka povstalcům, že ani ti nejsilnější z nich nemohou

přemoci Kapitol…“

Ani ti nejsilnější ze silných nezvítězí. Možná od začátku nechtěli

mít žádného vítěze. Nebo jsem je k tomu dohnala svým posledním

vzpurným činem.

Je mi to líto, Peeto, říkám v duchu. Promiň, že jsem tě nemohla

zachránit. Zachránit? Možná jsem mu naopak ukradla poslední

naději na přežití a odsoudila jsem ho k smrti tím, že jsem zničila

silové pole. Kdybychom hráli podle pravidel, třeba by ho nechali žít.

Bez varování se nade mnou objevuje vznášedlo. Kdyby bylo

ticho a poletovali tu reprodrozdi, slyšela bych, jak džungle umlká, a

pak by některý z reprodrozdů vydal ono varovné volání, které

předchází příletu kapitolského stroje. Při ohlušujících explozích,

které všude kolem mě duní, bych ale nikdy nedokázala rozeznat tak

jemný zvuk.

Z podbřišku vznášedla klesají kovová klepeta a drápy se zasunují

pod moje tělo. Chci křičet, utéct, nějak se osvobodit, ale nemohu se

hýbat. Jsem úplně bezmocná a mohu pouze úpěnlivě doufat, že

zemřu dřív, než se dostanu do spárů temných postav, které na mě

čekají na palubě. Kapitol mě neušetřil proto, aby mě korunoval

vítězkou, nýbrž aby mě co nejpomaleji a na očích veřejnosti umučil.

Mé nejhorší obavy se potvrzují, když vidím, že první tvář ve

vznášedle patří Plutarchu Heavensbeeovi, vrchnímu tvůrci her, z

jehož krásných her s nápaditými tikajícími hodinami a arénou plnou

minulých vítězů kvůli mně nezůstal kámen na kameni. Patrně na něj

také čeká trest a s velkou pravděpodobností bude popraven, ale ještě

předtím dohlédne na to, abych trpěla já. Natahuje ke mně ruku.

Čekám, že mě udeří, jenomže pak udělá něco horšího. Palcem a

ukazováčkem mi zavírá víčka a odsuzuje mě do tmy. Takhle mi

mohou dělat cokoliv a já ani neuvidím, co se chystá.

Srdce mi buší tak překotně, že mi zpod promočeného mechového

obvazu znovu začíná kapat krev. Nedokážu souvisle uvažovat. Třeba

přece jen vykrvácím, než mě stihnou oživit. V duchu šeptám slova

díků Johanně Masonové za to, jaké zranění mi způsobila, a v další

chvíli omdlívám.

Když se znovu probírám k vědomí, ležím na vypolstrovaném

stole a z levé paže mi vycházejí nějaké hadičky. Snaží se mě udržet

naživu, protože pokud se mi podaří zemřít v soukromí, bude to moje

malé vítězství. Pořád se nedokážu pořádně hýbat, otevřít oči nebo

zvednout hlavu. Mohu však trochu pohnout pravou rukou a s

obtížemi ji zvedám. Připadá mi necitlivá jako rybí ploutev, ne, něco

méně životného, jako hůl. Chybí mi přesná koordinace a ani netuším,

jestli mám ještě prsty. Přesto se mi daří máchnout paží tak, že si

vytrhuji z levé paže všechny hadičky. V pozadí utichá pípavý zvuk,

ale já nedokážu zůstat při vědomí dost dlouho, abych zjistila, koho

jsem tím přivolala.

Když se probouzím podruhé, mám přivázané ruce ke stolu a z

paže mi opět vedou trubičky. Teď už ale mohu otevřít oči a mírně

pozvednout hlavu. Ležím ve velké místnosti s nízkým stropem,

vyplněné stříbřitým světlem. Stojí zde dvě řady postelí proti sobě.

Slyším oddechování a předpokládám, že tu se mnou jsou i ostatní

vítězové. Přímo naproti vidím Dioda, který je napojený nejmíň na

deset různých přístrojů. Nechte nás zemřít! křičím v duchu. Tvrdě

udeřím hlavou o stůl a opět ztrácím vědomí.

Když se konečně doopravdy probírám, mám volné ruce. Zvedám

jednu z nich a vidím, že prsty opět poslouchají mou vůli. Sedám si a

držím se polstrovaného stolu, dokud se mi nepodaří zaostřit. Levou

paži mám obvázanou, ale hadičky volně visí vedle postele.

Jsem tu sama kromě Dioda, který stále leží přede mnou a naživu

ho udržuje jen armáda přístrojů. Kde jsou ostatní? Peeta, Finnick,

Enobaria a… a… ještě někdo, ne? Johanna, Plev nebo Brutus. Jeden

z nich byl na začátku bombardování ještě naživu. Určitě nás všechny

chtějí exemplárně potrestat. Kam je uložili? Přesunuli je z nemocnice

do vězení?

„Peeto...,“ šeptám. Chci ho ochránit. Pořád mám v úmyslu splnit

svůj slib. Když už mu nemohu zařídit bezpečný život, musím ho najít

a zabít ho dřív, než pro něj Kapitol vybere tu nejtrýznivější smrt.

Spouštím nohy ze stolu a rozhlížím se po nějaké zbrani. Na stole

vedle Diodový postele leží ve sterilních plastových obalech několik

injekčních jehel. Dokonalé. Stačí mu do žíly vstříknout trochu

vzduchu.

Na chvíli se zastavuji a přemýšlím, jestli bych neměla zabít také

Dioda. Pak by ale začaly pípat monitory a chytili by mě, než se

dostanu k Peetovi. V duchu si slibuji, že se sem vrátím a vysvobodím

ho, pokud budu moct.

Na sobě mám pouze tenkou noční košili, a tak si zasunuji injekční

stříkačku pod obvaz na levé ruce. U dveří nestojí žádné stráže.

Bezpochyby jsem kilometry hluboko pod Výcvikovým centrem nebo

v nějaké kapitolské pevnosti, odkud se nedá uniknout. Na tom ale

nesejde. Nechci utéct, jen dokončit svůj úkol.

Plížím se úzkou chodbou k pootevřeným kovovým dveřím.

Někdo za nimi je. Vytahuji jehlu a pevně ji svírám v ruce. Tisknu se

ke stěně a poslouchám, co si uvnitř povídají.

„V Sedmičce, Desítce a Dvanáctce nefunguje komunikace.

Jedenáctka ale teď má pod palcem dopravu, takže můžeme aspoň

doufat, že jim dodáme nějaké jídlo.“

Plutarch Heavensbee. Aspoň myslím. Mluvila jsem s ním jenom

jednou. Nějaký chraptivý hlas se na něco ptá.

„Ne, je mi líto. Neexistuje způsob, jak bych tě mohl dostat do

Čtyřky. Vydal jsem ale zvláštní rozkazy, aby ji zajistili. Víc udělat

nemohu, Finnicku.“

Finnick. Pokouším se pochopit, co se tu děje. Jak se spolu mohou

bavit Plutarch Heavensbee a Finnick. Je snad Finnick takovým

miláčkem Kapitolu, že mu prominou jeho zločiny? Nebo opravdu

netušil, co má Diod v úmyslu? Znovu něco zachraptí. V jeho hlase se

ozývá čiré zoufalství.

„Nebuď hlupák. To by bylo to nejhorší, co bys mohl udělat. Tím

bys jí podepsal rozsudek smrti. Dokud žiješ, nechají naživu i ji, jako

návnadu,“ říká Haymitch.

Haymitch! Vpadám do místnosti. U stolu s jídlem, které nikdo

nejí, sedí Haymitch, Plutarch a silně potlučený Finnick. Okny dovnitř

proudí denní světlo a v dálce vidím vrcholky korun stromů. Letíme.

„Už ses probrala, zlato?“ oslovuje mě Haymitch rozmrzele. Když

se k němu potácím, chytá mě za zápěstí a drží mě, abych neupadla.

Dívá se na mou ruku. „Takže ty sama s injekční stříkačkou proti

celému Kapitolu? Vidíš, právě proto tě nikdo nenechá nic plánovat.“

Nechápavě na něj zírám. „Pusť to.“ Cítím, jak mi tiskne pravé

zápěstí, dokud nerozevírám prsty a jehla se neřítí k zemi. Usazuje mě

na židli vedle Finnicka.

Plutarch přede mě přistrkuje misku s vývarem a housku. Podává

mi lžíci. „Jez,“ říká mnohem laskavěji než Haymitch.

Haymitch si sedá přímo proti mně. „Katniss, vysvětlím ti, co se

stalo. Chci, abys mi nekladla žádné otázky, dokud neskončím. Je to

jasné?“

Otupěle přikyvuji. Pak mi říká zhruba tohle:

Od chvíle, kdy vyhlásili Čtvrtohry, existoval plán, jak nás dostat

ven. Všichni vítězové ze Třetího, Čtvrtého, Šestého, Sedmého,

Osmého a Jedenáctého kraje věděli něco málo o chystaném rozvržení

arény. Plutarch Heavensbee je dlouholetým členem podzemní

skupiny, jejímž cílem je svrhnout Kapitol. Zařídil, aby mezi

zbraněmi byl drát. Diod měl za úkol prorazit otvor v silovém poli.

Pečivo, které jsme dostávali, představovalo šifrovaný vzkaz

stanovující čas plánovaného úniku. Číslo kraje představovalo den.

Tři. Počet housek hodinu. Dvacet čtyři. Vznášedlo patří Třináctému

kraji. Bonnie a Kepra, ty dvě ženy z Osmého kraje, které jsem

potkala v lese, se nemýlily – Třináctý kraj opravdu existuje a my do

něj právě oklikou míříme. Ve většině krajů Panemu vypukla vzpoura.

Haymitch se odmlčí, aby se ujistil, že ho sleduji. Nebo prozatím

řekl všechno, co chtěl.

Je toho naráz zatraceně hodně: takový komplikovaný plán, jehož

jsem byla titěrnou součástí, stejně jako jsem byla pěšákem

Hladových her. Využili mě bez mého souhlasu a bez mého vědomí.

V Hladových hrách jsem aspoň věděla, že si se mnou zahrávají.

Moji údajní přátelé jsou daleko větší tajnůstkáři. „Nic jste mi

neřekli.“ Můj hlas zní stejně chraptivě jako Finnickův.

„Ani tobě, ani Peetovi. Nemohli jsme to riskovat,“ odpovídá Plutarch.

„Už tak jsem se bál, že se během her zmíníš o mé indiskrétnosti.“

Vytahuje kapesní hodinky a přejíždí po nich palcem, aby se

rozsvítil symbol reprodrozda. „Když jsem ti je ukazoval, chtěl jsem ti

jenom napovědět něco o aréně. Očekával jsem, že budeš trenérka, a

napadlo mě, že udělám první krok k tomu, abych si získal tvoji

důvěru. Vůbec jsem nepředvídal, že budeš zase splátce.“

„Pořád nechápu, proč jste nám s Peetou neřekli o svém plánu,“

opakuji.

„Protože po narušení silového pole jste vy dva představovali

primární cíle Kapitolu, a čím míň jste věděli, tím líp,“ vysvětluje

Haymitch.

„Primární cíle? Proč?“ ptám se a snažím se pochopit jeho

zdůvodnění.

„Ze stejného důvodu, z jakého jsme my ostatní souhlasili, že

zemřeme, abychom vás udrželi naživu,“ říká Finnick.

„Johanna se mě pokusila zabít,“ namítám.

„Johanna tě omráčila, aby ti vyřízla z paže sledovací zařízení a

odlákala od tebe Bruta s Enobarií,“ odpovídá Haymitch.

„Cože?“ Bolí mě hlava a chci, aby přestali mluvit takové

nesmysly. „Nechápu, co tím…“

„Museli jsme tě zachránit, protože jsi reprodrozd, Katniss,“ říká

Plutarch. „Dokud jsi naživu, žije i povstání.“

Reprodrozd, odznak, píseň, bobule, hodinky, oplatka, šaty, které

se vzňaly. Jsem reprodrozd. Tvor, který přežil navzdory plánům

Kapitolu. Symbol povstání.

Něco takového jsem tušila už v lese, když jsem potkala Bonnie a

Kepru. Nikdy jsem si ale neuvědomila rozsah celé věci. Jenže to

jsem ani neměla. Vzpomínám, jak se Haymitch poškleboval mým

plánům na útěk z Dvanáctého kraje, na rozpoutání vlastního

povstání, dokonce i mým úvahám o existenci Třináctého kraje. Samé

podvody a klam. A pokud to všechno dokázal skrývat pod maskou

jízlivosti a opilství tak přesvědčivě a po tak dlouhou dobu, co dalšího

mi tají? Vzápětí mi to dochází.

„Peeta,“ šeptám a opouští mě veškerá naděje.

„Ostatní chránili Peetu, protože kdyby zemřel, věděli jsme, že by

s tebou ostatní nijak neudrželi spojenectví,“ pokračuje Haymitch. „A

nemohli jsme riskovat, abys běhala po aréně jen tak sama.“ Mluví

věcně a bezvýrazně, ale nedokáže zakrýt stopu provinilosti, která mu

zní v hlase.

„Kde je Peeta?“ syčím na něj.

„Zajal ho Kapitol, spolu s Johannou a Enobarií,“ říká Haymitch.

A konečně má dost slušnosti, aby sklopil oči k zemi.

Přísně vzato nejsem ozbrojená, nikdo by však nikdy neměl

podceňovat škodu, jakou dokážou napáchat nehty, zvlášť v případě,

kdy oběť nečeká, že na ni zaútočíte. Vrhám se přes stůl na

Haymitche a drásám mu obličej. Z tváří mu vytéká krev a má

poraněné jedno oko. Ječíme na sebe strašné, hrozné věci, Finnick se

mě snaží odtáhnout pryč a já vím, že se Haymitch musí

setsakramentsky ovládat, aby mě neroztrhl vejpůl, jenže jsem

reprodrozd. Jsem reprodrozd a už tak je dost těžké udržet mě naživu.

Finnickovi pomáhá další pár rukou a já najednou znovu ležím na

svém stole, jsem přivázaná a mám spoutaná zápěstí, takže aspoň

opakovaně bouchám hlavou do stolu, dokud se mi do paže

nezabodne jehla. Hlava mě bolí tolik, že přestávám bojovat a jenom

kvílím jako raněné, umírající zvíře, a nakonec mě zrazuje i můj

vlastní hlas.

Léky, které mi píchají, mě omamují, ale neuspávají, takže

zůstávám uvězněna ve svém neštěstí po dobu, která mi připadá jako

věčnost. Opět mě připojují k hadičkám a mluví na mě tichými,

konejšivými hlasy, ale ty hlasy nikdy nedolehnou až do mého

vědomí. Dokážu myslet jenom na Peetu, jak někde leží na podobném

stole a Kapitol se z něj snaží vydolovat informace, o nichž on nemá

sebemenší potuchy.

„Katniss, Katniss, je mi to líto,“ ozývá se vedle postele Finnickův

hlas a nakrátko proniká mlhou utišujících léků. Možná proto, že

oba trpíme podobnou bolestí. „Chtěl jsem se vrátit pro něj i pro

Johannu, ale nemohl jsem se hýbat.“

Neodpovídám. Dobré úmysly Finnicka Odaira znamenají míň než

nic.

„Je na tom líp než Johanna. Brzy zjistí, že nic neví, a nezabijou

ho, pokud si budou myslet, že ho mohou použít proti tobě,“

pokračuje Finnick.

„Jako návnadu?“ říkám do stropu. „Tak jako použijou Annii,

Finnicku?“

Slyším, jak vzlyká, ale je mi to jedno. Annii se možná ani

nebudou pokoušet vyslýchat, protože je příliš vyšinutá. Nikdy se

nevzpamatovala z těch her před několika lety. Je klidně možné, že

kráčím v jejích šlépějích. Postupně se zblázním a nikdo nebude mít

odvahu, aby mi to řekl. V každém případě si už teď připadám dost

nepříčetná.

„Přeju si, aby byla mrtvá,“ říká Finnick. „Kdyby tak byli všichni

po smrti a my taky. Tak by to bylo nejlepší.“

Na to neexistuje žádná dobrá odpověď. Sotva mu to mohu

rozmlouvat, když jsem k nim vpadla ve chvíli, kdy jsem šla s injekční

stříkačkou v ruce zabít Peetu. Opravdu chci, aby byl mrtvý?

Chci… chci ho mít zpátky u sebe, jenže to se nikdy nestane. I kdyby

se silám vzbouřenců nějak podařilo svrhnout Kapitol, posledním

rozkazem prezidenta Snowa určitě bude pokyn, ať podříznou Peetovi

hrdlo. Ne, nikdy se mi nevrátí. Takže by bylo opravdu nejlepší, aby

byl mrtvý.

Dojde to ale Peetovi, nebo bude pokračovat v boji? Je silný a umí

výborně lhát. Myslí si, že má šanci přežít? A záleží mu vůbec na

tom? Vždyť si neplánoval, že Čtvrtohry přežije. Svůj život už

odepsal. Možná, pokud ví, že mě zachránili, je dokonce šťastný. Má

pocit, že splnil svůj úkol.

Asi ho nenávidím ještě víc než Haymitche.

Vzdávám se. Přestávám mluvit i reagovat, odmítám jíst a pít. Do

ruky mi mohou pumpovat, co chtějí, ale infuze nestačí, pokud člověk

ztratil vůli k životu. Dokonce mě napadá, že pokud zemřu, Peetu

možná nechají žít. Ne jako svobodného člověka, ale třeba jako

avoxe, který bude čekat na budoucí splátce z Dvanáctého kraje. Pak

se mu třeba podaří nějak uprchnout. Svou smrtí ho tak možná přece

jen zachráním.

I pokud ne, je to jedno. Stačí, když zemřu, abych potrestala

Haymitche, který – ze všech lidí na tomhle mizerném světě právě on!

– udělal ze mě a z Peety figurky ve svých hrách. Důvěřovala jsem

mu. Vložila jsem mu do rukou to, co mi bylo drahé. A on mě zradil.

„Vidíš, právě proto tě nikdo nenechá nic plánovat,“ řekl.

To je pravda. Nikdo rozumný mě nenechá nic plánovat, protože

očividně nedokážu poznat přítele od nepřítele.

Přichází za mnou řada lidí, ale já jejich slova v duchu přetavuji ve

cvakání toho hmyzu v džungli. Nesmyslné a vzdálené. Je nebezpečné

pouze tehdy, když se příliš přiblíží. Kdykoliv začínám rozeznávat

jednotlivá slova, sténám, dokud mi nedají další analgetikum a

nenechají mě na pokoji.

Do té doby, než u sebe nespatřím člověka, kterého nemohu jen

tak odříznout. Člověka, který nebude prosit, vysvětlovat, ani se snažit

změnit moje úmysly žadoněním, protože mě na to zná příliš dobře.

„Hurikáne,“ šeptám.

„Ahoj Katrys.“ Natahuje ke mně ruku a odhrnuje mi z očí pruh

vlasů. Jednu stranu obličeje má čerstvě popálenou, paže mu visí v

pásce a pod hornickou košilí má obvázanou hruď. Co se mu stalo?

Jak se sem vůbec dostal? Doma se muselo odehrát něco strašného.

Nejde ani tak o to, že bych zapomněla na Peetu, jako že se spíš

rozvzpomínám na ostatní. Stačí jediný pohled na Hurikána a všichni

se naráz dožadují mé pozornosti.

„Prim?“ vydechuji.

„Žije. Stejně jako tvoje matka. Odvedl jsem je včas,“ odpovídá.

„Nejsou ve Dvanáctém kraji?“ ptám se.

„Po Čtvrtohrách poslali letadla se zápalnými bombami.“ Váhá.

„Víš, jak dopadl Jarmark.“

Vím. Viděla jsem ho hořet. Starý sklad s uhelným prachem, jehož

je plný celý kraj. Dme se ve mně nová hrůza a já si představuji, jak

se na Sloj snášejí zápalné bomby.

„Nejsou ve Dvanáctém kraji?“ opakuji. Jako kdybych se tím

nějak mohla obrnit před pravdou.

„Katniss,“ říká Hurikán tiše.

Ten hlas poznávám. Stejný tón používá, když se blíží k raněnému

zvířeti, aby mu zasadil smrtící ránu. Instinktivně zvedám ruku,

protože chci odrazit jeho slova, ale Hurikán ji chytá a pevně ji tiskne

ve své.

„Ne,“ šeptám.

Hurikán ale není ten typ, který by přede mnou něco držel

v tajnosti. „Katniss, žádný Dvanáctý kraj už neexistuje.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a šest