27
Mám dojem, jako kdyby všechno naráz vybuchlo. Půda se zvedá
ve sprškách hlíny a kusů rostlin. Stromy se ocitají v plamenech. I
oblohu plní jasně zbarvené květy oslepující záře. Nechápu, proč
bombardují nebe, dokud mi nedochází, že tam tvůrci her odpalují
ohňostroje, zatímco skutečná zkáza se odehrává na zemi. Pro případ,
že by se diváci dostatečně nebavili při likvidaci arény a zbývajících
splátců. Nebo možná proto, aby bylo líp vidět, jak umíráme.
Nechají vůbec někoho naživu? Bude mít sedmdesátý pátý ročník
Hladových her vítěze? Možná ne. Nakonec, co tyhle Čtvrtohry
symbolizují jiného, než…, jak to prezident Snow četl z té kartičky?
„… připomínka povstalcům, že ani ti nejsilnější z nich nemohou
přemoci Kapitol…“
Ani ti nejsilnější ze silných nezvítězí. Možná od začátku nechtěli
mít žádného vítěze. Nebo jsem je k tomu dohnala svým posledním
vzpurným činem.
Je mi to líto, Peeto, říkám v duchu. Promiň, že jsem tě nemohla
zachránit. Zachránit? Možná jsem mu naopak ukradla poslední
naději na přežití a odsoudila jsem ho k smrti tím, že jsem zničila
silové pole. Kdybychom hráli podle pravidel, třeba by ho nechali žít.
Bez varování se nade mnou objevuje vznášedlo. Kdyby bylo
ticho a poletovali tu reprodrozdi, slyšela bych, jak džungle umlká, a
pak by některý z reprodrozdů vydal ono varovné volání, které
předchází příletu kapitolského stroje. Při ohlušujících explozích,
které všude kolem mě duní, bych ale nikdy nedokázala rozeznat tak
jemný zvuk.
Z podbřišku vznášedla klesají kovová klepeta a drápy se zasunují
pod moje tělo. Chci křičet, utéct, nějak se osvobodit, ale nemohu se
hýbat. Jsem úplně bezmocná a mohu pouze úpěnlivě doufat, že
zemřu dřív, než se dostanu do spárů temných postav, které na mě
čekají na palubě. Kapitol mě neušetřil proto, aby mě korunoval
vítězkou, nýbrž aby mě co nejpomaleji a na očích veřejnosti umučil.
Mé nejhorší obavy se potvrzují, když vidím, že první tvář ve
vznášedle patří Plutarchu Heavensbeeovi, vrchnímu tvůrci her, z
jehož krásných her s nápaditými tikajícími hodinami a arénou plnou
minulých vítězů kvůli mně nezůstal kámen na kameni. Patrně na něj
také čeká trest a s velkou pravděpodobností bude popraven, ale ještě
předtím dohlédne na to, abych trpěla já. Natahuje ke mně ruku.
Čekám, že mě udeří, jenomže pak udělá něco horšího. Palcem a
ukazováčkem mi zavírá víčka a odsuzuje mě do tmy. Takhle mi
mohou dělat cokoliv a já ani neuvidím, co se chystá.
Srdce mi buší tak překotně, že mi zpod promočeného mechového
obvazu znovu začíná kapat krev. Nedokážu souvisle uvažovat. Třeba
přece jen vykrvácím, než mě stihnou oživit. V duchu šeptám slova
díků Johanně Masonové za to, jaké zranění mi způsobila, a v další
chvíli omdlívám.
Když se znovu probírám k vědomí, ležím na vypolstrovaném
stole a z levé paže mi vycházejí nějaké hadičky. Snaží se mě udržet
naživu, protože pokud se mi podaří zemřít v soukromí, bude to moje
malé vítězství. Pořád se nedokážu pořádně hýbat, otevřít oči nebo
zvednout hlavu. Mohu však trochu pohnout pravou rukou a s
obtížemi ji zvedám. Připadá mi necitlivá jako rybí ploutev, ne, něco
méně životného, jako hůl. Chybí mi přesná koordinace a ani netuším,
jestli mám ještě prsty. Přesto se mi daří máchnout paží tak, že si
vytrhuji z levé paže všechny hadičky. V pozadí utichá pípavý zvuk,
ale já nedokážu zůstat při vědomí dost dlouho, abych zjistila, koho
jsem tím přivolala.
Když se probouzím podruhé, mám přivázané ruce ke stolu a z
paže mi opět vedou trubičky. Teď už ale mohu otevřít oči a mírně
pozvednout hlavu. Ležím ve velké místnosti s nízkým stropem,
vyplněné stříbřitým světlem. Stojí zde dvě řady postelí proti sobě.
Slyším oddechování a předpokládám, že tu se mnou jsou i ostatní
vítězové. Přímo naproti vidím Dioda, který je napojený nejmíň na
deset různých přístrojů. Nechte nás zemřít! křičím v duchu. Tvrdě
udeřím hlavou o stůl a opět ztrácím vědomí.
Když se konečně doopravdy probírám, mám volné ruce. Zvedám
jednu z nich a vidím, že prsty opět poslouchají mou vůli. Sedám si a
držím se polstrovaného stolu, dokud se mi nepodaří zaostřit. Levou
paži mám obvázanou, ale hadičky volně visí vedle postele.
Jsem tu sama kromě Dioda, který stále leží přede mnou a naživu
ho udržuje jen armáda přístrojů. Kde jsou ostatní? Peeta, Finnick,
Enobaria a… a… ještě někdo, ne? Johanna, Plev nebo Brutus. Jeden
z nich byl na začátku bombardování ještě naživu. Určitě nás všechny
chtějí exemplárně potrestat. Kam je uložili? Přesunuli je z nemocnice
do vězení?
„Peeto...,“ šeptám. Chci ho ochránit. Pořád mám v úmyslu splnit
svůj slib. Když už mu nemohu zařídit bezpečný život, musím ho najít
a zabít ho dřív, než pro něj Kapitol vybere tu nejtrýznivější smrt.
Spouštím nohy ze stolu a rozhlížím se po nějaké zbrani. Na stole
vedle Diodový postele leží ve sterilních plastových obalech několik
injekčních jehel. Dokonalé. Stačí mu do žíly vstříknout trochu
vzduchu.
Na chvíli se zastavuji a přemýšlím, jestli bych neměla zabít také
Dioda. Pak by ale začaly pípat monitory a chytili by mě, než se
dostanu k Peetovi. V duchu si slibuji, že se sem vrátím a vysvobodím
ho, pokud budu moct.
Na sobě mám pouze tenkou noční košili, a tak si zasunuji injekční
stříkačku pod obvaz na levé ruce. U dveří nestojí žádné stráže.
Bezpochyby jsem kilometry hluboko pod Výcvikovým centrem nebo
v nějaké kapitolské pevnosti, odkud se nedá uniknout. Na tom ale
nesejde. Nechci utéct, jen dokončit svůj úkol.
Plížím se úzkou chodbou k pootevřeným kovovým dveřím.
Někdo za nimi je. Vytahuji jehlu a pevně ji svírám v ruce. Tisknu se
ke stěně a poslouchám, co si uvnitř povídají.
„V Sedmičce, Desítce a Dvanáctce nefunguje komunikace.
Jedenáctka ale teď má pod palcem dopravu, takže můžeme aspoň
doufat, že jim dodáme nějaké jídlo.“
Plutarch Heavensbee. Aspoň myslím. Mluvila jsem s ním jenom
jednou. Nějaký chraptivý hlas se na něco ptá.
„Ne, je mi líto. Neexistuje způsob, jak bych tě mohl dostat do
Čtyřky. Vydal jsem ale zvláštní rozkazy, aby ji zajistili. Víc udělat
nemohu, Finnicku.“
Finnick. Pokouším se pochopit, co se tu děje. Jak se spolu mohou
bavit Plutarch Heavensbee a Finnick. Je snad Finnick takovým
miláčkem Kapitolu, že mu prominou jeho zločiny? Nebo opravdu
netušil, co má Diod v úmyslu? Znovu něco zachraptí. V jeho hlase se
ozývá čiré zoufalství.
„Nebuď hlupák. To by bylo to nejhorší, co bys mohl udělat. Tím
bys jí podepsal rozsudek smrti. Dokud žiješ, nechají naživu i ji, jako
návnadu,“ říká Haymitch.
Haymitch! Vpadám do místnosti. U stolu s jídlem, které nikdo
nejí, sedí Haymitch, Plutarch a silně potlučený Finnick. Okny dovnitř
proudí denní světlo a v dálce vidím vrcholky korun stromů. Letíme.
„Už ses probrala, zlato?“ oslovuje mě Haymitch rozmrzele. Když
se k němu potácím, chytá mě za zápěstí a drží mě, abych neupadla.
Dívá se na mou ruku. „Takže ty sama s injekční stříkačkou proti
celému Kapitolu? Vidíš, právě proto tě nikdo nenechá nic plánovat.“
Nechápavě na něj zírám. „Pusť to.“ Cítím, jak mi tiskne pravé
zápěstí, dokud nerozevírám prsty a jehla se neřítí k zemi. Usazuje mě
na židli vedle Finnicka.
Plutarch přede mě přistrkuje misku s vývarem a housku. Podává
mi lžíci. „Jez,“ říká mnohem laskavěji než Haymitch.
Haymitch si sedá přímo proti mně. „Katniss, vysvětlím ti, co se
stalo. Chci, abys mi nekladla žádné otázky, dokud neskončím. Je to
jasné?“
Otupěle přikyvuji. Pak mi říká zhruba tohle:
Od chvíle, kdy vyhlásili Čtvrtohry, existoval plán, jak nás dostat
ven. Všichni vítězové ze Třetího, Čtvrtého, Šestého, Sedmého,
Osmého a Jedenáctého kraje věděli něco málo o chystaném rozvržení
arény. Plutarch Heavensbee je dlouholetým členem podzemní
skupiny, jejímž cílem je svrhnout Kapitol. Zařídil, aby mezi
zbraněmi byl drát. Diod měl za úkol prorazit otvor v silovém poli.
Pečivo, které jsme dostávali, představovalo šifrovaný vzkaz
stanovující čas plánovaného úniku. Číslo kraje představovalo den.
Tři. Počet housek hodinu. Dvacet čtyři. Vznášedlo patří Třináctému
kraji. Bonnie a Kepra, ty dvě ženy z Osmého kraje, které jsem
potkala v lese, se nemýlily – Třináctý kraj opravdu existuje a my do
něj právě oklikou míříme. Ve většině krajů Panemu vypukla vzpoura.
Haymitch se odmlčí, aby se ujistil, že ho sleduji. Nebo prozatím
řekl všechno, co chtěl.
Je toho naráz zatraceně hodně: takový komplikovaný plán, jehož
jsem byla titěrnou součástí, stejně jako jsem byla pěšákem
Hladových her. Využili mě bez mého souhlasu a bez mého vědomí.
V Hladových hrách jsem aspoň věděla, že si se mnou zahrávají.
Moji údajní přátelé jsou daleko větší tajnůstkáři. „Nic jste mi
neřekli.“ Můj hlas zní stejně chraptivě jako Finnickův.
„Ani tobě, ani Peetovi. Nemohli jsme to riskovat,“ odpovídá Plutarch.
„Už tak jsem se bál, že se během her zmíníš o mé indiskrétnosti.“
Vytahuje kapesní hodinky a přejíždí po nich palcem, aby se
rozsvítil symbol reprodrozda. „Když jsem ti je ukazoval, chtěl jsem ti
jenom napovědět něco o aréně. Očekával jsem, že budeš trenérka, a
napadlo mě, že udělám první krok k tomu, abych si získal tvoji
důvěru. Vůbec jsem nepředvídal, že budeš zase splátce.“
„Pořád nechápu, proč jste nám s Peetou neřekli o svém plánu,“
opakuji.
„Protože po narušení silového pole jste vy dva představovali
primární cíle Kapitolu, a čím míň jste věděli, tím líp,“ vysvětluje
Haymitch.
„Primární cíle? Proč?“ ptám se a snažím se pochopit jeho
zdůvodnění.
„Ze stejného důvodu, z jakého jsme my ostatní souhlasili, že
zemřeme, abychom vás udrželi naživu,“ říká Finnick.
„Johanna se mě pokusila zabít,“ namítám.
„Johanna tě omráčila, aby ti vyřízla z paže sledovací zařízení a
odlákala od tebe Bruta s Enobarií,“ odpovídá Haymitch.
„Cože?“ Bolí mě hlava a chci, aby přestali mluvit takové
nesmysly. „Nechápu, co tím…“
„Museli jsme tě zachránit, protože jsi reprodrozd, Katniss,“ říká
Plutarch. „Dokud jsi naživu, žije i povstání.“
Reprodrozd, odznak, píseň, bobule, hodinky, oplatka, šaty, které
se vzňaly. Jsem reprodrozd. Tvor, který přežil navzdory plánům
Kapitolu. Symbol povstání.
Něco takového jsem tušila už v lese, když jsem potkala Bonnie a
Kepru. Nikdy jsem si ale neuvědomila rozsah celé věci. Jenže to
jsem ani neměla. Vzpomínám, jak se Haymitch poškleboval mým
plánům na útěk z Dvanáctého kraje, na rozpoutání vlastního
povstání, dokonce i mým úvahám o existenci Třináctého kraje. Samé
podvody a klam. A pokud to všechno dokázal skrývat pod maskou
jízlivosti a opilství tak přesvědčivě a po tak dlouhou dobu, co dalšího
mi tají? Vzápětí mi to dochází.
„Peeta,“ šeptám a opouští mě veškerá naděje.
„Ostatní chránili Peetu, protože kdyby zemřel, věděli jsme, že by
s tebou ostatní nijak neudrželi spojenectví,“ pokračuje Haymitch. „A
nemohli jsme riskovat, abys běhala po aréně jen tak sama.“ Mluví
věcně a bezvýrazně, ale nedokáže zakrýt stopu provinilosti, která mu
zní v hlase.
„Kde je Peeta?“ syčím na něj.
„Zajal ho Kapitol, spolu s Johannou a Enobarií,“ říká Haymitch.
A konečně má dost slušnosti, aby sklopil oči k zemi.
Přísně vzato nejsem ozbrojená, nikdo by však nikdy neměl
podceňovat škodu, jakou dokážou napáchat nehty, zvlášť v případě,
kdy oběť nečeká, že na ni zaútočíte. Vrhám se přes stůl na
Haymitche a drásám mu obličej. Z tváří mu vytéká krev a má
poraněné jedno oko. Ječíme na sebe strašné, hrozné věci, Finnick se
mě snaží odtáhnout pryč a já vím, že se Haymitch musí
setsakramentsky ovládat, aby mě neroztrhl vejpůl, jenže jsem
reprodrozd. Jsem reprodrozd a už tak je dost těžké udržet mě naživu.
Finnickovi pomáhá další pár rukou a já najednou znovu ležím na
svém stole, jsem přivázaná a mám spoutaná zápěstí, takže aspoň
opakovaně bouchám hlavou do stolu, dokud se mi do paže
nezabodne jehla. Hlava mě bolí tolik, že přestávám bojovat a jenom
kvílím jako raněné, umírající zvíře, a nakonec mě zrazuje i můj
vlastní hlas.
Léky, které mi píchají, mě omamují, ale neuspávají, takže
zůstávám uvězněna ve svém neštěstí po dobu, která mi připadá jako
věčnost. Opět mě připojují k hadičkám a mluví na mě tichými,
konejšivými hlasy, ale ty hlasy nikdy nedolehnou až do mého
vědomí. Dokážu myslet jenom na Peetu, jak někde leží na podobném
stole a Kapitol se z něj snaží vydolovat informace, o nichž on nemá
sebemenší potuchy.
„Katniss, Katniss, je mi to líto,“ ozývá se vedle postele Finnickův
hlas a nakrátko proniká mlhou utišujících léků. Možná proto, že
oba trpíme podobnou bolestí. „Chtěl jsem se vrátit pro něj i pro
Johannu, ale nemohl jsem se hýbat.“
Neodpovídám. Dobré úmysly Finnicka Odaira znamenají míň než
nic.
„Je na tom líp než Johanna. Brzy zjistí, že nic neví, a nezabijou
ho, pokud si budou myslet, že ho mohou použít proti tobě,“
pokračuje Finnick.
„Jako návnadu?“ říkám do stropu. „Tak jako použijou Annii,
Finnicku?“
Slyším, jak vzlyká, ale je mi to jedno. Annii se možná ani
nebudou pokoušet vyslýchat, protože je příliš vyšinutá. Nikdy se
nevzpamatovala z těch her před několika lety. Je klidně možné, že
kráčím v jejích šlépějích. Postupně se zblázním a nikdo nebude mít
odvahu, aby mi to řekl. V každém případě si už teď připadám dost
nepříčetná.
„Přeju si, aby byla mrtvá,“ říká Finnick. „Kdyby tak byli všichni
po smrti a my taky. Tak by to bylo nejlepší.“
Na to neexistuje žádná dobrá odpověď. Sotva mu to mohu
rozmlouvat, když jsem k nim vpadla ve chvíli, kdy jsem šla s injekční
stříkačkou v ruce zabít Peetu. Opravdu chci, aby byl mrtvý?
Chci… chci ho mít zpátky u sebe, jenže to se nikdy nestane. I kdyby
se silám vzbouřenců nějak podařilo svrhnout Kapitol, posledním
rozkazem prezidenta Snowa určitě bude pokyn, ať podříznou Peetovi
hrdlo. Ne, nikdy se mi nevrátí. Takže by bylo opravdu nejlepší, aby
byl mrtvý.
Dojde to ale Peetovi, nebo bude pokračovat v boji? Je silný a umí
výborně lhát. Myslí si, že má šanci přežít? A záleží mu vůbec na
tom? Vždyť si neplánoval, že Čtvrtohry přežije. Svůj život už
odepsal. Možná, pokud ví, že mě zachránili, je dokonce šťastný. Má
pocit, že splnil svůj úkol.
Asi ho nenávidím ještě víc než Haymitche.
Vzdávám se. Přestávám mluvit i reagovat, odmítám jíst a pít. Do
ruky mi mohou pumpovat, co chtějí, ale infuze nestačí, pokud člověk
ztratil vůli k životu. Dokonce mě napadá, že pokud zemřu, Peetu
možná nechají žít. Ne jako svobodného člověka, ale třeba jako
avoxe, který bude čekat na budoucí splátce z Dvanáctého kraje. Pak
se mu třeba podaří nějak uprchnout. Svou smrtí ho tak možná přece
jen zachráním.
I pokud ne, je to jedno. Stačí, když zemřu, abych potrestala
Haymitche, který – ze všech lidí na tomhle mizerném světě právě on!
– udělal ze mě a z Peety figurky ve svých hrách. Důvěřovala jsem
mu. Vložila jsem mu do rukou to, co mi bylo drahé. A on mě zradil.
„Vidíš, právě proto tě nikdo nenechá nic plánovat,“ řekl.
To je pravda. Nikdo rozumný mě nenechá nic plánovat, protože
očividně nedokážu poznat přítele od nepřítele.
Přichází za mnou řada lidí, ale já jejich slova v duchu přetavuji ve
cvakání toho hmyzu v džungli. Nesmyslné a vzdálené. Je nebezpečné
pouze tehdy, když se příliš přiblíží. Kdykoliv začínám rozeznávat
jednotlivá slova, sténám, dokud mi nedají další analgetikum a
nenechají mě na pokoji.
Do té doby, než u sebe nespatřím člověka, kterého nemohu jen
tak odříznout. Člověka, který nebude prosit, vysvětlovat, ani se snažit
změnit moje úmysly žadoněním, protože mě na to zná příliš dobře.
„Hurikáne,“ šeptám.
„Ahoj Katrys.“ Natahuje ke mně ruku a odhrnuje mi z očí pruh
vlasů. Jednu stranu obličeje má čerstvě popálenou, paže mu visí v
pásce a pod hornickou košilí má obvázanou hruď. Co se mu stalo?
Jak se sem vůbec dostal? Doma se muselo odehrát něco strašného.
Nejde ani tak o to, že bych zapomněla na Peetu, jako že se spíš
rozvzpomínám na ostatní. Stačí jediný pohled na Hurikána a všichni
se naráz dožadují mé pozornosti.
„Prim?“ vydechuji.
„Žije. Stejně jako tvoje matka. Odvedl jsem je včas,“ odpovídá.
„Nejsou ve Dvanáctém kraji?“ ptám se.
„Po Čtvrtohrách poslali letadla se zápalnými bombami.“ Váhá.
„Víš, jak dopadl Jarmark.“
Vím. Viděla jsem ho hořet. Starý sklad s uhelným prachem, jehož
je plný celý kraj. Dme se ve mně nová hrůza a já si představuji, jak
se na Sloj snášejí zápalné bomby.
„Nejsou ve Dvanáctém kraji?“ opakuji. Jako kdybych se tím
nějak mohla obrnit před pravdou.
„Katniss,“ říká Hurikán tiše.
Ten hlas poznávám. Stejný tón používá, když se blíží k raněnému
zvířeti, aby mu zasadil smrtící ránu. Instinktivně zvedám ruku,
protože chci odrazit jeho slova, ale Hurikán ji chytá a pevně ji tiskne
ve své.
„Ne,“ šeptám.
Hurikán ale není ten typ, který by přede mnou něco držel
v tajnosti. „Katniss, žádný Dvanáctý kraj už neexistuje.“
2024 ©