4
Mlčky klopýtáme zpátky do vlaku. Na chodbě před mým kupé
mě Haymitch hladí po rameni a říká: „Uvědom si, že jsi mohla
dopadnout podstatně hůř.“ Míří ke svému kupé a ve vzduchu za ním
ještě chvíli zůstávají výpary vína.
Svlékám si promočené bačkory, župan i pyžamo. V zásuvkách
mám jiné, ale zalézám do postele jen ve spodním prádle. Civím do
tmy a přemýšlím o rozhovoru s Haymitchem. Všechno, co řekl, byla
pravda – o očekáváních Kapitolu, o mé budoucnosti s Peetou, a ani v
té poslední poznámce se nemýlil. Jistěže bych mohla dopadnout
podstatně hůř. Jenže o to tady nejde. Jedna z posledních svobod,
které ve Dvanáctém kraji máme, je možnost provdat se podle
vlastního výběru, nebo se nevdávat vůbec. A teď mě připravili i o ni.
Uvažuji, jestli bude prezident Snow trvat na tom, abychom měli děti.
Pokud ano, bude je každoročně čekat den sklizně. A bylo by přece
vzrušující, kdyby vylosovali dítě ne jednoho, ale hned dvou bývalých
vítězů? Děti vítězů se totiž do arény dostaly již vícekrát. Taková
situace vždycky přitáhne velkou pozornost a mluví se o tom, jak
danou rodinu pronásleduje smůla. Stává se to ovšem tak často, že
nemůže jít o pouhou náhodu. Podle Hurikána to Kapitol dělá
záměrně: zmanipuluje losování, aby zvýšil dramatičnost her. A
vzhledem k tomu, kolik potíží jsem způsobila, bude mít každý můj
potomek místo v aréně jisté.
Přemýšlím o Haymitchovi, který je bez manželky a bez rodiny a
otupuje se alkoholem. Mohl si vybrat kteroukoliv ženu v kraji, ale
zvolil si samotu. Ne samotu – to slovo zní příliš klidně a
mírumilovně. Spíš uvěznění na samotce. Rozhodl se tak proto, že po
pobytu v aréně tomu dal přednost před rizikem, že budou odvádět
jeho dítě? Sama jsem poznala, jaké to je, když v den sklizně
vylosovali Prim. Sledovala jsem tehdy, jak kráčí k pódiu vstříc smrti.
Jako její sestra jsem ale aspoň mohla zaujmout její místo, což bych
jako matka nemohla.
Horečně se pokouším vymyslet nějakou únikovou cestu. Nemohu
se nechat prezidentem Snowem odsoudit k takové budoucnosti. I
kdyby to mělo znamenat, že si vezmu život. Nejdřív se ale pokusím
utéct. Co udělají, když prostě zmizím? Ztratím se v lesích a už nikdy
z nich nevyjdu? Nemohla bych s sebou dokonce vzít všechny své
blízké a začít nový život hluboko v divočině? Zní to krajně
nepravděpodobně, ale ne neproveditelně.
Potřásám hlavou, abych si ji pročistila. Teď není vhodná chvíle
spřádat divoké plány. Musím se soustředit na Turné vítězů. Osud
mnoha lidí závisí na tom, jak dobře splním svoji roli.
Přichází úsvit, já doposud nezamhouřila oka a na dveře mi klepe
Cetkie. Beru si první šaty, které mi padnou pod ruku, a vleču se do
jídelního vozu. Nechápu, proč musím vůbec vstávat, když dnes celý
den pojedeme, ale ukazuje se, že včerejší zušlechťování sloužilo
pouze pro cestu na nádraží. Dnes si mě teprve vezme přípravný tým
pořádně do parády.
„Proč? Stejně je taková zima, že ze mě nebude skoro nic vidět,“
namítám.
„V Jedenáctém kraji zima není,“ poučuje mě Cetkie. „A
pojedeme i jinam.“
Jedenáctý kraj. Naše první zastávka. Radši bych začala někde
jinde, protože odtud pocházela Routa. Turné vítězů má ovšem svoje
pravidla. Obvykle začíná ve Dvanáctém kraji a postupně se
propracovává až ke kraji prvnímu, po němž následuje Kapitol. Kraj
vítěze se nechává úplně nakonec. Jelikož Dvanáctý kraj pořádá
nejméně okázalé oslavy – obvykle jen večeři pro splátce a
shromáždění kysele se tvářících obyvatel na náměstí –, je patrně
nejlepší vyřídit nás co nejdřív. Letos, poprvé od Haymitchova
vítězství, turné naopak ve Dvanáctém kraji skončí.
Snažím se vychutnávat si jídlo, jak mi radila Hazelle. Kuchaři mě
zjevně chtějí potěšit. Připravili můj nejoblíbenější pokrm, dušené
jehněčí se sušenými švestkami, a plno dalších lahůdek. U mého místa
u stolu čeká pomerančový džus a šálek horké čokolády, z níž stoupá
pára. Sním toho tedy hodně a snídani se skutečně nedá nic vytknout,
ale nedá se říct, že bych si ji užívala. Také jsem otrávená, že se
neukázal nikdo kromě mě a Cetkie.
„Kde jsou všichni ostatní?“ ptám se.
„Nemám ponětí, co dělá Haymitch,“ říká Cetkie. Toho jsem
opravdu nečekala, protože patrně teprve zalézá do postele. „Cinna
byl dlouho vzhůru, aby přichystal tvoje šaty. Musí jich pro tebe mít
snad stovky. Tvoje večerní róba je nádherná. A Peetův tým ještě asi
spí.“
„On se nepotřebuje připravovat?“ ptám se.
„Ne tak jako ty,“ odpovídá Cetkie.
Je mi jasné, co to znamená. Budou mi celé dopoledne škubat
chloupky z těla, zatímco Peeta si přispí. Nikdy jsem o tom moc
nepřemýšlela, ale v aréně aspoň některým z chlapců zůstalo jejich
ochlupení, zatímco dívce ani jedné. Vzpomínám si, jak jsem Peetu
koupala v potoce. Jakmile voda odplavila bláto a krev, objevily se
plavé chloupky. Jen tvář měl úplně hladkou. Ani jednomu z chlapců
nerostly vousy, a přitom mnozí už na to byli dost staří. Zajímalo by
mě, co s nimi udělali.
Jestliže si připadám mizerně, můj přípravný tým je na tom zřejmě
ještě hůř. Obracejí do sebe hrnky s kávou a dělí se o zářivě barevné
pilulky. Mám pocit, že nikdy nevstávají před polednem, pokud nebyl
vyhlášený celostátní stav nouze, pod nějž spadají kupříkladu moje
chloupky na nohách. Potěšilo mě, když mi zase narostly. Jako kdyby
se jednalo o znamení, že se všechno vrací k normálu. Přejíždím
naposledy prsty po jemných, zvlněných chloupcích a odevzdávám se
svému týmu. Nikdo z nich se nepouští do obvyklého žvatlání a já
slyším trhání každého kořínku. Musím se naložit do vany plné
hustého, nepříjemně páchnoucího roztoku a na obličej i vlasy mi
patlají krémy. Následují dvě další koupele, už o něco příjemnější,
můj tým mě drhne, suší, masíruje a pomazává oleji, dokud nemám
kůži celou zarudlou.
Flavius mi zvedá bradu a vzdychá. „Škoda, že Cinna zakázal
všechny předělávky.“
„Ano, mohli jsme z tebe udělat opravdu něco zvláštního,“ přidává
se Octavia.
„Až zestárne,“ dodává Venia téměř ponuře. „Pak nám to bude
muset dovolit.“
Co se mnou pak udělají? Nafouknou mi rty jako prezidentu
Snowovi? Potetují mi ňadra? Nabarví mi kůži na fuchsiový odstín a
vsadí do ní drahokamy? Nebo mi vyřežou ozdobné vzory do tváře?
Dají mi zahnuté drápy? Nebo kočičí vousky? Všechny tyhle věci a
ještě spoustu dalších jsem viděla u obyvatel Kapitolu. Copak
opravdu netuší, jak směšní nám ostatním připadají?
Pomyšlení, že budu vydána na milost a nemilost módním
rozmarům svého přípravného týmu, je jen další položkou na dlouhém
seznamu strádání a příkoří, které se přetahují o mou bezprostřední
pozornost: ztýrané tělo, nedostatek spánku, povinná svatba i hrůza z
toho, že se mi nepodaří splnit náročné požadavky prezidenta Snowa.
U oběda, který Cetkie, Cinna, Portia, Haymitch a Peeta zahájili beze
mě, jsem příliš sklíčená, než abych mluvila. Ostatní se rozplývají nad
jídlem a nad tím, jak dobře se ve vlaku vyspali. Všichni překypují
vzrušením z turné. Totiž, všichni kromě Haymitche, který má
kocovinu jako vždycky a uždibuje koblihu. Ani já nemám pořádný
hlad, možná proto, že jsem se ráno přecpala, nebo že jsem tak
nešťastná. Dloubám do misky vývaru, ale s ním jen pár lžic. Nemohu
se ani podívat na Peetu, svého Kapitolem přiděleného budoucího
manžela, ačkoliv vím, že nic z toho není jeho chyba.
Ostatní se mě pokoušejí zapojit do hovoru, ale já odpovídám jen
na půl úst. V jednu chvíli vlak zastavuje a obsluha nás informuje, že
se objevila nějaká porucha, kterou je třeba opravit. Oprava potrvá
nejmíň hodinu. Cetkie je z toho celá špatná. Vytahuje harmonogram
a přemítá, jak zpoždění ovlivní všechny události po zbytek našich
životů. Nakonec už to nevydržím poslouchat ani minutu.
„Všem je to fuk, Cetkie!“ obořím se na ni. Všichni kolem stolu na
mě zůstávají civět, dokonce i Haymitch, který by mohl být na mé
straně, protože ho Cetkie dohání k šílenství. Rozpřahuji ruce na svou
obranu. „Co koukáte? Vždyť je to pravda!“ říkám, zvedám se od
stolu a odcházím.
Mám pocit, že se ve vlaku najednou nedá dýchat, a dělá se mi
špatně od žaludku. Nacházím dveře ven a otvírám je – ozývá se
poplach, ale nedbám na něj. Seskakuji na zem a očekávám, že
dopadnu do sněhu. Venku je ale teplo a fouká mírný vánek. Na
stromech je dosud zelené listí. Jak daleko na jih jsme se za jediný
den dostali? Kráčím podél tratě, mhouřím oči proti jasnému
slunečnímu svitu a už teď lituji svého výbuchu. Těžko mohu dávat
vinu za svou současnou situaci Cetkii. Měla bych se vrátit a omluvit
se jí. Má slova byla vrcholem hrubosti a Cetkie si potrpí na vybrané
způsoby. Nohy mě ale nesou dál podle kolejí. Hodinové zpoždění.
Mohu jít aspoň dvacet minut jedním směrem a ještě se vrátit s
předstihem. Místo toho si ale zhruba po dvou stech metrech sedám
na zem a hledím do dálky. Kdybych měla s sebou luk a šípy odvážila
bych se jít pořád dál a dál?
Po chvíli za sebou slyším něčí kroky. To bude Haymitch, aby mě
sepsul. Ne že bych si to nezasloužila, ale stejně ho nechci poslouchat.
„Nemám náladu na přednášku,“ hučím s pohledem na trs plevele u
svých bot.
„Vynasnažím se být stručný.“ Vedle mě si sedá Peeta.
„Myslela jsem, že to je Haymitch,“ říkám.
„Ne, ten ještě pořád bojuje s tou koblihou.“ Sleduji, jak si Peeta
upravuje umělou nohu. „Máš špatný den, co?“
„To nic není,“ krčím rameny.
Zhluboka se nadechuje. „Podívej, Katniss, chci si s tebou
promluvit o tom, jak jsem se choval ve vlaku. Myslím při minulé
jízdě. Když jsme se vraceli domů z Kapitolu. Věděl jsem, že máš
něco s Hurikánem. Žárlil jsem na něj, ještě než jsme se oficiálně
setkali. A nebylo fér, abych ti dával za vinu, co se stalo v aréně.
Omlouvám se.“
Jeho omluva mě zastihuje nepřipravenou. Je pravda, že se Peeta
začal chovat chladně poté, co jsem přiznala, že jsem lásku k němu
během Hladových her do určité míry předstírala, ale já mu to
nevyčítám. V aréně jsem hrála zamilovanou dívku s maximálním
nasazením. Občas jsem skutečně nevěděla, co k němu cítím. A to
vlastně platí dodnes.
„Já se taky omlouvám,“ říkám, i když nevím přesně proč. Možná
protože existuje reálná šance, že ho brzy kvůli mně zabijou.
„Ty se za nic omlouvat nemusíš. Jenom jsi nás držela naživu. Ale
já už nechci, abychom takhle pokračovali dál, ve skutečném životě si
nevšímali jeden druhého a s kamerou v zádech se hned káceli do
sněhu. Takže mě napadlo, že kdybych se přestal chovat tak…, však
víš, ublíženě, mohli bychom zkusit být aspoň přátelé,“ říká.
Všichni moji přátelé sice patrně brzy skončí v rakvi, ale
odmítnutím Peetu nezachráním. „Dobře,“ přikyvuji. Jeho nabídka mi
zlepšuje náladu. Už si nepřipadám tak na dně. Bylo by prima, kdyby
s tím za mnou přišel dřív, než jsem se dozvěděla, že prezident Snow
má jiné plány a pouhé přátelství už pro nás nepřichází v úvahu. V
každém případě jsem ale ráda, že spolu zase mluvíme.
„Takže co se děje?“ ptá se.
Nemohu mu to říct. Vytrhuji trs plevele.
„Začněme s něčím jednodušším. Není zvláštní, že vím, že bys
riskovala svůj život, abys zachránila ten můj…, ale nevím, jaká je
tvoje nejoblíbenější barva?“ říká.
Musím se usmát. „Zelená. Co tvoje?“
„Oranžová,“ odpovídá.
„Oranžová? Jako Cetkiina paruka?“ divím se.
„Trochu tlumenější,“ vysvětluje. „Spíš jako… západ slunce.“
Západ slunce. Okamžitě vidím okraj klesajícího slunečního
kotouče a okolní nebe s jemně oranžovými proužky. Nádhera.
Vzpomínám si na koláček s lilií, a když teď se mnou Peeta znovu
mluví, musím se vší silou držet, abych mu nevyklopila všechno o
návštěvě prezidenta Snowa. Vím ale, že by s tím Haymitch
nesouhlasil. Radši se budu držet nezávazných témat.
„Všichni se rozplývají nad tvými obrazy. Mrzí mě, že jsem je
ještě neviděla,“ říkám.
„Mám jich plný vagon.“ Vstává a podává mi ruku. „Tak pojď.“
Je příjemné zase cítit jeho prsty propletené s mými, ne kvůli
kamerám, nýbrž z opravdového přátelství. Ruku v ruce se vracíme k
vlaku, ale u dveří si ještě uvědomuji: „Nejdřív se musím jít omluvit
Cetkii.“
„Neboj se přehánět,“ radí mi Peeta.
Jakmile se tedy vracíme do jídelního vozu, kde ostatní ještě
obědvají, oslovuji Cetkii s omluvou, kterou považuji za hodně
přehnanou, ale z jejího pohledu jsem tím možná napravila ohavné
porušení etikety, jehož jsem se dopustila. Slouží jí ke cti, že omluvu
vznešeně přijímá. Říká, že ví, pod jak velkým tlakem jsem. A
následné poznámky o nezbytnosti toho, aby se někdo staral o
harmonogram, trvají jenom asi pět minut. Vážně jsem vyvázla docela
lehce.
Když Cetkie končí svou řeč, Peeta mě odvádí o několik vozů dál,
abych se podívala na jeho obrazy. Nevím, co jsem čekala. Možná
větší verze zdobených koláčků. Jde však o něco dočista jiného. Peeta
maluje Hladové hry.
K pochopení některých obrazů je třeba, aby s ním člověk trávil
nějaký čas přímo v aréně. Voda skapávající štěrbinami v naší
jeskyni. Vyschlé koryto potoka. Dvě ruce, jeho vlastní, vyhrabávající
kořínky. Jiné obrazy by poznal každý divák. Zlatý Roh hojnosti.
Kordeta přerovnávající si nože ve vnitřních kapsičkách vesty. Jeden
z mutů – s plavým kožichem a zelenýma očima, který měl
představovat Třpytku – k nám běží s pysky poodhrnutými v zuřivém
úšklebku. A já. Jsem všude. Vysoko v koruně stromu. Peru košili na
kamenech v potoce. Ležím v bezvědomí v tratolišti krve. A jeden
obraz, který nedokážu zařadit – takhle jsem se mu možná jevila, když
měl vysokou horečku: vystupuji ze stříbřitě šedého oparu, jehož
odstín přesně odpovídá barvě mých očí.
„Tak co?“ ptá se.
„Nenávidím je,“ říkám. Skoro z nich cítím krev, prach i
nepřirozený dech muta. „Pořád se snažím na arénu zapomenout a ty
jsi ji tady zase oživil. Jak si tohle všechno tak přesně pamatuješ?“
„Vidím to každou noc,“ odpovídá prostě.
Chápu, jak to myslí. Noční můry, které jsem měla už před
Hladovými hrami, ale sužovaly mě jen občas, mě teď navštěvují
každou noc. Původní sen, v němž výbuch trhá na tisíc kousků mého
otce, se mi ale v poslední době zdá výjimečně. Místo toho neustále
znovu prožívám různé verze toho, co se odehrálo v aréně. Svůj
marný pokus zachránit Routu. Jak Peeta málem vykrvácel. Jak se mi
rozpadá pod rukama Třpytčino napuchlé tělo. Catův hrozný konec u
Rohu hojnosti. To jsou dnes nejčastější návštěvníci mých snů. „Já
taky. Pomáhá ti to? Když je maluješ?“
„Nevím. Myslím, že se večer trochu míň bojím usnout, nebo si to
aspoň namlouvám,“ odpovídá. „Ale pořád se mi vracejí.“
„Možná nikdy neodejdou. Jako Haymitchovy běsi.“ Haymitch o
tom sice nemluví, ale jsem si jistá, že právě proto nerad spí za tmy.
„Ano. Jenže je pro mě lepší, když se budu budit v ruce se štětcem
než s nožem,“ říká. „Opravdu je nenávidíš?“
„Ano. Ale jsou vynikající. Vážně,“ odpovídám. A je to pravda.
Ale už se na ně nechci dívat. „Chceš se podívat na plody mého
talentu? Cinna odvedl skvělou práci.“
Peeta se směje. „Později.“ Vlak se s trhnutím rozjíždí a krajina za
oknem se opět dává do pohybu. „Tak pojď, už jsme skoro v
Jedenáctém kraji. Podíváme se na něj.“
Jdeme do posledního vozu soupravy. Jsou tu křesla a pohovky na
sezení, ale nejúžasnější je, že se zadní okna dají zatáhnout do stropu,
takže máte čerstvý vzduch a současně široký rozhled do kraje. Vidíte
na rozlehlé louky a pastviny se stády pasoucího se dobytka. Jde o
úplně jinou krajinu, než je naše zalesněná domovina. Mírně
zpomalujeme a mě napadá, že se patrně blíží další zastávka, když se
před námi objeví aspoň desetimetrový plot s kotouči ostnatého drátu,
vedle něhož náš plot ve Dvanáctém kraji vypadá jako dětská hračka.
Rychle přejíždím pohledem po jeho spodní části, lemované
obrovskými kovovými pláty. Pod těmi se nedá podhrabat a uniknout.
Pak spatřím strážní věže, rozmístěné v pravidelných intervalech a
obsazené ozbrojenými vojáky – mezi poli a loukami se vyjímají jako
pěst na oko. „To je něco jiného než u nás,“ poznamenává Peeta. Z
Routina vyprávění jsem získala dojem, že Jedenáctý kraj je přísněji
střežený, ovšem ani ve snu jsem si nepředstavovala něco takového.
Kolem tratě se nyní táhnou nekonečné lány. Muži, ženy a děti ve
slaměných kloboucích proti slunci se na okamžik narovnávají, otáčejí
se naším směrem a protahují si krátce záda. V dálce vidím sady a
přemítám, jestli právě tam dřív pracovala Routa, která trhala ovoce z
nejtenčích větví z korun stromů. Tu a tam míjíme malé shluky
chatrčí – v porovnání s nimi jsou i domy ve Sloji luxusní –, ale
všechny jsou opuštěné. Při sklizni jsou patrně potřeba všechny ruce.
Tak to pokračuje pořád dál. Nedokážu uvěřit, jak je Jedenáctý
kraj ohromný. „Kolik lidí myslíš, že tu žije?“ ptá se Peeta. Pokrčím
rameny. Ve škole o něm mluví jen jako o velkém kraji a to je
všechno. Nesdělují nám žádná konkrétní čísla o počtech obyvatel.
Ale ty děti, které vidíme každý rok v televizi čekat na losování dne
sklizně, musejí být pouhým vzorkem z celkového počtu. Jak to řeší?
Pořádají předběžná losování? Vyberou vítěze předem a zařídí, aby
byl přítomen na náměstí? Jak přesně skončila Routa na pódiu, kde
její místo byl ochotný zaujmout leda tak vítr?
Nekonečná rozloha tohoto kraje mě začíná zmáhat, a když nám
Cetkie přichází říct, abychom se oblékli, nic nenamítám. Jdu do
svého kupé a přípravný tým mi upravuje vlasy i líčení. Následně se
dostavuje Cinna s pěknými oranžovými šaty se vzorem podzimních
listů. Napadá mě, že se Peetovi ta barva bude moc líbit.
Cetkie se mnou a s Peetou naposledy prochází denní program. V
některých krajích vítězové projíždějí městem za provolávání slávy. V
Jedenáctém kraji nicméně – snad proto, že tu nemají ani pořádné
město, protože jsou všechna sídla tak roztažená do všech stran, nebo
proto, že nechtějí během sklizně mrhat pracovními silami –
vystoupíme na veřejnosti pouze na náměstí před mohutnou
mramorovou budovou soudu. Kdysi muselo jít o nádhernou stavbu,
ale zapracoval na ní zub času. I v televizi je vidět, jak drolící se
průčelí porůstá břečťan a jak se prověšuje střecha. Náměstí samotné
lemují zchátralé výlohy obchodů, z větší části opuštěných. Ať už
lidé, kteří se v Jedenáctém kraji mají docela slušně, bydlí kdekoliv,
tady to rozhodně není.
Celé veřejné vystoupení se odehraje na konstrukci, o níž Cetkie
mluví jako o verandě: na zastřešeném jevišti mezi předním vchodem
do soudní budovy a schodištěm, které stíní střecha podepřená sloupy.
Představí mě a Peetu, starosta Jedenáctého kraje přečte na naši počest
řeč a my odpovíme sepsaným poděkováním, které nám dodal
Kapitol. Pokud vítěz navázal osobní spojenectví s některým z
mrtvých splátců, považuje se za vhodné, aby dodal i několik
osobních poznámek. Měla bych říct něco o Routě a také o Mlatovi,
ale pokaždé, když jsem si doma zkoušela něco sepsat, pohled mi
oplácel prázdný papír. Je pro mě těžké o nich mluvit, aniž bych
podlehla emocím. Peeta už má naštěstí něco vymyšleno a s menší
úpravou to může fungovat pro oba. Na konci obřadu dostaneme něco
na způsob pamětní plakety a pak odejdeme do soudní budovy, kde se
bude podávat slavnostní večeře.
Když vlak zastavuje na nádraží Jedenáctého kraje, Cinna
upravuje poslední detaily na mých šatech, mění oranžovou sponu do
vlasů za kovově zlatou a připíná mi odznak reprodrozda, který jsem
nosila v aréně. Na nástupišti nečeká žádná uvítací skupina, jen
jednotka osmi mírotvorců, kteří nás nasměrují do zadní části
obrněného nákladního vozu. Jakmile se za námi zabouchnou dveře,
Cetkie si nespokojeně odfrkne. „Člověk by si myslel, že jsme
zločinci,“ poznamenává.
My všichni ne, Cetkie. Jen já, pomyslím si.
Vůz nás odváží za soudní budovu a vojáci nás spěšně odvádějí
dovnitř. Cítím lahodnou vůni připravovaného jídla, ale ani ta nestačí
zakrýt mírný pach plísně a rozkladu. Nenechávají nám žádný čas na
rozhlížení. Míříme přímo k hlavnímu vchodu budovy a je slyšet, jak
na náměstí spouští hymna. Někdo mi připevňuje k šatům mikrofon a
Peeta mě bere za levou ruku. Venku nás představuje starosta a před
námi se se zasténáním otvírají masivní dveře.
„Široce se usmívejte!“ říká Cetkie a dloubne do nás. Vykročíme
kupředu.
Tohle je ono. Tady musím všechny přesvědčit, jak moc jsem
zamilovaná do Peety, myslím si. Slavnostní obřad je naplánován do
nejmenších podrobností, takže si nejsem jistá, jak to mám udělat.
Není čas na líbání, ale možná se mi podaří vměstnat někam aspoň
jeden polibek.
Ozývá se hlasitý potlesk, ale žádná z ostatních reakcí, jaké jsme
zažili v Kapitolu: žádné volání slávy, ječení a hvízdání. Procházíme
stíněnou verandou až ke konci střechy a zastavujeme se v
oslepujícím slunci nad širokým mramorovým schodištěm. Když si
mé oči přivykají jasu, vidím, že domy kolem náměstí jsou ověšené
plakáty, které pomáhají zakrýt jejich zchátralý stav. Náměstí je plné
lidí, ale opět si uvědomuji, že jde jen o zlomek celkového počtu
zdejších obyvatel.
Na dolním okraji pódia byla jako obvykle vytvořena speciální
plošina pro rodiny mrtvých splátců. Na Mlátově straně je pouze stará
žena s ohnutými zády a vysoká, svalnatá dívka, kterou odhaduji na
jeho sestru. Na Routině… Routina rodina mě zastiňuje zcela
nepřipravenou. Jsou tu její rodiče, s tvářemi staženými zármutkem.
Pět mladších sourozenců, kteří se jí tak podobají útlými postavami i
jasně hnědýma očima. Připomínají hejno malých černých ptáčků.
Potlesk utichá a starosta předčítá projev na naši počest. Přicházejí
k nám dvě malé holčičky s velkými kyticemi. Peeta odříká svou část
předem připravené odpovědi a já si skoro ani neuvědomuji, že
pohybuji rty a dokončuji naši řeč. Matka a Prim mě naštěstí přiměly
k tomu, abych se ji naučila natolik dobře, že to dokážu.
Peeta si svoje osobní poznámky zapsal na kartičku, ale nebere ji
do ruky a místo toho hovoří svým prostým, podmanivým stylem o
tom, jak se Mlat a Routa dostali do poslední osmičky soutěžících, jak
mě oba udrželi naživu – a tím i jeho –, i že jde o dluh, který
nemůžeme nikdy splatit. Nakonec zaváhá a dodává něco, co nemá
napsáno na kartičce. Možná se bál, že by mu to Cetkie nepovolila.
„V žádném případě tím nemůžeme nahradit vaši ztrátu, ale jako
symbol našich díků bychom byli rádi, kdyby rodiny splátců z
Jedenáctého kraje obdržely každoročně až do naší smrti jeden
měsíční příděl z našich výher.“
Dav tají dech a tiše si mumlá. Pro Peetovo gesto neexistuje
precedens. Ani nevím, jestli to je legální. Pravděpodobně to neví ani
on, a určitě se raději neptal pro případ, že není. Obě rodiny na nás jen
udiveně civí. Jejich životy se změnily jednou provždy, když přišli o
Mláta a Routu, ale tento dar je změní znovu. Měsíční příděl
splátcovy výhry dokáže snadno uživit rodinu po celý rok. Dokud
budeme žít, oni nebudou hladovět.
Dívám se na Peetu, který mi věnuje smutný úsměv. V duchu
slyším Haymitchův hlas. „Mohla jsi dopadnout podstatně hůř.“ V
tuhle chvíli si nedokážu představit, že bych vůbec kdy mohla
dopadnout lépe. Ten dar… je naprosto dokonalý. Když si tedy
stoupám na špičky, abych ho políbila, nevypadá to ani trochu nuceně.
Přistupuje k nám starosta a oběma nám věnuje plaketu, která je
tak velká, že si musím položit svoje květiny, abych ji vůbec udržela.
Obřad se chýlí ke konci, když si všímám upřeného pohledu jedné z
Routiných sester. Je jí asi tak devět a vypadá skoro přesně jako
Routa. Podobá se jí i držením těla a postojem s mírně rozpaženýma
rukama. Přes dobrou zprávu v podobě našich výher se netváří
šťastně. Naopak mě sleduje s jasnou výčitkou. Je to proto, že jsem
nezachránila Routu?
Ne. To je proto, že jsem jí ještě nepoděkovala, uvědomuji si.
Zaplavuje mě vlna studu. Ta dívka má pravdu. Jak tu mohu stát
tak pasivně a mlčky a nechat všechna slova na Peetovi? Kdyby
vyhrála Routa, nikdy by nenechala mou smrt bez odezvy.
Vzpomínám si, jak jsem v aréně pokryla její tělo květy, aby její smrt
nemohla projít bez povšimnutí. Tehdejší gesto ale nebude znamenat
vůbec nic, pokud ho nepodpořím i teď a tady.
„Počkejte!“ Nejistě vycházím kupředu a k hrudi si tisknu plaketu.
Čas určený k mému poděkování minul, ale musím něco říct. Dlužím
to. A i kdybych věnovala rodinám padlých splátců veškerou výhru,
nijak by to neomluvilo mé mlčení. „Počkejte, prosím.“ Nevím, jak
mám začít, ale slova ze mě nakonec proudí o překot, jako kdyby se
mi už dávno formovala v mysli.
„Chci poděkovat splátcům Jedenáctého kraje,“ říkám. Dívám se
na obě ženy na Mlátově straně plošiny. „S Mlatem jsem mluvila jen
jednou a akorát tak dlouho, aby mě ušetřil. Neznala jsem ho, ale
vždycky jsem ho respektovala. Pro jeho sílu. Oceňovala jsem, že hrál
hry výhradně podle svých vlastních pravidel. Profíci ho od začátku
chtěli vzít do týmu, ale on to odmítl. A za to jsem si ho vážila.“
Shrbená stařena – je to snad Mlátová babička? – poprvé zvedá
hlavu a po rtech jí přelétá úsměv.
Lidé na náměstí ztichli natolik, až přemýšlím, jak to asi dokázali.
Určitě všichni tají dech.
Obracím se k Routině rodině. „Mám ale pocit, že jsem znala
Routu, a ta se mnou zůstane navždy. Vidím ji ve všech krásných
věcech kolem sebe. Vidím ji ve žlutých květech, které rostou na
louce u mého domu. Vidím ji v reprodrozdech, kteří zpívají ve
větvích. Ale nejvíc ze všeho ji vidím ve své sestře Prim.“ Láme se mi
hlas, ale už jsem skoro u konce. „Děkuji vám za vaše děti.“ Zvedám
hlavu směrem k davu. „A děkuji vám za váš chléb.“
Zůstávám nehybně stát před tisíci pohledy a připadám si malá a
zlomená. Nastává dlouhá odmlka. Pak někdo v davu zahvízdá
Routinu čtyřtónovou melodii, kterou hlásila konec pracovního dne v
sadech a kterou od ní přejímali reprodrozdi a šířili ji po okolí. Tu,
která v aréně znamenala, že je v bezpečí. Ke konci melodie jsem
našla člověka, který ji pískal. Jde o starce ve vybledlé červené košili
a pracovní kombinéze. Jeho pohled se střetá s mým.
To, k čemu dochází vzápětí, není náhoda. Všichni najednou,
příliš dokonale, než aby jednali spontánně, si tisknou tři prostřední
prsty levé ruky ke rtům a pak natahují paži ke mně. Je to náš znak, z
Dvanáctého kraje, poslední rozloučení, které jsem věnovala Routě v
aréně.
Kdybych nemluvila před turné s prezidentem Snowem, jejich
gesto by mě rozplakalo. V uších mi však stále zní jeho pokyn, že
musím uklidnit situaci v krajích, a chování lidí na náměstí mě
naplňuje hrůzou. Co si bude myslet o tomto veřejném holdu dívce,
která vzdorovala Kapitolu?
S plnou tíhou na mě doléhá, co jsem vlastně udělala. Nedopustila
jsem se ničeho vědomě, chtěla jsem jen poděkovat, ale vyvolala jsem
něco nebezpečného. Akt nesouhlasu mezi obyvateli Jedenáctého
kraje. Tohle je přitom přesně to, co bych měla potlačovat!
Snažím se vymyslet něco, čím bych zmírnila význam toho gesta,
čím bych ho popřela, ale slyším jen sotva patrné zašumění statické
elektřiny, které mě informuje o tom, že mi odstřihli mikrofon, a
začíná mluvit starosta. Peetu a mě čeká ještě jeden potlesk. Peeta mě
odvádí ke dveřím, aniž by si uvědomoval, že se něco zvrtlo.
Motá se mi hlava a na okamžik se musím zastavit. Před očima se
mi dělají mžitky. „Není ti dobře?“ ptá se Peeta.
„Jenom mám trochu závrať. To světlo bylo moc ostré,“ říkám.
Všímám si jeho kytice. „Zapomněla jsem tam kytky,“ mumlám.
„Dojdu pro ně,“ nabízí se.
„Já to zvládnu,“ říkám.
Kdybych se nezastavila a kdybych nezapomněla svoje květiny, už
bychom byli v bezpečí uvnitř soudní budovy. Místo toho jsem z
hlubokého stínu verandy viděla úplně všechno.
Dvojice mírotvorců vleče ke schodům starce, který zahvízdal
Routinu melodii. Strhávají ho před očima davu na kolena. A vpalují
mu kulku do hlavy.
2024 ©