Vražedná pomsta: kapitola 4

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 7. 12. 2012 v kategorii Hunger Games 2 – Vražedná pomsta Collins Suzanne, přečteno: 264×
hunger-2.jpg

4

 

Mlčky klopýtáme zpátky do vlaku. Na chodbě před mým kupé

mě Haymitch hladí po rameni a říká: „Uvědom si, že jsi mohla

dopadnout podstatně hůř.“ Míří ke svému kupé a ve vzduchu za ním

ještě chvíli zůstávají výpary vína.

Svlékám si promočené bačkory, župan i pyžamo. V zásuvkách

mám jiné, ale zalézám do postele jen ve spodním prádle. Civím do

tmy a přemýšlím o rozhovoru s Haymitchem. Všechno, co řekl, byla

pravda – o očekáváních Kapitolu, o mé budoucnosti s Peetou, a ani v

té poslední poznámce se nemýlil. Jistěže bych mohla dopadnout

podstatně hůř. Jenže o to tady nejde. Jedna z posledních svobod,

které ve Dvanáctém kraji máme, je možnost provdat se podle

vlastního výběru, nebo se nevdávat vůbec. A teď mě připravili i o ni.

Uvažuji, jestli bude prezident Snow trvat na tom, abychom měli děti.

Pokud ano, bude je každoročně čekat den sklizně. A bylo by přece

vzrušující, kdyby vylosovali dítě ne jednoho, ale hned dvou bývalých

vítězů? Děti vítězů se totiž do arény dostaly již vícekrát. Taková

situace vždycky přitáhne velkou pozornost a mluví se o tom, jak

danou rodinu pronásleduje smůla. Stává se to ovšem tak často, že

nemůže jít o pouhou náhodu. Podle Hurikána to Kapitol dělá

záměrně: zmanipuluje losování, aby zvýšil dramatičnost her. A

vzhledem k tomu, kolik potíží jsem způsobila, bude mít každý můj

potomek místo v aréně jisté.

Přemýšlím o Haymitchovi, který je bez manželky a bez rodiny a

otupuje se alkoholem. Mohl si vybrat kteroukoliv ženu v kraji, ale

zvolil si samotu. Ne samotu – to slovo zní příliš klidně a

mírumilovně. Spíš uvěznění na samotce. Rozhodl se tak proto, že po

pobytu v aréně tomu dal přednost před rizikem, že budou odvádět

jeho dítě? Sama jsem poznala, jaké to je, když v den sklizně

vylosovali Prim. Sledovala jsem tehdy, jak kráčí k pódiu vstříc smrti.

Jako její sestra jsem ale aspoň mohla zaujmout její místo, což bych

jako matka nemohla.

Horečně se pokouším vymyslet nějakou únikovou cestu. Nemohu

se nechat prezidentem Snowem odsoudit k takové budoucnosti. I

kdyby to mělo znamenat, že si vezmu život. Nejdřív se ale pokusím

utéct. Co udělají, když prostě zmizím? Ztratím se v lesích a už nikdy

z nich nevyjdu? Nemohla bych s sebou dokonce vzít všechny své

blízké a začít nový život hluboko v divočině? Zní to krajně

nepravděpodobně, ale ne neproveditelně.

Potřásám hlavou, abych si ji pročistila. Teď není vhodná chvíle

spřádat divoké plány. Musím se soustředit na Turné vítězů. Osud

mnoha lidí závisí na tom, jak dobře splním svoji roli.

Přichází úsvit, já doposud nezamhouřila oka a na dveře mi klepe

Cetkie. Beru si první šaty, které mi padnou pod ruku, a vleču se do

jídelního vozu. Nechápu, proč musím vůbec vstávat, když dnes celý

den pojedeme, ale ukazuje se, že včerejší zušlechťování sloužilo

pouze pro cestu na nádraží. Dnes si mě teprve vezme přípravný tým

pořádně do parády.

„Proč? Stejně je taková zima, že ze mě nebude skoro nic vidět,“

namítám.

„V Jedenáctém kraji zima není,“ poučuje mě Cetkie. „A

pojedeme i jinam.“

Jedenáctý kraj. Naše první zastávka. Radši bych začala někde

jinde, protože odtud pocházela Routa. Turné vítězů má ovšem svoje

pravidla. Obvykle začíná ve Dvanáctém kraji a postupně se

propracovává až ke kraji prvnímu, po němž následuje Kapitol. Kraj

vítěze se nechává úplně nakonec. Jelikož Dvanáctý kraj pořádá

nejméně okázalé oslavy – obvykle jen večeři pro splátce a

shromáždění kysele se tvářících obyvatel na náměstí –, je patrně

nejlepší vyřídit nás co nejdřív. Letos, poprvé od Haymitchova

vítězství, turné naopak ve Dvanáctém kraji skončí.

Snažím se vychutnávat si jídlo, jak mi radila Hazelle. Kuchaři mě

zjevně chtějí potěšit. Připravili můj nejoblíbenější pokrm, dušené

jehněčí se sušenými švestkami, a plno dalších lahůdek. U mého místa

u stolu čeká pomerančový džus a šálek horké čokolády, z níž stoupá

pára. Sním toho tedy hodně a snídani se skutečně nedá nic vytknout,

ale nedá se říct, že bych si ji užívala. Také jsem otrávená, že se

neukázal nikdo kromě mě a Cetkie.

„Kde jsou všichni ostatní?“ ptám se.

„Nemám ponětí, co dělá Haymitch,“ říká Cetkie. Toho jsem

opravdu nečekala, protože patrně teprve zalézá do postele. „Cinna

byl dlouho vzhůru, aby přichystal tvoje šaty. Musí jich pro tebe mít

snad stovky. Tvoje večerní róba je nádherná. A Peetův tým ještě asi

spí.“

„On se nepotřebuje připravovat?“ ptám se.

„Ne tak jako ty,“ odpovídá Cetkie.

Je mi jasné, co to znamená. Budou mi celé dopoledne škubat

chloupky z těla, zatímco Peeta si přispí. Nikdy jsem o tom moc

nepřemýšlela, ale v aréně aspoň některým z chlapců zůstalo jejich

ochlupení, zatímco dívce ani jedné. Vzpomínám si, jak jsem Peetu

koupala v potoce. Jakmile voda odplavila bláto a krev, objevily se

plavé chloupky. Jen tvář měl úplně hladkou. Ani jednomu z chlapců

nerostly vousy, a přitom mnozí už na to byli dost staří. Zajímalo by

mě, co s nimi udělali.

Jestliže si připadám mizerně, můj přípravný tým je na tom zřejmě

ještě hůř. Obracejí do sebe hrnky s kávou a dělí se o zářivě barevné

pilulky. Mám pocit, že nikdy nevstávají před polednem, pokud nebyl

vyhlášený celostátní stav nouze, pod nějž spadají kupříkladu moje

chloupky na nohách. Potěšilo mě, když mi zase narostly. Jako kdyby

se jednalo o znamení, že se všechno vrací k normálu. Přejíždím

naposledy prsty po jemných, zvlněných chloupcích a odevzdávám se

svému týmu. Nikdo z nich se nepouští do obvyklého žvatlání a já

slyším trhání každého kořínku. Musím se naložit do vany plné

hustého, nepříjemně páchnoucího roztoku a na obličej i vlasy mi

patlají krémy. Následují dvě další koupele, už o něco příjemnější,

můj tým mě drhne, suší, masíruje a pomazává oleji, dokud nemám

kůži celou zarudlou.

Flavius mi zvedá bradu a vzdychá. „Škoda, že Cinna zakázal

všechny předělávky.“

„Ano, mohli jsme z tebe udělat opravdu něco zvláštního,“ přidává

se Octavia.

„Až zestárne,“ dodává Venia téměř ponuře. „Pak nám to bude

muset dovolit.“

Co se mnou pak udělají? Nafouknou mi rty jako prezidentu

Snowovi? Potetují mi ňadra? Nabarví mi kůži na fuchsiový odstín a

vsadí do ní drahokamy? Nebo mi vyřežou ozdobné vzory do tváře?

Dají mi zahnuté drápy? Nebo kočičí vousky? Všechny tyhle věci a

ještě spoustu dalších jsem viděla u obyvatel Kapitolu. Copak

opravdu netuší, jak směšní nám ostatním připadají?

Pomyšlení, že budu vydána na milost a nemilost módním

rozmarům svého přípravného týmu, je jen další položkou na dlouhém

seznamu strádání a příkoří, které se přetahují o mou bezprostřední

pozornost: ztýrané tělo, nedostatek spánku, povinná svatba i hrůza z

toho, že se mi nepodaří splnit náročné požadavky prezidenta Snowa.

U oběda, který Cetkie, Cinna, Portia, Haymitch a Peeta zahájili beze

mě, jsem příliš sklíčená, než abych mluvila. Ostatní se rozplývají nad

jídlem a nad tím, jak dobře se ve vlaku vyspali. Všichni překypují

vzrušením z turné. Totiž, všichni kromě Haymitche, který má

kocovinu jako vždycky a uždibuje koblihu. Ani já nemám pořádný

hlad, možná proto, že jsem se ráno přecpala, nebo že jsem tak

nešťastná. Dloubám do misky vývaru, ale s ním jen pár lžic. Nemohu

se ani podívat na Peetu, svého Kapitolem přiděleného budoucího

manžela, ačkoliv vím, že nic z toho není jeho chyba.

Ostatní se mě pokoušejí zapojit do hovoru, ale já odpovídám jen

na půl úst. V jednu chvíli vlak zastavuje a obsluha nás informuje, že

se objevila nějaká porucha, kterou je třeba opravit. Oprava potrvá

nejmíň hodinu. Cetkie je z toho celá špatná. Vytahuje harmonogram

a přemítá, jak zpoždění ovlivní všechny události po zbytek našich

životů. Nakonec už to nevydržím poslouchat ani minutu.

„Všem je to fuk, Cetkie!“ obořím se na ni. Všichni kolem stolu na

mě zůstávají civět, dokonce i Haymitch, který by mohl být na mé

straně, protože ho Cetkie dohání k šílenství. Rozpřahuji ruce na svou

obranu. „Co koukáte? Vždyť je to pravda!“ říkám, zvedám se od

stolu a odcházím.

Mám pocit, že se ve vlaku najednou nedá dýchat, a dělá se mi

špatně od žaludku. Nacházím dveře ven a otvírám je – ozývá se

poplach, ale nedbám na něj. Seskakuji na zem a očekávám, že

dopadnu do sněhu. Venku je ale teplo a fouká mírný vánek. Na

stromech je dosud zelené listí. Jak daleko na jih jsme se za jediný

den dostali? Kráčím podél tratě, mhouřím oči proti jasnému

slunečnímu svitu a už teď lituji svého výbuchu. Těžko mohu dávat

vinu za svou současnou situaci Cetkii. Měla bych se vrátit a omluvit

se jí. Má slova byla vrcholem hrubosti a Cetkie si potrpí na vybrané

způsoby. Nohy mě ale nesou dál podle kolejí. Hodinové zpoždění.

Mohu jít aspoň dvacet minut jedním směrem a ještě se vrátit s

předstihem. Místo toho si ale zhruba po dvou stech metrech sedám

na zem a hledím do dálky. Kdybych měla s sebou luk a šípy odvážila

bych se jít pořád dál a dál?

Po chvíli za sebou slyším něčí kroky. To bude Haymitch, aby mě

sepsul. Ne že bych si to nezasloužila, ale stejně ho nechci poslouchat.

„Nemám náladu na přednášku,“ hučím s pohledem na trs plevele u

svých bot.

„Vynasnažím se být stručný.“ Vedle mě si sedá Peeta.

„Myslela jsem, že to je Haymitch,“ říkám.

„Ne, ten ještě pořád bojuje s tou koblihou.“ Sleduji, jak si Peeta

upravuje umělou nohu. „Máš špatný den, co?“

„To nic není,“ krčím rameny.

Zhluboka se nadechuje. „Podívej, Katniss, chci si s tebou

promluvit o tom, jak jsem se choval ve vlaku. Myslím při minulé

jízdě. Když jsme se vraceli domů z Kapitolu. Věděl jsem, že máš

něco s Hurikánem. Žárlil jsem na něj, ještě než jsme se oficiálně

setkali. A nebylo fér, abych ti dával za vinu, co se stalo v aréně.

Omlouvám se.“

Jeho omluva mě zastihuje nepřipravenou. Je pravda, že se Peeta

začal chovat chladně poté, co jsem přiznala, že jsem lásku k němu

během Hladových her do určité míry předstírala, ale já mu to

nevyčítám. V aréně jsem hrála zamilovanou dívku s maximálním

nasazením. Občas jsem skutečně nevěděla, co k němu cítím. A to

vlastně platí dodnes.

„Já se taky omlouvám,“ říkám, i když nevím přesně proč. Možná

protože existuje reálná šance, že ho brzy kvůli mně zabijou.

„Ty se za nic omlouvat nemusíš. Jenom jsi nás držela naživu. Ale

já už nechci, abychom takhle pokračovali dál, ve skutečném životě si

nevšímali jeden druhého a s kamerou v zádech se hned káceli do

sněhu. Takže mě napadlo, že kdybych se přestal chovat tak…, však

víš, ublíženě, mohli bychom zkusit být aspoň přátelé,“ říká.

Všichni moji přátelé sice patrně brzy skončí v rakvi, ale

odmítnutím Peetu nezachráním. „Dobře,“ přikyvuji. Jeho nabídka mi

zlepšuje náladu. Už si nepřipadám tak na dně. Bylo by prima, kdyby

s tím za mnou přišel dřív, než jsem se dozvěděla, že prezident Snow

má jiné plány a pouhé přátelství už pro nás nepřichází v úvahu. V

každém případě jsem ale ráda, že spolu zase mluvíme.

„Takže co se děje?“ ptá se.

Nemohu mu to říct. Vytrhuji trs plevele.

„Začněme s něčím jednodušším. Není zvláštní, že vím, že bys

riskovala svůj život, abys zachránila ten můj…, ale nevím, jaká je

tvoje nejoblíbenější barva?“ říká.

Musím se usmát. „Zelená. Co tvoje?“

„Oranžová,“ odpovídá.

„Oranžová? Jako Cetkiina paruka?“ divím se.

„Trochu tlumenější,“ vysvětluje. „Spíš jako… západ slunce.“

Západ slunce. Okamžitě vidím okraj klesajícího slunečního

kotouče a okolní nebe s jemně oranžovými proužky. Nádhera.

Vzpomínám si na koláček s lilií, a když teď se mnou Peeta znovu

mluví, musím se vší silou držet, abych mu nevyklopila všechno o

návštěvě prezidenta Snowa. Vím ale, že by s tím Haymitch

nesouhlasil. Radši se budu držet nezávazných témat.

„Všichni se rozplývají nad tvými obrazy. Mrzí mě, že jsem je

ještě neviděla,“ říkám.

„Mám jich plný vagon.“ Vstává a podává mi ruku. „Tak pojď.“

Je příjemné zase cítit jeho prsty propletené s mými, ne kvůli

kamerám, nýbrž z opravdového přátelství. Ruku v ruce se vracíme k

vlaku, ale u dveří si ještě uvědomuji: „Nejdřív se musím jít omluvit

Cetkii.“

„Neboj se přehánět,“ radí mi Peeta.

Jakmile se tedy vracíme do jídelního vozu, kde ostatní ještě

obědvají, oslovuji Cetkii s omluvou, kterou považuji za hodně

přehnanou, ale z jejího pohledu jsem tím možná napravila ohavné

porušení etikety, jehož jsem se dopustila. Slouží jí ke cti, že omluvu

vznešeně přijímá. Říká, že ví, pod jak velkým tlakem jsem. A

následné poznámky o nezbytnosti toho, aby se někdo staral o

harmonogram, trvají jenom asi pět minut. Vážně jsem vyvázla docela

lehce.

Když Cetkie končí svou řeč, Peeta mě odvádí o několik vozů dál,

abych se podívala na jeho obrazy. Nevím, co jsem čekala. Možná

větší verze zdobených koláčků. Jde však o něco dočista jiného. Peeta

maluje Hladové hry.

K pochopení některých obrazů je třeba, aby s ním člověk trávil

nějaký čas přímo v aréně. Voda skapávající štěrbinami v naší

jeskyni. Vyschlé koryto potoka. Dvě ruce, jeho vlastní, vyhrabávající

kořínky. Jiné obrazy by poznal každý divák. Zlatý Roh hojnosti.

Kordeta přerovnávající si nože ve vnitřních kapsičkách vesty. Jeden

z mutů – s plavým kožichem a zelenýma očima, který měl

představovat Třpytku – k nám běží s pysky poodhrnutými v zuřivém

úšklebku. A já. Jsem všude. Vysoko v koruně stromu. Peru košili na

kamenech v potoce. Ležím v bezvědomí v tratolišti krve. A jeden

obraz, který nedokážu zařadit – takhle jsem se mu možná jevila, když

měl vysokou horečku: vystupuji ze stříbřitě šedého oparu, jehož

odstín přesně odpovídá barvě mých očí.

„Tak co?“ ptá se.

„Nenávidím je,“ říkám. Skoro z nich cítím krev, prach i

nepřirozený dech muta. „Pořád se snažím na arénu zapomenout a ty

jsi ji tady zase oživil. Jak si tohle všechno tak přesně pamatuješ?“

„Vidím to každou noc,“ odpovídá prostě.

Chápu, jak to myslí. Noční můry, které jsem měla už před

Hladovými hrami, ale sužovaly mě jen občas, mě teď navštěvují

každou noc. Původní sen, v němž výbuch trhá na tisíc kousků mého

otce, se mi ale v poslední době zdá výjimečně. Místo toho neustále

znovu prožívám různé verze toho, co se odehrálo v aréně. Svůj

marný pokus zachránit Routu. Jak Peeta málem vykrvácel. Jak se mi

rozpadá pod rukama Třpytčino napuchlé tělo. Catův hrozný konec u

Rohu hojnosti. To jsou dnes nejčastější návštěvníci mých snů. „Já

taky. Pomáhá ti to? Když je maluješ?“

„Nevím. Myslím, že se večer trochu míň bojím usnout, nebo si to

aspoň namlouvám,“ odpovídá. „Ale pořád se mi vracejí.“

„Možná nikdy neodejdou. Jako Haymitchovy běsi.“ Haymitch o

tom sice nemluví, ale jsem si jistá, že právě proto nerad spí za tmy.

„Ano. Jenže je pro mě lepší, když se budu budit v ruce se štětcem

než s nožem,“ říká. „Opravdu je nenávidíš?“

„Ano. Ale jsou vynikající. Vážně,“ odpovídám. A je to pravda.

Ale už se na ně nechci dívat. „Chceš se podívat na plody mého

talentu? Cinna odvedl skvělou práci.“

Peeta se směje. „Později.“ Vlak se s trhnutím rozjíždí a krajina za

oknem se opět dává do pohybu. „Tak pojď, už jsme skoro v

Jedenáctém kraji. Podíváme se na něj.“

Jdeme do posledního vozu soupravy. Jsou tu křesla a pohovky na

sezení, ale nejúžasnější je, že se zadní okna dají zatáhnout do stropu,

takže máte čerstvý vzduch a současně široký rozhled do kraje. Vidíte

na rozlehlé louky a pastviny se stády pasoucího se dobytka. Jde o

úplně jinou krajinu, než je naše zalesněná domovina. Mírně

zpomalujeme a mě napadá, že se patrně blíží další zastávka, když se

před námi objeví aspoň desetimetrový plot s kotouči ostnatého drátu,

vedle něhož náš plot ve Dvanáctém kraji vypadá jako dětská hračka.

Rychle přejíždím pohledem po jeho spodní části, lemované

obrovskými kovovými pláty. Pod těmi se nedá podhrabat a uniknout.

Pak spatřím strážní věže, rozmístěné v pravidelných intervalech a

obsazené ozbrojenými vojáky – mezi poli a loukami se vyjímají jako

pěst na oko. „To je něco jiného než u nás,“ poznamenává Peeta. Z

Routina vyprávění jsem získala dojem, že Jedenáctý kraj je přísněji

střežený, ovšem ani ve snu jsem si nepředstavovala něco takového.

Kolem tratě se nyní táhnou nekonečné lány. Muži, ženy a děti ve

slaměných kloboucích proti slunci se na okamžik narovnávají, otáčejí

se naším směrem a protahují si krátce záda. V dálce vidím sady a

přemítám, jestli právě tam dřív pracovala Routa, která trhala ovoce z

nejtenčích větví z korun stromů. Tu a tam míjíme malé shluky

chatrčí – v porovnání s nimi jsou i domy ve Sloji luxusní –, ale

všechny jsou opuštěné. Při sklizni jsou patrně potřeba všechny ruce.

Tak to pokračuje pořád dál. Nedokážu uvěřit, jak je Jedenáctý

kraj ohromný. „Kolik lidí myslíš, že tu žije?“ ptá se Peeta. Pokrčím

rameny. Ve škole o něm mluví jen jako o velkém kraji a to je

všechno. Nesdělují nám žádná konkrétní čísla o počtech obyvatel.

Ale ty děti, které vidíme každý rok v televizi čekat na losování dne

sklizně, musejí být pouhým vzorkem z celkového počtu. Jak to řeší?

Pořádají předběžná losování? Vyberou vítěze předem a zařídí, aby

byl přítomen na náměstí? Jak přesně skončila Routa na pódiu, kde

její místo byl ochotný zaujmout leda tak vítr?

Nekonečná rozloha tohoto kraje mě začíná zmáhat, a když nám

Cetkie přichází říct, abychom se oblékli, nic nenamítám. Jdu do

svého kupé a přípravný tým mi upravuje vlasy i líčení. Následně se

dostavuje Cinna s pěknými oranžovými šaty se vzorem podzimních

listů. Napadá mě, že se Peetovi ta barva bude moc líbit.

Cetkie se mnou a s Peetou naposledy prochází denní program. V

některých krajích vítězové projíždějí městem za provolávání slávy. V

Jedenáctém kraji nicméně – snad proto, že tu nemají ani pořádné

město, protože jsou všechna sídla tak roztažená do všech stran, nebo

proto, že nechtějí během sklizně mrhat pracovními silami –

vystoupíme na veřejnosti pouze na náměstí před mohutnou

mramorovou budovou soudu. Kdysi muselo jít o nádhernou stavbu,

ale zapracoval na ní zub času. I v televizi je vidět, jak drolící se

průčelí porůstá břečťan a jak se prověšuje střecha. Náměstí samotné

lemují zchátralé výlohy obchodů, z větší části opuštěných. Ať už

lidé, kteří se v Jedenáctém kraji mají docela slušně, bydlí kdekoliv,

tady to rozhodně není.

Celé veřejné vystoupení se odehraje na konstrukci, o níž Cetkie

mluví jako o verandě: na zastřešeném jevišti mezi předním vchodem

do soudní budovy a schodištěm, které stíní střecha podepřená sloupy.

Představí mě a Peetu, starosta Jedenáctého kraje přečte na naši počest

řeč a my odpovíme sepsaným poděkováním, které nám dodal

Kapitol. Pokud vítěz navázal osobní spojenectví s některým z

mrtvých splátců, považuje se za vhodné, aby dodal i několik

osobních poznámek. Měla bych říct něco o Routě a také o Mlatovi,

ale pokaždé, když jsem si doma zkoušela něco sepsat, pohled mi

oplácel prázdný papír. Je pro mě těžké o nich mluvit, aniž bych

podlehla emocím. Peeta už má naštěstí něco vymyšleno a s menší

úpravou to může fungovat pro oba. Na konci obřadu dostaneme něco

na způsob pamětní plakety a pak odejdeme do soudní budovy, kde se

bude podávat slavnostní večeře.

Když vlak zastavuje na nádraží Jedenáctého kraje, Cinna

upravuje poslední detaily na mých šatech, mění oranžovou sponu do

vlasů za kovově zlatou a připíná mi odznak reprodrozda, který jsem

nosila v aréně. Na nástupišti nečeká žádná uvítací skupina, jen

jednotka osmi mírotvorců, kteří nás nasměrují do zadní části

obrněného nákladního vozu. Jakmile se za námi zabouchnou dveře,

Cetkie si nespokojeně odfrkne. „Člověk by si myslel, že jsme

zločinci,“ poznamenává.

My všichni ne, Cetkie. Jen já, pomyslím si.

Vůz nás odváží za soudní budovu a vojáci nás spěšně odvádějí

dovnitř. Cítím lahodnou vůni připravovaného jídla, ale ani ta nestačí

zakrýt mírný pach plísně a rozkladu. Nenechávají nám žádný čas na

rozhlížení. Míříme přímo k hlavnímu vchodu budovy a je slyšet, jak

na náměstí spouští hymna. Někdo mi připevňuje k šatům mikrofon a

Peeta mě bere za levou ruku. Venku nás představuje starosta a před

námi se se zasténáním otvírají masivní dveře.

„Široce se usmívejte!“ říká Cetkie a dloubne do nás. Vykročíme

kupředu.

Tohle je ono. Tady musím všechny přesvědčit, jak moc jsem

zamilovaná do Peety, myslím si. Slavnostní obřad je naplánován do

nejmenších podrobností, takže si nejsem jistá, jak to mám udělat.

Není čas na líbání, ale možná se mi podaří vměstnat někam aspoň

jeden polibek.

Ozývá se hlasitý potlesk, ale žádná z ostatních reakcí, jaké jsme

zažili v Kapitolu: žádné volání slávy, ječení a hvízdání. Procházíme

stíněnou verandou až ke konci střechy a zastavujeme se v

oslepujícím slunci nad širokým mramorovým schodištěm. Když si

mé oči přivykají jasu, vidím, že domy kolem náměstí jsou ověšené

plakáty, které pomáhají zakrýt jejich zchátralý stav. Náměstí je plné

lidí, ale opět si uvědomuji, že jde jen o zlomek celkového počtu

zdejších obyvatel.

Na dolním okraji pódia byla jako obvykle vytvořena speciální

plošina pro rodiny mrtvých splátců. Na Mlátově straně je pouze stará

žena s ohnutými zády a vysoká, svalnatá dívka, kterou odhaduji na

jeho sestru. Na Routině… Routina rodina mě zastiňuje zcela

nepřipravenou. Jsou tu její rodiče, s tvářemi staženými zármutkem.

Pět mladších sourozenců, kteří se jí tak podobají útlými postavami i

jasně hnědýma očima. Připomínají hejno malých černých ptáčků.

Potlesk utichá a starosta předčítá projev na naši počest. Přicházejí

k nám dvě malé holčičky s velkými kyticemi. Peeta odříká svou část

předem připravené odpovědi a já si skoro ani neuvědomuji, že

pohybuji rty a dokončuji naši řeč. Matka a Prim mě naštěstí přiměly

k tomu, abych se ji naučila natolik dobře, že to dokážu.

Peeta si svoje osobní poznámky zapsal na kartičku, ale nebere ji

do ruky a místo toho hovoří svým prostým, podmanivým stylem o

tom, jak se Mlat a Routa dostali do poslední osmičky soutěžících, jak

mě oba udrželi naživu – a tím i jeho –, i že jde o dluh, který

nemůžeme nikdy splatit. Nakonec zaváhá a dodává něco, co nemá

napsáno na kartičce. Možná se bál, že by mu to Cetkie nepovolila.

„V žádném případě tím nemůžeme nahradit vaši ztrátu, ale jako

symbol našich díků bychom byli rádi, kdyby rodiny splátců z

Jedenáctého kraje obdržely každoročně až do naší smrti jeden

měsíční příděl z našich výher.“

Dav tají dech a tiše si mumlá. Pro Peetovo gesto neexistuje

precedens. Ani nevím, jestli to je legální. Pravděpodobně to neví ani

on, a určitě se raději neptal pro případ, že není. Obě rodiny na nás jen

udiveně civí. Jejich životy se změnily jednou provždy, když přišli o

Mláta a Routu, ale tento dar je změní znovu. Měsíční příděl

splátcovy výhry dokáže snadno uživit rodinu po celý rok. Dokud

budeme žít, oni nebudou hladovět.

Dívám se na Peetu, který mi věnuje smutný úsměv. V duchu

slyším Haymitchův hlas. „Mohla jsi dopadnout podstatně hůř.“ V

tuhle chvíli si nedokážu představit, že bych vůbec kdy mohla

dopadnout lépe. Ten dar… je naprosto dokonalý. Když si tedy

stoupám na špičky, abych ho políbila, nevypadá to ani trochu nuceně.

Přistupuje k nám starosta a oběma nám věnuje plaketu, která je

tak velká, že si musím položit svoje květiny, abych ji vůbec udržela.

Obřad se chýlí ke konci, když si všímám upřeného pohledu jedné z

Routiných sester. Je jí asi tak devět a vypadá skoro přesně jako

Routa. Podobá se jí i držením těla a postojem s mírně rozpaženýma

rukama. Přes dobrou zprávu v podobě našich výher se netváří

šťastně. Naopak mě sleduje s jasnou výčitkou. Je to proto, že jsem

nezachránila Routu?

Ne. To je proto, že jsem jí ještě nepoděkovala, uvědomuji si.

Zaplavuje mě vlna studu. Ta dívka má pravdu. Jak tu mohu stát

tak pasivně a mlčky a nechat všechna slova na Peetovi? Kdyby

vyhrála Routa, nikdy by nenechala mou smrt bez odezvy.

Vzpomínám si, jak jsem v aréně pokryla její tělo květy, aby její smrt

nemohla projít bez povšimnutí. Tehdejší gesto ale nebude znamenat

vůbec nic, pokud ho nepodpořím i teď a tady.

„Počkejte!“ Nejistě vycházím kupředu a k hrudi si tisknu plaketu.

Čas určený k mému poděkování minul, ale musím něco říct. Dlužím

to. A i kdybych věnovala rodinám padlých splátců veškerou výhru,

nijak by to neomluvilo mé mlčení. „Počkejte, prosím.“ Nevím, jak

mám začít, ale slova ze mě nakonec proudí o překot, jako kdyby se

mi už dávno formovala v mysli.

„Chci poděkovat splátcům Jedenáctého kraje,“ říkám. Dívám se

na obě ženy na Mlátově straně plošiny. „S Mlatem jsem mluvila jen

jednou a akorát tak dlouho, aby mě ušetřil. Neznala jsem ho, ale

vždycky jsem ho respektovala. Pro jeho sílu. Oceňovala jsem, že hrál

hry výhradně podle svých vlastních pravidel. Profíci ho od začátku

chtěli vzít do týmu, ale on to odmítl. A za to jsem si ho vážila.“

Shrbená stařena – je to snad Mlátová babička? – poprvé zvedá

hlavu a po rtech jí přelétá úsměv.

Lidé na náměstí ztichli natolik, až přemýšlím, jak to asi dokázali.

Určitě všichni tají dech.

Obracím se k Routině rodině. „Mám ale pocit, že jsem znala

Routu, a ta se mnou zůstane navždy. Vidím ji ve všech krásných

věcech kolem sebe. Vidím ji ve žlutých květech, které rostou na

louce u mého domu. Vidím ji v reprodrozdech, kteří zpívají ve

větvích. Ale nejvíc ze všeho ji vidím ve své sestře Prim.“ Láme se mi

hlas, ale už jsem skoro u konce. „Děkuji vám za vaše děti.“ Zvedám

hlavu směrem k davu. „A děkuji vám za váš chléb.“

Zůstávám nehybně stát před tisíci pohledy a připadám si malá a

zlomená. Nastává dlouhá odmlka. Pak někdo v davu zahvízdá

Routinu čtyřtónovou melodii, kterou hlásila konec pracovního dne v

sadech a kterou od ní přejímali reprodrozdi a šířili ji po okolí. Tu,

která v aréně znamenala, že je v bezpečí. Ke konci melodie jsem

našla člověka, který ji pískal. Jde o starce ve vybledlé červené košili

a pracovní kombinéze. Jeho pohled se střetá s mým.

To, k čemu dochází vzápětí, není náhoda. Všichni najednou,

příliš dokonale, než aby jednali spontánně, si tisknou tři prostřední

prsty levé ruky ke rtům a pak natahují paži ke mně. Je to náš znak, z

Dvanáctého kraje, poslední rozloučení, které jsem věnovala Routě v

aréně.

Kdybych nemluvila před turné s prezidentem Snowem, jejich

gesto by mě rozplakalo. V uších mi však stále zní jeho pokyn, že

musím uklidnit situaci v krajích, a chování lidí na náměstí mě

naplňuje hrůzou. Co si bude myslet o tomto veřejném holdu dívce,

která vzdorovala Kapitolu?

S plnou tíhou na mě doléhá, co jsem vlastně udělala. Nedopustila

jsem se ničeho vědomě, chtěla jsem jen poděkovat, ale vyvolala jsem

něco nebezpečného. Akt nesouhlasu mezi obyvateli Jedenáctého

kraje. Tohle je přitom přesně to, co bych měla potlačovat!

Snažím se vymyslet něco, čím bych zmírnila význam toho gesta,

čím bych ho popřela, ale slyším jen sotva patrné zašumění statické

elektřiny, které mě informuje o tom, že mi odstřihli mikrofon, a

začíná mluvit starosta. Peetu a mě čeká ještě jeden potlesk. Peeta mě

odvádí ke dveřím, aniž by si uvědomoval, že se něco zvrtlo.

Motá se mi hlava a na okamžik se musím zastavit. Před očima se

mi dělají mžitky. „Není ti dobře?“ ptá se Peeta.

„Jenom mám trochu závrať. To světlo bylo moc ostré,“ říkám.

Všímám si jeho kytice. „Zapomněla jsem tam kytky,“ mumlám.

„Dojdu pro ně,“ nabízí se.

„Já to zvládnu,“ říkám.

Kdybych se nezastavila a kdybych nezapomněla svoje květiny, už

bychom byli v bezpečí uvnitř soudní budovy. Místo toho jsem z

hlubokého stínu verandy viděla úplně všechno.

Dvojice mírotvorců vleče ke schodům starce, který zahvízdal

Routinu melodii. Strhávají ho před očima davu na kolena. A vpalují

mu kulku do hlavy.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a osm