Hunger Games 3 - Síla vzdoru Collins Suzanne

12
Dnes mohu naráz přijít o oba.
Zkouším si představit svět, v němž utichnou hlasy Peety i
Hurikána. Kde jejich ruce znehybní. Oči zeskelnatí. Stojím nad jejich
těly, abych se na ně naposledy podívala, a po chvíli opouštím
místnost, kde leží. Když ale otvírám dveře, nacházím za nimi jen
obrovskou propast. Bledě šedou nicotu, která symbolizuje celou moji
budoucnost.
„Chceš, abych jim řekl, ať ti dají utišující prostředky, než bude po
všem?“ ptá se Haymitch. Nežertuje. Celou dospělost se přece díval
na svět přes dno láhve, aby se umrtvil před dopady kapitolských
zločinů. Šestnáctiletý chlapec... číst dál

11
Co mě zlomí?
Ta otázka mě pronásleduje další tři dny, zatímco čekáme, až nás
propustí z dočasného vězení. Co mě roztříští na milion kousků, aby
mě už nikdo nedal dohromady a abych přestala být užitečná?
Nikomu se nesvěřuji, ale myslím na to celé dny a hrůzné výjevy mě
neopouštějí ani v noci, kdy se transformují do podoby nočních můr.
Během té doby nás zasahují čtyři další protibunkrové rakety.
Všechny výbuchy mají velkou sílu, ale útok postrádá opravdovou
zuřivost. Mezi explozemi jsou dlouhé přestávky, takže další zadunění
přijde vždy ve chvíli, kdy už si myslíte, že je po všem. Hlavním
... číst dál

DRUHÁ ČÁST číst dál

... číst dál

8
Odněkud se vynořuje Boggs a chytá mě za paži, ale nechci nikam
utíkat. Ohlížím se na nemocnici zrovna ve chvíli, kdy se hroutí
zbytek budovy, a veškerá moje bojovnost je rázem tatam. Všichni ti
lidé – stovky zraněných, příbuzných i zdravotníci z Třináctého kraje
– jsou po smrti. Otáčím se zpátky k Boggsovi. Má oteklou tvář od
Hurikánovy boty. Nejsem žádná odbornice, ale určitě má zlomený
nos. Jeho hlas však zní spíš odevzdaně než zlostně. „Vracíme se k
přistávací ploše.“ Poslušně vyrážím, ale podlamují se mi nohy.
Bolest za pravým kolenem se vrací s novou silou. Nával adrenalinu,
který ji... číst dál

7
 
Cinna zřejmě myslel skutečně na všechno.
Vznášedlo rychle klesá k široké silnici na periférii Osmého kraje.
Takřka okamžitě se otvírají dveře, spouštějí se schůdky a
vystupujeme na asfaltový pruh. Jakmile se na zemi ocitá poslední z
nás, vznášedlo opět stoupá a mizí. Zůstávám tu se čtyřmi osobními
strážci: Hurikánem, Boggsem a dvěma dalšími vojáky. Televizní štáb
se skládá ze dvou statných kapitolských kameramanů s těžkými
přenosnými kamerami, které jim obepínají trupy jako hmyzí krunýře,
z režisérky Cressidy, která má vyholenou hlavu s tetováním v podobě
zelených lián, a jejího asisten... číst dál

6
 
Šok z toho, že jsem najednou uslyšela Haymitche, a zjištění, že
není jen provozuschopný, ale taky má opět do jisté míry kontrolu nad
mým životem, mě včera rozzuřilo. Okamžitě jsem opustila studio a
dnes jsem odmítla poslouchat jeho pokyny z prosklené kabiny. I tak
jsem okamžitě věděla, že se v hodnocení mého výkonu nepletl.
Trvalo mu celé dopoledne, než o hranicích mých schopností
přesvědčil ostatní. Vysvětlil jim, že tohle nezvládnu. Nedokážu stát v
televizním studiu, navlečená do kostýmu, s pečlivě upraveným
líčením a v oblaku falešného kouře, a přitom věrohodně burcovat
rebely k boji... číst dál

5
Další protivník, s nímž musím bojovat. Další mocný hráč, který
se rozhodl, že mě použije jako pěšáka ve své hře, ačkoliv to zatím
nikomu nevyšlo podle plánu. Nejdřív to byli tvůrci her, kteří ze mě
udělali hvězdu a později se marně pokoušeli ustát hrst jedovatých
bobulí. Pak prezident Snow, který mě nutil hasit plameny povstání,
ale zjistil, že každý můj tah odpor v krajích naopak posiluje. Potom
vzbouřenci – chytili mě do kovových drápů a vyzvedli mě z arény,
abych se stala jejich reprodrozdem, a následně se museli smířit s tím,
že nestojím o křídla. A teď prezidentka Coinová se svým arz... číst dál

4
 
Zápach nemytých těl, staré moči a
utrpení ředí vůně dezinfekce.
Tři osoby ležící na zemi poznávám jen díky extravagantním módním
úpravám: Veniině zlatému tetování v obličeji, Flaviovým oranžovým
vývrtkovitým loknám a Octaviině světle zelené kůži, která na ní teď
zplihle visí, jako kdyby její tělo bylo balon, z něhož uchází vzduch.
Flavius a Octavia se při pohledu na mě tisknou ke zdi, jako kdyby
očekávali, že je napadnu, ačkoliv jsem jim nikdy neublížila. To
nejhorší, čím jsem je kdy častovala, byla nelaskavá jména, a ta jsem
si nechávala pro sebe, tak proč přede mnou couvají?
Dozorce ... číst dál

3
Pryskyřníkovi se odráží v očích mdlá záře bezpečnostního světla
nade dveřmi. Jako obvykle leží Prim na ruce, aby ji chránil. Prim se
tulí k mé matce. Takhle ve spánku vypadají úplně stejně jako tehdy v
den sklizně, kdy jsem se poprvé stala účastnicí Hladových her. Mám
postel sama pro sebe, protože se zotavuji ze zranění a protože se se
mnou stejně nikdo kvůli mým divokým snům nevyspí.
Několik hodin se převaluji z boku na bok, než se konečně smířím
s tím, že dnes neusnu. Pod Pryskyřníkovým dohledem se po špičkách
kradu k toaletnímu stolku.
V prostřední zásuvce je můj erární oděv. Všichni t... číst dál

2
 
Ženou se sem kapitolská vznášedla, aby nás smetla z
oblohy? Při
letu nad Dvanáctým krajem úzkostlivě vyhlížím z okna, jestli
nepostřehnu nějaké známky útoku, ale nikdo nás nepronásleduje. Po
několika minutách slyším, jak si Plutarch s pilotem potvrzují, že je
čistý vzduch, a trochu se uvolňuji.
Hurikán kývá na můj pytel, z něhož se ozývá hlasité skučení. „Už
chápu, proč ses potřebovala vrátit.“
„Dokud byla aspoň malá šance na jeho záchranu…“ Pokládám
vak na sedadlo, kde se Pryskyřník okamžitě dává do hlubokého
hrdelního vrčení. „Zavři zobák,“ říkám pytli a klesám na polstrované
sedadlo... číst dál

PRVNÍ ČÁST číst dál