Nikdy nezemřít - Kim Harrison

15Led a sůl nám hlasitě křupaly pod nohama, když mě Kisten doprovázel ke dveřím. Jeho vůz parkoval u chodníku v kruhu světla, kterým poletovaly vločky. Vystoupala jsem nahoru po schodech a přemýšlela, co se stane v následujících pěti minutách. Bylo to platonické rande, ale přece jen rande. Byla jsem nervózní z toho, že by mě mohl políbit. číst dál

13„Co jsi provedla, Rachel?“ řekl Kisten mdle a při pohledu přes moje rameno ztuhl. číst dál

11„Takže,“ řekla jsem pomalu a musela bojovat sama se sebou, abych se nenatáhla po klice u dveří a nepřidržela je, když jsme přejížděli koleje. „Kam jedeme?“ číst dál

9Zdobila jsem polévanou sušenku ve tvaru slunce žlutým cukrem a v nitru jsem cítila vřelý mír. No tak dobrá, bylo to obyčejné kolečko, ale s jiskřivým cukrem na povrchu to klidně mohlo být slunce. Dlouhé noci už mě unavovaly a změna ročních období mě vždy dokázala naplnit tichou silou. Obzvláště o zimním slunovratu. číst dál

7Opatrně jsem zajela s vozem do malinké garáže, zhasla světlomety a vypnula motor. Zarmouceně jsem zírala na betonovou stěnu půl metru před kapotou. Nastalé ticho přerušovalo jen cvakání chladnoucího motoru. Ivyina motorka stála tiše opřená o boční stěnu, zakrytá plachtou a uskladněná na zimu. Brzy se setmí. Věděla jsem, že musím odnést Jenkse dovnitř, ale bylo těžké najít vůli rozepnout si pás a vystoupit z auta. číst dál

3„Ceri,“ řekl Jenks, zatímco já zapnula kávovar. „Pokud tě rozbrečí i čaj, musíš zkusit hranolky. Pojď sem, ukážu ti, jak používat mikrovlnnou troubu.“ číst dál

5Plastová ramínka chrastila, jak jsem vršila oblečení na pult u pokladny. Znuděná odbarvená blondýna s vlasy na mikádo ani nevzhlédla, když z šatů odepínala ošklivé kovové spony. Žvýkala žvýkačku, dělala bubliny a skenovala vše, co jsem pro Ceri nakoupila. Ramenem si u ucha přidržovala telefon a pusa jí bez ustání jela, jak svému klukovi vykládala o tom, že včera se spolubydlící kouřily Síru. číst dál

2Byly jsme v půli cesty ke kostelu, když jsem si uvědomila, že Ceri jde sněhem bosá. „Ceri,“ řekla jsem šokovaně. „Kde máš boty?“ číst dál

1Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a povytáhla si lem vlněné rukavice, abych si zakryla holou kůži na zápěstí. Ztuhlými prsty jsem přesunula svůj druhý největší zaklínací kotlík k malému, otlučenému náhrobnímu kameni a dbala na to, aby z něj nevystříkla ani kapka přenosového elixíru. Byla zima a ve svitu levné bílé svíčky, kterou jsem minulý týden koupila ve výprodeji, se mi srážel dech. číst dál