Niletka.blogerka.cz

... číst dál

16„Napořád,“ šeptá v šerém morfionovém světě Peeta a já se hovydávám hledat. Je to mlžný svět s fialovým nádechem, bez ostrýchobrysů a s mnoha úkryty. Procházím vrstvami oblaků za nejasnýmistopami a cítím slabou vůni skořice a kopru. Jednou už se mé tváředotýká jeho ruka. Snažím se ji podržet ve své, ale protéká mi meziprsty jako cár mlhy.Když se konečně probouzím ve sterilním nemocničním pokoji vTřináctém kraji, vzpomínám si, že jsem byla pod vlivem uspávacíhosirupu. Zranila jsem si patu, když jsem šplhala po větvi přeselektrický plot a pak jsem z ní seskočila dolů. Peeta mě tehdy uložildo... číst dál

15
Shromážděným pomalu docházejí důsledky Hurikánova návrhu.
V jejich tvářích se zračí všechny možné reakce: radost i nervozita,
smutek i uspokojení.
„Většina zaměstnanců pochází z Druhého kraje,“ poznamenává
Diod neutrálním hlasem.
„No a?“ krčí rameny Hurikán. „Stejně už jim nikdy nebudeme
moct věřit.“
„Měli by mít aspoň šanci kapitulovat,“ říká Lyma.
„My jsme takový přepych taky neměli, když vznášedla zasypala
Dvanáctý kraj zápalnými bombami, ale vy tu asi udržujete s
Kapitolem mnohem přátelštější vztahy,“ odsekne Hurikán. Chvíli
čekám, že ho Lyma na místě zastřelí nebo mu aspoň jednu vra... číst dál

14
Druhý kraj je velice rozlehlý, přesně jak by člověk čekal, a tvoří
ho řada vesnic rozptýlených po horách. Každá původně vznikla u
nějakého dolu nebo kamenolomu, ale mnohé nyní zajišťují ubytování
a výcvik mírotvorců. Nic z toho by nepředstavovalo velkou
překážku, protože vzbouřenci mají na své straně letectvo Třináctého
kraje, nebýt jedné věci. V srdci kraje stojí prakticky nepřístupná
hora, v níž se ukrývá jádro kapitolského vojska.
Hoře jsme dali přezdívku Ořech, protože jsem přetlumočila
Plutarchovu poznámku o „tvrdém oříšku“ zdejším vzbouřeneckým
vůdcům. Nynějšímu účelu začal Ořech s... číst dál

13
Na krku mě studí tvrdý kovový límec. Každou chvíli se
neovladatelně zachvěju. Aspoň už nejsem v té stísněné rouře, kde
kolem mě klapaly a pípaly různé přístroje a kde jsem poslouchala
mechanický hlas, který mi říkal, abych klidně ležela, zatímco jsem se
snažila přesvědčit samu sebe, že se neudusím. I teď, když mě ujistili,
že jsem neutrpěla žádné trvalé poškození, prahnu po vzduchu.
Hlavní obavy lékařského týmu – možné poškození míchy,
průdušnice, žil a tepen – se podařilo rozptýlit. Mám jen pár modřin,
bolí mě hrtan a občas si musím chraptivě odkašlat. Nic vážného.
Všechno se spraví. Re... číst dál

25. Kapitola číst dál

23. Kapitola číst dál

21.Kapitola číst dál

19. kapitola číst dál

17. kapitola číst dál

15. kapitola číst dál

13. kapitola číst dál

11. kapitola číst dál

10.KAPITOLA číst dál

12
Dnes mohu naráz přijít o oba.
Zkouším si představit svět, v němž utichnou hlasy Peety i
Hurikána. Kde jejich ruce znehybní. Oči zeskelnatí. Stojím nad jejich
těly, abych se na ně naposledy podívala, a po chvíli opouštím
místnost, kde leží. Když ale otvírám dveře, nacházím za nimi jen
obrovskou propast. Bledě šedou nicotu, která symbolizuje celou moji
budoucnost.
„Chceš, abych jim řekl, ať ti dají utišující prostředky, než bude po
všem?“ ptá se Haymitch. Nežertuje. Celou dospělost se přece díval
na svět přes dno láhve, aby se umrtvil před dopady kapitolských
zločinů. Šestnáctiletý chlapec... číst dál