Niletka.blogerka.cz

11
Co mě zlomí?
Ta otázka mě pronásleduje další tři dny, zatímco čekáme, až nás
propustí z dočasného vězení. Co mě roztříští na milion kousků, aby
mě už nikdo nedal dohromady a abych přestala být užitečná?
Nikomu se nesvěřuji, ale myslím na to celé dny a hrůzné výjevy mě
neopouštějí ani v noci, kdy se transformují do podoby nočních můr.
Během té doby nás zasahují čtyři další protibunkrové rakety.
Všechny výbuchy mají velkou sílu, ale útok postrádá opravdovou
zuřivost. Mezi explozemi jsou dlouhé přestávky, takže další zadunění
přijde vždy ve chvíli, kdy už si myslíte, že je po všem. Hlavním
... číst dál

DRUHÁ ČÁST číst dál

... číst dál

8
Odněkud se vynořuje Boggs a chytá mě za paži, ale nechci nikam
utíkat. Ohlížím se na nemocnici zrovna ve chvíli, kdy se hroutí
zbytek budovy, a veškerá moje bojovnost je rázem tatam. Všichni ti
lidé – stovky zraněných, příbuzných i zdravotníci z Třináctého kraje
– jsou po smrti. Otáčím se zpátky k Boggsovi. Má oteklou tvář od
Hurikánovy boty. Nejsem žádná odbornice, ale určitě má zlomený
nos. Jeho hlas však zní spíš odevzdaně než zlostně. „Vracíme se k
přistávací ploše.“ Poslušně vyrážím, ale podlamují se mi nohy.
Bolest za pravým kolenem se vrací s novou silou. Nával adrenalinu,
který ji... číst dál

7
 
Cinna zřejmě myslel skutečně na všechno.
Vznášedlo rychle klesá k široké silnici na periférii Osmého kraje.
Takřka okamžitě se otvírají dveře, spouštějí se schůdky a
vystupujeme na asfaltový pruh. Jakmile se na zemi ocitá poslední z
nás, vznášedlo opět stoupá a mizí. Zůstávám tu se čtyřmi osobními
strážci: Hurikánem, Boggsem a dvěma dalšími vojáky. Televizní štáb
se skládá ze dvou statných kapitolských kameramanů s těžkými
přenosnými kamerami, které jim obepínají trupy jako hmyzí krunýře,
z režisérky Cressidy, která má vyholenou hlavu s tetováním v podobě
zelených lián, a jejího asisten... číst dál

6
 
Šok z toho, že jsem najednou uslyšela Haymitche, a zjištění, že
není jen provozuschopný, ale taky má opět do jisté míry kontrolu nad
mým životem, mě včera rozzuřilo. Okamžitě jsem opustila studio a
dnes jsem odmítla poslouchat jeho pokyny z prosklené kabiny. I tak
jsem okamžitě věděla, že se v hodnocení mého výkonu nepletl.
Trvalo mu celé dopoledne, než o hranicích mých schopností
přesvědčil ostatní. Vysvětlil jim, že tohle nezvládnu. Nedokážu stát v
televizním studiu, navlečená do kostýmu, s pečlivě upraveným
líčením a v oblaku falešného kouře, a přitom věrohodně burcovat
rebely k boji... číst dál

5
Další protivník, s nímž musím bojovat. Další mocný hráč, který
se rozhodl, že mě použije jako pěšáka ve své hře, ačkoliv to zatím
nikomu nevyšlo podle plánu. Nejdřív to byli tvůrci her, kteří ze mě
udělali hvězdu a později se marně pokoušeli ustát hrst jedovatých
bobulí. Pak prezident Snow, který mě nutil hasit plameny povstání,
ale zjistil, že každý můj tah odpor v krajích naopak posiluje. Potom
vzbouřenci – chytili mě do kovových drápů a vyzvedli mě z arény,
abych se stala jejich reprodrozdem, a následně se museli smířit s tím,
že nestojím o křídla. A teď prezidentka Coinová se svým arz... číst dál

4
 
Zápach nemytých těl, staré moči a
utrpení ředí vůně dezinfekce.
Tři osoby ležící na zemi poznávám jen díky extravagantním módním
úpravám: Veniině zlatému tetování v obličeji, Flaviovým oranžovým
vývrtkovitým loknám a Octaviině světle zelené kůži, která na ní teď
zplihle visí, jako kdyby její tělo bylo balon, z něhož uchází vzduch.
Flavius a Octavia se při pohledu na mě tisknou ke zdi, jako kdyby
očekávali, že je napadnu, ačkoliv jsem jim nikdy neublížila. To
nejhorší, čím jsem je kdy častovala, byla nelaskavá jména, a ta jsem
si nechávala pro sebe, tak proč přede mnou couvají?
Dozorce ... číst dál

3
Pryskyřníkovi se odráží v očích mdlá záře bezpečnostního světla
nade dveřmi. Jako obvykle leží Prim na ruce, aby ji chránil. Prim se
tulí k mé matce. Takhle ve spánku vypadají úplně stejně jako tehdy v
den sklizně, kdy jsem se poprvé stala účastnicí Hladových her. Mám
postel sama pro sebe, protože se zotavuji ze zranění a protože se se
mnou stejně nikdo kvůli mým divokým snům nevyspí.
Několik hodin se převaluji z boku na bok, než se konečně smířím
s tím, že dnes neusnu. Pod Pryskyřníkovým dohledem se po špičkách
kradu k toaletnímu stolku.
V prostřední zásuvce je můj erární oděv. Všichni t... číst dál

2
 
Ženou se sem kapitolská vznášedla, aby nás smetla z
oblohy? Při
letu nad Dvanáctým krajem úzkostlivě vyhlížím z okna, jestli
nepostřehnu nějaké známky útoku, ale nikdo nás nepronásleduje. Po
několika minutách slyším, jak si Plutarch s pilotem potvrzují, že je
čistý vzduch, a trochu se uvolňuji.
Hurikán kývá na můj pytel, z něhož se ozývá hlasité skučení. „Už
chápu, proč ses potřebovala vrátit.“
„Dokud byla aspoň malá šance na jeho záchranu…“ Pokládám
vak na sedadlo, kde se Pryskyřník okamžitě dává do hlubokého
hrdelního vrčení. „Zavři zobák,“ říkám pytli a klesám na polstrované
sedadlo... číst dál

PRVNÍ ČÁST číst dál

27
Mám dojem, jako kdyby všechno naráz vybuchlo. Půda se zvedá
ve sprškách hlíny a kusů rostlin. Stromy se ocitají v plamenech. I
oblohu plní jasně zbarvené květy oslepující záře. Nechápu, proč
bombardují nebe, dokud mi nedochází, že tam tvůrci her odpalují
ohňostroje, zatímco skutečná zkáza se odehrává na zemi. Pro případ,
že by se diváci dostatečně nebavili při likvidaci arény a zbývajících
splátců. Nebo možná proto, aby bylo líp vidět, jak umíráme.
Nechají vůbec někoho naživu? Bude mít sedmdesátý pátý ročník
Hladových her vítěze? Možná ne. Nakonec, co tyhle Čtvrtohry
symbolizují jiného, ... číst dál

26
Rozeznívá se hymna, ale dnes se na obloze neobjevují žádné
tváře. Diváci budou brzy prahnout po krvi. Diodova past ovšem
slibuje natolik vzrušující podívanou, že na nás tvůrci her neposlali
žádné další pohromy. Třeba jsou jednoduše zvědaví, jestli bude
fungovat.
Zhruba kolem deváté, aspoň podle mého a Finnickova odhadu,
opouštíme tábor, posetý prázdnými mušlemi, přesunujeme se k úseku
blesků a za svitu měsíce potichu vycházíme ke stromu. S plnými
žaludky se nám jde obtížněji a funíme mnohem víc než dopoledne.
Skoro lituji, že jsem si neodpustila těch posledních deset ústřic.
Diod žádá o ... číst dál

25
Po probuzení prožívám krátký, blažený okamžik štěstí, který
nějak souvisí s Peetou. Pocit štěstí je za téhle situace pochopitelně
naprosto absurdní, protože při tempu, jakým se letošní hry vyvíjejí,
budu do zítřka mrtvá. A mohu doufat nanejvýš v to, že se mi podaří
zlikvidovat zbytek hráčů, včetně sebe, aby vítězem Čtvrtoher byl
vyhlášen Peeta. Ten pocit je ale tak nečekaný a příjemný, že se ho
aspoň pár chvil držím. Pak mě drsný písek, palčivé slunce a svědící
kůže nutí, abych se vrátila do reality.
Všichni jsou už vzhůru a sledují, jak se k pláži snáší padáček.
Připojuji se k nim při d... číst dál

24
Kde je? Co jí dělají? „Prim!“ křičím. „Prim!“ Odpovědí je mi jen
další trýznivý jek. Jak se sem dostala? Jak to, že i ona je součástí
her? „Prim!“
Liány mi šlehají do tváře i do paží, plazivé oddenky rostlin mě
chytají za nohy. Ale blížím se k ní. Už jsem hodně blízko. Po tváři
mi stéká pot a pálí mě v hojících se puchýřích od leptavého
nervového plynu. Lapám po dechu a snažím se vydolovat z teplého,
vlhkého a tíživého vzduchu trochu kyslíku. Prim vydává další zvuk,
natolik beznadějný a zoufalý, že si ani neumím představit, co jí
musejí provádět.
„Prim!“ Prorážím zelenou hradbou a ocitám... číst dál